3 prosince, 2022

Tak to bychom měli…

V dobách, které zapadly tak hluboko do propadliště dějin, že si na ně už skoro nepamatuju, začínal jsem svou profesionální kariéru jako zaměstnanec. Ono to tehdy vlastně, pokud vím, ani jinak nešlo.

Seděli jsme v kanceláři tři – já, Pepa a Roman. Zhruba stejně mladí a podobně divocí. Po pravdě: pracovní náplň nás ani tak moc nezajímala, ta byla pro nás téměř rutinou. Šeď pracovního dne jsme si ozvláštňovali vymýšlením lumpáren.

Tak například jsme kolegyni ze sousední kanceláře vložili do telefonního sluchátka právě tam, kde je mikrofon, papír od syrečků. Funguje to bezvadně; má-li kdo ještě dnes na stole pevnou linku, vřele doporučuji.

Velmi vydařenou kombinací lumpáren bylo natřít kliku kanceláře (cizí, pochopitelně) medem a současně v umývárně zalepit ústí výtoku vodovodu průsvitnou izolepou. Kdo si sáhnul na kliku, následně ihned zaběhl k umývadlu, kde se rovnou osprchoval.

Nápad pokrýt toaletní mísu dokonale průhlednou potravinářskou fólií jsme nakonec nerealizovali, to nám přišlo už příliš drsné, a kolegové tak byli ušetřeni. Tato idea na svou realizaci musela nějaký čas počkat – využil jsem ji během základní vojenské služby, a osvědčila se impozantně.

Přišly ovšem i chvíle, kdy se člověku chtělo neodolatelně spát. Spát v práci bylo poměrně riskantní, neboť ředitel našeho výzkumného ústavu mohl nečekaně vstoupit a spáče osobně probudit. Ale Pepa na to vyzrál.

Jeho stůl byl v kanceláři situován tak, že seděl zády ke dveřím. Když spal, měl před sebou popsaný papír a v ruce držel tužku. Klika cvakla, dvéře letí, říďa vchází do dveří… avšak Pepa byl v pohodě: jen čmrknul tužkou po papíře, řka: „Tak to bychom měli…“ a předstíral další vyřešenou položku v seznamu úkolů.

—ﬡ—

Jo. Tak to bychom měli. – Tohle si teď můžou říct ti kluci na obrázku: další položka v seznamu úkolů vyřešena. Šlo to nakonec docela rychle, že. Jak se to tak mohlo stát?

Spousta lidí teď možná bude mít problém. – Ne, nemyslím Afghánce. Neznám je, nerozumím jim. Mám na mysli tuzemské papežence, papežštější než papež. Přátele „Západu“, přátele NATO, přátele USA. To přátelství teď získává takovou zvláštní příchuť.

Textů, pojednávajících o totálním fiasku, kterého docílil „Západ“ v Afghánistánu, je dnes plný internet. Mainstream nezklamal: koncepcí tak trochu připomíná nacistickou propagandu z časů, kdy Rudá armáda hnala Němce z Ruska jak zajíce, ale v novinách se psalo o zaujímání předem připravených pozic. Ze všech mudrců pravdě nejblíž nakonec je prezident USA, Joe Biden: nemá smysl, aby americká armáda bojovala v Afghánistánu za něco, za co sama afghánská armáda bojovat nechce. – Toť poznatek, hodný zenového mistra; jen škoda, že ta prostinká a jednoduchá pravda byla objevena po dvaceti letech marného a nákladného snažení. Nebo je to kouřová clona, která má zakrýt předem a za zády spojenců domluvené předání moci Tálibánu? – Ať tak či onak, Spojené státy tímto krokem udělaly ze svých spojenců, nezřídka američtějších než Amerika, úplné hlupáky. Rád bych věřil, že to nebude zapomenuto.

Na Parlamentních listech mimo jiné vyšel i text, který toto snažení hutně shrnuje; onen text určitě stojí za přečtení. Dejme však slovo Dominiku Ticháčkovi, veteránu a vojáku z povolání, krátce i zde:

„Co to všechno stálo? Cca 71 tisíc zabitých afghánských a pákistánských civilistů. Cca 70 tisíc zabitých afghánských vojáků a policistů. 2442 zabitých amerických vojáků. 20 666 raněných amerických vojáků. 3800 zabitých privátních kontraktorů. 1144 zabitých vojáků NATO. 549 zabitých humanitárních pracovníků. 136 zabitých novinářů. 14 českých vojáků. Celkem se odhaduje až 240 tisíc mrtvých…

Jenže! K tomu je ještě potřeba připočíst sebevraždy válečných veteránů a jejich číslo je naprosto děsivé. V USA se každý rok zabije okolo 6000 vojáků!!! To je za dobu války v Afghánistánu přes 100 000 mužů. Ne vše se dá přičítat válce, ale posttraumatický syndrom jistě hraje svoji roli. Kdyby válka nebyla, jistě by jich bylo míň. USA stála válka 2,3 bilionu dolarů. To je 49 520 725 000 000 korun. 49,5 bilionu. To je polovina amerického rozpočtu za rok 2019. Za to by šlo postavit přes 200 Temelínů. UK a Německo 50 miliard dolarů. ČR platilo každý rok na misi přes miliardu korun. Čeho jsme docílili? Ničeho.“

Parlamentní listy přinášejí také rozhovor na téma „Afghánistán“ s prezidentem ČR, Milošem Zemanem. Také tento rozhovor stojí za přečtení – jen krátce citujme:

…Odchodem z Afghánistánu Američané ztratili prestiž světového lídra a samo NATO teď vyvolává pochybnosti o oprávněnosti své existence… Jestliže zde NATO selhalo, mělo by to vést i k přehodnocení našich obranných výdajů a k většímu důrazu na obranu národní.

Důraz na národní armádu a národní stát by byl přirozeným důsledkem selhání NATO v Afghánistánu. Byla to jediná příležitost, kdy NATO mohlo bojovat. Takové to poštěkávání na Rusko a Čínu není zajímavé. Při této jediné příležitosti, znovu opakuji, NATO dramaticky selhalo… Nedůvěra vůči NATO z řady členských zemí po této zkušenosti bude sílit, protože si budou říkat: když jste selhali v Afghánistánu, pak v případě jakékoli jiné kritické situace, kde je záruka, že neselžete i tam.

Mohu se samozřejmě mýlit, může to být jen má osobní interpretace – mně však připadá, že ze slov prezidenta ČR pod čarou zaznívá to, co je v jiných souvislostech notoricky známo: státy nemají přátele, mají jen zájmy.

Přes to, že oba citované články patří – podle mého – k tomu nejrozumnějšímu, co jsem na dané téma četl, připadá mi, že jádro věci obcházejí širokým obloukem. Mám výhodu: nejsem ani voják z povolání, ani prezident, zkusím na ten oblouk napnout tětivu:

O západní hodnoty – jakkoli je tento pojem neustálým omíláním důkladně vyprázdněn – v Afghánistánu patrně stojí jen málokdo. Zvláště pak, jsou-li ony hodnoty (nutkání použít u slova hodnoty uvozovky jsem se prozatím úspěšně ubránil) přinášeny na bodácích, v raketách a bombách: i to nejdobřejší dobro nelze nikomu úspěšně a trvale vnutit násilím.

Tak to bychom měli…

—ﬡ—

One thought on “Tak to bychom měli…

  1. Válečný materiál a jeho montáž někdo zaplatil, tedy ho koupil. A druhý ho prodal, čili vydělal a vyplatilo se mu to. Babička říkala: jeden má radosť, že druhý má bolesť.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.