3 prosince, 2022

Šplháte na kopec? Tak šplhejte

Můj milý deníčku!

Dnes opět neodolám a budu citovat. Neuhodneš, koho. – Nebo snad ano?

To, co všichni uctívají,
nelze prý beztrestně nechávat stranou!
Ó zmatku, což jsme ještě nedospěli tvého vrcholu?

Tys to tušil, viď. To byl Lao-C‘, Tao-Te-Ťing, úryvek z verše 20. Když si ten dvacátý verš přečteš celý, seznáš, že už v Číně před dvěma a půl tisíci let se lidé občas chovali jako blázni, a Starý Mistr o tom vydává svědectví. Jako by to říkal dnes.

To si představ: nějaká básnířka kdesi v Americe napsala báseň o tom, že šplhá na kopec, a je kolem toho ve světě obrovský rozruch. To je ta báseň tak skvělá? – Dovolím si soukromý odhad: ale kdež! Nejspíš to bude tendenční shit, protože ta báseň vznikla na oslavu jedné inaugurace jednoho amerického prezidenta.

Když se ještě v mé vlasti v souvislosti s politikou psávaly oslavné básně, co pamatuju, vždycky to byl shit, i když tenkrát bylo na místě použít raději označení говно. Ale znáš to: co růží zvou, i zváno jinak vonělo by stejně. Shit nebo hovno, pořád je to jeden materiál – ledaže by v Americe na výrobu politicko-oslavných básní používali jako výchozí surovinu jiný polotovar.

Nejlepší by bylo inkriminovanou báseň přečíst a věcně posoudit, čímž bychom pochybnosti o podstatě materiálu zcela rozptýlili. Jenže, jak ukazuje, právě s tím je trochu problém.

I když se tomu budeš zdráhat uvěřit, můj milý dezinformační deníčku, ne každý světoobčan rozumí a hovoří po americky. Logicky by tě napadlo, že není nic jednoduššího, než aby ono skvělé dílo americky nehovořícím zájemcům zpřístupnil renomovaný překladatel – viď?

A to jsi právě vedle jak ta jedle.

Ona totiž autorka je černoška. – Jo, ty už nevíš, co je černoška? Inu, afroameričanka to je, tak se tomu dneska moderně říká. Já se přidržím toho tradičního označení, jeví se mi to pravdivější a taky kratší – co růží zvou, však víš.

A překládat černošku? To může, můj milý deníčku, jenom černoška – jinak nikdo; detaily si přečti zde a zde. I kdybys byl třeba Champollion, pokud jde o černošskou báseň, tak můžeš překládat leda cement z vagónu na vagón. Uhlí ne, to je totiž černé. A slovo rasismus jsi nikdy neslyšel a čteš ho určitě poprvé v životě.

A jestliže je krajně nevhodné, aby báseň černošské autorky překládalo bílé nežena-nemuž, pak je jistě rovněž krajně nevhodné, aby takovou báseň četl třeba bílý heterosexuální macho, jako například já. Kdyby mně ji někdo chtěl přednášet, zacpu si uši, abych ji nezneuctil. – Mám na mysli tu báseň, aby nebylo pochyb.

—ﬡ—

Tak trochu pachuť, viď, můj milý deníčku. Copak já; já si dám dva doušky portského – první tu pachuť neutralizuje, druhý odplaví, a jsem v pohodě – ale co ty? Deníček nechlastá, nejsa k tomu vybaven nezbytnými orgány. Co takhle něco jiného, ale stejně opojného?

—ﬡ—

Začali jsme citacemi, tedy jimi dnes také skončíme. Není básnířka jako básnířka, můj milý deníčku. Jsou i takové, které nemůže lépe překládat nikdo jiný než právě heterosexuální macho, jenž na to získal svého druhu certifikát. – O procesu certifikace snad někdy jindy; básnířkou autorizovaný překlad do češtiny je zde:

Ve stepi ležet
K hvězdám se dívat

Někomu brzy snad a pozdě pro jiného

Dala bych sbohem městu
a na dalekou cestu
kytaře hrála píseň pro milého:

Ve stepi ležet, k hvězdám se dívat

—ﬡ—

Možná si kladeš otázku, můj milý dezinformační deníčku, proč jako kontrast k básni o šplhání na kopec, kterou jsem navíc ani nečetl, uvádím svůj překlad intimní lyriky, kterou napsala neznámá básnířka. Inu, právě proto, že v té básni není nic angažovaného, žádná politika. Básnířka a její překladatel si do svého vztahu nedali politiku vnutit. A můžeš mi věřit: jak by to bylo snadné!

Kdybych uměl, zazpíval bych své básnířce toto:

—ﬡ—

7 thoughts on “Šplháte na kopec? Tak šplhejte

  1. Ohledně barvy pleti to neumím posoudit a cizích jazyků jaksi nejsem příliš mocen. Považuji se ale za amatérského znalce Švejka a ovládám polštinu (na čtenářské úrovni s výjimkou poezie a opravdu složitých textů). A zakoupil jsem před pár lety tuto „českou bibli“ v polštině a musím konstatovat, že to v cizím jazyce přece jen je trochu jiná kniha.

    Podobnou zkušenost mám s tímtéž jazykem ohledně Sienkiewiczovy Trilogie, což byla nejoblíbenější kniha mého dětství/jinošství. A opět platí – v originále je to trochu jiná kniha.

    A tak možná černoši mají v Americe nějaký specifický způsob vyjadřování (jako třeba Ostravaci nebo naše přihnědlá menšina, ty pičo/pýčo), který běloch/gandžo nemůže pojmout.
    Nebo možná ne, anglicky umím na úrovni turisty a v Amarice jsem sice byl, ale v USA nikoliv, tak to posoudit neumím.

    P.S.: Ale prdel, prdel to je 🙂

    1. Díky za komentář, Godote. Nejdříve z čistě technického hlediska: Zobrazuje se Vám to video na konci? Mně – na PC ho vidím a hraje, na mobilu je tam jen černý obdélník. Zajímá mě, jak je to na Vašem počítači… prozradíte?

      Polština: jste třetí člověk, kterého znám, co umí polsky. Jak jste k tomu přišel? Můj kamarád Libor bydlí v Jablunkově, tam je to nutnost; moje známá, paní Dana, polštinu studuje v jazykovce, poněvadž se jí ten jazyk moc líbí. Já polsky neumím, a samozřejmě (skoro) vůbec nerozumím.

      1. Žalman se mi zobrazuje jen jako fotografie/obrázek, doprovázený hudbou. Z tohoto pohledu bez problémů, ale „video“ to není.

        Ohledně jazyka našich severních sousedů, musím (po vzoru papá Klause) vytknout před závorku, že polsky neumím. Vysvětlím ihned.

        Umím polsky pouze číst, s vnímáním mluvené řeči mám veliké problémy (nebyl na tom podobně i Tarzan v původním vydání?). Došlo k tomu tak (bacha, není krátkých historek!), že jsem se na střední škole skamarádil s naším třídním, který měl na tom přelomu 60./70. let poněkud specifické vyučovací metody a smysl pro humor a dále bych charakteristický tím, že měřil 212 cm živé výšky. Jmenoval se (či vlastně ještě jmenuje, abych ho předčasně verbálně nepohřbíval) Petr Ptáček, inženýr.
        To kamarádství nabralo po maturitě za studií na technice i pracovní charakter, neb jsem mu prováděl nějaké výpočty a měření při jeho práci soudního znalce v oboru dopravních nehod (mimochodem – bylo to velmi zajímavé a tenkrát jsem už zjistil, kterak jsou právo a soudy ohebné). Veselé bylo, když jsme někam vstoupili společně, protože já jsem spíše prcek (hrdě „střední výšky“), on bez ohnutí šíje neprošel standardními dveřmi….
        Nicméně došlo k tomu, že jsem musel volit mezi studiem (oboru, který se pro mě ukázal jako nevhodný – technická kybernetika) a vrcholovým sportem v podobě dvouleté základní vojenské služby v Armádním středisku vrcholového sportu (další téma – „Dva roky prázdnin“). Tam mě děsilo, že se mimo sport budu poněkud nudit, i byla mi Petrem nabídnuta četba zajímavé literatury různých žánrů – ovšem v polštině.

        Zde nutná vsuvka na vysvětlenou:
        S nástupem normalizace v ČSSR po roce 1970 došlo k výraznému omezení struktury vydávané literatury v češtině. Nákup západní literatury (bez ohledu na jazykové potíže) byl pak prakticky nemožný. Ovšem na rohu Celetné a Václaváku (u vchodu do podchodu) bylo tehdy Polské kulturní středisko a tam (jak jsem později zjistil) sympatický a ochotný vousatý knihkupec. Poláci tehdy vydávali ze západní literatury ledacos, samozřejmě přeložené do polštiny. A také spoustu časopisů, například jakýsi velmi aktuální výběr ze zahraničního (rozuměj západního) tisku – každý týden. Takovými informacemi s uvedením slavných zdrojů (Times atd.) jsem později exceloval (a oblboval mladé dámy).
        Konec vsuvky.

        Nu a tenhle Petr Ptáček přebil moje tvrzení o neznalosti polštiny zapůjčením knihy „Historia piervsej wojny swiatowej na morzu“, svazku to obřího formátu o tisíci stranách. A polsko-českého slovníku. Coby faktografie to bylo psáno poměrně jednoduchým jazykem a když jsem za pár týdnů dílko vrátil, dostalo se mi zapůjčení „Historie drugej wojny swiatovej na morzu“. Když jsem i tu zdolal, přešel jsem k detektivkám a čtenářská znalost polštiny byla na světě.

        Tato geneze mého vztahu k polštině tudíž vysvětluje, proč umím číst, leč nikoliv rozumět mluvené řeči či jí dokonce hovořit. Znalost je to veskrze pasivní, a tudíž tvrzení, že snad umím polsky, je spíše nadsázkou z říše snů.

        1. Vidíte? A to je právě ono: takovéhle vlídné čtení, jaké Vy jste teď napsal, to je zrovna to, co – mimo jiné – na Kydech chybí. Dimenzi, kterou jste svým vyprávěním právě pootevřel, múzy k životu nezbytně potřebují, bez ní chřadnou; chřadnoucí múza, to dá rozum, nemá sílu líbat.

          Zpátky na zem: firma, která dnes měla nastoupit, má problém a nastoupí až ve středu. Tím mně úplně rozbourala plány na tento týden, ale to je život.

          Jdu organizovat. Pěkný den Vám přeji.

        2. A ještě něco, prosba:
          Napište, prosím, nějaký komentář do Žvanírny. Odkaz najdete úplně nahoře v záhlaví webu, je tam takové malé menu:
          Žvanírna – Autoři – Přihlášení – Kodex bloggera

          Taky bych to rád otestoval, díky moc.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.