To bylo snad někdy v roce 1991, nebo možná 92. Děti ještě nechodily do školy a v domku, který jsme s obrovským štěstím lacino koupili na přelomu revolučních let, jsme – jako všichni tady na vsi – topili uhlím. Každý rok mně na objednávku vysypali do vjezdu pět tun uhlí: všechno kolem bylo umouněné, až do prvního následného deště. Uhlí samozřejmě zmoknout nesmělo, takže když náhodou zrovna pršelo, muselo se zakrývat plachtou.
Podzimní a zimní dny jsou krátké. Vlastně se stmívá už od rána. Tehdy jsem ještě dělal… dnes bychom řekli – ajťáka, postupně v několika firmách. Do práce jsem kromě nejhlubší zimy jezdil asi pětadvacet kilometrů na kole. Důvodem nebyla, jak by se mohlo zdát, má nadměrná lakota koupit si za pár korun lístek na autobus, nýbrž čas. Zatímco na kole jsem těch dohromady padesát denních kilometrů ujel za zhruba hodinu a půl, autobusem se cestovalo „zásluhou“ různých prostojů a přestupů a nezbytných časových rezerv hodiny tři. Takže dokud nenapadlo aspoň patnáct centimetrů sněhu, bicykl s přehledem vítězil.
Pamatuju si to jako dnes: když jsem se za listopadového soumraku vracíval domů, údolím kolem potoka se od vsi valila páchnoucí žluto-šedo-zelená oblaka všeho, co hořelo v kotlích a kamnech; převážně uhlí (hnědé), ale nejen to – všechno. Nejspíš i „Bursíkovy brikety“ a odřezky z laminované dřevotřísky. Projížděl jsem vsí kolem stavení a odhadoval, co kdo asi pálí.
Pokud zrovna nebyl čerstvě napadaný, býval sníh kolem domu špinavě šedý: hnědé uhlí udělá své. Když na jaře začalo tát, koncentrovaná špína udělala ze sněhu polozmrzlé šedivé bláto.
A jednou na podzim, právě v těch letech 91 nebo 92, se stalo, že mně uhlí nepřivezli, protože jsem objednal pozdě a uhlí bylo zrovna nějak málo.
—ﬡ—
Co teď? Řešení jsem viděl jediné: les.
V lesích se tenkrát válelo dřeva…! Vývraty, tvrdé dřevo – akát, dub, dávno suché, někdy i suché na stojato. Usoudil jsem tehdy, že když se tam to dřevo válí už několik let, nejspíš nikomu nechybí. Asi to nebylo úplně bezúhonné jednání, ale doma byla žena a dvě malé děti, tedy jsem to neřešil.
Dvakrát nebo třikrát týdně jsem po příjezdu z práce vzal dvoukolák, sekyru a rámovou pilu, a do lesa pro dřevo jsem to za večer otočil dvakrát nebo třikrát, jak to vyšlo. Mám od přírody několik skvělých darů, a dobré vidění v noci je jeden z nich; bez toho by to jistě nešlo.
Následující den – po příjezdu z práce – jsem pak vždy strávil večer řezáním dřeva rámovou pilou, na pilu motorovou jsem první zimu neměl peníze. Štípání špalků kalačem už pak byla jen taková kratochvíle, aby se neřeklo. – Mým nejstarším dětem je dnes zhruba tolik, jako tehdy mně. Takto jsem prožil podzim, zimu a jaro, a kromě neskutečné kondice, kterou jsem nabral, mělo topení dřevem nečekaný efekt: kolem domu bylo čisto a sníh zůstával neustále bílý jako padlý sníh.
Uvědomil jsem si, jaké svinstvo je, když se topí uhlím – a to byl konec uhlí v naší rodině. Dřevem jsem mohl mít zatopeno a nemusel jsem se bát otevřít okna, abych vyvětral. Další léto – to je zase jiný příběh – jsem pověsil IT na hřebík a začal na plný úvazek podnikat ve stavebnictví, takže jsem si mohl (a musel) koupit i nějaké nářadí, mezi jiným i řetězovou pilu. Dodnes si pamatuju ten pocit úlevy, když jsem – již ve dne vytěžené a koupené – klády rozporcoval řetězovkou, a bylo to hned.
Dřevem jsme pak doma topili, dokud nám v obci nezavedli plyn.
Říká se, že vývoj se odehrává ve šroubovici, která má někdy mimořádně nízké stoupání, tak i dnes. Dnes, kdy mám na zahradě složeno padesát metrů tvrdého dřeva ve štípech, a po třiceti letech pohodlného topení plynem (a topení v krbovkách jen tak na ozdobu) to dřevo možná zase přijde ke slovu.
—ﬡ—
Co bude? Nevím. – Vím, že není v mých silách připravit se na všechny varianty, které by mohly nastat. Velmi pravděpodobně si je ani neumím realisticky představit. Možná přijde průser, jenže v detailech nevím, jaký bude.
Až přijde, zajdu si pro radu sám k sobě. Vrátím se k sobě.
Návrat k sobě, to je moje soukromá disciplína pro těžší časy.
Sednu si někam do ticha, kde nic neruší. Ztiším se; poslouchám tep a jemné šumění krve, která proudí někde v hlavě, a dech, který vchází dovnitř a ven.
Pak přijdou myšlenky. Zrod a příchod myšlenek připomíná vodu, která se chystá k varu v konvici na kamnech: jemně se chvějí, zpívají – a pak povolí povrchové napětí a přijde var nebo myšlenka. Nechám je, ať tu jsou, a zavolám vzpomínky.
Zavzpomínám na něco z těch čtyřiašedesáti let, které mám za sebou: jak jsem se měnil, kým jsem byl a jaké role jsem přitom odehrál. Je ale něco, něco uvnitř, co prochází všemi roky, všemi životními rolemi, zůstává stále stejné a nemění se – od nejranější vzpomínky až podnes; a toto něco, to jsem skutečný já. Vše ostatní je balast, jen kostýmy a role, které si oblékám. – Tehdy myšlenky utichnou a tiše čekají, než se na obzoru vyjasní a přijde vědomí, co dělat.
Zatím jsem si vždycky poradil a nejinak tomu bude i teď. Vím to.
—ﬡ—
Plyn přiveze Juříček. Miliardy m3.
Co s tolika metrickým závitem budeme dělat? Utahovat šrouby? Není pro takový účel M3 slabé?
Nee. Návrat ke kondici z poctivé práce to pak po M3 jistí. Dokud nepřijde GESARA a my nespustíme NESARA ČR. Takže buďme připraveni na převzetí vlády, úsporné, stabilizační, lidské vedoucí k samostatnosti a svobodě v odpovědnosti.
Závěr textu „Co dělat“ (v nadpisu mi chybí otazník…) vnímám jako esenci (lat. essentia = bytnost, tj. podstata, jádro pro různá rozhodování jedince). Meditace ve třech krocích: prožívání – vědění – jednání.
Autore, děkuji Vám za stručné připomenutí praxe meditace pro zvládání životních úkolů.
Bývalý šéf Pražské plynárenské, Pavel Janeček:
Plyn: Haló? Řídí to tu někdo? Po panice v Německu udeřilo na Fialu
https://www.parlamentnilisty.cz/arena/monitor/Plyn-Halo-Ridi-to-tu-nekdo-Po-panice-v-Nemecku-uderilo-na-Fialu-708347
Generálové Petr a Pavel zahájili prezidentskou kampaň. Sbírají podpisy a navštěvují firmy. Naštěstí mám firmu tak malou, že je určitě pod jeho rozlišovací schopnost.
https://www.parlamentnilisty.cz/arena/monitor/Dejte-mi-podpis-Stahnete-si-arch-bezte-na-stanek-General-Pavel-uz-nevaha-708367
A já jen dodám, že kdyby to tak uměli všichni, kdyby to takto dělali všichni, polovina starosti o zítřek by odpadla a svět by byl lepším místem. Ne dokonalým, ale lepším.
Tak nevím… napsal jsem to tak nesrozumitelně? Někteří čtenáři mají za to, že je to návod k topení dřevem…
Rozumím tomu tak, že pokud se člověk „zklidní“, najde svou přirozenou moudrost, která je vlastní všem bytostem. Tato moudrost nám nedovolí šlapat po druhých, protože chápeme, že bychom šlapali sami po sobě. Tato moudrost nás vede „tím správným směrem“. Takto jsem to pochopil.
Ano, tak, jak jste to napsal, je to blízké tomu, jak jsem to myslel.
Topení dřevem je, když započteme všechnu vloženou práci, to nejdražší.
Na topení dřevem musí mít člověk buď velkou bídu a dostatek času nebo dobrou fyzickou kondici chuť ji zlepšovat a čas nebo zvláštní podmínky – anomálii kdy se mu dřevo skládá samo do dřevníku.
A abych nezapomněl. Plac. Dost placu na dřeva uskladnění (dřevo musí vyschnout, tudíž zásoba min na 2 roky)
Odměnou je pak dřeva praskání v kamnech či krbu, kouř z páleného dřeva nesmrdí ale voní, člověk má k těm polenům, co vkládá do topeniště tak nějak jiný vztah, vzal je několikrát do ruky, zná každé polínko osobně.
To píšu jako člověk, který zpracovává 20 – 40m dřeva ročně.
Autor napsal
V lesích se tenkrát válelo dřeva…! Vývraty, tvrdé dřevo – akát, dub, dávno suché, někdy i suché na stojato. Usoudil jsem tehdy, že když se tam to dřevo válí už několik let, asi nikomu nechybí
to už je taky pryč a už se nevrátí
U nás to je stále. Dřeva nekonečně, les nedostupný mechanizaci, majitel v americe, lesní hospodář: „berte všechno“.
Celá čtvrť je živa z dávek a dostává dřevo z místních zdrojů. V zimních měsících je cítit špatně spálené dřevo celou čtvrtí a na mne působí (jsem výjimka) nízká teplota akumulačního elektrického vytápění, které je zavedeno v ,,mém“ bytě. Z okolních kopců stromy zvolna mizí.
Autor vidí vodu a chemik Kekule oheň
Jednoho večera roku 1865, jsa notně unaven, seděl v křesle, pil čaj, bezmyšlenkovitě koukal do ohně v krbu a na chvíli upadl do polospánku. A zdál se mu sen.
Viděl atomy jako jiskry a ty poletovaly v prohřátém vzduchu. Některé se řadily do dvojic, jeden pár si po chvilce našel jiný a spojil se s ním. Článků řetězu přibývalo. Řetězy se množily… Vířily a kroutily se ve smyčkách jako hadi. Jeden z hadů náhle švihl hlavou a zakousl se do vlastního ocasu. Pevně ho sevřel a dál pokračoval v divokém otáčivém pohybu. (Někteří si myslí, že šlo o opice s banánem.)
BenzenKekulé s sebou trhl a probral se: had, který ze svého těla vytvořil kruh? Zbytek noci strávil u stolu ponořen do výpočtů. Snažil se ověřit, co se stane, když se atomy benzenu spojí do kruhu místo aby byly v rovném řádku, jak se dosud předpokládalo. Vysvětlil by se tím zvláštní průběh a výsledky reakcí, do nichž benzen vstupuje. Ano, bylo to tak. Kekulé v denním snění (někdo by řekl v hladině alfa) odhalil a popsal neznámý způsob vazby atomů, který charakterizuje strukturu benzenu a jemu podobných organických látek i jejich chování.
Atom benzenu neexistuje. Jsou to atomy uhlíku, jen těm šestiúhelníkům se říká benzenové jádro. Nebo se chemie naprosto převrátila od doby, co jsme ji měli na gymplu a následně na medicíně.
atommolekula benzenuAsi tam mohlo být atomy v Bensenhaver,ale i tak to stačí. Bensen je z atomů.
Já jsem ten originál nečetl, ale smysl by dávalo atomy, tvořící molekulu benzenu. Napsat „atomy benzenu“ připouští nejméně dvojí výklad, přičemž ten běžnější právě vede k vadné interpretaci.
Šťastné to není,ale zas taková tragédie jak líčí katango též ne.
Benzen se skládá ze šesti uhlíků, navázaných na sebe a šesti vodíků, visících na nich.
Sibyla to napsala dobře.
Akorát teď už to bude jako v té písničce
Ja som bača velmi starý nedožijem do jari nebudů mi kukůčky zpievať na mojom konari.
Tak to je mazec: “
– Tehdy myšlenky utichnou a tiše čekají, než se na obzoru vyjasní a přijde vědomí, co dělat….“
Doporučila jsem dnes před pár hodinami totéž – klid, aby se člověk v nelehké situaci mohl dobře rozhodnout,…
když zklidníš tlukot srdce
snad v noci zaslechneš
housenku
měnící se v motýla.
slzy za víčky
sny odplaví
motýl,
tíže můry,
hruď opouští.
Hrubín extremista:
Ach, Čechy krásné, Čechy mé!
Obraze rámu prastarého,
kolikrát vytrhli tě z něho,
že odprýskaly barvy tvé
až po tmu hrobů. A v den slavný
znovu pro zraky žárlivé
napjal tě rámař starodávný.
Dřevěnou lžíci strkám si do huby
ať ji mám někdy plnou.
Bohužel, mám na ni otruby,
chuť mají neúplnou.
Nyní jím nejvíce vlákniny,
tak, jako kdysi tuku.
Na stěně obraz slaniny,
u dveří šípy k luku.
Na desce v budce dřevěný dekl
na nohách dřevěné boty.
Počítač se mi dávno sekl.
Nemusím do roboty.
http://imgway.cz/s/4Jg8
Super! Na dřevaky bych malem zapomněl. Akorat jsem bulaty na řezbu, tak kupim na valachach:-)
Říká se tomu dřevní kapitalismus.
Já bydlím v domě, kde jsem se narodil. Mám ještě i dřevo, naštípaná polínka někdy z roku 1970. Pečlivě poskládané. Neupotřebilo se, protože celou tu dobu bylo k dispozici dřevo jiné – z trámů, desek, prořezu na zahradě. Dřevem se jen roztápělo, topili jsme hnědým uhlím.
Otec na začátku 70. let taky koupil trochu černého uhlí. To se běžně neprodávalo, aspoň tak to říkal. Byly v něm kousky pyritu. Ptal jsem se jako děcko, k čemu ho máme, když s ním netopíme. Dostalo se mi odpovědi, že oproti hnědému vydrží neomezeně. Nerozpadne se. Když to bolševici dovedou do zkázy a uhlí nebude, přečkáme jednu zimu na tom černém, možná dvě. Když ne, to uhlí mě přežije. Přežilo ho.
Pak přišla plynofikace. Dřevo i uhlí uložené, obojí už zdánlivě nepotřebné. Bolševici přišli o moc, topili jsme plynem, kolaps se nekonal, vypadalo to na slibný rozvoj.
Pak se dům rekonstruoval, přišel nový kotel a hromada trámů a různého dřeva ze staré střechy. Někdy krátce po vstupu do EU jsem se rozhodl, že pořídím a připojím nějaký starý levný litinový kotel. Takový, který sežere všechno. Dřevo i to uhlí, které mělo jistit před hospodářskou politikou bolševiků. Jako záložní, kdyby něco.
Musel jsem si vyslechnout mnoho nepěkného od manželky. Jednak za to, že jsem nevyhodil staré dřevo a staré uhlí a taky že jsem se nezbavil těch trámů ze střechy. Že jsem je uložil a ještě k tomu jsem pořídil hnusný starý kotel. Byl jsem v jejích očích šílenec. Vykládala o tom kamarádkám a ty ji litovaly, že má magora. V kotli jsem občas zatopil, když byla tuhá zima, je na náš dům předimenzovaný, tak hřeje hned a hodně. Stopil jsem postupně část toho dřeva ze stavby.
Loni v létě jsem zjistil, že bude problém s plynem. Bylo mi jasné, že zbytek dřeva by mi nestačil, ale nebral jsem to vážně. Ono než přijde podzim, tak Němci naplní zásobníky. Nenaplnili a Bohemia zavřela krám. Spadl jsem do DPI. Začal jsem topit dřevem, měl jsem ještě hraničku z kmenů stromů, které jsem si rozštípal klíny. Vyčkával jsem, jestli se eurobolševici nevzpamatují a vzpomněl jsem si na otce a jeho slova o černém uhlí jako pojistce proti bolševikům. Tak se asi nakonec dočká. Uhlí i otec.
Stopil jsem půlku velkých kusů dřeva a zjistil, že eurobolševici nehodlají s plynem dělat nic rozumného. Objednal jsem uhlí. Černé. Přivezli ho, stálo 880Kč metrák. Prý v červenci by bylo za 550. Tehdy jsem o něm uvažoval, ale přišlo mi to tak trochu absurdní. Přece eurobolševici nepůjdou proti vlastní ekonomice tak debilním způsobem – nakonec se přece Němci rozhodli zakázat plyn až od roku 2040, máme ještě 20 let čas… ale byl jsem přílišným optimistou.
Uhlím jsem topil do února, než mi naběhla smlouva s distributorem. A vždycky když jsem ho nabíral, slyšel jsem otce – to je pojistka proti bolševikům. Ti červení konce milénia byli proti těm dnešním vlastně takoví vegetariáni a v podstatě i relativně dobří hospodáři, vlastně bych se jim měl omluvit. Vzal jsem kousek toho starého ze 70. let a srovnal s tím z loňska. Tamto z OKD, toto odněkud z Polska. Z OKD dnes neseženete.
V pondělí jsem objednal další. Stojí už 1600. Budu ho mít jako pojistku, kdyby plyn nebyl, nebo kdyby mi ho příliš zdražili.
Myslím ale, že mě nepřežije, dnešní eurobolševici jsou mnohem větší ksindl než ti červení z mého mládí.
Pointa i závěr. Bylo by to na článek.
Dobře se to čte.
Mě ti cypi aspoň donutili zprovoznit tchanovu cirkulu a nařezat ty tramy z reko baraku 1991-1995…:-). A ten tchanuv koks, ořech, co jsem mu zařizoval, když jsem robil na Nove Huti…. má ho půl sklepa. To su take jistoty na ty menševiky dobrosery
Pěkné povídání. Stejně jako výchozí článek Zakladatele má v sobě poezii a sílu. Mohl by to být i samostatný článek – zkuste blog.
V Občanské nauce jsme měli článek Что делать? A můj předchůdce tam napsal мрдать!
Snad to někoho neurazilo. Se mi to vybavilo. Vzpomínky ze střední, no…😎
Никто не чувствует себя обиженным. Какой вопрос, такой ответ.
Stejně je docela prdel, že když mladší generace, co nezažila aspoň rok, dva, ruštinu a nezná cyrilici, se ocitla na UA, BL, RU, BL nebo třeba v Srbsku, i když tam je dnes už rozšířena hodně latinka a potřebuje se vyznat po okolí. Nepřečte nic. Kde je nádraží, lékárna, jídelna, co je to za výrobek, nevyzná se v metru. Tak na místní anglicky a zase nic. V naprosté většině.
Já to viděl. Nějaký úspěšný mladý Čech si zaletěl do Běloruska, získal tím povolení k pobytu na 5 dní nebo tak nějak, bylo to in. Půjčil si auto a ještě předtím, než se dostal na venkov, ztratil se v Minsku. Nepamatoval si, kde auto nechal, protože název ulice nepřečetl. V metru jel na opačnou stranu. Nevěděl, kde se najíst, co kde koupit. A tak dále…
Jo jo, pred lety jsme byli s drahou na vylete a jeli pres Srbsko. Ja rustinu mel, ona ne. Vite kde byla? Presne tam…
Kupte si modré punčochy.
Latinku i azbuku jsem četl skoro plynně v pěti letech. Ůčy to nerady viděly. Dneska se na to kouká naopak pozitivně (všimněte si, kolik lidí nedokáže hledat ve slovníku, uspořádaném v azbuce). Doporučoval bych ještě řeckou abecedu.
Nastává doba dřevěná.
Nevěsty budou bez věna,
u domů budou zdálky
vidět složené špalky.
Na dvoře plechová vana
v ní se polívá panna
hrnkem se zbytky smaltu,
děda zametá maltu
co pořád padá ze štítu.
Bundu má drátem sešitu.
Holubi dávno snědeni,
na zemi spadlé vedení
a tam, kde byla HUPka
usychá hoven kupka.
To bychom měli poslat derniérovi u příležitosti jeho europředsednictví.
kupka měla být s velkým K. Prý teď byla v Kataru s 50 poradci a nic nevyřídila.
Co takhle nějaký pouliční happening, kde dojde k zesměšnění fialového paňácy?
U podobných věcí jsem párkrát byl 🥴 takže něco by se snad dalo vymyslet … 😉
Zrod a přichod – neviem, či je to schválne?
Díky, nebylo; opraveno.
Ještě že Vás mám 🙂
Nejhorší je, že i když už ty myšlenky a snad i ty správné přijdou, tak věk už nedovolí jejich realizaci. Prostě to už nejde tak lehce jako dřív.
Kdoví, jaké ceny budou v palírně poslední instance. Možná budu pálit zase na dřevu, jako v dřevním kapíku počátkem devadesátek.
Já si jdu pro jistotu nalít.
— Pane Smrtka,. vy se zase smějete!
— ále, mě si nevšímejte
— vy něco víte, tak to řekněte
— to my nesmíme ….
— tak aspoň naznačte
— My nesmíme ani naznačovat!
my můžeme aspoň doufat
Gogo: Doufám, že světový vývoj nebude pokračovat k: „Po něm ale přijde „novej, mladej – ten se nezakecá“.“
jak říkám, my můžeme ještě doufat
Dřevorubec AN popravil dřevorubce B. Takhle vypadá profesní rivalita.
Poslední větu provozuji celý svůj život s velkou výtěžností a doplním, nejlépe je člověku pomoženo, když si pomůže sám. Sice to odporuje základním pravidlům ekonomiky, ale funguje to v každé situaci.
Věštče, Vy jste tu poslední větu přehlédl, asi že je tak krátká. A přitom nejdůležitější.
Zbyl v tom lese aspon jeden strom?
Moc hezka uvaha, Alefe, mate literarni talent.
Robejsek rika, ze politici udelaji dobre rozhodnuti az jako posledni, kdyz jsou k nemu donuceni. Mozna je najiva (on,realista!), nejsem si jist, ale stale se mi do hlavy vkrada otazka, zda-li jsou dnesni elity spravneho rozhodnuti, jakkoliv vynuceneho, jeste vubec schopny, je-li to v jejich moznostech.
To souvisi s vasi povidkou: Mnohe jste si prozil a znate hodnotu veci, dnesni elite a bohuzel i mlade generaci tohle povedomi chybi. Rika se tomu odtrzeni od reality, ja bych to nazval rovnou neschopnosti realitu vnimat. Od takovych lidi lze asi tezko ocekavat rozhodnuti, jez by vychazela realite vstrict, kdyz oni realitu vubec nevnimaji.
Oni si vezmu nějaký názor z lidu a řeknu, že je jejich…Tak Fiala ne nadarmo studoval a univerzitoval přes 30 roků, ni?
Robejšek je ai dobrý jako poradce, jako vůdce asi ne. Viděli jsme jak dopadli „Realisté“
Byl dobrý jako bílý kůň, přesněji řečeno…
Myslím, že základní problém je v tom, že politik nechce rozhodnout.
Kdyby rozhodl on sám, tak by to na něho potom někdo vytáhl a ještě by za své rozhodnutí nesl zodpovědnost. Nene, kdepak, rozhodnutí musí být přijato kolektivně, nejlépe jednohlasně, ale zformulovat a nahlas ho přednést musí nějaký poraděnkový podržtaška, kterého je možné v případě nouze obětovat.
Jo. Mám to samé.