30 listopadu, 2022

Když cinkne den Vánoc

Když cinkne den Vánoc, zmrzlý a hladký
Když zavře nám louže ledová mříž
Zas další rok vzal den nahořkle sladký
Zas na chvilku má tma s dnem k sobě blíž…


Zuzana Navarová & Nerez

Tak tma se k nám snáší, noc bude dlouhá.

—ﬡ—

Napadl sníh a věci se vrátily do starých kolejí: stavební práce v terénu se zastavily. Tak to má být. Nechme stranou nezábavné technikálie – je prostě fakt, že teploty pod nulou a sníh nesvědčí ani dílu samému, ani strojům, a koneckonců ani lidem, kteří dílo provádějí. Dřív to tak bylo vždy: venku se končilo s příchodem listopadu a začínalo se podle počasí většinou v březnu.

Když nemají rozum lidé, má ho mít aspoň počasí. A tak se konečně dostávám k tomu, abych udělal nějakou práci doma. Nedodělků mám plný dům, mohu si vybírat, kde začít.

—ﬡ—

Říkali jsme té místnosti sklep, ale ve skutečnosti to sklep není a nikdy nebyl. Sklepní byla pouze nálada, atmosféra, pocit, když tam člověk vstoupil. Děti se ve sklepě bály: bylo tam tmavo, od studny vlhký pach a k dovršení všeho strašně hlučný darling, který jsem časem vyměnil za méně hlučnou domácí vodárnu. Děti se tam bály i pak; pavouci se naopak nebáli a roztahovali své časem zaprášené sítě, kde se dalo. – Až rekonstrukce tomu učinila konec: studna s vodárnou dostaly svůj vlastní oddělený prostor a ze zbytku místnosti je špajz a chodbička, z níž vede vedlejší schodiště do budoucího podkroví. Na stropě je sádrokarton a na podlaze chybí už jen dlažba.

Dlažbu a obklady nikomu nesvěřím, je to mé hobby. Jsem totiž tajně vysvěcený…eh, totiž – tajně vyučený obkladač.

—ﬡ—

V časech, kdy jsem studoval první ročník přírodovědy, stal jsem se řízením osudu prvním mužem v rodině. Proč a jak se to seběhlo, to je jiný příběh. První muž v rodině má samozřejmě řadu povinností, a jednou z nich bylo dovést do zdárného konce novostavbu rodinného domu – která v době mého náhlého přerodu v hlavu rodiny byla ve stavu nepříliš pokročilé hrubé stavby.

Co si budeme namlouvat: mladík ve věku dvaceti let je většinou ještě takové trochu větší dítě. Dítě potřebuje vzory, od kterých se může učit; na dobré vzory jsem měl štěstí, a při stavbě jsem potkal vzor ze svých největších.

V době, které dnes říkáme „za bolševika“, byl problém s kdečím, a s obstaráním řemeslníka obzvlášť. Přes řetězec známých (svaz známých je nejmocnější armáda) se nám podařilo sehnat obkladače, které předcházela skvělá pověst. Brali na tehdejší dobu neskutečné peníze, totiž 40,- Kčs na hodinu (!!!) a naopak zdaleka nebrali každou práci a každého zákazníka, který se přitrefil.

Pánové byli dva, bratři Malí. Jan byl čiperný, ale uvážlivý bělovlasý pán ve věku pětasedmdesát let, a měl rozvětvenou rodinu. Theodor, o rok mladší, statnější než Jan, s černými a šedinami prokvetlými vlasy, jiskrného pohledu – bez rodiny, sám. Dali se přivézt autem, prošli celou stavbu, radili se – v nás byla malá dušička, jestli práci vezmou – a souhlasili. Za podmínek, že ráno před šestou je naložím, aby mohli v šest začít, dostanou oběd, o materiál a pomocníka bude postaráno, a končit budou ve čtyři. A samozřejmě každý 40,- Kčs na hodinu.

Stal jsem se pomocníkem dvou neuvěřitelně výkonných obkladačů.

Do té doby jsem nikdy obkladače při práci neviděl, a tak jsem zpočátku vůbec nechápal, koho v domě mám. Pochopil jsem to až později, když přišel soused, věda, že jsou u nás obkladači. Podíval se na obklad v kuchyni a povídá: „Alefe, kde jsi proboha sehnal obkladačky první jakost?“

Jenže to nebyla první jakost. To byl materiál třetí jakosti. První, či snad výběrová jakost byla práce, provedení; to provedení bylo prostě takové, že z materiálu třetí jakosti vznikla prvitřídní kvalita. – Soused nepořídil, bratři ho odmítli. Podobná situace se ještě několikrát zopakovala, a tehdy mne napadlo, že se podívám, jak pracují jiní obkladači. Až pak jsem pochopil, že existují-li skuteční Mistři řemesla obkladačského, dva z nich pracují u mne doma.

Po nějaké době starší z bratří, Jan, přestal z rodinných důvodů jezdit. Theodor u nás osaměl a práce logicky ztratily na tempu. I já jsem mohl polevit – už jsem materiálem zásoboval místo dvou obkladačů jen jednoho, a byl tak čas povídat a dívat se Theodorovi na ruce. Jeho práce mne fascinovala a Theodor viděl, že mám zájem – to prostě nemohlo jinak skončit. Zcela přirozeně jsme vklouzli do vztahu, známého po tisíce let jako Učitel a žák.

„Práce, která nestojí za to, aby byla udělána pořádně, nestojí za to, aby byla udělána vůbec, na to nikdy nezapomeň, Alefku,“ řekl Theodor, když mě začal učit. „A máš vědět, že obkladač, to je šlechta zednického řemesla.“ Theodor řečí a vystupováním daleko spíš než stavebního řemeslníka připomínal některé mé vyučující ze školy, důstojné a vážné docenty a profesory. Tak, jak oni stáli u tabule před plným auditoriem, tak Theodor klečel u svého díla, u sebe svého posledního žáka; oni i on plni vědění a vnitřní opravdovosti, které mohli někomu předat.

Poslední metry obkladů a dlažeb už jsme dělali spolu. Já jako výrazně mladší a méně opotřebovaný jsem k tomu ještě stíhal nosit obklad a míchat maltu nebo beton.

„Proč jste tehdy odmítl souseda, když vás přišel poptat?“ zeptal jsem se Theodora, když jsme natáhli šňůrky, založili řadu a nasypali beton.

Theodor neodpověděl hned.

„Víš, Alefku, to máš tak. Já za ty roky už mám na lidi čuch. Tvůj soused je náfuka a práce si neváží, to jsem poznal, jen otevřel hubu.“ Budu mít taky na lidi takový čuch, až mi bude čtyřiasedmdesát? táhlo mi tehdy hlavou. Theodor se na mě díval, nebo možná skrz mne někam daleko za mne, a dodal: „Ty jsi člověk práce, dej si pozor, aby ses neudřel, podívej!“ a ukázal mi svoje rozpraskané prsty, rozežrané od cementu.

Nevím, jestli někdy k tomu někdy přijde – ale uvidíte-li jednou v daleké budoucnosti obkladačskou firmu Theodor a žák, je vysoce pravděpodobné, že majitelem té firmy jsem já. Její název bude poctou mému učiteli.

—ﬡ—

Měl sis tu dlažbu napřed podle velikosti přebrat, Alefku. Stačí jeden balík jiné šarže a nevyjde ti spára, vždyť to vidíš, říká Theodor, když mi stojí za zády. Mám na spěch a jsem na to sám, pane Malý, odpovídám v duchu, vždyť víte, že na to nebyl čas, a za chvíli jsou Vánoce.

A co s tou spárou teď budeš dělat? Kdybys kladl dlažbu postaru na koláč, mohl bys pár dlaždic vyměnit, ale kladeš na lepidlo!

Výtka je to oprávněná, ale prostě nebylo kdy. Já to přelstím, pane Malý. Jednu stranu dorovnám na šňůru a tam, kde spára chybí, proříznu to diamantovým kotoučem. To by mohlo zabrat, ne?

Můj svět je světem vůní, jak jsem už kdysi někde psal. Vůně, která právě přibyla, prozrazuje, že kromě mistra Theodora je tu náhle někdo další. Někdo, kdo odešel před mnoha lety. Slyším ten známý hlas někde z hloubky a zevnitř: dělá to Alef pořádně, pane Malý?

—ﬡ—

V posloupnosti generací nejtěžší to mají děti, a z dětí ty prvorozené. Vnoučata jsou ve srovnání s dětmi pěkně rozmazlována, a pravnoučata jsou rozmazlována naprosto neskutečně.

Zatímco moje maminka měla u své maminky – tedy mé babičky – doslova vojnu jako řemen, já jako vnouče jsem měl dovoleny věci, o nichž moje máma nemohla ani snít. Když se potom narodily moje děti, z babičky se stala prabába (od té chvíle jí nikdo jinak neřekl), a jak stoupla její vážnost, již beztak vysoká, tak narostla i míra rozmazlování, kterého se dostalo jejím pravnoučatům.

Pan Malý přijde vždy, když vezmu obklad do ruky. Stojí mi za zády nebo se mnou klečí u díla, prohlíží, radí a kontroluje. Já vím, není to běžné, ale já jsem na to za ty desítky let zvyklý a nesmírně si jeho návštěv vážím. Ale dnes se přišla podívat i prabába: dělá to Alef pořádně, pane Malý?

Theodor se směje: Alef si poradí!Nó… jen ho nepřechvalte, on se všude chlubí, že jste ho to učil, odpovídá prabába naoko přísně; ale já ji znám: ve skutečnosti je ráda, že se mi daří. Theodor se zase směje: Má co chtěl, má prsty rozpraskané od cementu.

Dlažba je položena, spáry sjednocené, zaspárováno. Dívám se kritickým okem. O několika chybičkách samozřejmě vím, ale vypadá to celkem dobře.

Je půl čtvrté ráno, můžu jít na kutě.

—ﬡ—

Než cinkne den Vánoc, zmrzlý a hladký, předchází mu slunovrat. Tehdy se stmívá už od rána, tma s dnem mají k sobě nejblíž, a hranice mezi světy je nejsnáze k překročení. Moji milí a drazí, děkuji za návštěvu. Tak dlouho se známe, tolik let zpátky...

—ﬡ—

3 thoughts on “Když cinkne den Vánoc

  1. Před vánocemi jsem dodělával dlažbu ve sprcháči, co na dodělání čeká 20 let. Povedlo se mi to tak na 60%, chyběla trpělivost a zejména dobrý podklad. Ten je základem dobré dlažby nebo obkladu.
    http://imgway.cz/s/4G5c

      1. Malá spádovaná plocha je vždycky tak trochu rébus. Kolik procent spádu Vám tam vyšlo?

        Čistě teoreticky (už je stejně pozdě) – zvážil jste variantu položit dlažbu „na koso“? O moc víc řezání by nebylo a možná by to dopadlo trochu „pravidelnější“.

        Pokud to situace dovolí, při obkladech místností typu „koupelna“ si obklad stěn vyměřím tak, aby poslední, dolní řada obkladu nevyšla na celou výšku (u Vás to asi vzhledem k časovému odstupu nešlo). Pak položím dlažbu až „pod obklad“ a poslední řadu obkladu dořezávám k dlažbě. Rohová spára pak vychází pěkně a navíc je shora krytá obkládačkou. Někdy se hodí opatřit rohovou spáru lištou/zapravit silikonem místo něčím na bázi cementu – často se to v rohu „trhne“ a spárou, byť vlasovou, rádo zatéká.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.