28 března, 2024

O podstatě politické moci

„Podle mého názoru se však dopouštíte zásadního omylu, to jest domníváte se, že je to řešitelné politicky, klasickými postupy parlamentní demokracie,“ napsal mi jeden čtenář v reakci na můj minulý článek.

Musí za tím být nedorozumění. Tvrdím něco úplně jiného. Rozhodující je, jestli má někdo schopnost prosadit svou vůli. Kdo takovou schopnost má, ten umí vyhrát volby. Ale taky je dokáže zfalšovat a projde mu to. Nebo se může prosadit prostřednictvím soudního sporu. Nebo jít cestou reforem. Nebo se prosadit generální stávkou. Nebo zastrašit či v tichosti „deplatformovat“ protivníky. Nebo ovlivnit poslance. A kdyby na to přišlo, uměl by vyhrát i krvavou občanskou válku.

Základní otázka v každém politickém sporu tedy zní: Která ze stran je schopna prosadit svou vůli proti té druhé. Všechno ostatní jsou technikálie.

Kam sahá Fialova moc?

Proč se tedy vlastně vedou spory? Jednak proto, že často není předem jasné, kdo tu moc má. Každá ze stran má tendenci svojí pozici přeceňovat. A často je to tak, že poměr sil je opravdu vyrovnaný a že při střetnutí záleží na náhodě, momentální kondici atd.

Kromě toho, moc není nikdy rozložena tak, že jedna strana má všechno a druhá nic. Vždy je to někde mezi. Třeba naše současná situace. Nová aristokracie (liberální oligarchie) viditelně zastupovaná Fialovou vládou má moc snížit reálné důchody. Má tu moc bez ohledu na to, co je napsáno v ústavě a bez ohledu na to, co si myslí lidé. Přesto si nemůže dovolit cokoliv. Nemůže třeba – jak to údajně provedl před tisíciletími sjednotitel Egypta Meni – nechat vykastrovat všechny muže v okresech, kde volby vyhrál Andrej Babiš. Snad by se pomocí speciálních vojenských či policejních jednotek dokázal některé pochytat a vyklestit, nicméně pokud by se do toho pustil, vedlo by to k takovému rozvratu, že by zcela ztratil schopnost prosazovat svoji vůli.

Hranice moci nové aristokracie jsou někde mezi tím. Nejspíš toho mohou víc než „jenom“ snížit reálné důchody a zcela jistě nemohou nechat vykastrovat obyvatele nepohodlných okresů. Ale jak velká ta moc je? To musí být testováno v konkrétních sporech.

Nebo vezměme média. Bezpečně už vím, že vláda má moc zrušit menší opoziční noviny a portály. Ale má možnost zrušit taky iDnes? Nevíme to. Zatím.

A to se – kvůli zjednodušení – nepouštím do druhého konce mocenského rozdělení. Tedy do toho, co by si současná vládnoucí skupina mohla dovolit či prosadit více americkým „spojencům“ a nejrůznějším korporátním centrálám.

Co nemění mocenské poměry, to je bezvýznamné

Ze všeho, co bylo dosud řečeno, vyplývá také to, že podstatné jsou ty události, které posilují nebo oslabují některou ze stran. Co nemění mocenské poměry, to je bezvýznamné. Může to na chvíli vyvolat dojem, že se děje něco velkého, ale skutečná moc se prosadí.

Každý, kdo se chce zabývat jakoukoliv politickou aktivitou – od demonstrací přes účast ve volbách, zakládání stran, sjednocování skupin, organizace konferencí, rozesílání e-mailů, natáčení videí a já nevím, čím ještě – každý takový člověk by si měl položit zásadní otázku.

Zvýšilo to moc mé strany? Získali jsme schopnost přimět víc lidí, aby volili v souladu s našimi záměry? Dokážeme teď oslovit větší masy? Začala nás podporovat nějaká významná osobnost? Prosadili jsme svoje lidi na nějaké významné posty? Získali jsme nějaké nové schopnosti nebo vědomosti? Přesměrovali jsme toky peněz nebo jiných zdrojů od nich k nám?

Verzí téhle otázky může být, zda se podařilo poškodit mocenskou pozici protistrany.

Pokud je odpověď záporná, pak se jedná o aktivitu terapeutickou (lidé prožijí úlevu), ale nikoliv politickou. Pouze se za politickou maskuje.

Curtis Yarvin v tomto kontextu chápe i Donalda Trumpa. Jeho aktivity jsou velice viditelné a mediálně výrazné, ale Donald Trump neudělal nic, co by v Americe změnilo mocenské poměry. Nepokusil se ochromit sílu protistrany, nepokusil se vybudovat vlastní sílu. Někdo možná namítne, že celkové okolnosti neumožnily Trumpovi postupovat jinak. Pak je ovšem otázkou, proč podporovat někoho, kdo stejně nemá možnost změnit poměry.

Čtyři mocenské bloky

Hovoříme-li o moci, zbývá nám definovat, kdo jsou vlastně strany mocenského sporu. Protože čtenáři je asi jasné, že do důležité není KDU-ČSL proti Pirátům, a dokonce to není ani ANO proti Pirátům.

Navrhuji model, který má čtyři základní mocenské bloky.

Novou aristokracii (liberální oligarchii) tvoří 3 – 5% obyvatel (podle Charlese Murrayho). Jsou to lidé na vrcholných patrech politiky, klíčoví pracovníci velkých médií, manažeři bank a korporací a další jim podobní. Jejich přirozenou řečí je angličtina. Jejich morálkou je politická korektnost. Žijí odděleně od většiny společnosti, zato mají mnoho kontaktů s členy stejné vrstvy v jiných zemích. Jejich základním zájmem je omezení samostatnosti vlastní země, její vydrancování a výměna kořisti za dobré postavení mezi skutečně globální elitou.

To nemusí znamenat, že ti lidé mají stejné názory ve všem. Třeba během covidu se v téhle vrstvě vedly obrovské spory. Dnes je americká nová aristokracie rozdělená ohledně války.

Trvá-li ale nějaký spor delší dobu, nová aristokracie se sjednotí na společném stanovisku a přestane tolerovat disent – jak vidíme na klimatické změně a na otázkách migrace.

Potom tu jsou zájemci o příslušnost nové aristokracii – často jejich podřízení nebo ti, kdo jim poskytují služby. K nim můžeme připočíst různé skupiny, které žijí s novou aristokracií v symbióze. Přistupují na její hru a získávají postavení výrazně lepší než většina jejich spoluobčanů. Krátkodobě to může fungovat. Tato skupina je poměrně různorodá a některé její pod-skupiny mají zcela zřetelně své vlastní zájmy (jsou třeba proti rušení pracovních míst ve vedení místních poboček korporací), nicméně jsou schopni je sledovat jen omezeně. Nemají vlastní ideologii a mnozí z nich mají pocit, že nemusí hájit zájmy své skupiny (protože oni osobně se brzy vyšplhají někam hodně vysoko).

Velmi hrubým odhadem jich nebude více cca 15 procent společnosti, řada jejich rysů a postojů ovšem proniká i dalších vrstev. Není nadsazené tvrdit, že si je osvojuje velká část mladé generace.

Na druhé straně společnosti se zformovala opozice, někdy označovaná jako „alternativa“. Fakticky se jedná o směs naprosto různorodých skupin s odlišnými cíli a odlišnými představami o životě. Shodnou se vlastně jen na tom, že odmítají většinu toho, co prosazují výše zmíněné skupiny. Někdy dokonce včetně odmítnutí celého matematického, logického a vědeckého aparátu využívaného vyššího vrstvami. Zatímco v rámci nové aristokracie i její služebné třídy existuje řada analýz, jak funguje společnost a jak prosazovat zájmy té které mocenské skupiny, v alternativě je to většinou pokládáno za zbytečné. To prohlubuje mocenskou převahu nové aristokracie (vedle gigantické převahy finanční a mocenské).

A pak máme většinovou společnost, kterou s alternativou spojují ekonomické zájmy, nicméně z různých důvodů se necítí mít k ní blízko. Fakticky se jedná o různorodou směs profesních a kulturních skupin, o nositele nejrůznějších myšlenek a zájmů. To jim brání využívat početní převahu jako zdroj moci. Jsou ale situace, kdy jsou jejich životy napadeny tak bezprostředně a zjevně, že je to dočasně sjednotí. To se stalo naposled během migrační krize, kdy byla nová aristokracie fakticky izolována i v tom smyslu, že dočasně ztratila schopnost ovlivňovat nižší vrstvy (v případě České republiky, v jiných evropských zemích tomu tak nebylo).

Pro koho hraje čas

Z toho opět vyplývají dvě otázky.

Za prvé. Jak je mezi tyto čtyři společenské vrstvy rozdělena moc. Nedokážeme to exaktně definovat tak, že nová aristokracie má třeba 4,7 a alternativa jen 1,1. Nicméně můžeme si všimnout, že:

  • Nová aristokracie prosadí téměř všechno, co chce. Brzdí ji vlastně jen její vlastní neschopnost a zbabělost.
  • Na služebnou vrstvu jsou brány ohledy.
  • Na většinu jsou brány ohledy zcela minimální.
  • Vliv alternativy je nulový – s výjimkou speciálních situací, kdy se může stát jazýčkem na váze nebo kdy dokáže strhnout většinu.

Tak nějak vypadá rozdělení moci.

Otázka druhá. Jak se rozdělení moci mění.

Tady je odpověď ještě zjevnější. V posledních pěti letech ve většině západních společností přebírá nová aristokracie stále větší část moci. Všude si může dovolit věci, které byly před pár lety nemyslitelné.

Jak se to slučuje s názory, že ve vládnoucí vrstvě se hromadí neschopnost, hloupost, zbabělost a že můžeme čekat její rozklad? Sám jsem to přesvědčení opakovaně vyslovil, je zachyceno v mých knihách a trvám na něm. Ale při psaní první verze Prolomení hradeb jsem nepočítal s tím, že jiné vrstvy se budou rozpadat ještě rychleji. A přesně to se děje.

Finanční i mediální převahu měla totiž nová aristokracie již před 10 lety, a vlastně už nemá, co k ní přidat. Může se tu objevit další mainstreamové médium, banky mohou zbohatnout o další biliony, ale mocenskou sílu nové aristokracie to nezvýší. Už není co přidat.

Nové aristokracii ale pomáhá to, že eroduje síla protistrany. Upadají malé české firmy, krachují živnosti, dětem pracujících rodin se dostává stále horšího vzdělání a roste naopak izolace alternativy od většinové společnosti.

Vedle toho zůstávají nepovšimnuty pozitivní trendy. Třeba relativní zlepšení postavení řemeslníků ve srovnání s manažerskou vrstvou (což zároveň posouvá rozložení moci). Nebo ekonomický trend zvýhodňující místní a národní hospodářské aktivity vůči globálním.

To je to podstatné na současné politické hře. Spíš než spory mezi politickými stranami, mafiemi a jednotlivými politiky či byznysmany.

Související otázce, co tedy přesně mění mocenské poměry, se budu věnovat příště.

52 thoughts on “O podstatě politické moci

  1. Pane Hampl, zdá se, že jsem se mýlil. S tím, co uvádíte v prvním odstavci, určitě souhlasím. Ano, moc má ten, kdo dokáže prosadit svou vůli.
    Ten zbytek je ovšem, podle mého názoru, diskutabilní. Probíráte tam pouze oficiální mocenské struktury, a to pouze ty české, jako by neexistovaly mocenské zájmy a páky jiných zemí. Ty jsou ale, myslím, mnohem důležitější.
    Ta libodemo špička, o které píšete, to je typická parazitická vrstva, která se do jisté míry asi vyskytuje v každém režimu. Před rokem 1989 by lezli do p.dele SSSR (i když by doma říkali něco jiného).
    Protože čtu i jiné Vaše články, vím, že jste se vícekrát vyjádřil v tom smyslu, že konspirační teorie jako systém jsou nesmysl. To je, podle mého názoru, naivní. Každý, kdo pracoval v nějakém větším kolektivu, pravděpodobně zažil situaci, kdy se předjednával výsledek nějakého budoucího jednání mezi čtyřma očima (…“ty budeš říkat tohle, já ti na to odpovím takto“…). Zákulisní jednání prostě probíhají vždycky, a výsledky procesů často jenom minimálně závisejí na zjevných, oficiálních nositelích moci. A ta skutečná moc sice může být chaotická (ano, v EU se skutečně vyskytují neuvěřitelné „osoby“), ale taky nemusí. Konečně, i vyvolání chaosu může být cílem, z hlediska konkrétních nositelů moci zcela racionálním cílem.
    Ti nositelé skutečné moci u nás nejsou ani ODS, ani Starostové, – ti jenom slouží jako převodní páky, ale různé síly z EU a USA, které tu mají za uplynulých 30 let vybudované silné pozice. A to v nejrůznějších strukturách, nejen oficiálních a nejen „demokratických“. Ano, zásadní podporu mají v těch libodemo vrstvách, o kterých píšete. Ale nejedná se zdaleka o jediné páky, které zde mají, to je jenom podpora „nové šlechty“, ne skutečná moc.
    Vzpomeňte si na kauzu Vrbětice (doteď, a možná navždy zamrzlou). Kdopak řekl něco zásadního Babišovi a Hamáčkovi, že museli honem, celí rozklepaní, vystoupit k národu se zásadním projevem?
    Samozřejmě, kdyby se objevili
    1. Noví, odvážní vůdcové s racionálním programem (a znovu – copak asi řekli Babišovi, že se rozklepal? Na poseru nevypadá. Mohla to být síla.).
    2. Alternativa by dokázala shodnout na společném programu, včetně rozdělení moci po případném vítězství
    3. Podařilo se zlomit informační monopol EU a USA v mainstreamu (Nemylme se, alternativa činí jenom pár procent, a to ještě rozhádaných. Absolutní většina lidí čerpá informace pouze z televize nebo ze sajtů, jako je Seznam.cz.).
    bylo by možné změnit směr politiky, aspoň v některých oblastech.
    Jak řešit první dva body, prostě nevím.
    Bod třetí je dlouhodobý. Stejně dlouho, jako byl vychováván „nový človek“ (…prachy, prachy, prachy…trh, trh, trh,…) by se museli vychovávat lidé normální. Ani to neumím řešit, dokonce ani ve vlastní rodině. Zatím se snažím. Obávám se ale, že pokud nedojde k planetárnímu přerozdělení moci, tak to moc úspěšné nebude.
    Nemusí to být možné ani potom, – zatím to spíš vypadá na rozdělení na bloky a novou železnou oponu.
    Lidé, kteří podporují „západní hodnoty“, jsou konzumenti televize (starší lidé), mladí, kteří se o politiku nestarají (skoro všichni mladí, to je normální), libodemo špička. Dohromady se jedná o podstatnou (a zdá se i rostoucí) část naší společnosti, jak ostatně opakovaně ukazovaly volby.

  2. Dnes opět pochvala, ALE. Z dálky to vypadá vskutku dobře, leč při vhledu do jednotlivostí, to již naráží na úskalí.

    Jen drobnost: Má tu moc bez ohledu na to, co je napsáno v ústavě a bez ohledu na to, co si myslí lidé. Přesto si nemůže dovolit cokoliv.

    Ale může, dokonce to i udělala. Snad jsme ještě nezapoměli na očkování kovidovou šmakuládou. Vláda svým postupem poškodila zdravá podstatné části polulace ČR. Stalo se něco? Dokonce původce této svinárny aspiroval na Hrad. A budeme jej stále volit jako to nejmenší zlo. Zlo je zlem, není menší, či větší.

    Odvěků platí, a mnohokrát to zde zcela zbytečně opakuji, malá dobře organizovaná skupina lehce ovládne velkou neorganizovanou skupinu.
    To vaše členění společnosti má spíš takový filozofický rozměr. Podstatné je, že vládnou ti, co se dovedou zorganizovat. Já vím, příliš jednouduché, nedá se to moc okecávat, psát okolo toho články, pořádat přednášky, vytvářet spolky (například Kudy z krize). Dnes je vidět, jak neschopná je třeba parlamentní opozice díky tomu, že postrádá onu jednotu, ideu, schopnost se organizovat v jeden šik. Zamýšlet se nad mimoparlamentní opozicí je již jen ztráta času.

    Zkrátím to: pokud nebude cíl a vůdce, je veškerá snaha jen jalová taškařice.

  3. Pane Hample, nedokázal jste jednoznačně odpovědět na vlastní otázku:
    „Kam až sahá Fialova moc“.
    Chápu, že to je ožehavá otázka, ale bylo by férové, odpovědět si na ni přímo.
    To, že Fialova vláda má tu „moc“, nechat zlikvidovat menší opoziční weby a noviny, to přece víme už rok, ne-li déle. Neudělala to ani ona sama vláda, mokrou práci iniciativně udělala ryze soukromá firma CZ.NIC a to jen na základě úvahy „že by bylo dobré odříznout ty největší dezinformátory“.
    Nakolik to bylo zákonné, by asi měl posoudit soud a lidé, jako Vy by se měli ptát jako první.

    Co dál?
    Dokáže Fialova vláda zlikvidovat podniky, které např. odebírají materiály, či suroviny z Ruské federace, bez ohledu na to, co si o tom myslí Fialova vláda?
    Některé suroviny z RF prostě nejsou nahraditelné, anebo jen za takové ceny, že následná výroba z takto drahých vstupů zcela postrádá ekonomický smysl.

    Prosím o Vaši odpověď.
    Díky.

  4. Pane doktore, máte to sepsané perfektně, ale platí to, když jde Evropa ke dnu, nejen ekonomickému, především vlastní zásluhou?

    Možná by bylo dobré navštívit Kosu, a poptat se pana Vlka.

    index sociálního neklidu | KOSA NOSTRA zostra aneb NAŠE VĚC …
    https://vlkovobloguje.wordpress.com/tag/index-socialniho-neklidu/

    Ranking světové ekonomiky podle HDP přepočtené podle kupní síly konkrétní země (PPP)

    https://vlkovobloguje.wordpress.com/2022/05/22/ranking-svetove-ekonomiky-podle-hdp-prepoctene-podle-kupni-sily-konkretni-zeme-ppp/

    Archív Kosy je poklad alternativy.

  5. Cenzura paradoxně začala fungovat opačně po roce 1989 ,ale ve stejném stylu ,viz legální rozkradení země. V současné době se nafukuje bublina extrémní pravice a očekává se splasknutí či výbuch. Velkou neznámou je vojenská akce na Ukrajině a naše beznadějnost uzavřená v chapadlech západu ,bez možnosti komunikovat s Ruskem a Čínou.

  6. Pane doktore,
    váš popis politické reality je velmi zajímavý a přínosný.
    Jeho nevýhodou je, že popisuje PŘIBLIŽNOU realitu před cca PĚTI LETY
    Dnes došlo v MINIMÁLNĚ celoevropské politice k naprosté přeměně kvantity v (ne)kvalitu, přesněji – k zániku – eliminaci politiky a politiků.

    V současné chvíli evropská politika politika neexistuje, na místě unijních politiků jsou vykonavatelé příkazů k celoevropské sebevraždě.

    O české opoziční alternativní politice nemá s vysokou pravděpodobností vůbec smysl v perspetivě několika generací uvažovat. Jak správně říkáte, „demonstrace“ jsou psychoterapeutická shromáždění tzv. alternativy, jejich hodnota může být právě v oné psychoterapii….
    I když se přiznám, že z názorů názory mnohých vysoce toxických „psychoterapeutů“ z pódia by mi naopak spíše jeblo, nebýt mimořádně odolný z mnohaletým profesním stykem s psychopaty,

    Konec konců – něco podobného existovalo i mezi vězni ve vyhlazovacích táborech.
    Měl jsem příležitost mnohokrát se opít s o generaci starším přítelem – českým Židem, který mi líčil způsob života a paralelní struktury a velmi drsné kompromisy ve vyhlazovacím táboře….ty příhody nikdy nevyprávěl ani svým dětem….

    Ony by mu stejně nevěřily, stejně jako nebudou případní přeživší potomci našich případně přeživších dětí věřit oněm NAŠIM dětem, které DNES nevěří nám.

    Morituri te…..

    1. Ty zas maluješ toho čerta na zdi jenom černě. Ale čerti mohou být i růžoví nebo duhoví! Všeliké mašírování jedním povoleným směrem vždy skončilo jinak, než neomylný myslitel plánoval. Dělba moci je autorem velmi pěkně popsána, ale jen staticky. Dynamické děje si nedovolí popsat téměř nikdo, zejména ne současné. Kdyby žil Reynolds, dokázal by to popsat číslem vysoko nad 4000.

      1. Ano, taky bych to tak viděl. Všechny plány se zhroutí mávnutím motýlích křídel jak domeček z karet.

        Ideologie svými protagonisty prohlašované za „vědecké“ se budou válet v blátě. Válí se v blátě marxizmus – leninismus, bude se válet i ideologie oteplování, boje proti uhlíku, LGBT ad.

        Samozřejmě, přechodové stavy budou tentokrát bolestné.

    2. Ale no tak, zhruba mi to připadá, že jsme cca 200 let zpět, znovu v dobách národního obrození, speciálně v některé z těch jeho fází, kdy se obrozencům (leckdy i správně) jevilo, že germanizační a centralizační tlaky nad jejich úsilím drtivě převládají, takže výsledné trendy jsou nadmíru nepříznivé…

      Nijak lépe, ale ani nijak hůře.

  7. Nevidel bych to tak slozite, kazdy intelektual ma snahu kategorizovat, cimz ztraci podstatna data.
    Jasne to vyjadrila Kristyna Koci: „Je mi jedno, ze ma Barta policii, protoze my mame justici.“
    Jeste bych pridal media.
    Kdo drzi media a justici, ten ma moc.
    A muze byt dekadentni jak chce a zbylych 95% se muze svijet take, jak chce.
    Samozrejme otazka je doba trvani dekadentni moci. Pokud je ovsem -jiz- dekadentnich i zbylych 95% obyvatel, muze se moc udrzet dlouho. A to proto, ze dekadence zblizuje a dekadentni moc se stavava v ramci maleho spinaveho tajemstvi spoluspiklencem dekadentniho lidu.
    Mozartovo Meine Prager verstehen mich! nabyva pak nebezpecnych konotaci.
    Ale to neni kritika pana Hampla, jen mi to tak napadlo.

    1. https://www.novinky.cz/clanek/krimi-vyhazov-ucitelky-stihane-za-popirani-valky-plati-rozhodl-soud-40424131#dop_ab_variant=0&dop_source_zone_name=novinky.sznhp.box

      Pohled do diskuse říká, že minimálně tamní část veřejnosti rozhodně dekadentní je.

      Nedovedu si představit, že by v roce 1988 tolik lidí aktivně odsuzovalo učitelku, která by zpochybňovala režimní propagandu z pozic „podívejte se na vlastní oči“.
      Dnes to způsobuje hon na čarodějnice minimálně mezi komentátory Novinek.

      1. Ale na druhé straně… pro mnohé je slovo autority svatější než realita i zde, takže tolik se zase divit nemůžeme.
        Ředitel jistě cítí povinnost zaujmout nějaké pro režim přijatelné stanovisko a nepochybuji, že se na něj sesypaly neziskovky a režimní chamraď.
        Určitě taky paní učitelce připomněli, že škola má být apolitická, přičemž návštěvy neziskovek a politických prominentů režimu, to je pro tyhle lidi v pohodě.

    1. Není pravda, že jsou k ničemu. Mohou přispět k přerozdělení moci, protože nesmíme zapomínat na to, že protistrana, noví aristokrati a jejich přisluhovači, jsou vesměs zbabělci. Zuřivé verbální reakce na již proběhlé demonstrace jen odkrývají jejich vnitřní nejistotu a strach. Oni dobře vědí, kolik procent jich je. A ten poměr nebude v jejich prospěch o moc lepší ani v silových složkách…

      Demonstrace jsou formou boje o to, ke komu se přikloní ta většinová společnost. Protože jinak se k ní informace o tom, že je tady nějaké hnutí odporu proti nové aristokracii a jejímu služebnictvu, které bojuje za její zájmy, nedostane. Velká demonstrace se prostě nedá vymlčet, ignorovat. Důležité je nepo..t to nějakými tématy, které většinovou společnost spolehlivě odradí. Ale věřím, že pan Rajchl je dost chytrý na to, aby tohle věděl.

      1. Vetsinova ceska spolecnost se uz dvakrat jasne priklonila. U voleb.

        Pripdaji mi ty vyzvy k demonstracim, jako kdyby Nemcova v roce 1850 hecovala, aby vsici jeli do Vidne nadavat na Stephansplatzu na cisare pana. V nejlepsim pripade, vysledek nulovy. V nejhorsim? Spousta dobrych lidi zruinovana pronasledovanim.

        Madarum se to tenkrat podarilo. Ale nebylo to tim, ze chodili na demonstrace.

          1. Ta trnova koruna je pry debatabilni. Pohreb neni demonstraci, ale zalezitosti kulturni tradice, a neni dost mozno lidi pronasledovat, ze sli na pohreb. Nemce skripli, protoze si pry na pohrbu pustil hubu na spacir, a hned vedle neho sel agent.

            Ostatne, ja nejsem proti demonstracim, kdyz je to strategicky cenne.

            1. Po Opletalově pohřbu byli pronásledováni VŠICHNI studenti kolektivní vinou, že šli na pohřeb ,mnoho jich skončilo v koncentráku. a stalo se to záminkou zavření vysokých škol. Památka této demonstrace byla zneužita v 89. dokonce i mrtvý student Šmid se našel a referovala o něm Svobodná Evropa

        1. Vevča:

          Prezidentské byly v mnohém specifické, podle mne v podstatě neregulérní, takže o nich diskutovat nechci.

          Ale v těch parlamentních se přece mlčící většina naopak jasně vyjádřila PROTI pětikoalici, a to dokonce většina těch, kdo k volbám přišli. 5K je u moci jen souhrou šťastných okolností a hlouposti druhé strany, když nechala přes milion hlasů propadnout. Současná vláda je de facto menšinová, volilo ji méně než 50 % voličů, kteří využili svého aktivního volebního práva. Od té doby navíc muselo dojít u spousty těch, kdo je volili, k velkému rozčarování a prozření, jak ostatně napovídají i průzkumy veřejného mínění.

          Svým způsobem se dá parafrázovat, že moc dnes doslova leží na ulici. Stačí, aby se našel někdo, kdo se pro ni bude ochoten sehnout a bude schopen ji zvednout…

          1. No, nevim. Mozna mate pravdu, Stane. Mel by se najit vlastenecky mecenas, ktery by zafinancoval opravdovy pruzkum nazoru.

            Ale spis si myslim, ze kdyz date dohromady ty, co volili pro petikolku, a ty, co na politiku kaslou a volit nejdou, protoze jim nevadi, jak se to zvrtne, tak to asi vetsinove dopadne. A soudruha lampasaka volila vetsina volicu druhe faze…

          2. Velice přesně jste vystihl slabinu alternativy:

            Prezidentské byly v mnohém specifické, podle mne v podstatě neregulérní, takže o nich diskutovat nechci.

            I když mám k soudruhovi budoucímu prezidentovi výhrady, nevím jak by mohly být volby neregulérní. Je převeliká škoda, že jste neuvedl v čem ona neregulérnost spočívá.
            V čem byly specifické atd.
            To jako vítězství rozdílem třídy je specifické a podvodné? Ne, většina společnosti, a motiv je jedno jaký, zvolila představitele vládní polittiky. To neokecáte.

            Zjednodušeně, nemám argumenty, nelíbí se mi to a tak zpochybňuji i nezpochbnitelné.
            Přesně na tuto naprosto hloupou mentalitu alternativa dojíždí.
            Hloupost střižená fantazírováním.

            1. Neregulérní? Až tak možná ne, ale hodně ohnuté určitě. Už jen dvojí úrovní TV debat kandidátů. Nemluvě o celkové atmosféře vybičované až k nesnesení. A nebyli to příznivci opozičních kandidátů, kteří se o ni především zasloužili.

              1. atmosféře vybičované až k nesnesení.

                No vidím, že i emoční zabarvení zakládá neregulernost voleb. Probůh to je snad jenom k pláči. Ne, marná snaha takovéto opozice.

                Drobnost k závěru, jak se u vás projevilo ono neunesení? Nešlo si té atmosféry jen nevšímat?

        2. Presidentské volby byly zneužity Babišem pro jeho PR pro volby další, v lepším případě.

          To hlavní, co by si měli zejména místní aktivisté z těch voleb odnést, je upřímná odpověď na naprosto základní otázku:
          Koho byste volili v prvním kole, kdyby tam byl pro vás naprosto perfektní kandidát?

          A k tomu otázka následná (pro část respondentů) – proč jste potom vůbec bědovali, že takový kandidát nebyl, když byste ho stejně nevolili? A má smysl, aby opoziční hnutí vůbec stavělo rozumné kandidáty pro lidi jako vy?

          Ale volby jsou pryč, zapomeňte, neanalyzujte, nebavte se o tom, protože příště se přece musíte nacházet opět ve stavu překvapení a bezradnosti.

          1. Gogo: jste zpátky u dilematu, jestli je cílem výběr ideálního kandidáta pro prvního kola nebo vítězství nejmenšího zla ve druhém kole. Až bude vybrán schopnější kandidát do prvního kola, dostane víc hlasů než Bašta letos, možná postoupí do druhého kola a tam prohraje. Vzpomeňte si na Francii, kde byl tento princip uplatněn myslím roku 2002. Starý Le Pen se dostal do druhého kola, kde ho porazil pravicový Chirac, kterého volili dokonce i komunisté. Chiraca neměli rádi, ale chtěli zastavit Le Pena. Nešlo mi o hodnocení názorů Le Pena, ale příklad toho, jak to dopadne ve dvoukolovém systému. Výjimkou je Maďarsko se svou specifickou kulturou a i tam si Orbán, jak dosáhl ústavní většiny, volební systém upravil sobě na míru, aby měl skoro jistě další vítězství.

            1. Správné uvažování ale nejde od prvního kola, nýbrž od posledního.
              Musíte mít kandidáta v duelu, který může vyhrát.
              Pokud máte, musíte ho do druhého kola dostat.

              Pokud uvažujete tak, že mám kandidáta do prvního kola, který postoupí – a pak se uvidí, je to známka systémově špatného uvažování.
              Teď to není o Baštovi.

              Ze zkušenosti z chování lidí v prvním kole si zkuste odpovědět na otázku Kdo by měl kandidovat a jestli by ho „alternativa“ volila. Klidně si představte vysloveně ideálního člověka, kterého by všichni na Hradě chtěli a kdyby byl dotazník, tak by třeba i vyhrál.
              Tak dostal by se přes Svědky Babišovy do druhého kola? A má smysl vůbec kandidovat? A za koho vlastně kopali Svědci Babišovi, když všichni věděli, že Babiš o Hrad moc nestojí a hlavně je v druhém kole nezvolitelný…

  8. Vliv alternativy je nulovy, pravda… ale myslim je to tim, ze alternativa se snazi prorazit tam, kde nema sanci, tedy na poli ciste mocenskem. Kdyby se snazila prorazit na poli kulturnim (jako to delali nasi predci obrozenci), tak by to mohlo vypadat jinak.

    Az kultura pripravila pudu (v ceskych zemich za Rakouska), pak zacaly byt politicke zmeny mozne.

    1. Ládík na všechno nestačí, teda stačí, ale pořád je ho někde málo. Ale dobrá myšlenka, vždyť u nás se vlastenci schází, dělají pásma programů, panely i písňové vložky, ohně, pochody, kulturu na youtrubce, konference, přednášky, ten balet trochu kulhá. Na tohle opozice nemá čas..

    2. Vevca: Pomohl by časopis nabízející jiný úhel ohledu než Reflex s Respekt. Existoval časopis MY z Čech, Moravy a Slezska, ale už jsem o něm dlouho nic neslyšel. Většina lidí ho vůbec nezná. Myšlenka byla správná. Vydávat časopis. Protože ne všichni lidé jsou často na internetu. Protože časopis by mohl lákat i na příspěvky o kultuře a české historii. Čtenáři by komentáře k současnému dění nemuseli prosívat z mnoha článků reptilianech, jak je tomu na některých konspiračne teoretických webech.

      1. Ten casopis MY byl skvely. Zvlast pekne byly historicke clanky. Ale system trafik byl pro nim, nevim preswne, jak. Hledala jsem ho v mensim meste, pani v trafice o nem ani neslysela. Nakonec jsem ho nasla v Brne u nadrazi.

        Ta pani v te trafice mi taky rekla, ze ona nerozhoduje o tom, co se ji tam dostava k prodeji. Taky dodala, ze vsecky noviny i casopisy, ktere ma, jsou politicky na jednu stranu. Bylo to prast jako uhod. Mainstream.

        Zrejme casopis zahynul zhruba pred rokem.
        https://www.ceskatrafika.com/MY-z-Cech-Moravy-a-Slezska-d15334.htm

  9. Ekonomické trendy míří k nepodmíněnému příjmu, odstranění peněz a depopulaci planety. Jenomže příroda si s tím poradí – život = rozmanitost.

  10. Dvě poznámky, pane doktore. Možná ne ty nejdůležitější, ale dvě, které stačím nadatlovat v čase, který teď mám k disposici:

    • Už jsem zde myslím jednou psal, že pochopit, jak doopravdy fungoval předlistopadový režim, vyžaduje pochopit chování profesních elit, jejich hodnoty, názory, postoje, chování. Protože tohle vlastně bylo to místo, ten bod, kde se režim setkával s materiální realitou světa a kde ji též nějak reflektoval.

    Podobné se mi to zdá i dnes. Co si myslí třeba profesor medicíny nebo ČVUT? To jest, co si myslí a co dělají lidé, kteří na jednu stranu už nemusejí budovat kariéru (ač třeba musejí dál intrikovat) a na druhou mohou leccos ovlivnit?

    • Nyní se podívejme trochu jinam, na mladého vysokoškoláka, dejme tomu někde mezi 30 a 40 roky, který sice (zcela v duchu toho, co psáváte) musí projevovat konformitu a loajalitu k režimu, ale zároveň v něm, i navzdory šuntovitosti vzdělání, jehož se mu dostalo, začínají hlodat pochyby: Opravdu tenhle systém se všemi svými zhůvěřilostmi (gender, boj s CO2, podpora migrace…) může vydržet až do mé penze? (Čili nejde jen o to, jak se ten člověk chová teď, ale co udělá v budoucnu; a možná hned, jakmile k tomu dostane reálnou příležitost, tedy ne teprve až tehdy, kdy se systém zhroutí.)

    — — —

    To jen v rychlosti. Oběma poznámkami se snažím ukázat, že zde není pouhá jednorozměrná vertikála moci, nýbrž že situace má více dimenzí. Některé z nich, myslím si, musí – a bude muset – brát v úvahu i moc samotná.

    1. „…Co si myslí třeba profesor medicíny nebo ČVUT? To jest, co si myslí a co dělají lidé, kteří na jednu stranu už nemusejí budovat kariéru (ač třeba musejí dál intrikovat) a na druhou mohou leccos ovlivnit?….“

      To je jednoduché.
      Raději nic.
      Respektive i kdyby myslel, tak raději „vyje“ s tou Petrem popsanou „služební vrstvou“, protože do ní patří.

      Ono to totiž dnes na medicíně či ČVUT vypadá jinak, než si představujete. Namátkou.

      1) i když jste profesor, nejste nijak chráněn. P. Drulák je taky profesor, James Watson (objevitel DNA!) byl profesor na Harvardu. Oba byli úspěšně vyakčněni. Všichni ostatní profesoři to vědí.

      2) i profesor potřebuje provozní prostředky na výzkum, a když je líný zkoumat, tak aspoň na udržení si podřízených, asistentů, cestovních náhrad aj. prebend. Ty zdaleka nejsou automatické, je o ně velká konkurence, a profesorovi, který tuto hru nehraje, sice zůstane titul, ale taky mu zůstane malinký kanclíček na konci chodby, minimální vliv na studenty, a minimální rozpočet. (Dnes jde přes granty většina rozpočtů, a je jedno, jaký máte titul).

      3) k získání prostředků (bod 2) vedou v zásadě dvě cesty 3a) tvrdá akademická práce (tj. granty produkující výzkum a publikace, jež produkují další granty, plus přednášení, pulic relations, atd.), nebo 3b) Vámi zmíněné intriky – jenže chcete-li intrikovat, musíte se zařadit k těm správným lidem, sdílet s nimi příslušné názory, občas se i „namočit“, třeba podpisem nějaké té petice, ukrajinsou vlaječkou na klopě, no znáte to.
      Potíž je, že 3a), tedy tvrdá práce, je neslučitelná s nějakým přemýšlením o společnosti, natož s intrikami, byť třeba i v souladu s generální linií – nejpracovitější profesoři nejsou ti, které vidíme v různých vědeckých radách a kolegiích. No a 3b), tedy intriky, zaberou profesorovi tolik energie, že na nějaké opoziční buntování mu fakt síla nezbyde.

      4) Nakonec je tu faktor, který se v Česku zatím jen klube, ale na zápanějším západě už jede v plném švuňku – maoistické bojůvky z řad mlaších generací. Ti vědí velice dobře, že kontroverzní profesor = potenciálně volná židle. Židlí je málo, zájemců hodně. A profesor (věk tak 45+) začíná být unaven vší tou dřinou z bodů 3a) nebo 3b), zatímco mladí uvědomělí asáci (schopní ideologicky ovlivnit akademický „potěr“) jsou plní sil a cítí krev. A to ví i profesor 3a) (workoholik svého oboru), i profesor 3b). A tak se 3a) snaží si to s potěrem nerozházet, respektive příliš politicky nevyčnívat. Profesor 3b) se snaží potěru podbízet, případně ho vést. Dříve nebo později budou smeteni oba.

      Celé je to samozřejmě dáno inflací vysokošk. vzdělání – a titulů. Profesorů je prostě hodně, hodně je i těch skvělých machrů mezi nimi – ale i oni jsou nahraditelní, a vědí to. Všichni vědí, že když se to podařilo s Watsonem..

    2. Většina takových profesorů v tzv. liberálním prostředí by čelila asi 10x početnější opozici. Nechce se jim zvednout prapor nějaké alternativní politiky. Na univerzitách platí, že studenti a akademici technických oborů nemají na aktivismus moc času na rozdíl od některých společenskovědních oborů. A víme všichni, že kromě klasických oboru jako je historie, jsou tam i různé líhně zeleného a fialového aktivismu.

    3. Ale aby to neznělo až tak pesimisicky.

      Profesor, který je machrem ve svém oboru, toho samozřejmě může ovlivnit dost. A mnozí i ovlivňují – ale dělají to v zásadě tak, že „švejkují“ a blokují Zlo zevnitř. To, že na českých vysokých školách ještě panuje jakž/takž tvůrčí svoboda, aktivistické bojůvky straší jen na pár fakultách, existují lidi jako Budil … Keller… je do značné míry dáno tím, že nespočet méně viditených, méně bojovných, ale pořád statečných, háže různým vymyšlenostem klacky pod nohy.

      Např. – každé pracoviště musí mít cosi jako genderový audit, každé pracoviště jistě vyplňuje kolonky o společenské přínosnosti, atd. atp., v tom jsme dál, než za bolševika.
      Jenže 90 procent pracovišť na to má paní, která se stylem ctrlC/V, aby se vlk nažral, ale svět nezbláznil.
      Ta paní začínala jako první profesorova asistentka. A ani by ji nenapadlo, že vyplňováná tiskopisů o přínosnosti pro EU je mocenská pozice.

      Ona i profesor nemají daleko do penze.
      Tá příští paní bude jiný sekáč.

    4. @ Zpátečník 27 února, 2023 (18:34)

      část 1.
      Profesor medicíny nebo ČVUT musí, jak správně píšete, intrikovat. Pokud chce být dále na svém místě (čest výjimkám, kterých je tak, dle mého odhadu, kolem 5 %). Musí publikovat a být „citován“.
      Z množství publikací a“citací“ pak tečou jásadla do kasičky.
      A protože penízky nesmrdí (třeba pro nejmenovanou profesorku hnojárny, a můžeme mít otazníky při prodeji podivných diplomů), tak to funguje (většinou) tak, že studenti něco naměří nebo vybádají, vedoucí práce z toho udělá nějakou rešerši, docent to zadá aspirantům na 3,14-dej (PhD), no a nakonec finální přežvýkání podepíše pan profesor. A samozřejmě ruka ruku myje.
      Třeba jako „ekonomka“ Prázdnuše podepsala jako spoluautorka pojednání (a teď střílím od boku o oboru, jen jsem to četl někde vlevo dole) něco o biochemii.
      A tam vás nezveřejní, pokud byste zastával „antisystémové“ stanoviska.
      I v akademické sféře je boj o koryta.
      Abyste postoupili vzhůru, musíte bý víc gender, eko-bio-grýnfuj, LGBTBFLMPSVZ++, víc proti Mordoru než ti okolo vás.
      Důležité jsou citace a tzv „impact“ v renomovaných časopisech. Profesor také musí platit hypotéky. Nebo chce být děkanem. Nebo rektorem. Nebo být na nějakém teplém místečku, kde nebude muset bojovat o koryto s jinými.

      Čest těm asi 5 % výjimek, kteří už mají natolik velké mezinárodní renomé (a koule), že tyhle taškařice nemají zapotřebí.

      Dodatek k první části:
      Nikdy jsem nevydal žádný vědecký článek. K dnešnímu dni však mám už přes 2.000 citací.
      Zajímám se trošku o historii.
      Stáhnul jsem si nějakou publikaci z nějakého vědeckého serveru (musel jsem se zaregistrovat) a od té doby jsem citován, že já jsem citován, že jsem někde něco stáhnul (i v Japosku, NZ, SSA).
      Kdybych byl vědec, už jsem v balíku.

      část 2., raději kratší
      Mladý vysokoškolák, někde mezi 30-40 lety, má (možná) partnerku, nebo ženu, nebo nějaké partnestvo (něco z 87 pohlaví), ale odhaduji tak z 80 % nějaký vztah muž-žena.
      K tomu práci velice luxusně placenou (neziskovka, IT, něco ve státní správě, v Bruseli, v právní firmě, „umělci“, etc).
      Většinou (těch 80 %) nějaká partnerka a nějaké děti.
      K tomu nějaká hypotéka (furt mluvím o těch 80 %) na dřevotřískovou chatrč na 30 nebo 40 let, splátka 30-40 k.
      Vše je v pohodě a sluníčkové. Partneři vydělávají 100-200 k měsíčně, jsou mladí a zdraví, všechno je v pohodě a budoucnost je v zářivých barvách, náklady si můžou dovolit a ještě zbyde každý rok na tři dovolené na Bali nebo v Karibiku.
      Prostě krásná, uvědomělá, progresívní, proevropská, pro… (vyberte co chcete) mláděž
      Ale tam není hlavní problém, že nemají kvalitní vzdělání (na neziskovky to stačí), ale že mají naprosto přeformátované mozky. I když i s tou úrovní vzdělání to také souvisí.
      Jenže – a tohle bych vypíchnul – tihle mladoši absolutně nějakou budoucnost neřeší.
      Nějaký důchod – vrať se do hrobu (čest výjimkám).

      1. Psal jsem příspěvek asi hodinu a půl, takže se omlouvám předdiskutujícím, že jsem některé věci (nechtěně) popsal stejně nebo podobně

      2. Ještě tedy k té mé druhé odrážce…: Obecně to takhle (jak píšete) možná je, přestože i to také možná je do určité míry zatíženo jakýmsi mediálním klišé (tentokrát naopak nekorektním). Jsou ale výjimky. Mladí cosi dělají, kupříkladu čistou vědu, a najednou si uvědomí, jak šíleně dlouhý vlastně je potravní řetězec mezi pěstitelem obilí či dělníkem u ropného vrtu, a jimi. Pak myšlenku opět odloží, neb s ní stejně nemohou nic dělat; ale už je jednou tady. Anebo třeba přijde nějaký zdravotní problém, a způsobem, jejž popisujete, to už fungovat nemůže. Jsou výjimky, výjimky všeho druhu; nevím jak početné, ale jejich součet nemusí být zanedbatelný.

        To tedy ke slovům, která jste vysázel tučně.

    5. Děkuji za obsáhlé reakce, ale necítím se na to o nich jakkoliv debatovat. Moje znalosti prostředí by se pro ten účel ukázaly příliš útržkovité, ne-li jen anekdotické. Ještě jiná věc pak je, jak se akademické prostředí jeví v politicky ne zcela korektních mediích. Tam se sice dočtete leccos, ale kolik procent své energie průměrný profesor věnuje boji s progresivistickými tlaky přímo proti němu zaměřenými, odtud nevypočtete.

      Nad to mi šlo o cosi dost jiného, abych tak řekl o chování profesních elit (ne nutně jen těch akademických) v jejich vlastním oboru. Jaké jsou jeho možnosti, můžeme s odstupem studovat na všech předchozích režimech možná lépe, než na tom současném. Zvláště relevantní se (mi) zde jeví Protektorát. V rychlosti mne namátkou napadají dvě knížky: https://www.jankralik.cz/cs/portfolio/utajene-projekty-skoda , https://www.jankralik.cz/cs/portfolio/jawa-muj-osud . Ačkoliv vyprávění mohou býti poněkud přibarvena, plasticky ukazují, co vše šlo uhrát — a co už ne. Přitom je zřejmé, že moc (čili Dobro) bude s profesorem medicíny nebo šéfkonstruktérem zacházet jinak než s profesorem dejme tomu hudební vědy nebo šéfredaktorem novin.

      1. „…moc (čili Dobro) bude s profesorem medicíny nebo šéfkonstruktérem zacházet jinak než s profesorem dejme tomu hudební vědy nebo šéfredaktorem novin…“

        To platilo za konstruktivistických a vcelku racionálních režimů, jako byl ten Josifův, Klémův, Gustův, Adolfův.
        Dnešní moc netřímá v pazourách autokrat či výbor, který by si byl jakž-takž vědom vlastních zájmů. Třímá ji v rukou „oligarchický dav“, a každý dav je přesně tak prozíravý, jako je prozíravý jeho nejaktivnější blbec. Máme Moc, která se chystá vést válku – a za rok, který dostala od protivníka k dobru, nezačala stavět jeidnou zbrojovku, omezuje kapacity automotive, blábolí o GrýnDýlu a ani si nesnaží koupit loajalitu obyvatelstva.
        Taková moc klidně vyakční toho nejlepšího chirurga nebo konstruktéra. Viz ten J. Watson.

        1. No, zase jen up to a point.

          Co kupříkladu bude, až si Dobro přivodí blackout?

          A možná k němu není zas tak daleko… Rozhodně mnohem blíže, než bývalo před 10 či 20 lety.

          1. Pak si exponenti Dobra půjdou po krku.

            Ostatně, činí tak i v menších záležitostech. A tenhle „autokanibalismus“ jim jde úplně skvěle, stačí se podívat, jak dopadají jejich renegáti.

            (no a až se všichni sežerou, začne se ne rovnu od 0, ale kousek nad ní – nějaké slepice, paliva a obdělatelná půda tady zbydou)

        2. Přesně tohle mě taky zarazilo.

          „Máme Moc, která se chystá vést válku – a za rok, který dostala od protivníka k dobru, nezačala stavět jeidnou zbrojovku, omezuje kapacity automotive, blábolí o GrýnDýlu a ani si nesnaží koupit loajalitu obyvatelstva.“

          Oni VĚDÍ, co bude, je to jejich přání. Oni nejsou schopni se na to připravovat, dělat racionální kroky, plánovat…

          Pod jejich vedením, bych já měl jít válčit???

          1. Racionalita. To je dojem i ze strategie na UA, že jejich generálové se aspoň snaží o racionálně přístup. Politici jim to neusnadnují a naopak vymýšlí různé nelogické kroky. Proč by měli být politici v EU o tolik racionálnější? Jsou to neoliberalové mnozí z nich. Opírající se o ten zmíněný oligarchické dav.

Napsat komentář: gogo Zrušit odpověď na komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *