28 března, 2024

Napsáno 11. 7. 2014

Proč je Andrej Babiš estébák, i když není estébák a proč je to jedno, i když to je svrchovaně důležité.

(Anebo o budoucnosti České republiky)

TENTO TEXT JSEM NAPSALA OPRAVDU 11.7. 2014 A NAŠLA JSEM JEJ TEĎ NÁHODOU. MYSLÍM, ŽE STÁLE NAPROSTO PLATÍ… OMLOUÁM SE, ALE NEMOHLA JSEM SE ZDRŽET A MUSELA JSEM JEJ ZNOVU PUBLIKOVAT – KDYŽ SE TADY TAK PROBÍRALA TA KÁDROVÁ OTÁZKA…

V souvislosti s nedávným rozsudkem Bratislavského soudu, který určil, že Andrej Babiš nebyl vědomým spolupracovníkem komunistické Státní bezpečnosti, se vyrojila řada článků meditujících nad tím, jak to vlastně s tím estébáctvím bylo. Asi nejblíže se trefili pánové Tomáš Pergler a Jan Hrbáček, když v posledním červnovém čísle časopisu Euro otiskli článek „Spor Babiš vyhrál, ale estébáci mu jsou stále nablízku“. Pánové analyzovali situaci analogicky ke známému biblickému úsloví „po ovoci jejich poznáte je“ a ptají se, proč na klíčová místa Agrofertu dosazuje Andrej Babiš lidi, kteří byli s minulým režimem a StB jednoznačně spojeni. A jmenují: JUDr. Libor Široký, spolupracovník kontrarozvědky StB spolupracující s KGB, Jozef Kubů, který údajně patřil mezi několik desítek nejvyšších funkcionářů rozvědky, další rozvědčík Pavol Dobiaš a zejména vedoucí právník Agrofertu RSDr. JUDr. Alexej Bílek, dříve pracovník Vysoké školy politické ÚV KSČ a posléze jeden z tvůrců ekonomického zázemí polistopadové KSČ.

Po stejných lidech A. Babiš sáhl i při budování svého hnutí ANO, což je nejviditelnější v osobě předsedkyně pražské regionální organizace, Radmily Kleslové, která se údajně krátce před sametovou revolucí školila na tajnou špionáž v zahraničí.

Osobně naprosto nepochybuji o tom, že takovýchto lidí, spjatých přímo s komunistickým režimem, je v řadách Andreje Babiše nepoměrně více. Ostatně jedním z dalších je i lídr eurokandidátky hnutí ANO a nynější europoslanec Pavel Telička, jehož otec byl v dobách komunismu vysokým kariérním diplomatem, působícím v USA a to, jak se zdá, nikoliv ve službách StB, ale KGB. Připomeňme, že Telička junior se narodil 24. srpna 1965 ve Washingtonu, v rámci diplomatické mise jeho otce. Okamžitě po ukončení Právnické fakulty UK nastoupil Pavel Telička na Ministerstvo zahraničních věcí. Protože jsme stejný absolventský ročník, pamatuji se velmi dobře, kdo a za jakých okolností mohl být na takové místo přijat. Rozhodně se tak nedělo jakýmkoliv veřejným výběrovým řízením. O obsazení takovýchto míst „bylo rozhodováno“ na sekretariátu ÚV KSČ, v předpokojích kanceláří vedoucích jednotlivých odborů, jejichž struktura kopírovala příslušná ministerstva.

Čímž se dostáváme k jádru věci: z veškerého konání Andreje Babiše je zřejmé, že si „staré kádry“ stáhl k sobě do byznysu a posléze je nasadil do politiky. Abychom pochopili proč a CO vlastně udělal, musíme pochopit, co to jsou ty „staré kádry“ zač a jak to na ÚV KSČ chodilo.

Zapomeňte na to, že by v 80. letech se v nejvyšších partajních patrech – které ovšem určovaly, jak bychom dnes řekli, „korporátní politiku firmy“ a to až na úroveň okresních tajemníků, někdo zajímal o ideologii. Stranická struktura vytvořila především ekonomickou síť vztahů, do které byli jednoznačně inkorporováni i vedoucí pracovníci státních podniků. Na určitá místa se bez stranické průkazky naprosto nebylo možno dostat, a čím byl podnik významnější, tím byla provázanost s komunistickým režimem užší. V takových „PéZetkách“, tedy podnicích zahraničního obchodu, bylo naprosto nemyslitelné, aby vyjíždějící pracovníci nereportovali StB. Byla to totiž normální součást jejich práce. Žádného vázacího aktu nebylo zapotřebí, ten byl v podstatě pro donašečský plebs. Na tato místa se dostávali již jen osvědčené kádry, pevně zakotvené v sociální síti dalších soudružských kádrů, se kterými byli svázáni ekonomickými pouty dvojího druhu: jednak samozřejmě soudruzi pracovali pro „vlast a národ“, tedy pro podniky, které je do zahraničí vyslaly, jednak se k tomu přimotaly různé soukromé kšefty. Tyto dvě sféry byly již tak propleteny, že je nebylo možno oddělit. Neboť z plnění plánu vyplývala řada osobních výhod pro stranické vedoucí kádry podniku, ovšem podnikových výsledků bylo možno velmi často dosáhnout pouze na základě úzkých osobních vztahů a kontaktů, vybudovaných ve formě dalších protislužeb, a to opět jak osobního, tak podnikového charakteru.

Na konci 80. let dosáhla provázanost těchto osobních a státně-ekonomických vztahů svých limitů. Podniky, krutibrko, byly pořád státní a bylo nutno dodržovat jakási z toho plynoucí pravidla, která ovšem často odporovala ekonomickým zájmům jak vedení podniku, tak často i podniků samotných, ba dokonce i státu. Kromě toho bylo stranickým ekonomickým špičkám jasné, že ideologicky jde také vše do háje – o tom je zpravovali jak jejich kolegové v KGB, tak i vlastní kádry – na příklad Štěpán Füle, dosavadní český eurokomisař, studující v letech 1982 – 1986 na Státním institutu mezinárodních vztahů v Moskvě, od roku 1982 do 1989 pochopitelně člen strany. O neschopnosti „staré gardy“ řešit ekonomickou situaci v zemi věděly „mladé kádry“ i z toho, jakým způsobem se opravdu nejvyšší stranické a státní vedení o problémy zajímalo, respektive nezajímalo. StB každý den vypracovávala hlášení o politicko-ekonomické situaci v zemi a každý den byla tato hlášení donášena v zapečetěných obálkách čtyřem nejvyšším představitelům moci: prezidentovi, předsedovi federální vlády, předsedovi Federálního shromáždění – parlamentu a tajemníkovi ÚV KSČ. Nejméně poslední tři roky před listopadem 1989 se z těchto míst vracely uvedené obálky zpět k jejich rozesílateli netknuté – nerozlepené a tudíž nepřečtené. StB moha jen skřípat zuby, protože veškerá její práce, návrhy a doporučení k řešení situace přicházela naprosto vniveč.

Připomeňme také, že StB měla ekonomickou sekci a na změnu připravovala stát (i sebe) nejméně od Gorbačovova projevu. Měla výborné techniky výběru lidí a zaměstnávala špičkové kádry; učila se od vzdělaných a učila se rychle. StB nikdy z řízení svých zájmů neustoupila, ani po 1989, pouze sebe i své zájmy poněkud transformovala. V zásadě – dlužno zopakovat, se jí to povedlo. Štik, které se vymkly kontrole, bylo velmi málo – jako na příklad Kellner – a ty se zavázaly, že do politiky nikdy nevstoupí, což též dodržely. Vraťme se však zpět v toku času.

V listopadu 1989 bylo gen. Lorencovi naprosto jasné, že i s ohledem na zahraniční události je situace neudržitelná a i kdyby se podařilo odvrátit nepokoje 17. listopadu, v záloze byl Den lidských práv 10. prosince a v lednu 1990 by StB musela čelit Palachovu týdnu. Bylo tedy nanejvýš taktické vyřešit situaci z jedné vody načisto, totiž neudržitelnou politickou situaci dále nedržet a připravit si vzdání se politické moci, leč posílení moci ekonomické, o kterou šlo především. Tento plán bezesporu vyšel, a to přes to, že značná část majetku KSČ a SSM byla zabavena. Úhelným podkladem pro obnovený rozkvět nikoliv KSČ(M), ale předlistopadových ekonomicko-stranických kádrů, byla tak zvaná „velká privatizace“, jejíž pravou podstatu – ano, stydím se, že já jsem na to také nepřišla a nechala se přesvědčit o její nevyhnutelnosti – odhalil pouze Josef Lux. Ten při projednávání „Zákona o převodu majetku státu na jiné osoby“, tzn. o tak zvané „Velké privatizaci“, v rozpravě řekl:

„Stát a jeho představitelé nemohou ani rozdávat ani prodávat něco, co jim nepatří a nikdy nepatřilo. Oblíbená analogie s thatcherovskou Anglii je zcela mylná. Tam stát původní vlastníky kompenzoval a podnikové akcie kupoval na legitimním trhu, proto je také mohl prodávat. U nás stát prostě konfiskoval a kradl, a proto nemůže a nesmí prodávat a už vůbec ne rozdávat. Je to otázka morálky a chování.“

a dále:

„Rozdávání či prodávání kupónů obyvatelstvu vede k atomizaci a rozmělnění vlastnictví mezi co největší množství subjektů, a tak k maximálně socialistické anonymitě rozhodovacích a zodpovědných funkcí. Majetek tak přechází do rukou papírových držitelů, kteří nenesou ani riziko, ani rozhodovací odpovědnost. Tím se otevírá cesta pro přímou kontrolu podniků státem, či skupinou státem zvolených na základě získání kontrolního balíku akcií. Jednotlivý občan tedy nemá žádná práva ani pravomoci, než právo na dražbu kupónů.“

A na závěr:

„Zdá se mi, že jde o naturální politické rozdělení statků….zde si stačí uvědomit, kdo…může získat z rozptýlení občanského vlastnictví a z volného prodeje státních akciových společností. Jsou to peněžní fondy, mezinárodní banky, investiční domy či spekulační firmy..“

A přesně o to také při tak zvané „velké privatizaci“ šlo: o naturální politické rozdělení statků, ze kterého profitovaly „skupiny zvolené státem“ a spekulační firmy, založené samozřejmě těmi, kdo byli v obraze – tedy stranickou ekonomickou elitou. K potvrzení prorockých slov Josefa Luxe si stačí uvědomit, kolik podniků bylo privatizováno bývalým vedením těchto podniků. Velkou privatizací bylo definitivně dokončeno poúnorové znárodnění, a to ve prospěch stranických funkcionářů.

Zde je třeba také připomenout naprostou nepřipravenost nových vůdců k vedení „nového života“, kdy Václav Havel a ideologie Jana Patočky se dají přirovnat k myslitelům prvorepublikové Slavie, snících o nějakém „sociálním humanismu“, kteří se ve svých praktických krocích podobají spíše „blouznivcům našich hor“ než realistickým vůdcům státu. Ve středu jejich myšlenkových výpadů, často moudrých a podnětných, bohužel zcela scházela (a schází i jejich následovníkům) byť elementární znalost psychosociologického utváření jednotlivce, jakož i národní a nadnárodní společnosti. Kdo vzpomene třeba jen „nápadů“ Václava Havla v souvislosti s tzv. „malou privatizací“, proti které se vskutku tehdy vzbouřil celý národ, může diplomaticky pouze říci, že na této frontě vládla naprostá iluze, kterou jen povinná slušnost velí nenazývat naivitou, či ještě něčím horším.

Na tomto místě je dobré si připomenout, jak jsou na tom tzv. disidenti dnes. U moci dnes není prakticky nikdo z nich. Pozoruhodnou výjimkou je veřejná ochránkyně práv Anna Šabatová, manželka Petra Uhla, přítele to Jana Kavana a oznamovatele smrti studenta Martina Šmída, správně agenta Zifčáka. Skutečně pozoruhodná koincidence.

Co se týká pokusů o vládnutí, které provozovaly disidentské špičky v devadesátých letech, i tyto excesy se podařilo partajně-ekonomickým kádrům ustát a přirozeně přemýšlivé jedince typu Josefa Luxe se podařilo nejdříve politicky zdiskreditovat (viz známé křížovkářské heslo: had na tři – Lux), posléze z vedení státu úplně odstranit. Je skutečným neštěstím této země, že Josef Lux předčasně zemřel, přičemž totéž lze říci i o Luboši Voleníkovi. Pozoruhodným způsobem byl z vedení ODS odstaven jediný intelektuálně rovnocenný soupeř Václava Klause, totiž Miroslav Macek. To byl ovšem chlapec z venkova, který, když přišel do Prahy, měl poněkud problém jak se dostat z Václaváku na Staromák a zpět, o nějakých zákulisních praktikách a způsobech komunikace neměl ani potuchy. Proto bylo tak jednoduché jej fakticky zkorumpovat Knižním velkoobchodem a následně odstranit. Obdobně byly z ODS odstraněny i další osobnosti, které mohly partajnímu lobby naservírovat alespoň bitvy o ústup. I ty totiž, jak říkal Winston Churchill britským vojákům, když dostávali v Africe na pozadí, vážou síly nepřítele a vyčerpávají jej, proto i ty je nutno bojovat s veškerým nasazením.  Pozoruhodné je, že úplně stejně jako nepartajní osobnosti ODS dopadly i osobnosti Občanského hnutí (v první polovině 90. let známí pod přezdívkou „hydroxidi“), kterým byl princip moci, aneb „jak to v Praze chodí“ velmi dobře znám. Takovým příkladem může být Ivan Rynda, známý na začátku 90. let svou schopností neformálně vytelefonovat naprosto cokoliv. Dnes je místopředseda strany LES obdobně odstraněn od jakékoliv moci, jako byli ti nepartajní členové ODS a ODA, proti kterým ve Federálním shromáždění a později urputně bojoval.

Vcelku je možno říci, že skutečné převzetí ekonomického bohatství země komunistickými ekonomickými kádry se skutečně povedlo, takže země a její vlastníci se mohli začít připravovat k převzetí dalších zdrojů, totiž zdrojů Evropské unie. Připomeňme si, že k tomuto cíli, totiž ke vstupu ČR do EU, začala země činit kroky prakticky okamžitě po rozdělení Československa. (A při té příležitosti připomeňme, že právě potenciální a oběma členy federace chtěný vstup do EU byl také jedním z důvodů jejího rozpadu: vždyť i Ján Čarnogurský prohlašoval, že „Slovensko má mať svoju hviezdičku “, míněno na vlajce EU).

Žádost o vstup do Evropské unie podala vláda České republiky již 17. ledna 1996, tedy na konci prvního volebního období po rozpadu Československé federace. Bylo to za první vlády Václava Klause, která byla ustavena dne 2. 7. 1992 na základě červnových voleb, trvala do 4. 7. 1996, kdy po dalších volbách vznikla opět další vláda Václava Klause, tentokrát ovšem postavená na tak zvané „opoziční smlouvě“ opírající se o dohodu s opoziční ČSSD, vedenou Milošem Zemanem. Tato druhá vláda ČSSD trvala až do listopadu 1997, kdy jí udělal konec tak zvaný „Sarajevský atentát“.

Z uvedeného je zřejmé, že Václav Klaus a jeho vláda musela začít pracovat na přístupu ČR k Evropské unii prakticky okamžitě. Po podání žádosti o vstup do EU ze dne 17. 1. 1996 následovalo převzetí „dotazníku Evropské komise“, který byl vyplněn a odevzdán v prosinci 1996.

Oficiální pozvání do EU se České republice dostalo na zasedání členských států EU dne 13. prosince 1997, tedy dva týdny před vynucenou demisí Klausovy vlády. Zde ovšem nebylo možno nechat tak důležitou agendu bez dozoru, proto byl jako předseda dočasné úřednické vlády vybrán Josef Tošovský, další z prominentních předlistopadových ekonomických stranických kádrů. Připomeňme, že Tošovský po svém absolutoriu VŠE v roce 1973 mohl vyjet v době tuhé normalizace, tedy v roce 1977, na bankovní praxi do Velké Británie, v roce 1980 do Francie. V letech 1984 – 1985 byl ekonomem a posléze náměstkem vedoucího pobočky Živnostenské banky v Londýně. V roce 1988 byl předsedou Státní banky československé. Samozřejmě, že byl do listopadu 1989 členem KSČ, a i když Úřad pro zahraniční styky a informace, tedy česká civilní rozvědka, odmítla potvrdit, že se Tošovský stal spolupracovníkem StB v říjnu 1986, a to z titulu své funkce, je to přesně to, čemu můžeme s klidným svědomím věřit. Dovede si ostatně někdo představit, že by dotyčný seděl v Londýně, rukama mu procházely státní devizové rezervy, o kterých měl plnou evidenci a nebyl přirozeným loajálním informačním zdrojem StB? Tak takovou povídačku by nesvedl ani Andersen dohromady s bratry Grimmovými, a to ani za dohledu Božky Němcové.

A byl to Tošovský, kdo poté, co se ujal vlády, jmenoval nám dobře známého kádra Pavla Teličku do funkce náměstka ministra zahraničních věcí a pověřil jej vedením rozhovorů o přistoupení ČR k EU. Což se setkalo s úspěchem, předvstupní vyjednávání byla dokončena 13. prosince 2002 a k 1. 5. 2004 byla Český republika přijata do Evropské unie.

Zdálo by se, že právě v tuto chvíli – a ještě navíc za potlesku pravdoláskařských intelektuálů, kteří až dodneška nebyli sto pochopit, co se to s nimi vlastně stalo – je úkol, vytýčený v listopadu 1989 splněn. Ekonomická stranická nobilita byla pevně ukotvena ve svém privatizovaném majetku, ochraňovaném Radou Evropy a Evropským soudem pro lidská práva, který ve svých četných rozsudcích potvrdil, že původní vlastníci, kterým nebyla dána úlitba restitucí, nedostanou zpátky nic a naopak všichni, kdo získali majetek privatizací, jsou oprávněnými vlastníky a zaslouží si lidskoprávní ochrany. Stejně tak se staronovým kádrům bezpečně otevřel další kohoutek grandiózních příjmů, a to v podobě eurodotací.

A právě v tu chvíli se cosi začalo z důvodů zjevně zcela nepochopitelných psout. Najednou se objevili na scéně hoši, kterým se nikdy nedostalo kinderstube na ÚV a neměli za sebou radostné popíjení na oslavu dalších osobních i stranických vítězství v klubu ZO ROH ÚV KSČ, který byl – paradoxně – lokován jen pár desítek metrů od místa, kde se i dnes rádi nechávají vidět chlapci, „co spolu hovoří“, totiž od restaurace Kogo ve Slovanském domě. Najednou se vyvalily hordy buranů z Vidlákova, kteří začali bezostyšně hrabat pod sebe, stát začali rozkrádat, ani poledne nedrželi, o nějakém desetiletími vyladěném protokolu vzájemné spolupráce a vzájemných protislužeb neměli ani páru a rozhodně tenhle kodex dodržovat nehodlali. Co se to vlastně stalo?

Pro ubohý český lid bude již navždy spojen úpadek českých politických mravů, kopy hnojovité korupce, tunelů a neuvěřitelných eurodotačních rozkrádaček spojen s Evropskou unií. Ale zapřísahám vás, dcery jeruzalémské, při srnách, při laních divokých: Evropská unie v tom je úplně nevinně. Politicko-ekonomická korupce v ČR a Evropská unie jsou ve vztahu korelace, nikoliv kauzality. Do systému se vloudila chybka, o které, to jsem přesvědčena, se jejím tvůrcům ani nesnilo, co způsobí.

Ministryně spravedlnosti Vlasta Parkanová a ministr vnitra Jan Ruml za předsednictví vlády Václava Klause předložili dne 16. 6. 1997 Poslanecké sněmovně návrh Ústavního zákona o vytvoření vyšších územních samosprávných celků. Pikantním filigránem je, že zpravodajem zákona byl jmenován Mgr. Zdeněk Zajíček, absolvent pražské právnické fakulty rok 1990 nebo 1991, následně náměstek kdejakého ministra, tu financí, tu spravedlnosti, tu vnitra a rozhodně též od neopominutelně člen správní rady Nadace ČEZ.

Důvod, proč se vláda skutečně rozhodla k úplné reformě státní správy a úplné reorganizaci krajů, nelze z důvodové zprávy vyčíst. Odkazuje se v ní na to, že obdobně jsou členěny území celky Francie a Itálie a toto členění umožní přistoupení České republiky k Evropské chartě místní samosprávy a se sousedy se bude lépe přeshraničně spolupracovat. Co se Evropského společenství týká, bylo konstatováno, že legislativní úprava vyšších územně-správních celků spadá do výlučné pravomoci členských států. Takže vlastně o nic nejde. Ústavní zákon začal platit od 1. 1. 2000 a na něj navázal zákon č. 129/2000 Sb., předložený Parlamentu vládou již v listopadu 1999, kterým bylo vytvořeno krajské zřízení. Tím byly definitivně zlikvidovány staré kraje a také okresy, což zejména řada bývalých okresních měst nesla velmi úkorně.

Vytvořením nových správních celků byl vnesen do státní správy chaos takových rozměrů, že se jej nepodařilo odstranit ani do dnešních dnů. Pominu skutečnost, že nové krajské uspořádání naprosto nenásledovala reforma justice, takže dodneška máme soustavu okresních soudů a okresních státních zastupitelství, které se při neexistenci okresů skutečně jmenují „Okresní“, přičemž zjistit v některých případech, ke kterému soudnímu „okresu“ je ta která víska místně příslušná, bývá doopravdy problém. Krajské soudy a krajská státní zastupitelství – a tomu odpovídající vyšetřovatelské útvary policie – pak dodneška kopírují již 14 let neexistující systém státní správy. Jelikož i místní samosprávě přísluší jisté pravomoci ohledně justice – na příklad schvaluje přísedící soudce „z lidu“, můžeme říci, že tato rozeklanost správních útvarů vedla k oslabení působení zastupitelské demokracie v praktických úkolech státní správy.

Pravý důvod nového krajského uspořádání vyplaval na povrch jako olej na vodu při porovnání vzniklých krajů s požadavky Evropské unie. Staré kraje totiž přesně odpovídaly požadavkům Evropské unie na vytvoření evropských regionů, zvaných NUTS 2 (Nomenclature of Units for Territorial Statistic 2), na jejichž základě poskytovala Evropská unie příspěvky ze svých fondů. Podle požadavků EU musely mít tyto regiony pro získání eurodotací 0,8 – 3 miliony obyvatel. Pakliže by tyto kraje a jejich evropské programy byly pod přímou kontrolou příslušných krajských zastupitelstev, lze se hojit nadějí, že by k tak masivnímu rozvratu, způsobenému „aplikací“ evropských fondů, nedošlo. Protože však struktury odpovídající požadavkům EU neexistovaly, musela vzniknout umělá struktura, sdružující vždy dva až tři nově vzniklé kraje, a tento nově vzniklý oficiálně neexistující útvar se nazval Regionální operační program (ROP). Tím se také z regionálního uspořádání ČR pro potřeby získávání fondů z EU zcela vyčlenila Praha, protože pouze touto administrativní obezličkou se podařilo fakticky dodnes udržet všechny ostatní regiony pod 75% evropského HDP, a tím tedy v kategorii oprávněných na užívání evropských fondů. Kdyby se do krajů započítala i Praha, pravděpodobně bychom už dávno měli po velké části eurodotací. Zde je jenom nutno podotknout, že je skutečně s podivem, jak dlouho nám EU tuto administrativní kličku baští a je otázka, jak dlouho to vydrží. A taky je zřejmé, proč Pavel Telička musel do Bruselu stůj co stůj a komisařem musí být buď on, nebo někdo jemu velmi podobný také stůj co stůj, protože znalost leštění bruselských klik je pro naši zemi a hlavně pro příjemce eurodotací naprosto životně důležitá. Jinak by totiž všichni mohli mít po žížalkách.

Pokusím se to zjednodušit. Účelem vzniku nových krajů bylo zřejmě úplné zneprůhlednění státní správy a zejména úplná likvidace samosprávy ve směru k evropským dotacím, neboť systém ROPů samozřejmě žádná zastupitelstva neměl. Vše bylo tedy připraveno pro to, aby penězovod, který po dokončení velké privatizace již ochabl, se mohl znovu rozpumpovat, a to tentokrát evropskými penězi.

Avšak jak již zmíněno výše, tohoto přebohatého zdroje se chytly úplně jiné veličiny než kádry, pracně a dlouhodobě připravované pražským ústředím „starých brachů“, volně se přelévajících z Lidového domu na Jánský vršek a zpět, o těch, co nevystrkovali politický nos nehovoře. Kdyby tito lokálbosové jen pumpovali, staré kádry by to určitě nechaly být, protože, majíce dobré vychování, ví, že se soudruhy je nutno se soudružsky dělit. Nicméně ti různí strejcové z Hluboké a obdobných zapadlých vísek to dělali tak blbě, že ohrozili existenci celého pracně připraveného podniku. Brusel se začal nemístně ptát a co hůře, začal zavírat kohoutky. Za takové situace ovšem bylo nutné urgentně zasáhnout.

Dovedu si živě představit to zděšení chlapců, co spolu mluví, když se jim najednou začali vynořovat různí Hrdličkové, Rittigové a Janouškové,  o Ondercích a Hašcích nehovoře. I chudinka z eurodotací vyloučená Praha si našla své speciální cestičky vedoucí k prostřeným tabulím, na kterých se tančilo s open card v zubech.  Občas se pod dozorem horolezce stekl nějaký ten tunel – Blanka – neblanka, případně též Blančina blanka. S těmito zjevy nebylo počítáno. (Mimochodem – za pořádnou disertační práci z lingvistiky by stála analýza mluvy stranických kádrů a jejich neobyčejná záliba v trpném rodě. Rod činný se v předpokojích vedoucích oddělení na ÚV KSČ nevyskytoval. Vždy bylo hovořeno, telefonováno, zajištěno, dohodnuto…. ale že by někdo s někým hovořil, telefonoval, zajistil, dohodl, o tom věru…nebylo slýcháno…)

Zděšení se stupňovalo, protože prachy tekly ze státního rozpočtu takovým proudem, že bylo jasně vidět, že se ten odtok prostě nedá zašpuntovat. Naopak, vír byl rozkutáván ještě dalšími nově se zjevenými bratrskými sdruženími, z nichž pravděpodobně tím nejviditelnějším je cech soukromých exekutorů. Málokdo ovšem vidí, že na ně je navázána struktura soukromých rozhodčích soudů a případně komerčních mediátorů, kde už tečou takové prachy, že se z toho tají dech i ostříleným hochům z budovy nynějšího ministerstva dopravy. Navíc tahle exekučně-rozhodcovsko-mediátorská…ééé… tohle souručenství si zhruba z 10% národa vytvořilo živé chodící konzervy, ze kterých je ukusováno nekonečnými a již nesplatitelnými exekucemi tak, že dotyční jsou jednak navždy vyloučení ze skupiny normálních spotřebitelů, což je pro každého výrobce či importéra smutná záležitost, jednak tito lidé naprosto ztrácejí jakoukoliv motivaci k jakékoliv práci, takže pokud počet lidí, kteří se nejsou schopni vymotat ze svých exekucí nebude klesat, nelze také důvodně předpokládat, že bude klesat nezaměstnanost. Což ovšem státu přinese další vskutku nemalé mandatorní výdaje.

A za této situace se eurodotace začaly přiškrcovat, v řadě případů až k jejich úplnému zaškrcení. První fází bylo rozpoutání honu na „malobosy“, třeba na takového Ratha. Ačkoliv státnězastupitelský teror dosáhl až na úroveň faktického státního převratu, stíhání nepřineslo vlastně vůbec žádné výsledky – ovšem kromě toho, že lid velmi rychle pochopil, že jakákoliv aktivita a zájem o věci veřejné je smrtelně ohrožující koníček a stáhnul se do ilegality. Vypukla další normalizace, včetně úprku národa na dobře známé chaty a chalupy. Je ovšem otázka, jak dlouho na těch chalupách národ vydrží a zejména, co udělají ti, kteří nejenomže nemají žádné chalupy, ale kteří žijí pod nezaměstnanecko-exekutorským tlakem boje o holé živobytí, ze kterého není úniku.

Jelikož kromě ekonomických znalostí mají všichni chlapci „od nás“ nastudováno na VUMLu a tudíž na rozdíl od lokálních přikradačských šejdířů dobře ví, že když už někdo nemá ke ztrátě nic jiného než své okovy, pak jde z ouzkejch do tenkejch a hrubou mocí se před vášní davu majetek neudrží. Což věděl blahé paměti už generál Lorenc.

Není tedy divu, že byla povolána do zbraně „stará garda“ a jeden z ní se uvolil, že se pustí do politiky tak, aby se tenhle Malström, do kterého se Česká republika neodvratně řítí, pokusil zastavit. Ano, na scénu vstupuje Andrej Babiš a ANO. Svolává osvědčené spolupracovníky.  Pokračuje v honu na čarodějnice – tedy v tak zvaném „protikorupčním tažení“, což je ve skutečnosti boj proti nepartajním kmotrům, ovšem výsledky jsou též chabé. Snaží se tedy vyčistit ten chlév, který po sobě tahle parta zanechala. Ačkoliv to zní plně absurdně, vlastně bychom mu měli držet palce v naději, že pár drobků z jeho stolu padne i na nás, prostý plebs a jako vedlejší produkt toho, že jestřábi začnou v sebezáchovném pudu ctít zákony, dostane se spravedlnosti i na ty, kteří byli za těch pětadvacet let převálcováváni.

Tragédií je, že způsobem, kterým pan Babiš začal věci „napravovat“, nemůže uspět. Čas totiž pokročil, krajské zřízení nelze zvrátit, spousta lokálních bosíků je dostatečně napakovaných na to, aby byli alespoň částečně ochráněni před zlovolnou rukou zákona, která je ovšem stejně lokální, jako jsou lokální i oni sami. Výsledkem pokusu o hon na lokální kmotry je faktický rozval zastupitelské demokracie, kdy trestným činem už je v podstatě samotný fakt, že je někdo zastupitelem. Z mafií dříve jmenovaných se jako zombie začíná ztvárňovat mafie další, a to prokurátorská, respektive státně-zastupitelská. Už ani pan Babiš a jeho souputníci si nemohou být jisti, zda na něj z nějaké černé skříně nevyskočí Šlachta s Bradáčovou, případně na něj nevypadne rozhodnutí Úřadu na ochranu hospodářské soutěže, z něhož se stal další naprosto dokonalý nástroj likvidace takřka jakékoliv ekonomické konkurence. Navíc, ó ty hrůzo, stát se skutečně nedá řídit jako firma: když kvůli ničemu jinému tak proto, že o půl páté úředníkům prostě padne a dál si pan ministr může bloudit po pustých chodbách svého ministerstva po libosti sám. Což také, pokud mi je známo, činí. Jestli se pan Babiš naivně domnívá, že to spraví narychlo oživovaný zákon o státní službě, pak se to domnívá skutečně jen naivně. Navíc my, co už dvacet let okoušíme výsledky naprosto zcestného rozhodnutí (a já blb taky pro to hlasovala – přiznávám!!), že soudci jsou neodvolatelní, můžeme dodat přímé aproximace, jak to dopadne se služebním zákonem, když se fakticky stejně neodvolatelní stanou státní úředníci. Ať si Evropská unie v tomto punktu myslí o dané věci cokoliv, v případě služebního zákona máme prostě svá „špecifiká“ a víme, proč dosud nenabyl účinnosti.

Výsledkem této mé úvahy tedy je neblahý závěr, že ani staré struktury naši zemi nezachrání, ba, pakliže to takto půjde dál, staré struktury nemusí zachránit ani samy sebe. Je tedy na čase přistoupit k inovacím.

Nutnou podmínkou pro jejich zavedení je, že si ti chlapci, co spolu mluví, uvědomí, že to prostě sami neustojí. A že blbé plky pana Babiše o tom, že živnostníci jsou na nic, že důležité jsou jen velké podniky, jsou opravdu jen blbé plky. Pan Babiš si může lítat na své oblíbené Maledivy jak mu je libo, avšak ani tuny peněz jemu samotnému a jemu podobným nevytvoří to, co přijímá naprosto automaticky, totiž domov. Ten může svým kolektivním životem vytvořit pouze národ. Jen působením všech jeho jedinců můžeme užívat toho, co vnímáme jako samozřejmost. Češtinu na ulicích a v obchodech. Divadla, knížky, i tu naši blbou Českou televizi a další média, pivo v papírových kelímcích na břehu jihočeských rybníků a podobné projevy „národní povahy“, které by ovšem nebyly, kdyby neexistoval národ s jeho kulturou a historickým zázemím. Ani sebevětší prachy ke štěstí nepomohou, protože užitek z nich už dávno dosáhl hranice mezního produktu a vlastně už není, co kupovat.

Je tedy zřejmé, že partajně-ekonomický aparát duchovně a duševně saprofituje na národu a pokud jej bude příliš dusit, doplatí na to v zásadě i tihle bosové a bosíci. Je proto absolutně nevyhnutelné přestat s nekonečnou direktivní kontrolou a povolit možnosti individuální kreativity. S národem, který má nejvyšší spotřebu piva na světě, velmi vysokou spotřebu antidepresiv a prakticky celá jeho mládež je na marjáně, se toho moc udělat nedá – a nedá se na něm ani vydělat. 

Prvním krokem ke skutečnému obrození české reality ve všech jejích projevech – a tím, paradoxně – i ke zlepšení ochrany partajně-ekonomických bosů je postavení dělného lidu, a to nikoliv formou ujařmujících sociálních dávek, ale odstraněním překážek k životu. K tomu se opravdu musí něco zásadního provést s exekutory, se vzájemnou provázaností justice. K čemuž musí dojít mimo jiné i s ohledem na fakt, že Ministerstvo spravedlnosti je silové ministerstvo, což jaksi, bohužel, dle mého názoru nedošlo ani žádnému z dosavadních ministrů spravedlnosti. A musí skončit hon na tak zvaně korupční čarodějnice, a to i za cenu, že hlína, co si kde kdo přihrábl k sobě, mu už za nehty zůstane.

Situace pana Babiše je takřka zoufalá. To, že povolal do zbraně staré druhy, je nepochybně dobrý tah, ale nedostatečný. Už jednou se tito bojovníci pokusili ekonomiku naší země zachránit (a je jedno, že tak činili s ohledem na zisk pro sebe). Pracovali na tom minimálně celá osmdesátá léta. Neuspěli a nemohou to svést ani na úpadek Sovětského Svazu, ani na disidenty.  Mezi disidenty totiž nebyl žádný skutečně fundovaný (ba možná ani nefundovaný) ekonom a ekonomická moc těchto skupinek lidí nebyla naprosto žádná.

Jistěže nikdo z dnešních estébáckých i neestébáckých estébáků není žádný „blbý policajt“. Pohled do minulosti nás názorně poučuje, že předchůdci dnešních ekonomických elit nebyli žádní hlupáci, že již nějakou dobu před rokem 1989 prozíravě analyzovali fakta a vyvodili z nich takové příslušné závěry, že jim celý slavný disent nesahal ani po paty.  Ovšem v 80. letech stejně jako dnes někdejší i současná (stará) garda nepředstavovala a nepředstavuje žádné politické vedení národa. Nejsou to žádní „národní vůdcové“ v klasickém smyslu slova, ale při nejlepším schopní technologové. V tom se skrývají všechny jejich klady i zápory.

Problém je, že oni sami se za vůdce národa evidentně považují. Což jejich předchůdci činili taky. Garda minulá i současná dokonale ovládá technologii moci. Dnešní generace navíc vlastní obrovský kapitál, spousta lidí je na nich ekonomicky závislých.

Přišel však nepřítel, kterého by stará garda v minulosti slavnostně vítala, avšak dnes ta nová garda jen marně přemýšlí, co s ním: totiž lhostejnost. Lidé už přišli na to, že spravedlnost se nekoná, takže se podle toho příslušně zařídili. To, čemu Babiš a ti, kteří jej vyslali, čelí, má v Čechách odvěkou tradici: říká se tomu „pasivní rezistence“. S Čechy dnes nepohne nic, ani kdyby babišovci vyhnali z Blaníku celé obnovené Lidové milice. Českou ekonomiku neprobudí jalové technikálie, které jsou bezradně předkládány k víře, že jde o zásadní věci. Bod zvratu může přinést jen naplnění obsahu slov, která se dnešní údajní zachránci na VUMLu neučili.  Vlast. Národ. Domov. Čest. Spravedlnost. Svoboda. Úcta. Chápu, že je nechápou. Je ale na nich, aby je pochopili.  Pak by se z nich stali….vůdci národa. Pakliže se jimi nestanou, stanou se jimi jiní. Ruka vývoje se pohne a černé labutě se zjeví na hladině ve chvíli, kdy budou očekávány nejméně.  Možná by bylo na čase, kdyby si i stará garda zanalyzovala, co vlastně chce a zda nástroje, které k tomu používá, jsou z dlouhodobého hlediska účinné.

37 thoughts on “Napsáno 11. 7. 2014

  1. Paní Kláro, mám rád Vaše úvahy. Máte tam ale drobné chyby:
    Opoziční smlouva umožnila vládnout Zemanově menšinové vládě za tolerance ODS. Druhá Klausova vláda byla vláda koalice ODS, KDU-ČSL a ODA,a ta vládla bez opoziční smlouvy.
    Okresy nebyly zrušeny, zrušeny byly okresní úřady. Jinak ale souhlas, rozvrat státní správy trvá nadále. Jedinou nadějí pro naši republiku je návrat k osvědčené přímé třístupňové státní správě.
    Kádrové věci za starého režimu řešila tzv. nomenklatura. Takže to bylo sice připraveno v kuolárech, např. v rámci mejdanů, ale formálně to schvalovaly příslušné sekretariáty KSČ a výbory KSČ. Teličkův nástup na ministerstvo, hádám, schvalovalo příslušný odbor ÚV KSČ a formálně nějaký výbor KSČ.

  2. Pekny kybl spiny.
    Souhlasim krome klasifikace Macka a Luxe.

    Mam pribuzne na vesnici, a do dneska si uplivnou, kdyz nekdo zmini Lidovce a zvlast jeho.

    A to skoro nanebevzeti Macka?
    Tak on se chudacek nechal zkorumpovat. Vsichi si prikradali miliony, nebo jejich desitky a vesnicky kuk Macek preskocil rovnou ke stovkam. Uplny prostacek 🙂

    Skoda, zvlast ten Macek dodava clanku dost kyselou prichut.

    1. Macek byl jeden u prvních zlodějů, neřku-li první. Zprivatizoval Melantrich, za mega a půl, přibližně. Což byly taky pěkný peníze tehdy. Jako podmínku měl, že udrží značku a zaměstnanost. Nu a milý Macek firmu zrušil a aktiva, hlavně nemovitosti, rozprodal po částech zahraničním zájemcům. V Praze jsou nemovitosti drahé a vždy byly. Získal na r 400 000 000 Kč, tehdejších. Dnes, po 30 letech, to jsou miliardy Kč. Splatil původní dluh a má vystaráno do konce života. Nikdy se za nedodržení podmínek privatizace nezpovídal.
      Vznikly tady zahraniční investiční skupiny, které postupovaly obdobně. Jednu ženskou, co pro ně dělala , jsem znal. Koupili nebo privatizovali podnik, za 2 -4 roky ho zrušili a rozprodali po částech aktiva. A bylo takových víc. Za těch“báječných let s Klausem“, i pár let po Klausovi, probíhala nejhorší likvidace české ekonomiky…

      1. 👍 Nacek byl první „pionýr“ v procesu rvaní si za živa z původně státního, veřejného z pozice vládního činitele, takový zkušební balónek, lakmusový papírek … To, co se dělo následně, byla nehorázná rabovačka veškerého státního a veřejného majetku.
        Tehdy také jistý zatím Ing. komentoval a charakterizoval oponenty a voliče „opozičních“ sil za ty neschopné se smířit s realitou, za neschopné se postarat sami o sebe, za téměř podvratné síly útočící na skvělé, tehdy novotou páchnoucí demokratické poměry, zvyky, za síly veskrze nedemokratické, snažící se o návrat minulosti, za projev nespokojenosti neschopných ctitelů komunismu – > tedy jinak řečeno dnešní „dezoláty“ …
        A dnes je „otec zakladatel“ této politicko-sociální nenávisti sám terčem svých „ideových a stranických“ pokračovatelů, následovníků. Jakepak překvapení…
        Pokrytectví budiž jméno Tvé – lze prohlasit takřka o všech poplyšových nejen exponentech …

      2. Mohlo to ale také být tak, jak je uvedeno v článku. Macek byl zubař a Kocáb umělec. Ani jeden neměl páru o ekonomice.
        Nemyslím si, že by oba pánové založili svůj projekt na úmyslu okrást lidi. Spíš jen přecenili svoje schopnosti. Byla taková doba.

    1. Jo. Jsem pro losovani. Melo by se to vyzkouset. Snad jedina cesta, jak dostat psychopaty z toho trochu ven. Ovsem oni budou koukat, jak moc prevest jinam. To je taky urcita namitka…

      Stoji to za to se o to oprit a zkusit. Horsi to uz snad nemuze byt.

  3. V kontextu doby (!) , ve které článek vznikl, jsou tam dobré postřehy a úvahy. Některé se potvrdily, jiné odnesla za ty roky voda.

    Dnes jsme o 8 let dál.
    Dnes zapřísáhlým mravním, „lepším“ antikomunista z pražské kavárny nevadí armádní komouš ani armádní politručka (v podstatě dřeň toho nejhoršího z před r. 89, před čímž se nás 30 let lepšolidé mravokárci, učili bát.) Babiš je ve složité situaci, ale společnost je jinde. Dnes jde o udržení národa „pár“ staromilcům, kavárna nadšeně bubnuje do cizí války a hledá osobní štěstí v naprostém podřízení ekonomiky i našich osudů, protektorovi za mořem. A jestliže je společnost jinde, Babiš, vzhledem ke společnosti, stojí totálně jinde!

    Může článek k dnešní realitě říci více, než že Babiš je ve složité situaci?

  4. Text je vynikající, Kláro.
    Přečetl jsm ho až teď.

    Čistě ze zvědavosti:
    Kdy a kde byl původně publikován – a lze jeho tehdejší publikování ještě dneska doložit?
    ————————————————————————————-
    Pokud bych jej četl v polovině roku 2014, uspíšil by mé prozření o celý rok….
    I takhle jsem se ale ještě pár let chlácholil nadějí, že se třeba mýlím, že beznadějně tragická situace tohoto ji státu přece NEMŮŽE být komplexní skutečností…. že je to jen výplod mého pesimizmu, jak mne okolí přesvědčovalo a přesvědčuje.

  5. Tak tohohle se Vám zachtělo – cit.:

    „Vlast. Národ. Domov. Čest. Spravedlnost. Svoboda. Úcta.“

    No fuj. Taková ošklivá slovíčka.
    Obávám se, že se zvyšuje počet lidí, kteří vůbec nevědí, co ta slova znamenají… nezajímá je to, je jim to směšné a vlastně je to uráží.

  6. s J Luxom som mal moznost sa osobne porozpravat v 90 rokoch
    mal jasne nazory a dodnes chovam podozrenie ze mu niekto k tej rakovine „pomohol“ nejakym poloniom alebo novicokom apod STB malo svoje moznosti.
    podozrenie je o to silnejsie ze aj niektori dalsi ludia z jeho okolia predcasne zomreli prave na rakovinu
    ale to je samozrejme len moj pocit kedze skrizil cesty mocnym a to sa neodpusta

  7. Dlouhý článek. Spousta názorů. Jen nevím, proč by krajská samospráva měla být náchylnější k tunelování než kdyby byla samospráva řekněme na okresech. To příležitost je pokušení u dotací. Odklánělo by se v obou případech. Je zajímavé, že ti největší kritici ANO ve veřejné debatě jsou těmi největšími zastánci co největších pravomoci Bruselu a co největšího přerozdělování dotací. Potom se diví, co se s dotacemi děje. Na protestech proti ANO se to unijními vlajkami jen modrá.


  8. https://standard.sk/314115/lekcia-o-riadenej-demokracii/

    Už aj Česi sa dočkali. Svojmu novému prezidentovi niektoré otázky nikdy nepoložia a on nebude musieť nikdy odpovedať. Bude ho chrániť systém aj médiá, ktorému tomuto systému slúžia.

    Nikto neglosoval české prezidentské voľby presnejšie, ako bývalý predseda českej komunistickej strany Vojtěch Filip:

    „Ukazuje se jak prozíravá byla kádrová politika bývalé KSČ. Jeden byl tenkrát a je i dnes obchodník, ten druhý pořád válčí, jen mění za žold nepřítele.“

    Je smutným paradoxom doby, že 33 rokov po páde komunizmu to komunista pomenoval lepšie ako tí, ktorí sa komunizmu v roku 1989 aj predtým postavili.

    Všetci havlovci (s čestnou výnimkou Michala Kocába) videli rozdiely tam, kde boli veľké podobnosti – v osobnej integrite oboch kandidátov.

    Najviac mi ale bolo ľúto malej skupinky tých, ktorí doteraz v Česku nepodľahli idealizovanému obrazu našej pani prezidentky, radšej ju počúvali, aby zistili, že ten obdiv stojí na vode. Pri Pavlovi to už nevideli a ochotne sa stali súčasťou jeho kampane. Škoda, keby boli pomlčali, mohli mať povesť sovy.

    Je po voľbách, generál je prezident, niektoré dilemy by mohli skončiť.

    Alebo aj nie, pretože podobne ako v prípade Čaputovej a predtým Kisku bude Pavel chráneným tvorom. Nebude mu možné položiť niektoré otázky, nikdy totiž nestretne kritických novinárov, ktorí by mu ich položiť vedeli alebo chceli, nebude musieť reagovať na svoju minulosť v komunistickej strane, ako a a s akými ambíciami sa stal členom vojenskej rozviedky v roku 1988, ani o školení v spravodajskom kurze, na ktorý dlho pred Novembrom nastúpil, ani o tom, kedy odišiel z vojenskej tajnej služby, prečo falšoval vlastný životopis a ako to presne bolo, v čom spočívalo jeho „hrdinstvo“ pri záchrane francúzskych vojakov na Balkáne.

    Nie žeby niečo z toho ohrozovalo prezidenta Pavla, má predsa previerku NATO a mandát od voličov, ale odpovedí sa nedočkáme. Médiá totiž budú na jeho strane, „lebo spoločný nepriateľ“…

    Stojí to za zmienku, pretože ide o jednu zo základných čŕt novej doby, v ktorej žijeme. Volá sa dvojaký meter a jej dôsledky sú skazonosné pre našu politiku.

    Vidíme to aj pri prezidentke Čaputovej, videli sme to pri Kiskovi, vidíme to pri celom rade politikov, ktorým sa nemeria rovnakým metrom. Niektoré médiá na to nemajú „kádre“, tam možno byť blahosklonný, ale dôležitejšie sú tie, čo skúsených novinárov majú a túto kampaň si dobrovoľne vybrali.

    Rovnakým spôsobom sa nevyťahujú milenky, rovnakým spôsobom sa neriešili zmienky v Threeme, rovnako sa neriešia majetky, biznisy či podivné kamarátstva.

    Nielen na Slovensku, samozrejme. V Amerike sa rovnako neriešia nájdené tajné dokumenty, korupcia a kriminalita detí lídrov, nahrávky, odposluchy atď. A keď sa to už nedá udržať, zdôrazňujú sa menej podstatné rozdiely, ktoré majú zakryť podobnosti. Médiá dnes nie sú štvrtou mocou, ako to kedysi nazval Edmund Burke (resp. Thomas Carlyle, ktorý ho citoval), ale slúžkou moci.

    A vďaka tomu sa darí kandidátom ako generál Petr Pavel, Zuzana Čaputová, Andrej Kiska a mnohí ďalší.

    Všimnite si, že Pavel či Čaputová sa v niečom paradoxne podobajú povedzme na Jaroslawa Kaczynského. Ani on nikdy nedostane nepríjemné otázky, pretože takého novinára nikdy nestretne. A rovnako nebude náhodou, že jediní politici neliberálneho typu, ktorí tomuto tlaku dokážu čeliť, používajú rovnaké zbrane. Viď stav štátnych médií v Maďarsku aj Poľsku. Kaczynski a Orbán ale na rozdiel od Pavla a Čaputovej čelia medzinárodnému tlaku, zvlášť v západných médiách. A to rozdiel je.

    Druhý rozdiel sa týka politických strán. Model, kde sa mandát opiera o podporu médií, totiž oslabuje význam politickej strany. Ani to nie je náhoda.

    Kedysi sme aj strany, spolu s nezávislými médiami, považovali za inštitucionálny základ slobodnej spoločnosti. Rýchlo sa to mení. Do popredia sa „tlačia“ jednotlivci označované za osobnosti. Alebo predvolebné koalície či kandidátky s „nezávislými kandidátmi“, čo všetko oslabuje riadenie a kontrolu vnútri politickej strany.

    Český premiér Petr Fiala nedokáže dať záštitu akcii českej Aliancie za rodinu, keďže to pôsobí kontroverzne pre členov jeho koalície Spolu. Eduard Heger a Igor Matovič držia vo funkcii generála Lengvarského, hoci im údajne prekáža jeho trans agenda. Do tohto vzorca akosi ľahšie zapadá všetko neliberálne.

    A priamo to poškodzuje politické strany aj ich autoritu v spoločnosti.

    Samostatnou kategóriou sú individuálni kandidáti.

    Médiá za nich ochotne odvedú špinavú kampaň, Čaputová ani Pavel sa jej nemuseli vôbec venovať, nečelili ani nepríjemným otázkam, ktorým naopak čelili ich protikandidáti.

    Problém je, že tento systém prestáva byť férový. Zjavne je funkčný a efektívny, ale už nie férový. Začína to mať prvky niečoho, čo sme kedysi nazývali riadenou demokraciou. Samozrejme, herci, celebrity a domáce zvieratká akosi nevyhnutne patria k tomu.

    Tretím rysom je, že tento model má medzinárodný rozmer.

    Funguje od Washingtonu po Bratislavu. Občas sa objavia trhliny, ako bolo zvolenie Trumpa, brexit či keď Elon Musk kúpil Twitter, ale rýchlo sa objaví snaha „chorobu lokalizovať a vyliečiť“. V prvej línii sú opäť médiá a cielená diskreditácia nepohodlných.

    Chuligáni v Kapitole sa považujú za útok na americkú demokraciu, ale násilnejší útok na Biely dom po zabití Georgea Floyda, ako o tom hovoril nedávno profesor Peter Horák, už nie.

    Znamená to, že nie je možné očakávať zmenu tohto vývoja zdola, ale iba zhora?

    Kloním sa k tomu, že pravdepodobne je tomu tak, ale zároveň treba vnímať výnimky. Tými sú najmä Poľsko a Maďarsko. Náklady aj straty sú síce enormné, najmä na imidži krajiny, ale nateraz ide zjavne o jedinú alternatívu. Cena je ale vysoká: štátne médiá sa museli premeniť na stranícke médiá.

    To, či existuje tretia cesta, ani Orbán-ani Heger, mohol ukázať český premiér Petr Fiala.

    Nikto vo východnej a možno celej Európe nerozumie fungovaniu EÚ tak dobre ako on, dôkazom sú jeho knihy a texty. A predsa jeho pôsobenie v úrade premiéra ukázalo, akoby nebol žiadny iný model, ako to, čo vidíme: buď je to servilita typu Dzurinda (Heger) alebo vzbura typu Orbán. Hoci je Fiala nepomerne vzdelanejší, dopadol ako Heger s Dzurindom.

    A model, ktorý si vybral, ho chráni nielen pred nepríjemnými otázkami doma, ale aj pred tlakom z nadnárodnej úrovne. Tým sa líši od Orbána a Kaczynského.

    Tu niekde sa skrýva aj odpoveď na otázku, čo by pre Slovensko znamenalo, ak budúcu vládu povedie Peter Pellegrini. Mimochodom, ani on už nečelí nepríjemným otázkam, pretože rozhovory pre riziká nedáva.

    Problém tohto systému je, že poškodzuje demos, demokraciu, ale aj samotné krajiny. Je ale dobré vnímať, komu slúži a kto ho chráni.

    1. Toho Kocába bych si neidealizoval. Z něj mluví hlavně uražená ješitnost, sám totiž chtěl kandidovat za pravdu a lásku, ale byl jako neperspektivní kádr vyloučen už ve fázi širšího výběru. Do té doby měl prezidenta Pávka taky za vojevůdce Petra, který mnoho let sloužil poctivě svému království, ale také v jiných, mnohem větších královstvích, a vysloužil si vážnost a úctu králů v bohatých západních zemích a dokonce i za mořem… Nikdy nekradl a nelhal; poklesky z mládí, ač jimi nikdy nikomu neublížil, bohatě vyvážil poctivou prací… (tímto děkuji vlastníkům autorských práv k videu uvedenému zde: https://www.youtube.com/watch?v=v_tBeEMP9Bg, z jejichž svěžího dílka zde cituji).

  9. Proč tohle nenapsala paní Samková už před prvním kolem voleb?
    Právě něco mne z toho článku uvízlo v paměti a také jsem ani jednoho nevolil.
    Blbě řečeno a bylo i psáno,je úplně jedno který zvítězil.
    Jenže,je potřeba zdůraznit,proč tak rychle převlíkly kabát,sice to paní Samkové píše,ale ta příprava trvala delší dobu a můžeme říci,byly podporování i finančně s nejen maskot Havel.

  10. Lux, Karas, Hovorka. To jsou jediní tři lidé, kvůli kterým krátce zaváhám, než si odplivnu při pohledu na to, co předvádí KDU-ČSL.

    „ani poledne nedrželi“ 😀 Kláro, rozzářila jste mi úsměv na tváři, od ucha k uchu. Jak já tu akavarijní, kavárenskou chamraď nemám rád…

    No a k těm „krajům“ a šmelině… Víte, až komunisté konečně, historicky, možná i nevědomky, pochopili Kristovy slova, že kořen všeho zla je láska k penězům. Proto byla v jejich zesměšňování bohatých hluboká etika, protože poctivou prací se nikdo nestane miliardářem.
    Takže pokud by se podařilo zmáčknout banky a katastr, aby ukázaly co, kdo tady vlastní, tak máte u majetků nad 20 miliónů hotový seznam zločinců s chybovostí pod 0,1%.

    1. Protože se už mnohokrát stalo, že byl popraven nevinný.
      Zkuste film Zelená míle. O vině toho muže nebylo pochyb, se zabitými holčičkami ho viděla celá vesnice.

      1. Jistě, Hollywood je nejlepším důkazním materiálem… Je zajímavé, že tolik Strašící justiční zmýlená je obráncům úplně fuk v případech osvobození zrejmých vrahů třeba kvůli administrativní chybě. O následném řádění mnohdy i sériových vrahů bylo tím samým Hollywoodem natočeno X násobně filmů více.
        Běžte, a postavte se přímo do očí kvantům pozůstalých, po nevinných obětech propuštěných, osvobozených deviantů.
        Zajímavá logika, již můžeme glosovat takto: Raději s radostí obětujeme díky neschopnosti policie, sz,soudů desítky nevinných obětí na ulici, než teoretické jedno zmýlení.
        Vaše orgány činné v tr.řízení.
        Na druhé straně je stávající stav represivně-soudních složek děsivý, a ten trest smrti dostanete ne za vyvraždění české Mat.školky, ale za účast v bojích na Ukrajině na nesprávné straně…

      2. Helanov :

        Výborný je na to téma také film Výměna (2008) s Angelinou Jolie a mnoho dalších…

        To se pak jeden nemůže divit, že popravy nejmenších dětí, jsou-li provedeny sterilními nástroji, skoro nikomu nevadí, ale u zuřivých obohacovačů s patologickými zálibami bude nejedna humanistka zvažovat, zda je vůbec něčím vinen a jestli by mu v zemi původu nehrozilo nebezpečí v případě vyhoštění…

        Maranatha…

  11. Jak bylo řečeno v jisté legendární komedii: A další odvetné( echt demokratické ) akce BUDOU NÁSLEDOVAT.
    To bude fičák, panečku, tak příznivou politickou a společenskou podporu by jeden pohledal.
    Docela by mne zajímalo, zda se bude – vůbec kdy, autorka věnovat stejně podobnému rozboru CV , HR plus politických styků a souvislostí např. současným vládcům, jejich týmům, nebo ideovým předchůdcům z let devadesátých, stejně jako let dalších, proč to neudělala i v nedávné minulosti, a zda si vubec troufne na to samé třeba z novináři hájených pravých a liberálních „demokratů“ …
    Když ono je lehčí, bezpečnější a výnosnější kopat do vytipovaných person, mnohdy mrtvol…
    Na Bocianových akcích řádí fans Pětidemolice jako bandy SA, politický vládní odpad z toho viní oponenta, média topí pod kotlem, Pětihnus utahuje šrouby kde a jak se dá, podává náčrt „těžké demokratůry“, otevřeně lže a koketuje s účastí ve válečném konfliktu, obyvatelstvu, vcelku velké části, hrozí sociologicko-ekonomický masakr, ale to je prkotina, je potřeba řešit Bociana…
    Jak české , jak současné, a jak demonstrující děsivou situaci v tzv.české alternativě…
    Apropo, jsem zvědav, kdy, a jestli vůbec, se horliví investigativci minulého režimu a s ním jakkoliv spjatých NĚKTERÝCH VYBRANÝCH osob začnou a budou věnovat poplyšové gardě neuvěřitelných gaunerů, politických šmejdů, děsivému nárůstu sebevražd, kriminality obecné i hospodářské, ohromnému počtu nezvěstných, děsivému stavu vysokého školství-konkrétně kupčení s tituly, včetně titulů profesorských, rozkrytí rozkradení a zničení českého průmyslu, bankovních domů, velké i malé privatizaci, likvidaci zemědělství, tzv.armadním programům na úpravu zbraní, prodej plus nákup techniky, budov, materiálu včetně zásob CO, stavebními zakázkám ŘSD, ČD, prodej produktovodů, vody, kšefty s naftou a topným olejem, rumová aféra, církevní restituce, atd…
    Jsem zvědav, kdy urputně bojovníci s minulostí po takřka 35-ti letech demo režimu alespoň „symbolicky“ kouknout a poodkryjí smrad a špínu pod sukní novodobých „hrdinů“, kdy alespoň na chvíli přestanou kopat do mrtvol, a dovolí si zajet v té echt demošce systému jehlou pod kůži – samozřejmě vím, že to NIKDO Z NICH NIKDY NEUDĚLÁ .
    Mimo fanatiků má prozíravější množina strach, oprávněný strach jak z čehokoliv proti dnešním velícím Pětihlavcům, tak mají samozřejmou slabost a generální pardon pro demogaunery ( vždyť jich dost platí jedinci typu Bakaly) a demo politiky , včetně argumentu, že svobodný svět je složitější a nebezpečnější …
    Klasika …

      1. Četl, mnohé informace jsou zajímavé díky možnosti pochopit systém legislativní „praxe“ použitý při snaze dosáhnout jistých, i relativně časově vzdálených cílů. Autorka je dobře seznámena s personálním pozadím politicko-správního, i „ekonomického“ pozadí. Jde o vcelku fundovaný pohled na funkčnost, a do poměrů, včetně provázanosti ve státní a politické sféře, plus detaily doprovázející územní, správní a legislativní reformy – v minulosti. To přece nepopírám.
        Jen se jaksi vynořuje otázka – mnohé z toho všeho přece autorka věděla už tehdy, stejně jako při své inteligenci,vzdělání a zkušenostech ( nebyla tehdy prece zajíc ) tušila, či měla tušit, možná dokonce věděla, jaký dopad v praxi vše bude mít – tedy je na místě se ptát, jak s informacemi naložili, co konkrétně podnikla proti mnohým zvěrstvům…
        No a dostaneme se k velkému NIC – svoji pozornost a energii naplno věnovala otázce údajného „rasismu a útlaku“ jisté velké, a stále intenzivně rostoucí menšiny. A že jí bylo všude plno, na nezájem médií si stěžovat nemohla, při svém svatém boji stihla pozurážet spousty lidi okolo, včetně velmi svérázných mediálních výstupů.
        Ovšem obavy o funkčnost státní správy, plus odkrytí zištných zájmů individuálních, skupinových i politických při prosazování všech těch reforem, včetně pozdější svérázné praxe, tématem její tehdejší snahy to ani náhodou nebyly. Nakonec byla téměř součástí jedné ze stran tehdejší barikády.
        Beru její řádky jako vcelku kvalifikovaný exkurs do politicko-legislativní historie, okořeněný znalostí personálií, včetně politické minulosti zúčastněných, ale to je vše.
        Jde pouze o popis z klávesnice osoby, která se na ledačems sama podílela, přičemž odkrývá politické CV některých účastníků, především těch neoblíbených…
        Kvůli úplnosti a objektivitě, jejíž zdání autorka budí, mne zajímá – jak jsem rozvedl výše, zda a kdy se bude takto detailně, téměř osobně, individuálně věnovat politické, ekonomické a mocenské genezi v množině poplyšových , mnohdy samostatných, demokratů a tzv.disidentů.
        Dokázali přece takové věci… Dá se konstatovat, že disent se aktivně podílel jak na rozbití federace, tak na hospodářské, politické, finanční a sociální likvidaci společnosti. Jestliže se u jistých exponentů dá vysledovat spolupráce, angažmá v kdysi oficiální kontrarozvedce, tak by bylo a je nanejvýš aktuální a důležité vědět, za koho kopou mnohdy tytéž, ale především nové, tzv.demokratické struktury dnes. Zda spolupracují s BIS, nebo spíše dle disidentského vzoru byli, jsou naverbováni a slouží cizím , zahraničním agenturám, zájmovým, finančním, politickým a vlivovým organizacím. Zda jsou díky mnoha svinstvům, které mají na svědomí vydíratelní, zda předkové nebyli kontinenty SD, gestapa, atd., zda jsou nebo nejsou justiční, policejní, státní,armádní , hospodářské, finanční, kontrolní ( včetně médií) pod kontrolou služeb cizích států.
        Spolupráce s CIA, BND, vlastně s jakoukoliv takovou agenturou je z hlediska národní bezpečnosti vlasti či velezrada, a kdy žvást, že jde o „demokratické“, prý spřátelené státy či agentury neobstojí .
        Stejně tak spolupráce s BIS – dle letité hysterie je přece spolupráce s jakoukoliv kontrarozvedkou „morální zvěrstvo“, poklesek, opovržení hodná věc, atd.
        Osvětlí autorka zákulisí důvěrných vztahů mnohých nynějších „demokratů, bývalých disidentů, dnešních exponentů“ např.s SDL, velmi temné zákulisí církevních crestitucí, atd. ???
        Závěrem se dá konstatovat, že „demokraté“ v počtu, frekvenci, intenzitě, i koncentraci své předchůdceznačně překonali – nyní dohání ( v ledačems, např. Práskání , nenávisti je překonali ) stíhací jízda v oblasti utahování šroubů …
        Rád se nechám překvapit, námětů je až až…

  12. S tím Markem jste mě pŕekvapila. Nikdy jsem nevěděla, co si o něm mám myslet. Je to velká škoda, že schopní lidé opustili ODS a to co je tam dneska jenom przní kdysi dobrou značku.
    Politruk Žáček, militantní Černochová, zděšená Myrka, Tchaiwanec , slizký Fiala, o bulvárnikovi hanba mluvit.
    Mladý Klaus je sice hlava otevřená, ale truc podnik TRIKO moc nezazářil. Momentálně neexistuje autentická pravice. Ani levice.

  13. Tak to bylo počtení pro nás naivy s klíčema ….Řadu věcí už během let člověk slyšel,domyslel,ale takovýto souhrn ,ten zbaví iluzí ….. Nakonec, když se člověk v devadesátých letech nořil do všech disidentských memoárů,taky jen zíral co za Sodomu Gomoru se mezi nimi odehrávalo a jaké křivdy ještě po letech řešili….. podobně i společnost vlastenecká devatenáctého století… Člověk se nemá moc ptát, protože když se dozví, často se hodně diví.
    Ale děkuju za ten rozbor moc, paní Kláro, hodně užitečné a ve svých intencích logické.

  14. Pěkný exkurs do minulosti.
    Jenže – co z toho vyvodit dneska? Advokátka sídlící na dobré adrese to ví.
    Já, člověk, který upřímně nemá rád jakékoliv právníky ne. Všichni umí zabalit jednoduchý problém (kauzu) do záplavy různých odkazů a aplikací zákonů takže se v něm už nevyznají ani (jiní) právníci. A někdy ani oni sami. Což je asi účel hry. Znám osobně dva, považuji je za své přátele, ale definici právníka nemohu změnit.

    1. A dneska mají to CtrlC ctrlV tak jejich vyplody jsou nekonečné. Kdyby to museli psát ručně jak dřív, vážili by slova.

  15. Jedna OT – soudruzi se činí 🙂
    Na PL právě vyšel článek o úpravě voleb – přesněji volby budou asi v jeden den (Pá – celý den), předefinují se asi volební okrsky a hlavně… dávám celou větu:

    „Změnit by se mohla i pravidla pro tvorbu volebních okrsků, vzniknout by měl NOVÝ INFORMAČNÍ SYSTÉM SPRÁVY VOLEB.“

    Něco mi říká, že soudruzi nic nenechávají náhodě.

    1. A mně něco říká, že ty nové okrsky asi nebudou proto, aby výsledky z Prahy přestaly chodit až nakonec.

Napsat komentář: Manuel Zrušit odpověď na komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *