30 listopadu, 2022

Z důvodů, které neprozradím

Ta věta není z mé hlavy, ale nepřestává mne fascinovat. Já vím, co mi chceš říct, můj milý deníčku: měl bych to vzít trochu obšírněji. Tak dobře.

To bylo v těch krásných časech, kdy jedna z bezpočtu mých přítelkyň studovala žurnalistiku. S velkou dávkou neskromnosti si dovolím říct, že jsem jí u toho občas trochu asistoval – jednak proto, že to byl humanitní obor, o jehož obsahu a vlastně i existenci jsem do té doby měl jen velmi matné tušení, a taky – a především – proto, že mě zajímala má přítelkyně. Já už to tak mám: zajímají mě věci, které zajímají lidi, kteří zajímají mne. Líp je tak poznám – ty lidi, i ty věci.

Schopná novinářka potřebuje fotografa, aby ke svým reportážím měla dostatečný obrazový materiál. Spoušť fotoaparátu mačkat umím, i zcela přirozeně jsem budoucí novinářce (jak jsme se tehdy oba mylně domnívali) nabídl své služby. Na pořadu dne bylo interview s jistým známým léčitelem.

Interview nestálo za mnoho, a nebylo to zásluhou mladé žurnalistky. Fotky nestály za nic, a bylo to zásluhou fotografa. Přesto naše autorská dvojice z celé akce vytěžila perlu, kterou se dodnes při stále méně častých setkáních nad čajem bavíme. Zpovídaný léčitel se kroutil jako přetržený červ a na vcelku přátelské a dobře míněné otázky nakonec odpověděl takto: „Z důvodů, které neprozradím, vám příčinu utajení nesdělím.“

Sleduješ, deníčku? Ta vzácná symbióza obsahu a formy! Mohl prostě říct: „Nic vám neřeknu.“ Takhle brutálně to dělám já, když mně zavolá obchodník s deštěm nebo cennými papíry, a řeč zapřádá otázkou: „Měl byste čas na krátký monitorovaný rozhovor?“

Ale náš léčitelský subjekt vybral zatáčku vskutku elegantně: z důvodů, které neprozradím, vám příčinu utajení nesdělím.

To bych fakt nevymyslel.

—ﬡ—

Kdybych vyšel jen ze svých skromných osobních zkušeností a zobecnil, musel bych napsat: každý Američan je pako. Což je pravděpodobně nemožné; jistě existuje alespoň jeden Američan, který není pako, ale já jsem doposud takového nepotkal. Potkal jsem jich celkem asi pět.

Ten zatím poslední se jmenoval Garry, a dokonale mne utvrdil v dosavadní zkušenosti s Američany.

Setkali jsme se v jednom nevelkém jihočínském městečku, které se rozkládá mezi malebnými skalními homolemi na stoku dvou řek. Byli jsme vlastně tři: já (Čech), Garry (Američan) a Saša (Švýcar). Konverzovali jsme anglicky, protože Garry ani já jsme – na rozdíl od Saši – rakousky, německy, ani švýcarsky neuměli, a to se vůbec nezmiňuji o francouzštině.

Saša je finančník, který cestuje po světě pro zábavu. Dodnes si píšeme a v Číně se podruhé asi nepotkáme; tak-nějak jsem pochopil, že Saša v Říši středu už viděl a zažil to, co chtěl, a na zeměkouli je ještě spousta jiných míst, na které stojí za to položit nohu.

Kdo je Garry, vlastně nevím; a nevím ani, jestli to věděl on. Určitě něco hledal. Nikdy neprozradil, kolik je mu let; hodně a velmi zasvěceně mluvil o józe, tai-či a energiích, a bylo vidět, že jeho klouby mají to nejlepší dávno za sebou. Pojídal chilli papričky, až mu slzy tekly z očí (nedivím se), a vytrvale se sháněl po nějakých čínských masážích. Neustále a každému udílel dobré rady na jakékoli téma.

Saša a Garry byli v místě poprvé a tak mi nezbylo, než ujmout se alespoň občas role turistického průvodce.

Tuhle službu já obvykle poskytuju dost nerad. Je to především z důvodu, že moje chodecké tempo je od přírody ostré, a když už mě okolnosti donutí šourat se pomalu, jak zpravidla bloumající turisté činí, začnou mě z toho bolet nohy. – Obětoval jsem se tedy. Jak jsme tak korzovali městem a prohlíželi stánky, plné předražených kýčů pro turisty, rozvinuli jsme mezi sebou i rozhovor. Moji přátelé celkem nepřekvapivě nakonec sklouzli k politice, a Garry Sašu naprosto vyvrátil, když prohlásil:

„Moje vláda mě absolutně nereprezentuje.“

Saša vyvalil své švýcarské bulvy, ohromeně polknul, a kontroval:

„Jak – nereprezentuje? Ty nechodíš k volbám? Když chceš vládu, která by tě reprezentovala, měl by ses voleb účastnit.“

„Já se účastním, k volbám chodím,“ pravil Garry, „ale prostě mě vláda absolutně nereprezentuje.“

„A tak proč jsi nevolil někoho jiného, kdo by tě reprezentoval?“ následoval další Sašův nevěřícný dotaz.

Tak nějak, pomyslel jsem si, mohl by probíhat rozhovor dvou mimozemšťanů ze dvou sousedních galaxií. Poslouchal jsem mlčky – co taky k tomu říct, že? Dva světy narážely na vzájemné nepochopení a já jsem to zaujatě sledoval. Ale když ke mně Saša obrátil zrak v němém gestu, hledaje u Čecha alespoň morální podporu, musel jsem ho zklamat:

„He’s right. I understand him very well. It’s exactly the same for me, I don’t have it different in our country,“ a tím jsem Sašu defifnitivně dorazil.

Taky jsem nevycházel z údivu: nikdy by mě nenapadlo, že se v nějakém politickém tématu shodnu s Američanem proti Švýcarovi.

To už jsme došli cestou mezi rýžovými políčky a pomelovými sady až k řece, kde je pěkná písčitá pláž. Saša se rozmluvil, teprve když přeplaval na protější břeh a zpět.

Vidíš, deníčku? Proud mého lucidního snění volně splynul s proudem řeky. Jako bych tam byl.

—ﬡ—

Citrusové sady voní dvakrát: poprvé na jaře, když kvetou, podruhé na podzim, když dozrávají. Tehdy, mám-li tu možnost, osedlám bicykl a osamocen vyrážím do kraje.

Ne že bych o to usiloval – ale při svých toulkách jihočínskou krajinou si jasně uvědomuju, že navzdory pokročilé sinizaci Číňan ze mě nikdy nebude. Kromě jiných zásadních daností je tu něco, co nikdy nezměním, protože nechci. Číňan je kolektivní hráč, a já jsem nenapravitelný sólista.

Moji čínští přátelé se baví zásadně v kolektivu. Štěbetají jako vlaštovky na drátech, je jich všude plno. Vyrazit s nimi na výlet není špatné – člověk tak uvidí a zažije věci, které by jako cizinec jen těžko hledal. Ale moje přirozenost je úplně jinde.

—ﬡ—

Jedu sám, v dálce utichají hlasy města. Pod širokými pneumatikami horského kola skřípe štěrk a písek. V příbřežních bambusech ševelí vítr a nad planinami se prohánějí hejna kobylek. V mělčinách protějšího břehu polehává několik buvolů. Daleko proti proudu řeky pluje vor. Na tu vzdálenost vidím jen široký klobouk a bidlo, které posouvá vor podél břehu. Vím, kdo to je: stařík, který turistům – samozřejmě za poplatek – předvádí rybolov pomocí kormoránů. Ve všední den o polednách není po turistech vidu ani slechu, tak podél břehu sbírá naplavené dříví.

Já podél břehu sbírám vůně a poklady života.

Až se den nachýlí k časnému odpoledni, otočím se a vezmu to přes město. Na trhu koupím ovoce, v supermarketu sušenky k čaji a kokosový džus. Ty sušenky chutnají podobně jako Club Opavia u nás doma, jenom jsou navíc sypané sezamem. Kokosový džus u nás nemá ekvivalent a je to třetí věc, kterou si vždycky hned po příjezdu koupím. Proč třetí? Protože jako první si kupuju čaj a jako druhé – horské kolo.

Večer, až se setmí, zajdu na večeři a navštívím kamarádku Yanzhen, která má čajovnu U sedmi hvězd. Než pojedu domů (myslím domů – do vlasti; jinak je „doma“ tam, kde zrovna spím), většinu šatstva pošlu napřed, v balíku poštou, a U sedmi hvězd nakoupím dvacet kilo čaje, které si domů – do vlasti přivezu v kufru.

Ale to je daleko, v mlhách budoucího času.

Noc je teplá a plná vůní a ty vůně jsou úplně jiné, než byly za denního světla. Nemůžu odolat: sedám na terasu a piju ještě jeden šálek čaje, k němu sušenky. Nebe je plné hvězd. V koutě terasy, tam, kam dosahují větve pnoucí vistárie, zaznamenám pohyb: je to krysa, která šmejdí, nenalezne-li něco k snědku. Nenalezla, a zase mizí ve stínu.

Ráno se v údolí nad řekou válí mlha. Hned poté, co ji slunce vypije, přiletí sršeň. Je to krásný, veliký, výstavní, nádherně zbarvený exemplář sršně mandarínské. Otevřenými dveřmi vletí dovnitř, ale neví, kudy vede cesta zpět. Z terasy přes sklo sršně chvíli obdivuju, pak ho chytím do sklenice a pustím ven. Takhle to spolu děláme dvakrát do týdne, někdy i obden. – Divné, že? Spousta lidí to má nastaveno jinak, ale moje slabost pro sršně má svou příčinu. To ti musím vysvětlit.

Když jsem já byl tenkrát kluk, svět na dlani jsem měl a k nebi měl jsem blíž, a tak jsem jednou lezl na posed, kde sršni (moravští) měli hnízdo a já jsem jim (nerad) hlavou do toho hnízda vrazil. A oni mně pak na oplátku vrazili do hlavy několik žihadel. Hlavu jsem měl pár dní jako kbelík, což má prateta léčila obklady z cibule, a opravdu – otok časem zmizel, ale trvalé následky ve formě nevysvětlitelné slabosti pro sršně a obdivu k nim přetrvaly podnes. Projevuje se to i v Číně. Sršeň to ví a občas přilétá na návštěvu, abychom se viděli a stvrdili své zvláštní něcojakopřátelství.

Sluneční vůz na své denní cestě mezitím vystoupá výš a svět zaplaví vůně citrusových sadů, tržnic, řeky, kuchyní, dvorků se slepicemi a prasaty, a také vůně smaženého smradlavého tofu, bez něhož určitá sorta turistů nedokáže žít… Napsal bych, že se tam vrátím, že se tam i poslepu vrátím, ale bylo by to příliš patetické a nebylo by to moje.

Číňan ze mě nikdy nebude, ale na některá místa v Číně mne to táhne, skoro jako bych jím byl. A ty se ptáš, můj deníčku, jak se to tak může stát? Kde se bere ta prázdnota, která volá po zaplnění duše vůněmi řeky, tržnice, citrusů a smaženého tofu…? Je to snad tajemství?

To je věru otázka. Starý mistr, Lao-C‘, v Tao-Te-Ťing říká, že pravé úplnosti lze dosáhnout pouze návratem, je to tuším verš 22, a s odpovědí se tedy musíme vrátit na začátek.

Je to tak, můj milý deníčku. Úplně tak, jak to říkal ten léčitel: je to tajemství.

A z důvodů, které neprozradím, příčinu utajení nesdělím.

—ﬡ—

Psáno a poprvé publikováno 25.3. 2020 na webu Vidlákovy kydy

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.