8 srpna, 2022

Imprese z Lehu nikoliv v lehu

Tak už to je dobře čtrnáct dnů, co se s Brontosaury v Himalájích potuluju po Malém Tibetu a účastním se různých aktivit, které by mne samotnou ani nenapadly dělat, neb, ačkoliv se o mně říká, že jsem v podstatě šílená, nejsem šílená natolik, abych sama jela na motorce (byť jako spolujezdec) nějakých 170 km tam a zase zpět, to vše okolo 5000 m. n. m. a rovněž nikoliv tak šílená, abych sjela 2 x 35 km po peřejích obtížnosti WW IV řeku Indus. Nicméně obé se stalo, co se nestalo je, že jsem fakt, ale fakt nevylezla na tu plánovanou šestitisícovku. Ba naopak, jsouc totálně uvařena již z autobusu, který nás doplazil někam ke 4200 m n.m., otočila jsem to po dalších asi čtyřech hodinách stoupání. Nebyla jsem v tom sama, takže jsme zpět putovali ve čtyřech, což teda, upřímně řečeno, taky nebylo nic moc, ančto padla tma jako v… Himl-hájích. Mě osobně zachránila zbrusu nově zakoupená čelovka zn. Fenix HM 61 R (ano, toto JE komerční doporučení, které dávám zdarma, dobrovolně a s plnou vážností) díky které jsem věděla kam šlapu. Což by mi bylo ovšem platný jak mrtvýmu kecky, protože bych sice viděla, kam šlapu, ale nevěděla bych, kam to vlastně jdu. Pomohli místní pastevci, kteří nás dovedli do home-staye. To je v podstatě dům původních obyvatel, kteří k němu nastavili jedno patro a vzniklo tam několik pokojíčků s matracemi a dekami pro šílené sáhiby, co se dobrovolně šplhají do šílených hor. I pod tíhou přeukrutně vynikajícího jídla jsme všichni sklesli k zemi. Druhý den pro nás přijelo auto, tedy ďábelský minináklaďák, který jediný je schopný zvládnout tamější cesty (tedy, ehm… prej cesty), aby nás dopravil zpět do Lehu. Avšak ukázalo se, že není kam spěchat, takže ztroskotanci v počtu 2 ženy + 1 dvouleté dítě, účastnící se celé akce takřka výhradně po svých (!!!) se naložili do pravé horské himalájské říčky a setrvali tam až do svého úplného zfialovění (tělesného pouze). Kupodivu to nebylo tak studený, jak by se to mohlo zdát a bylo to totálně úchvatný. Přírodní vířivka s panoramatickým výhledem. Kdo z vás na to má, jak by řekl klasik.
Následující den jsem však byla ponechána vlastnímu osudu, neb snaživci se šplhali na vrchol hor a dlužno říci, že byli i takoví, co se na těch 6200 m vyšplhali. Já ovšem jsem, jak jsem již dříve podotkla, děvče nížinné a Pálava je to, co mi sedí, a to včetně tamější menáže.
Otázka tedy zněla, co s načatým nikoliv večerem, ale celým dnem. Ten začal již okolo půl šesté ráno, když se v našem guest housu rozhodli začít uklízet, a to zejména zametáním rýžovými košťaty. U vědomí toho, že vlastní ubytovatele není záhodno zabíjet, obrátila jsem svou agresivitu jiným směrem a lehce popracovala, tedy, rozumějte, vyhlásila jsem válku České správě sociálního zabezpečení a jejich jednomu posudkovému lékaři. Ostatně, je to už pár let, co jsem naposledy z taláru svlékla jakéhosi soudce a jednomu „znalci“ z oboru psychologie zatřásla znaleckým razítkem. Tak proč si nedoplit portfolio nějakým vyhozeným posudkovým lékařem? Všechny cíle nemusí být jen budovatelsky – pozitivní. Ostatně, mou osobní patronkou je indická bohyně Kálí, bohyně konstruktivního zmaru, takže s modlitbou na rtech k této velmi prospěšné a realistické bohyni jsem stiskla enter a odkráčela do města na, TVL, „procházku“…
Rozhodla jsem se, že se podívám na ten klášter, co se tyčí nad zdejším královským palácem a že to vezmu těma stezkama, které se od paláce směrem vzhůru vinou. Já jsem fakt nenapravitelná kráva. V půlce, pod sálajícím sluncem že i Sahara by byla přívětivější, jsem dospěla k závěru, že to teda jako trochu vobejdu, minimálně na druhou stranu hory, kde už byl stín. Bohužel jsem poněkud podcenila terén (už zase..), který se skládal z naprosto drolivého materiálu – a já samozřejmě neměla pohory, ale jen obyčejné kecky. Takže ani okolo okolo to teda moc nešlo, funěla jsem jak sopka před výbuchem a byla jsem zapikolovaná uprostřed kopce naprosto nechutně strmého jak směrem nahoru tak dolů. Vrcholem mého neštěstí bylo, že mi prdly gatě, den před tím koupené za pár rupek v místním shopu (však je znáte, takový ty se slonama a s hustotou tkaniva tak dvě nitě na dvě nitě na centimetru čtverečním) a to pochopitelně na zadku. Představa, že dorazím do kláštera s dírou na pozadí (kde taky jinde…) zvící patnácti centimetrů mi byla dobrou záminkou pro to, abych se rozhodla pro sestup, nikoliv pro výstup. Ovšem jak dolů, že… Nakonec jsem doslova slanila po provazcích, uchycujících po celém kopci modlitební praporky, Buddhovi za to budiž chvála a doufám, že mi toto zneužití svých rituálních předmětů odpustí.
Výsledkem tohoto zcela nečekaného postupu – výstupu – sestupu bylo, že jsem se ocitla ve úplně jiné části města, než je to turistické. Nejdříve jsem obešla asi dvacet volně ležících toulavých psů, pak dva místňáky volně seroucí za stúpami a rázem jsem byla ve zcela evidentním místním slumu, kde se to rojilo námezdními dělníky, kterým zřejmě právě skončila pracovní doba. To si vždycky užívám, když se ocitnu coby jediná bílá držka široko daleko! Naštěstí mám už docela nacvičeno z východoslovenských romských osad, istanbulských etnických enkláv a afroamerických městských čtvrtí na jihu USA, takže jsem zvedla hlavu, nasadila milý úsměv a se zcela přirozenou samozřejmostí jsem se za volné chůze jala očumovat výlohy místních kšeftíků, plné zajímavého zboží.
Se snižující se nadmořskou výškou jsem se dostávala do stále civilizovanějších končin, až jsem se ocitla před bránou, nad kterou čněl nápis, že se jedná o areál místního soudu. No pochopte, tam jsem nemohla nevlézt! Základem areálu byl zhruba čtvercový dvůr, na jehož jedné straně se do výše dvou pater tyčila budova soudu. Za ní se nacházela, jak jsem posléze zjistila, místní právnická knihovna (bylo už zavřeno – škoda) a samostatné budovy – pracovny soudců. Zbylé tři strany byly obkrouženy něčím, co připomínalo hada sestaveného z unimobuněk, přičemž každá z těchto místnůstek o velikosti cca 2 x 3 metry, byla ve skutečnosti pracovnou advokátů. Jméno každého z nich bylo vyvedeno umným rukodělným písmem nad vchodem do budky, s označením že se jedná o advokáta plus jeho telefonní číslo. S velkou fluktuací poskytovatelů právních služeb se zde evidentně nepočítá a když jo, no tak se to přetře vápnem a černou barvou se namaluje nové jméno. S jistou hořkostí jsem vzpomněla na účty za všechna označení své vlastní kanceláře. Unimobuňka každého advokáta byla vybavena v podstatě stejně: podél zdi úzká lavice, evidentně pro klienty a jejich doprovod. Napříč postavený stůl advokáta a po jeho boku na zdi pověšený regálek s pár knížkami. Další židle před stolem advokáta a někde v koutu obvykle tiskárna. Monitory jsem nezaznamenala, asi to všechno jede na noteboocích. Dlužno říci, že na stolech advokátů borgas se spisy v takovém rozsahu, že jsem se svým advokátkám, které neustále vedu k zachovávání úhlednosti pracovního místa, mnohé odpustila. Ostatně, nesmíme zapomínat, že Indie je dědicem anglického/britského právního řádu a tam je toto zacházení s advokátními spisy zcela běžné. Od doby, kdy mi v jedné londýnské nobless advokátní kanceláři spadlo několik těžkých šanonů z kývajících se štelážek přímo na hlavu, mám k britskému právnímu řádu respekt.
Takže jsem se tak kolem těch advokátních kanceláří šontala a snažila se nakouknout dovnitř, až jsem objevila jednu, která byla otevřená. Seděla v ní na místě advokáta žena s evidentně tibetskými rysy a bavila se – jak se posléze ukázalo – se svým čtrnáctiletým synem, oblečeným ve slušivém oblečku školní uniformy. Představila jsem se, sdělila jsem dotyčné, že jsem advokátka z České republiky a velmi se zajímám o zdejší soudní systém (už asi deset minut…) a zda je i ona advokátka. Byla. Následující asi ¾ hodiny jsem s ní strávila v družném hovoru, do kterého se s příslušnou uctivostí občas zapojil i synek. Děti advokátek na tom jsou evidentně po celém světě stejně.
Pokusím se shrnout získané poznatky:
V místním soudu pro okres Leh, což je soud první instance, pracují čtyři soudci. Soud není příliš vytížen, celkem projednává asi 400 případů ročně. Pokud dojde ke sporu, jako první na řadu přichází mediace, a i když se nepovede, vlastně v ní pokračuje soudce, který následně autoritativně rozhodně. Řízení se vedou buď v angličtině nebo v hindi, v místních jazycích nikoliv či jen velmi zřídka na základě dohody všech stran včetně soudce. Trestních řízení je velmi málo – nějaké krádeže. Opakovaně mi bylo vysvětlováno, že nejdůležitější není vyhrát, ale jít spát s čistou hlavou. Tak teda nevím, jak se s tímhle buddhistickým přístupem v advokacii uživí, ale to bych asi musela zkoumat déle. Paní kolegyně rozhodně nevypadala, a to ani úrovní svých šperků, jako nějaká low class. Dále jsem zabrousila do vod mně blízkého rodinného práva. Na tomto místě si dovolím připomenout specifika indické angličtiny. Na jakési úrovni pár slov mluví opravdu všichni posledním pastevcem počínaje, u dětiček, zejména v soukromých základních školách (čímž se myslí i základní školy zřízené obcí) bývají některé předměty vyučovány komplet v angličtině. Tímto stálým progresem se pak propracujeme až do akademických výšek k naprosté nesrozumitelnosti. Jednou jsem se pachtila s čtením výplodu jistého bombajského profesora práv s názvem „Are the Human Rights western?“ a propracovala jsem se k odstavci, který nedával smysl ani s pomocí překladačů, slovníků a mého veškerého intelektuálního úsilí. I zavolala jsem tehdejšímu géniovi na anglické právní překlady, prof. Zdeňku Masopustovi, ten se nadechl – a přeložil žádaný text z fleku a naprosto srozumitelně. Finta spočívá v tom, že čím jste akademicky vzdělanější, tím cíleně používáte ty méně užívané významy daného slova. Takže když vezmete jedno slovo v jeho třetím významu, jedno v jeho druhém významu, třetí v jeho významu, uváděném ve slovníku na šestém místě, stane se z překladu záležitost kombinatoriky, čímž jste schopni se propracovat k naprosté nesrozumitelnosti, i když jazyk používáte vlastně naprosto správně. Paní kolegyně začala místy upadat do tohoto nešvaru a přidala se poněkud specificky tibetská výslovnost angličtiny. Takže jsem fakt nějak nepostřehla, jestli míra rozvodovosti je 6 % anebo 16 %. V každém případě mi bylo zdůrazněno, že rozvod není problém, protože tady nikdo nikoho u sebe nedrží a kdo se chce rozvést, tak se rozvede, i když se jedná o domluvený sňatek. Na toto téma jsem sbírala informace již z vícero stran po celou naši cestu, takže jsem se dopátrala k přesvědčení stojícím na zprůměrovaných odpovědích dotazovaných, které jsou tyto: Rodiči dohodnutých sňatků jsou stále asi 2/3, ale že když jeden z páru řekne své striktní „Ne“, tak rodiče netlačí na pilu. Pokud si dítko najde partnera z akceptovatelné rodiny, tak se rodiče k touto výběru připojí a je to vlastně taky „domluvená“ svatba. V zásadě si všichni dotazovaní takto sjednávané sňatky pochvalovali, protože zcela odpadají hádky o tom, která rodina je lepší a – a to považuji za mimořádný bonus – naprosto odpadá „fenomén tchýně“. „Však jste mi, maminko, manžela vybrala, tak račižte šetřit kritikou na jeho hlavu, však kritizujete svou vlastní práci.“ Když vidím, jak v Čechách zasahují naprosto nekompromisně, ba až otrokářsky někteří rodiče do manželství svých dětí tak, že je úspěšně dovedou k rozvodu, dochází u mne ve věci dohodnutých sňatků poněkud k transformaci názoru.
Rozhovor s paní kolegyní advokátkou se zadrhnul po mém konstatování, že v České republice je padesátiprocentní rozvodovost. V tu chvíli bylo jasné, že přicházím ze země, kterou hojně obývají tibetští hladoví duchové, snažící se od života urvat co možno, bytosti nacházející se ve stupni stvoření hluboko pod člověkem. Paní kolegyně si viditelně odsedla. Na takové šílenosti jako způsob výpočtu výše alimentů či dokonce střídavou péči jsem si netroufla zeptat a dokud atmosféra nezhoustla zcela, raději jsem se vypoklonkovala do druhé části soudního areálu pod záminkou, že si půjdu prohlédnout tu (zavřenou) knihovnu.
Tam jsem se ovšem rovněž zdržela téměř hodinu, neb o věcech zdejšího práva mne začal poučovat místní vyšší soudní úředník – zapisovatel, doprovázený rovněž svým synkem, který u něj byl na týdenních letních prázdninách. Tomu bylo dvanáct a nesmírně toužil procvičit si konverzaci s „živou Angličankou“ (kdo je bílej je native English speaker, jasně…) Při mém vřelém vztahu k islámu to samozřejmě musel být muslimský chlapec od samotných hranic s Pákistánem, přičemž jeho vesnička, ve které žije 50 rodin, ještě do roku 1971 patřila k Pákistánu, a pak v rámci kašmírského konfliktu byla vyhandlována do Indie. No té radosti si dovedu představit. Faktem je, že se strašlivě snažil, když opravdu neznal jak dál, vypomohl tatínek nějakým slovíčkem a jelo se dál. Témata nahazoval mladý muž, ovšem já jsem ve faktografii neobstála. Co se filmů týká, zachránil mne Avatar a Harry Potter, kteří jsou oba již zcela zabydleni i v Himl-hájích. Ve znalostech Bolywoodu jsem propadla a na vrchol mých hráčských dovedností – tetris – bylo shlíženo s neskrývaným nikoliv pohrdáním, to by si mladý muž k sáhibě nedovolil, ale skutečným údivem nad mou zaostalostí. Dále jsme počítali, jak jsme na tom s jazyky. I když jsem mezi své jazykové znalosti mírně podle zahrnula slovenštinu, rozhodně jsem nevítězila. Jeho rodným jazykem je Baltik (Mein Gott, co to je??) Urdu a Hindi si započítal pouze z půlky, protože prý je tam spousta slov stejných, i když se to píše každé jiným (nelatinským) písmem. S latinkou tedy ovládá tři písma. No a potom mluví Ladacky a snaží se o tu Angličtinu, že… Takže když se tak dívám na dnešní debaty, jestli dětičky u nás nemají začít chodit do školy na devátou, ptám se, kde udělali soudruzi z NDR chybu…
Nakonec jsem dala svému mladému společníkovi svou internetovou adresu, neb tvrdil, že internet mají ve vesnici výborný. (V Ladaku vypadává asi desetkrát denně a z toho tak dvakrát vypadne nikoliv wifi, ale elektřina, tedy regulérní black out. Když jsem vylítla poprvé, jak dlouho budem potmě, bylo mi odpovědí obligátní „who knows, Madame…“, tak jsem nasadila čelovku, drbala se s texty odpovědí na emaily do foroty a nadávala, kde se ten Musk zase fláká.) Inu, tak uvidíme, jak tohle moje skoro pakistánské dobrodružství dopadne, ale se mnou je to jako vždy: když vidím, že se někdo snaží, jsem vždy připravena dodat i větší úsilí, než vydá protistrana. Pokud se nesnaží, tak víte co… Tvrdím, že při aplikaci této vcelku jednoduché zásady coby úhelné politiky strany a vlády by nám bylo o mnoho radostněji a lépe.
Nu a zbytek zpáteční cesty jsem se proplazila již v podstatě v pořádku, neb jsem se dostávala do stále civilizovanějších – rozuměj turističtějších končin. Jedinou novou zastávkou byla návštěva objeveného army shopu, kde jsem svým prepperským a military přátelům zakoupila pár tričíček a obdobných propiret patřících k vybavení indické armády, vše s příslušnými nápisy. Ovšem jen těm, kteří nepřerostli, protože indická armáda s příslušníky 200/120 zjevně nepočítá. Tak tenhle dostane ostře rudé triko (to největší v celém Ladaku) s vyšitejma jakama. Yak, Yak, Yak, Yak…. Po tomhle městském výletečku jsem se cítila, jako kdyby po mne tato žvížátečka právě v hojném počtu přeběhla. Pročež odcházím zemřít do houští a až se vzpamatuji, pokusím se na FB k tomuto literárnímu počinu dodat fotky.
P.S. Publikováno o dva dny později protože wifi a elektřina.

42 thoughts on “Imprese z Lehu nikoliv v lehu

  1. Děkuji za výborný a kvalitně napsaný článek.
    Paní autorka u mne zase o kousek stoupla v ceně. 😉
    Ne, vážně, je to příjemné překvapení, že někdo v tomhle věku jde ještě do takového divočení. Respekt!

    1. A jsou jeste navic ,ty velmi zarucene ,zahranicni imprese. Ty sou k nezaplaceni..
      Kvalitne jeste stoupnou v cene.
      V Cesku se to nazyva nevznesene ,dojmy. Takovy obycejny slova se netrpi.
      Lepsi kdyz je ctenar , zpresovanej impresema, ctenar ..
      Lepsi je se nezminit ,co vlastne bylo tak vyborne ,prijemne prekvapive a kvalitne stoupave a s respektem. Nepodeli se vychvalujici ,vychvalovatel ? Ne . Vi ,ale nepodeli se..
      Skoda.

  2. V článku mě nejvíc překvapila dnešní aplikace rodinného práva v hinduistické zemi.
    Ještě před cca dvaceti lety tam sňatky probíhaly úplně jinak.
    Prakticky vždycky šlo výhradně o manželství domluvené rodiči.
    Jasně, někdy to skončilo karambolem, ale šlo o naprosté výjimky.
    I vzdělaný indický mladík, studující VŠ někde v Londýně, okamžitě ukončil studium a vrátil se domů, když mu rodiče našli nevěstu a vybídli ho k rychlému návratu.
    V široké rodině se dcery i synové ženili podle určitého řádu. Aby se směl oženit dvacetiletý, musel se nejdřív oženit starší bratr.
    A třicetiletá dcera s mnoha nápadníky se nesměla provdat, protože dosud byla svobodná ošklivá a hloupá třicetidvouletá sestra.
    Porušení těchto zásad se rovnalo vyloučení z komunity, což bylo vnímáno jako společenská smrt.
    Zdroj:
    Lidé a země, 9/2001 , autor Kamila Rohová.

  3. Milá autorko,

    můžete pro mne něco udělat? To víte, když už jste v tentojc dálce…
    Zajímá mne příroda všude možně. Mám rybičky, kočku, na zahradě kunu, ježka a kromě další havěti drobné, hnízdí tam i žluvy.

    Jak to vypadá v Ladakhu aktuálně, s kriticky ohroženým druhem, yetti himálajský západní, Turpisimius flavodentus pamirensis?
    V jazyce dógrí, zvaným pak jednoduše
    बड़ा बंदर ?

    Tento vzácný druh se ponejvíce vyskytuje v rododendronové džungli, těsně pod hranicí stromového porostu, zanechávaje široké šlápoty (adaptace na bořivý povrch) na sněžných polích, kam se dostává, přecházejíce při hledání potravy nebo partnera, horské hřebeny.
    V bezlesém Ladakhu má pak denní letní suchopáry přežívat schoulen v nějaké menší sluji, či jámě neveliké, k tomuto účelu zvířetem vykopané a vychází za potravou téměř vždy v noci. Avšak stopy jeho, mohly by se nacházet v tamní hlíně, bahně nebo písku. Jestli už zvíře vymřelo nebo v některých odlehlých částech Ladakhu, ještě přežívá a lidé pořád nacházejí v krajině jeho stopy?
    Případně, jestli by šlo pořídit fotodokumentaci jeho pobytových stop, či přímo živých exemplářů? A jaké metody používají místní lidé, na obranu svých stád koz, ovcí, jaků?
    Chystají se, pro tento řídký druh, nějaké národní parky?
    A dostanete se do klášterů, kde vystavují sušené kožky tohoto vzácného druhu?

    Děkuji moc za vaši ochotu

  4. Já už jsem o téhle výpravě věděla dříve z rozhovoru Lucie Výborné, pamatuji si, že nějaký pán vysvětloval způsob získávání prostředků na školu pomocí sázky na jednotlivé účastníky. Moc jsem to tedy nepochopila, protože když to vysvětloval, zamyslela jsem se, jestli až to u nás soudruzi se vzděláváním a ostatními věcmi dotáhnout tam kam to směřuje( ano, odrazili jsme se ode dna, ale na druhou stranu), tak se na naše školy třeba bude taky pořádat sbírka. Uklidnilo mě, že se možná nebude muset vymýšlet nic nového. Silnice na jízdu na motorce už v kvalitě vysokohorských himálajských máme( aspoň u nás na jihu Moravy), řeka se u nás najde a s výstupy máme taky zavedené tradice( pamatujete se na studentský výstup na K2? Nebo teď se běhá po schodech do nejvyšších pater AZ Toweru). V každém případě Vás paní Kláro obdivuji za sportovní nasazení. Já bych asi nedala jako spolujezdec ani tu motorku…i když, kdyby řídil takový Keanu Reeves…

    1. Jestli budou muset děcka sedět ve škole privezly 19°C,jak navrhuje EU, budou věčně nemocná a ve škole se moc neukáží. Jezdit na motorkách po Himalájskych hřebenech by mělo být trestné. Že autorka něco nesleze nebo nezdolá nebo že se zraní,na to bych vsadila.

      1. Sibyla: místní lidé taky jezdí na motorkách. Mají snad místo několika hodin jízdy vést pěšky osla s nákladem několik dní přes hory? Tomu se říká pokrok. Pro cizince možná rozčarování, že je všude technika, ale místní pokrok většinou vítají, i když vidí i jeho nevýhody.

      2. Teplota 19 stupňů je dostatečná.
        U nás se strašně přetápí, jinde se spokojí s daleko menší teplotou.
        Předpokládám, že při vysokých cenách nebudou přetápět ani domácnosti.
        Chodit v zimních měsících doma v trenýrkách není normální. Spíš v teplém svetru a teplákách s vlasem.

        1. Normální je, moci si za svůj plat dovolit vytopit byt pro svoji rodinu na 20-22°C.
          Za těch minulých, hnusných fujfuj komunistů, to takto bylo. Už tehdy to bylo pokládáno za normální, minimálně v činžácích a prvních panelácích.
          Nevidím ani sebemenší důvod k tomu, proč by moje vnoučata měla sedět ve škole v 19°C. Moje děti a ještě i já sám platíme dost vysoké daně na to, aby děti seděly ve škole v teplotě nejméně o dva stupně vyšší.
          Kreténi jsme my, jejich prarodiče – protože jsme nepřesvědčili svoje děti, aby nevolily slepenec z pirátů a jiných vymaštěnců.

          1. Přesvědčovat vnuky můžete. Jenže oni se orientují v tomto světě podle těch in, mladých jako oni, co udávají směr.
            Ne podle vás. Konzervy občas jedí, ale rozhodně se jimi neřídí! 😉

  5. První, co Středoevropana spolehlivě překvapí směrem k rovníku je stmívání. Stmívá se tím rychleji, čím blíže je místo pobytu k rovníku. Nakonec zjistíme, že svítá v 6:00 + odchylka dle vzdálenosti od rovníku, stmívá se v 18:00 + odchylka, a to velmi rychle během několika minut.
    Zametání rýžovými košťaty je pravidelně každý den, jen se tím honí prach z jedné místnosti do jiné. Rýžovými košťaty se hrabe i posekaná tráva nebo listí.
    Slaňování po modlitebních mlýncích mohli místní brát jako pokus o modlitbu, tedy roztočení všech modlitebních mlýnků. Budete-li podobnou cestu absolvovat ještě jednou, při slaňování si mumlejte Óm a bude to bráno za trochu jinou modlitbu bílé sáhibky z podivné země, která se holt modlí trochu jinak.
    Nu, užijte si pobyt.

  6. Líbí, moc hezké, jediné co mne kapku děsí je fakt, že „pořadatel“ se nezajímá, kde se mu jedna ovečk ztratila. To by pro mne bylo ouvej, zvlášť v tak dalekých končinách

  7. A komu v Tibetu pomůže,že lidi z ČR, cely život sedící v kanclu nebo doma ležící na gauči,najednou chtějí zažít adrenalin a tak , byvše nejvýš na Sněžce, vyrazí v sandálech a batoletem na himalájskou šestitisícovku a musí je zachraňovat pastevci? Co je to za charitu?

    1. To dvouleté dítě na „dovolené….“, pobývající v nadmořské výšce nad 3 tis. metrů a dokonce vláčené směr na šestitisícovku…mne dostalo- ufff.

      Dospělý člověk si může sám riskovat, nakonec i blbnout jak je mu libo, ale co to dvouleté dítě komu udělalo, pokud to nebylo dítě místní?

      Článek se mi líbil, ale nemohu pustit z hlavy to teprve dvouleté dítě.

      Co aklimatizace, co hypoxie, co nemoc z výšky, co nezralá regulace tělesné teploty ve 2 letech, horší schopnost sdělit své potíže i nepohodu?

      Neměla by spíše každá soucítící žena domluvit matce a když psát na dovolené sociálce, tak akutněji v tomto smyslu?

      Smí rodič (ani nevím pro co) ohrožovat zdraví dítěte takto naprosto zbytečně a ostatní tam spolucestující tomu jen přihlížet?!

      A to není jen myšlenka nějaké MAJKY:
      Podle Lékařské komise UIAA pro děti do 2 let obecně lékaři doporučují maximální výšku 2500 m n. m. a nepřespávat výše než 2000 m n. m.!!!!!!

          1. Kynychová taky v 7. měsíci ještě předcvičovala ve fitku a psali o tom novinky,jaký je borec,no a dvojčata se narodila kolikaměsíční? Sedmi.

          2. A pak prý, že nemáte smysl pro humor, výsměch to snad není…..

            Jen doplním a jdu navždy od toho.

            Nadmořská výška 2452 metrů není opravdu, ale opravdu to samé jako 3500 či více to jistě víte, o pokusu lézt na šestitisícovku s dvouletém prckem nemluvě.

            Sama na vlastním těle o zákeřnosti výškové nemoci maličko vím, i když to nebylo na poprvé, moc jsem ji mrchu nečekala a byla jsme eufemisticky řečeno sakra zaskočena…

            Nakonec ani nepochybuji, že to některá žena z Evropy už zkusila a zvládla, či ještě zkusí a také to zvládne i dítě, či plod.

            Navíc plod(y) v šestém měsíci těhotenství v břiše dospělé zdravé ženy do 2500 metrů nad mořem nelze vůbec poměřovat ani dle odborníků s dítětem ,
            které musí dýchat a fungovat jen samo za sebe, natož o tisíc metrů (či více) ještě výše.

            Dospělá žena tuší, když je něco v jejím těle špatně a svede (pokud je při vědomí) to alespoň POPSAT, dvouleté dítě (i při vědomí) jen naprosto výjimečně a v tom je právě největší riziko ještě tak malého evropského děcka v takové výšce…..

            https://www.horydoly.cz/horolezci/vyskova-nemoc-je-zakerna-potvora.html
            odtud kopíruji:
            „3000 m n.m
            Tlak v hlavě a mírná bolest se objevuje u citlivých jedinců už od 2500 metrů. Pomáhá hodně pít (2-3 litry za den bez pocení, při aktivním pohybu více).
            Dýchání se zrychluje a prohlubuje, aby organismus vstřebal dostatek kyslíku. Mozek mírně otéká, čehož projevem je nevolnost bolest hlavy. Ledviny zvyšují vylučování hormonů, které spouští tvorbu červených krvinek.

            4000 m n.m.
            Akutní horskou nemoc (AMS) dostane v této výšce polovina všech lidí. Projevuje se to zvracením, bolestmi hlavy, závratí, vyčerpáním a velkou únavou. Kromě vydatného pití je třeba nasadit léky.

            5500 m n.m.
            Do vysokých nadmořských výšek je nutné podstoupit proces aklimatizace. Nelze ho uspěchat, protože téměř nikdo ho nemůže zkrátit ani zjednodušit. Vhodné je každý den vystoupat jen 300 výškových metrů a každý nastoupaný kilometr prokládat jedním dnem odpočinku.
            Plíce vylučují více kysličníku uhličitého, což narušuje rovnováhy pH krve. Ledviny následně vylučují více tekutiny, aby vyrovnaly kyselost krve, což vede k dehydrataci organismu“……………………
            xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx

          3. Tatranské viry jsou velmi nakažlivé, protože procházejí i placentární bariérou. (Rodinná dvougenerační zkušenost).

            1. Já vím. A Slavkovský štít je rodinná karma. Já jsem ho zdolal v pěti letech. Otec mi dělal šerpu.
              Naše dvojčata ho zvládla necelé 3 měsíce před narozením – vývoj jde kupředu kopředo, pokrok nezastavíš.

      1. Matka a nebo rodic asi neni spravne slovo ,mozna slo o opozdeny potrat, tibetem a jinymi metodami. A co vse se skryva za slovem Charita.
        Chudak dite ..Detem se nema ublizovat..

  8. Nadšení z poznávání exotických zemí vydrží max. 20 let, soudě podle sebe. Pak se zjistí, že doma je nejlíp a nic neznám. Že nejlepší je rozdaná radost.

    1. Pak se zjistí, že doma je nejlíp a nic neznám. Že nejlepší je rozdaná radost.

      Ale jak to zjistit jinde, než v těch exotických zemích?

          1. Co člověk zažil, toho zpravidla nelituje, když to zažil z vlastní vůle. Každý se rozhoduje v daném okamžiku nejlíp, jak umí…já bych se kousnul a na tu šestku vylez. Určitě to nebyly kecky, ale inovejtky nebo salomony, to je výmluva. A hadry byly určitě zimní a žrádlo taky bylo.

            1. Mne neni vubec jasny jak mam litovat, co jsem nezazil.
              To budou ty nelitostny litosti.
              Ty sou ze vseho nejhorsi.
              Potreboval bych aspon vedet, co to bylo.
              Treba neuzil jsem Nic z koncentraku ,sem se narodil pozde.
              Nemuzu vo tom ani mluvit, ani psat a jeste velky tlusty knihy ,mluvit v Tv , v radiu , ani prednasky hojne navstevovane, nemuzu..
              Mam litovat a nebo nemam…Taky .
              Ani na svestku ani na sestku.
              Co jsem zazil, taky lituju ,zatraceny svine bolsevicky. Jejich.
              Litostivy nelitosti. Na vyberu, do sberu.

    1. Vo cem je clanek , ze musel bejt napsanej a uverejnenej.
      Kecy,kecky,kameni,lezeni nekam a nelezeni a bla,bla..
      Zrejme velmi nezajimava cast sveta.
      Vubec nemam tuseni ,kde se nachazi a clanek se ani nepokusi neco orientace , tak jen zacatek tajemne cesty ,ktera musi zustat prevazne utajena ctenari.
      Nekde pod vokolo Himalaji, tak aspon dva lidi a dve deti s Baltikem. Nikdo nevi ani jmena, tech lidi…Se vyskytli. A.
      Dulezite zavrena knihovna.
      Akorat se vi ,ze genius Masopust, vi .
      6 tisic metru hora ,zase nema jmeno.
      Muze se nekam jet na motocyklu 170km a 5000m nad morem. Senzace, nekam !!
      Preukrutne dobry jidlo a se nevi jaky. Tajnosti kulinarne kuchynske.
      Vi , nebo nevi?
      Nevi co vubec jedla. Tajnosti himalajske..To bude vono.
      Jsem silena a pak zase nejsem silena. Ubytovani pro silene sahiby,to jo ,kdo jinej by tam taky lez.
      Celovka nic nezachranila. Pastevci, kdyz uz. Co pasou ? Neco , na horskym kameni.
      Pasena zvirata v noci se vyskytujici a zase prisne utajena..Zase nevim, zvirata.
      Nemam na to, abych vypatral. Co se tam pase s pastevcema.
      Zase nevime mimo tihu ! Toho neustale opakovane vynikajiciho preukrutne, jidla.
      Co to bylo je tajemstvi,ktery mne taky tizi , ale az do nebes neustale a preukrutne vychvalovane.
      Podrzte mne i mininakladak je dabelsky. Jsem v soku ,dabel v nakladaku.
      To nikde jinde nenajdete. Musi se tam proto cestovat. At to stoji co chce.
      A neco uchvatnyho. Cumi se na to a je je to uchvatny ,ale zase to nestoji za zminku.
      Co to asi je?
      A v Himalajich je prava himalajska horska ricka. To by mne ve snu nenapadlo.
      V Cesku je mozna ,asi taky prava ceska reka.
      Pak k zabijeni ubytovatele nedoslo. Proc asi. Mozna to preukrutny jidlo?
      Tak aspon valka na CSZ. A na soudce a v Cesku.
      V popisu zminene mesto je opet utajene ,ano nymne nezname, ani jmeno nema.
      Sidli tam ctyri soudci ,ale nebudou svlikany z talaru. Jenom ty cesky jsou na to.
      Snatky mohou byt domluvene a jeste taky nedomuvene..A tchyne tak nemuze kritizovat.
      Nakupem indickych tricek vse ustalo.
      Zrejme dle nepopsatelnyho popisu, velmi nezajimava,utajena cast sveta. Nestoji za to neco aspon pojmenovat, natoz popsat.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.