2 prosince, 2022

Estetický zákrok

Každá katastrofa má svou specifickou předzvěst, svou bílou vlaštovku, svou černou labuť.

Někdy o nich nevíme, protože k jejich rozpoznání chybí nám předchozí zkušenost: kdo neví, co je tsunami, stojí na břehu moře a udiveně pozoruje mimořádně silný odliv. Někdy ty předzvěsti dokonce záměrně přehlížíme – to když si usilovně přejeme, aby ohlášené události nenastaly. 

O to větší je pak překvapení, které přijde.

—ﬡ—

Teď se nějakou dobu neuvidíme, ohlásila sms ze známého čísla. Podstoupím malý estetický zákrok a stavím se až po Novém roce.

Ježíšmarjá, to je ale nápad, pomyslel si; to si nechá u kosmetičky odstranit pihu na nose, nebo co?

Nějak si v té chvíli nemohl vybavit, jestli u ní pihu na nose viděl – jako většině mužů, i jemu byly pihy na nosech žen téměř lhostejné.

Něco bych měl odepsat. – Ne, buďme upřímní: chci odepsat a pokračovat v konverzaci, jenže jak? – Zkusme něco jemně škádlivého. Zamyslel se a napsal: A poznám tě pak?Neboj, poznáš, přišla vzápětí odpověď, v nejhorším případě mě poznáš po hlase.

—ﬡ—

Spokojeně schoval mobil do kapsy: všechno se tak dobře vyvíjelo! Nový rok se překulí, ani nemrkneš – a bude zase tu, jeho nový objev. Zvláštní, pomyslel si, tak dlouho jsme kolem sebe chodili, a teprve teď… Představa, že zrovna ona si připadá málo krásná a potřebuje estetický zákrok, zdála se mu téměř komická: dlouhé štíhlé nohy, pružný krok, jisté a pevné pohyby sportovního střihu, jemná a dokonale souměrná tvář, rámovaná mírně nesouměrným a věčně rozcuchaným účesem nakrátko… líbila se mu právě taková, jaká byla; ale – uvažoval – asi bude potřeba přijmout fakt, že ona sama o tom neví.

Letmo se rozhlédl a chystal se přejít ulici. Mezera ve šňůře aut byla daleko; vzal do ruky zase mobil a očima laskal slova zprávy, která mu přišla od ní. Zdálo se mu, že v těch několika řádcích je pro něho zašifrované poselství, které mu stále uniká – právě tak, jako nám uniká voda mezi zrnky písku spolu s varovnými signály, stojíme-li na břehu moře, pozorujíce odliv.

Raději by laskal samu původkyni té zprávy. – Mezera mezi auty se přiblížila a on nakročil k obrubníku. – Laskal ji tedy aspoň v představách: dlouhé štíhlé nohy, jemné rty, souměrný obličej, střapaté vlasy… kdo vám tak zcuchal tmavé vlasy? Ale nebylo třeba čerpat u cizích, poezie byla po ruce i z vlastních zdrojů:

Pod tričkem nosíš motýla
Babočku paví oko
Dlouho jsi za mnou nebyla
Létal ten motýl převysoko

Motýlku zase dělám chyby
Chytám tě sítí na velryby

Sám před sebou byl na tu báseň velmi pyšný a představil si onu chvíli, kdy své zbožňované vysvlékne bílé tričko, pod nímž prosvítají tmavé dvorce a jemné hroty malých, drobných ňader, stále ještě dívčích, ačkoli patří již zralé ženě, a … – Vykročil do mezery mezi auty.

Podstoupím malý estetický zákrok, procházel v duchu dobře již známý text, a v té chvíli ho dostihl záblesk strašlivého pochopení.

Svět náhle ustrnul uprostřed vozovky a on ve chvíli jasnozření seznal, že babočku drobných ňader už nikdy neuvidí. Motýl, kterého z dálky miloval a jemuž složil báseň, zajde obratnou rukou plastického chirurga – a promění se ve standardní trojky. Nebo čtverky. Proboha.

Na fyzické úrovni se záblesk pochopení manifestoval jako kamion, který nedobrzdil.

—ﬡ—

Bylo ticho, a jen duch se vznášel nad vodami.

Pak se objevilo plynutí času, den první, a působilo rušivě. Hlasy a světla, která se objevila ještě o něco později, také působily neodbytně, vlezle a mimořádně rušivě; tak rušivě, že sebou ve snaze odehnat je trhnul – a otevřel oči. Hned je zase zpátky zavřel – světlo, které mu do očí proniklo, bylo oslepující – ale už nebylo cesty zpět. Pocit čirého bytí se v záplavě všeho, co se na něj halasně řítilo ze všech stran, beznadějně vytratil. Otevřel tedy oči zpátky do světla, které mezitím někdo ztlumil.

 „Je to dobrý, je zpátky. – Jste v nemocnici, srazilo vás auto. Slyšíte, rozumíte, co vám říkám?“ ozval se nad ním hlas.

Chtěl odpovědět, že slyší a rozumí, ale nechápe a nerozumí. Avšak nešlo to; vydal jen zachrčení a přikývnul.

—ﬡ—

„Měl jste neuvěřitelné štěstí,“ řekl k němu primář, když při vizitě předtím pronesl něco nesrozumitelných latinských slov. „Příště se na chodníku rozhlédněte a neskákejte pod náklaďák, vy sebevrahu; už bysme vás taky nemuseli složit.“

„Napište ho zítra na převaz,“ sdělil primář svému doprovodu a obrátil se opět k němu: „Ruce i nohy máte v pořádku, jenom se teď chvilku nebudete usmívat. Až vám z obličeje sundají obvazy, asi to bude chtít menší estetický zákrok, s tím rozhodně počítejte,“ – a než se otočil k odchodu, dodal:

„… v nejhorším případě vás poznají po hlase!“

—ﬡ—

38 thoughts on “Estetický zákrok

  1. Jsem přízemní prymytýf a vzpomněla jsem si na jeden vtip.
    Mladík po bouřlivé noci s nahodilou známostí vidí na nočním stolku fotku muže.
    To je manžel ?
    Néé
    Tak přítel ?
    Néé
    Bratr ?
    Ale né. To jsem já před přešitím.

      1. Verze pro progresivistickou mládež:

        Mladík po bouřlivé noci s nahodilou známostí vidí na nočním stolku fotku muže.
        „To je manžel?“
        „Né…“
        „Tak přítel?“
        „Ne.“
        „Bratr?“
        „Ale ne, to jsem já před přešitím.“
        „… konečně jsem normální.“

  2. Svěží, odlehčené – moc pěkně se to čte (emotikon „palec nahoru“).

    „Malý estetický zákrok“ mi evokoval vzpomínku na návštěvu na dětské plastice ve Vinohradské nemocnici.
    Potomek tam podstoupil úpravu ušních boltců, které mu narostly kolmo k hlavě.
    Když jsme dorazili, tak většina dětí byla ještě ve „škole“ a tak jsme museli čekat a bavit se sledováním cvrkotu na oddělení prosklenou stěnou vestibulu. Pokoje měly prosklenou vrchní část stěny a sestry tak měly hlavně v noci přehled o dění na pokojích.
    Zaujalo nás, že se ve dvou pokojích objevují v prosklené části a zase mizí rozesmáté různě ofačované hlavy a vrchní části pacientů. V rukou měly ty kousky flusačky, hopsaly na drátěnkách a bojovaly přes sklo. Jenže sestřičky jsou bdělé a ostražité, a tak jedna vyrazila na zteč. Vlítla do pokoje a my měli na chvilku po zábavě.
    Pak ovšem dorazil první stupeň ze „školy“ a naše zábava pokračovala. Dítka důstojně kráčela ve štrůdlu, v jedné ruce židličku a ve druhé sešity s penálem. Mezi nimi náš potomek s bílou koulí místo hlavy; koukal mu jen obličej po obočí. Když robě vidělo, jak se řehníme, smrtelně se urazilo a SKORO odmítlo pamlsky, které jsme mu přinesli. Ale nakonec jsme je obměkčili.
    „Malý estetický zákrok“ se naštěstí povedl a po necelém měsíci jsme si vyzvedli dítko s normálníma ušima místo původních radarů 😀

    1. Zabít měsíc života ležením ve špitále,jen kvůli tlaku rodičů po dokonalosti. Hlava roste,dítě se vyvíjí a v dospělosti nemá uši kolmo k hlavě nikdo. Tohle považuju za nejzbytečnější operace.

      1. Zkuste si, Gaio, vylepit leukoplastí uši tak, abyste je měla kolmo k hlavě.
        A pak si přes to nadělení natáhněte koupací čepici, obyčejnou čepici, nebo si zkuste nasadit brejle.
        Mimochodem – potomkovi bylo v době operace 11 let a šlo o zdravotní indikaci.

        Já chápu, že jste jednodušší a z nějakého důvodu naštvaná na celý svět. Ale to je Váš problém. Zkuste s ním neotravovat ostatní. Nebývala jste tak zahořklá.

      2. Já ne.
        Děti jsou malí hajzlíci , dovedou být pěkně kruté , někdy.
        Nač riskovat.
        Hoch měl milující a osvícené rodiče.

          1. Nemuselo by to tak být, ale mohlo. Záleželo by na atmosféře ve třídě.
            Chválím rodiče, že nevystavili potomka takovému nebezpečí.

  3. Halefe milený,
    nejdříve nakydáme kapánek hnoje.
    “ Hlasy a světla, která se objevila“ – moc mi tam nepasuje podmět s přísudkem.

    No a to je s tím hnojem asi tak všecko.

    Čekal jsem, že zplacatělý soudruh přijde do nebe a bude tam v rámci těžkých záchvatů stesku přeměřovat prsy všem těm bezpohlavním andělům a andělicím. A samozřejmě i duším zemřelých, pokud nějaké prsy mají.
    Změření – zápis, změření – zápis.
    Zapisovat by mohl nějaký svatý.
    Svatý Petr ne, ten má teď lítačku na Ukradině. Nějaký jiný svatý, který to tam nahoře salámuje.

    A samozřejmě, že na samém konci šichty by mohl ten placatý soudruh najít po hmatu svou maloprsatku, která to ve špitále nedala a umřela s odříznutým ksichtem.
    Ale to už jsme někde na Elm Street, že jo…

    1. Jo!

      Děkuji. Bude to takhle, hned to opravím:
      Hlasy a světla, která se objevila ještě o něco později, také působily neodbytně, vlezle a mimořádně rušivě…

      Možná to ještě nějak přerovnám, působí to trochu kostrbatým dojmem.

      1. Alefe, tak výbornou povídku už jsem dlouho nečetla.
        Jenom jste si ji mohl nechat na 1. května, takhle k Velikonocům je to kapku plýtvání materiálem.
        😍

      2. Já si tedy matně vybavuju, že u vícenásobného podmětu je ten Váš původní tvar přípustný, sloveso se vytvoří podle rodu posledního podmětu. Ale jednak je to už dlouho a dvak si nejsem dvakrát jistý. Každopádně mě to za uši/oči netahalo.

  4. Co jí vlastně operovali jsme se nedozvěděli.Třeba pod tím kamionem skončil úplně zbytečně. Měl hrůzu,že byl dolňák,s prsatkou by zažíval oidioovský komlex z narušeneho vztahu s matkou,jak by vysvětlil Freud a ona si dala třeba operovat úplně něco jiného. Pysky,oční víčka,cokoli.

  5. Mě se to taky líbilo… je to takové… mno, hmmm… romantické! To se dneska už moc nevidí. Alefe vy už asi nebudete žádný zajíc… Krásný, romantický den všem! 👍

    1. Žádný zajíc? No dovolte?! Mně bylo loni teprve jednadvacet. – Pravda, už potřetí.

      Musíme trochu poškádlit i Jana z Helvajzu a Pána z Višně, jestli sem přijdou. Takový citát:
      „…kolena jsou ještě pružná a duše je schopna okouzlení!“

      Kdo to napsal, a kde?

      1. V čase, kdy duše je otevřená a dychtivá. Svět jí prochází jako letní světlo kostelním oknem: barevně a jásavě. Trvale. Navždy. Duše je schopna okouzlení a kolena jsou ještě pružná. Tělo je kůň a duše jezdec a ve slunečním vichru nad nimi dosud neporazitelně vlaje korouhev lehkomyslnosti…
        Miloslav Nevrlý – Karpatské hry

        Bylo to jednoduché. To zná přece každý. Tedy v mém případě hned potom co si to vygooglí 🙂
        Ale rád jsem si to přečetl.

        V malém estetickém zákroku jsem tak trochu očekával malou estetickou změnu pohlaví.
        A tak moc jsem se zase nespletl, protože ten co skončil v nemocnici bude mít malou estetickou operaci předhlaví (obličeje). Záhlaví a nadhlaví měl předpokládám v pořádku.

        1. Děkuji za návštěvu a rozšířenou citaci!

          Vy jistě tušíte, že v mých textech se změny pohlaví nedočkáte. – Situace není tak strašná, jak tady: https://www.litterate.cz/2817-2/comment-page-2/#comment-9144 píše hulvath.
          Dneska se mnou na hřišti mé ratolesti (♀15, ♀25) pilně cvičily a pak si ještě (samy od sebe!!!) asi hodinu opakovaly naučené. Jim to zatím neřeknu (řeknu – až budou mít vlastní děti), ale má duše byla plna okouzlení, když jsem je pozoroval. A kolena? Samozřejmě pružná, to je cvičením.

      2. Myslím, že je to citát že Hry na kralevice a krále, Karpatské hry…
        Nemám čas to teď dohledávat, vrátil jsem se zrovna z Velikonočního velkovandru.

    1. :-)) Nedávno si tady někdo stěžoval, že zdejší autoři píšou samé jobovky a depresivní články, snažil jsem se to trochu kompenzovat. – Tento článek je optimistický a přímo prvoplánově veselý: naznačuje, že fasáda se možná zahojí skoro, skoro bez následků – a motýlů do sbírky, těch jsou hejna!

        1. Náhodou! Já si zřetelně pamatuju, že u Mirky někdo Targusovi vyčítal promr…, ehm, promrhaný život, depku, etc., etc. – Není tohle přece jenom lepší?

      1. No, Alefe, povídka je sice moc milá, ale rozhodně ne optimistická.

        Když si hlavní myšlenku nasadím na naši depresivní realitu, tak nijak nejásám při představě, že po estetickém zákroku „naší“ ukrajinské vlády náš národ v nejhorším případě poznají po hlase…

        Zaujal mě inovativní moment ve Vaší povídce – tradiční bílou vránu jste vyměnil za bílou vlaštovku.

        1. S bílou vlaštovkou je to tak: potřeboval jsem nějakou stafáž k té černé labuti. Jenže bílou vránu já nevnímám jako někoho, kdo nosí zprávy, nýbrž jako bytost, jejímž posláním je poutat pozornost tím, že vyčnívá. Zatímco vlaštovka atributy posla má, hodila se mi daleko víc.

      2. Teda – stazoval som sa ja – a nie nekto… to za a
        a za b – zeby ste sa nejak polepsil to ta nem pochvalim, pac hrdina skoncil v nemocnici s xichtom na prazenicu.

        Dost mizeria v smere ftipnom, da sa ocenit len snaha.

            1. Jo. Upravil. Bylo to takové jemné – to zdůrazňuji, tu jemnost – připomenutí, že husy jsme spolu nepásli. Já si vašich vstupů a postřehů cením, ale jsou určité hranice, pod které nejdu. – Tady je Alefovo (parafráze Krkonošských pohádek); Louka je naše – MY (z Pohádek Ovčí babičky).

              Jak si to vyhodnotíte, je na vás. – Že v určitých případech postrádám smysl pro humor, asi víte.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.