30 ledna, 2023

Něco pěkného o prapůvodní podstatě

—ﬡ—

V pradávných, velmi dávných dobách, kdy ještě věřil lid i knížata, že hvězdy visí na železných skobách a zem je jako koláč placatá, žil jeden blogger… ale co to plácám.

Ten blogger jsem já, a v oněch dobách, téměř na den před osmi lety, se mi o vlastním webu ani nesnilo a měl jsem blog na … – ale ono na tom vlastně nezáleží. Podstatné je, že jako vždy a na každém blogovacím webu, i tam se věci posouvaly zásadně od desíti k pěti; to je vlastnost, kterou všechny takové a podobné stránky mají společnou.

Měl jsem tenkrát pocit, že stížností na poměry prostě musím začít, proto ty úvodní, dnes už bezvýznamné zmínky o editoru; ale o ně ve skutečnosti vůbec nešlo.

Píše se rok 2014, někdy koncem prosince:

—ﬡ—

Něco pěkného o prapůvodní podstatě bych si opravdu přečetl rád, ale budu si to muset napsat sám. – Až někdy; dnes to určitě nebude.

Chtěl jsem, ale nevyšlo to – uznejte: od té doby, co jsem psal poslední text, zase změnili editor, to nikomu náladu nepřidá. – Editor vypadá líp, ale funguje hůř: například nikde nevidím tlačítko, kterým bych změnil barvu písma. Ne že bych to někdy použil, ale míval jsem tu možnost. – A tak je to tady se vším, žádný důvod k radosti.

Možná si teď řeknete – no jo, Alef byl vždycky staromilec a teď už i dědkovatí, ta nechuť přijmout nové věci – jako třeba editor nebo evropskou tento, no… unii – o tom jasně vypovídá. Jo, možná máte pravdu; mimochodem, všimli jste si toho? Lidi by rádi žili věčně, ale být starej, to nechce nikdo. Strach ze stáří je – jak vidíme všude kolem v civilizovaný společnosti – daleko silnější, než touha po životě věčném. Dá se to pochopit; stáří máme většinou na dohled včetně drásavých detailů, kdežto o životě věčném slýcháme jen vzdáleně a z pofiderní reklamy. Něco jako v tom obnošeným fóru, proč policajti chodí na hlídku ve třech: jeden umí číst, druhý psát, a třetí? Ten zná někoho, kdo umí telefonovat.

Policajti, to je moje oblíbený téma, to jsem trochu odbočil. Chtěl jsem říct, že mysl civilizovanýho člověka se zaobírá převážně strachem ze stáří a když už obcuje s myšlenkami stran života věčného, činí tak jen občas a s cudností celibátníka – takže, holenkové, čím si mysl naplníte, toho se vám taky dostane.

Když už jsme u toho stáří, tak předhazovat starším lidem, že se nechtějí učit nový věci, to není dobrá volenka; člověk má právo být občas unavenej. – Myslíte, že ne? Sledujte: při desátým, ba i při dvacátým kliku je vám ještě hej, ale když jich máte za sebou padesát, už to není taková legrace, že? To už se hlásí únava o slovo. Podobně, když se učíte nový Windows potřetí, popátý, po desátý, a coby student to máte jako zábavu, je vám hej. Ale když potřebujete udělat práci, potřebujete ji udělat rychle, dobře, a pryč od ní k něčemu dalšímu, co nepočká – hned vás přejdou roupy a každou další verzi systému a spol. proklejete do horoucích pekel. Místo toho, abyste rychle vyřídili svou věc, budete muset zabrzdit a učit se něco, co jste se před tím učili už asi stokrát; a když se to teď naučíte znovu – jinak – po stoprvé, dosáhnete – možná – ohromujícího výsledku: věci budou fungovat skoro tak, jak předtím. – Říká se tomu pokrok, jestli to nevíte. A když zažijete pokrok mockrát, unaví vás to – na to vemte jed. Zatoužíte po odpočinku a po návratu k prapůvodní podstatě.

Ale abyste nemysleli, že si jenom stěžuju a brblám – je spousta důvodů k radosti. Sledujte: přečkali jsme zimní slunovrat a než Morana potáhne ke všem čertům, snad si stihneme i trochu zalyžovat, aspoň na umělým sněhu. Taky jsme trochu povyrostli: v posledním dopise Ježíškovi jsme napsali, že má jistě starostí nad hlavu a ať jde hlavně za malýma dětma; my velcí, co je nám osm let a víc, mu ulehčíme a v tý věci ho zastoupíme a dárky si dáme mezi sebou navzájem. Nejstarší – babička – místo něho zacinká zvonečkem a dárky budou úplně jako od Ježíška. – A taky že byly, na to vemte jed.

Když už jsme u toho Ježíška, tak vám řeknu, jaký je to v ráji. Kdyby vám někdo tvrdil něco jinýho, tak mu nevěřte – já to mám z první ruky, jsem tam zhruba obden. Budete spát na zemi, budou do vás kopat, a s peřinou moc nepočítejte. – Nevěříte?

Noc v ráji začne konstatováním, že dneska se půjde spát pod tátovu peřinu; je tam totiž teplo, a hlavně: zdají se tam nejkrásnější sny. To samo o sobě je jedno z nejvyšších vyznamenání, jaký můžete coby táta dostat, ale to je teprve začátek. Pak se musí vyprávět pohádka na dobrou noc, která končí usnutím vypravěče, jenž je záhy následován posluchačem. Posluchač – vlastně malá posluchačka a majitelka táty – se vrtí, a nejen že tátu použije jako plyšového medvěda na přitulení, ale ještě ho stihne kopat do břicha, vzít loktem do krku a pěstí do oka, sebrat tátovi peřinu a vystrčit ho z postele skoro na zem, to všechno ve spaní. Má to – kromě jinýho – dvě výhody: máma se v klidu vyspí a táta je šťasten. – Dejte na mě: jestli je vůbec někde nějaký ráj, nemůže to tam být lepší.

Cože? Jo, že jsem začal a nedořekl o prapůvodní podstatě? Snad někdy příště; teď jsem průlezka, houpačka, hrazda, trampolína, plyšák, kůň Jurášek, král, macecha, loupežník, preceptor, štolba i princ a nevyčerpatelný zdroj pohádek na dobrou noc.

Rozumějte: jednou budu mít vnoučata a s treninkem je nutný začít v dostatečným předstihu. Prapůvodní podstata musí počkat.

—ﬡ—

11 thoughts on “Něco pěkného o prapůvodní podstatě

  1. Blbé je, Alefe, že i s těmi vnoučaty to strašně rychle uteče. Mám na mysli třeba hraní pohádek v na podlaze, kdy jsme si rozdělovali jednotlivé role, ale pro smích málokdy dohráli.
    Ten prostřední třeba v pondělí zvládl zkoušku z pevnosti/pružnosti. Chtěl mi to vysvětlovat….. Tak jsem ho umlčel klobásou a pivem. Za odměnu.

  2. Oslovil mě odstavec o pokroku v IT technice.
    Jako bych ho napsal já. Počítač (železo) i SW mi má sloužit. Ne já jemu. Inovace má být nenápadná a nenarušující původní funkce – t.j. ani roletky, lišty funkce atd. To nemohou pochopit mladší kolegové. „Ten editor je přede lepší, umožňuje…“ (následuje seznam funkcí, které použijete jednou za život a ještě k tomu pak zjistíte, že se to dá udělat trochu jinak postaru. Používám editor z minulého tisíciletí (samozřejmě x-krát inovovaný) a ponižuji kolegy tím, že jim na tom stařečkovi udělám téměř cokoliv, co umí ty editory nové za desítky tisíc. Mám prostě za úkol zpracoval nějaký zvukový materiál a zákazníkovi je jedno na čem.
    Dokonce u analogu jeho stáří (např. mikrofonu) uvádím jako jeho přednost. „Tenhle NEUMANN už nahrává od roku 1957…“ Jsou u vytržení, jako bych jim nalil dobrého archivního vína. „To se právě narodil můj táta!“ Je pravda, že ty mikrofony nejde po zvuku rozeznat, nové za 70 000.- Kč snímají stejně dobře jak ty staré za 8 000.- (Kčs!)
    No nebudu tu už plácat. Mějte se fajn a Smrt zbytečným inovacím a aktualizacím!

    1. Připojím se ke komentáři o pokroku SW. Zrovna mám po tzv. upgradu velkého SW a ještě teď lezu vzteky po zdi. Těch upgradu mám za sebou desítky, ale takhle odfláknuté to nikdy nebylo. Chybička se občas vloudí, ale tady byly stohy a kopy chyb. Nejhorší je, že desetiletí platící pravidla byla hozena do stoupy – teda spíš se těm Indům, co ťukali kód, nikdo neobtěžoval sdělit, že je třeba cosi dodržovat.

  3. Někde jsem četl, kde se nachází hranice stáří. Bylo ta cca před 10 lety a probíralo se to na Acz. Tehdy byla hranice stáří 64 let. Čas ovšem oponou trhnul a hranice stáří se nepochybně posunula dál, na 65. To mám ještě čas a vůbec nemohu uvažovat o podstatě a prapůvodu, bo nemám patřičný nadhled nebo odstup.

        1. Já se na pružinu vykašlal už v zárodku, ale po vytažení otázky jsem zjistil, že to byla chyba….. Ale nějak jsem to dal, a pak už ji nikdy nepotřeboval… Takže doufám, že se ji ti jiní opravdu naučili…

    1. Já jsem poprvé zažil závan stáří, když mi bylo asi 37. Jak jsem svištěl autem po sousední vesnici, uviděl jsem jak po chodníku jde moje spolužačka ze základky s kočárkem: zástěra, tepláky, šátek! Vezla nepochybně vnoučka/vnučku!

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.