5 července, 2022

Menší zlo

Není to poprvé a není to ani naposled: dal jsem se zatáhnout do debaty na téma volby mezi větším a menším zlem. Myslím, že je na místě napsat o tom krátkou stať – kdo ví: až se zase zadaří, místo nekonečných debat poskytnu odkaz na svůj článek.

Mnozí to slyší/čtou jen velmi neradi, ale mám za to, že dobro a zlo jsou pojmy navýsost relativní. Tady je na místě připomenout, že relativizace není synonymem slova zlehčování nebo znevažování, i když je tak naši mediální černokněžníci rádi používají. Relativizovat doslova a do písmene znamená – uvádět do vztahu (s něčím).

Proč to zdůraznuji? Inu, proto: věci samy o sobě nejsou ani dobré, ani špatné – to jen náš pohled na ně je takovými činí. Hodnotíme podle toho, jaký máme k věcem (jevům, událostem…) vztah – odtud ona relativnost. Vítězství v bitvě je dobrem pro stranu vítěznou a současně zlem pro stranu poraženou; pikantní pak je skutečnost, že nezřídka obě strany se za své vítězství modlí k témuž bohu. Vidlákovu zabijačku všichni zúčastnění vnímají jednoznačně jako dobro, s výjimkou hlavního protagonisty – prasete; prase, pokud zabijačku vnímá, vnímá ji jednoznačně naopak jako zlo (s prasetem jsem o tom sice nehovořil, ale jsem o tom nevývratně přesvědčen).

Výše uvedené příklady jsou samozřejmě extrémní, černobílé. Není tomu vždycky tak, záleží i na kontextu.

Obecně vzato, opařit se horkou vodou není nic, co bychom mohli považovat za dobro. Představme si ale, jaké dilema řeší matka, jejíž batole se právě chystá strhnout na sebe hrnec s vroucí vodou. Dejme tomu, že matka má na výběr: opaření dítěte, nebo blesková akce s rizikem, že se opaří sama. Obojí lze vnímat jako zlo, ale neznám matku, která by v takové situaci zaváhala nad svou volbou: opařit se je menší zlo, než nechat opařit své dítě. Taková situace je volbou mezi dvěma zly, a matka intuitivně volí to, které vnímá jako menší. Události se vyvinuly tak, že škodě a ztrátám nelze zabránit. Pak je na místě konat způsobem, který škody a ztráty minimalizuje. – Pojem „škody a ztráty“ bez újmy na praktičnosti řečeného můžeme nahradit pojmem „zlo“ – a volba menšího zla je na světě.

Hranice mezi „dobrem“ a „zlem“, jakožto obecnými pojmy, je – nebo může být – neostrá a pohyblivá. To, co v jednom kontextu nahlížíme jako zlo, v kontextu jiném můžeme vnímat jako dobro, přestože věcně jde o jeden a tentýž jev. Jak je to možné? Domnívám se, že proto, že v kategoriích obecných pojmů platí:

(1) Zlo je (může být) dobrem, nahlíženým z jiné strany, a naopak: z jiné strany nahlížené dobro je (může být) zlem.

Vraťme se ještě k případu matky, zachraňující své dítě před opařením. Vzhledem k (1) nemusíme říkat, že matka volí menší zlo. Stejně tak můžeme říct, že volí větší dobro (pro normální matku je zdraví dítěte vysoce hodnotným dobrem) – záleží jen na tom, kam umístíme pomyslný nulový bod na škále zlo-dobro. Matka z našeho celkem realistického příkladu umístila „nulu“ na škále zlo-dobro někam mezi obě varianty vyústění kritické situace.

Jak jsem naznačil výše, pojmy dobro a zlo jsou kontextově relativní. Jsme-li postaveni před výběr z několika variant, z nichž ani jednu v daném kontextu nevnímáme jsko ideální, nemusíme volit menší zlo. Podíváme-li se totiž na celou škálu „z druhé strany“, máme možnost volit větší dobro. Je-li pro někoho volba menšího zla filosoficky nestravitelná, naznačený pohled mohl by být v jistém smyslu vysvobozením.

—ﬡ—

Výše uvedené příklady jsou záměrně vybrány jako vyostřené (a tak trochu umělé, vím). Ne vždy je situace, která nás staví před volbu, takto kritická a akutní, ne vždy se nás dotýká tak bezprostředně a poskytuje tak citelnou zpětnou vazbu. Někdy je zpětná vazba tak slabá, že pro nás, kdo stojíme před možností/nutností volby, je zvolená varianta téměř bez dopadu, bez účinku: ať zvolíme jakoukoli z variant, výsledek je pro nás prakticky týž, jako kdybychom se volbě zcela vyhnuli (a také toto je samozřejmě volba).

Příkladem mohou být právě volby – do Senátu, do Poslanecké sněmovny, či volby prezidentské, kdy je váha jednotlivého hlasu tak malá, že samostatně se na výsledku voleb neprojeví *).

Aby mi text příliš nenabobtnal, jen uvádím odkaz na článek, v němž se k danému tématu vyjadřuju z trochu jiného pohledu.

Není to sice nutné, ale zájemcům o pochopení mé motivace doporučuju ten článek přečíst. Když jsem si totiž souvislosti v něm uvedené uvědomil před lety úplně poprvé, propadl jsem, pokud jde o správu věcí veřejných, hlubokému rozčarování, které hraničilo s depresí.

Pln negativních emocí, nabídl jsem tehdy svůj hlas v dražbě, a skutečně ho prodal (!). Osud utržených peněz je samostatný příběh – dodnes čekají, až přijde jejich chvíle; faktem ale je, že kromě jistého dílčího poznání jsem tak nedosáhl ničeho, což se týká zejména pocitu zadostiučinění, o který mi tehdy nejvíc šlo.

Kolega Petrpavel v předmětné diskusi píše, že odmítá volbu menšího zla, a já se ho prostřednictvím alegorie z kuřecího separátu tážu, jak ze škály různě špatných dacanů vybrat toho dobrého. Následně Petrpavel objasňuje svůj postoj – a já vidím (alespoň se tak domnívám), že dospěl ke zhruba stejné míře i kvalitě znechucení, jako kdysi já. – Jak mu rozumím! A jak snadno bych dovedl znovu zaujmout obdobný, či dokonce stejný postoj!

Petrpavlovi do hlavy nevidím, ale mohu popsat, jaké důvody přivedly k podobnému názoru tenkrát mne: byl to intenzivní pocit (napsat „poznání“ by bylo troufalé, zůstaňme u pocitu), že možnosti, mezi nimiž jako volič vybírám, nejsou sice stejné, ale jsou srovnatelně špatné; proč se tedy zabývat tím, kterému bídákovi připadne můj hlas? Ať se o něj poperou/rozdělí rovným dílem – pro mne to vyjde nastejno. Proto (nejen proto!) jsem svůj voličský hlas vydražil doufaje, že za utržený peníz vytvořím více dobra, než k jakému by přispěla moje „volba“. Svou účast ve volbách jsem tehdy vnímal ne jako účast na správě věcí veřejných, nýbrž jako příspěvek k legitimizaci Systému, o němž jsem byl přesvědčen, že mne mazaně využívá, a proto jsem chtěl jednat antisystémově.

Změnil jsem od té doby názor?

Nijak zvlášť, ale něco málo jsem k tomu přidal.

Tu a tam se někdo zeptá, čím se živím. Většinou odpovídám, že jídlem – a poté, co odezní překvapení, dodávám, že na jídlo si vydělávám podnikáním. Nežije se mi zle, nestěžuju si, ale umím si představit, že za určitých okolností by se mi žilo lépe a podnikalo pohodlněji: víc invence bych mohl vkládat do předmětu podnikání a méně sil bych ztrácel přeskakováním klacků, které malému (ale nejen malému) podnikání někdo pořád háže pod nohy.

Zdá se mi, že zdejší politická scéna se od doby, kdy jsem vydražil svůj hlas, dosti zpolarizovala. Když zjednoduším na dřeň: na jedné straně ti, kdo tvrdí, že házení klacků pod nohy tady prostě musí být a nic se s tím nedá dělat, leda snad ustavit ministerstvo, jehož posláním bude to házení klacků koordinovat. Na druhé straně jsou pak ti, kdo tvrdí, že bez obojího bychom se docela dobře obešli.

Kteří to jsou? To je různé. Obě kategorie jsou svého druhu „průchoďák“ a záleží na tom, kam se kdo z portfolia našich politiků zrovna postaví. Už nějaký čas považuju za účelné k volbám jít, a těm, které aktuálně vidím s klacky v rukách, pod nohy taky hodit klacík nebo aspoň třísku. Přiznal jsem se už, že mi mstivost Starého Ještěra není cizí?

Občas se dostaví pocit zadostiučinění – a až bude definitivně zrušeno jádro, uhlí, ropa, i plyn, posbíráme ty klacky a na chvíli zase bude čím zatopit.

Je-li voličů velký počet, třeba milióny, jejich názory lze při troše fantazie připodobnit k tepelnému pohybu molekul v krystalové mřížce. Předvolební kampaň pak není nic jiného, než pokus o synchronizaci tohoto pohybu tak, aby významná část molekul v danou chvíli kmitla jedním směrem. Politické strany se do poslední chvíle jako psi o kost rvou o to, kterým směrem se tak stane. Vlastně to není nic nového, fyzika to dávno zná jako svazek sil:

Rozhodne-li se kdo nepřidat svůj „kmit“ k ostatním, je to jistě legitimní rozhodnutí a nelze ho mít nikomu za zlé. Je ale dobré mít na paměti, že v takovém případě se o „energii mého kmitnutí“ strany rozdělí rovným dílem. Pak, jako nevolič, nemám kontrolu nad tím, které „složky mého vektoru“ se vzájemně anulují a které ne; nevědomky tak mohu (malým dílem) podpořit někoho, koho bych v žádném případě podpořit nechtěl (je-li někdo takový).

Dokud je účast ve volbách právem a současně není povinností, k volbám chodím: posílám svůj málo významný „kmit“ směrem, kde se mi zdá, že by to mohlo být (podle mého názoru) lepší. – Kdyby se naplnil jeden ze snů Miloše Zemana a účast ve volbách by se stala povinnou, vrátil bych se k názoru předešlému, ale nepředbíhejme.

A to je k volbě mezi menším a větším zlem ode mne (zatím) vše.

—ﬡ—


*) Můžeme si představit i situaci, kdy tomu tak není, a kdy jeden jediný hlas má potenciál zvrátit výsledek: totiž tehdy, je-li volba dokonale vyrovnaná. Pak ovšem i jeden jediný příchozí hlas rozhodne o výsledku. V praxi je takové rozložení hlasů sice možné, ale velmi nepravděpodobné – nebudu se jím proto dále zabývat.

7 thoughts on “Menší zlo

  1. Panečku, tady by se diskutovalo, škoda, že jsem to objevila tak pozdě.

    Možná jste, Alefe, ve světle stávajícího vývoje opět trochu změnil vidění světa, však proto na nás pánbu ty zkoušky nakládá, aby nám to rozšířilo vědomí. Co se týče voleb, myslím, že čas už definitivně zrušil iluzi demokracie, takže volby jako takové je zbytečné rozebírat. Pokud jdu k volbám, tak jen proto, abych ulevila vnitřnímu pnutí a hodila to té médii nejvíce opovrhované straně. Že by si to ta strana ale skutečně zasloužila, nebo že by můj hlas vůbec mohl něco změnit out there, tak tomu nevěřím ani na minutu (ono je vůbec otazné, jestli můžeme něco měnit out there. Zdá se, že jedině přes změnu ve vlastních vnitřnostech).

    A relativita je také mé oblíbené téma. Samozřejmě máte pravdu v náhledu na ni, ale u tak komplexního jevu můžeme vždy postihnout jen část. Relativita není jen uvádění něčeho do stavu s něčím, myslím, že to, co nazýváme realitou, existuje právě a jen proto, že jevy jsou spolu ve vztahu an sich. A my, brabenečkové, se svým ubohým HW a SW vybavením, vidíme jen část těch vztahů a to ještě jen z jednoho úzkého úhlu. Takže prakticky o realitě nikdy nemůžeme říct nic objektivního.
    A k tomu jsem se chtěla dostat – vysvětlovat toto některým lidem je marné. Akceptovat tento fakt je zpočátku hluboce zneklidňující, člověk má pocit, jako by ztrácel nad tou prožluklou realitou kontrolu, a to aktivuje jeho reflektovaný i nereflektovaný strach. Proto se vámi bude většina zastánců „racionálního vědeckého poznání“ a „poznatelné objektivní reality“ hádat do krve – prostě to nemohou zkousnout, aby se jim jejich vnitřní svět nerozsypal.

    No, to jsem se rozkecala, už toho zase na chvíli nechám 🙂

    1. To bych asi posuzoval případ od případu.

      Z dnešního obrovského časového odstupu, kdy neznám určitě pestré doprovodné děje, mi připadá, že třeba takové národní obrození bylo většinové „kmitání jedním směrem“, a připadá mi to jako dobrá věc – do toho bych určitě vidle házet nechtěl.

      Do čeho bych naopak s chutí vidle hodil, jsou datové schránky, povinné od 1.1.2022 i pro OSVČ. Asi to jako OSVČ zabalím, stejně mám v plánu důchod. – Ani jsem to neměl číst, jsem nasrán a pokazil jsem si konec roku, do piči.

    2. … pravděpodobnost sice malá, ale nenulová: co kdyby lid v Tuzemi prozřel a začal bourat nerozbornou jednotu Čtvrté říše – Německé unie? Taky by to bylo kmitání jedním směrem. Házel byste vidle?

      Já bych se přidal. Ne k tomu házení vidlí, ale k bourání.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.