30 ledna, 2023

Targusovi s láskou

Se zájmem jsem přečetl nedávné Targusovo motorkářské povídání, které jsem si žánrově sám pro sebe zařadil jako „lovestory“, protože celkové deziluzorní vyznění je jen fíkovým listem, zakrývajícím neutuchající autorovu lásku k jednostopým vozidlům.

Napadlo mě oplatit mu motorkářským hororem, kterak se motocykly ne snad opravují, renovují a za cenu mnoha útrap i obětovaných peněz zpojízdňují, ale naopak surově ničí. Doufám, že v závěru ztuhne Targusovi krev v žilách a bude mít husí kůži jako pralinky.

Povídání to bude košaté, jinak to neumím. Méně trpěliví nechť ve čtení tohoto mého výplodu raději ani nepokračují.


Jak to tak někdy bývá, k dosažení něčeho hodně dobrého, či naopak hodně zlého, se musí sejít řada okolností, nejméně dvě.

Tou první dějovou/osudovou linkou byla skutečnost, že jsem se před polovinou osmdesátým let minulého století stal redaktorem Československého rozhlasu a teprve ve třiceti letech jsem zjistil, co chci v životě doopravdy dělat. Z plzeňského krajského studia mě tehdejší soudruh ředitel po pár letech vyštípal (bacha – nebyl jsem žádný politický disident), ale to už jsem měl dobré renomé a tak mě vzápětí zaměstnal rozhlas pražský, redakce Krajských zpravodajů. To byla tlupa exotů, čtyři (z toho tři děvčata) seděli v pražské centrále a ostatních osm (pokud si dobře vzpomínám) v krajských městech Čech a Moravy (Slováci měli vlastní systém, řízený z Bratislavy). Někde bylo obsazení zdvojené, třeba plzeňského zpravodaje Jindru Šťáhlavského (ano, ten country muzikant a zpěvák s hlubokým basem) doplňoval v Karlových Varech Jarda Fikar. Také Ostraváci byli dva, Pavel Šmíd a Franta Tvrz. Všichni tito jedinci byli řízení z Prahy a Prahou placeni, nepodléhali žádné místní vrchnosti ani rozhlasové, ani politické. V kraji Jihomoravském, největším a nejlidnatějším, byl ovšem Jarda Rektor v Brně sám. Tak mu odřízli tzv. východní Moravu (něco jako dnešní Zlínský kraj), okresy Kroměříž, Gottwaldov, Uherské Hradiště a Hodonín, a instalovali tam mě.

To byla práce snů! Šéfové (respektive laskavá šéfka) tři sta kilometrů daleko, ještě žádné GPS a mobily, jen pevná linka a dálnopis. K dispozici technika, kterou tam měl ve vile Jana Antonína Bati brněnský rozhlas, služební auto (Škoda 105 ADC-81-48) zaparkované u baráku. Plán práce na týden (pokud se neudálo něco dramatického, a to byla tehdy výjimka), ráno ze slušnosti telefonát do pražské redakce („jak ses vyspala, Maruško….“) a potom „práce v terénu“. Zda někde na reportáži či na koupališti v Březůvkách…. Kdo to mohl vědět?
Pohádka.

Celé to mělo kladů více, třeba ten, že tehdy byl rozhlas v zemi jen jeden (o Svobodné Evropě a Pavlovi Pecháčkovi třeba někdy jindy, už tak mám příběh košatý) a v mém případě s celostátním dosahem (na rozdíl od brněnského rozhlasu). Měli mě tam rádi, protože až na výjimky pramálo kritiky, zdůrazňovaly se pozitivní aspekty čehokoliv. A tak jsem si tam ve stylu „já pán, ty pán“ docela hezky žil mezi těmi předsedy vinařských družstev (nejblíž jsem to měl k Jožkovi Menčíkovi do Polešovic), řediteli velkých firem (však tam byl třeba Barum v Otrokovicích nebo LET v Kunovicích a desítky dalších), kteří všichni měli k dispozici nějaká ta rekreační střediska nahoře v kopcích. Taky Slušovice a jejich dostihy a hotel ve Všemině, lázně Luhačovice. Spousta folklóru, který se hodil na vysílání o víkendech, měl jsem cimbál a spol. na pásku a uměl jsem v případě lenosti vyšít reportáž přímo z kanceláře. Žil jsem si tam tenkrát, se svými tehdejšími příjmy a konexemi, jako bonviván.

To souviselo s další obrovskou výhodou – v případě splnění určitého množství práce pro vlastní redakci, se dalo dodávat příspěvky do jiných pražských redakcí, jichž bylo v rozhlase sousta (od třeba vysílání pro zemědělce až po neuvěřitelnou redakci marxismu-leninismu). To už bylo za peníze bokem mimo plat, a nebylo jich na tehdejší poměry málo. Chtělo to ovšem pracovitost a čas – a toho jsem měl, jako čerstvý mladý vdovec, víc než bylo třeba. Nejlépe ovšem platila bratislavská redakce „Pozor, zákruta…!“, pamětníci jistě potvrdí, že to byl nejoblíbenější a nejposlouchanější pořad Československého rozhlasu a spolupracovat s těmi Slováky byla známka dobrého renomé, neb byli vybíraví. Byla to skvělá parta, počínaje produkční Dankou Pollákovou a konče tehdejším šéfem Laco Bratem, který byl excelentním příkladem Slováka, který když se povede, má v sobě jakési maďarské grófství. Dost jsem s nimi kamarádil a vypil pod viechou nejeden pohárik.
https://radiozurnal.rozhlas.cz/50-let-poradu-pozor-zakruta-zakazana-hudba-i-slavne-osobnosti-6276969

S tou Zákrutou jsme u jádra této části mého hororu, závěrečná bilance k 31.12.1992 ukázala, že jsem tam odvysílal přes tisíc příspěvků.

Po převratu jsem měl tendenci vracet se zpátky do našeho statutárního městyse, ale ve skutečnosti jsem se v rámci domovské redakce stal jakýmsi liberem s akčním rádiem od Šumavy k Tatrám. To byly fakt veselé a svobodné tři roky, zřídil jsem si dokonce studio doma v Plzni v bytě a vysílal mnohdy i živě z domova…..


Druhá dějová linka se opírá a skutečnost, že pocházím z tzv. Šumavského podlesí. To je zapadlý kraj jižně pod řekou Otavou, který se postupně zvedá k šumavským hvozdům (když tam ještě byly). Kraj zemědělský (Vidláku!), ale na rozdíl od jižní Moravy odjakživa chudý. Moji předkové tam žili, soudě podle jmen v různých stařičkých registrech, nejméně od 17.století, hlouběji jsem nepátral. Lepší živobytí do té bídy přinesly až počátky průmyslu (třeba sirkárna v Sušici), především ve Strakonicích. Pamětníci mohou vzpomenout na Fezko: https://cs.wikipedia.org/wiki/Fezko

Ale daleko důležitější tam byla strojírenská továrna Česká zbrojovka: http://www.czas.cz/?PageId=10003

Od roku 1919 se tam vyráběly zbraně, ale tato produkce byla ze strategických důvodů přemístěna nejdříve do Brna a později do Uherského Brodu (není to paradox – ČESKÁ zbrojovka v UHERSKÉM Brodě?). Ve dvacátých letech minulého století tam začali vyrábět jízdní kola, ve třicátých pak motocykly. Postupně v této továrně pracovalo snad půl okresu, za časů socialismu svážely autobusy ČSAD, nezřídka s vlečňáky, dělníky z celého Podlesí. Lidé sice stále nazývaly továrnu „zbrojovkou“, nicméně charakteristickými se pro oblast staly právě motocykly. Zkušební tovární jezdci brázdili okresky za každého počasí a byli, použiji-li dnešní terminologii, celebritami. Jednou v dětství jsem se sešel u tety s jedním z nich, panem Polankou, a připadal jsem si, jako kdybych se setkal s Gagarinem nebo tak nějak. Jezdit na motorce tam patřilo k atributům mužství, asi jako v Jemenu patří za pás zahnutá dýka džambia.

V kraji se jezdilo divoce, od venkovských tancovaček často ve třech na jednom stroji a jistě ne zastřízliva. Tomu odpovídalo i množství nehod a křížků u silnic. I moji rodiče přežili, pár let před mým narozením, jednu takovou bouračku jen náhodou, léčili se dlouho. Ještě déle, desítky let, po nich zůstal otisk reflektoru, patrný na lípě v esíčku, kterým se sjíždí do Katovic pod železniční viadukt. Řidič nepřežil.
Shodou okolností jsem v té zatáčce havaroval i já, ovšem v opačném směru – do kopce. Naklonil jsem svoji třistapadesátku, „prásknul heftem“, měkký letní nekvalitní asfalt…. A už jsem letěl přes plot mezi okurky místního zahrádkáře. Ani jsem si nevšiml, jak jsem si přitom zadřel asfalt do hýždí….
Někdy to bylo humorné. Kátruji červený písek na plošince před chalupou u silnice, projíždějící motocyklista ztrácí kontrolu nad strojem a přistane přede mnou do té čerstvě navršené nadýchané hromady. Zvedá se nezraněn, vyklepe písek z bundy, za oboustranného smíchu mu pomáhám vytáhnout stroj z pankejtu, a on na plný plyn pokračuje směrem na Štěchovice.
Jindy to tak veselé nebylo. V noci nás vzbudil těžce potlučený chlapec, na půl v bezvědomí (nechápu, jak dokázal přelézt branku) a nesrozumitelně mě směroval na silnici, že tam ještě někdo leží. Leželi…. Jen pár set metrů od chalupy na ně shlížel svatý Ján z okraje můstku přes bezejmennou strouhu. Mladičké děvče v bezvědomí, těžce zraněné, a mrtvý chlapec (23 let, dvě děti).

Z uvedeného vyplývá, že motorkománii jsem podlehl i já, ačkoliv jsem byl jen „víkenďák“, žijící a studující a sportující trvale v Plzni. Začal jsem hned v patnácti letech s dvousedadlovým pionýrem (tuším Jawa 21?), končil s třistapadesátkou JAWA Californian: https://cs.wikipedia.org/wiki/Jawa_350/362_Californian

Mým nesplněným snem zůstala JAWA 500 OHC, ale přesedlal jsem na čtyři kola.

Značka ČZ byla slavná, na motokrosovém modelu získal Belgičan Joel Robert v šedesátých letech dvakrát titul mistra světa (pak přesedlal na Suzuki), Jaroslavu Faltovi unikl ten titul jen o fous vinou rusko/rakouského (KTM) podrazu v letech sedmdesátých.
https://cs.wikipedia.org/wiki/Jaroslav_Falta

Nicméně strana a vláda tehdy rozhodly, že motocykly jsou nadále ve Strakonicích neperspektivní, výroba se zastavila.


Nu a tady se protnuly ty moje dvě osudové linky.

Po převratu se strakoničtí rozhodli, že výrobu motocyklů obnoví ve spolupráci s renomovanou italskou společnosti CAGIVA. Připravili do výroby model ČZ Cagiva Blues: https://www.motorkari.cz/motorka/?mid=74057

Já z toho měl samozřejmě jako lokálpatriot radost a odvysílal jsem na to téma několik reportáží, mimo jiné a především v Zákrutě. Ve zbrojovce byli nadšeni. Potom jsem se dohodl se strakonickým tiskovým mluvčím, měl neuvěřitelné jméno Emanuel Kopkáně, že bych měl tu motorku také otestovat. Nikoliv nějakým měřením parametrů, to uměli v továrně sami lépe, ale jakési „první dojmy řidiče“.

Jak řekli, tak udělali.

Před víkendem přivezli k nám na chalupu nablýskaný prototyp, jeden z pěti, pokud si dobře vzpomínám. Uložili pod dohledem naší babičky do garáže, přikryli pečlivě igelitem a show mohla začít.

Na testování prvních dojmů jsem vzal s sebou i dva čerstvě dospělé syny své Labutě, v té době nadšené motocyklisty (stroje tuším MZ?), že by se také svezli. Chtěl jsem jezdit až v neděli, kdy je dopoledne nejmenší provoz, ale přemluvili mě… jenom kousek, prý. Tak teda jo.
První vyrazil směrem na Štěchovice starší Ondřej, vrátil se spokojeně za nějakých patnáct minut. Druhý osedlal motorového oře mladší Hanuš. Uplynula čtvrthodina, půlhodina… Doufal jsem, že snad nějaká porucha, ale marně.

Viděl jsem z dálky, jak se vrací kulhající Hanuš, nakonec usedl do příkopu, neschopen další chůze. Dojel jsem pro něj, byl sice notně potlučený, ale vážné zranění žádné. Jen si, jako každý motocyklista, když přeletí řidítka, pořádně natloukl koule. Labuť ho odvezla do špitálu do Strakonic, já zavolal policajty.

Motorka se válela v poli několik desítek metrů od švestky, do které narazila. Byla, s trochou nadsázky, ohnutá do pravého úhlu a úplně zničená. Policista, když viděl tu zkázu, se zeptal:
„A toho mrtvého máte kde?“

Dál to bylo nepříjemné. V pondělí ráno jsem zavolal Emanovi. Nadšený opravdu nebyl. Za pár dní jsem zajel do Strakonic se osobně omluvit. Rádi mě neměli. Stroj byl naštěstí pojištěný. Od té doby jsem tam už nezavítal, pro jistotu.

Motocykly ČZ Cagiva Blues odnesl čas, ve zbrojovce vyrábějí vysokozdvižné vozíky. Autobusy už tam dělníky nevozí. Na Podlesí moc motorek nepotkáte, to už na dvou kolech spíš cyklisty. Čas vzal naši babičku i s chalupou, také moje rodiče, kteří toho všeho byli svědky. Ani ta potlučená švestka už u silnice nestojí. Pryč je i Československý rozhlas, na právě proběhlého Silvestra tomu bylo už třicet let.

Z Ondry i Hanuše jsou statní padesátníci, Labuť je naštěstí s námi, ale, přes dobrou údržbu, už notně ojetá, abych použil motoristický slovník.

Je tu i starý zbrojnoš, s brněním již zrezivělým.
Užvaněný stařík, jak jste mohli právě zaregistrovat.


39 thoughts on “Targusovi s láskou

  1. Godotovi

    Děkuji za věnování, nebudu zapírat, že z něj mám radost, protože jsem jednoduchým odkazem na nadpis nas*al hned 2 lidi naráz. No neber to!!!

    Co se týká hororu, za nejzávažnější považuji, že nemáte zbytky toho zbořeného oře ze Strakonic, pochopitelně včetně dokladů. To by byl naprostý ideál. trapné detaily, jako ohnutý rám či zlikvidovaný motor řešíme asi tak do tří dnů, s novými doklady je to horší, ale dá se pořešit ledacos.

  2. Je to zcela OT, ale už mne to nějaký čas vrtá hlavou, protože jsem hnusnej:
    Mame tady nick Targus a spousta diskutujících ho oslovuje Targusi, s Targusem, Targusovi … a mne to děsně tahá za uši.

    Páč jsem si myslel, že Targus je antický typ jména (jako Prométheus a další), použil bych skloňování Targus, Targa, Targovi, Targa, Targe (nebo Targu?), o Targovi, s Targem. Takže dnešní text bych očekával s nadpisem „Targovi s láskou“.
    Jak to tedy je?
    Trošku jsem zapátral viz https://prirucka.ujc.cas.cz/?id=320 a zdá se mi, že pravdu mám spíš já. A to skoro možná. Nebo taky ne.

    Takže: Targe (podle Brute), co ty na to? Že mi hlavou brouzdají zbytečné kokotiny? Já vím.

    1. Teoreticky máte pravdu, ale zdejší Targus je takový už počeštěný/poslezštěný.
      Tak taky sám nevím. Nechal bych to na jeho svobodné volbě.

    2. Re: Jethro

      Na můj nick se ptal už kdysi např. Občan (taky tu už dost dlouho není, fňukal, že je přepracován).

      Původ není v žádném středomořském slově, nýbrž ve slově asi tak stejně hnusném, jako já sám.
      Je odvozeno od nářečního ekvivalentu českého slovesa „trhat“.

      Podstatné jméno, jež jsem si vybral za nick, označuje v dialektu, který považuji za svou první řeč, PITOMCE, který svými slovy i činy dokazuje svému okolí, že mu není žádná pracovní norma dosti vysoká. Prostě je to MAMLAS, který je NEZVRATNĚ přesvědčen, že jeho životní štěstí spočívá v doslovném padnutí na hubu při pracovním procesu, případně v horším, protože ne tak efektním, v postupné, leč poměrně rychlé degradaci organizmu vlivem jeho jednostranného přetěžování.

        1. Mi zamlada říkali taky targus (za výkony) a teď mi říkají obdivně hovado. Člověka to povzbudí k ještě větším výkonům.

    3. V tom odkazu, který uvádíte, bod 1.3, písmeno a):
      Tzv. antický způsob skloňování se neuplatňuje vždy, když jméno končí na ‑us, ‑as, ‑es, ‑os. Patří‑li jména tohoto typu novodobým nositelům (a pisatel nechce záměrně zdůraznit jejich antický původ) nebo jde‑li o jména jiného než latinského či řeckého původu, která však mají zakončení obdobné jako jména antická, neodtrháváme v nepřímých pádech zakončení ‑us, ‑as, ‑es, ‑os, ale přidáváme pádové koncovky k celému jménu (Angus –⁠ 2. p. Anguse –⁠ 5. p. Angusi).

      Vokativ tedy zní Targusi.
      🙂

  3. CZ – Cagiva Roadster 125. Moje první motorka, moje první lehnutí v zatáčce na oblíbeném drobném šedém štěrku, jímž cestáři zasypávali drobné opravy. Dávno tomu…

  4. Ráda jsem s Tebou zavzpomínala na ty doby! Nejen kdy jsi byl ve Zlíně, ale i na spolupráci se Zakrutou, ba I na dobu, kdy jsem pracovala v Jawě… Díky a PF 2023!
    Vojtěška

  5. Ano, Jawa to byl fenomén, na mě sice zapůsobil tak, že bych ji nechtěl ani zadarmo, ale pro spoustu lidí to byla osudová záležitost (i v tom dobrém smyslu) a to jen proto, že před ní nepotkali stroj lepší, jak se poštěstilo mě…
    Ale co je z Jawy a její famóznosti dnes, když ji dostali do pracek lidi typu Dlouhého a Spol. z prognosťáku vidím i já a občas mi to vtlačí slzu do oka, když vidím, že to má čínský motor, vyrobený podle japonské licence anebo je celá z Indie a dokonce „Yezdí“…

    Možná, že se Jawa (nejen značka, ale i fabrika) zachrání tím, že se vrátí na začátek a začne zas, jako před sto lety dělat něco s kulomety, jako ing.Janeček a ČZ taky, neb ty jdou v Evropě a nejen tam dnes daleko víc do módy…

  6. Clovece, to byl zlaty zivot tehda. Ja bych spolupracoval zejmena s tou redakci marxismu, to by se totiz nikdo neodvazil kritizovat 🙂 Chodil bych po katedrach skol, po vetsich ZO KSC a spovidal je o specifikach jejich stranicke prace. Kazdej by jen frazovite zvanil – ale byl by to nevycerpatelny serial a nekonecny pramen tryskajicich vyzivnych honoraru 😀 A znamosti navic, ze by si zaridil cokoliv 🙂

    1. Z redakce Marxismu -leninismu pocházeli někteří největší revolucionáři po převratu, třeba Zbyněk Honys.
      Naopak nejvyšší šéf zpravodajství (Šéfredaktor ÚVPZP – Ústředního vysílání politického zpravoda-ství a publicistiky Štefan Babjak (před tím rozhlasový zpravodaj v Moskvě) musel z Českoslovesnkého rozhlasu odejít. Setkal jsem se s ním až v polovině 90.let minulého století, kdy byl šéfredaktorem časopisu Burza, teprve tehdy se z nás stali kamarádi. Ještě později se z něj stal velký kapitalista a majitel tiskáren na Slovensku.
      Taková je pravda holá, ale jistě nikoliv celá.

  7. Motorkám nerozumím, tak snad jenom k tomu heslu dne :
    Nemyslím si, že i ta nejschopnější opozice by v momentální konfiguraci sil něco zmohla.
    K SPD mám mnoho výhrad, některé velké. Ale i tak je to jediná autentická opozice a ti u volantu musejí na její hlasité remcání brát ohled.
    Politika se už dávno nevaří v Kotlině, ale někde úplně jinde. A proto se můžeme jen snažit být připravení, až změny ( snad) k lepšímu odstartují jinde.
    Abychom to potom zase nevzali ode zdi ke zdi, jako v 48, v 68 a v 89. Na to jsme kádři.
    Že nejsme sami, že třeba v Íránu na to šli ještě divočeji , je slabá útěcha.
    Nezbývá než doufat, že na čtvrtý pokus dostaneme rozum a zase nevylijeme s vaničkou i dítě.

  8. Nevzpomínejte, ten zmar je deprimující. Asi, se to už napravit nedá – ten bájný euro „individualismus“ nás stáhl moc a moc zpět. Děsivé je jak jsme tomu podlehli. ,“ zlhostejněli?“ Ale měli jsme štěstí že přese všechno co se nám nelíbilo – lidi drželi při sobě, ta obrovská chuť něco dokázat, postavit, s nadějí že mladí budou pokračovat. JO kulový…Až teď s odstupem doby se ukazuje , jak předvídavý byl Horníček, když začátkem 90tek prohlásil to zatracované : „Líp už bylo“.

    1. Ale zase, nemohlo se stát tohle
      „Zajímavá byla nehoda budějovických policistů se pštrosem. Bylo to u Trhových Svin, pštros nepřežil, škoda je 170.000 korun. Policisté budou ještě dohledávat majitele,“

      1. Jak „psatros“? Emu!

        Mi to pripomina, jak pred lety utekl chovatelum klokan a srazil ho motoracek… fira nehodu nahlasil, s pomoci klokana vtahl dovnitr a pokracoval na nejblizsi zastavku. Tam uz cekal nahradni fira, protoze zodpovedna osoba pojala podezreni, ze ten puvodni pozil. Uznejte… jak casto srazite u Kladna klokana?

        1. Brácha mi zase vyprávěl historku ze železnice – u nich fíra po šichtě napsal do provozního deníku záznam:

          „Srazil jsem velké chlupaté zvíře – asi vemblouda.“

          Nadřízení měli pochybnosti o jeho duševním stavu a o tom, jak moc je v práci střízlivý, ale pak se zjistilo, že se kousek od místa srážky s „vemboudem“ rozutekl cirkus a kdyby jel vlak o chvíli dřív, mohl přejet slona nebo zebry.

          Tak to tedy je. Někdy skutečnost překoná i nejfantastičtější představy.

          1. Jsem jednou tahl ranem v jednom stredoceskem mestecku z tamniho bermudskeho trojuhelniku (tri non-stop bary dveste metru od sebe) a najednou na mne ze srpnoveho svitani vykoukl… prave vembloud… prvni, co jsem si rekl, ze jsem konzumoval nejen dlouho, ale asi i moc… o par okamziku pozdeji jsem si nastesti v tom seru za vembloudem vsiml maringotek, ktere tam jeste vecer nebyly stejne jako onen vembloud… deti, prijel cirkus!

  9. Godote, znal jsi někoho z pražské Jawy, z „Janečkárny“? Jozíf, Šťastný, Křivka, Valeš, Misík, Zelinka, Mráz…
    Bylo mi přes rok, táta mě posadil na dvěstěpadesátku, že abych si zvykal. Našlápnul…. Motorka se rozeřvala, já se rozeřval. Maminka hubovala…“máš rozum?!?“ Srdcař, fabrika byla jako jeho druhé manželství. Byly mi asi dva roky, řádila u nás nějaká nákaza, asi zavlečená z ciziny, Vietnamu, říkalo se. Jako chřipka, viróza. Šel na pohřeb kamarádovi z fabriky, zabil se na motorce. . “Měj rozum, zůstaň doma, vylež se..“ Přece šel. Zima, pršelo, prochladl. Udělalo se mu hůř. Do nemocnice ještě dojel, do druhého dne ochrnul. Krutých dvanáct let než umřel. Co by bylo, kdyby toho nebylo? Kdyby se kamarád nezabil, kdyby nebylo zavlečené nákazy, kdyby poslechl a zůstal doma v teple… Tolik přehozených výhybek života tolika lidí. Co všechno by bylo jinak…. Jak?
    Jawa, můj osud.

      1. Já ráno vstanu , vypiju kávu, podojím krávu, našlápnu Jáwu, a hle!Příslušnik VB. 😳
        Máte řidičský průkaz? Nemám… Máte občanský průkaz ? Nemám… Tak co vlastně máte???
        Inu, to máte tak : Když ráno vstanu, vypiju kávu…
        A tak dál, jako když pes jitrničku sežral.
        😀

      2. Díky za hezké vzpomínání, připomnělo mi to nejen čas, kdy jsi byl ve Zlíně, ale i spolupráci se Zakrutou či roky, kdy jsem pracovala v Jawě.
        PF 2023!

    1. Re: Schumacher

      V Jawě dělal můj děda.
      Byl brusič nakulato. Bez vyučení, protože nastupoval do Tatry za první války.

      1. Bruska nakulato:
        Na SPŠ strojní ve Vítkovicích jsem nezapnul upnutí obrobku na jejím magnetickém stole a obrobek prostřelil ocelová dvířka skříňky na druhé straně dílen. Potom na ní nikdo nechtěl dělat a já dostal důtku.

        1. Přirozená zvrhlost neživých věcí kolikrát člověka překvapí.
          PS: Být ve Vaší směně, také bych na té skříňce nepracoval.

        2. V brne sla legenda jak v ucilistni hale kralovopolske spoluzaci povolili nestastnikovi v obedove prestavce obrobek v soustruhu, ten se po zapnuti soustruhu postupne uvolnil, sklouzl a dvema skoky se odrazil v hale aby nasledne vyskocil a vyrazil okno ve strope haly a dopadl mimo halu na uloziste vykovku, kde provedl masakr na vykovcich.

          Od te doby bylo okno v hale nezaskleno a vsem nove prichozim dano jako varovani kdyby je napadly podobne vylomeniny.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.