28 března, 2024

Jako že to nevíš

K čertu s politikou! Je jaro, mluvme o lásce.
Také tento text vyšel tak dávno, že si nepamatuju, kdy přesně to bylo.
Ale zdá se mi, že právě teď je ta chvíle, kdy je dobré si ho připomenout.

Stíny byly ostré a tvrdé, jako vyřezané z černého papíru. Bílé ploché balvany odrážely záplavu světla.
To světlo je rozpalovalo, tančilo v odrazech a projasňovalo koruny borovic i ze spodní strany. Slaně pryskyřičná vůně objímala svět. Došlápnutí bosou nohou na rozpálený kámen bylo na hranici snesitelnosti. Došlápnutí do trávy vedle kamene přineslo úlevu, ale jenom na chvíli.

—ﬡ—

Na dece v trávě leželo vláčné kočkovité tělo, rozpálené sluncem, horké skoro jako bílý kámen v sousedství.

Kámen voněl slaně a konejšivě. Sluncem rozehřátá pleť taky voněla slaně a konejšivě, ale přitom ještě úplně jinak.

Ulehl do trávy a položil hlavu na ten živý polštář. Tepající pleť v tříselné krajině, klín i zbytek světa okolo chutnaly lehkomyslně, slaně, divoce a konejšivě. Vnímal ty vůně, vnímal ty chutě a nesnažil se pochopit rozdíl.

Do vlasů mu zajely prsty:

„Ale…? – to jsou mi věci… copak tam děláš?“

Zlehka políbil voňavý obláček.

„Myslel jsem, že spíš. Jen tak si tady povídáme.“

„… o čem?“

„Do toho ti vůbec nic není. Povídám jí něco… úplně soukromýho.“

Lehce nadnesený úsměv a proti slunci přivřené oči:

„Tak si vykládejte, o čem chcete. Já si zatím zdřímnu.“

„Jasně. Krásně se vyspi, my tě nebudeme rušit.“

Zavrtěla se. Břišní svaly zahrály jak struny na kytaře a jejich hudba se rozpustila v uvolnění. Uvnitř bylo spalující horko – a žár, který tam panoval, byl za hranicí snesitelnosti.

—ﬡ—

V jedné zemi, slunci trochu blíž, roste borovice a pod ní je uválená tráva. Ležíš tam, s křídly rozepjatými, vznášíš se na té trávě mezi nebem a zemí a přijímáš mne. Oči se potkávají, těla mluví a ústa, ústy ucpaná, hledají omračující bezesloví dechu.

Ty. Jsi tady, jsi se mnou, jsi ve mně, jsem v Tobě – a to je všechno, co je.

Stáváš se mým dechem, protékáš mými plícemi. Stávám se Tvou krví, protékám Tvým lůnem. Cítím Tvůj tep. Celým tělem ho cítím: pod rukama, ústy, v klíně… je můj, nebo Tvůj? –  vznáším se v oblaku Tvé vůně a z dálky ke mně doléhá Tvůj hlas, volání orla z nedozírných výšek, které plují ve mně a ve Tvých očích pode mnou. Letíš, motýl s uragánem pod křídly, a přijímáš mne.

Hladím, objímám a dýchám Tě a nedostává se mi dechu. A Ty jsi krajina, laskavá a něžná krajina, a přijímáš mne. Zastavím se, Ty se mnou. Obklopí nás Veliké Ticho, okamžik počká – potom vstoupí dovnitř: jsem v Tobě, mám Tě v sobě.

Je to tak jednoduché, obyčejné, prosté: v jedné zemi, slunci trochu blíž, roste borovice a pod ní je uválená tráva.

—ﬡ—

Otevřel oči. Slunce se schovávalo za koruny stromů a právě se chystalo došlápnout na obzor. Uvědomil si, že tvrdě spal, a že ho ve spánku přikryla dekou.

Jako by přikryla malé dítě.

Tak takhle to tedy je, svitlo mu náhlé poznání: jsem velké dítě a ona si to na mně na nečisto zkouší. Pečovat a něžně manipulovat v mém vlastním zájmu.

Ano, jsem velké dítě. Musím umět být dítě a poznat, jak u ní bude těm malým, těm skutečným, těm mým, které ještě nepřišly, ale přijít by mohly. Až usnou, ona je bude takhle přikrývat dekou.

To poznání a vděčnost za přítomný okamžik ho dojaly k slzám; otřel je do deky a vzhlédl.

„Myslela jsem, že spát nechceš – nerušil tě nikdo ve spaní?“

„Rušil…“

„Tak já zjednám nápravu…!“

„To nesmíš,“ usmál se.

Usmáli se oba.

„… o čem jste si tak dlouho povídali, že jsi z toho usnul?“

„To víš: pomlouvali jsme tě…“

Přezíravě se ušklíbla:

„Kecáš…“

„No nekecám. Pomlouvali jsme tě a bavili jsme se na tvůj účet. A pak jsem jí taky řekl věci, který tobě bych se říct neodvážil.“

„…?“

„Klidně bych měl s tebou děti. Ale dělej, jako že to nevíš.“

—ﬡ—

16 thoughts on “Jako že to nevíš

  1. Sex
    Hodně sexu
    Málo sexu
    Žádnej sex

    Sex se sebou
    Sex se stromem
    Sex s ex

    Seknu se sexem
    S ex
    Zase žádnej sex

    Báseň o sexu
    Bez sexu
    Facebook sleduje slovo sex

    Je to tabu
    Na to dlabu
    Napíšu si ještě jednou sex

    ( Martina Landergott )

  2. Alefova povídka ve mě vyvolala spíš takový krasosmutný pocit.
    Blog, na který odkázala Matka mi vehnal slzy do očí.

    Vy, kterým se poštěstilo, važte si toho!
    Je hodně takových, kteří chtěli, toužili a touží, ale bylo jim osudem upřeno…

  3. Děti má člověk navždy. I ty vyženěné, když se to povede. O vnucích ani nemluvě.
    K tomu se moc dalšího vymyslet nedá, myslím si.

  4. Než jsem měla děti, byla jsem absolutně svobodná. Mohla jsem se rozhodovat zcela nezávisle – samozřejmě, pokud jsem přijala fakt, že za své rozhodnutí musím zaplatit třeba i cenu nejvyšší.

    Největší překvapení po prvním porodu bylo náhlé uvědomění, že už svobodná nikdy nebudu. Že se budu muset vždy rozhodovat tak, abych mohla ochránit ten uzlček, který jsem přivedla na svět. Že už tu vždy bude hlavně povinnost vůči dítěti, zodpovědnost za něj, láska k němu před láskou k sobě nebo k čemukoliv jinému. (mimochodem, Alefe, i proto vím, že svoboda je poznaná nutnost, a že někdy MUSÍTE i jiné věci než umřít).

    Vidina toho, že bych nemohla dostát své povinnosti a zodpovědnosti vůči dětem, že je nedokážu ochránit před tím, co přichází, je pro mne naprosto nesnesitelná. Možná to tak nemají všechny matky, ale zcela chápu ty, které se rozhodnou raději děti nemít (i když to bylo to nejlepší, co mne potkalo) než je vidět trpět. Sobecké je za těchto okolnosti děti mít, ne je nemít.

    A Vy, pánové, si prostě najděte takové ženy, které s Vámi budou na stejné vlně, a radujte se z dětí spolu s nimi, když to dokážete. Vážně Vám to přeju. Ale laskavě se nenavážejte do těch, kteří to mají jinak. To by nesvědčilo o tom, že jste sami se sebou a se svým rozhodnutím vyrovnáni.

    1. Svoboda je stav mysli. Toto pojetí svobody je obecnější než to Vaše („poznaná nutnost“), protože Vaši tezi v sobě zahrnuje jako svoji součást.

      Nebe a Země neznají slitování.
      Tvorové jsou jim jen slaměnými obětními zvířaty.

      Teď právě máme možnost sledovat to doslova v přímém přenosu. – Ono je to tak vždy, ale někdy máme prostor předstírat, že tomu tak není, a tehdy zpravidla hovoříme o „dobrých časech“.

      1. Tak jsme si vyměnili názory na svobodu atd.

        Doufám, že se dokážeme shodnout, že ani jeden z nich není obecná pravda závazná pro všechny.

          1. Jak jsem se pokusila popsat ve svém příspěvku, není to pravda – ne pro všechny, ne vždy. Snažila jsem se evidentně marně vysvětlit, že po narození dítěte byly časy, kde jsem NESMĚLA umřít (i když bych třeba chtěla), ale MUSELA žít.

            1. PS

              Ten rozdíl je v „musíme umřít“ a „musíme JEN umřít“. Matka MUSÍ i jiné věci než umřít. Je to prostě její stav (nejen) mysli.

    2. Mně se zdá, že vy jste si, ago, musela v mateřství prožít něco těžkého. Anebo pro vás znamenala a znamená osobní svoboda vše? A jaká že to svoboda v nesvobodném světě?
      Já si pamatuji, že se ve mně po prvním porodu (resp. po návratu z porodnice) otevřela propast hrůzy, měla jsem pocit, že to dítě nemůžu vychovat, že to nedokážu zvládnout. Odpovědnost (už navždy) mě děsila.
      Ale za pár dní to přešlo a už se to nevrátilo (laktační psychóza…).
      Dnes se také trápím tím, co bude dál, co asi prožijí mé děti a jejich rodiny, ale rozhodně nelituji, že jsem je přivedla na svět. Naopak, jsou pro mne oporou a jedinou jistotou.

  5. Malé děti po celodenním hemžení ulehly,
    již usnuly.
    Ve snech znova prožívají to, co ve dne tvořily,
    přikrývku odkopaly.
    Máma přichází, deku upraví,
    světla zhasíná
    a tak pouze měsíc a hvězdy nyní snění dětské nocí provází.

    A máma ví, že některé dětí chodí spát jinam
    a to vědomí je jí ku pomoci.

    https://lelek.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=57320

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *