3 prosince, 2022

Proč raději pracuji rukama

V posledních měsících, tedy vlastně už letech, jsem své kydací návštěvy lehce omezil ve prospěch práce rukama. Koho by zajímaly důvody, je to trávení času s juniorem, zvaným Pinocchio, dále má buzerace jeho osoby při mechanických pracích na opečovávaných strojích a v neposlední řadě pocit, že za mnou zůstává jakási stopa. Prostě někdo do zblbnutí sadí stromy, staví domy a plodí syny, já jsem po naplnění této triády přešel na opravárenské práce na starých vehiklech, které by zcela teoreticky měly působit dojmem tzv. veterána, tedy silničního vozidla staršího třiceti let.

Je mnoho teorií, nebojím se napsat přímo škol (škola je v tomto případě ucelený a nejlépe i kodifikovaný názor či teorie na nějaké širší téma), jak by měl takový veterán vypadat. Na tomto poli panuje doslova bratrovražedná řež mezi příznivci několika směrů. Ti nejortodoxnější nejenže nechávají své miláčky rezavé a omlácené, ale ještě jim další šrámy ručně a zručně zhotovují. Oproti jejich konání jde třeba jiný názorový proud, který fandí nejen novému kabátku renovovaného pekáče, ale bezostyšně mění klíčové součásti stroje za nové, materiálově i konstrukčně lepší a modernější, avšak nepůvodní, což jejich konání v očích těch jedině správných veteránistů degraduje málem na trestný čin.

Tolik k dosažení alespoň povrchní orientace potenciálního čtenáře v problému oprav a provozu prastarých křápů. Pro další ilustraci takových prací zařazuji do textu pár foteček k dotvoření obrazu, kolik taková práce vyžaduje času, znalostí, úsilí a rovněž peněz.

Loni v srpnu jsem se neprozřetelně zmínil kamarádovi, že by pro nás nebyl problém zrenovovat kabát benzínové nádrže motorky Jawa Californian z roku 1969. Slovo dalo slovo a přítel kamaráda dovalil nádrž z motorky. Po jejím ohledání mi ovšem lehce ztuhl úsměv na rtech. Tohle rozhodně nebude jen oprava laku, jak bylo původně domluveno…

Prvním úkolem bylo nalézt firmu, která zajistí opravu pochromovaných částí nádrže. Z pestrého výběru firem na českém trhu Pinocchio vcelku rychle vyselektoval budoucího zhotovitele zrcadlově lesklého povrchu za co nejméně bolavou cenu. Následovalo změření lakovaných ploch za účelem pozdějšího zhotovení nástřiku, protože nádrž, potažmo její původní barevná úprava se souměrně pouze tváří. Po „zhotovení dokumentace“ šla nádrž do chromovny. Zde se odstranil rez, nanesením mědi se vyrovnaly všechny nerovnosti, aby se po vyleštění nádrž nachromovala.

Ovšem když se nádrž objevila doma, čekalo nás rozčarování. Dodavatelská firma naplácala chromem nejen boky nádrže, ale polila ji tímto kovem naprosto všude. To je možná dobré pro antikorozní úpravu, nikoli však pro nanášení tmelů a laků. Po několika pokusech a několika dotazech jsem si ověřil, že tmelení nerovností pod lakovanými částmi nádrže opravdu nehrozí.

Tmely všech značek prostě padaly dolů. Podobné to bylo i s barvou. Nakonec jsem zjistil, že je nutno chrom řádně zdrsnit. Padly na to asi čtyři hodiny broušení smirkovým plátnem. Pak bylo nutno nádrž hezky oblepit a zdrsněné části po odmaštění nastříkat speciální základovou barvou, které by nevadil jako podklad barevný kov.

Po nanesení základu jsme z nádrže strhli papír a pásky, abychom byli schopni odbrousit „schodky“, které barva udělala, jakož i zdrsnit barevný povrch jemným smirkem. Následovalo další oblepení a nanesení vrchní barvy, jejíž odstín jsme předtím vybírali podle jiných dílů s originální barvou.

Tím ovšem práce nekončila. Před provedením opravy této nádrže jsem byl požádán, abych se pokusil co nejvěrněji napodobit původní vzhled. Z toho důvodu jsem nechal namíchat několik kelímků barvy stejného odstínu, ovšem různého stupně lesku, protože dnešní barvy se prostě lesknou mnohem více, než ty původní. Následně jsem si vybral z několika zkušebních zástřiků ten, který se nejvíce blížil dnešnímu lesku třiapadesát let staré barvy. To byl asi nejtěžší úkol při tomto pokusu o renovaci.

Vrchní lak jsem pak nanášel ve třech vrstvách a v poněkud hutnější konzistenci, než by bylo třeba. Měl jsem totiž strach, že při nanášení dalších vrstev se barva tzv. utrhne a na lakovaném povrchu steče do kapek, neboli „soplů“.

Výsledek byl jasný – lakovanou část pokryl namísto lesklé barvy klasický „pomeranč“. Tento výsledek jsem více méně očekával a nežádoucí krupici jsem „strhnul“ pomocí smirku zrnitosti 3 000 a následným přeleštěním lešticí pastou na staré autolaky. Tím jsem docílil dalšího velmi jemného zmatnění a zároveň srovnání povrchu při zanechání jisté nerovnosti laku, jaká se běžně vyskytuje při průmyslovém stříkání autosoučástí a karosérií. Tímto postupem jsem podpořil vznik jistého rozptylu konečného lesku lakovaných částí nádrže.

Přeleštěním nového laku ovšem renovace nádrže nekončila ani náhodou. Starší čtenáři si budou jistě pamatovat, že staré Jawy, přezdívané lidovými názvy „kejvačka“, či „panelka“ byly krášleny zlatým linkováním. Vyrobit linky, které by alespoň připomínaly někdejší zdobnost československých motocyklů, je dnes dost problém. Tehdejší syntetický lak, obohacený „zlatými“ šupinami je sice k dostání, nicméně příliš nesplňuje dnešní požadavky na trvanlivost a stálost. Vždyť původní linky šly „sundat“ kusem hadru a trochou lešticí pasty, či minimálního množství ředidla. Tenkrát to nikomu moc nevadilo, protože zlaté linky byly v ceně a malířky, které motorky linkovaly na výrobní lince ručně, to uměly zatraceně dobře a ještě zatraceněji rychle. Třeba takový blatník dokázaly nalinkovat dvěma tahy. Já jsem byl na tom poněkud hůř, protože to jednak neumím, za druhé se mi třepe ruka, že bych mohl profesionálně cukrovat koláče, za třetí nemám na takovou práci vercajk. Štětce, které jsem si k tomuto účelu koupil, jednoduše nefungovaly. Takže opět nastoupila lakýrnická izolepa a Pinocchio s pravítkem. Pinocchio všechny budoucí linky hezky z obou stran olepil a vrhli jsme se do práce. Za deset minut jsme toho nechali, protože zakoupená zlatěnka jednoduše na polyuretanovou „jednošichtovku“ nechytala, ať jsme štětci máchali, jak jsme chtěli. Následovala přestávka vyplněná vyjmenováváním všech nám známých gynekologických výrazů, abych vzápětí poté, co jsem zjistil, že výrazy opravdu, ale opravdu nic na neutěšeném stavu nezměnily, popadl proužek smirku, obalil jím speciálně vystřižený kousek hrubšího hliníkového plechu a prostůrek mezi dvěma izolepami jsem začal usilovně třít až do jeho zmatnění.

Následovalo „vylepšení zlaté šmakulády“, jak tuto operaci nazval Pinocchio. To spočívalo ve smíchání zlatěnky, ředitelné obyčejným acetonem, s průhledným lakem, vyrobeným na epoxidovém základě. Po namíchání této „jedině správné“ tekutiny se vrhli na vyleštěnou nádrž dva blázni se štětci a bleskově napatlali tenké proužky obroušené barvy, protože tekutina měla kupodivu tendenci expresně rychle schnout. Následně Pinocchio ještě bleskověji strhnul své modré veledílo a už jsme se jen smutně dívali na drobné vady na kráse. Když jsem totiž chtěl zlaté linky opravit smirkem či leštidlem, nepotázal jsem se ani se zlou, ani s dobrou.

Epoxid vytvořil na zlaté lince takřka nerozbitelnou krustu, takže má představa o finálním doladění linky klasickým smirkem a lešticí pastou vzala zasvé.

Konečný výsledek naší třicetihodinové práce však Pinocchio opatřil tabulí s nápisem „přístup na vzdálenost kratší dvou metrů je přísně zakázán“, čímž vtipně, levně a hlavně rychle odstranil všechny viditelné vady a kazy našeho bohulibého počínání. … prostě dítě nové doby…

… až po odevzdání nádrže majiteli mne napadla možnost opravy nádrže Pinocchiovým „speciálem“, zvaným „NA HULVÁTA“, a to pečlivým omotáním nádrže páskami patřičných barev a umístěním nápisu tohoto znění:

přístup na vzdálenost kratší jednoho sta metrů je přísně zakázán“.

Mohl jsem být s renovací hotov za dvacet minut…

Njn., stane se…

… příště…

98 thoughts on “Proč raději pracuji rukama

  1. Pro blbíše, Jana z Helvajzu a ostatní „úchyly“:

    Motocykl s „leteckým“ motorem. Jediný deseti-válec na světě! A narvaný do českého péráka! A má to regulérní doklady!!!

    Pro blbíše vkládám kvůli laku, klučina si to patlal sám.

    Teď to vydražili za 900 táců v českejch na burze veteránů.
    Jinak na webu Motorkáři je o tom i článek a další video.

    https://www.youtube.com/watch?v=xD5B6uNdkCQ

    1. Hezká motorka, ale bál bych se spolehlivosti.
      Dokonce i na Seznamu o ní byly dva články.
      Ještě když jsem před mnoha lety lítal s UL letadly jeden chlap montoval z trabanta čtyřválec boxer Strádal 1200. Měl 50 koní.
      A viděl jsem i letecký hvězdicový tříválec také z trabant válcema.

  2. Každému se nedostane takového štěstí, aby byl Pinocchiem (nebo v ruské verzi Buratinem) vzdělaného řemeslníka a spisovatele. Ale mnohému může mlaďocha doučit škola a život, zpravidla nouze (ta bude naším příštím Komenským).
    Můj tatík byl ekonom, ale jezdil po stavbách, a mnohé, co viděl, ihned uplatnil při vlastnoručním zvelebování bydlení v Jeseníkách. Jeho táta byl ajznbon (ročník 1900), čili od dědy bych měl mít důslednost a dochvilnost. Táta mě do práce na stavbě přinutil (ne hrou, ale úkolem) už v 6 letech – od té doby betonuju, omítám, dělám tesařinu. Husqvarnu mi dali do ruky lesáci až v 15 letech, ale to už jsem celé osadě naklepával kosy… Ke strojařině mě přivedla až strojní průmka ve Vítkovicích (nástup 73) – dělicí přístroj umím dodnes, Nortonovu převodovku taky – k soustruhu bych se klidně postavil, i k frézce nebo obrážečce, k lisu i kovadlině, housenky jsem měl vzorové (taky jsem si teď koupil Fronius TransPocket, heč). Letní aktivity byly jiné – jen těžké provozy (prachy = ocelárna, aglomerace, pluhová ostří – všechno kolotoč na minimálně měsíc). Jednou jsem zvolil měsíc s partou cigánů ve výkopu pro kabely kolem právě hloubené jámy Vítkovické sportovní haly). Karosářskou ale neumím, jenom rovnou klempířinu, ale i kolem komína – jenže už jsem jednou slít, tak bez lešení mám strach.
    Na jemnou práci a fajnovosti musí být jedině domácí vedení, to škola nesvede. Mám takový pocit, že dnešní učitelé toho ani nejsou schopni. Strojařské učiliště snad ani není, učně jsem viděl jen v potravinářském průmyslu, jinak každý bude mít nejméně 1x VŠ, přičemž prý i bakalář promuje.
    Ani už vlasně nevím, co jsem chtěl říct, bo čumím při prokrastinaci z okna a tam takováhle hrůza, že ji musím vyfotit:
    http://imgway.cz/s/hi31

  3. Targusi, tak tohle je pro mě ta nejvíc sexi prezentace muže, jakou si dovedu představit.
    Kdybych byla mladá, krásná a chytrá, tak se Vám složím omámená oddaně k nohám.

    Celý život jsem cítila nekonečný obdiv a úctu k lidem (nejenom mužům), kteří uměli vytvořit něco rukama.
    Mě samotnou naučila nouze v životě housti… tedy šít, plést, vařit, natírat, vrtat, šroubovat… a o to víc si vážím všech, kteří něco dokážou prackama vyrobit.

    Doufám, že se od Vás dočkáme i dalších článků nebo povídek. V současné ukrajinské části čtvrtohor jsou Admirálovy fčeličky a Vaše nádrže alespoň na chvíli jak drogové vysvobození z hnusné reality.

    1. To já jsem měla tak nesikovného může, že ani neuměl vyčistit boty.
      Když jsem ho jednou, zuříc, zahnala na balkón s hromadou bot, dopadlo to moc špatně.
      Děti měly tenkrát krásné růžové holínky, dovoz ze spřátelené NDR.
      Tak je přejel hnědým krémem, prý černý byl moc tmavý a bílý zase moc světlý.
      Ty šmouhy se nedaly umýt a byl konec parády, musely se koupit nové, české, obyčejně.
      Pak ještě jednou jsem ho přinutila, aby v novém bytě opatřil gumovým špuntem vchodové dveře. Protože klika způsobila v pórobetonu dírku.
      Když jsem přišla domů, byla na inkriminovaném místě v linoleu dírka vedle dírky a špunt nikde.
      Manžel zničeně sdělil, že jsou pod tím linem asi nějaké tvrdé suky, že tam nemůže naprat ten šroub. Nemůže najít to správné místo.
      ( Jinak to byl výborný člověk, velký machr a zapálený odborník ve svém oboru, ale ty ruce… Jeho rodiče byli stejní, když mleli maso, tak museli zavolat souseda, aby odšrouboval mlýnek od stolní desky. Nikdy nevěděli, na kterou stranu mají šroubovat. A tím se, prosím, ještě chlubil!!! Přišlo mu to vtipné, mně ale vůbec. )
      Když jsem ho chtěla naštvat, tak jsem mu vpálila, že to dělá schválně,aby nemusel nic dělat. Ale nedělal. Bůh mi to odpusť!

      1. Já jsem to ve svém osobním životě neměla lepší, moji partneři byli „umělci“.
        Jeden jednou napravoval funkčnost zásuvky plastelinou a ten druhý, když měl vyměnit žárovku, tak popadl kytaru a začal hrát a zpívat Dylena a jihoamerická blůz.

        1. Ten můj byl železničář.
          Už v první třídě věděl, že ho zajímají nejvíc koleje a svojí vášni úplně propadl.
          Živil se jako konstruktér grafikonu vlakové dopravy, takže před každým novým grafikonem série porad po celé republice a já byla půl roku na všechno sama.
          🙂

        2. To si nevyberete. Například manžel a životní partner mé manželky je notorický všeuměl. Hodně toho začal, ale málo co dotáhl do stavu úplně hotového (třeba i tento web, ale zdaleka nejen). Nikdo to neudělá tak dobře jako on sám, takže je dost problém najít řemeslníka/subdodavatele, který vyhoví. Od stavby umí skoro všechno, ale ruce má jen jedny, takže tempo prací podle toho vypadá.

          Jak říkám: nevyberete si. Vše má své pro a proti.

          1. Už to manžel dotáhl do patra?? U nás doma manžela nemáme, ale visuté schodiště je otestováno přemístěním spodní frézky … jenže poslední 4 roky jela kamenická práce, cca 15 tun, tak podkroví stagnovalo. Na fotce jsou schody dost z dálky, fotil jsem alternativní teplo typu Morso.
            http://imgway.cz/s/d5U1

            1. Vedlejší schodiště do podkroví, dvouramenné, částečně točité. Zbudováno loni v létě, fotku nemám, ale není to zas kór zázrak. Podkroví je plné krámů po babičce. Nejstarší dcera to nechtěla vyhodit, ale pak zjistila, že nic z toho nechce. Tak to budu muset vyhodit/prodat vetešníkovi já.
              Pak se můžeme začít bavit o vestavbě. – Souběžně s tím musím předělat soustavu několika haraburďáren na opravdickou dílnu, abych nemusel mít dílnu v celém domě.
              V kuchyni mám krbová kamna, od těch budou teplovzdušné rozvody do přilehlých místností, možná i do podkroví. – Jednu dobu jsem zvažoval, jestli to má smysl, ale teď vidím, že má.

              No a pak mě zavolají na nějakou stavbu řešit cizí průser a moje stavba zase počká. Je trpělivá. Stavba i manželka.

              1. Zajímal by mě ten teplovzdušný rozvod po domě.
                Kamna samotná mají nějaký teplovzdušný výměník?
                Já mám jen menší Haas Sonky, musel jsem si „výměník“ na teplý vzduch vyrobit ale stále nějak nejsem spokojen, hledám inspiraci..
                Tuto zimu mě napadlo do kovové krabice prisroubovane zezadu na kamna přidat místo současných přepážek intercooler.
                Ten, pritisknuty rovnou na záda kamen zřejmě odvede nejefektivnější práci…

                1. Re: Vejda

                  Pokud máte přes mezichladič vyřešen nucený oběh média (voda, vzduch), je to v cajku.
                  Mezichladič klasických rozměrů, byť z nákladního auta, bez nuceného oběhu asi nic moc…

                  1. Mám od „výměníku“ podél komína druhou trubku skrz strop na půdu, tam je klasický kupovaný krbový ventilator, který má i čidlo – topí /ventiluju, netopí/neventiluju.
                    Od něho pak rozvod do koupelny a „pánského pokoje.“
                    Zbytek vytopi kamna samotná, navic mám v obýváku stropní ventilator který dost pomáhá pohybu vzduchu (a prachu 🙁 )
                    Jde mi spíš o rentabilitu, v té bedně mám zatím jen přepážky přes které musí vzduch tažený ventilátorem proudit cik cak nahoru, mám tam i vložené jakési lamely mezi kterými se musí prodrat.
                    A nejsem si jist zda bude účinnost toho intercooleru vyšší než je současná..
                    Proto hledám inspiraci, na další experiment budu mít celé léto.

  4. Já se zeptám, Targusi, protože jsem taky stříkal jemný linky a používal k tomu lepící fóliovou pásku (nevím jakou!):

    Kdy po nastříkání tu „izolepu“ odlepujete, aby při tom odstraňování ta nastříkaná linka neměla „roztřepený=utržený“ kraje?

    Mě se skoro vždycky stalo, ať byla barva v jakýkoli fázi schnutí, že při tom odstraňování se mi nikdy nepodařil naprosto ostrý okraj nastříkaný linky!

    1. … viděl jsem ten US-seriál o čoprech, co dávali v bedně pozdě v noci a musím říci, že ti (nejen) lakýrníci byli špičky, klobouk dolů.

    2. Re: blbíš

      Dělal jsem to poprvé a prakticky bez jakékoli přípravy, takže neručím za 100% úspěch.

      Jak jsem psal, okraje základovky jsem strhnul při přípravě na vrchní lak obyč brusným papírem.
      Pásku jsem strhával IHNED po ukončení nástříku základem. Pokud to uděláte pod vodou, neměl by nastat problém.

      Vrchní barva – totéž. IHNED po ukončení pistolových tanečků hezky za mokra všechna lepítka pryč.
      Vrchní barvu jsem nechal opravdu dobře odvětrat a vyzrát od víkendu do víkendu (neděle večer – pátek odpoledne), protože to nespěchalo, načež jsm to sejmul smirkem hrubosti 3 000 a následně zaleštil.
      Vpodstatě jsem to udělal při napodobování „patinového laku“.
      S linkami samotnými jsem se spálil tím, že zlatá barva schnula doslova bleskově, proto jsem mohl konečný dojem korigovat pouze štětcem. Když jsme viděli, jakým fofrem to schne, rvali jsme to dolů bez oprav. proto jsem byl z výsledku linkování trochu zklamaný.

      Jinak si ještě dovolím podotknout, že je dobré neželet peněz a potřebnou pásku si koupit za drahé prachy v lakýrnických potřebách. Lakýrnickou pásku opravdu barva nepodteče, páska drží tak akorát, nenechává po sobě fleky lepidla, blablabla. Vyplatí se.

      1. Ještě dokončím.
        Pokud bych dělal linky stejným druhem barvy, jako je podklad, zmáknu to již výše zmíněným jemným smirkem a lešticí (jemně brusnou) pastou na staré laky. Výsledek linkování pak můžete přikrýt průhledným lakem, abyste srovnal povrchy. Blázni na to dávají třeba i pět vrstev průhledu.

        Už musím s klukem do dílny, večer se vám po nějakém obrázkovém příkladu podívám, jestli chcete.

        1. Mně zkrátka nešlo do hlavy, jak to dělali v tom Americkým chopperu

          https://thumbs.dreamstime.com/z/custom-painted-motorcycle-tank-close-up-old-fashioned-glitter-paint-tank-american-motorcycle-164174247.jpg

          Jako když jedí chleba, ani se nad tím nepozastavovali, jako by to bylo naprosto jasný a samozřejmý. Přitom jde, dá se říci, o umělecký, mnohobarevný a mnohovrstvý díla na tý plechařině, všechno hóóódně komplikovaný. Prostě špička (žádnej smirek, žádná voda na těch finálních úpravách), jen sjednocení závěrečným bezbarvým přelakováním.

          1. Re: blbíš

            Že na to nesáhli smirkem nebo pastou, v tom bych byl móóóc opatrný.
            Jinak na tom obrázku není klasické lakování, to je airbrush.
            Trochu jiné barvy a nikoli ta „moje“ – dvousložková jednošichtovka.
            Trochu úplně jiná pistole a nikoli ta moje – sice profi, ale má za sebou nevím kolik let práce na lince v karosárně fy Opel.
            Trochu jiné oblepování a nikoli ta moje páska z hobby shopu.

            Tohle, co jste poslal, se dělá tak, že:
            1/ hodíte do kompu obrázek, který chcete nastříkat.
            2/ komp vám rozhodí obrázek do vrstev podle odstínů, případně rovnou určí, či dokonce namíchá barvu, pokud k němu máte připojenou míchárnu.
            3/ vy zkontrolujete a upravíte počet barev, kterými chcete stříkat. Případně kopnete tomu pidimužíčkovi v kompu do p**ele, aby to udělal znovu a lépe. Finta je v tom, že komp vám pomůže obrázek rozdělit na barevné plochy podle zvoleného počtu barev. Klidně třeba dvě, anebo čtyřicet.
            4/ komp vám do spešl papírů vyřízne plochy pro každou jednu barvu.
            5/ vy popadnete první papír, nalepíte rohy do předem naznačených rohů, načepujete do pistolky a prskáte a prskáte.
            6/ až doprskáte, servete papír.
            7/ až to uschne nalepíte na značky další papír, natankujete pistolku a prskáte.
            8/ tento postup opakujete tolikrát, kolik barev jste si navolil do programu.
            9/ až to naprskáte a zhodnotíte, že není potřeba nic opravovat, přikryjete to lakem. tahle nádrž je prakaná minimálně desetkrát.

            Pokud se zástřiky aibrushové malby nebrousí, tak lak se brousí stopro. Každá vrstva.
            Jestli vám lak nesteče ani po poslední vrstvě, jste hotov. Může přijít zákazníka a vy můžete kasovat.

    3. Musíte tu pásku odlepovat v co nejmokřejším stavu toho páskou ohraničeného útvaru. Stačí jen lehké zaschnutí okrajů a pak to bohužel vypadá „potrhaně“.
      Mám to mnohokrát vyzkoušeno z bastlení. Tam bylo při jednom „designu“ zapotřebí na panel, nastříkaný vypalovacím černým matným lakem, úhledně nastříknout sytý bílý pásek (někdy dva, jeden nahoru nad potenciometry a jeden dole nad řadu Isostatů). Ty bílé pásky pak perfektně a rovně popsat černými, písmovými obtisky Transotype a celý panel pak přelakovat bezbarvým matným lakem proti otěru toho popisu Transotypem. Tento druh, vysomrovaný od grafiků, měl tu značnou výhodu, že jej bezbarvý matný lak nerozpouštěl, kdežto Propisot ano – ten pak vypadal, jako by měl oleptané okraje.
      Bylo štěstí, že ten vypálený černý základ, nešel acetonovým ředidlem umýt ani poškodit. Při pokusech o tento jednoduchý sedmdesátkový „design“, okopírovaný od anglického Leaku, povedlo udělat úhledně až napočtvrté.
      Jeden z těch problémů byly právě „zubaté“ okraje toho bílého pásku, kterým šlo zabránit jen včasným odlepením pásky. A to byla ještě prachsprostá Izolepa, protože malířsko-natěračsko-autolakařské, speciální papírové samolepo-pásky, jako máme dneska v obrovském výběru, tehdy u nás neexistovaly.
      S postupně získanými grify, podobnými, jaké popisuje Mr. Targus, se to dalo zvládnout i s tou Izolepou, případně bílým zahraničním „Spofaplastem“ na cívce, kvalitní pistolí a bezbarvým pravítkem na ten Transotyp.

  5. Targusi,
    nádrž – nádherná práce!
    Tak trochu vám závidím tu trpělivost, já takovou nemám.
    Mám doma Panelku 1964, před cca 25 rokama generálkovaná, pak už neježděná, jen stojí v garáži. Takže než na ní někdo pojede, bude se muset rozebrat a prohlídnout.
    To už bude dělat jednou asi zeťák.
    Míval jsem ,,kdysi“ 2x Jawu 500 OHC. Solo a s loďkou, to už je historie.
    Teď když občas někam popojedu tak na mopedu.
    Je to cca 40ti letá Yamaha 50ccm, čtyřtakt, kardan.

  6. Jsem rád, že jsem narazil náhodou na odkaz na tento blog. V diskuzích jsem tady narazil na některé známé, jejichž příspěvky, styl vyjadřování i humoru byl a je balzámem na duši.
    Jsem rád, že žijete lidi.

  7. Targusi, to je prostě skvost!
    Jak styl „práce s textem“, tak to, co dáváte svému potomkovi.

    S nostalgií jsem zavzpomínal na chvíle strávené s dědou v jeho dílně, i na tátův půdní atelier, kde mě naučili jak pracovat hlavně se dřevem a papírem, tak se štětci, pery, pastely, sítotiskem, linorytem a různými druhy písma. Těžím z toho dodnes a vzpomínám na ně s hlubokým vděkem.

    Dík za Vaše povídání i za vyvolání vzpomínek.

  8. Targusi, píšete dobře, já jsem váš příběh dočetla až do konce, i když natírání, lakování vůbec nerozumím.

  9. Je to pravé požehnání pro každého Pinocchia, mít takového taťku.
    Šťastná to slečna, která se do něj jednou zakouká.
    😉
    Ne, fakt, junior, který nemá možnost odkoukat jisté dovednosti od svého táty , případně strejčka, bratrance, dědy, to už je celkem fuk…
    Takový je pro život v páru prakticky nepoužitelný.
    ( Dovolila jsem si pohled z ženského úhlu. Samozřejmě jsem to přehnala, použitelný je i docent se šesti dioptriemi. Tak sorry jako, i yntelektujálové jsou někdy bezva. )

  10. Něco stylově k článku… https://www.youtube.com/watch?v=JneAvChyuY4
    „Práce je vážně ta poslední šanc, jak sehnat škváru, tak proč ztrácet glanc…“

    Ale jinak klobouk dolů, samozřejmě 🙂

    „Ručičky nebojte se vy makat nebudete.
    však vy se práci, však vy se práci vyhnout dovedete…
    Co byste z toho měli..?? i kdyby ste se dřeli..
    nakonec by ste, nakonec by ste eště zdřevěněli“
    https://www.karaoketexty.cz/texty-pisni/slapeto/rucicky-nebojte-se-aneb-zizkovska-pisen-prace-140889

    1. Dnešníma očima , dejme tomu…
      Ale pokud už konečně vypukne ta krize, verze 43.8.06 , tak co pak?
      Potom budou stát fronty na jeden flek šoupače krabic v Amazonu. Pokud tedy vůbec bude ještě nějaký Amazon existovat.
      Jeden nikdy neví.

      1. To byl samozřejmě jen vtip, když se tu (myšleno mezi lidmi, kteří po zavření hospody U Vidláka začali chodit do Literární kavárny, aby z ní velmi rychle zase udělali svou hospodu) v posledních měsících pořád řeší tak vážné věci. Mimochodem není bez zajímavosti, že jsou obě písničky původem z Prahy.

            1. No to taky 😀 . I když: je reálné přikulovat v pivovaru a nehýbat přitom rukama? Jen se ptám… 😀

              Pán, který mne, mladého a dychtivého, víceméně vyučil obkladačem, Tondu Zápotondu osobně zažil a taky o tom barvitě vyprávěl. Zápotonda prý, než se stal prezidentem, sedával před brněnskou Zbrojovkou a mimo jiné i tuto píseň tam hrával na kytaru.

  11. Tohle se mně obrovsky líbí, tomu fandím: ze starého křápu udělat luxusní věc.

    Targus trochu klame tělem; on sice pracuje rukama (a je to vidět), ale bez hlavy, která ty ruce řídí, výsledek by nestál za nic. Aby se renovace podařila tak, jak se podařila, je třeba (a to nejen tady, ale všeobecně) spoustu věcí vědět, umět, mít nacvičeno a vymyslet. Hlava je při práci nezastupitelná; na výsledku práce je podíl hlavy většinou dobře patrný.

    A jednu věc nám, čtenářům, Targus zatajil: jak si poradil s nápisem na nádrži? Nápis šel před chromováním dolů, to je na fotce dobře vidět – musel být tedy obnoven. Jaký byl postup?

    1. Re: Halef

      Prozradím za pět korun!
      (maďarský animovaný seriál Smolíkovi)

      Nápis drží na maličkých šroubcích, takže jsme si dali tu práci, rozhýbali je tak opatrně, jak jen to šlo, aby nám plastová pouzdérka nepraskla více, než už prasklá byla.
      Po konzultaci s majitelem a s Alíkem (druhovýroba nápisů v jižní Asii – jak jinak) se majitel rozhodl pro zachování „patinovek“. Proto se jen očistily šroubečky od rzi a Pinocchio plasty důkladně vyčistil a přeleštil.
      Já jsem byl v tomto punktu opravy pouze připuštěn ke srovnání otřepů na hlavičkách šroubků a k prohloubení „šlicu“
      Šlicem se zove taková ta úzká a dlouhá ďoura, do které se strká šroubováček, když chce někdo šroubkem vrtěti.

  12. Stařec a veterán aneb nezabili byste je?

    To bylo tak, já občas dostávám od tý furt mojí ženy čas od času nějakej úkol. Třeba nakoupit, když jedu někam autem, a tak čtu na papírku, kterej jsem si večer před tím napsal:

    -6 mlík
    -chleba
    -brambory
    -fix
    -pastelky
    -auto
    -boty na běžky
    -motýlka do divadla

    Než jsem po práci všechno v těch obchodech nakoupil, byla už tma a chyběla mi poslední položka – auto. Vracel jsem se kolem autoprodejny, kde jsem si myslel, že to auto (Felicii) koupím a … a že jako bych chtěl nějakou červenou, protože je dobře vidět. Voni, že jestli jsem normální, že je konec roku a že všechny Felicie jsou už vyprodaný – to bylo v devadesátýmšestým. Tak jsem se otočil na podpatku, že jako když nemaj, tak holt nemaj a že tedy pudu. A jak na tom podpatku dokončuju tu otočku směrem k východu, najednou jsem uviděl tam vystavenou její prdel a řeknu vám, láska to byla na první pohled.

    Mýho auf si zřejmě všiml tamní vedoucí, kterej by snad prodal člověku nos mezi očima, něco na způsob M. Tučnýho … jako že …“deset deka / dvacet deka a můžu nechat o 3 deka víc …“, a že prej když si hned teď plácnem, tak mi nejen sami zaříděj u policajtů SPZ … a ať je prej škodnej, že mi dá zadarmo i autorádio (=asi měl na konci roku nějaký blbý účetnictví, nebo co, vím já?).

    Tak jsme si plácli. Pak jsem k ní přistoupil, pohladil tu její červenou prdel:

    https://www.netcarshow.com/Volkswagen-Polo_Classic-1999-1600-07.jpg

    a spokojeně jsem odcházel, že hned ráno dám příkaz bankovnímu domu a že budu rád, když mi ji přistavěj k baráku, až budou mít tu SPZ. Vedoucí nechápavě zíral, že je prej zvykem, že zákazníci si automobil prohlídnou a udělaj testovací jízdu. Já na to, že už je večer, a když mi podal ruku, tak mu prostě věřím a že má krásnou prdel (samozřejmě né ten vedoucí) a že jsem se právě zamiloval a že mi to takhle stačí. No řekněte, co by třeba takovej náš Targus během těch 5 minutový jízdy ve sněhový břečce, ve tmě na autě poznal, kulovaný, žejo? Třeba by tam bylo nějaký vnitřní skřípání něčeho o něco a to by ten můj první dojem zkazilo, to musí každej pochopit, že jsem to nemohl potřebovat = když měla tak hezkou prdel.

    Sebral jsem z pultu všechny ty papíry a prospekty k tý mý lásce a … a vidíte!!! = hned první kouknutí do těch papírů to skoro zkazilo, když jsem četl, že ona nebyla ona, ale on a jmenoval se VW POLO Clasic SDI. Se zármutkem jsem se podíval zase na tu prdel a … a fakt nekecám, bylo mi to najednou jedno, že je to chlap … a to je u mě už co říci!!!

    Nákup jsem před ženou zatajil, že to bude jako překvapení. Asi tak za tři dny, kdy jsem měl samý lítání, jsem na auto zapomněl, přilítnu domů a v kanceláři řešil jeden telefon za druhým…však to znáte. A najednou ve dveřích stojí žena, že prej u dveří je nějakej divnej chlápek a cpe jí do ruky klíčky od auta a jestli by nebyla tak hodná a nehodila ho do města zpátky do tý autoprodejny a … a že to auto má děsně ošklivej zadek! No řekněte, nezabili byste ji?

    No proč to píšu, protože auto mám až do teď. Nikdy mě nenechalo ve štychu, jezdí na první drc a pokud vůbec něco potřebovalo, tak jsem to lehce zvládl sám, prostě láska jako hrom a … a teď tady čtu nějakýho, co rád dělá s rukama, že prej mám skoro veterána. No řekněte, nezabili byste ho taky?

    1. Re: blbíš

      Maličkým stádečkem poníků (mělo by to mít jen 47 kW) platíte za faktickou nezničitelnost srdíčka tohoto křápu. Čepová tryska stála do tohoto oře cca 260 Kč bez daně a dala se vyměnit i doma.
      Pokud se majitel zbláznil a chtěl trysky nechat seřídit, udělal to doslova a do písmene každý jezeďák, který zrovna neztratil klíče od družstevní dílny.
      Jak je to možné?
      Protože ty vstřikovače jsou z éry, kdy si tyto servisní úkony dělal na ponku každý Franta mezi krmením prasat.
      A o cenách ve značkových servisech Bosch se nám ani nezdálo…

      Ano, tenkrát mě stála 1 tryska asi 400 Kč a já si je za jedno odpoledne udělal všech šest sám na dvoře. Je pravdou, že se to mělo dělat každých 60 000 km. Podotýkám – mělo.
      Dnes začíná návštěva servisu s tímto problémem na šestiválci nákladního auta na úžasných 150 000 Kč, a to jen v případě, kdy má zákazník dohodnutou slevu. A auto tam hnije minimálně týden.
      Ale jsme bio- a eko-.
      Njn., nová doba…

      1. 150 t. Kč, no pane jo, to je pálka!!!

        Jasně … a řemeny jsem ještě neměnil a to tam mám 180 t.km! Koukal jsem se na ně a ani ťuk, tedy jó, ale malej.
        Když jsem dával novej palivovej filtr po 135 t. km (tzv. „originální“ díl), tak neudržel ten bazmek palivo, nafta se vracela díky netěsnosti pod zpětnou klapkou do nádrže (takovej malej hajzl z tvrdýho PVC na připojovacích hadičkách u toho filtru). Takovej to byl „dobrej originální“ díl! A furt a furt to nechtělo držet hladinu nafty, ač se zdálo, že ta ocelová sponka tu klapku dobře drží na tom „o“ kroužku, kterej je na tom filtru. Alternátor točil, ale motor nenaskočil. Tak jsem se zdravě nasr*l, vystřihl jsem z gumovejch !!! úklidovejch !!! rukavic těsnění, něco podobnýho, jako když se opravuje těsnění v sedle vod. baterie, ta guma (odhaduju silná jen 0,3mm) se vešla úplně „na těsno“ mezi zpětnou klapku a ten „originální“ bazmek a … a ejhle, vše zase fungovalo.

        Láska zase chytá na první drc a naftu drží zase do aleluja (jen nevím, co ta guma z tý rukavice a nafta, ale zatím se to nerozleptalo, takže dobrý)! Prostě hodná „holka“, ŽÁDNEJ VETERÁN!!!

        P.S.
        Samotnej přístup v motoru není jako třeba u Š100, kde jsem před barákem na ulici s přehledem vyměnil sám spojku za slabou hodinku. Ale proti těm moderním eko-bio-elektro hybridům furt dobrý.

  13. Targusi, mně se před pár dny podařilo vyměnit žárovku, resp. ten zdroj světla, co žárovky nahrazuje. Stále ještě svítí, což považuji za nesporný úspěch, i moje Labuť mě chválí.
    Takže se přihlašuji do vašeho klubu rukošikovných a slavnostně slibuji před svými druhy, že se budu dále zdokonalovat, abych se stal platným členem naší kapitalistické vlasti.

    Abyste mě nepodcenil, musím vám sdělit, že výška stropů v námi obývaném původně secesním bytě (nyní s mnoha nesourodými prvky) je 375 cm. Proto jsem musel až z opačného konce příbytku, z komory, přinést naše speciální (staré rozvrzané) štafle příslušné výšky, což samo o sobě vyžaduje určitou zručnost. Po jejich instalaci v salónu/knihovně/televizní místnosti/obrazárně (běžně tomu lidé říkají obývák), při níž musel být odsunut stranou konferenční stolek, jsem opatrně vyšplhal do patřičné výšky pod strop a stejně opatrně demontoval porouchanou část osvětlovacího tělesa. Tu jsem vsunul do pravé kapsy svých pracovních kalhot (rozumějte – tepláků, protože do kapsy domácích džín by se bezpečně nevešla), naopak z kapsy levé jsem vyjmul světelný zdroj nový a zašrouboval ho (citlivě!) ke zbývajícím pěti, dosud funkčním. To byl vrchol operace, jejíž dokonalost bylo třeba ověřit zkouškou. Tu provedla moje Labuť zapnutím vypínače, kterým protekl elektrický proud do osvětlovacího tělesa, jehož kompletní rozsvícení (to není překlep) potvrdilo úspěch akce.
    Pak už následoval jen sestup z výšin zpět na koberec a navrácení štaflí tam kam patří a kde doufám stráví zbytek letošního roku. Porouchanou nepotřebnou součástku jsem ovšem neuložil k separovanému odpadu, nýbrž ji položil na komodu v hale (jak nazýváme naši hlavní předsíň, protože zabírá plochu 21 metrů čtverečních, zatímco „zadní předsíňka“, vedoucí k toaletě, koupelně a posléze i komoře, je obvyklá úzká dlouhá nudle), kde vyčkává v pohotovostní poloze. Proč?

    Protože po ukončení žárovkové éry a vstupu do období těch nových „úsporných žárovek“, jejichž správný název neznám, jejich výrobci zcela zvlčili a začali produkovat neuvěřitelně široký sortiment jejich typů a tvarů, a tento zmatek dále zvyšovali (a zvyšují) tím, že sortiment často obměňují. Vzhledem ke slibované dlouhověkosti „úsporných žárovek“ (která ku podivu opravdu platí) jistě nepotřebuji instalovat novou častěji než jednou ročně (spíše ještě řidčeji), tudíž mi jich těch šest v salónu vydrží déle než pětiletku – za tu dobu ovšem výrobce sortiment několikrát změní a já se dostávám do situace, že těch šest „žárovek“ je pak každý pes jiná ves, což je jednak neestetické a druhak každá svítí trochu jinak. Tomu se snažím zabránit tím, že je nakupuji do zásoby, aby jednotnost v lustru byla zachována i po výměně, jak ovšem ví každý náčelník týlu, žádné zásoby nevydrží věčně. Musím tudíž dříve či později nakoupit šest typově nových (plus pár do zásoby) a ty původní zbylé a ještě funkční uložit pro strýčka Příhodu, tj. do komory k těm už tam odloženým, jejichž počet narůstá. Odložíme-li růžové brýle optimismu, lze očekávat, že je do (tříděného!) odpadu odhodí až pozůstalí při vyklízení bytu.

    (Veselá poznámka: Náš rukošikovný soused o patro výš, který technické problémy v našem příbytku obvykle řešil, se jmenoval Standa Příhoda /už se s Evičkou odstěhovali/ a tudíž odkládání některých technických výrobků „pro strýčka Příhodu“ nepostrádalo humornou stránku)

    Zdá se mi tak, vzhledem k cenám „úsporných žárovek“, že jejich úspornost může platit co do spotřeby elektrické energie (možná….), ale v nákladech na domácnost jsou v konečném efektu spíše neúsporné. Alespoň u nás, nebo podobný problém musím řešit i v Labutině budoáru, své pracovně/knihovně, kuchyni a „zadním pokojíku“. Toaleta a koupelna jsou naštěstí vybaveny pouze „jednožárovkovými svítidly“, takže tam popisovaná obtíž nevzniká.

    A pak se řekne „výměna žárovky“ – v součtu i s psaním tohoto fejetonovitého textu práce na půl dne….
    O víkendu pošlu Alefovi něco o té včerejší Audienci, ať se národ poučí…

    1. Re: Godot

      Úspory?
      Člověče, vy jste zcela zešílel!!!
      Vy máte platit a utrácet! Ne úsporovat!!!

      Co se týká těch „jedině správných žárovek“, asi tolik. Jsou stejně chytré, mladé a krásné, jako elektromobily vůči klasickému benzíňáku.
      Jejich výroba stojí neuvěřitelné částky a , mám-li si zahrát na ekologa, jak jejich výroba, tak i následný odpad zatěžuje životní prostředí děleko více, než klasická žárovka.
      Ale Greta z nás má radost, jak moc jsme bio- a eko-…

      1. Kontrolní otázka.
        Ta Greta to s námi myslí dobře. Abychom se nepřehřáli, tak seřve v tom óesen ty blbouny a oni jí za to seřvání ještě zatleskají.
        Tam klobouk dolů, jelikož mě, když někdy seřvala moje žena, nikdy jsem jí za to nezatleskal.
        Ale ona, když začala tento svůj boj, tak to byla ještě taková copatá holčička. Dnes už je dospělá.
        Myslíte, že je furt panna? Tohle mi poslední dobou dost vrtá hlavou.

        1. Já to sice už dával na Kydech, ale pokud někomu uniknul ten prcací projev Grety, tak si to pusťte.
          Nějaká heavy metalová skupina z toho udělala klip. V jejím textu nezměnila ani slovo, akorát k tomu přidala atmošku svou hudbou.
          Teda, takhle seřvanej bych být nikdy nechtěl:
          https://www.youtube.com/watch?v=1kD1zubg3cA

            1. Hádat se o to, kdo byl rychlejší je celkem bezpředmětné, jelikož jste mi ani jeden neodpověděl na můj konkrétní dotaz: je Greta ještě panna?

              1. Nemyslím, že bychom se hádali, jen jsme asi oba považovali ten dotaz za zbytečný. Fakt nejsem žádný fanda Chucky, ale je to jen figurka na šachovnici mocných. Jestli bych si z něčeho dělal srandu, tak z těch idiotů, kteří ji ve všech těch parlamentech plácají, než z ní samotné.

                1. On si nenaběhl na vidle, ale udělal to zcela vědomě a schválně. Tyhle úchyly vzrušuje zájem a pozornost, kterou tímto způsobem získávají, naše opovržení je rajcuje také. Je to psychopat, a tímto končím jakékoli diskuze s ním a o něm.

              2. Berrnarde, tady vám panenství slečny Gréty asi nikdo nezodpoví, poněvadž – výjimečně si troufám mluvit za publikum – tady to nejspíš nikoho nezajímá.

                Možná, kdybyste zkusil nějaký jiný diskusní server, kde jsou takové otázky středobodem všehomíra…?

                1. Alefe, skvělý nápad. Jenže b. asi využije Vaší téměř bezbřehé tolerance a dobrovolně nás neopustí.
                  Aga má pravdu, věnujeme mu příliš mnoho svého vlastního VELMI VZÁCNÉHO času. Úplně zbytečně.

                    1. Zas na druhou stranu: o čem jiném bychom se – s ohledem na náš gender – měli bavit? Záměrně nehodnotím formu. Ale námět? Hezčí neznám!

              3. Berrnarde,
                jak je všeobecně známo, tak v dřívějších kulturách, Judaismus a pod. byla panna každá žena až do porodu. Proto byl prvorozený vždy ,,narozen z panny“
                Z tohoto pohledu je Greta velmi pravděpodobně panna.
                Pokud máte zájem o informaci zda je panna v současně-historickém chápání panenství, je nejjistější požádat svoji zlatovlasou manželku o svolení a odjet bádat osobně. Vyžadovalo by to však jistou odvahu, kterou předpokládám máte.
                A pro jistotu kulovnici do auta, pro případné komplikace a ústupové operace.

                Pak je zde ještě varianta, že Greta (vzhledem k jejím názorům) není člověk.
                Možná je hermafrodit z intermitentní planety.
                Pak by otázka panenství neměla smysl.
                Ale možná by to věděl Fpring Nabogla.

                1. Jane z Helvajzu.
                  Moje žena není zlatovlasá, ale zrzovlasá a pokud bych se někdy rozhodl jet na výpravu prozkoumání vnad slečny Grety, tak bych natuty měl svou kulovnici v autě.
                  Nebylo by to ani tak kvůli tomu, co by mě čekalo za dobrodružství na té cestě, ale, bohužel, já vůl, tu svojí zrku načil, jak se s tím střílí.
                  Takže představa, že já bych odjížděl někam do dály zkoumat vnady slečny Grety a k tomu by na mě ta moje zrzka zezadu pálila z mé, sic postarší, ale dost přesné pušky, tak to bych asi pak žádný vnady nemusel vidět. Jelikož bych byl odstřelen kousek za brankou.

                    1. Moje je fanynka děčínského basketu. Ale patří k ultras.
                      Se mi svěřila dcera, která tam s ní taky chodí, prý: tati, já se občas za mamku stydím, jak tam huláká.
                      Oni vytvoří kotel, tam mlátí do bubnů a hulákaj. A občas to píská nějaký rozhodší, který se jmenuje Baloun. A když pískne tak, že se to té mé divožence nelíbí, tak ona vyskočí a: „Balounééé, ty dneska domů nedojedeš“.
                      Teď právě odjela do Hradce na nějaký mač, tak doufám, že tam nikoho nepřizabije.

                    2. Jo a dneska ten mač dávají na čt sport.
                      Takže pokud byste si tam švenknul, tam viděl takovou babu, co má vlasy jak Robert Plant, akorát zrzavé a bude vypadat, že zrovna jde někoho škrtit, tak to je právě ta moje holubička.

                    1. Výborné, oldo!
                      Přesně tento druh humoru mám rád.
                      Otec, když byl neklidný, sice neměl motorovku, ale sekyru, hlavně šlo o jeho výraz ve tváři. To budu muset ještě krapet před zrcadlem vypilovat.
                      Každopádně, vy máte ode mě palec nahoru, za parádní trefu.

                    2. Dodatek.
                      Bylo to, oldo, cíleně mířené, bylo to vtipné a bylo to chytré. Proti tomu nemohu říci ani „n“. Naopak, velice mě to pobavilo.
                      Pokud ale někdo nazve moje rodiče debílky, nepřipadá mi to ani vtipné, ani chytré, ani mě to nepobaví, takže tam to své „n“ vyjádřit prostě musím.

          1. Někdy mám trochu výčitky, že jsem příliš kritická či podezíravá. Na základě dnešního výkonu Berrnarda jsem ráda, že jsem se – opět – nemýlila, a že i ta Gaia měla svým osobitým způsobem v jeho případě naprostou pravdu.

            1. Já jsem před svým podmíněným propuštěním trestu Alefovi slíbil, že se zde, na jeho hřišti, budu chovat tak, abych nepřekročil hranici jeho tolerance.
              Také si všimněte, že od té doby jsem já zde nikoho nenazval blbečkem, ale sám jsem toto označení schytal včera napřímo a vy jelikož jste intoška, jste mi to dneska hodila krz Gaiu.
              Ale jo. Já bych se teď měl bránit, ale furt se musím chovat slušně, tak vám to sdělím v podobenství.
              Hrála jste někdy kulečník? To máte koule a na bocích ďoury. Tak tím tágem fláknete do jedný koule, ona drnkne do druhé a ta by měla zaskočit do jedné z těch ďour. Jenomže, někdy vám tam překážejí jiné koule. To se dělá tak, že musíte drnknout fakt fest přesně a drnknete s tzv. falší, čímž ta koule se pak pohybuje na první pohled poněkud neobvykle. Ona nejde přímo do té ďoury, ale třeba obloučkem.
              Tak a teď budu zlej. Ale, když chci být zlej a Alefovi jsem slíbil, že se budu pohybovat pod tou ryskou jeho tolerance, nemohu používat vulgarismy, musím to udělat sofistikovaněji.
              Naše názorové střety se Sibylou jsou takové, že ona mi tam rozestaví koule, já na to mrknu a pak žádný sofistikovaný šťouch dělat nemusím. Ona mi je tam dokáže nastavit tak hezky, že mě stačí do nich napřímo šťouchnout a koule je v díře.
              A mimochodem, ago, vy byste se taky měla zamyslet nad svým rozestavováním koulí.
              Sice je to krapet lepší, než u Gai, ale žádnej zázrak to taky není.

              1. Berrnarde, možná jste mne nečetl pozorně. Já vám to sem z článku vykopíruju:

                Mým přáním je, aby tento web byl jako příjemný park za vlídného, prosluněného dne. Můžeš přijít, sednout na lavičku a číst. Můžeš usednout ve skrytém koutku a meditovat, cvičit jógu nebo tajči někde opodál. Můžeš se připojit k partě lidí, kteří řeší politiku, auta nebo co pěstovat na zahradě. Můžeš, co chceš – ale nesmíš to kazit ostatním, to je jediná a nepřekročitelná ryska.

                Ještě jednou to nejpodstatnější:
                Můžeš, co chceš – ale nesmíš to kazit ostatním, to je jediná a nepřekročitelná ryska.

                1. Jasně! Už tomu rozumím.
                  Prostě nekomfliktní téma, jasná páka.

                  Tak si tady dnes řekneme něco o háčkování.
                  Jak vybrat vhodnou přízi?
                  Existují různé druhy přízí a každá je vhodná na jiné výrobky.
                  Před háčkováním je proto důležité si odpovědět na několik otázek:
                  Co chci z příze vytvořit?
                  Jaká bude přibližná spotřeba?
                  K čemu a jak často bude věc používaná?
                  Pro koho je věc určená?
                  Jak ji budu udržovat?

                  Správně by zítra měl následovat další díl, ve kterém bych vám poradil, jakou přízy na co použít. Bohužel, na několik dní vás budu muset opustit.
                  Nebudu zde.
                  Tak si háčkujte z čeho chcete, ale to neva, vono se to dá zase pak rozmotat a u příštího dílu už budete šikovnější.
                  Tož s pozdravem: háčkování zdar. berrnard

                  1. Poměrně nekonfliktní téma nastolil Targus: renovace nádrže na benzín ze staré Jawy. Super! Krásné nekonfliktní téma, jako stvořené pro kluky.
                    A ukázalo se, že to dokonce zajímá i holky, o kterých zlí jazykové tvrdí, že u aut rozlišují jen barvu (není to samozřejmě pravda). – Téma na sobotní debatu jako stvořené.

                    Je potřeba mít konfliktní téma? Nota bene – teď, když konfliktů všude jak naseto? Nota optime – když stejně začátek všech konfliktů beztak pramení někde uvnitř nás?

                    Jestli potřebujete, berrnarde, k životu konflikt, tak tady jste na špatné adrese. – O tom je nakonec i to háčkování a pletení: úplně původně se totiž háčkovaly a pletly pod brnění drátěné košile. O tom by možná něco věděl Apoštol, historický šermíř.

                    1. Co se týče aut, zlí jazykové se v mém případě mýlí. Já u nich nerozlišuju ani barvu. Dělím je na tmavé a světlé.

                    2. Nejtkovaly a už zase poctivě nejtkujou!!!!!
                      Ale uháčkovat nebo uplést ze šperkařského drátku by možná taky šla. Rozhodně by to byl unikát, jenž by se rychle stal proslulým 😀

                      Prošli jsme si obdobím „keckařských“ pérovek, po asi 10ti letech jsme přešli na zavírací kroužky a nakonec zase nejtkujeme.
                      Movitější si to nechávají dělat od zručných méně movitých, „střední třída“ nakupuje levnější drátěnky unejtkované šikovnými tlapičkami indických a bangladéšských dětí a fajnšmekři si dělají drátěnky sami.
                      Je to úděsnej vo…pruz a práce tak na rok, ale ten pohled na hotové VLASTNÍ dílo a pocit uspokojení jsou k nezaplacení.

                    3. Já jsem si pochopitelně Targusův článek přečetl a taky dokáži ocenit jeho úsilí.
                      Jelikož mám kámoše a ten právě cíleně vyhledává toto. Zjistí, že někomu už 30-50 let překáží ve stodole nějaký šrot. Tak to vytlačej, Zdenda to koupí a pak v dílně kutí a kutí a až to dokutí, tak je z toho nádherná a plně funkční historická motorka.
                      Jelikož už to dělá dost dlouho, tak jich už má víc, tudíž musel k baráku přidat takový přístavek, kde je teď to jeho muzeum.
                      A když tam někdy přijedu na kafe, vezmeme si ho do toho muzea, kocháme se pohledem na ty skvosty a jak vy říkáte, že jsem trochu provokatér, tak asi jsem, jelikož zaprovokuji a on mi na to vždycky skočí. Teď se vám pokusím interpretovat náš rozhovor. Koukáme na krásnou motorku.
                      „No, vypadá to hezky, ale stejně by nenaskočila“.
                      „Ty vole, ta je plně funkční“.
                      „Ale di di di, ty brebto. Možná z kopce, ale vsadím se, že nechytne“.
                      „Teď jsi mě nasral, tak sleduj“.
                      Jak říkám, vždycky mu na to skočí. Takže pak motorku vytlačíme z toho muzea, ona pochopitelně naskočí a abych se přesvědšil, že jsem debil, který se mýlil, je mi umožněno udělat si cvičný okruh kolem baráku.
                      Pak jsme spokojeni oba.
                      Zdenda je spokojený, že měl pravdu, jelikož jeho motorky jsou prostě vždy v cajku.
                      Já jsem taky spokojený, jelikož pokud bych ho normálně požádal, že bych se na některé chtěl projet, tak by dělal kůžičky. Ale takhle, když jsem ho krapet vyšponoval, on mi jí sám vytlačí ven, nastartuje a „tak si to zkus, blbečku, ta je v ouklandu“. Tak já si to zkusím.

                2. Já sice chápu, že co je dovoleno bohovi není dovoleno „tomu onému“. Ale docela by mne zajímalo, neb mám patrně v tomto dlouhé vedení, co vlastně Berrnard provedl. . T Povíte mi moudré dámy. Nebo jen Vy máte tu jedinou pravdu?
                  Jistě má své muchy, ale kdo je nemá?

                  1. Mlčím. Avšak kdyby to šlo, hejno slépek Vám doručím.
                    Synchronicita bohů není synchronicitou těch oných,…
                    A-nebo jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá,…
                    S tím, že se učím mnohé neslyšet a s mnohým tedy nesouznít,
                    případně si vyzobnout, s čím mohu a chci souznít.

        2. Greta je retardované děcko/ mladá žena, zneužita/zmanipulována svými vlastními rodiči v „plánech, plánů, jiných plánů“…její panenství bych asi neřešil.

          1. Právě, že ty plány jiných plánů já považuji za tak zcestné, že je vůbec neřeším. To je slepá větev vývoje.
            Ale ta Greta, v těch copech, kdyby jí člověk navlíknul ty bílé podkolenky, dal školní brašničku na záda, k tomu ta školní minisukýnka, co?
            Hlavně neříkejte mojí ženě, že mám takovéto představy, musel bych pak chodit dva dny v předklonu.

            1. Když to tak v hlavě převracím, tohle nikdy nebyl můj typ. Každý to máme jinak.

              Skutečné lesní víly, dívky mých snů, nosívají na zádech precizně sbalený batoh, a v pohorách a šortkách pružně a lehce došlapují z balvanu na balvan po strmé stezce někde na rozhraní kleče a vysokohorské pouště. Voní větrem, sluncem a samy sebou. Po ránu vylézají ze stanu, rozcuchané, a trávou po pás vysokou kráčejí k potoku, zatímco vedle stanu syčí plynový vařič, aby, až se víla od potoka vrátí, měla k pití teplý čaj. Na vandru vždycky vařím já. – Jednou takovou vílou jsem se nechal chytit a nechala si mne dodnes.

              Typově je dívkou mých snů… asi Michelle Yeoh. Michelle Yeoh je oblíbenou herečkou i mé nejmladší ratolesti. Sledovali jsme spolu nějaký akční film (nehrál tam Bruce Willis!) a Michelle Yeoh v něm, coby mistryně kung-fu, zrovna tvrdě cepovala nějakou svoji chráněnkyni a žačku. – Má dcera, tehdy cca 2-3 třída ZDŠ, se na ten výcvik pozorně dívala, a pak to shrnula toto větou:
              „…teda, ta je ale přísná! Skoro jako naše máma.“

      2. Na eko-bio kadí pes, ale spočítejte si úsporu na dvojpodlažním baráku…rozdíl mezi „klasickou stovkou“ a nebo LEDkovou patnáctkou je brutální. Vše při stejném světelném toku a teplotě světla. Ano pořizovací náklady…na druhé straně, jsem za tři roky, kdy jsem komplet přešel na LED neměnil ani jednu. Světelný tok se stářím samozřejmě snižuje, ale to u všech typů žárovek, u klasického wolframu dokonce více než u LED. Ne vše nové má smysluplnost, u LED osvětlení to ovšem neplatí.

        1. Tak ty ledky máme taky doma.
          Předtím nám visel v obýváku takový disajnový lustr. Ale žena objevila, že dnes se vyrábí ty ledky, tam se to řeší tak, že ten disajn se dělá, že to vypadá, jako když ty ledky přiklopíte větší a průhlednou poklicí na kolo auta.
          Oproti původnímu lustru, který byl hezký, mi dnes přijde, že tam nahoře je takové boží oko.
          Nevím, jestli se kvůli tomu kroutěj elektrohodiny míň, každopádně žena je spokojená, má k tomu ovladač, takže, když jí to chytne, tak to začne mačkat, pak to svítí víc, nebo míň, nebo do žluta, nebo do bíla, ale, hlavně, ona má novou hračku, tak si hraje a já doufám, že bude trvat nějakou dobu, než zase vymyslí nějakou jinou blbinu, kterou ale budu pak muset montovat já.

        2. Já mám z LED „žárovek“ smíšené pocity. Ano, spotřeba je výrazně nižší, ale barevné podání – můj osobní pocit, jiní to mohou vnímat jinak – je dost zoufalé. Barva světla má fakticky 3 ostře odlišné varianty: „teplé“=nepřirozeně žluté, t<=3000°K, pak takové "něco mezi", t=4000°K, a "denní", t=6000°K, to je světlo jak v márnici. V LED osvětlení prostě část přirozeného spektra nutně musí chybět. Doma to řeším kombinací žárovek s různou teplotou světla. - Dlužno uznat, že v poslední době se kvalita barevného podání trochu zlepšila. Myslím si, že částečně je to tím, že baňky LEDek obsahují nějaké lumofory, které převádějí část světla, emitovaného diodou, do lepšího a možná bohatšího spektra - tak se to kdysi řešívalo i u starých zářivek. Životnost LEDek je proměnlivá, asi záleží na tom, na jaký trefím kus. Na LEDky je záruka 2 roky, řeším to tak, že si paragony a LEDky očísluju a když nějaká dosvítí, v obchodě nafasuju novou. U žárovek za pár korun to nemělo význam, u LEDky v ceně stokorun už to význam má.

          1. Všechny ledky v led žárovkách (těch normálních) jsou modré. Barva světla se dosahuje pouze a jen složením luminiforů.

            Nejlepší světlo ve smyslu příjemné pro člověka je z 12V halogenek. Ledky jsou fajn na chodbu, do sklepa, do garáže.

          2. Tam je ovšem třeba si spočítat cenu, výkon, efektivitu a toleranci prostředí.
            Já např. navrhoval na osvětlení chodby používat louče. Svítí to? Svítí. Dřevo smolnaté dokážu sehnat taky za slušnou cenu. Ale prej by to čoudilo a držkovali by pak hasiči.
            Se člověk nezavděčí. Tak ať si svítěj těma svejma mobilama, stejně do toho furt čučej. Já to s nima myslel dobře.

    2. Alef netrpělivě očekává slíbený text a laskavý čtenář se na produkt z klávesnice Godotovy nedočkavě třese…!

      Ale z popisu Vaší pracovní činnosti vidím, že to skutečné know-how je vám, alespoň pokud jde o žárovku, stále skryto. Stačí totiž postavit se pod objímku a žárovku k objímce rukou přiložit. Žárovka se zašroubuje sama, poněvadž Země se otáčí.

      Podobně to je i s vínem: když je dobré, stačí přiložit pohár ke rtům – a víno se pije samo. Zcela samovolně vzlíná do úst pijákových, ne nepodobno kapalnému héliu, prchajícímu z kádinky. – Zásadní rozdíl je ten, že hélium prostě jenom vyteče, zatímco víno ví, kam vzlínat – tedy, většinou, dokud ho není moc. Pak už nevím.

  14. Za šikovnost, vynalézavost, odvahu a schopnost to ještě takhle čtivě popsat klobouček. A moc Vám přeju (ono je to tam jen tak mezi řádky, ale je to tam a ne že ne) ten pocit, když se z potomka stane parťák, s kterým je nejen možné zapáleně trávit společný čas činností, jež by se objektivně dala nazvat kravinou, byť je ve skutečnosti pro oba důležitou právě pro ten soustředěný společný čas, ale s kterým je možné i prosvištění všech známých gynekologických výrazů. (Kurva, to je souvětí, co? V mluvené řeči bych se jako posluchač nechytal.)

    1. Re: Martin V.
      Tak zrovna tohle tak úplně ztracený čas nebyl, synek – obchodní ředitel pány zkásnul.
      Mně zůstaly akorát špinavé ruce a neumytá stříkací pistole.
      Ale bral jsem to jako výzvu. Zkusil jsem něco nového, co jsem ještě nedělal, a vyšlo to tak na 60 – 70 %, takže spokojenost. Zase jsem se něco naučil a něco maličko možná i předvedl…

      1. Hezká práce… já si tak renovoval s kámošem v podstatě na ulici před garáží dva rámy kola Favorit… takže opískování a komaxit jsme nechali za pár stovek na lakovně (osobní jednání na dílně, žádný officy a prodejny)… ty libůstky které ti jistě prospěly :-)) jsme si museli ušetřit, takže jsme nesměli zapomenout předem ochránit zátkama všechny závity a nalepit všechny vymezovací pásky… v profi dílnách tohle nikdo za těch pár kaček neřeší… očekávají spolupracujícího zákazníka:-)))

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.