3 prosince, 2022

Pravda těch, co nikdy neprohráli

Od pádu Azovstalu je to jeden z nejčastějších titulků našich pravdomluvných deníků i vojenských analytiků. „Batalion Azov – nacisté nebo hrdinové?“ Dá se to najít v různých obměnách, už to snad nevynechalo žádné médium zobrazené na titulní stránce Seznamu. Když si článek rozkliknete, dozvíte se pokaždé zhruba to samé. Batalion založil Bileckij, původně šlo o fotbalové ultras a různé neonacistické bojůvky, ale časem se z nich stal elitní pluk, který se vyznačuje vysokou bojeschopností. Výsledný dojem má vyznít tak, že nejde o žádné nácky, ale o hrdinské tvrďáky.

Všechny tyto články mají ovšem společný stejný argumentační faul – Nacista nebo hrdina. Pokud dokážeme, že Azováci jsou ukrajinští hrdinové, nemohou být nacisty. Ale takhle to prostě není. Mezi těmito dvěma pojmy není nic vylučujícího. Hrdina i nacista, to může úplně v klidu koexistovat vedle sebe.

Erich Maria Remarque psal ve svých románech z doby Druhé světové války, kdy byl v exilu v USA, že Američané nedokázali pochopit, že nacistický velitel koncentračního tábora mohl být ve službě tím nejhorším parchantem, který zcela bez skrupulí vražil a nechával vraždit, ale mimo službu to byl milující otec, vzorný manžel a pečlivý chovatel králíků. Podle Američanů totiž nacistický velitel musel být zrůda vždycky.

Jak vidno, tento způsob myšlení naše transatlantické bratry ještě neopustil. Pokud prokážeme, že příslušný sviňák je alespoň v některých ohledech morální, nemůže už být v jiných ohledech zrůdou. Pokud prokážeme, že je Denis Prokopenko hrdinou, už nemůže být zároveň nácek, kterému zabití Moskala nezvedne krevní tlak.

Ale takhle to prostě není. Nespočet psychologických experimentů prokázalo, že i zcela slušný člověk je za určitých okolností schopen páchat to nejhorší zlo. Stejně tak je možné, aby jeden a ten stejný člověk „přepínal“ mezi režimem hodný a zlý. Příslušníci SS na jedné straně vraždili zcela metodicky, na straně druhé se uměli dojímat smrtí německých dětiček a utrpením německých žen. Ani jeden z těchto režimů nebyl hraný. Orwell dobře věděl, proč píše o doublethinku.

Vidlácky chci říci, že takhle nějak vypadá morálka těch, kteří nikdy neprohráli. Kteří už dlouho nenesli na svých zádech okupaci, nemuseli se dívat, jak se jim po ulicích producíruje nepřítel a neměli nikdy dilema, jak se v takové situaci zachovat. Britové i Američané prostě už strašně dlouho vítězí. Nemusejí se nikomu omlouvat, protože nikdo jim nepřijde spočítat účty. Po mnoho desítek i stovek let je nikdo neokupoval. Nemuseli poslouchat vnucené vládce, nemuseli se zodpovídat právu cizího vítěze. Nedostali po hubě i kdyby desetkrát měli pravdu.

Proto může jejich velký kamarád Petr Kolář halasně tvrdit, že Kisinger se na věci dívá příliš realisticky, místo aby se na to díval z hlediska, co je správné. A co je správné, určujeme my, že ano… Teď je správné zvítězit nad Ruskem, je správné bojovat za vyšší principy Západu, je správné bojovat za Evropské hodnoty, protože je to morální. Co na tom, že tato pravda není vyfutrovaná dostatkem peněz, munice i kanónů. Co na tom, že se za tuto pravdu musí bojovat pomocí frontových měst. Co na tom, že v boji za tuto pravdu musejí civilisté v Azovstalu krýt hrdiny z batalionu Azov.

Američané už strašně dlouho nezažili, jaké to je, když i s vyššími principy mravními prostě prohrajete. Když i s tím nejlepším přesvědčením podlehnete. Když je nebezpečné říkat, že vražda na tyranu není zločinem. Když prostě nedostanete na výběr, nepřítel vás vykoupe v krvi a vy se musíte poddat na milost a nemilost. Když slyším mluvit Borise Johnsona, tak vidím přesně tohle. My určujeme, co je morální, my máme pravdu a Boha na své straně… a tím pádem z války děláme záležitost pravdy a morálky. Když se to hodí, je morální hodnotou právo na sebeurčení, jindy právo na nedělitelnost hranic. A nebo si s tím hlavu neděláme vůbec, protože jsme tam udělali nějaké průzkumné vrty a od té doby je tam ohrožená demokracie.

Pravda trvalých vítězů. Těch, kteří se nikdy nemuseli zapřít pro budoucnost svých dětí, kteří nikdy nemuseli držet hubu a krok, kteří nevědí, jaké to je, když přijdete o všechno, když se přes vás prostě přelijí cizí hordy i cizí zájmy. A protože nevědí, jaké to je, dělají svoje spravedlivé války. A když se to pak jako obvykle nepovede, nikdo není potrestán. Nikdo nezmění smýšlení. Prostě jen za čas vlezou do další spravedlivé války, kterou někdo odnese, protože je nucen bojovat za vyšší pravdu věčných vítězů, která se navenek projevuje především zájmy velkých korporací.

Tohle naučili své příznivce… novináře, politiky, diplomaty, umírněné lidojedy v různých hrdlořezných opozicích. Kteří pak musejí utíkat na podvozcích letadel, protože Afghanistán není ostrov Anglie. Protože Vietnam není USA. Teď se to děje znovu na Ukrajině. Spravedlivá válka, která kromě té anglosaské spravedlnosti v sobě nic morálního nemá. Já se dlouho divil, že v USA nedošlo k žádné čistce po afghánském debaklu, ale teď už to chápu. Oni všichni bojovali za svou spravedlivou věc, dělali to, co bylo správné a mysleli to dobře až do samého konce… a veškeré ztráty nesl někdo jiný.

Proto nám dneska dějiny začaly 26. únorem. Protože tehdy Rusko prokazatelně vpadlo na území jiného státu a nedá se to okecat. Vpád Zla. Osm let ostřelování Doněcku, opakovaně nedodržované dohody Minsk 1 – 3, Majdan i svržení zvoleného prezidenta, to nic neznamená. To není zlo. To je ospravedlnitelné, protože se to dělalo ve jménu našich ojroatlantických hodnot. Dvacet let provokování je zcela v pořádku a stejně tak v pořádku jsou nacistické runy na uniformách, protože hrdina nemůže být fašista.

A my?

Všimněte si, jak geniálně to Žáček vyjádřil ve své básni… Ta země která plodí kacíře, kde všichni věří jen své nevíře… Jak jinak to tady také máme dělat? Furt se to přes nás přelévá, naši premiéři si mohou vybrat pouze to, zda půjdou přikázaným směrem zdráhavě a nebo nadšeně. Nic neplatí nadlouho… dokonce ani podpora plynovým kotlům ne. Zde se dá opravdu jen věřit nevíře a být kacířem. Je úplně jedno, jestli máte pravdu, stejně musíte dělat, co vám přikážou. Nakonec vždycky prohrajeme a musíme s tím nějak žít.

A víte co? Těm věčným vítězům by to také prospělo. Zažít jaké to je, když se vám rozpadnou hodnoty na prach a začne je určovat váš nepřítel. Když máte na výběr mezi líbáním cizího prstenu nebo zničením. Když se všechno obrátí proti vám a dorazí vás včerejší kamarádi. Hodně by to proměnilo jejich náhled na svět.

214 thoughts on “Pravda těch, co nikdy neprohráli

  1. Přestala fungovat Paroubkova Vaše věc, hlásí:
    Site off-line
    The site is currently not available due to technical problems. Please try again later. Thank you for your understanding.
    If you are the maintainer of this site, please check your database settings in the settings.php file and ensure that your hosting provider’s database server is running. For more help, see the handbook, or contact your hosting provider.
    —–
    Problémy alternativních webů sednes vrší…..

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.