3 prosince, 2022

Krajiny snu

Možná znáš, milý čtenáři, tu roztomilou pověru: co se ti zdá první noc, když spíš na novém místě, určitě se splní.

V mém případě to platí téměř stoprocentně.

První noc na novém místě se mi s železnou pravidelností zdávají sny chaotické a můj život podle toho vypadá. – Nemůže se mi zdát někdy něco pořádného? Do života by mi potom vstoupil pořádek.

Představuji si, že věc probíhá nějak takto: člověk spí a jeho život poklidně nechvátá, lineárně plyne po stereotypní a nudné časové ose: nádech – výdech. Nádech – výdech.

A najednou přijde sen.

Sen tě vystřelí do jiné dimenze, jejíž čas ubíhá po dráze, která je k dráze tvého výchozího času kolmá – taková odbočka do vedlejší ulice s návratem do místa téměř původního. Jako když vyhodíš kámen svisle vzhůru: dopadne nedaleko místa, z něhož jsi házel. Na původní časové ose urazíš vteřinu nebo dvě, ale na vertikále k ní jsi mohl prožít třeba celý život. A co naše stávající časová osa, kterou považujeme za výchozí – nemůže být podle toho rovněž odbočkou z času jiného, původnějšího?

Nevím.

Někdy si myslím, že nemá smysl rozlišovat: vždyť pocity, ta subjektivní razítka vnějších podnětů, jsou skutečná tady i tam – jaký tedy rozdíl?

—ﬡ—

Spatřil jsem ji na místě, kde bych ji nikdy nečekal: v odletové letištní hale. Stála v houfu cestujících, přešlapujících směrem ke své boarding gate. – Nevíte někdo, jak se česky řekne boarding gate? To jsou ty dveře, kde vám naposledy zkontrolují palubní lístek, a pak vám dovolí odejít do tunelu, vedoucího ke dveřím letadla.

Tak tedy:

S batůžkem na zádech přešlapovala směrem ke své boarding gate a naše pohledy se potkaly.

Rozběhl jsem se k ní a ona ke mně; připravil jsem ji tak o místo ve frontě. – Najednou je tak málo času na všechno! – Mlčky jsme stáli, drželi se za ruce, a fronta se nezadržitelně posouvala ke dveřím. V té chvíli mi došlo, že ať spěcháme nebo ne, všechny fronty se vždycky nezadržitelně posouvají ke dveřím letadla.

Nikdy jsme si toho tolik neřekli, jako v bezesloví oné chvíle před odletem. Fronta spěla ke konci, ona v ní bude poslední. Poslední okamžiky:

„Kam letíš,“ stačil jsem se ještě zeptat.

„Domů,“ odpověděla, a najednou z ní vystoupily slzy a strašlivá nejistota: „A vůbec nevím, kde to je…!“

Vzal jsem její hlavu do dlaní a políbil ji na ústa. V tu chvíli její tvář prolnula všemi podobami dívek, které jsem kdy znal, kromě jediné.

„Dobrou cestu…!“ – zvolal jsem. Otočila se a přes rameno mi ještě poslala uslzený pohled.

Pocítil jsem bezbřehý smutek, že ji navždy ztrácím, a současně obrovskou úlevu, že jsem se jí konečně zbavil. Nebo snad naopak: obrovskou úlevu, že jsem se jí konečně zbavil, a současně bezbřehý smutek, že ji navždy ztrácím. Oba pocity byly přítomny současně a byly drtivě intenzivní.

—ﬡ—

Probudil jsem se do nevlídného rána. Těžké olověné jihočínské nebe tehdy proplouvalo mezi skalnatými homolemi v údolí řeky Yulong, a slibovalo průtrž mračen.

Už je to hodně let, co se mi dál ten sen. Tenkrát jsem se těšil domů jako nikdy předtím. Vím, kde to je.

—ﬡ—

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.