2 prosince, 2022

Loď snů

Jako bych tě slyšel, můj milý deníčku: kdy jsem já naposledy někoho pochválil, no? Řekni jméno! Nepamatuješ si, že? Nic si z toho nedělej – ani já ne.

Ale dobře: politiku prozatím necháme být a zkusíme otočit minci na líc.

Mince totiž, můj milý deníčku, to je skvělá věc. S jistou dávkou abstrakce ji můžeme považovat za část plochy, která má dvě strany. V symbolické rovině to představuje možnost volby, to je ohromná vymoženost – protože existují i plochy jednostranné, na nichž, milý deníčku, můžeš rejdit donekonečna – a pořád jsi tam, kde jsi byl i předtím; můžeš volit jako vůl, a žádná změna. Starý Möbius by mohl vyprávět, ó jé! 

A prosím tě, bez poznámek, že ti to něco připomíná. Ono totiž nikdy není tak zle, aby nemohlo být ještě hůř. Mohl bys třeba jednostrannou plochu povýšit do 3D a utvořit těleso, do něhož lze kapalinu nalít, a nikdy ji už nevyleješ ven. Z takové láhve bych si nikdy nemohl nalít portské; z takové představy mne jímá hrůza. 

Takže já si teď z láhve (která má vnitřek a vnějšek) do sklenice (která rovněž má vnitřek a vnějšek) naleju vyvážené, zadumané portské, a upiju doušek: tawny, ročník 2011. Vynikající.

—ﬡ—

Kráčím kamenitou stezkou do strmého svahu. Z blankytu nade mnou, za nímž lze vytušit bezednou čerň nekonečna, oslepivě sálá slunce. V hlubokých roklích i ve stínu severních svahů leží loňský sníh, který nikdy zcela neroztaje. Mezi kameny, po nichž stoupám, tečou stružky ledové vody. Uprostřed výhně dnešního odpoledne se na tatranské magistrále setkávají léto a zima. Léto a zima se takhle intimně dotýkají málokdy, a dneska si to užívají. Nahlas to neřeknu, ale myslet na to můžu: ony se vášnivě milují, protože ta příležitost nepřichází často.

Kleč a suť, kameny a lišejník. V trsech trávy zasvítí květy, které neznám.

Jolana se zastaví a ohlédne:

„Tohle je mochna, a tady tohle,“ shýbne se až k zemi, ukazujíc mezi kamení, „tohle je dřípatka. Slovensky je to, myslím, soldanelka, ale nevím to jistě.“

Bože milý, jsi-li – říkám si v duchu s Karlem Havlíčkem – chraň duši mou, mám-li jakou.

Protože já nevidím mochnu, nevidím soldanelku, nevidím všechny ty lišejníky, které Jolana umí odříkat líp než já malou násobilku – já vidím jen Jolanu, a to je všechno, co je.

Jolana, stále sehnutá, prohlíží dřípatku karpatskou, a já, sehnutý nad Jolanou, snaživě vytvářím zdání, jak mě dřípatka-soldanelka zajímá. Jaké má okvětní lístky. Jolana má za tričkem taky pěkné okvětní lístky. Ze své pozice nad soldanelkou to velmi dobře vidím.

Když se Jolana zvedá, uhýbám jen málo, maličko, takže o mne Jolana zavadí. Letmý dotek, letmý úsměv. Jolana krásně voní: větrem, sluncem a Jolanou.

Stoupání střídá sestup a výhled do kraje. Tuhle trasu dobře znám, a tak můžu Jolaně pojmenovat, co vidí: štíty, doliny… pod námi se leskne malé pleso. Jolana stojí blízko mne, blíž, než by musela – tak blízko, že na mě dosáhnou její vlasy, vlající ve větru. Teď si jistě myslíš, můj milý deníčku, že Jolana má vlasy nejmíň po ramena, ale to je omyl. Má je mnohem, mnohem kratší.

„Až půjdeme kolem plesa, mohli bysme zastavit a sníst svačinu – co ty na to? Ať ji nepřinesem zpátky,“ povídám a Jolana přikývne. Přikývne a opře se o mne, jako by celý život nedělala nic jiného.

—ﬡ—

Portské, můj milý deníčku, to je vynález. Jestlipak víš, komu za vynález portského vína vděčíme? – ani to nezkoušej, to bys neuhodl. Vděčíme za něj stejnému fenoménu, který významnou měrou přispěl k zatím částečnému rozpadu Čtvrté říše, jíž se poněkud eufemisticky přezdívá Evropská unie. Oním činitelem, který mám na mysli, je odvěká anglicko-francouzská řevnivost.

Když se někdy v 17. století už kdoví po kolikáté mezi sebou rozhádaly Francie sladká a hrdý Albion, a hrdým Albioncům tím pádem vyschnul pramen dobrého pití, začali Angličané hledat jinde než ve Francii. Našli moji rádcové, našli; jenže to bylo krapet dál, a navíc po moři, až v Portugalsku. Naštěstí a bohužel, víno se cestou většinou zkazilo – a podle kyselých koňských obličejů soudě, vinného octa bylo v Albionu vždycky dost. To byl docela problém, až někoho napadla spásná a klíčová myšlenka: totiž konzervovat víno přídavkem pálenky a zvýšit obsah alkoholu na nějakých 19 – 21 %. Zárodek portského vína byl na světě.

Vidíš? Kdyby Evropská unie vznikla už v 17. stol. n.l., nikdy by nevzniklo portské a já bych zůstal do smrti abstinentem, protože jiné pití – kromě čaje ovšem, ale to je zcela jiný příběh – mně prostě nechutná. Není to dostatečně jasný a zcela postačující důkaz škodlivosti Evropské unie?

Já vím, deníčku. Zůstal jsem napůl cesty a proto mám latentní sklon stále si stěžovat a furt na něco brblat. Říká se, že lepší je umilovat se k smrti, než v domově důchodců vzpomínat na pracovní úspěchy. 

A ty se ptáš, co já? 

Jak vidíš, to první se mně nepovedlo. Ani na domov důchodců to zatím nevypadá, takže zbývají jen pracovní úspěchy a portské. – Ne, ne, já vím, ještě spoustu věcí mám, třeba tyhle tři oříšky.

Ale kruci, plácám… jednak je to portským, a pak taky tím, že Jolana byla trochu podobná Popelce. Ne úplně moc, jen trochu. Ale kdykoli vidím Popelku kráčet v přestrojení za myslivce hlubokým sněhem, vzpomenu si na Jolanu. Tak to prostě je.

—ﬡ—

Je to zvláštní: přesto, že pleso při sestupu vidět je docela dlouho, přesto, že kolem něj vede chodník jen o něco málo níž, než je kamenitá terasa obrostlá klečí, nikdy jsem u plesa nikoho nepotkal. Ani odpadky jsem tu nikdy neviděl, a ty já často sbírám. Nejednou jsem v Tatrách vyšel s prázdným batohem, abych se na chatu vrátil s plným. Tady to tak není. Nikdo sem nechodí.

Sedíme na kamenech, hladina se ani nehne.

„Voda je tak čistá,“ řekne Jolana, „že by se snad dala i pít.“

„To by se určitě dala, bez obav,“ povídám, „ale opatrně, je ledová.“

Jolana do vody namočí prst: „Ledová? Nezdá se…“

Kdybys mě v tu chvíli viděl, deníčku, jistě bys na mé tváři spatřil shovívavý úsměv: „Pět nebo deset centimetrů pod hladinou jistě ne, ale pak…!“

„Tak já to zkusím,“ praví Jolana, a já očekávám, že se nakloní nad hladinu a zanoří do vody paži až po loket. Jenže Jolana si rozvazuje boty, sundává tričko a kraťasy a na kámen u břehu vstoupí jen v kalhotkách. Ty kalhotky jsou bílé, obyčejné, bez krajek. 

Jolana okamžik postála na kameni, a pak – jinak se to opravdu říct nedá – rozvážně sundala i kalhotky, seskočila z kamene zpět a položila je ke svým věcem. „Ty nepůjdeš?“ řekla, a nakročila na kámen. 

Nikdy neříkej nikdy, můj milý deníčku. V dobách své největší plavecké slávy jsem byl nevývratně přesvědčen, že nejen že se nikdy nedám k otužilcům, ale že to ani nezkusím. A vidíš? Es kommt der tag a všechno se změní.

Jolana už byla v půlce a já jsem vsadil vše na jednu kartu: skok. Deníčku, nebudeš tomu věřit, ale ani Mark Spitz křížený s Shane Goldovou by mně v té chvíli nestačil. Kraulem jsem doplaval k Jolaně, potom kotoulovka – obrat, a delfínem zpátky na břeh. Hu!

Jolana taky doplavala ke břehu a vystoupila na kámen. „Nemám ručník, musíme oschnout.“

V ten okamžik mě napadla geniální myšlenka, ten den už druhá. 

Ta první byla dát do batohu kromě svačiny i ručník, protože jsem věděl, že půdeme kolem plesa. 

Ta druhá geniální myšlenka byla přehodit Jolaně ručník přes ramena.

„Je dusno,“ řekl jsem a uvědomil si teplo, vystupující z Joaniny pleti. „Měli bysme jít – možná přijde bouřka.“

„Ať přijde,“ řekla Jolana a položila mi ruce kolem ramen.

—ﬡ—

Pichlavé slunce se posunulo k západu, stíny se o něco prodloužily a na obzoru se začaly materializovat zlověstné hradby mraků. Prodíráme se rozvoněnou klečí ke kamennému chodníku, když v tom Jolana řekne:

„Počkej…“ a shýbá se, sáhne mezi kamení, zvedá ze země minci: „…koruna!“

Otírá ji ubrouskem. „Páni… ta je stará! Jako já…!“ a pohodí korunou v dlani. 

Taky se dívám: „Někdo ji tu ztratil, neleží tu dlouho. – Tak vida, přece…“

„Co – přece…?“

„Přece jen sem někdo chodí. Ale málo, nikdy jsem tu nikoho nepotkal.“

Jolana zamyšleně: „Počkej chvilku,“ vrací se k plesu. Postojí na kameni jako předtím, tentokrát oblečená, korunu v dlani. Tu pak vyhodí, chytne, položí na hřbet druhé ruky. Dívám se na Jolanu a vidím, že něco nevyšlo, něco je špatně.

Jolana hodí korunu do tiché hladiny, která se za ní zavře. Potom se vrací ke mně: „Pojďme.“

Cestou do chaty jsme zmokli, jako kdybychom se koupali oblečení. Na zápraží chaty jsme vyždímali větrovky. Jolana patří k typu žen, které jsou krásné za všech okolností, a já jsem z ní nedokázal spustit oči: „Až se vrátíme z hor, přijedu za tebou…!“

„To tě nesmí ani napadnout,“ řekla Jolana a bylo vidět, že to myslí vážně.

—ﬡ—

Mince, můj milý deníčku, to je ztělesnění volby. Ale taky to může být fyzická manifestace náhody. Nebo osudové nápovědi. Napadlo tě to někdy? Tak třeba já bych si teď mohl hodit korunou – ani náhodou není tak krásná jako ta s dívkou, sázející lipovou ratolest – a když padne hlava, naleju si ještě jednou skleničku. Když padne orel, naleju si dvakrát půl. Za ty roky jsem to přivedl k dokonalosti, mám to vymyšlené, jak vidíš.

Jenže se mi nechce, tak si naleju rovnou – vyjde to nastejno. – No vida; a láhev je prázdná.

Přemýšlím, jak ti ten příběh dopovědět, když mi docházejí pohonné hmoty. Když dovolíš, uchýlím se k plagiátorství, pro jednou se svět nezboří:

Jsem si vědom, že každé pořádné vyprávění má skončit svatbou, a jsem rád, že nemusím čtenáře v tomto důležitém bodě zklamat.

Zhruba dva měsíce po mém návratu z hor jsem našel ve schránce dopis. Adresa byla nadepsána úhledným, drobným rukopisem, který jsem neznal.

Otevřel jsem obálku a vyňal tuhou kartičku, na níž bylo ozdobně vytištěno:

Jolana Nováková a Petr Skalský oznamují…

Nemělo smysl číst dál. Loď snů narazila na útes a klesla ke dnu. Mince, která tam na ni už čekala, měla na líci reliéf dívky, sázející lipovou ratolest, a na rubu rok Jolanina narození.

—ﬡ—

Psáno a poprvé publikováno 25.3. 2020 na webu Vidlákovy kydy

2 thoughts on “Loď snů

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.