3 prosince, 2022

Prarozkošná podiveň

Nejkrásnější sbírka je bílá zeď. – Tuhle pravdu jednou objeví mnohý z nás, a snad je lépe, dospěje-li k ní spíše později než dříve. Autorem té hutné a mimořádně výstižné formulace je pan Miloslav Nevrlý.

Dnešní den byl plný ptačího zpěvu, slunce, jara a vůně čerstvě skáceného dubového dřeva. A vápnem obílená zeď přístěnku odrážela světlo téměř letní – připomínku časů, o kterých jednou možná řekneme, že byly lepší. – Kdo u toho byl, ví, o čem je řeč.

—ﬡ—

Posílám Ti pozdrav od mořského břehu, od jižního moře,
z mysu se zříceninou - údajně až z římských dob.
Jedno jisté místo na těch skalách dál žije svým životem,
právě jsem to viděl. - Není to krásné?

Slunce udeřilo do hladiny, rozprsklo se v tisíci odlesků, a kdybychom chtěli použít ještě jedno otřepané klišé, řekli bychom, že jim padlo do očí. Krátce: odraz slunečních paprsků je oslepoval a oni neviděli přesně, kam jdou. – Čtenáře snad v této chvíli napadne, že předchozí věta je svým způsobem pod čarou symbolická – což je pochopitelně jen dodatečná interpretace.

Neviděli, kam jdou, ale oba to věděli – i když o tom neztratili ani slovo.

Jak kráčeli vodou, slunce se dál odráželo v hladině a příliv dál mělce zaplavoval kamenitou šíji. Návrší, obklopené mořem ze tří stran, stalo se dočasně ostrovem.

Než dobrodili na ostrov, byli zmáčení až po kolena.

Přivítal je skalnatý břeh s olámaným fíkovníkem. Do skal bil příboj – a čirost pobřežních tůní, když ustoupila pěna, přecházela z průzračného nic do tmavnoucí modři.

Svět je plný nástrah: odolali jsme svodům psát o padání slunce do očí, abychom vzápětí podlehli pokušení přiznat, že vzájemně do oka padli si už dávno. Má smysl dodávat, že zbývalo už jenom padnout si do náruče? – Ale ano, bylo to tak.

Co psala ještě voda do písku a skal: koupel, slunce a sůl, rozvoněnou opálenou pleť. Příboj, který opustil vlny, prostoupil je oba a změnil se dočasně v Maelström.

Když se brodili zpět, vzali se za ruce, ale zatopené kamenité dno je přimělo, aby balancovali každý samostatně. – I v této větě najde čtenář, bude-li chtít, jakousi symboliku, předzvěst příštích časů.

Ale jim to tehdy tak nepřipadalo.

Posílám též pozdrav od mořského břehu, máme tu nádherný písek.
A voda moře severního je příliš ostrá na koupání. Krásné, jak si
některá místa dál žijí svým životem! Vše v pohybu, jen lidská paměť
ne a ne se smířit s tím věčným koloběhem. Měj se nádherně
a dík za pěknou vzpomínku.

—ﬡ—

17 thoughts on “Prarozkošná podiveň

  1. Moře leda ve snu spatřím,
    kolébka života,
    vlnka za vlnkou,
    bílé skály rozbíjí,
    vlnka za vlnkou
    budoucnost přináší.

  2. Pominu-li měřítko, dá se skalní výhryz připodobnit s trochou fantazie k přístavišti v Gjogvu a to už jsem doma. Na hřbitově tam žena k sobě tiskne malé děti a hledí na oceán. Manžel nepřijede, zůstal na moři, jako všichni muži.

  3. Tohle bohužel neznám. Já miluju ledová moře a tam člověk celý zcvrkne a zoranžoví, cvakají zuby a na břehu hledá ručník a ihned hodí bundu na holé tělo.

  4. Ostrov Gavdos mi to připomíná. Nejjižnější místo Evropy. Liduprázdno, těžko tam někoho potkat, žilo tam jen čtyřicet obyvatel. My pouze dva. Slunce síly až africké, však je to tam do Libye jen kousek přes moře. Pocity robinzonské….. s trochou fantazie.
    Kdoví, zda tam nebylo tak příjemno také proto, že je to skutečně hodně daleko od Bruselu, neměl jsem dojem, že tam nějaká nařízení všeho druhu už dorazila.
    Velká nákladní loď nehybně pár dní parkující na obzoru.
    Ve vzpomínkách jsou tamní pláže možná ještě krásnější než tehdy skutečně byly. Třeba v tom hraje roli i to, že jsme byli o čtvrt století mladší.

    P.S.: Já to, Alefe, tak poeticky napsat neumím, není mi to dáno. Ale lyrika to byla……

  5. Čistá lyrika byla už od základky nad moje chápání.
    („Co tím chtěl básník říci?“ – „Prosím, básník chtěl vyjádřit svoje nadšení nad / svůj rozhodný odpor proti / svůj strach z / svoji důvěru v …
    Nebo se mu souško prostě moc chtělo to, víte co, ale zrovna neměl s kým. To víte, nuzný básník za tvrdých časů první republiky. Tak to zabalil do řečí o pelu květu rudého po prvním čmeláčku dychtícím, aby nějaký studentík čtyři generace po něm měl aspoň nějakou šanci u objektu svého toho, víte čeho, až jí to bude nějaký horký červnový večer, s nadějí na nezapomenutelný prázdniny, z paměti špitat do ouška.
    A nebo se po třetím pivu v nějaký nádražní knajpě vsadil, že nepůjde s pískem dřív, než dopíše tu kravinu, kterou se už neobtěžoval ani zrýmovat, aby jednou, až se to dostane do čítanek, trpěli ti mladí hajzli ještě víc než on teď, což se mu, souško, jak názorně vidíte, beze zbytku podařilo.“
    )
    Z čehož je patrné, že takový již od základky primitiv nedokáže čistou lyriku ocenit, pochopiv celý text pouze (?!) jako skutečnost, že na poměrně zajímavém místě skalnatého pobřeží si spolu dva mladí kdysi to, víte co, a jeden z nich na to po létech na dotyčném místě vzpomíná tak intenzivně, že má odvahu poslat druhému aktéru onoho děje zprávu z popisem své aktuální polohy a rozpoložení.
    I když … to vynucené balancování každý sám, to stačilo i pro mě a líbilo.

    1. Napsal jste to krásně!
      Z Ládikova komentáře jsem pochopila, že na tom ostrůvku museli být ti zamilovaní delší čas. Protože, jak Ládik upozornil, v ledové vodě se scvrkne celé tělo.
      Já bych četla lyrické texty jedině když by byly jednotlivé stránky prokládané plátky moravského uzeného.
      Chyba jen, že by se ty stránky umastily, a špatně by se to četlo. 🤔
      Ách jo 🙁

        1. Děkuji za pochopení. 😍
          Já jsem tuhle epickou báseň také nenapsala pro čtenáře vašeho typu.

          Povídala koza koze
          jak šly spolu po úvoze.
          Taková jsem pěkná, bílá,
          ach, proč jsem se nezrodila
          radši někde v Orientu?
          Tady denně slýchám hen tu
          hlášku naší panímámy,
          že mám chlívek bobky stlaný.

          V Orientu švarný chlapec
          pulíroval by mi kotec,
          při měsíčku šeptal by mi
          do ouška sladoučké rýmy…

          Achich ouvej je to bída
          pantáta si jetel hlídá,
          má ho jenom pro kravičku
          a já baštím jen travičku.

          V Orientu po ránku
          snídala bych marjánku.

          ( Podle Jana Čarka )
          ( Volně )
          ( Hodně )

    2. Co tím chtěl básník říci? Zrádná otázka. Taky jsem kvůli ní měl na SŠ průser, odvětiv: „…no přece právě to, co napsal! Mám to přečíst ještě jednou?“

      Prostě průser.

    1. Vybornej text ../Rozvaliny zase aktualni/..
      A neni divu ,ze se tady prave odehrava „nuklearni explose lidske popularity“ ,kde vsichni hledame nejaky asyl, ostrov miru a pokoje .

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.