28 září, 2022

Purpurové květy (k autorizaci)

Těžký vzduch voněl čerstvou hlínou a pšenicí, kterou nikdo nesklidí.

Nad obzorem se barvily fraktály oblaků rudou. Ta barva byla všudypřítomná. Vsakovala do země, rozlévala se po rozpálených cestách, vypalovala v mysli hluboké průrvy. Nepřekročitelné, nezcelitelné, staleté, věčně otevřené rány.

„…Om mani peme hung.“

Ptáci vědí vždy vše jako první. Těkavě štěbetali svou podvečerní píseň, ukládali se k neklidnému spánku. Vysoko nad nimi je rušil hvízdavý zvuk, který sem nepatřil. Který nepatří nikam a nikdy. Zvuk provázející člověka od počátků časů. Ostinato lidské cesty. Disharmonie pukajících lebek a kamenných palic, kakofonie lámané oceli, forte fortissimo kanónů, trhajících nohy.

„…Om mani peme hung.“

V dálce před nimi tlumené dunění. Leží tu už čtvrtým dnem. V zákopech, které se tak snadno stávají temnými hroby. Dnes ale ne. Dnes chlapi od dělostřelecké dokončí svou práci a oni zítra začnou tu svou.

Už to viděl. Už tu práci dělal. Očistiť děrevňu. Jak rád by se teď vrátil ke svému rozžhavenému železu. K rozedmě plic. K leptajícímu potu jediné šichty, který ti šašci v kvádrech nevypotí ani za tisíc let. K té své mizerné práci za mizerný peníz. Jak rád by se k těm pomalým dnům vrátil. Jak sladce přichází nevědomí po noční šichtě, když se bolavé tělo noří do teplých vln řeky spánku.

Strništěm mu prolétl nevědomý úsměv: „Om mani peme hung.“

Zítra půjdou začištit vesnici. Dělostřelectvo vytlačilo Ukry už dostatečně daleko. Většinou tam už nikdo není. Jen občas zůstane někdo příliš starý na to, aby šel umřít někde jinde. Příliš vrostlý do místní půdy. Takové nakládají na korby náklaďáků a odvážejí za frontu. Nechtějí. Některé nechají, aby poručík nevěděl. Jiným rozkvete na hlavě nebo na srdci purpurový květ smrti. Staří se klátí k zemi, ale zlaté obilí zůstává stát: „Om mani peme hung.“

Jednou na ně ale čekali zakopaní chlapi, nacisti. Fanatici. Věděli, že tam zůstanou – ale věděli, že ne sami. Těžký kulomet rval klukům střeva. Viděl tu bolest bolesti. Viděl tu hrůzu v očích, když se vědomí topí do nicoty. Proč? Proč? Staleté, rudé průrvy, které nepřemostí žádný mír: „Om mani peme hung.“

Na tváři ho něco zašimralo. Opatrně! Smetl malého tvorečka na hřbet ruky. Ten chvíli zmateně pobíhal, pak rozevřel kovové krovky a vzlétl do stepního večera. Vidí úplně jiný svět. Prožívá úplně jiný vesmír. Jejich dva světy se na chvíli přiblížily, nikdy se ale neprotnou. Nikdy nepochopí, co se tu děje, jak jsme každý sám ve svém vesmíru. Dokonce i když mluvíme stejnou řečí, nikdy doopravdy nevidíme svět toho druhého: „Om mani peme hung.“

„Co si to kurva furt meleš?“

„Cože?“ podíval se na siluetu, která se černala proti potemnělému nebi.

„Co to furt meleš?“ trval na své otázce chlap, ještě vlastně kluk.

Uvědomil si, že si mahámantru recitoval pološeptem.

„Jo, tohle. Odříkávám mantru. Mantru soucitu.“

„To je nějaké to vaše zaklínání?“

Pousmál se. Kluk vedle něj maskoval svůj strach zhrublou odvahou. Ještě předevčírem s tátou opravoval v garáži starou motorku a včera sbíral do pytlů kusy svých kamarádů.

„Nebo modlení? Bábuška mě jako malého brávala do kostela. Otec Vasilij byl v pohodě. Ale modlení byla nuda.“

„No spíš je to… jako to zaklínání, než modlení. Taková bílá magie,“ roztáhl svoji křivou pusu do širokého úsměvu, aby kluk pochopil, že věci jsou složitější. Dal mu čas, aby vše doputovalo na správné místo.

„Jak, bílá magie?… Kurva?!“

„Mantry jsou osvícené vibrace, které rezonují na hluboké úrovni vědomí a mění ho.“ Kulatý, vesnický obličej nenaznačoval žádné stopy pochopení.

„Ehm… Je to trochu něco jako kouzlo. Něco jako – abrakadabra, ať se toto bláto změní v zlato. Chápeš?“

Kulatý obličej se rozzářil: „Da. A jak funguje ta, ta… to, co jsi předtím říkal?“

„To je mahámantra. Velká mantra soucitu. Dělá spoustu věcí, ale hlavně zmenšuje hněv a strach.“

„Á, taky jsi posraný strachy, že tady všichni zhebnem, co?“

„Jo, taky. Ale hlavně se bojím, že se z nás stanou zrůdy.“

„Hm…,“ kluk zmlknul a uvažoval. Potáhl a světluška cigarety osvětlila jeho tvář: „Co to ještě umí?“

„Každá slabika té mantry dělá něco. Om rozpouští naši pýchu. Ma rozpouští žárlivost, ny připoutanost, pe nevědomost, me lakotu a hung to nejhorší: hněv a nenávist.“

„A co ten strach?“ naléhal chlapec.

„Strach je jen derivát hněvu.“

Kulatý obličej. „Strach vzniká z hněvu,“ opravil se.

„Jsou i jiné, ty… mantry?“

„Jsou, ale na ty potřebuješ iniciaci… totiž – povolení a poučení od lamy, buddhistického kněze. Mantru soucitu můžeš ale používat i bez toho. Pro sebe, pro rodiče, pro druhé. I pro Ukry.“

„Pro Ukry? Vždyť to jsou kurva fašisti. Zmrdi,“ rozčílil se kluk.

„Oni si zřejmě myslí totéž o nás.“

Kluk se nadechl a chtěl pokračovat, pak ale zmlknul a potáhl z cigarety. Byla vysušená, zapráskala do noci.

„Myslíš někdy na ty staré, co jsme postříleli?“ řekl potichu, skoro zašeptal.

„Jo, myslím.“

„Dá se ta mantra říkat i jim?“

„Ano. Jim především.“

„Já jsem ještě nikoho nezabil,“ zašeptal kluk. Měsíc osvětloval slzu na jeho tváři. „Jak přesně to bylo?“

Věděl, na co se ptá. Proto vyslovil pomalu a zřetelně: „OM MANI PEME HUNG.“

Hvízdání vysoko nad hlavami ustalo. Ztichlou nocí se rozezvučeli cvrčci. Omamně zavoněl jasmín. Všechno už tady bylo. Stačilo nic nedělat. V měsíčním světle viděl, jak se rty hocha šeptem pohybují.

Možná, že se naše vzdálené vesmíry přece jen občas protnou.