2 prosince, 2022

Co má začátek, má i konec

A každý konec je zároveň začátkem něčeho jiného. Volné pokračování úvah z předchozího článku.

—ﬡ—

Hlasatelé západního kulturního okruhu, aniž bychom je nějak přesně specifikovali, tu a tam se dají slyšet, že Západ představuje civilizaci rozvinutou, a s jemným náznakem přezíravosti přidají zmínku o tom, že Východ a Jih jsou kultury rozvojové. Mají-li pravdu, není to žádný důvod k pýše, a k jásotu už vůbec ne.

Cítíme tu dokonavost slovesa rozvinout? Dokonavost vypovídá, že hovoříme o ději, který byl již dokončen. Může být, že rozvinutá civilizace svým způsobem dostoupila vrcholu, což je samo o sobě jistě pozoruhodné. Kdo však někdy během horské túry vystoupil na vrchol, ví, že z vrcholu každá další cesta může vést jen dolů. Rozvinutou civilizaci v budoucnu čeká relativně krátký pobyt na vrcholu, tedy stagnace, následován sestupem dolů – tedy úpadek. V předchozím článku je to bod, kdy zelená čára na obr. 4 přestává růst a začíná klesat.

Jak se stav úpadku v systému projeví? Víme, že úpadek nastává v situaci, kdy rozhraní už nemá kapacitu, aby plně uživilo systém, který má snahu stále růst. V systému začíná chybět energie, a subsystémy, které doposud buď kooperovaly nebo si alespoň nepřekážely, začínají o energii soutěžit, čímž k dochází k postupnému rozpadu vnitřních vazeb, které drží systém pohromadě. Zmínka o „soutěži“ je v tomto kontextu pouze eufemismus: subsystémy mezi sebou o energii bojují, a jen na intenzitě toho boje záleží, zda jej přikryjeme fíkovým listem slova soutěž, a nebo přiznáme, že se jedná skutečně o boj. Příklad? U příležitosti probíhající koronakrize vzpomeňme, jak si státy, deklarující spojenectví a spolupráci, nedávno vzájemně kradly roušky, jaké tlaky a čachry panují a probíhají ve věci vakcín a očkovacích pasů.

Žádný stabilní a funkční systém nepřipustí infiltraci cizích subsystémů, které mají potenciál ho rozvrátit. Jestliže se systém rozpadá nedostatkem energie, v rámci boje o přežití některé subsystémy rezignují na podporu celku a de facto přecházejí na pozice parazitů (v lepším případě), ale daleko spíše destruentů, kteří se živí tím, že z rozpadajícího se systému vyvádějí další energii (jiným parazitům/destruentům). Příkladem mohou být některé tzv. neziskové organizace, které prokazují svou „užitečnost“ tím, že doslova sypou státní peníze do Nilu.

Systém se samozřejmě brání a jak je přirozené a obvyklé, jde na to cestou nejmenšího odporu. Podobně, jako nemocný a vnitřně hladovějící organismus spotřebovává i vlastní, méně nezbytné tkáně, systém analogicky „požírá sám sebe“ – to jest bere tam, kde se domnívá, že narazí na nejmenší odpor. Proto říká Andrej Babiš, že „malé podniky sú na hovno a my potřebujeme velké korporace“ (rozuměj: je majitelem velké korporace. Je tedy žádoucí „pohltit“ malé podniky); proto vzniklo kontrolní hlášení a EET. A pozor: nejde jen o deklarovaný „lepší výběr daní“, nýbrž (již nedeklarováno) také o existenci dalšího subsystému, který za dané situace více spotřebuje, než do systému dodá. Příklad? Nezákonné zaklekávání na podnikatele, kteří se soudně brání, soud vyhrají, a fiskální subsystém, místo aby energii přinesl, přispívá k její ztrátě (prohraný soud a úroky z neoprávněně zabavených peněz nejsou zadarmo). Další příklad: EET je pozastaveno či zrušeno, ale armáda úředníků, najatá k jeho obsluze, stále pobírá plat.

Subsystémy, které se živí tím, že plýtvají zbývající energií, samozřejmě prohlubují a zrychlují úpadek. Podstatné ovšem je, že ačkoli jejich konání k úpadku přispívá, není úpadku prvotní příčinou.

Výše uvedená fakta nejsou ničím novým, byla popsána jinými, daleko dříve a daleko precizněji – uvádím pouze příklady, abych ilustroval následující:

Krize (ve skutečnosti – kolaps západní civilizace), kterou sledujeme, není primárně způsobena jmenovanými (a dalšími nejmenovanými) subsystémy, které rezignovaly na podporu celku. Není ani způsobena koronavirem, který pouze zvýšil kontrast a možná některé věci urychlil. Skutečnou a prvotní příčinu vidím v jevu, o němž jsem psal v předchozích článcích: je to omezená propustnost rozhraní, jímž zbobtnalý systém, v němž žijeme, přijímá energii z okolí. Skutečnou, prvotní příčinou je zákonitost, která stanoví, že každý na růstu založený systém jednou doroste vlastních mezí. Migranti, zelený úděs, elektromobilita říznutá lysenkovštinou, neziskovky – to jsou jen průvodní jevy, nikoli příčina; kdyby nebylo jich, našly by se jiné s analogickým účinkem.

V systému zaměřeném na trvalý růst kolaps zákonitě přijít musí. Řetěz je tak pevný, jak pevný je jeho nejslabší článek. V řadě subsystémů je vždy jeden nejslabší, a ten povolí jako první. Je lhostejné, který to je, protože nejslabší subsystém existuje vždy.

Kolaps civilizace nepřichází proto, že nás „řídí nemehla“; domnívám se, že taková příčinná souvislost je pouze iluzí. Kolaps přichází proto, že nemůže nepřijít, a nějaká nemehla – lhostejno jaká – se k tomu vždycky ochotně připletou.

—ﬡ—

13 thoughts on “Co má začátek, má i konec

  1. Ano, přesně totéž si myslím taky. Podobenství s vysokou horou, na jejímž vrcholu všechny cesty splynou, bez ohledu na to, z kterého místa na úpatí jsme vyšli – to je přesně ono.

    1. Je pravda, že mne „indický“ kulturní okruh nepřitahuje, ba místy i naopak. Takže má nechuť hrát s děvčaty deskovku „Líla“ může mít příčinu právě zde.

      K otázce – proč tao působí: chtěl jsem se rozepsat, ale teď se mi zdá, že bude lepší napsat to jako článek…

      1. Zdálo se mi, že lílá je prostě stručný a vystihující pojem pro to relativno, ve kterém žijeme (a že žijeme v relativnu jste tu někde sám dovozoval), a že celkem nezáleží na tom, ze kterého kulturního okruhu pochází. Tao taky nemůže být znečištěno některými nepříjemnými jevy provázejícími čínskou kulturní oblast. Ale ovšem proti gustu žádný dišputát.

        Já vidím jednotlivá náboženství / duchovní nauky / filosofie jako takové cestičky po obvodu vysoké hory, na jejímž vrcholku se ti nejzdatnější horolezci ze všech stran sejdou v jednom jediném bodě.

        A také se mi líbí symbol lotosu z indického kulturního obvodu – krásný květ vyrůstá ze smrdutého bahna.

  2. Kolaps nepřijde proto, že nás řídí zločinní šílenci, ale protože je tomu tak dáno v řádu věcí, to je pravda.
    Ale zároveň také platí – „zlo musí přijít, ale běda tomu, skrze koho přichází“.

    A také je půvabné, jak dříve stačil symbol nebo koán, aby bylo vyjádřeno to, na co my nyní potřebujeme tuny slova grafů 🙂

    1. Ještě k těm symbolům, které stačí k vyjádření nejsložitějších fenomenů.

      Asi jim dříve taky nerozuměl každý. Ale to je další ze zásadních omylů demokracie, že každý může rozumět všemu, protože přeci máme mozek a knihy, kde si můžeme všechno o všem zjistit. Ne nadarmo se dříve předávalo poznání, zvláště to duchovní, jen z úst do ucha těm, kteří k jeho pochopení dospěli.
      Navzdory liberální propagadě se nerodíme všichni stejní, a to po mnoha stránkách. Ti, kdo nám to tlučou do hlavy, jsou o své výjimečnosti a nadřazenosti přesvědčeni nejvíc. Demokracie, podle které máme všichni údajně stejné možnosti, je samozřejmě chytlavá, ale tato propaganda vede jenom k chaosu a k rozložení civilizace. Znovu poukazuju na tlupu, jejíž přežití zaručuje jen přísná hierarchie a podřízení se zájmu celku.

      I když chápu, že není cesty zpět, a není boha, jak něco takového realizovat v podmínkách přemnoženého a dezorientovaného druhu.

      A pěkným paradoxem je třeba Tibet, který byl ovládán duchovenstvem přísně až krutě hierarchicky, a kterému teprve ta proklínaná Čína přinesla onu demokracii, kterou se za podobných okolností nepodařilo amíkům zavést třeba v Afhgu a ani jinde.

      1. Zlatník od zlata, sedlák od hnoje – praví jedna ze starých a evidentních pravd. Jeden každý z nás vidíme svět optikou naší osobní polohy v něm. Jestli máte chuť a čas, čtěte:
        https://cs.wikipedia.org/wiki/Matematick%C3%BD_d%C5%AFkaz#Druhy_matematick%C3%BDch_d%C5%AFkaz%C5%AF

        Tím jsem samozřejmě prozradil, od čeho jsem se „umazal“ já. Vnímám to jako užasné a nekonečné dobrodružství. Úchvatnější než kdejaké sci-fi nebo fantasy: odhalování tajuplných a netušených vztahů mezi věcmi, bytostmi a jevy, z nichž se skládá svět.

        My vidíme objekty: věci, bytosti a jevy. Co nevidíme, jsou vztahy – ale právě ony určují světa běh. To od pradávna tušili staří mudrcové, ale neměli aparát, jak se těch vztahů dotýkat, jak je uchopit. – Ne, oni ho měli, ale nebyli s to ten aparát předat.

        Lao-C‘ o tom píše:

        Obsah hlubokého Života vyplývá cele z Taa.
        Neboť Tao působí neviditelně, neuchopitelně.
        Nepochopitelné, neviditelné
        jsou v něm obrazy.
        Neviditelné, neuchopitelné
        jsou v něm věci.
        Podobná stínům, temná
        jsou v něm semena.
        Tato semena jsou spolehlivá.
        Tato semena jsou pravá.
        Od pradávna podnes
        jsou jejich jména nepostradatelná
        k pochopení vzniku všech věcí.
        A jakpak vím, že je tomu tak se vznikem věcí?
        Skrze to nejbezprostřednější!

        My Starého Mistra čteme, ale nemůžeme si být jisti, že mu rozumíme.

        1. Rozdíl mezi cestou vědy a duchovní cestou je ten, že vědec nemusí a většinou ani neumí realizovat to, co pochopil „mozkem“, ve svém reálném životě. Zatímco duchovní poznání nás zavazuje a „uschopňuje“ žít každodenně to, co jsme poznali (nedodržení tohoto závazku vede k duchovním pádům). Ideální je samozřejmě spojení obou cest.

          Jako ženskou mě ten platonický obdiv a obdivné nezúčastněné pozorování kosmické Líly až tak nebere (i když tuším její fascinující půvab a přitažlivost), jako matka jsem si ho ani nemohla dovolit. Líla má nekonečně schopnosti nás do své hry vtáhnout a držet nás uvnitř prostřednictvím našich emocí – a to i těch nejušlechtilejších.

          Mně odevždy víc zajímá PROČ Tao působí než to, jak působí.

          1. K úvaze na téma „proč Tao působí“ si dám čas.

            Ale zeptám se: co je to „Líla“? Nemám o tom absolutně žádnou představu. Vím jenom, že občas se u nás doma sejdou ženské a hrají nějakou deskovou hru s tím názvem. Slovo Líla vyslovují se zvláštním – hledám vhodný výraz – podtónem, při jehož zaslechnutí po mně „lezou slimáci“. Takže se na Lílu nemůžu zeptat ani své ženy. – Když ovšem slovo Líla napíšu, slimáci se nedostaví, takže písemný rozhovor je možný.

            Co to je, prozradíte?

          2. A ještě: rozdíl mezi duchovní a vědeckou cestou tady skutečně je, souhlasím; a ne vždy se podaří obé spojit. Pár vědců znám, sám jsem v akademické sféře nějakou dobu působil a dnes jsem občas i rád, že mne odtud sudba vyvedla. Bohužel, pro mnohé vědce jejich vlastní věda končí na papíře a do života jim nepřeskočila.

            Možná znáte nejkratší sci-fi všech dob, jaké kdy bylo napsáno – toto (volná citace, autorem si nejsem zrovna jist):
            „Poslední člověk *) seděl sám na židli v místnosti. Vtom někdo zaklepal na dveře.“

            *) někdy místo „člověk“ uvádí se „pozemšťan“. V originále to neznám.

            Podobně, na základě osobního prožitku mohu napsat nejkratší horor všech dob:
            – Matematik ukončil náš rozhovor povzdechem: „…když ty, Alefe, moc přemýšlíš.“

            To je esence mého nedávného a neradostného poznání: spousta lidí, snad z pohodlnosti, odmítá přemýšlet a odhalovat předivo vztahů, příčin. Dokonce i ti, od kterých bych to nikdy neočekával, dokonce i ti, kteří to mají „v popisu práce“.

            Co může být strašnějšího?

        2. Pod Vašimi posledními dvěma příspěvky se mi nezobrazuje tlačítko „odpovědět“, takže odpovídám tady.

          Možná jsme si úplně neporozuměli, nemám nic proti odhalování přediva vztahů atd., naopak, jen jsem napsala, že mě osobně nebere jeho akademická forma. Myslím, že máme dostatek příležitostí poznávat toto předivo na základě reálného života, reálných vztahů, reálných zkušeností. Analogie (ne logika) je pro mne nástrojem – vždyť „jak nahoře, tak dole“.

          Navíc, pokud něco pochopím bolestně a na vlastní kůži, má to pro mne zcela jinou sílu než pochopení na základě grafu. V tomto dávám zcela za pravdu Jungovi – „vědomí se rozšiřuje jen na základě zkušenosti při řešení emocionálních konfliktů“. A tomu Jungovi to věřím proto, že jsem si na to přišla sama – té jeho trefné formulace bych si jinak ani nevšimla – nebyla bych na ni vyladěna.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.