3 prosince, 2022

Něžná píseň kolejí

Toto je text, kterému dlužím nesmírně mnoho, a zdá se mi, že přišla chvíle literární dluhy srovnat. – Ale po pořádku.

—ﬡ—

Kdysi dávno, někdy v roce 2009, jsem prožíval zlaté časy hned v několika rovinách.

Měl jsem blog přidružený k periodiku, které svému jménu tehdy ještě dělalo čest. V rámci blogu jsem byl obklopen lidmi, které byla radost číst a od nichž byla radost něco se naučit. Vzájemná družba mezi bloggery šla dokonce tak daleko, že jsme pořádali srazy, vypisovali tématické semináře a vzájemně jsme se hecovali, kdo dál, kdo výš – mám na mysli literární výkon, přirozeně.

Co je to tématický seminář: po dohodě stanoví se téma, na které budou účastníci semináře psát, a uzávěrka, do níž budou seminární dílka publikována. A v následné diskusi pod články se proberou a properou všechny možné aspekty napsaného, pravopisně-stylistickými záležitostmi počínaje a hlubinně-psychologickými vhledy konče. Co koho napadne, bez nároku na závaznost, závažnost a pořadí. Pro určitou kategorii psáčů – a takových tam byla většina – je to úžasná a vzrušující zábava, při které se člověk poučil a dozvěděl něco nového. I o sobě.

Jádro textu, o němž je tu řeč, bylo mým příspěvkem do jednoho ze seminářů. Tématem onoho semináře byl pokus o pohled očima opačného pohlaví – kluci se měli vžít do náhledu holčičího, a naopak. Perspektivou dneška to byl úkol téměř triviální, poněvadž pohlaví tenkrát byla jenom dvě.

Další rovina mých zlatých časů byla cestovatelská. Do Číny jsem mohl jet, kdy mě napadlo. – Tyto nápady mně přicházely zpravidla jednou ročně, zjara, právě touto dobou – v jižní Číně už bývá slušné počasí a u mě ještě nenastupuje pracovní nápor. V roce 2009 jsem přelom dubna a května šťastně trávil v Yangshuo a tématický seminář mne zastihl právě tam.

Nezbylo nic jiného, než napsat svůj seminární článek prostředky, které jsem v Yangshuo měl: na místím počítači, vybaveném místní klávesnicí, to znamená bez diakritiky. – Co si budeme namlouvat: text vypadal strašně. Přátelé ze semináře samozřejmě věděli, odkud a za jakých podmínek píšu, a měli v tomto ohledu pochopení. Já jsem si pak předsevzal, že se k textu vrátím a přepíšu ho s diakritikou. Činím tak po třinácti letech.

To ale není vše. Když jsem text přepisoval, zcela přirozeně jsem se ve vzpomínkách vrátil k událostem, u nichž se v článku o dívčí pohled pokouším. Připadlo mi najednou, že sám o sobě je onen text vlastně nevyvážený, neúplný, a že k dívčímu pohledu nutně patří pohled chlapecký.

Stal se mi z toho soukromý, nevyhlášený seminář: psát o prvních metrech cesty, během níž se ty a já změnilo na my.

—ﬡ—

Těch strašnejch vlaků, co se ženou kolejí mejch snů, těch asi už se nezbavím do posledních dnů… je to tak. Tahle ryvolovina k vlaku patří a já ji mohu v hukotu železnice poslouchat, kdykoli si zamanu.

Za oknem, upatlaným z obou stran, ubíhá krajina. Jaro je v plném proudu, kraj voní, zatímco vagon se rytmicky houpá a páchne jako vždy: olej, toaleta a popel od cigaret. A když se otevře kupé: kolínská po holení, trvalá od holiče, parfém, a různé pachy tělesné, které se voňavkám nikdy nepodaří zakrýt.

Otvírám okno, vítr mne studí do tváře. Všechno je tak, jako už bylo tolikrát – a přece není. Žilina, Vrútky, Ružomberok, Mikuláš, Poprad, tyhle stanice dneska nejsou na pořadu dne, jedu úplně opačným směrem. Jedu za tebou.

Jak se to tak všechno sešlo?

Někdy v lednu mi připadl naprosto ordinérní úkol: oškrábat brambory a dát je vařit k nedělnímu obědu. Proč ne, maminka má i jiné práce dost. – Nabral jsem ve sklepě do hrnce tu zdomácnělou americkou zeleninu, odnesl do kuchyně, na zem prostřel starou Mladou frontu, a mezi slupkami můj zrak padl na inzerát: 20-letá sportovní postavy hledá možná právě Tebe.

No právě! prolétlo mi tehdy hlavou. Co když hledá právě mne? Vyměnil jsem noviny za jiné, oškrábal brambory, a starou Mladou frontu v ústraní důkladně prostudoval. Byla stará sotva týden.

Začali jsme si psát. Po prvních dopisech jsem si nemohl nevzpomenout na Jolanu: stejný kraj, stejné řemeslo, stejné botanické znalosti, podobné písmo. Je to snad znamení? – Z Jolany, která mi kdysi zlomila srdce, jsem se dávno uzdravil, ale ona mému výběru nasadila strašně vysokou laťku. Nikdy bych neřekl, jak těžké bude najít si holku, se kterou bych si opravdu rozuměl. Jít celý den, poslouchat tlumenou řeč potoka mezi kameny a šepot větru v korunách borovic, hledat stezku mezi skalami, jít beze slova, číst tajná poselství, která do mlhy nad ostrým hřebenem píšou křídla krkavců… tvůj fantom mne už dávno doprovází, tak kde tě mám?

Jít zlehka celý den, už to je problém, o mlčenlivém porozumění ani nemluvě. Hory jsou nelítostné, ani lásce neodpustí nic.

V našem studijním kruhu už si zvykli – spolužáci i vyučující. Trampové jsme tu dva, a když rozvrh dovolí, hned po přednáškách vyrážíme na vlak. Když je pátek a modrý nebe nad hlavou, nic mě doma neudrží. Jsou tací, kteří blazeovaně ohrnují nos, ale my trampové víme své. Dnes ovšem jedeme každý zvlášť: kamarád do Popradu, já na stranu přesně opačnou. Dnes to má tak trochu nádech ilegality, je totiž první máj a naše alma mater potřebuje lidi do průvodu. Takže – ukázat se, zapsat na prezenčku – a za prvním rohem zrychlený přesun směr nádraží.

Vagón se rytmicky houpá, a když projíždíme tunelem, kontroluji svůj odraz v okně jako v zrcadle. Dokonale sbalený bágl, nikde nic netrčí, nikde nic necinká a neplandá. Kalhoty založené do dobře rozšlápnutých, impregnovaných popradek. Bunda-pilotka, jejíž maskáč jsem si sám namaloval barvami na textil, dovezenými z NDR. A klobouk pěkného střihu, s dírou po žhavém uhlíku. Klobouk je památeční: ukradla ho pro mne svému dědečkovi jedna z těch, které později neprošly sítem hor. – Tak nějak, dívám se na svůj obraz, měl by vypadat tramp: čistě, úhledně a akčně, zároveň ale přiměřeně omšele, aby bylo vidět, že to není zelenáč a má už něco za sebou.

Bude se mi líbit? Budu se jí líbit? Ještě půl hodiny a budu tam. Vytahuji fotku a dívám se… na fotce je krásná, ale jaká asi bude ve skutečnosti? V dopisech je… krásná. Když čtu to drobné písmo, připadá mi, že se známe už dlouho. Zdá se mi krásná jako to tajné místo vedle mne, které je rezervováno pro někoho, kdo ke mně patří. Poznáme se? Měli bychom: ona čeká, že z vlaku vystoupí tramp. A já, až vystoupím, rozhlédnu se a uvidím dívku v kšiltovce s dřevěnými korály a srdíčkem na krku.

Vlak zpomalil. Stromy kolem kvetou a nepříliš daleko prosvítají střechy zámku. Připadá mi to jako obraz z pohádky.

Vlak brzdí, vjíždíme do nádraží. Jedu za tebou.

—ﬡ—

Nádraží mám ráda. Má zvláštní atmosféru, ve které spolu tančí, co jinak je neslučitelné. Dehtované pražce, pokapané olejem, tráva a les a květinová zahrádka pana výpravčího. Omšelé barvy, potažené prachem, a rovnoběžky kolejí, nablýskané jako zrcadlo. Ticho a do něho sotva slyšitelná, tence ocelová píseň, plynule přecházející do ohlušujícího rachotu.

Zatím je všude ticho.

Je ticho všude kolem, ale zato uvnitř mé hlavy… Připadám si jak Johanka z Arcu: těch hlasů, těch rad, co dělat, co nedělat… hlavně hodně mluv, říká v mé hlavě Zuzana, mluv, mluv, mluv! jedno o čem! – A maminka; tu ani radši neposlouchám: ty nemožné boty, ty nemožné kalhoty, to si přece nevezmeš na sebe, a ach, ta kšiltovka! A tyhle dřevěné korále na tomhle koženém řemínku se k tomuhle svetru vůbec nehodí. První dojem je strašně důležitý, to si neumiš představit – ach holka, já nevím… co si o tobě pomyslí?

Jenomže: kšiltovka a dřevěné korále jsou poznávací znamení. – Jestli já budu taky taková, až budu v těch letech…!

Co si o mně pomyslí…? Na to jsem nepomyslela. Ale když na to pomyslím v nádražním tichu přítomné chvile, řekla bych, že mu to ani nepřijde. Vždyť se přece vlastně už známe, ačkoli – ne, vlastně se neznáme: známe se z dopisů. A taky jsme si poslali fotku… ano, ne, je to tak: vůbec se neznáme.

Najít kluka, s kterým by mi bylo dobře: kdo by řekl, že je to tak těžký! Nakonec jsme to vzdaly, Jarmila, Zuzana a já, a daly jsme si inzerát. Tři holky dohromady jeden inzerát a na textu jsme si daly strašně záležet: 20-letá sportovní postavy hledá možná právě Tebe. – Těch dopisů, co přišlo! Skoro stovka.

Některé jsme vytřídily hned: vážená milostivá paní, kdybyste mi laskavě odepsala, a to bysem byl moc rád… i tak jich do dalšího kola postoupilo dost. Přišla řada na setkání s těmi, co byli blízko, a na dopisování s těmi, co byli daleko. Postupem času se nápadníci změnili v odpadníky, či snad odpadlíky, a zbyl jen jeden, ten můj. Maminku málem křísili, když jsem se jen tak mimochodem zmínila, že je to tramp.

Hned v prvním dopise napsal, že mě chce co nejdřív vidět, a trvalo mu to nakonec čtyři měsíce, než se za mnou vypravil; Jarmila se mezitim dvakrát seznámila a dvakrát rozešla a o Zuzanu se vytrvale uchází její ženatý kolega z práce, dokonce s ní dneska šel i do prvomájového průvodu.

Mě dneska čeká soukromý prvomájový průvod ve dvou. Snad mu ten vlak neujel.

Je ticho, na peróně nikdo, jenom já: s kšiltovkou a dřevěnými koráli na koženém řemínku. Je ticho, jako by sem nikdy žádný vlak nepřijel a ani přijet neměl: a hlavně mluv, mluv, mluv, do háje s tou Zuzanou, copak já jsem někdy uměla o něčem dlouze promlouvat?

A co když nepřijede? Nebo přijede – a nevystoupí? Krucinál – už tady měl být, vlak má zpoždění. Ať už se něco děje, tohle je k nevydržení.

A pak se to stalo: sluncem rozpálené koleje se zachvěly vyhřátým vzduchem a napětím té chvíle.

V dálce se probudila něžná, sotva slyšitelná, tence ocelová píseň kolejí.

—ﬡ—

81 thoughts on “Něžná píseň kolejí

  1. Něžná píseň kolejí?
    Snad zpívají – cukr kafe, cukr, kafe,…
    nebo jinou písničku do rytmu.

    Jízda na prázdniny.
    Mami, proč má ta paní červené zuby?
    Mami, kdy už tam budeme?
    Mami, můžeme zpívat?

    Jiná jízda,
    pochopená až po mnoha letech,
    pro malé dítě katastrofa,
    že prý mámě vlak ujel.
    Proč však oknem stíhá předat
    malým dětem
    bonbóny a limosáček…?
    Ale teta řekla, vlak ujel,
    pojedete se mnou,…

  2. Ad: autor
    Pekne „počteníčko“.

    P. S. Pri citani som si spomenul na moj pokus o nejake to „prevtelenie sa“ do inej roly. Vtedy, za „socializmu“, vychadzala na Slovensku Smena a ta mala v sobotu literarnu prilohu. Poslal som to tam, odpisali, ze fajn, ze to uverejnia vtedy a vtedy. Nakoniec nic. A po case mi domov prisiel spat original, popisany poznamkami asi troch ludi (sudiac podla pouziteho pera tvaru pisma), ako text prechadzal kontrolou. Prve dve boli pozitivne, i s datumom, kedy to ma vyjst, treti, zrejme od rozhodujuceho sudruha – zamietavy. No, kadrovaci sa nakoniec asi „domakli“ nieco o tom, kto som, pomyslel som si. A tak som v Smene skoncil…
    Ak Vas to neurazi, tak to tu teraz dam. (v dalsom vstupe).
    Samozrejme, je to riadne stare, ale dam to tak,ako to bolo vtedy napisane, bez uprav.

    P. S. Ak je to nevhodny vstup do Vasho clanku, tak to kludne vymazte.

    1. Koniec sebaklamu

      23/184 hľadá partnerku do 26 rokov. Môže byť rozvedená, alebo slobodná mamička. Značka: Láska a vernosť.

      Odpíš na môj inzerát, dám ti moju adresu. 26/169. Značka: Laborantka.

      Šedivá zima. Čľapkavá zmes blata a snehu. Rýchli vodiči, ofŕkaní chodci. Ostrý zápach SO2 v uliciach. Zatelefonuješ? Zatelefonujem. Pamätáš si číslo? Pamätám. Určite zavoláš? Určite. Tak ahoj. Ahoj. Električka hreje svojou plnosťou. Dychom natlačených ľudí. Telo na tele. Pohľady z blízka doďaleka. Do vnútra tých tvárí, očí, výrazov. Obzerá si ma zvedavé decko. Sedí matke na kolenách. Zažmurkal som naň a trošku sa pousmial. Žmurklo na mňa a rýchlo si ukrylo hlavu na mäkké matkine prsia. Potom nesmelo otočilo hlavu. Stretli sa nám pohľady. Tešilo sa. Poťahovalo matku za golier kabáta. Pomaly dvíhala hlavu. Uprela na mňa dlhý pohľad. V ňom: trochu porozumenia, vďaky, nežnosti, úsmevu, trpkosti. Kúsok prežitého života. Vystúpil som. Trochu som sa oneskoril, však?, opýtal som sa. Trochu. Nič to. Kam pôjdeme?, opýtala sa. Neviem. Stáli sme na mieste. Ponáhľajúci sa ľudia do nás vrážali. Prekážali sme bežnému chodu frekventovanej ulice. Chytil som Olinu za ruku. Rukavica v rukavici. Koža medzi dlaňami. Vykročili sme medzi ľudí. Kde kto nás obehoval. Kde koho sme obehovali. Prepáčte, s dovolením, pardon. Pardón! Si nejaký smutný. Stalo sa niečo?, spýtala sa. Nie, nič sa nestalo. /Stále sa čosi stáva/. Nie som smutný. Iba som sa zamyslel, naozaj. /Dieťa v električke, matka/. Vieš čo?, skríkol som veselo a pozrel jej s úsmevom do očí. Ide sa do véčka. Fajn, povedala Olina natešene. Rozbehli sme sa. Smiali sme sa. Ťahal som Olinu za sebou. Tak poďme tetka. Fajčíme, čo? Nestačíme s dychom, čo? Hahahá, vykrikoval som. /Nestačíme s dychom/. Udýchali sme sa. Šťastní. /NB/. Zastali sme. Začal som pokašľávať. Há, kto viacej fajčí? Kto flámuje? Há?, smiala sa Olina. Ale ja? Nepijem, nefajčím, som analfabet, zatváril som sa vážne. Och ty môj nefajčiarik, pohladila ma po tvári. Môžem si zapáliť?, opýtal som sa. Ó, tá galantnosť! Poslúžte si, veľavážený pane, žartovala. Ja nie. /Nikdy nežartujem, tvrdievam/. Fajčil som pomaly, zamyslene. Nie, nedarí sa mi to. Bol som mihom v svojej obvyklej nálade. Bez nálady. Tak by som chcel, aby ma Olina videla viac veselého, živého, normálneho. Aby sme naozaj boli šťastní. /Kto by nechcel/. Zrazu v mysli zmätok. Zapamätať si nejaké číslo od nejakej priateľky. /Aha! 366 019/. S Olinou na perách. /Prečo práve vtedy ma napadne 336 019, 182 387, električka, decko, matka, pohľady, úsmevy, slzy, rozhovory. Veď Olinu chcem bozkávať naozaj, z lásky/. Nechoďme na diskotéku. Poďme sa radšej ešte poprechádzať, prosebne som sa na ňu pozrel. Mhm, prikývla s radosťou. Aj tak sa mi tam nechcelo veľmi ísť, no myslela som si, že ty chceš, povedala. Pobozkal som ju s vďačnosťou. Krátke chvíľky. Mlčali sme, no nevadilo nám to. Práve teraz sme asi obaja chceli mlčať. Tých pár sekúnd sme si boli blízki. Takí, akí nedokážeme. Tuho som jej stlačil dlaň. Ako by som chcel zadržať tieto unikajúce momenty. Tuho, tuho som jej stískal ruku. V očiach sa mi zaleskla slza. Nepozerala na mňa, no aj tak si myslím, že chápala. Nehovorila nič. Chvíľky unikali. Chcel som milovať iba ju, ju jedinú a nemyslieť na nič iné… Neotvoril som dlaň, a predsa mi unikala. Nechcel som myslieť na čísla, úsmevy, pohľady, na nič také ako pohladenia, električka, decko, matka, na nič. A ony sa vkrádali… Za číslom tvár, úsmev, slová kedysi povedané, stretnutia, náhody… Ten inzerát som nenapísal ja…

      Čo dnes robíš, opýtala sa Darina, keď odchádzala z labáku. Pokývala som plecami. Poď s nami, teda so mnou a Jojom. Ideme do Kláštornej. Jojo má meniny. Neviem, povedala som. /Jojo. To je Jozef. Jozef. Dnes je Jozefa. Dodo. Čo asi robí? Ách, ten!/ Neviem, povedala som ešte raz. Ále, poď, privedie aj kamaráta, no tak, nedala sa Darina. Dobre teda. A kde sa stretneme?, opýtala som sa. Príď ku mne, dobre?, zasmiala sa Darina a sprisahanecky na mňa žmurkla. Odchádzala veselá. Tešila sa. /Bodaj by nie./ Pomaly som zbalila svoje veci a šla. Chodník bol slabo osvetlený. Dávala som pozor, aby som nestúpila do nejakej mláky, pozerala som na zem. Prepáčte, zjajkla som zrazu. Chlapec povedal: Nič sa nestalo. Dievča sa prekvapene pozeralo. Musela som vyzerať hlúpo. Nedalo mi, aby som sa neobzrela. Bozkávali sa. /Aj my, kedysi, s Dodom./ Zrýchlila som. Utekala som. Slzám. Hej. S Dodom. Láskanie, milovanie, vernosť, láska na celý život… No, dívajte sa, dívajte! Zúrila som v duchu na ľudí, ktorí sa zvedavo otáčali. Pozerajte sa! No, utekám a plačem. Pre Doda. I pre iných. Ich krásne reči! Všetci sú rovnakí. Krásne klišé. Zuza: Čo robí Milan? Chodíte ešte spolu? Má ťa rád? /To sú otázky!/ Nina: Je fešák, to hej, toho ti teda závidím. Taký vysoký. A zaujímavý typ. Máš ty ale šťastie! Šéf: Ó, ako nám kvitnete, ste zo dňa na deň krajšia, určite nejaký fešák, čo? Potom, neskôr, všetci: Ále, nebuď smutná, kašľať na neho, nájdeš si iného, neboj sa. Tak sa už netvár ako na pohrebe. Poď k nám na návštevu, poď s nami do kina, poď na ples, ideme celá partia, poď… Akí milosrdní. Dokolečka, dokola. Byt bol taký, aký som ho ráno nechala. Len nerevať. S nosom na zrkadle sa vyzliekam. /Nerevať. Povedala som ti nerevať! Usmej sa. Ták. Ešte trošku. Dobre, môžeš sa ísť osprchovať./ Príjemná, studená voda. Voňavé mydlo. Pena po šampóne. Aký je človek voľný, keď je nahý, nie? /To povedal Patrik./ Často sa pozeráš na svoje telo v zrkadle, však? Páči sa ti. /Znova Patrik./ Je to možné?! Každá myšlienka má meno. Ktosi ju povedal. A just sa pozriem, somár. A voňavku? Akú len… Och. Zuza zaiste pozná toho Jojovho kamaráta. Možno im aj niečo povedala. /Určite to budú klinčeky, stavím sa, veď uvidíte./ Čerta starého. Žiadna voňavka. Zrazu som sa zaťala. Vôbec sa nebudem vybliekať. Natiahla som na seba veci, ktoré som mala v práci. Just! To bude Zuza pozerať! Pribuchla som za sebou dvere. É, povedala Zuza, keď mi otvárala. Čo je?, tvárila som sa vážne. Nič, len, no, dobre. Počkaj. V chodbe stál chalan, zrejme ten Jojov kamarát. Rýchlo som si ho prebehla očami. No rýchlo som sa zarazila. /Ja som teda krava. Nič nechcem, nič si od toho nesľubujem, netúžim po nikom a ničom, nečakám na náhodu, všetci sú rovnakí. Tváriť sa normálne. Tak!/ To je Peter, povedala Zuza. Peter, povedal. Darina, povedala som. /Má teplé ruky./ Ahoj, povedal Jojo. Tak predsa si prišla. Ahoj, pozdravila som. Pozreli sa s Petrom na seba. Jojo kývol /akože nenápadne/ hlavou k Petrovi. Čosi ako, tak čo povieš, čo som ti vravel, to je dievča, čo! Peter zošpúlil pery a žmurkol, akože fajn. Vo vinárni bolo horúco. Sedeli sme v sude. Peter pri mne. Popíjal pomaly, neponáhľal sa. Nesnažil sa ma ani len dotknúť. Ani len náhodou nie. Iba rozprával. Zuza na mňa mrkla a potom očami ukázala na Petra. Nezatvárila som sa nijako. Peter sa rozosmial. Prepáčte, že sa smejem, ale videl som Zuzu, ako žmurkla. Bol veselý. Jojo bol až príliš. Zabával Zuzu. Viete, totiž, vieš, opravil sa. /Potykali sme si ešte u Zuzy./ Keď som tu išiel, tiež som nebol nejako zvlášť nadšený. Išiel som hlavne preto, že Jojo má dnes meniny. Myslel som si: Trochu sa tej babe, čo ju privedú, budem venovať, nech má radosť. No a teraz ju mám ja. Naozaj, som rád, že som nakoniec tu šiel a stretol ťa. /Tak rozprávajú všetci./ Viem, čo si pomyslíš. To rozprávajú všetci. No skús uveriť, že to myslím úprimne. /Aj to som už počula!/ Viem, pokračoval Peter, sú to všetko veci, ktoré sa hovoria, no ja nemôžem za to, že na vyjadrenie toho, čo cítim, neviem presvedčivejšie slová. Prepáč, zabudol som, povedal a nalial mi vína. Chcem len to, aby si si hneď od začiatku nerobila zlý úsudok. Nie, nie som dobrý. Ani zlý. Som skrátka taký obyčajný. Viem, že na mne nie je nič zaujímavé, že som možno aj nudný, no nechcem ani byť iný, pretože to by som sa musel pretvarovať. Mám chyby, ako každý. Vidíš! Keby som teraz povedal, že sa mi páčiš, znelo by to banálne. A ani by si mi to neverila. Chápem to. Je to normálne. A preto ti to radšej nehovorím. Nie je to tak lepšie? Čo ja viem?, pokývala som plecom. Keď bral do rúk pohár, trochu sa dotkol mojich pŕs. Prepáč, ospravedlnil sa. Povedal to tak prirodzene… Neviem. Začínal sa mi páčiť. /Neblázni, začneš si znova s niekým a nechá ťa. Radšej zostaň sama. Ale ja nechcem! Tak chci! Dávaj si pozor, nepočúvaj jeho rečičky. Sú prefíkane štylizované , chce ťa iba dostať, nič viac. Nie! Veď sa ma ani nedotkol. Je slušný. Nemusí byť každý chalan zlý, negeneralizuj. Vravím ti, dávaj si pozor. Príde znova sklamanie a bolesť. Zostaň radšej sama vo svojej samote. Je menej bolestivá. Ale čo keď je to práve Ten, ktorý má raz prísť? Nie je. A čo keď je?…/ Vieš, pokračoval Peter, mohol by som ti nalievať viacej vína, aby si mala lepšiu náladu, aby si bola povoľnejšia, ako sa hovorí, mohol by som ti šepkať pekné slová. No to by bolo smiešne. Radšej ti poviem len toľko, že som naozaj rád, že som tu šiel, že som ťa stretol. Koniec vety povedal chrapľavo, potom si odkašlal a placho sa odtiahol. Myslím, že sa dokonca začervenal. Nie, to nemôže hrať. /Hraje! Hlúpa hus! Never mu!/ Čert vás zober, myšlienky. Cítim sa pri ňom dobre. Pôjdeme radšej, nie?, povedal a ukázal pritom na Joja, ktorý bol už dobre pripitý. Dobre, povedala som. Vy už idete?, ozvala sa Zuza. Potrebujem sa ešte niečo naučiť, ale ak Darinka chce ešte ostať, nech ostane, povedal otočiac sa ku mne. Nie, ja už pôjdem tiež, kým dôjdem domov…, ahojte, povedala som. Aj vy, povedala Zuza. Peter mi pomohol do kabáta. Prepáč, mohol by som ťa odprevadiť?, opýtal sa s prosbou v hlase. Prikývla som. Ďakujem, povedal ticho. /Je naozaj dobrý. Naozaj! Vôbec nie je, hrá! Tak dlho, to neverím, nemôžem tomu veriť. Naozaj./ Prečo si taká smutná?, opýtal sa. Á, nič, iba som rozmýšľala. Môžem sa ťa chytiť?, pozrela som naňho. Veľmi rád, povedal a rýchlo mi ponúkol rameno. Celou cestou si nič nedovoľoval. Mlčal. Zastali sme pred vchodom. Vieš, vzdychol. Som naozaj šťastný. Aj keď sa tomu možno v duchu smeješ. Dievčatá bývajú všelijaké. Niektoré sa chcú iba zabaviť. Na jeden večer. Nič viac. A keď pocítia, že ich človek ľúbi, že ho zaujali, pretvarujú sa, bozkávajú sa, a potom na druhý deň sa s kamarátkou smejú, aký bol ten chlapec smiešny, zamilovaný. Nechcel by som to zažiť znova. Preto, ak si sa aspoň troška bavila, a necítiš ku mne nič, radšej mi to povedz teraz, hovoril so sklonenou hlavou a pritom sa hral s prstami. Pozrel na mňa. Potom opäť sklonil hlavu. Po chvíľke sa mi znova zadíval uprene do očí. Pristúpil bližšie ku mne. Darina, hlas mu preskočil, odkašľal si. Mám ťa rád. Objali sme sa. Bozkávali sme sa. Bola som zrazu, po toľkých sklamaniach šťastná… Naozaj, naozaj ma ľúbi. Je to zvláštne. Nepoznám ho ani deň a tak mu verím. No cítim, že je toho hodný. Po tvári mi tiekli slzy. Prečo plačeš?, ustrašene sa opýtal. Hneváš sa na mňa? Nie, nie, povedala som a zotrela si slzu. Peter, nikdy v živote som čosi také nespravila, preto neviem, ako ti to povedať. Hanbím sa. Nebudeš si o mne myslieť nič zlé, keď ťa pozvem hore, ku mne?, pýtala som sa ostýchavo. Blázonko!, pošepkal. Zažila som krásnu noc. Nielen preto, že sme sa milovali. Skôr preto, že som plne cítila, že ho mám rada, a on mňa. Sľúbili sme si, že sa stretneme zajtra o piatej. Cestou z práce domov, okolo pol štvrtej, videla som ho na lavičke v parku bozkávať sa s dievčaťom… Ten inzerát som nenapísala ja.

      1. Mazat to nebudu – pro tentokrát, jako projev dobré vůle.
        Proti příběhu jako takovému vůbec nic nemám, naopak. Ale váš příspěvek je dlouhý a formát diskuse překračuje. Aby se člověk dostal k dalším příspěvkům, musí rolovat. – Propříště, prosím, dlouhé texty raději nevkládejte. Jako běžně rozumnou déku vnímám cca do 3/4 obrazovky monitoru. Sem-tam z toho samozřejmě občas vybočíme, ale s mírou, prosím.

  3. Mně se to líbí. Doplnění o klukovský pohled je fajn. (Nakonec Předehra k Nadaci taky vyšla až jako poslední. Nebo předposlední, už je to kur.., totiž hodně let.) A to ano, ne, je to tak a mluv, buď ticho je podle mého celkem výstižným vyjádřením ženského ééé toho … jo, rozpoložení. V takových těch situacích.
    Jo a stará mladá fronta se mi líbila.
    Jenom mi nebylo úplně jasný, jak si ty holky rozebíraly odpovědi, když měly společný inzerát – to jako operátorky na help lince? Kdo co otevřela, to bylo její? Nebo losovaly? Nebo každou odpoveď „dražily“? Možná mám jen nedostatek fantazie.
    Jo a jinak, čta vaše (zřejmě značně autobiografické) povídky jsem si často říkal, jestli to taky někdy „dopadlo dobře“ … takže tentokrát? 😉

    1. Vždycky to dopadlo dobře 😉

      Dívky, které mluvily a mluvily a mluvily, nikdy neprošly ani do základního výběru. – Jak si holky rozebíraly odpovědi? To bylo daleko jednodušší, než myslíte: ony totiž, ač kamarádky (a spolužačky), byly každá dost jiného založení. Pravděpodobnost jevu, že by si například mne vybrala kterákoli z těch zbývajících dvou, byla nulová. Znáte to: jaký šel, takovou našel…

    2. Jo, a stará Mladá fronta, to je tak trochu plagiát. Znáte trochu Plíhala?

      Vrátná z dívčích kolejí
      v klidu dole jí
      a čte si starej Mladej svět
      A zatím o pár pater výš
      sedí velká myš
      před číslem dvacet pět…

      Neodolal jsem.

      1. Trochu znám, ale tohle zrovna ne. (Když jsem byl malej, tak z rádia občas hráli Maličký námořník v krabičce od mýdla. Moc se mi to tehdy líbilo, ta odvaha vyrazit bez vesel a kormidla a s těma dvěma mysama naděje mi to došlo až … později.)
        A třeba o tetičce, co pracuje v chemičce a chová modré králíci, jsem slyšel jen jednou, ale zaryla se pěkně.

      2. Plíhala trochu znám. Když tu v Praze celá ta moravská banda byla u příležitosti moravských dní v Lucerně v létě 89, tak mě Plíhal pozval na koncert Stewieho Wondera. Já blbka měla něco jiného :))

  4. Julian Tuwim. BOTY.

    Jako dva psy prasive,vecer, nez jdu spat,
    tezke boty od blata na straz stavivam.
    Spavam jako zabity,pres tvar zlaty sram,
    s rukou mekce visici nad par bagancat.

    V noci bloudi po strope stiny pomale,
    jak plac kvili kroceje v jizbe osamele;
    to muj spanek nebohy,cvachta zoufale
    a plouzi se unaven,jak ja po mem tele.

    Rano – slunce rozlite na prknech peni
    zahanbeny jasny den do oci mi kvapi :
    drevenymi tyckami zuby na mne ceni
    moji bidy hladove strasne vyschle krapy…

    1. Pěkné, škoda, že bez diakritiky. Čí je to překlad? Hned jsem si našel originál od Tuwima, abych porovnal a dobrý!

  5. A já jsem si vzpomněl na vandry , ohýnek a koleje, krásná nádraží kde skoro vždy byla nějaká ta hospoda se spoustou vandráků a hlavně na ještě tenkrát fakt dobrý kamarády s kterýma to bylo fajn a dnes se s nimi už tak nějak moc nechci ani bavit. Proč asi?
    Jo a ten Brýlovec jak napsal Targus byla velice elegantní mašinka, vlastně možná poslední, která ještě měla nějaký ten sexappeal. Dnes už je to všechno tak nějak o houně. Jo jo, všechno i ta příroda díky kůrovci a lidským touhám vše zničit je tak nějak zmrzačená ale pořád má velký kouzlo a já se do ní strašně rád vracím a doufám, že to vše přežije.
    Tak díky Alefe

  6. Alefe, moc pěkný, takové pohlazení vzpomínkama na dobrou noc.
    Že to dobře dopadlo už od vás víme, napsal bych : Prověřil to tunel jménem čas.

  7. Dočetl jsem a při umývání hrnku od kávy jsem pocítil rezonanci.
    To já jsem seděl v tom vlaku a současně stál na tom nádraží.
    A v takové chvíli mán nutkání skládat písmena a tvářit se jako básník.
    Díky za slova, která mě pozvala do paralelního světa.

    A také za slova, která odněkud ze zákoutí paměti vypustila vzpomínku na nejhebčí rty světa,
    kterých jsem se kdysi dávno dotkl u východu z porubském nádraží.
    Rty, které jsem nechal lehkovážně odjet autobusem, podveden jistotou, že tady budou i za týden.
    Nebyly.

    1. Re: Havran57

      A hele, HAVRAN!!!
      Kde jste se toulal, chlape? Co motorka, složil jste to?
      A s těmi rty – dobře vám tak. Měl jste olizovat „plaskočka“ s tuzemským rumem. Stál blbou dvacku a mohl jste si koupit dalšího v každém Pramenu!
      Anebo flaškové pivo! Já ho otvíral ZÁSADNĚ na futrech vchodových dveří do obchodu, i když u pokladny byl na viskocelovém špagátě otvírák a miska na zátky. Připadal jsem si tak nějak dospěleji a světáčtěji. Prostě takový záložní ředitel Zeměkoule – umí otevřít pivo na futrech – ten už NĚCO ví o světě.
      Baby v kšeftu to nesnášely, protože většina chlapů jim ty dveře pobryndala…

  8. Já jen, že to jsou podle mne dvě trochu rozdílné disciplíny – vžít se do pohledu konkrétní ženy, kterou znám, nebo se pokusit o nějaký „obecně holčičí“ pohled.
    Řekla bych, že v prvním případě jde spíše o to, jak dobře znáte tu konkrétní ženu, a v druhém o to, co si myslíte o ženách obecně.

    1. Ano, to je pravda, je to rozdíl, i když zadání (možná záměrně, kdo ví?) mezi tím rozdíl nečiní. Za sebe říkám, že bych si netroufl psát něco o ženách obecně, neuměl bych to. Bylo by to strašně placaté, bez obsahu. Všechno, co o ženách píšu, má v základu nějakou reálnou, konkrétní a osobní zkušenost, osobní znalost. Bez toho, zdá se mi, nemohl bych ani žádnou postavu (nejen ženskou) do textu… stvořit.

      1. To je myslím velmi rozumný přístup, protože když muži píší o ženách obecně, často píší daleko spíše o sobě 🙂

        1. PS
          Ale zase musím přiznat, že byli v historii literatury velikáni, kteří se do ženského pohledu dokázali vcítit skvěle – namátkou Balzac, Tolstoj …

          1. Jasně, ale nepochybně museli mít nějakou osobní zkušenost. Hlubokou osobní zkušenost, snad i tak hlubokou, že byla bolestná. Z takové studny se dá čerpat velmi mnoho, velmi dlouho.

            1. S tou osobní bolestnou zkušeností to může být dvousečná zbraň, někdy může naopak pohled na ženy zkreslit („ta mrcha mi ublížila – všechny jsou mrchy“).

              Co my víme, možná byli ti největší Mistři tak trochu nebinární nebo jinak dvou či vícepohlavní. Jak by řekl Jung, měli blíž ke své Animě – k ženskému principu, který v sobě má každý muž, jen některý ho má hluboko zakopaný.

            1. Jojo, Francouzi v tomhle byli nejlepší.

              Někdy si říkám, že to byli „duševní transky“. Obyčejné transky si navlékají ženské šaty, oni si dovedli navléknout ženskou duši.

  9. Potřebuji to zadání upřesnit. Měli jste se vžít do pohledu opačného pohlaví na skutečnou událost, kterou jste oba prožili – přičemž už tu druhou osobu dobře znáte, nebo to mohla být hypotetická událost, nazíraná očima hypotetické osoby?

    Tzn. zjednodušeně v tomto případě – „jak naše seznámení vnímala moje žena“, nebo „jak si představuji, že by nějaká žena vnímala seznámení na inzerát?“

    1. Mohlo to být obojí, nejobecnější možné zadání. Volba byla jen na autorovi. A nemuselo to být o seznámení, téma bylo zcela volné: pokusit se „vidět“ očima opačného pohlaví.
      Přiznám se, že už nevím, o čem psali jiní. Moc nás tehdy ale nebylo, v souhrnu 5-6 autorek/autorů.

  10. Dobrý, jen pro pořádek…. (btw. vím že jsem rejpal), ale podle hesla „kritik napíše, jak by to udělal, kdyby to uměl, nebízím korekci
    Tak nějak, dívám na svůj obraz
    Tak nějak, dívám se na svůj obraz

    dřevěnými koráli na koženém řemínku
    dřevěnými korály na koženém řemínku

    1. Děkuji! Jen co dopíšu komentář, chybějící zvratné zájmeno doplním: autorská slepota.

      Korály/korále (hrady/stroje) záměrně nechám tak, jak jsou. Přípustné je obojí; dívka z Čech má sklon skloňovat podle měkkého vzoru (s koráli/stroji), kdežto chlapec z Moravy preferuje vzor tvrdý (s korály/hrady). – Oni se tehdy, jak dívka ostatně připomíná, ve skutečnosti ještě neznali a neměli čas vytvořit si společný názor. – Teď jsem se jí ptal, řekla: „…s korálama“. Nedivím se, na Moravě žije už 30 let.

      Líbí se mi to, Vaše postřehy. V podobném a příbuzném duchu probíhaly ty diskuse pod seminárními texty, na které v prologu vzpomínám.

      1. Oddechl jsem si, že jste v duchu dnešního mainstreamu nenapsal korále. Jinak máte samozřejmě recht, to vysvětlení jsem pochopil i já a díky.

      2. Tak zaprvé – nesmírný dík.
        Když jsem to četl, cítil jsem ty vůně i pachy, pod nohama to dělalo „tudum, tudum…“ a mozek poslal prstům pokyny pro srolování spacáku do celty tak pevně, aby usárna byla sbalena „na cigáro“.
        40 km denně už dávno neudělám a náš historický stan je vybaven tak komfortně, že s inventářem váží kolem 300 kg. Ale jak se naskytne jen trochu možnost spát pod širákem, využiju ji v létě i v zimě.

        A zadruhé – asi by byly lepší korálky.
        „s koráli“ jako „stroji“ je sice přípustné, ale rve mi to voči z ďůlků 😀

  11. Přijde mi zajímavé, kolik lidí umí psát skvělé povídky, básničky, ale nikdy nic nezveřejní.
    Zřejmě se začnou věnovat jinému oboru, zůstanou u několika málo pokusů.
    V roce 1986 v příloze Mladého světa Místenka na Pegasa vyšlo několik veršů nějakého Jaroslava Konáše.
    Vystřihla jsem si to a ty básničky mi přijdou géniální.
    Pojmenoval je Geometrie citu a za zvlášť jímavou považuji tu o kruhu.
    Kruh
    Z vás nikdo netuší,
    že srdcem není střed,
    jenž trýzní kružnici opratí
    a pohání ji vpřed.

    Mé srdce dávno zkamenělo
    daleko na obvodu,
    kde jedinkrát tečnu střetl jsem
    v jediném bodu.

    1. Ano, to máte pravdu. A přitom kolikrát jde o skvosty, že krásný mráz běhá po zádech. – Měl jsem tu čest kdysi jednu neznámou básnířku překládat do češtiny… psala si pro sebe, jen tak, bez nároku na cokoli, a krásně.

      Svět přišel o tolik krásy – a nikdo to neví.

      1. Ve stepi ležet, k hvězdám se dívat
        Někomu brzy snad, a pozdě pro jiného

        Dala bych sbohem městu
        a na dalekou cestu
        kytaře hrála píseň pro milého:

        Ve stepi ležet, k hvězdám se dívat

      2. A Martina Landergott ( kamarádka TS) napsala :
        Sex

        Hodně sexu
        Málo sexu
        Žádnej sex

        Sex se sebou
        Sex se stromem
        Sex s ex

        Seknu se sexem
        S ex
        Zase žádnej sex

        Báseň o sexu
        Bez sexu
        Facebook sleduje slovo sex

        Je to tabu
        Na to dlabu
        Napíšu si ještě jednou sex

        ( Dneska se živí kurzy pro kuřáky , kteří se chtějí své závislosti zbavit. )

          1. Tady bych nesouhlasila.
            I to nejpitomější dílko si najde svého nadšeného čtenáře. Myslím tím třeba tzv. pokleslé dívčí románky anebo třeba neumělé rodokapsy.
            Moje vnoučata nadšeně recitují jednu legrační básničku od prababičky ze Zlivi.

            Vdávalo se motovidlo,
            bralo sobě staré bidlo.
            Všecky ptáky si pozvalo
            a na sovu zapomnělo.

            Jak to sova uslyšela
            hned na svatbu přiletěla.
            V první tanec vzal ji vrabec,
            šlápnul jí na pravý palec.

            Vrabče, vrabče , ty jsi hloupý,
            nešlapej mi na pazourky!
            Kdyby tu nebyli hosti
            chřestily by v tobě kosti.

            Ale že jsou tady hosti
            nechci dělat mrzutosti.

                  1. Díky!!!!!!
                    To jsem vůbec netušila, že to je písnička. Myslela jsem, že je to nějaká specialitka z Jižních Čech.
                    Ty děti krásně zpívají, hlavně ten předzpěvák. Budoucí Gott. 😀

  12. „… k periodiku, které svému jménu tehdy ještě dělalo čest.“

    Není možná! Tenkrát vycházelo nějaké periodikum s názvem Toaletní papír?
    Jsem šokován!
    Já se těšil, že článek bude o Brejlovcích!
    Brejlovec je tam mašinka na fotce!

    1. „Tenkrát vycházelo nějaké periodikum s názvem Toaletní papír?“
      V podstatě jo. – Dneska je přejmenováno, a myslím, že se jmenuje Projímadlo, nebo tak nějak.

    2. Ech ty překlepy a brejle zacákané barvou, pohozené kdesi v garáži…
      Brejlovec je ta mašinka na fotce…
      Taky jsem ji kdysi vídával rád…
      … jenže tenkrát byla jiná doba, jak pravil básník.
      Ho**o básník, to řekl Jaryn, když jsme si vzájemně stěžovali jako málo vydržíme po chlastu a kolik jsme vydrželi zamlada.

      Bylo nám třiadvacet a čekali jsme na propuštění z ČSLA do civilu a ostatní nám neřekli jinak, než „bacha, dědci jdou…“

    3. Brejlovec je nuda, to takový Albatros, Šlechtična nebo Papoušek a taky Štokr, to bylo pokoukáníčko a když jeden natočil rozvody a zatáhl za kopyto, to bylo maso, i když to bylo jen v depu. No a když motor, tak Sergej.

      1. A na posun nejlepší Čmelák.
        To to fičelo, zvlášť když se sešel dobrý vedoucí posunu se šikovným mašinfírou. Což nebylo vždycky, protože na posunovací lokomotivě začínali zajíčci.

          1. Já jsem nesloužila v depu, ale na seřadišti. Se svážným pahrbkem, ale i bez pahrbku.
            Byla to těžká práce, ale lidi dobrý a mám na ty roky hezké vzpomínky.

  13. Takové jako moc pro yntelektujály. Sorry jako.
    A navíc výpravčí těžko může mít zahrádku, nesmí se hnout z dopravní kanceláře, kdyby něco. I v pauze musí být u telefonu.
    Zahrádku by mohl mít přednosta, výhybkář, pakr, mazač výhybek, posunovač, paní pokladní, pochůzkář, ale výpravčí v žádném případě.

        1. …tady totiž, jak jste si jistě všimla, cokoli napíšete, bude dříve či později použito proti Vám.

          Btw, takhle se pozná dobrý blog. Ne podle reklam, na nichž se houpají kozy sedmičky a na čtenáře vyskakují reklamy se zhnisaným palcem či škrkavkou, lezoucí z pr… konečníku.

          Dobrý blog tvoří především dobrý čtenář, autor je až druhý v pořadí.

          1. Tak hlavně ať to vydrží. Kulturtrégři se mohou přetrhnout , pořád spekulují, jak by nám zavřeli ústní dutiny. Je to momentálně středobodem jejich zájmu.
            Dneska na ČRo v pořadu Dvacítka Radiožurnálu nějaký Karel Strachota sdělil, že Člověk v tísni to udatně jistí.
            Program Jeden svět pro školy jde na dračku, učitelstvo přímo žadoní, aby jim Člověk v tísni pomohl zachránit děti od indoktrinace temnými silami hybridní války.
            Tohle tedy bolševik fakt neuměl. A to ještě občani sami ochotně posílají na tenhle podnik prachy.

    1. Na takovýchto věcech je právě nejlepší, že dokončení si každý může udělat sám.
      Pokusím se o tři pohledy, ale dopředu se omlouvám, jelikož literární sklony jsem nikdy neměl a taky jsem nenapsal ani jednu povídku.

      Pesimistka: Vystoupil celkem pohledný mládenec v trampském oděvu, podrbal se v rozkroku, dobře mířeným plivancem se trefil přímo doprostřed květinového záhonu a rozhlédl se po perónu. Korále jsem si strhla, hodila nenápadně do koše a s nezúčastněným výrazem vyrazila sdělit Zuzaně, že to dopadlo zase na hovno.

      Realistka: Vystoupil celkem pohledný mladík. Vidím v jeho očích upřímnost. Nebo jí jen chci vidět? Když uteču, nikdy se nedozvím, jestli jsem se nemýlila. Jdu na to, uvidíme.

      Třetí pohled bude oříšek. a ještě ke všemu bych to měl napsat jako ženská. Takže, sorry, jako, ale prubnu to

      Romantička: Vystoupil celkem pohledný mladík. Vypadá sympaticky. Moc bych chtěla, aby to byl ON. Ale co když to nebude ON? A já zase budu zklamaná? Neměla bych radši utéct a toho zklamání se ušetřit? Ale když uteču a bude to On, tak o NĚJ přijdu. Co mám dělat?
      Rozezněly se zvony na kostelní věži – bim bam, bim bam, jako by říkaly – jdi tam, jdi tam. Rozfoukal se vítr a na záhonu tulipánů začaly ony jakoby souhlasně kývat svými hlavami ano, ano.
      Tak jo, tak já tedy jdu…

      Teda, to třetí byla fakt fuška, to jsem se fest zapotil, ale je to vlastně můj první literátní počin, tak odpusťte můj neumětelský a slonovoporcelánový přístup.

      1. Nebylo to zas tak špatný 🙂 A myšlenka tří možných variant je zajímavá.

        Realita byla, jako vždy, někde mezi tím vším. Ale dopadlo to nadmíru výtečně.

            1. Měla jsem na mysli primátora Igora Němečka.
              “ Situace v Praze je nadmíru výtečná. “
              A nám už ve sklepě hučela Niagára. Bydlím u Vltavy.
              Toho snad překonal až Hřib. 😀

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.