5 prosince, 2022

Take my breath away

Tohle samozřejmě zase bude o lásce. Ale s filmem, jemuž je povědomá píseň odsouzena dělat kulisu, nemá to společného vůbec nic. Miluju moře – a v té písni moře slyším.

—ﬡ—

Od první chvíle, co jsem onu píseň zaslechl, vím, že pro mne je o moři – a na textu vůbec nezáleží. Když zavřu oči, vybaví se mi obraz: skalnatá průrva, kamenitá pláž, vlny bijí do skal. Průzračná voda přechází od bílé vířící pěny do tmavnoucí modři, blankytná obloha, ostré stíny a oslepivé, rozjásané slunce. Příbojem někde mezi balvany rezonují infrazvuky, prostupují mnou, a vzduch je plný jemné slané vodní tříště. – To všechno v té písni slyším a vidím.

Kdo chce, může si ji poslechout třeba tady (a při poslechu raději zavřít oči).

—ﬡ—

Ale moře nejen že mi bere dech. Moře mi dechu taky přidává. Když se s mořem loučím – dočasně, nejdéle na rok, ale radši na míň – vždycky se mi zdá, že mám plíce o hodně větší, než když jsem přijel.

Tentokrát jsem za mořem přijel do Petalonu. Petalon je letovisko u Vrsaru, hned vedle je Koversada.

Koversada je ostrov, s pevninou spojený krátkým mostem. Dal jméno pravděpodobně největšímu nudistickému kempu v Evropě. Kemp Koversada má skutečně rozlohu malého města. Pro mne je ale důležitý především ten ostrov. Od pláže, na kterou vyběhnu z apartmánu, vzdálen je asi 500 m.

Koversada – pohled z terasy od Petalonu

Věda, kam jedu, těšil jsem se na toulání vodou mezi ostrovy. Kolem Vrsaru je ostrovů požehnaně, ale voda přece jenom zpočátku nebyla tak teplá, abych si to užíval – opravdu se ohřála až druhý týden, takže toulání nebylo tolik, kolik bych si přál. – Co se dá dělat! Jestli úspěšně přežiju bouři, která se zdá rýsovat na obzoru, třeba si to ještě někdy vynahradím.

Letos jsem se vybavil novými brýlemi, které na rozdíl od těch starých opravdu zase těsní, a hlavně plaveckou bójkou. Plavecká bójka je malý nafukovací vodotěsný vak výstražné barvy, který plavec táhne na popruhu za sebou. Plní dvě funkce: výrazně snižuje riziko, že vás přejede nějaký blázen na vodním skútru, a lze do ní uložit a v suchu udržet pár věcí. V mém případě boty, svačinu a mobil, abych, až doplavu na nějaký ostrov, mohl fotit.

Na Koversadě ovšem fotit nebudu, neboť ostrov je součástí slavného kempu a je obydlen naháči. Na břehu seřizuju řemínek brýlí a kontroluju bójku. Vypadá to, že vše je v pořádku. Vstupuji do vody a přede mnou je další, o dost menší ostrov, toho jména Lunga. Podle mapy jsem změřil, že je vzdálen asi kilometr a čtvrt.

Voda je teplá a prozářená sluncem. Světlo prochází rozvlněnou hladinou a rozprostírá přede mnou závěsy z azurových paprsků. Nádherný pohled, ale na focení pod vodou zatím nejsem vybaven. Jak se vzdaluji od Koversady, přibývá hloubka a ubývá ryb. Souběžně s tím málo trénovanému plavci ubývá dechu. Nádech na každé sedmé tempo se stává nepohodlným, místo „sedmičky“ řadím „pětku“.

Po nějaké době nevidím ani ryby, ani dno. Obklopuje mne průzračné moře a při nádechu občas na obloze zahlédnu racky. Bójka mne jemně tahá za opasek, abych věděl, že jsem ji ještě neztratil. Voda přestala být „rovná“, dorazil jsem do místa, kde se vlny křižují a po pravidelném dýchání je veta. Navíc slyším, že je poblíž motorový člun – zastavuji na chvíli a rozhlížím se.

Zdá se, že bójka plní účel: z člunu mě asi vidí, mávají a vyhýbají se obloukem. Vracím se do směru k ostrovu. Vlny jsou protivné a ponořen ve vodě už vůbec z hladiny ostrov nevidím – občas musím „vyhlédnout“, abych udržel směr. Začíná být patrné dno, objevují se hejna rybek a ostrov se blíží docela viditelně.

Obeplouvám břeh a hledám místo, kde bych přes ostré hrany kamení bezpečně vylezl z vody. Na břehu nacházím placatý balvan, usedám, otvírám bójku a píšu SMS, že jsem na ostrově a chystám se fotit.

Zpětný pohled – z Lungy na Koversadu

Na ostrově jsou dvě skupinky kormoránů, ale racků je zde opravdu požehnaně – jak v hororu od Hitchcocka.

Lunga je ostrov na první pohled docela sympatický, avšak de facto základna místního vodního ptactva. Kromě toho, že rackové v jednom kuse řvou, udělali z celého ostrova jednu velkou „observatoř“, která páchne jako terárium s krokodýly. Fotografie pachy zatím přenášet nedovedou, což je v tomto případě docela štěstí. – Dokončuji focení a obchůzku ostrova, vstupuji do vody a vyrážím k dalšímu, tentokrát opravdu malému ostrůvku jménem Galopun, vzdálenému něco přes 500 m.

Prohlídka ostrova

Po chvíli zjišťuji, že se musím vrátit na břeh: vlny jsou tak vysoké a ostrov Galopun tak nízký, že ho z hladiny vůbec nevidím. Vystupuji tedy na pobřežní balvan a zaměřuji směr podle výrazné stavby na pobřeží – kostel ve Vrsaru.

Kostel ve Vrsaru, focený přes Galopun z Lungy

Trasa ke Galopunu vede závětřím, voda je „rovná“, cesta ubíhá rychle. Potkávám dvě medúzy, velké asi jako květák, jedna hnědá, druhá bílá, ryby žádné. Ani voda už nemá tu nádhernou barvu – slunce zalezlo za mraky a azurová modř se změnila na šeď s modrými tóny.

Ohlédnutí – pohled z Galopunu zpět na Lungu

Z Galopunu opět odesílám SMS, aby „doma“ věděli, že jsem živ a zdráv a není třeba vyhlašovat pátrání, a něco fotím. Vstupuji do vody a mířím k pobřeží, vzdálenému asi 600 m. Asi jsem chytl druhý dech: vlny už jsou mi lhostejné a dýchá se mi docela pohodlně, byť nepravidelně. Nechce se mi vylézat z vody po hrotitých kamenech, plavu tedy k nerezovému žebříku a mám pocit, že šířka, kterou má žebřík mezi rameny zábradlí, nebude na šíři mých ramen stačit; nakonec to ale o fous vyšlo.

Tady je trasa mého toulání – byla to nádhera:

Kliknutím na obrázek přejdete na Mapy.cz

Ahoj, moře! Tak zase někdy…!

Moře mi bere dech a vrací mi ho o kus větší. Miluju moře.

—ﬡ—

19 thoughts on “Take my breath away

  1. Okřehek menší
    hlavu nevěší.
    Debussy polib si
    mně stačí loužička .
    Moc nevyrostu,
    skončím v kompostu,
    ale ten blatouch capouch
    se jenom z mé vůle
    a skrz moji maličkost
    do zrcadla nepodívá.
    ( To jsem mu to nandal!)

  2. K moři bych připomenul Píseň o starém námořníkovi (S.T.Coleridge):
    ….
    Šel, jako by byl omráčen
    a rozum postrádal;
    a smutnější a moudřejší
    nazítří ráno vstal.

  3. zdravím, technická
    Tohle samozřejmě zase bude o lásce. Ale s fimem, jemuž je povědomá píseň
    Lunga je ostrov je na první pohled
    vymazať, díky

        1. Ano, je to tak a není to nic tajného. Ta informace tady občas proběhne, nepíšu to poprvé.
          Dvojjedinost mé osoby na tomto webu je reliktem z časů, kdy jsem web psal a ladil a potřeboval jsem jej testovat nejen v roli všemocného administrátora, ale také v roli řadového uživatele.

          Koneckonců web pořád vyžaduje nějaké úpravy (což většinou a naštěstí není navenek moc vidět), takže zatím to tak necháme.

  4. Když jsem byla v Řecku,taky jsem měla chuť plavat a plavat až na další ostrovy,účastnice zájezdu mi říkali Venclovský. Na rozdíl od nich,ony se jen smažily a když šly občas do vody,ponořily se jen do pasu a rukama hladily vodu,vrch nenamočen. Prý se bojí plavat kde nevidí dno. Teď plavu na naší plovce. A zase lidi v chumlu jen kolem zábradlí a střed bazénu poloprázdný,kde plavbu jen já a občas někdo. Včera tam bylo tolik Ukrajinek. Ty už domů chtít nebudou. Kde by na Ukrajině našli tak krásný bazén,jako je u nás.

    1. Mladí byli letos v Řecku a kluci se věnovali hlavně kočkám.
      Okolo hotelu byl smečka koček , loudily potravu a některé byly silně zbědované.
      Jedné micince asi ukousnul pes kus hlavy , takže prostřední vnuk dostal hysterák.
      Chtěl jít shánět veterináŕe , bylo složité mu to vymluvit.
      Nakonec děti pochopily, že hoteliér netouží , aby hosté před restaurací dávali zbytky ryb kočkám.
      Tak jim to celou dobu nosily do jedné uličky, kde byl i stín a žádný provoz.
      🐱🐱🐱🐱🐱🐱🐱

      1. Bylo tam hrozně čoklů a když jsem šla do vody,kradli boty. Naštěstí jsem s sebou měla cvičky a chodila do vody v nich. Na pláži vyloženě obtezovali,ale agresivní nebyli. Já se psů bojím,ale když jsem jednoho s mojí botou v hubě dohonila,normálně míní z huby vzala a on mě nic neudělal.

        1. No, hlavně že jste ho dohonila.
          My jsme jednou měli nezvladatelného pejska, přímo magnet na maléry.
          Skákal na velké psy a chtěl si hrát. Majitelé to většinou těžce nesli.
          Jednou sebral botu chlapíkovi, který ležel v pantoflích pod autem.
          Ten člověk zuřil, dcera honila pejska, ale ten kroužil s botou okolo parkoviště a náramně si užíval ten rozruch.

    1. Kraul, převážně. Když se rozhlížím, tak prsa, ty mě moc nebaví. Kraul je pro lenochy a je lépe vidět pod vodu.
      Křeče nejsou. Do studené vody nelezu. – Kdysi velmi dávno, to mi bylo asi 15, jsem dostal při plavání křeč do lýtka. Od té doby nic.

        1. Mám zažádáno o důchod, na vyřízení mají (myslím) 3 měsíce. Jestli mně ta výše přiznaného důchodu nepřivodí infarkt, počítám najisto s tím, že to udělám jako něměčtí důchodci: v květnu zaparkují s karavanem v kempu u moře, pobudou do konce sezóny – a ještě ušetří! To si dám líbit.

          1. Myslím, že jsme podobný ročník i měsíčník (2/58) a mi už důchod posílají (od ledna)… nebo myslím blbě. Je to docela fajn změna, brát prachy jen tak. Jen jsem se (blbec) přihlásil k paušálu a tak i jako důchodce platím nefachčenky a nechtíc posílám kousek dělové koule na lidi.

            1. Já jsem měl jít do důchodu už v 11/2021, ale jako většinou, i loni na podzim vypukl pracovní blázinec, tak jsem na to úplně zapomněl. Vzpomněl jsem si v květnu. Na úřadě nechtěli věřit, že jsem byl na vojně, a chtěli po mně vojenskou knížku, cha! kde je jí konec! Kdyby chtěli, udělal bych na ukázku několik dřepů na jedné noze (mohli by si vybrat P/L) nebo parakotoulů, ale pak jsem si to včas rozmyslel, třeba by mě do důchodu ještě pustit nechtěli. Tak psali do vojenského archivu, kde uznali, že na vojně jsem byl, a nakonec jsem vše – jak věřím, zdárně – vyřídil. Tak teď čekám, co z úřadu vypadne.

              A jo, oba jsme 2/58, už jsme si o tom psali.

    2. Jo, abych nezapomněl: když pročítám diskusi, uvědomuju si, že jsem se v příspěvku výše dopustil těžkého dezinformátorství. Napsal jsem, že mě prsa nebaví; není to tak docela pravda.

      Tímto provádím hlubokou a upřimnou sebekritiku a pokorně se omlouvám všem, které by se mohly cítit opomenuty a mou nedomyšlenou poznámkou zneváženy. – Nechápu, jak jsem mohl něco tak hloupě nepravdivého vypustit z klávesnice!

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.