28 září, 2022

Počet obyvatel a poloha ČR

ČR má pouhých 10,7 milionu obyvatel (plus další cca půl milionu ilegálů), z pohledu Číny, Japonska, Indie či Jižní Koreje se ČR jeví jako liduprázdná pustina, jako obrovská podnikatelská příležitost, jako vylidněný zapadákov provinční úrovně. Naše velkoměsta – Praha, Budapešť, Bratislava, Vídeň se Japoncům, Číňanům a Korejcům jeví jako romanticky skanzenoidní a roztomile starožitné muzeum 19. století. ČR by svou rozlohou v Číně či v Rusku byla bezvýznamnou provincií. Počtem obyvatel podobně – Tokio má 40 milionů obyvatel, Šanghaj 25 milionů, Peking 25 milionů, metropolitní oblast New Yorku 25 milionů, metropolitní oblast Londýna či Istanbulu přes 15 milionů etc. Spádová oblast Moskvy je velká jako celé Čechy a má přes 12 milionů obyvatel. Viděl jsem Deltu Perlové řeky v Číně: Celá tato metropolitní oblast má 120 milionů obyvatel. (Ale ano, žije se tu v porovnání s Asií krásně, pravý ráj romantiků. Bombaj je proti Pošumaví úplné peklo.)

Proč je počet obyvatel důležitý? Čím více obyvatel, tím širší základna zdanitelných příjmů, tím více ekonomických aktivit, tím větší ekonomický potenciál, tím vyšší HDP, tím více elit, tím větší průmyslová základna. Vizionáři První republiky – jako např. Baťa – už tehdy věděli, že ČSR nemá šanci na přežití, jestliže nebude mít aspoň 40 milionů obyvatel, aby byla vůbec schopná hospodářsky a vojensky konkurovat okolním zemím (zejména Německu) – nikoliv 13 milionů, z čehož ještě třetinu tvořili Němci s Maďary. I Baťa nakonec rezignoval a odjel uskutečňovat své budovatelské vize do Brazílie. 

Sousedními zeměmi jsou Německo, Rakousko, Polsko a Slovensko. Nejdelší hranice máme s Německem, Německo je v ČR hlavním investorem a nejdůležitějším obchodním partnerem už svou polohou. ČR je, řekněme, periferií Německa, jakousi 17. spolkovou republikou, takovou ekonomickou kolonií jako ve středověku. Dalším velkým investorem je Rakousko, zbylé sousední země zde nehrají důsledkem své nízké kupní síly žádnou významnou roli. 

ČR leží uprostřed Evropy a nemá moře. Proč je poloha důležitá? Některé země těží ze své samotné polohy, ale ČR nemá strategickou polohu, nemá přístup k moři (můžeme uvést příklady zemí s extrémně výhodnou polohou – Džibutsko, Írán, Singapur…); historie učí, že i trpaslíci mohou hrát významnou roli díky své poloze, vzpomeňme středověké Benátky či Janov, jejichž vojska ve středověku ovládala celé východní Středomoří a část Krymu. Jiným příkladem by byla Belgie, zabahněný flek na mapě při severním moři, který dobyl Kongo o rozloze celé západní Evropy; nebo Nizozemsko, surovinově a plochou zcela bezvýznamné, mělo ovšem v 19. století kolonie, pevnosti a obchodní stanice po celém světě. Jiný příklad: Portugalsko, které podobně jako Nizozemsko expandovalo po celém světě, přestože má rozlohu i počet obyvatel zhruba srovnatelný s ČR. 

Země, které mají přístup k oceánu (ne pouze k moři, to není ještě nutně totéž), mají přístup k mezinárodní kontejnerové přepravě, a tím i k bohatství, které z mezinárodního obchodu plyne; landlocked countries jsou obvykle odpudivé a nefunkční rozvojovky: Burkina Faso, Čad, Mali, Středoafrická republika, Mongolsko, Tádžikistán, … 

ČR nemá ani výhodnou polohu, ani strategický terén, ani přístup k moři, ani k oceánu, ani plochu, ani obyvatelstvo, téměř žádné suroviny. Česká republika a další středoevropské země tedy mají všechny předpoklady k tomu, stát se zchudlými a bezvýznamnými vnitrozemskými útvary typu Mongolska, Paraguaye či Moldavska. Otázka je, proč se tomu tak nestalo? 

Co je na střední Evropě tak zvláštního, že je navzdory všem podobným neduhům stále na tom tak dobře, že jsme se nestali druhou Středoafrickou republikou, druhou Burkinou Faso? Odpovědí je technologická a průmyslová základna, která je dědictvím už rakouské monarchie, resp. průmyslové revoluce. Technologie ale nerostou samy od sebe jako banány na stromech, tvoří je lidé, tedy kvalitní, pracovité, přičinlivé obyvatelstvo. Odpověď je jednoduchá: Jsme prostě dobří! (A to platí více či méně pro všechny Evropany.)

ČSSR měla dokonce vlastní námořní plavbu (14 plavidel, 40 let zkušeností a přístavy ve Štětíně a v Hamburku), která byla prošustrována během kupónové privatizace r. 1992. Byla to chyba? 

Ještě za socialismu se díky ní k nám občas dostaly banány a pomeranče z komunistické Kuby či kakao z komunistické Angoly. Dnes jsme závislí na nizozemských a německých překupnících; z toho důvodu jsou u nás potraviny méně kvalitní a zároveň výrazně dražší než v Německu (na Slovensku, v Rakousku a v Rusku je situace ještě horší, než se ocitne v ruských obchodech zboží ze zámoří, např. ovoce z Indie, Ekvádoru či JAR, projde rukama pěti překupníků, přičemž každý si narazí řekněme 5% – 10% marži).

Čili je asi naším osudem a geografickou předurčeností být buď neustále někým ovládán jako přívěšek nebo být sebevědomou, národní a exportně orientovanou ekonomikou typu Irska, Rakouska či Švýcarska, stát se druhým Irskem, druhým Finskem, rozvinout kvartérní sektor a technologie, být nacionalističtí, být vlastenečtí, rozvíjet vědotechnické vzdělávání, podporovat populační vzrůst střední třídy a mladé rodiny s dětmi. (Do jaké míry je toho realistické dosáhnout, naprosto nevím, ale v současnosti nevidím jinou možnost.) 

Už z naší polohy vyplývá, že ČR prostě nikdy nebude druhou Británií ani Amerikou, jak si vědomě či nevědomě přála generace mého táty, a to bez ohledu na to, kolik amerických vlajek tady vyvěsíme, bez ohledu na to, jak důsledně bude tisk sledovat kauzy Harryho a Meghan (ví vůbec někdo, že například Švédsko je také monarchie?), ČR nikdy nebude světovou velmocí, ani námořní ani kontinentální, nikdy nebude dobývat svět, jak si naivně přáli někteří čechoslovakisté ve 20. letech. Svět se dobývá snadněji z vln Atlantiku či z velkých černomořských planin než po našich polňačkách nebo D jedničce. A že „vzduch je naše moře“? Dnes platí spíš inverzně: „S 300 jsou naše útesy“. 

Tím není řečeno, že by Čechové neuměli bojovat a dobývat svět. Vzpomeňme na ČS legie v Rusku, kdy všichni ti Vomáčkové, Vokurkové a Němečkové dokázali vyrvat bolševikům holýma rukama Transsibiřskou magistrálu (s klacky a kameny proti kulometným hnízdům), porazit bolševické loďstvo na Bajkalu s ukradeným parníkem, vzpomeňme heroickou bitvu u Zborova, jakkoliv byla v kolbišti první světové války bezvýznamná, k vítězství došlo spíš náhodou a čeští legionáři tam bojovali vůči mobilizovaným rakouským Čechům. Jak jsem se osobně přesvědčil, československá lidová armáda do roku 1989 budila na opačné straně železné opony hrůzu, a to navzdory vší buzeraci, šikaně, lampasákům, švejkovství a neschopným politrukům. Bavorští sedláci obdělávající svá latifundia v blízkosti hranic se ještě v 70. letech třásli z hrozby československé invaze a přikrmovali domácí svíčkovou americké vojáky na přilehlé vojenské základně.

ČR sedí na hlavním evropském rozvodí mezi Černým, Baltským a Severním mořem. Výhodou této polohy je velké množství vodních toků, které zde pramení; úplné sucho u nás nehrozí a máme možnost ovládat jejich hydrologické poměry. Problém je, že tyto řeky nejsou a do poloviny 17. století ani nebyly splavné. Na rozdíl od Francie či Německa, které měly už okolo r. 1000 díky svým splavným řekám přístup k oceánu i přirozenou infrastrukturu, kde mohl probíhat odedávna obchod a směna poznatků, technologií a zboží, Čechy, Morava a Slovensko byly vždy východní výspou, koloniální oblastí Frank oddělenou hraničním hvozdem, kontrolovanou z velkých metropolí ležících – nikoliv náhodou – právě na Dunaji, tedy z Řezna a Pasova; Řezno, Pasov a Salzburg byla sídla biskupů pro Čechy (Řezno), Moravu (Pasov) a Panonii (Salzburg). 

Čili co pro nás vyplývá už ze samotné zeměpisné mapy? ČR a všechny státy střední Evropa s ní, pokud chce být samostatná, je nutně odsouzena k tomu být periferní oblastí současných „Frank“, nebo vstupovat do vyšších mezinárodních struktur. Na příkladu Malé dohody či koronakrize ale víme, že mezinárodní struktury obvykle v klíčových okamžicích selhávají. Oblast Čech byla duchovně, politicky a hospodářsky významnou vždy jen tehdy, když byla středobodem nějakého většího celku – za Přemysla Otakara II., za Karla IV., za Rakouska, možná ještě trochu za studené války. ČR sedí zaokrouhlena ve svých hraničních horách, které představují spíše psychologickou než skutečnou bariéru. 

Krátce o vztazích v Evropě: Geopolitika Evropy funguje v krátkosti zhruba následovně: Kdykoliv dojde ke sjednocení dvou dominantních ekonomik kontinentu, tedy Německa a Francie, Británie se cítí vzrůstající kontinentální mocí ohrožena a postaví se proti. Kdykoliv vznikl podobný kontinentální tandem, například za Napoleona, za Hitlera, či nyní mírovou cestou v podobě EU, Británie je ihned v opozici. K rozbíjení německo-francouzského tandemu využívá malé národy střední Evropy, jejichž národní státy by bez Anglosasů nikdy samy nevznikly. Podobně, kdykoliv dochází k námluvám Německa s Ruskem, vtrhne v poslední chvíli do obřadní síně Anglosas a začne dělat rozbroje. Přiznejme si upřímně, že Československo rozhodně nevzniklo z lásky prezidenta Wilsona k malému národu v srdci Evropy. Prezident Wilson ostatně nejspíš vůbec nevěděl, že nějací Češi a Slováci existují, protože podobných etnik jsou ve světě tisíce, ale vytvořil Československo s tím, že důsledkem odtržení Čech, Moravy, Slezska, Porýní a Porúří bude Německo poražené ve světové válce prakticky demilitarizováno, neboť právě v těchto regionech se těžilo černé uhlí, železná ruda, a existovaly zde největší zbrojovky monarchie, například Plzeň a Vítkovice. (K tomu Samuel Huntigton brilantně: „V roce 1919 světu prakticky vládl triumvirát Woodrow Wilson, Lloyd George a Georges Clemenceau. Toho roku se sešli v Paříži a rozhodli, které země budou existovat a které ne, jaké nové budou založeny, jak budou vypadat jejich hranice a kdo jim bude vládnout, jakým způsobem si vítězné mocnosti rozdělí Blízký východ a další části světa. (…) O sto let později je již nemyslitelné, že by nějaká podobně malá skupina státníků měla srovnatelnou moc.“) Vznik Polska, Chorvatska a Kosova je ostatně stejný příběh. Ono právo na „sebeurčení národů“ zachází s pojmem národ jako s jakousi přírodninou biologického řádu, ale ve skutečnosti neexistuje jediný důvod, proč by v duchu stejné logiky nemělo mít samostatnost Katalánsko, Korsika, Skotsko, Bavorsko, Donbas, Tatarstán, Čecensko, Burjatsko, Tibet, Turkestán… Hranice toho, co je to „národ“, který má mít nějaké „sebeurčení“, se stanovuje vždy libovolně. (Proč třeba Kosované ano a Katalánci už ne?) Blábolení o lidských právech, mezinárodním právu či sebeurčení národů nakonec vždy vychází ve prospěch silnějšího, tvoří ovšem nezbytnou omáčku pro jakoukoliv agresi (například: Grenada, Panama, Afghánistán, Irák, Sýrie, Lybie…); když páchá špatnosti Němec či Rus, činí tak obvykle s plným vědomím, když páchá špatnosti Brit či Američan, musí to být vždy zabaleno do těch protivných frází o humanismu a demokracii. Afghánští mudžáhidové jsou pak v jednu chvíli hrdinnými národně-osvobozeneckými bojovníky a v zápětí zavrženíhodnými lumpy a teroristy. Ve skutečnosti mezinárodní právo nedodržuje nikdo. Buď začneme myslet realisticky a přiznáme, že svět se prostě neřídí nějakým mezinárodním právem, nýbrž zákony geopolitiky, které říkají, že existují velmoci, jež prosazují své zájmy, a nebo nechť Američané v první řadě navrátí Velké pláně Kiowům, Navahům a Komančům, Anglosasové odevzdají Britské ostrovy Keltům, Frankové vyklidí Galii a zalezou zpět za Rýn do pralesů Germánie a Čechové se znovu zanoří do bažin Pripjati, z nichž kdysi vylezl praotec Čech. Takže i pokud dnes někdo tvrdí, že Ukrajinci mají nějaké „národní sebeurčení“, a proto je třeba Ukrajincům dodávat munici, začlenit je do NATO a vyzbrojit je zbraněmi hromadného ničení, nechť si pro forma zkusí šachovnici otočit: Jak by se mu líbilo, kdyby Rusko začlenilo do „Neovaršavské smlouvy“ Iry, Skoty, Basky, Korsičany nebo Katalánce, financovalo dejme tomu tvorbu baskických nacionalistických batalionů, dosazovalo tamější politky, zakázalo dosud fungující úřední jazyky a hrozilo vyzbrojením baskických militantů z ETA či irských militantů z IRA nejmodernějšími zbraněmi hromadného ničení? (Ne že bych Ukrajincům jejich stát a národ nepřál, naopak, ale zdá se, že v nadcházejícím orwellovsko-huntingtonovském světě bohužel už není místo pro malé národy, ale pouze pro gigantické civilizační bloky, jak krátce před svou smrtí smutně poznamenal zlomený Šamil Basájev, a jak nedávno smutně uznala i neomarxistická ikona Slavoj Žižek. Petr Robejšek v jedné své přednášce kdysi řekl: Menschen sind in der Lage grosse Strukturen zu schaffen, aber nicht in der Lage sie zu beherrschen. Dnes, v době digitalizace a všudypřítomného digišpízlování, i toto tvrzení, které platilo pro Franskou říši i Ruské impérium, přestává platit.) V Rusku existuje sto šedesát státem uznávaných národů, v Číně padesát národností, které mají přes milion příslušníků, v Indii je národností okolo šedesáti. Rozpad obřího Ruska na 160 národních pidistátů, které lze proti sobě neomezeně poštvávat a drancovat, je zpoza Velké louže viděno jako kýžený stav, ale pro Evropu by to byla katastrofa: Uvědomme si, že v tu chvíli bychom de facto sousedili s Čínou. 

Nikdo asi nepopírá, že kulturně a civilizačně patříme do střední Evropy, na vyšší úrovni obecnosti chtě-nechtě spíš k Západu (neb latinské písmo, katolicismus, scholastika, osvícenství, sekularizace, právní stát, funkční úřad, knedlíky a turek s mlíkem, jakási demokracie, ne úplný bordel na dvorku….), a to navzdory obskurnímu jazyku, který má blíž k sanskrtu a perštině než třeba francouzštině. Ale bylo by dobré si zároveň přiznat, že když už tady ten náš stát máme, zůstává mu neodmyslitelnou sudbou vetkanou do přediva jeho osudu, že bez Německa tu prostě nebude obchod a zboží, bez Ruska tady prostě nebudou suroviny a průmysl.

Smyslem této přednášky není kňourat, jak jsme na tom mizerně, ale prostě si přiznat pravdu v duchu přísloví, že pravda nás osvobodí. A teprve poznáme-li skutečnou hloubku problému, můžeme uvažovat o nápravě. (A měli bychom. To ovšem přenechám jiným, mně v životě asi stačí konstatovat „jak to je“. Odpověď na to „co by se mělo“ jsem po dvaceti letech promýšlení nenašel a pomalu na hledání rezignuji.) 

Navzdory vší tragice našich dějin Česká republika tady je, dílem produkt 19. století, dílem studené války, dílem prvorepublikového čechoslovakismu, modernizace, demokratismu a tehdy módního zednářství, dílem historická nahodilost vzešlá zgenocidováním Židů a Němců, … ale je tady.

Zakončeme to dnes pozitivně: Při porovnání s tím, co napáchalo dvacáté století v jihovýchodní Asii nebo devadesátá léta na Balkáně, nezoufejme a buďme rádi za náš středoevropský ordnung a národní státy. 

29 thoughts on “Počet obyvatel a poloha ČR

  1. Souhlas s analýzou stavu střední Evropy po rozpadu RU a hodnocení role ČR.

    EU nemůže RU nahradit, zájmy jsou příliš rozdílné.

    Vytvořme nové RU.

    Nezaměňovat s Mezimořím.

    1. Co takhle udelat Stredoevropskou Federaci = Cesko, Slovensko, Podkarpatsko, Madarsko, a Slovinsko. Mozna i Srbsko. To by byla poradna protivaha, proti blaznivemu Zapadu! A meli bychom i more. 🙂

  2. Možná bych to napsal nějak podobně, kdybych to uměl. A kdyby se mi hodně chtělo, možná.
    Ústí perlové řeky? Byl jsem tam před čtvrt století několikrát, v Kantonu. Zakládali jsme tam továrnu a pak chtěli ještě větší, pořádnou. Věru, žít bych tam nechtěl!
    K vašemu: „se ČR jeví jako liduprázdná pustina“.
    Občas projíždím na šumavské podlesí zadem. V Horažďovicíchpřejedu Otavu a přes Boubín (to není ten prales) a Veřechov se vyhoupnu ve Volenicích a už jsem na okraji lesů. Projíždím tam prakticyk liduprázdnou krajinou, opravdu. Vesničky jsou malé a není v nich vidět ani živáčka. Pole nejsou žádné širé lány a tak ani na nich se zpravidla nic neděje.
    Tím dávám autorovi za pravdu a podotýkám, že to je na naší zemi právě to krásné.

  3. Zajímavý a podnětný článek, nicméně s hlavním jeho vyzněním nesouhlasím. Geopolitika je v historii důležitá a měli bychom ji respektovat. To ale v žádném případě neznamená, že bychom se měli trpné podřizovat většímu! První příklad z historie, velice poučný a následováníhodný. Přemysl Otakar I., jeden z našich nejlepších panovníků. Využil krize v Říši a nestyděl se podporovat obě strany, jak Štaufy, tak Welfy. Údajně prý věrolomně chování. Ale proč? Byl něčím povinen jedné či druhé straně? Ne. Účelově využil jejich slabosti a byl věrný sám sobě, zájmům svých věrných ( české šlechty) a zájmům své země. Respektovat geopolitiku neznamená být na periferii, ale aktivně se snažit o co nejlepší vlastní pozici. Druhý příklad. Vznik Československa. Vítězné mocnosti zajisté pomohly. Ale nebyly hlavním hybatelem. Tím byli čeští politici připraveni okamžitě převzít vládu, aniž by způsobili chaos, byly to Československé legie, silná ozbrojená moc v oblasti, která potlačila národnostní vzpoury menšin, a byl to samotný Masaryk, který aktivně působil ve prospěch své. Kdyby čeští politici byli tenkrát ubrečení, odhodlaní zůstat na periferii, Československo by nikdy nevzniklo, max. nějaký nefunkční americký protektorát. Jaké poučení z toho pro nás plyne? Nebuďme na periferii, snažme se o aktivní politiku. Hledejme mezi svými politiky jako vůdce Přemysly, Masaryky, Orbány. Ne Havly, Lipánky nebo Fialy.

  4. „čili je naším osudem“ a předtím „měli jsme lodní flotilu“, v jednom odstavci jsi si sis sám odpověděl, v tom, jak lze brát vážně,(čárka) co píšeš.
    Fakt mám brát vážně text, který si odporuje na začátku a na konci odstavců, i v porovnání dalších celků článku?
    Nechceš, prvně napsat článek, nechat ho být a za 14 přečíst a opravit, aby jsi abys vychytal to, že je to pejsek a kočička pečou dort?

    …když už jsme u těch oprav, začal bych trámem v oku svém…
    Zakladatel (bez nároku na úplnost)

  5. Pěkný článek.
    ——-
    Vděk za to, jak u nás proběhly devadesátky ve srovnání s Balkánem, si uvědomuju poměrně často.
    Závěr roku 1992 jsem trávil na zahraniční stáži. Ubytování jsem sdílel s finským kolegou. V bytě 2+1 jsme měli každý svůj pokoj, příslušenství jsme sdíleli, v kuchyni se často sešli při přípravě večeře. Kolegovi se v tom rušném roce prolínaly televizní zprávy z Československa a z Jugoslávie. Nechápal mou otrlost, se kterou jsem klidně zanechal ženu a děti v Praze bez ochrany otce/manžela.

    Václav Klaus skoro nikdy nebyl mým favoritem (tehdy vůbec ne). Při zpětném pohledu ale oceňuji, že pro nás s Vladimírem Mečiarem vyhandloval smírné řešení.

    O dva a půl roku později proběhla v Chorvatsku operace Bouře (Oluja) – masivní etnická čistka v Srbské Krajině s blahosklonným pochopením Západu. Později vyšlo najevo, že i se zpravodajskou podporou USA. Z „Jugošky“ jsme v létě 1995 už byli zvyklí na leccos. To, co šokovalo, byl styl a závěr mediální interpretace – v kontrastu k dosavadním kategorickým prohlášením o nepřijatelnosti etnických čistek spokojené konstatování, že Chorvatská republika „obnovila kontrolu nad svým územím“.

    Pokud by západní hlasatelé a strážci hodnot byli konzistentní, nebyl o něco později důvod bránit také Srbsku „obnovit kontrolu“ nad problematickými okresy. Dopadlo to jinak. „Humanitární“ bombardování Jugoslávie přineslo, jak to při takových akcích bývá, něco prasáren – těžko odlišit chyby od úmyslů. A také nezpochybnitelný důkaz, že NATO není obranná aliance. Čína musela překousnout, že jí vybombardovali velvyslanectví, Rusko, že je za šašky. Jako „legitimní cíl“ bylo bombardováno televizní studio v Bělehradu, „omylem“ řada civilních struktur (např. most a osobní vlak v lokalitě Grdelica). Jak by asi probíhala „Operace Spojencká síla“ dnes?

    Právě tehdy jsem pro sebe objevil autory jako Zbygniev Brzezinski (Velká šachovnice), George Friedman (Příštích sto let, Ohrožená Evropa, Bouře před klidem) a Tim Marshal (Příštích sto let). Jakkoli jsou všichni až příliš okatými vyznavači absolutní předurčenosti USA pro světovou hegemonii.

    Geopolitické interpretace skutečností dávají více smyslu, než ideologické. Asi to bude tím, že hory, řeky a moře, jsou na svých místech pořád, na rozdíl od našeho zaujetí pro tu či onu církev, socialismus či kapitalismus s přívlastky či bez. Respekt, založený na vzájemném uznání – schopností, dovedností, síly (ekonomických, vojenských, vědeckých…) Dobré hranice, snaha o dobré vztahy se sousedy a dalšími subjekty.

    Má to jeden háček. Respekt vyžadují i ti na druhé straně…

  6. Ano, Jižní Korea má 4x více obyvatel, ekologii vůbec neřeší, kde se dá stavět, prostě staví bo ekonomika nadevše. Žijí na území velkém jako Česko.
    Část území získala vysušením Žlutého moře, udělat něco podobného v Evropě, tak nás Greténi ukřižují.
    Gender také neřeší, oni si své tradice vzít nenechají.
    Obyvatelstvo je nahnáno do měst, kterým říkají spící města. Prostě ráno vstanou, děti odvede chůva do školky či školy většinou přímo do toho věžáku, kde dotyční bydlí. A jedou do práce, tam jsou tak dlouho, pokud uzná nadřízený za nutné.
    Odcházejí pokorně až po něm.
    Neznají pojem volný čas, ten mají pouze v neděli a to většinou vyspávají kocovinu.
    Pokud se den předem neopili, jedou na výlet.
    Japoncům odmítají prominout zvěrstva 2.WW i kdyby se v USA pos*rali.

    Československé legie mají na svědomí několikrát více oběti mezi lidmi na Sibiři než vojska Varšavské smlouvy u nás. Legionáři působili asi dva roky na Sibiři, Sověti u nás 20 let. Dá se říci, že jsme větší hovada než Rusové. Zradili jsme Kolčaka a ukradli carský poklad.
    Rusko začíná hovořit, že to Češi zavinili občanskou válku v roce 1918.

    Můj děd byl v Boce Kotorské. Přežil, ale jeho kamarádi ne. Žádné zápisky neměl, školy měl maďarské, stejně by jsme to nepřečetli. Dnes se nic o utrpení vojáků za války nedozvíme.
    Je to tabu, bo zlý je ten na východě, ale ne ten na západě, i když nám povraždil tisíc krát víc lidí.
    Dočetla jsem to po legionáře. Bohužel já si svého dědu pamatuji jako nemocného člověka.

    1. Vypadá to tak, že kdo chce jedno, jaksi z principu přichází o druhé. Buď máme krásnou přírodu a pohodu, ale s ní také závislost a podřízenost, nebo máme průmysl a obyvatelstvo, ale tím pádem smrady, špínu a vypjaté konkurenční prostředí. Buď máme zlato, nebo máme první zónu národního parku s vlky a rysy. Obojí dohromady asi nejde. Buď máme čisté Labe, Vltavu a Otavu, nebo máme papír, nábytek a sirky. Buď máme čistý vzduch, nebo máme kovárny, hutě a válcovny. Buď máme ve vzduchu smrady, nebo máme elektrickou energii… A tak by se dalo pokračovat. Postprůmyslový svět je sice krásný a romantický, ale obávám se, že dlouhodobě neudržitelný. Přesunuli jsme téměř veškerý průmysl a ekonomické aktivity do Asie, doma už je akorát vedení podniku a účtárna, a pak se divíme, že jsme na asijských kolosech závislí. Život v Asii je mnohem tvrdší než u nás, to nepopírám.

  7. Velice zajímavé a inspirativní, další podnět k přemýšlení. Ruské legionáře je lepší neidealizovat. Někteří se vraceli s rudými prapory a republika si s nimi nevěděla rady. Za zmínku stojí i zahraniční vojska za II.sv. války.
    A jeden námět pro přemýšlení. Ve střední Evropě je další národ v mnohem horším postavení, který přežívá jen díky vnitřní síle a schopnostem. Jsou to Maďaři. Mají dle Wikipedie 11 nositelů Nobelovy ceny. Což se i nich něco přiučit?

  8. Dost dobré. Autor má pravdu v tom, že máme-li začít nějakou rekonstrukci státu, tak musíme začít přemýšlet reálně a podle zákonů geopolitiky, nikoliv podle ideologie. Zároveň si myslím, že je na nás autor až moc přísný. Fakt, že máme náš vlastní stát umístěný mezi mlýnskýmy kameny velmocí tak dlouhou dobu a obrozenci zrekonstruovali z trosek naši kulturu a jazyk je jasným důkazem toho, jak jsme „hustí.“ 😀 Naše současná mizérie je dána tím, že se nacházíme 30 let po revoluci, kdy jsme v pozici poražené země a je jedno jestli tady byli komunisté nebo kapitalisté, poražený je prostě poražený a cca od prezidentských voleb v roce 2013 se plně odkopaly naše média, elity a také naši západní i východní partneři.

    Bývá zvykem si myslet, že naše země vzkvétala za Přemysla Otakara II nebo za Karla IV. Přemýšlel jsem dlouho, proč, četl různé knihy, navštěvoval hrady města, sledoval videa s historiky a dospěl jsem k závěru, že předpokladem pro to : „Make Česko great again! “ je především slabé a rozpadlé Německo, Malá Velká Británie, která zaměstnává Francii a Francie zaměstnává ji; Rusko se svými klasickými problémy, kdy je schopné posílat suroviny a bazálně obchodovat, ale zároveň má vítr z východních a stepních národů. Další předpoklad je surovinový zdroj, který poslouží jako steroidy pro ekonomiku. Naši nejslavnější panovníci měli kutnohorské stříbro. My sice už stříbro nemáme, uranu a gragitu možná nemáme tolik co Namibie, Kanada nebo Brazílie, ale na evropské poměry to je docela dost, nemluvě o lithiu a pokladu vůbec největším a sice kvantu vzdělaných lidí s velkým potenciálem.

    My se asi nedožijem toho, že Česko bude „great again“ , ale vyroste-li alespoň 1 nebo 2 generace, které budou takhle uvažovat, tak v tom případě toto filozifovaní mělo smysl.

  9. Aaaachjo, Jene, Jene…
    Vy jste podstatě génius, protože v zásadě dobrý článek, hodný zamyšlení se nad obsahem, dokážete zcela znehodnotit několika hámotinami.
    Já sice chápu, že to tak máte vnitřně nastavený a jak se rozdovádíte, tak prostě musíte; jenže já to po – cit.: „Vzpomeňme na ČS legie v Rusku, kdy všichni ti Vomáčkové, Vokurkové a Němečkové dokázali vyrvat bolševikům holýma rukama Transsibiřskou magistrálu (s klacky a kameny proti kulometným hnízdům), porazit bolševické loďstvo na Bajkalu s ukradeným parníkem, vzpomeňme heroickou bitvu u Zborova…“
    prostě odroloval a už jen velmi nahodile zkoukl.

    1. No jo, Občane, díky za Vaši pochvalu i kritiku, jsem jen kompilátor a diletant a jinak to asi neumím. Obvyklá reakce je: Dobrý článek, některé dobré myšlenky, ale šíleně mi vadí a, b, c, d, e, f, g, h. Nedělám si nárok na bezrozpornost (společnost, život a svět sám je v něčem dosti rozporný), nejsem žádný myslitel, spíš v cítitel a myslitel teprve ad hoc. Nedělám si tady ani iluze o tom, že bych byl nějaký nový věrozvěst a někoho přesvědčil, spíš se v duchu jungovské psychologie snažím odhalit stín, a s ním…. nic. Nechá se jen tak plavat v prostoru, až jej nakonec čtenář třeba sám uzná, neb se s nimi smíří. Já osobně jsem ke svým přesvědčením dospěl obyvkle podobně: Nejprve mi někdo starší řekl věc, se kterou jsem naprosto nemohl souhlasit, ale šla na dřeň, pak mi tak měsíc plavala v mysli, a nakonec jsem se s tím buď smířil nebo to i přijal za své.

      Na svou obhajobu jen to, že jsem našel asi v sedmnácti letech v popelnici plnou igelitku se zápisky legionářů (přivydělával jsem si tehdy vybíráním knih z popelnic a tímto jsem také nabyl své polovzdělání, většinu těch Huxleyů, Brehmových životů zvířat a Šolochovů okousaných od myší jsem i předtím přečetl), něco vydané sešitově, něco psané ručně v letech 1917 – 1918 a…. to bylo něco! Působivé byly zápisky o znovudobytí Transsibiřské magistrály poté, co legie musely odevzdat zbraně krasnoarmějcům. Zbraně neměli, jen nože, hole, kameny. Podle toho, co jsem četl, to proběhlo prakticky beze ztrát.

      Ale přitom ten tendenční étos „legionářství“, „sokolství“ a prvorepublikové státní mytologie fakt nevyznávám, na vojně jsem nebyl, o vojenství nevím nic, než co mi kdo řekne.

      1. I já neměl sílu dočíst – pro dnešní dobu naprosto zbytečné slohové cvičení navíc opepření nutností si kopnout – však víte do koho.

        1. Víte, jak to je. Já nejsem novinář, píšu především pro sebe samotného, případě pro úzký okruh těch několika pošuků, kdo si to přečíst chtějí. Jsme jako pára nad hrncem, chvilku se třepotáme a jsme pryč. Naše písemnosti na internetu mohou ze dne na den zmizet a to, co je vytištěno, stejně naše děti a vnoučata vyhodí. (Pokud vůbec budou umět číst a psát česky, možná budou znát jen newyorský dialekt angličtiny a komunikovat prostřednictvím smajlíků.) Literární náklad Západu obvykle už nesahá za požár knihovny v Alexandrii (jen tu a tam se najde něco staršího), byť zaznamenáníhodné myšlenky tu jistě byly i v pozdním glaciálu (jak rád bych si přečetl třeba něco od stavitelů Göbekli Tepe). Takže asi tak k té zbytečnosti, samozřejmě máte pravdu.

  10. Souhlasím, pravda nás osvobodí. A tedy psát v této souvislosti v oslavné ódy o tom, jak „legionáři holýma rukama, klacky a kameny vyrvali bolševikům Transsibiřkou magistrálu“ mi přijde trošku mimo. Nebudu to dále rozšiřovat, chápu, že v našich počestných vlasteneckých kruzích motivace, činnost a reálné skutky ČS Legií na Rusi jsou tabu. Hezký den

      1. Ne, to určitě ne. Skutečně to bylo míněno jako přání, všem. Beru toto místo jako ostrov pozitivní deviace.

  11. V roce 73 jsem nastoupil po odvolání na strojní průmku, bo mě nepřijali na stavební průmku se samýma jedničkama – pro „velký počet uchazečů“ (otec měl uppadkv). Byl jsem sdělovadly přesvědčován, že technické vzdělání bude v budoucnu lépe hodnoceno, bo bude nositelem pokroku a v rozvinuté socialistické společnosti to bude jediný správný směr.
    No a nestalo se. Strojní průmku jsem „vylepšil“ strojní fakultou (mezi námi – nic nového jsem se nenaučil) a humanitní směry měly pořád větší prachy. Až do roku 90, kdy mě z práce vyhodili za novinový článek a stal jsem se svého štěstí strojvůdcem. Až tady, při samostatném rozvodování, se mi technické vzdělání vyplatilo – a vyplácí se dodnes. Já osobně bych viděl prosperitu našeho „středoevropského válčiště“ (jak náš prostor v Evropě nazývali na vojně lampoši) v technickém vzdělávání širokých mas, rozvázání rukou malým a středním podnikavým technickým nadšencům a zejména jejich podporou státem, aby technické vědomosti zůstaly a rozvíjely se doma a ne někde v zapráskaném německu.

    1. Rusko k tomuto rizenemu vzdelavani prechazi.

      Muzeme vyrabet inzenyry a doktory, noveji treba ITaky.
      Gender blbky muzeme vyvazet do usa na zkrmeni, stejne uz k nicemu nebudou.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.