3 prosince, 2022

Tři blázni

Gang přešlapoval rozměklou půdu, aby se trochu zahřál. Půdu, kterou tolik miloval. Zemi, kterou do úmoru oral, vláčel, sel a sklízel. Hlínu, která mu dnes dávala život a zítra se stane jeho ložem. Když promnul půdu mezi prsty, cítil spojení s celým vesmírem. Se vším živým i neživým. Věčný koloběh života a smrti. Věčnou proměnu. Jemnost rovnováhy.

„Já jsem ta půda,“ pomyslel si Gang a šedou bradu mu zjizvil klikatý úsměv. Orat ji bylo totéž, jako za svítání zvednout své staré kosti z rohože. Když půdu hnojil, jako by lojem promazával ztvrdlé mozoly na rukou. A když sklízel zlatavý ječmen, cítil vůni večerní pražené kaše, smích dětí a laskavý úsměv jeho milované Jia-Li.

Šedé mraky trhaly těhotná břicha o vrcholky kopců. Sníh zanedlouho sestoupí i sem dolů, na pláně. Mrazivý vítr sčesával dlouhé vlasy rolníků, navlečených do chatrné, bambusové zbroje.

Gang se podíval na muže v řadě. Některé z nich znal. Rolníci z jeho a okolních vesnic. Roztřesení zimou a strachem. Věčně hladoví, věčně ustaraní. Jednou jim úrodu žrali zlomyslní démoni, druhdy císařští úředníci, jejichž břicha byla stejně nenasytná jako břicha škodolibých démonů. Vždy jim ale nechali tolik, aby přežili. Teď však přicházeli Džurčeni – a ti chtěli vše. Ječmen, dobytek, ženy a dcery. Muže a chlapce nechávali půdě. Jezdili na koních, oděni v děsivé kůže, bez duší. To věděl každý. Říkali to císařští úředníci. Byli to démoni v lidských tělech.

Rolník po Gangově pravici začal zvracet. Rolník, který se lehkým babmusovým štítem a krátkým kopím stal vojákem. Gang si znechuceně odplivl. Taky měl strach, ale chápal, že teď tady musí stát a čelit zlu. Pro sebe, pro svou půdu, pro svou Jia-Li, pro své děti.

Gang měl důvěru v řád věcí. Zlo se dá zastavit odvahou a ctí. Gang měl důvěru v generála Wu. Každé dítě znalo příběhy o generálu Wu. Nemilosrdný k nepřátelům a laskavý k bezmocným a slabým. Mistr strategie a sám vždy v první řadě, před svými vojáky. Na svém koni vypadal majestátně, jako sám bůh války Kuan Ju. Kdysi sám čelil Jantarovému drakovi. Pokud je povede generál Wu, bohové nikdy nedopustí, aby Říše padla pod barbary.

Až zaburácí rohy, kopyta rytířských koní zorají půdu a Gang bude kosit barbarské Džurčeny jako zlaté obilí. Nebude mít strach. Řád světa, jemná rovnováha. Krev bohům, duše vesmíru, tělo půdě. Gang přešlápl rozměklou půdu, věčný žnec na hrací desce světa.


Generál Wu shlížel na své vojsko, pravou ruku opřenou o jílec meče. Matná čerň jeho zbroje hltala světlo jako prastaré tajemství. Jeho staré oči už viděly tolik polámaných kostí, že je dávno nerozeznával od polámaných stébel slámy. Učení mistra Konfucia a služba pro císaře jej zformovaly v dokonalé harmonii cti a odvahy. Čest byla jeho dechem a odvaha krví. Nadbytečná slova považoval za urážku. Bylo mu ctí sloužit Božskému císaři a měl odvahu dělat těžká rozhodnutí. Mrazivého větru si všímal stejně málo, jako tichého neklidu svých velitelů. Dole v údolí viděl své vojsko jako kameny go na velkém gobanu. Důvtipná hra moudrých. Na rozdíl od svého nepřítele měl promyšleno pět tahů dopředu. A měl odvahu obětovat pár kamenů pro zisk celé desky.

Ještě otálel. Až pozvedne ruku, budou se měnit tisíce osudů v jemné harmonii vesmírného vyvažování. Oddaloval tu chvíli stejně, jako dítě čeká, než si blaženě strčí cukrátko do úst.

Tam dole mezi dvěma kopečky se na sebe mačkají nějací rolníci, navlečeni do rohoží, vyzbrojeni krátkým kopím. Jeho pár černých kamenů, díky nimž získá celý goban. Hloupí Džurčeni se na ně vrhnou jako štika na třepotající se návnadu. Pak tu změť těl zasypou střelami jeho lučištníci, ukrytí ve skalách. Vše dokončí jízda, pod jejímiž kopyty vyhasne naděje Džurčenů na klidný život vedle Říše.

Generál Wu chápal velikost Říše a Božského císaře. Věděl, že přes barbary se otevírá cesta až na korejský poloostrov. S jakou hrdostí poklekne před Božským císařem a odevzdá mu praporec Džurčenů!

Mrazivý vítr sčesával generálu Wu dlouhý vous, černá zbroj hltala světlo. Ruka se z jílce meče pozvedla a rohy trubačů zahřměly jako boží hněv.


Božský císař pozvedl nefritovou misku k ústum.

Čaj byl tak jemný, že hrubý jazyk prostého člověka by chuť sotva rozpoznal. Císaři vyklouzla z hedvábí bílá ruka a sotva znatelně pokynula k dívce, která tiše hrála na ku-čheng. Dívka se vytratila stejně nenápadně, jako chuť jemného long-jingu z císařova patra.

Císař usedl do meditační pozice. Nádech, výdech, nádech, výdech. Cítil, jak čchi protéká jeho tělem. Myšlenky se usadily na hladině mysli přirozeně, jako vážka na oku jezírka. Císař ještě chvíli setrval v tom nekonečném, hřejivém tichu, pak pohlédl na mapy na stolečku.

Meandry řek a křivky hor se vzájemně proplétaly s nicotnými osudy malých lidí a dohromady tvořily velkolepou Říši, kterou viděl zatím jen on. Jeho božské plány byly nad chápání těch malých duší. Do svých plánů vetkával jiné plány stejně obratně, jako mistr vetkává zlato do hedvábí. Velkolepost rovna bohům. Bosými, bílými chodidly přešel jemný koberec, zanechávaje stopy jako ve vyhřátém pobřežním písku. K čemu je bohům božství, nemají-li následovníky? Lidská bázeň, úcta, úžas, obdiv…to jsou kvality, které bohům propůjčují jejich božství. Jeho říše bude hodna bázně, úcty, úžasu a obdivu.

Mnoho a mnohé musel této velkoleposti obětovat. Jeho věrný, čestný a odvážný generál Wu…! Až Říši otevře cestu k velkoleposti, bude odstraněn. Císař nemůže jinak. Na obloze je místo pouze pro jedno slunce. Wu by to pochopil. Jak těžké je obětovat nejdražší!

Božský císař přistoupil k míse žhavého uhlí. Nastavil teplu bílé dlaně. Zde v paláci bylo příjemně, ale venku mrazivý vítr trhal lidské osudy.


Bůh války Kuan-Ju se napil kvasu a hlasitě říhl. Nevadilo mu, když si lidé navzájem rvali střeva a drtili lebky. Když se bez nohou plazili blátem, protože si mysleli, že je lepší umřít vysílením, než zešílet bolestí. Nevadilo mu, když vítězové močili do oteřených ran poražených. Žil tím. Krmil se lidskou bolestí, chlemtal jejich strach. Vysmíval se vojákům, kteří se k němu modlili. Šklebil se, když pískal do píštaly z lidských kostí, a tančil, když lidé přišli na nějaký nový způsob zabíjení. Povzbuzoval je v půtkách, posiloval jejich hněv, přiživoval hloupost. Smál se, až se za břicho popadal, když se našli válečníci, kteří šli zabíjet pro čest. Krmil se jejich masem a nadutostí.

Teď však zuřil. Jediné, co mu doopravdy z lidské malosti vadilo, byla touha rovnat se bohům. Ty směšné lidské plány na nesmrtelnost. Nezapomenutelnost. Velkolepost.

Přihnal se jako mrazivý vítr. Prolétl palácem a zanechal spoušť. Nefritová miska na čaj se roztříštila o kamennou podlahu. Žhavé uhlíky se rozběhly po vzácném, měkkém koberci. Plameny zachvátily mapy, vzácné hedvábí, bílé tělo i plány jemně vetkané v jiných plánech.

Pak se mrazivý vítr vrátil do údolí a zasypal zrudlou zemi bílým sněhem.


51 thoughts on “Tři blázni

  1. … no, jako nepolíbenej laik už vidím nějakýho soudce, kterej se vašema podnětama/nápadama (jak na ČT) bude vážně zabejvat a to dokonce tak, že by napsal na jejich základě nějakej zásadnější pravomocnej rozsudek v neprospěch ČT = zlatý voči.

    I ti vodbojnější v talárech a na st. zastupitelstvích moc dobře věděj, kde je jejich místo, pokud nechtěj přijít o tučnou gáži, protože na ně nastoupěj vyšší instance a ty si pana soudce dají s přehledem k snídani. Tak mi řekněte jedinej důvod, proč by měli riskovat tu svou měsíc co měsíc do jejich peněženek chodící nadstandardní gáži? Proto je snad nadstandardní, nemám pravdu? I kdyby i ty vyšší soudy ozářil Duch svatej, stejnak to skončí u toho starce v Brně a ten už se postará, aby tu jejich demokracii nikdo nerozvracel … o tom snad tady nikdo nepochybuje?

    Pamatujete si slečnu Kočí?
    „Vy máte policii, my máme justici“, …

    Pokud se vrátím k Samkový a k tomu co psala v době senátních voleb, jak je prej důležitej president = protože soudce, tak si zrovna představuju ty zatím médii už udělaný presidenty (B & P & N), jak navrhujou Senátu nejvyšší soudce do ÚS a … a vyšlo mi z toho zase maso.

    1. … sakra, to se mělo přitípnout pod Vidlákovou Televizi, takže se omlouvám našemu Mandaladanovi, že tohle moje není ani trochu protiválečný … i když o tý jeho „beznaději, nebo marnosti“ zase jó!

  2. Mandalane, váš záběr je obdivuhodný.
    Rád bych uměl tak psát.
    Ten dnešní článek je hodně ponurý, protože hovoří o zlu.
    Zlu, které při dosažení mezní úrovně, bude zničeno.
    Takové ponaučení z té černé balady si odnáším já.
    Děkuji.

  3. Přemýšlel jsem, jak vyjádřit můj obdiv, aby to nebylo moc hloupé a nezaznělo tady nějaké otřepané klišé… tak snad jen, že je to kurva moc dobré! A má to přesah hned v několika směrech! Kam se hrabou nějaké dnešní prvoplánovité sračky, které jsem už dávno zapomněl.
    Samozřejmě, že nejlépe k tomu pasuje ten klip od HU!

  4. Nějak se mi zatajil dech. A když tu vzpomínáte různé písně co takhle :Jó to jsem ještě žil, Tulipán a Nohavica a jeho texty Karel Kryl. Máme z čeho vybírat a co by na to asi řekl p. Werich? Kdy jsme co slyšeli u nás v rádiu nebo televizi, něco opravdu k zamyšlení. Možná by to pár lidí probudilo. Asi jsem už stará a moc.

  5. Děkuji všem za uznání. Povídku jsem měl v hlavě dlouho předtím, než jsem se dozvěděl tu nepříliš povzbuzující zprávu. Neměla být primárně o beznaději, nebo marnosti, ale o marnosti zabíjení. O manipulaci. Snažil jsem se o protiválečný text.

    1. To je zajímavé, mně se také při čtení povídky vybavila hudba. Konkrétně píseň od Queenů, kterou nazpíval i zázračný hlas / Dimash Kudaibergen. Bohužel, neumím dávat odkazy. A nazpíval to anglicky, ale mám překlad, asi mizerný, strojový.
      Anglicky se to jmenuje The Show Must Go…

      Prázdnota – pro co vlastně žijeme?
      Opuštěná místa – myslím, že stav známe.
      Dál a dal, ví někdo co vlastně hledáme ?
      Další hrdina, další bezmyšlenkovitý zločin.
      Tam za oponou v pantomimě.
      Nepřekračuj hranice, chce to ještě někdo snášet?

      Šou musí pokračovat
      šou musí pokračovat
      Mé srdce se láme
      Můj make-up se možná loupá,
      ale můj úsměv zůstává dál.

      Ať se stane cokoliv, nechám všechno na náhodě
      Další zármutek, další nepovedený románek
      Dál a dál, ví někdo pro co vlastně žijeme?
      Myslím, že se učím, teď musím být srdečnější
      Brzy totiž zahnu za roh.
      Venku svítá
      Ale uvnitř v temnotě toužím být volný.

      Má duše je barevná jako křídla motýlů
      Pohádky včerejšího dne porostou a nikdy
      nezemřou
      Létám – mí přátelé

      1. Ona je to totiž nad dechberoucím obsahem vlastně „impresionistická“ povídka, plná výstižných působivých popisů, barev a zvuků.

        Šedé mraky trhaly těhotná břicha o vrcholky kopců…
        Mrazivý vítr sčesával dlouhé vlasy rolníků…
        venku mrazivý vítr trhal lidské osudy…

        1. Krásné, ale není to ono. Tohle je Merkury, Dimash je Kazach a zpívá to jinak. Před úplně jiným publikem. Zpívá v několika jazycích, vč. čínštiny. Umí přiblížit západní pop východním posluchačům.

          1. Re: Helanov

            Aha, tak to se omlouvám, kapánek jsem nepochopil, o co vám jde…. Nikoli píseň, nýbrž interpret.
            Takže znovu a lépe

            https://www.youtube.com/watch?v=TGLnzN-Qe9E&ab_channel=Dimashzone

            Ano, už jsem ho slyšel zpívat, ale jiné kousky. Bezpochyby hodně dobrý hlas, hezká úprava, nicméně na můj vkus přepaluje užívání techniky, zvané vibrato, občas nazývané i tremolo, pokud se orientujete.
            V tomto případě bych si dovolil tvrdit, že méně by bylo více.

            1. Neorientuju se vůbec!
              Ale přínos vidím v tom, že se svému publiku snaží zprostředkovat západní kulturu. A v takové podobě, ve které to přijmou. Mám ráda umělce, kteří spojují. Třeba když Nohavica zpívá Vysockého v časech, když všichni vědí, že přeci všechno ruské je fůůj.

            2. Jsem otravná, ale ani tahle nahrávka není ta pravá. Chybí tam záběry do publika. DIMASHZONE má zřejmě méně fanoušků než PASDID88, kde je daleko bohatší provedení. A 1,5 milionu zhlédnutí. Je tam titulka Dimash Kudaibergenov, na vašem videu jenom DIMASH. A jenom 29 tis. zhlédnutí.

        2. Dimash je Kazach, pravděpodobně muslim a tak pojal své video jinak. To s Merkurym by vzbudilo v jeho posluchačích nevoli. Je to taková softverze pro konzervativnější publikum.
          Mám hudební hluch, ale zdá se mi, že jeho hladový fond se minimálně vyrovná Merkurymu. Jeho píseň je kompilát několika písní.

    2. Re: Maneca

      Hmm, já jsem spíš starej a blbej a hnusnej.

      Abych byl upřímný, docela preferuji před podmanivými rytmy nějakou melodii – aspoň semo tamo. Samozřejmě nejlepší je, když se vkusně spojí oboje dohromady.

      Proto jsem třeba zašel v sobotu do našeho kostelíčka, coby jedině správný neznaboh, na Svěceného.

      https://cs.wikipedia.org/wiki/Jaroslav_Sv%C4%9Bcen%C3%BD

      Dával tam barokní kousky s paní Navrátilovou (cembalo). Při posledním – Schubertovu Ave Maria – jsme měli s Jahodou slzy v očích.

      https://www.youtube.com/watch?v=2H5rusicEnc&ab_channel=Musicaparabodas1

      Asi proto, že jsme se nemohli dočkat konce.

    1. Re: Ládik!!!

      Myslíš
      “ Jdi, poutníče, a zvěstuj lakedaimonským, že my, mrtvi tu ležíme, jak zákony kázaly nám“?

      TVL, jaké já si pamatuju hovadiny…

  6. Sakra, nešlo by před spaním něco veselejšího?
    Ten Gang určitě nechce slyšet že neexistuje hodný císař, ani hodný generál Wu. Že mocní jsou nemocní svou mocí a soucit už dávno vytěsnili ze své mysli.
    Bohovi války Kuan- Juovi palác neshoří, sníh ho nezasype, skoná v měkkém loži a bude pohřben se všemi poctami.
    To ale Gang nepotřebuje vědět. Myslím si, že sebrat někomu naději je ta nejhorší věc, bez špetky naděje by byl Gangův osud ještě horší. ( Jak se říká, nikdy není tak zle, aby nemohlo být ještě hůř. Anebo líp. )
    ***
    Resumé :
    Povídka je moc povedená, ale nedat číst Gangovi!!!!!!
    Díky
    🌻🌿🌷🌱🌸🌾

    1. Naopak.
      Povídka je určená Gangovi.
      Gang jsme my.
      Je určená generálu Wu.
      Generál Wu jsme my.
      Je určená císaři.
      Jsme i císař?
      Nebo dokonce Kuan-Ju?
      Jsme tím kým chceme být.
      Važme kým chceme být.

      1. Ba nač bych osudu snad svému lál,
        že zahrával si mnou zde jako míčem,
        že hned mne hladil, hned mne šlehal bičem,
        že ze mne ledacos už udělal
        od skromné otázky až hrdé ku odvětě,
        že padl jsem a vstal zas nastokrát –
        já ledačím už byl v tom božím světě
        a čím jsem byl, tím jsem byl rád.
        Mne osud do kolébky tvrdé dal,
        pak na kazajku záplatu mi přišil,
        pláč trpký novým jenom pláčem tišil
        a jenom zkrátka mne vždy spořádal.
        Však kolem pýcha, pýcha – ach ta krutě hněte!
        já začal jsem do panských synků prát –
        ba ledačím jsem byl v tom božím světě
        a čím jsem byl, tím jsem byl rád.

        A k bídě zas mně osud sílu dal,
        že vykročil jsem v život volným krokem,
        a síla rostla každým dnem a rokem,
        až z chlapce zcela svůj se muž pak stal,
        muž skromný v otázce, však hrdý při odvětě,
        jejž nikdo nesmí v nízkou službu brát –
        já ledačím jsem byl v tom božím světě
        a čím jsem byl, tím jsem byl rád.

        Když tedy byl jsem, co tak sluje muž,
        hned pěkné dívky – přírody jak zvykem –
        mne učinily svojím zahradníkem
        a luzně prály: služ nám, muži, služ;
        nadšeně pěstuj, co tak mile na nás květe,
        kvést věčně chce a předce musí zrát –
        já ledačím jsem byl v tom božím světě
        a čím jsem byl, tím jsem byl rád.

        Však osud pravil: Do jistých jen dob!
        Až přijde ti to velké milování,
        smrt vyrvi dívku tvému celování,
        ty žij a v prsou svých nos její hrob.
        A třeba touha, mráz i hloupý výsměch hněte,
        ty sám a sám se máš jen žitím brát –
        já ledačím jsem byl v tom božím světě,
        též kryptou musím býti rád.

        Mně řekl osud: Českým pěvcem buď,
        pěj jen, co sluší nešťastnému lidu,
        stesk zoufalý a žhavou jeho bídu,
        tvá píseň lásky trpkostí svou rmuť,
        buď krutě zimna v nejparnějším lidstva letě,
        tvůj lid má hojit, tobě srdce drát –
        já ledačím jsem byl v tom božím světě
        a čím jsem byl, tím jsem byl rád.

        A dále řekl: Prostý voják buď!
        Co přední stráž stůj v stálé pracné tísni,
        nepřátel slina oko tvoje třísni,
        a kámen zloby v tvoji bouchej hruď.
        Ciť s sebou vše, co národ tvůj kde bolem hněte,
        tisíckrát raněn zmírej nastokrát –
        já ledačím jsem byl v tom božím světě
        a čím jsem byl, tím jsem byl rád.

        Snad osud lecjaký má ještě sen:
        však stál jsem vždy, kde svaté stálo právo,
        a v mysli mé i v prsou všechno zdrávo –
        nechť nový cíl dá tedy nový den,
        zas začniž znovu osud, jak by od dítěte,
        jinými do mne, mnou do jiných prát –
        nechť čímkoli jsem ještě v božím světě,
        čím budu kdy, tím také budu rád.

        1. Jedna jeho nejlepších.
          Tahle je také nádherná :

          Je dobře, že z ráje vyhnal nás
          kdys všechny ten pámbu milý,
          i žehnáme otcům, praotcům,
          že hříchem nás podědili !

          Tak vesele se to vandruje,
          ve uzlíčku hřích dědičný –
          ach bez hříchu by ten květný svět
          již zpola tak nebyl sličný.

          Ba nebýti jeho , zda zněly by
          kdy po stráních jarně zpěvy?
          Zda těšil by nás kdy růží květ
          a kyproučké panen zjevy?

          Zda bychom si někdy výskli tak,
          když “ ku tanci !” hudbě kynem,
          zda bychom se štěstím chvěli tak,
          když děvu si k prsoum vinem ?

          A přejme se pánů nebo sluh,
          z měst slečinky, dívky veské,
          a každý nám chvějně přišeptne,
          že hřešit je ach tak hezké!

        1. To si neumím představit.
          Člověk se může živit buď jídlem nebo pránou. Psaním nikdy.
          Pránu jsem zatím neokusil, ale pro jistotu zastávám názor, že slanina je lepší.

          Jdu si ukrojit.

          1. Dietl Rosamunda Pilcherová Wiewegh a další se tím docela dobře živili Kerouac mohl z toho do smrti vyžít na chatě na Floridě a kouřit marihuanu a nedělat nic,kdo z vás to má?

            1. V Kotlině se tím uživí jenom pár vyvolených.V téhle branži je boj o zrno obzvlášť tuhý.
              Už mají asi tři svazy spisovatelů a jdou si vzájemně po krku. Grantík není pro každého. ( Před hadrákem se tomu říkalo stipendium. Obdržel je jenom hóódně hodný literát. )
              😀

  7. Kuwa fix, jak já nerad chválím…
    Tak to zkusím takhle – po dlouhé době mne něco opravdu zaujalo.

    Teď schválně vynechávám deset řádků kritických keců. nechám jen ten poslední (kec).
    Je to text (asi povídka) bez konce. Jsem zvědav kdo a jak moc umyje autorovi hlavu.
    Já si dovolil nedopsat jasný konec ve své poslední storce a bylo to málem na špagát.

      1. Re: eMko

        Zkuste to ještě jednou, znovu a lépe.
        A vpravo dole máte interpunkci.
        Za nějakých dvacet třicet let strčíte Manďocha do kapsáře.
        Viete, čo je to hen ten „kapsář“? Ne? Tak studujte.

        1. že jen někteří lidé dokážou stát za sebou. Jsou to ti hloupí, jako byl Gang. Za pravopis se omluvám všem, co to čtou. Manďocha do vrecka na pustý ostrov…

  8. Já budu s komentářem jako první!

    Ale Mandaladanův text nepotřebuje komentář. – Tak jen připíšu, že Mandaladan jako autor je text od textu lepší a lepší. Mít takového autora na webu je radost.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.