Rubrika: Próza

K čemu jsou mosty přes řeku? – aby měl člověk blíž k člověku. Tak praví Encyklopedie pro žáčky od Jiřího Žáčka.

Usedám na svůj kobereček, chystám se k meditaci; budu pozorovat své dýchání. Budu pozorovat i své myšlenky, jestli přijdou: jejich zrození, pobyt a zánik. A ony přijdou – dnes tedy určitě.

Vlnky dorážejí na vyhřáté pobřeží, tiše mlaskají v zákoutích mezi balvany a pod záděmi lodí. Poslední večer voní sýrem, olivami, pečení a silným vínem. Noc bude vlahá a klidná, to jen v objetích milenců se odehrají bouře.

Nejkrásnější sbírka je bílá zeď. – Tuhle pravdu jednou objeví mnohý z nás, a snad je lépe, dospěje-li k ní spíše později než dříve.

Toto je text, kterému dlužím nesmírně mnoho, a zdá se mi, že přišla chvíle literární dluhy srovnat. – Ale po pořádku.

Každá katastrofa má svou specifickou předzvěst, svou bílou vlaštovku, svou černou labuť.

Těžce se potácím po schodišti ke vstupním dveřím, abych otevřel pošťákovi. Vlastně pošťačce. Je stejně stará, jako já, přesluhuje už skoro deset let. Pokaždé se …

Starý Morcos si nervózně promnul tlusté prsty: už by tu měli být, ti Angličané. Objednali si na dnešní večer celou tavernu pro sebe, bude tu oslava narozenin.

Stíny byly ostré a tvrdé, jako vyřezané z černého papíru. Bílé ploché balvany odrážely záplavu světla. To světlo je rozpalovalo, tančilo v odrazech a projasňovalo koruny borovic i ze spodní strany.