1 července, 2022

April, come she will

Tento text původně vyšel pod názvem Otisk vodopádu v kuchyni.
Je to tak dávno, že už si ani nepamatuju, kdy přesně to bylo.
Ale čas nehraje roli – to, co je podstatné, je tu pořád. – Ostatně,
je březen, duben za rohem – april, come she will…

—ﬡ—

Jedu večerem, auto hltá okresku mezi loukami a lesnatými vrchy. Na okraji mého zorného pole se krajina rozpíjí do rychlé šmouhy. Stmívá se. Vlhký asfalt je tak černý, až se zdá, že nemám světla. Svět se noří do podzimní tmy a po stráních se válí mlha. Pod palubní deskou modře zabliká a pípne mobil.

Volant v levačce, pravou rukou mobil opatrně beru – bojím se toho posla všelijakých zpráv. Jedním okem hlídám cestu před sebou, druhým okem čtu:

odletam do jizni afriky mej se pekne.

Tak. Nebál jsem se zbytečně, to uklidní. Odlétáš do Jižní Afriky.

Vzdušný parník možná právě odráží od břehu, kudy s tebou asi poletí? Doma se podívám do mapy, kde že to vlastně přistaneš. Tvé bláznivé nápady se začínají realizovat.

Že bych ti taky napsal sms? Co třeba tuhle:

To je toho. Ja poznam vela takych zien. Raz som jednu stretol.

Ale z nás dvou bych tomu rozuměl jenom já sám, tak radši snad ani ne – stejně je to pravda jenom napůl: nikoho dalšího takového neznám.

—ﬡ—

Když jsem tě potkal poprvé, vůbec jsem tě nezaregistroval. Všiml jsem si tě až napodruhé, tím hůř; už to mě mělo varovat, na druhé podívání to má vždycky těžší průběh. Když holt my hazardéři varování nebereme vážně.

A věci se vyvinuly tak, jak se dalo čekat – tak, jak jsem si po tom druhém podívání přál.

Začalo to, jak jinak, svléknutím očima. Kam se na mě hrabe ten moderní a kontroverzní letištní rentgen: když chci, vidím i mateřské znaménko na … no, obraťme list; však do toho nikomu nic není. Prvotní odhad, že ta zvláštně krásná holka má docela slušnou kondici, že na horách nebude přítěží, nýbrž naopak vynikajícím parťákem, ten se později pouze potvrdil. To jsme už měli za sebou pěknou řádku rozhovorů na nejvyšší úrovni, vzpomínáš? Když na začátku našich debat vyšlo najevo, že za tebou v řadě stojí i nějaké potomstvo, zalapal jsem po dechu a pochopil, že ti nebude ani osmnáct, ani dvacet. Tehdy ze mne vypadl jen otazník a nebetyčná pitomost: – „…páni. Jak se to tak přihodí?“

A tys to vzala úplně vážně a po chvilce – co na takovou blbost taky říct – jsi pronesla: – „…no, to už se tak někdy přihodí.“ A bylo to.

Pak přišlo krátké idylické období: April, come she will, zpívali Simeon a Garfunkel a všechno bylo přesně tak, jak stojí v té písni. Chvilku byla přítomna dokonce iluze společné domácnosti – to když ve tvém kalíšku v koupelně parkoval můj kartáček na zuby. Ale dlouho to netrvalo, brzy to přešlo.

Mezitím jsem přišel na spoustu věcí – například na to, že mi dokážeš pohnout žlučí jako málokdo jiný. Vždycky mě pak popadl vztek a strašná chuť srazit tě do propasti – a taky touha být na dně dřív než ty, chytit tě do náruče, stisknout, zamáčknout tě do sebe, a říct – ty krávo pitomá, to mi nesmíš dělat.

Pochopil jsem, že některé věci prostě nenastanou a bude to tak lepší. Není možné mít tě v kuchyni, stejně jako není možné mít v kuchyni nádherný, impozantní a divoký vodopád. Ale je možné k tomu vodopádu občas zajít, brodit se potokem a přecházet po kluzkých a hrotitých balvanech v jeho blízkosti a riskovat, že se do krve zraním: vodopád je vodopád, člověku to časem dojde. Nemůže ho mít v kuchyni, ale nosí v sobě jeho otisk, jeho obraz.

„Ne, nic neříkej, já nechci nic slyšet, nemusím všechno vědět -“ to když jsem se nadechl, že ti něco řeknu o tom otisku, který v sobě nosím. Netrvalo dlouho, rezignoval jsem: podle všeho i tak dobře víš, co bys slyšela; pak je zbytečné, abych o tom mluvil. Někdy je s tebou těžké pořízení, hlavo střapatá a dubová… proč nejsi chlap? Buď bychom si dali do držky a nebo bychom byli nejlepší kamarádi, případně obojí. A kamarádi vlastně už dlouho jsme. – Není to k smíchu? Některé dívky o to marně usilovaly a nikdy se jim to nesplnilo. Co vy ženské na tom kamarádství s chlapem vlastně máte…?

Občas jsme si dali spolu kafe: to jediné intimní nám zbylo. „Já to tady balím, tady chcípl pes. Kámoška má v Johannesburgu klenotnictví. Pojedu tam a budu obchodovat s diamanty.“

Bože můj. Šance, že budu na dně propasti dřív než ty, se zase zmenšily. Větší hovadina tě už nemohla napadnout: je na mně vidět, co si myslím? Všechno, cos tady rozdělala, necháš plavat – nemluvě o tom, že nebude nikdo, kým bych zaplnil ten otisk vodopádu v kuchyni.

Ale pak se mi ulevilo. Ono to mohlo být i horší: taky by tě mohlo napadnout, že budeš pašovat smaragdy v Argentině. Nebo řídit sklizeň opia v Afghánistánu. Co je proti tomu téměř legální obchod s diamanty v Jižní Africe…

Nitky se zpřetrhají, už nebude ani společné kafe.

A otisk?

To místo ve mně, které volá po vyplnění tebou?

To nevyslovené, před kterým uhýbáš, jak popálená ruka před ohněm?

—ﬡ—

Člověk neví předem, co mu život uchystá: třeba budu někdy pašovat dříví do lesa. Nebo tunelem provádět koně z Ruska do Mongolska. Špinavou rukou odhrnu hadr ve vchodu loupežnické chatrče, na podlaze oheň a v chatrči ty – mlčky mi podáš v očouzeném hrnku kafe, a to bude teprve ta pravá romantika.

Co já vím…? Nevím. Měl jsem ti dát aspoň něco na cestu, jenže už je pozdě.

Nebo není? Náhle si uvědomuji něco, co je pro mne nové. Zrálo to asi dlouho, ale mně to dochází teprve teď: poslední zbytky potřeby aspoň trochu tě vlastnit odpadly jako strup z rány, která se zahojila. Pavučiny odvál vítr dní a přede mnou je prostorná tmavomodrá obloha, do které právě odlétáš.

Brzdím, zajíždím k pangejtu a prožívám si ten pocit čistoty a volnosti, který jsi mi darovala. Beru do ruky mobil a píšu ti sms – nalož s tím, jak umíš:

Miluji te a nepotrebuji te, stastnou cestu.

Chvíli pozoruji text a pak mažu nadbytečné informace: to první dávno víš, to druhé se tě nedotýká. Nechávám a odesílám jen to podstatné.

Tak šťastnou cestu.

—ﬡ—

43 thoughts on “April, come she will

  1. Jen jestli to není mnohem jednodušší!

    Prostě TO buď vyjde, nebo taky ne (málokdy se tomu dá vyjít v ústrety) … a co je mezi tím? … záleží na každým, jak se s tím vyrovná. Někdo to řeší alkoholem, někdo se musí či chce přizpůsobit, někdo se toho zhostí teatrálně jak na Národním, někdo na to složí básničku/písničku, někdo si to pořádně propočítá a zkalkuluje a… a někdo … někdo se, bohužel, z toho nikdy nedostane.

    Tak to v životě holt chodí, jak koneckonců zpívali V&W, že: „život je jen náhoda“ a o tom, jak mezi tím člověk lítá, když: ..“jednou si dole a jednou nahoře“…

    … = můj názor a moje lety potvrzená zkušenost!

    1. Ty jsou součástí toho hledání toho pravého. Než se člověk rozhodne,že ho nebaví jak ten motýl lítat z kytky na kytku. A člověk není monogamní od přírody,to zjistil výzkum přírodních národů. Člověk je následně polygamní. A průměrná délka vztahu 10 let.

  2. A doktor Plzák tvrdil, že na stupnici amorů plus 3 minus 3,kde minus je absolutní nenávist a plus absolutní láska máme milovat maximálně na 2 amory

  3. Krásný. To už je minimálně třetí text, co mi zlehka připomněl vlastní „méně klidné“ odbobí. A taky ten pocit téměř nebeského klidu, kdy už se nejen tuší, ale najisto ví, že není ani teoretická naděje a že nemá, naprosto nemá cenu ztrácet čas nějakou snahou. Odpadlý poslední zbytek strupu že zahojené rány, to je úplně přesný. A pak se svobodně naplno nadechnout s vědomím uzavřené kapitoly, jako odměnu za již odplavenou bolest.
    Díky.

  4. Rozchody s ženami nejsou nijak složité a ani bolestivé, a pokud ano, rychle to přejde.
    Špatně se snáší, myslím si já, když zemřou. Náhle.

    Leč napsal jste to hezky, vodopád je hezký příměr, ale mně se nejvíc líbí hned na začátku, že krajina se rozpíjí do rychlé šmouhy. Byl jsem o minulém víkendu (zdravím Vidláka) na Moravě, spodem jihem mimo Ťokův průsmyk, a mám tu šmouhu v čerstvé paměti. Hotel v Telči byl už naštěstí skoro v dohledu mého glaukomového zraku.

    Jen tak mimochodem, na přelomu jižních Čech, Vysočiny a jižní Moravy, kolem Nové Bystřice a Slavonic, byl v té krásné liduprázdné krajině prakticky nulový silniční provoz, ale ani ve vesnicích ni živáčka. To pak je čas se trochu kochat a hlavou táhnou všelijaké myšlenky. Škoda, že je neumím artikulovat tak poeticky až zasněně jako vy, Alefe.

    1. Re: Godot

      Do toho kouta, který jste popsal, je ideální mít pod prdelí motorku.
      Když vyjde počasí, je to jako sen…
      A co se týká rozchodů s ženami, tak to mám trochu jinak. Asi proto, že ten můj první opravdový rozchod byl s mojí babi, když šla do kytek…
      … bolí to ještě i dnes…

      1. No to teda nevím.
        Vítr ve vlasech? Houby, kebule uzavřená v přilbě. Když už, tak „auto bez střechy“, ale v tom jer zase v létě hrozné vedro……
        Nic není dokonalé.

        1. Re: Godot
          Větrů je víc, než je zdrávo, ale ty vlasy už nejsou, co bývaly.
          🙂
          Jinak dnes se dá koupit přilba, do níž si můžete regulovat přívod vzduchu, takže iluzi větru docílíte poměrně bezbolestně.
          A pak záleží na naturelu pilota, jestli jede do každé zatáčky krokem, anebo v nich škrtá uchem o zem.
          Měl jsem spíše na mysli minimální provoz v hezké krajině, nezasekané kilometry paneláků naležato. U nás to je doslova humáč, jednomu se z toho chce blít…

          1. Asi tam máte tak hezky, že tam každej chce rovnou bydlet, nejen jezdit na výlety … a pak už tam zase nikdo nechce jezdit ani na výlety.

    2. Kdybyste nevrdlouhal, Godote! Místo abyste sedl a něco napsal, vymýšlíte výmluvy. – teď jsem příkrý skoro jako Targus, že.

      Já prostě vím, že dobře psát umíte, a jestli to zrovna nejde, je pro to nějaký důvod. Ale je to škoda.

      Rozchody… každému rozchodu předchází setkání, čímž dostáváme uzavřený interval „setkání…rozloučení“ . Když se do toho intervalu opakovaně vracíme, byť jen ve vzpomínkách (jinak to zatím neumíme), nastalo vůbec něco jako rozchod? – Jsou chvíle, kdy si to nemyslím.

      1. Re: Halef

        Myslím, že takové chvíle jsou.
        Není to dlouho, co jsem jeden takový zažil. Možná, že až se z toho otřepu, zkusím to napsat.

          1. Re: Gaia

            Zcela výjimečně souhlasím.
            Akorát, že se to spřibývajícím věkem a s přibývajícími hroby nese čím dál hůř.

      2. Z jedné trampské písně mi kdysi hodně dávno utkvěla v hlavě slova, že žena netuší, kde se její muž v noci toulá, čímž bylo míněno (vyplynulo z kontextu) o čem sní.
        Někdy zřídka málokdy se mi stane, že některá z dávna se ve snu objeví a hezké je, že se za ty desítky let vůbec nezměnily.
        Realita je ovšem nemilosrdná. Kdysi dávno jsem byl na výletě v….. (utajení), opravdu hezké milenecké místo, opravdu hezký zážitek s mnoha souvislostmi. Pak jsme se víc jak čtvrt století neviděli. Je to asi měsíc, jdu v našem statutárním městysi po rynku a z dálky vidím ženskou postavu. Co v paměti zůstalo bylo poněkud zvláštní držení hlavy, i šel jsem tedy pomalu za ní s myšlenkou, že už nejspíš blbnu, neb – kde by se tu vzala, žije úplně jinde. Ale byla to ona.
        Leč, krutý osude, co se zdá je sen, a skutečnost…. inu, babička. Já vím, život…. ale pokud by měl přijít sen, pak raději ten původní.
        Nebo raději žádný, i sny o houbaření mají své kouzlo.

        P.S.: Alefe, co mi hraje do noty jsou bublinky matematiky ve vašem vyjadřování. V intervalu od do…. Mě by to nenapadlo.

        1. Matematické bubliny: co do sudu prvně dáš, tím je povždy cítit. S tím už nikdo nic neudělá. – Já jsem původně o matematiku nijak zvlášť nestál, na první podívání mně nepřišla nijak atraktivní. Ale když jsem někdy před maturitou vyškrtal všechno, na co jsem neměl buňky nebo chuť, zbyla mi jednoprvková množina a v ní královna věd. Zase ženská…

        2. Matematika a krásný, ještě spíše přímo povznášející jazyk, spolu nutně souvisí. Byv sám matemetikou lehce postižen, došlo mi to už před časem při poslechu jakéhosi interview, kdy mě zaujala neuvěřitelná stručnost při zachování naprosté přesnosti zpovídaného. Jeho řeč působila jako balzám v kontrastu s obvyklým vyjadřováním politiků, lobbistů, „odborníků“ na všechno a jiných angažovaných nul, jejichž nejvyšší vyjadřovací schopností je buď květnatě neříct nic nebo zopakovat některou z naučených frází (umí-li ještě něco víc, přestanou být ve veřejném prostoru slyšet – Keller, Kmoníček). A až na konci jsem se dověděl, že jde o zasloužilého profesora na matfyzu a došlo mi, že on se po těch letech už nejspíš ani jinak vyjadřovat neumí.
          No a když se k této vybroušenosti ve vyjadřování přidá lyrická duše a touha podělit se s ostatními, pak hle – máte Alefa … 😉

          1. Jen je třeba držet matematiku (a logiku) v rámci její oblasti působení, a neaplikovat ji na ty oblasti, které jsou vyhrazeny pravé mozkové hemisféře. Tím nemyslím akademickou lyriku, ale reálné vztahy. Samozřejmě, je to mužský přístup – pokud možno mít všechno pod kontrolou předvídatelných matematických zákonů, ale v oblasti emocí je to spíš kontraproduktivní. Jsou možná i ženy, kterým to vyhovuje, ale většina z nás se takovému přístupu vzpírá. Nemusí to být ani z jedné strany stoprocentně vědomé, ale může to vést k právě takovým aprílovým bouřím, jak výše popsáno.

            1. Dlouze přemýšlím, jak Vám odpovědět. Nejspíše se uchýlím k citaci někoho, kdo se k tomu fundovaně vyjádřil přede mnou. Citace je z mé děravé paměti, možná bude nepřesná:

              My jsme jen vědci a žádní světci
              Nepodléháme temným vášním
              Mluvíme k věci
              My víme přeci
              Co je obecné a co je zváštní
              Nás nezmámí žena krásná –
              vždyť je to jenom protoplazma!

              1. Je dost častým úkazem (mj. i často popsaným v krásné literatuře či filmu), že si „my vědci“ podvědomě vybírají ženy, které překypují tím, co jim samým chybí, a pak se je pateticky snaží zmatematizovat a zlogičnit až k smrti. A když se jim to pochopitelně nepovede, šovinisticky útočí na všechno ženské, místo aby hledali prvotní chybu v sobě.
                A nejen „my vědci“, pověstní jsou v tomto směru i patriarchálním světem obdivovaní filosofové – za všechny ten sociopat Nietzsche.

                Ale nechci tu vnášet žádné feministické tóny, toho jsem daleka 🙂

                1. Tady se já musím přiznat k nedovzdělanosti humanitního charakteru, poněvadž Nietzscheho jsem nečetl dodnes (vsadím neprůstřelnou helmu ministra zahraničí proti odborné erudici ministryně pro vědu a výzkum, že ho nezná ani Zakladatel).

                  Myslím ale, že úkazy, o kterých píšete, je třeba vnímat trochu jinak. Jsou to (zhusta neobratné a nepodařené) pokusy, jak mezi základními póly života, ženou a mužem, vytvořit a udržet spád potenciálů, tedy napětí. Jedině tehdy totiž může nastat pohyb od jednoho pólu k druhému, jinak řečeno – jedině tehdy může síla konat práci.

                  K čemu to? Werich: „Když už člověk jednou je, tak má koukat aby byl. A když kouká, aby byl, a je, tak má být to, co je, a nemá být to, co není, jak tomu v mnoha případech je.“ – A tohle, myslím, bez práce nejde.

                  1. Já to myslím chápu, s těmi póly života. Zvláště v obecné, archetypální poloze.

                    Ale já jsem popisovala konkrétní projevy tohoto principu. Musím se opakovat – muž, pyšnící se svou racionalitou a logikou, si na základě principu, který ovšem nereflektuje, vybere ženu výrazně opačného pólu, a místo aby racionálně a vědomě vyměňoval potenciály, snaží se vnutit svůj pól – jako jediný správný – ženě. Dává jí najevo, že kvality jejího pólu jsou podřadné a méněcenné. Při vší své racionalitě a logice nemá vůbec tušení, která bije, a zuby nehty se drží svého konce provazu, protože druhé straně nerozumí a vlastně se jí bojí – tím víc je pak šovinistický a arogantní.

                    Takže síla může konat práci jen tehdy, když se o to budou snažit obě strany, ne když to bude jedna strana sabotovat. A musíte uznat, že naše civilizace si tuhle sabotáž z mužské strany pěstovala pěkně dlouho, a bohužel, i z těchto důvodů to dovedla až k těmto hořkým koncům. Vč. agresivního kontraproduktivního feminismu.

                    1. Uznat to nemusím. Mí předci po meči i po přesici pocházejí z vesnic, kde se muselo jen umřít.
                      (Kdybych byl žena, mohl bych dupnout a zvolat: nic nemusím! Jsem princezna!)

                      Ale uznat to mohu, a uznávám.

                      Kdosi moudrý napsal, že „…jsme výslednicí celé své minulosti. “ Já si nestěžuji, naopak. Měl jsem v životě doposud, zejména pokud jde o něžné pohlaví, obrovské štěstí. Každá ženská, která mi prošla životem, mě k něčemu dobrému a užitečnému posunula. Už jsem to,myslím, někam jednou psal: když mě chce Pánbůh něčemu naučit, pošle na mě ženskou. – Co lepšího v životě bych si ještě mohl přát?

                    2. Musím (já na to háklivá nejsem) si u Vás na to „musíte“ dávat pozor 🙂

                      Není nic uspokojivějšího než se ohlédnout a být vděčný všem svým minulým vztahům za to, že nás posunuly dál. Moc Vám to přeju.

                      Ale přiznávám se, že už od úvodního textu ve mně vrtá heretická myšlénečka – jak by to asi vypadalo v podání druhé/druhých stran/y?

                      Nic osobního, za mnou nejspíš zůstalo pár rozladěných individuí, které by myšlenka, že mne posunuly dál, asi nijak nedojala :))

                    3. Dobrá otázka. – U některých to vím; to u těch, které to vnímají podobně jako já, což tuším na základě reakcí, občasných (a řídnoucích) vzdálených kontaktů. U jiných to nevím, musely by říct/napsat samy. Je možné, že zůstaly rozladěny… s tím se musí popasovat každý sám.

                    4. Jistě je ideální, když si s odstupem obě strany uvědomí, že každá – i negativní – zkušenost člověka posouvá dál.

                      Na druhé straně, za sebe si nejsem až tak jista, že jsem se vždy zachovala správně, že jsem nezpůsobila zbytečnou bolest atd. A i když mě to posunulo dál, v mém chápání neseme zodpovědnost za věci, které jsme druhým způsobili. Nemůžeme stoupat ke svému posunutí „přes cizí mrtvoly“ beztrestně … Myslím, že se s tím budeme tak či onak muset popasovat i my.
                      Ale to je má víra – ne nutně Vaše.

                    5. Mimochodem – taky Vám to někdy ujede, že? :)) :

                      „… s tím se m u s í popasovat každý sám.“

                2. Trochu přízemně vám sdělím, že Nietzscheho dílko „Mimo dobro a zlo“ jsem si vozil (spolu se Švejkem, samozřejmě) dlouhá léta na dovolenou v jednom zapadlém hnízdě na Krétě.
                  Nikdy jsem nedospěl dál, než ke straně 117, kde začíná Hlava sedmá: Naše ctnosti. Spolu s každodenními naplavanými alespoň sedmi kilometry skvělý uspávací prostředek, zejména třeba po jehněčích kotletkách na grilu (pajdákia)a pár sklenkách nemei (červené víno/kokino krasi), ouzo nepočítaje.
                  Hle, že i takový sociopat může být prospěšný způsobem, k němuž své úsilí jistě nesměřoval.

          2. Martine, mám problém. – Až to všechno vydám knižně, budu potřebovat někoho, kdo napíše pochvalnou recenzi. A nevím, komu to zadat. Vám, nebo Godotovi?

            Heuréka! – Zadám to oběma! Protože – co je lepší než jedna pochvalná recenze? Přece dvě pochvalné recenze.

            A je to!

            (Jsem rád, že se vám mé texty líbí, ale nemůžu to říkat moc často, chápete…) 🙂

              1. Předběhla jste mne. Věděl jsem, že na tohle Vás mám v záloze a jen jsem přemýšlel, jak to poeticky napsat – a Vy to vymýšlet nemusíte, takže jste byla ve výhodě :-))

                A zcela vážně: chceme-li někoho podepřít, musíme působit proti němu. – Jde samozřejmě o míru toho protipůsobení; napoví fyzika nebo cit pro uměřenost. Kritika je zcela v pořádku, zcela na místě.

      1. Ládiku !!!, jak se mu daří? Nechce sem psát nebo mu v tom brání nedobré okolnosti (zdraví například)? Víte, jestli Alefův blog čte?

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.