28 března, 2024

Můj milý deníčku,

jsou věci, které nikdy nikomu neřeknu a nikdy je do tebe nenapíšu. – Ne, že bych nechtěl; ale nemohu, nejde to. Nejsou taková slova – nebo aspoň já o takových slovech nevím, neznám je.

A tak si budeme zase povídat o banalitách.

—ﬡ—

Je podzim. Mělo být teplo a slunečno, ale je vlezlo a prší. Od doby, která se mi dnes vůněmi a počasím připomněla, uběhlo mnoho let. – Tehdy bylo jaro.

A smutno je mi.

Ve větru zbytek zimy tancuje po chodníku
A doznívají na něm kroky čísi
Ke slunci vzpínají se v němém díku
Náruče stromů nad voňavou zemí

A smutno, smutno je mi
Šel jsem dnes kolem tvého domu
A už mě nemrazilo krásně jako kdysi

Ale venku je podzim. Náruče stromů jsou obtěžkány ovocem a halí se do šatů z barevného listí, které pomalu opadává. Na dohled je čas, kdy romantické mlhy, prozářené měkkým sluncem, vychladnou a ztmavnou. Na dohled je čas, kdy se dým válí po střechách a klesá k zemi. Kdy žádná pouliční lampa nemá dost sil na to, aby zcela rozptýlila temnotu. Čas, kdy mívám v duši mlhavo, šero a strašidelno.

—ﬡ—

Jestli si dobře vzpomínám, před dvěma lety někdy touto dobou jsem zvažoval, zda provést puč, prohlásit se Žlutým císařem a místo obvyklých amnestií zahájit svou vládu popravami. Mají štěstí, oni nejmenovaní – nemaje příslovečnou sloní paměť pana prezidenta, už jsem zapomněl, koho se to mělo týkat. Nebyl mezi obmyšlenými také Andrej?

Andrej má kliku – Žlutý císař ho totiž právě omilostnil a prohlásil za nevinného. To je obrat, můj milý deníčku, to koukáš – viď? To ti musím vysvětlit, abys to správně pochopil. Klíčem k tomu císařskému kotrmelci je stará česká pohádka – Pyšná princezna. Trochu ti to připomenu:

V Půlnočním království panuje – ale ve skutečnosti vůbec nepanuje – starý, popletený a slabošský král. Krále si ve skutečnosti jako loutku vodí jeho tři rádcové (něco mi to připomíná, ale nechme to pro tuto chvíli být). Rádcové rozhodují o všem, i o tom, koho uvěznit a koho pustit. A tak se ve vězení ocitla i stará chůva princezny Krasomily. Král kličkuje mezi hlasem rádců a hlasem svého svědomí – i zajde do šatlavy za chůvou a k cestě na svobodu jí nabízí specifické nářadí. Tehdy odehraje se mezi nimi dialog, který končí chůva těmito slovy: „…nejdřív zavři špatné rádce! To jsi král? Že se nestydíš! Když chceš dát někomu svobodu, přineseš mu pilník!“

Ten pilník si zapamatuj, můj milý dezinformační deníčku. Je to důležitá rekvizita a ještě o něm bude řeč.

—ﬡ—

Ó zmatku! Což jsme ještě nedospěli tvého vrcholu? – chce se mi zvolat spolu se Starým mistrem. Tragédií našich časů je, že Lao-C‘ se takto tázal před dvěma a půl tisíci let, a od té doby jako by se některé věci vůbec nezlepšily. To si představ: ten, kdo ztělesňuje stát a jeho zákonnost, vybízí lid k porušení zákona. Možná se mýlím, ale něco takového v této zemi, alespoň v novodobých dějinách, opravdu ještě nebylo. Ministr 喜可乐 (Xi Kele, Si Kche-le… po našem Síkela) veřejně navádí firmy, aby podváděly, s tím, že on to velkoryse přehlédne!

Můj milý deníčku!

Není možné trestat někoho za obcházení zákona, když ten, kdo zákon zosobňuje (ministr) veřejně navádí k jeho porušování, to jest k trestnému činu, nota bene prakticky v téže věci!

Andrej Babiš je nevinen a popraven bude místo něho ministr Xi Kele – mimo jiné i proto, že svým předmětným vystoupením de facto Andrejovi do cely propašoval pilník.

—ﬡ—

U nás ve vsi není obchod. Kdysi dávno byl, ale zkrachoval. Víska má něco málo přes sto čísel popisných a obchod se tu – prý – neuživí. Jezdíme tedy nakupovat do městečka, vzdáleného čtyři kilometry. Někdo autobusem, někdo – třeba já – autem. Když jedu autem, dělám velký nákup.

Přijel jsem k domu jako vždy. Otevřel jsem dveře, zašlápl zarážku a dálkovým ovládáním otevřel kufr auta. Nákup byl ve třech bedničkách; vynesl jsem dvě – bez lomození v předsíni se to neobešlo – a otočil jsem se pro třetí. Tehdy z předsíně zazněl hlas:

„Kdo to tady dupe a dělá rambajs? No jó… to jsem si mohla myslet. To přijel Alef s nákupem…“ a zaslechl jsem známé kroky.

Bleskově jsem se otočil: maminka! – Ano, byla to ona. Měla na sobě vestu z umělé kožešiny a domácí kalhoty. Ohlédla se a pak docela čiperně zašla z předsíně do chodby a z chodby zamířila do kuchyně. Spěšně jsem došel s bedničkou ke dveřím, položil ji na zem… maminka už vcházela z kuchyně do svého pokoje. Ale je to možné? Vždyť nemá hůl, kterou používá roky! – Ne, není to možné! Maminka přece ten samý den jako anglická královna… copak se mi to zdá? Bedýnka je těžká, sahám na kliku – je studená, sahám na kamna – au! – jsou horká. Ne, nic se mi nezdá!

Vzápětí jsem do maminčina pokoje vešel i já.

Maminka seděla na posteli. Přisedl jsem k ní a vzal ji za ruku. Byla měkká a teplá, a kolem se vznášela důvěrně známá maminčina vůně. Neodolal jsem, přitulil jsem se a přivoněl: maminka.

„Mami! Ty jsi tady? Vždyť jsi před dvěma týdny…“

Maminka se usmála a stiskla mi ruku: „Ne, neumřela jsem. Smrt není, Alefe. Nic takového není.“

—ﬡ—

23 thoughts on “Můj milý deníčku,

  1. Po dlouhé době opět silné téma a to nejen v článku ale i v komentářích. Přidám se tedy ke Gerdovi s kondolencí a k ostatním s myšlenkou na blízké setkání s těmi co odešli. Ne tam daleko, ale tady. Blíží se Dušičky, pro některé z nás Samhain, pro mexikánce Dia de los Muertos. Den kdy se naše světy po roce opět prolnou. Den kdy si zase zapálím svíčku, otevřu láhev vína a v plamínku zahlédnu ty kteří mi chybí. Ano je to tak – dokud na ně vzpomínáme, žijí. Byť jen v našich myslích.

  2. Listí létá, křižuje se,
    bílá pavučina vzduchem letí
    ve vlasech se mi zachytila

    Tiše kráčím hřbitovem
    vonnou tyčinku
    i svíčku zapálím,
    na náhrobek usedám,
    nečekaně od předků
    dávku lásky dostávám.

  3. Upřímnou soustrast k úmrtí maminky Alefa. Ale ve skutečnosti zemře, až na ni přestane vzpomínat poslední člověk, který ji znal živou.

  4. Děkuji za povídku. Podzim je tu a ráda ho nemám. A bolest ukrytá v srdci někdy náhle a nečekaně vykvete,
    čas ji neléčí, jen ukrývá.

  5. Ked zomrel ujo, mala som tazke sny asi tak pol roka … raz sa mi dokonca snivalo, ze sa pri pohrebe pohol v truhle … bol to tak zivy sen, ze jak som sa zobudila, isla som hladat umrtny list … ze ci netreba robit poplach a vykopat ho ….

  6. Tohle se neodvážím komentovat. Mi maminka umřela, když mi bylo šest a nikdy se to vlastně zcela nezhojilo.
    Alefe, díky za Litterate, děláte výbornou práci.

  7. Alef: „Čas, kdy mívám v duši mlhavo, šero a strašidelno.“

    Taky me to tak zasahovalo. Pak jsem zjistila, ze mam sezonní afektivní poruchu.

  8. Alefe, přesně takovou povídku? fejeton? jsem teď večer potřeboval.
    ===
    Ke mě přicházejí moji milí ráno, těsně před probuzením. A jsou mladí, zdraví, někdy mladší, než jsem je poznal já v dětství. Babička, kterou jsem do nástupu do školy považoval za svoji maminku jako mladá žena. Stejně hodná, milá, pečující.

    Vždycky mi to dá sílu zase chvíli pozorovat tu nenávist, která dneska mezi lidmi panuje. Mozek se prostě takovým hnusům brání jak umí a přivolává si to dobré, co zažil nebo si představoval, že mohl zažít.
    Jinak by se člověk asi pomátl.

    Alefe, palec nahoru!

  9. Je to stejnak zajímavé. Někdo je, a jako by nebyl. Až nebude, nebude nikomu chybět.
    A jiný není, a jakoby byl.
    V mém případě jakoby pořád byla novinářka T. S.
    Přivedla mě totiž k zájmu o Střední východ a tím mi zpříjemnila ( pomohla naplnit ) poslední třetinu života.
    Jsem sice starý pohan, ale i tak si myslím, že dobří lidé nějakým způsoben pokračují i po fyzickém odchodu.
    V myslích pozůstalých.

      1. Určitě nějakým způsobem mohou pokračovat i hajzlové.
        Dobrota srdce a schopnost vytvořit něco užitečného se nevylučují. Když je talent a pracovitost , i zlý člověk může vytvořit něco, co přetrvá.
        Třeba postavit nějakou kvalitní budovu. Něco vymyslet, třeba Járu Cimrmana.I po letech budou milovníci humoru rádi číst Cimrmanovy vtipné příběhy. ( Jak skákal Svěrák při akci Michprdů na Letenské pláni a na jeho žvásty si asi nikdo nevzpomene. )
        😀

    1. Taky na Terezu často myslim, co by na to řekla…Strašně moc mi chybí její články, znalosti, její nadhled a humor. Nevypadá to, že by ji někdo dokázal nahradit.

      1. Stejně jako nikdo nenahradí pana Vladimíra Jiránka. Často si říkám, co by on na to. Byl to kreslíř a glosátor, dva v jednom.
        Teď někdy to bude deset let, co nám udělal pá, pá.
        😢

    1. Já věřím (a doufám*), že i hajzlové dostanou šanci. Ještě jednu, poslední a ve zcela jiné perspektivě věcí příštích. A to finální rozhodnutí se bude lámat někde mezi výrazy „pokračování pýchy“ (a všech věcí s ní souvisejících) a „opravdová lítost“. V prostředí, kde nic jiného než pravda neexistuje, takže jakékoli předstírání je mimo realitu. No, je to jen moje představa, takže je možné, že někdo nahoře se teď velmi mocně směje …

      * protože sám nejsem hajzlovin prost

      1. Zajímavé. Zrovna mám na toto téma rozpracovanou povídku, ale je to strašně složité téma, tak se s tím budu ještě babrat.

        1. Do něčeho takového bych se nikdy nepustila.
          Ten samý člověk je pro jedny hnusný terorista a pro druhé statečný bojovník za svobodu.
          Je to strašně složité téma.
          Vždyť dodnes nepanuje shoda, jestli prezident Hácha byl zrádce , anebo velmi statečný člověk. Který se vědomě obětoval za vlast.

Napsat komentář: Ládik!!! Zrušit odpověď na komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *