3 prosince, 2022

Trojský kůň

Homer Simpson převyprávěl článek své oblíbeného autora gpovanman.

Evropské úsilí pomoci churavějící Ukrajině a poškodit Rusko jakýmkoli možným způsobem bylo do značné míry vedeno Washingtonem.
Evropa v důsledku toho čelí bezprecedentním problémům.

Posledních několik století jsme byli svědky nesčetných válek, které rozdělily Evropu, bezpočtu konfliktů vytvářejících mozaiku jazyků, filozofií a politik. Posledním konfliktem, který zpustošil region, byla očividně druhá světová válka, ale ostrý kontrast mezi ní a bitvami, které probíhaly předtím, spočíval v tom, že po jejím skončení byl kontinent rozdělen na dvě poloviny.

To by nebylo tak pozoruhodné, nebýt skutečnosti, že jednu z těch polovin absolutně ovládly Spojené státy, národ, který ani není součástí Evropy. Po něco málo přes čtyřicet let patové situace se druhá polovina ovládaná Sovětským svazem rozpustila.

Navzdory tomu zůstalo vojenské a politické zaměření Washingtonu nezměněno; i po slibech opaku rozšířil svou vládu na bývalou část Evropy ovládanou Sověty, čímž se v podstatě stala hrozbou pro Rusko – hrozbou zemí bývalé Varšavské smlouvy pro Rusko.

Navzdory slibům „ani o píď na východ“, se v následujících dvaceti letech objevil nezastavitelný americký Drang nach Osten.

USA se nejen pokoušely rozšířit svůj dosah směrem k Moskvě, ale také zajistit, aby jejich ideologie byla stále více vtisknuta do evropské politické filozofie, aby byla kultivována nová třída zákonodárců, jejichž cílem bylo zajistit, aby se Evropa stala velmi velkým a mocným „užitečným idiotem“ pracujícím ve prospěch DC.

Toho bylo dosaženo nejen vnucením politické filozofie Washingtonu Evropě, ale také integrací jistých jednotlivců do entit, jako je WEF (Světové ekonomické fórum).

Další organizace, jako Sorosem financovaná Open Society Foundation, také sehrály svou roli a zajistily, že politici budoucnosti byli vzděláváni způsobem, který vždy vedl až ke dveřím strýčka Sama.

Plody této práce se v posledních pěti letech začaly projevovat v kontinentální politice odshora dolů. Stručně řečeno, ti, kdo dnes stojí v čele evropské politiky, jsou novou třídou zákonodárců, jejichž doktrínou je doktrína globální americké moci.

Od pádu Sovětského svazu a integrace východoevropských zemí do bruselského bloku se Evropa, stejně jako Rusko vč. Dálného východu, rozrostla jako průmyslový a finanční hráč na světové scéně. Stalo se tak ve stejné době, kdy ekonomická a především průmyslová síla USA nejprve stagnovala a pak slábla.

To vytvořilo nový důraz na zajištění toho, aby nová generace evropských politiků pracovala, když ne ve prospěch Washingtonu, tak v neprospěch Evropy. Nezasvěceným se to může zdát jako bláznivý nápad, ale když se podíváte na to, kde evropské vedení studovalo a pracovalo, najednou to dává smysl.

V imperiální éře byla Indie velmi důležitou součástí britského impéria. Celkem necelých dvě stě tisíc britských občanů vládlo více než třem stům milionů Indů, vzdělaná elita s méně než desetinou procenta kontrolovala kontinent. To bylo do značné míry způsobeno velkými rozpory v indické společnosti v té době, jenž zajistily, že žádné soudržné povstání nemohlo ohrozit vládu koloniálních vládců.

Díváme-li se na současnou Evropu ve stejném světle, vidíme celou škálu různých mentalit mezi státy. Některé pocházejí ze států, které udržovaly staleté vazby s Ruskem a jeho lidem.

Do regionu však byla vsunuta invazivní politická filozofie, která byla schopna změnit a dobýt stávající evropské myšlení.

Jak roky plynuly, tradičnější evropští politici odešli do důchodu a jejich místa zaujali ti mladší zákonodárci, kteří mají ideály Washingtonu blízko svého srdce; během posledních dvou desetiletí nejenže USA určily nový politický směr, ale získaly také politiky, kteří jej zavádějí.

Každá demokracie na světě má politickou třídu, která vládne voličům, ale od té doby, co evropští politici podlehli kouzlu strýčka Sama, místo aby tito politici uznávali hluboké ideologické rozdíly z dřívějška, převládla všude stejnost, soupeřící strany jsou zjevně stejně ostře soupěřící jako vždy, ale s velmi malou rozmanitostí v názorech.

Při diskusích o mezinárodních otázkách nebo spolupráci s nadnárodními organizacemi, jako je EU nebo NATO, je ale téměř každý evropský zákonodárce a vůdce na stejné vlně.

Spíše než skepticismus nebo zkoumání role národů v těchto organizacích nová generace politiků plně přijímá toto transatlantické státnictví. I proto je dnešní diplomatická scenérie nejen de facto „systémem jedné strany“ v mnoha zemích Evropy. Většina evropských politiků podporuje zájem USA, spíše nežli EÚ, natož pak země, z které pochází.

Protože téměř všichni politici a strany čtou ze stejného listu, účinně to dusí demokracii.
Široká veřejnost dnes nemá o nic větší možnost zvolit si alternativní politický kurz pro svůj národ, než tomu bylo u Sovětů za komunistické vlády, resp. v Česku za vlády „Národní fronty“.
Hobsonova volba („ber nebo nech být“ tj. volba jen z jedné možnosti) ochromuje schopnost lidí zvolit si alternativní politický kurz pro své národy v době, kdy většina evropských států se již neodvolatelně vydala cestou Washingtonu bez reálné naděje na návrat zpět.

Protože Bílý dům vede své evropské ovečky cestou k zablokování Východu, je do jisté míry izolován od výbuchu, k němuž nyní dochází.
Skutečnost, že USA nebudou trpět ani energetickými, ani přistěhovaleckými problémy, jimž dnes Evropa čelí, byla vždy známa.
Stejně je znám negativní účinek, který by způsobily rostoucí ekonomiky států Evropy, jenž začínaly soupeřit s americkou ekonomikou.
Navíc, pokud by si NATO přálo vstoupit do skutečného konfliktu s Ruskem, nejenže to bude starý kontinent, který bude trpět, ale strýček Sam může vždy skočit zpět přes Atlantik, pokud se vše pokazí.

Navzdory skutečnosti, že realita rostoucího konfliktu, stejně jako studené války, byla voličům tak dlouho potlačována, široká veřejnost v celé Evropě nyní začíná chápat, odkud to všechno pochází.
Znepokojivější je však z americké perspektivy skutečnost, že lidé také vidí, kam to všechno může vést.

Přestože jsou lídři s Washingtonem přátelští, Bílý dům začíná vidět trhliny v dříve homogenní politice, kterou jeho muži po celé Evropě praktikovali.
Proto Washington informoval své představitele v Evropě, že je nanejvýš důležité, aby užiteční idioti ve vysokých úřadech udržovali tempo rusofobní diplomacie.
Přitom ale rostoucí neklid mezi politiky na nižších úrovních i ve veřejnosti vystavuje současnou politiku vůči Rusku stále většímu dohledu.

Stává se zřejmým, že Evropa používána nejen jako americký nástroj proti Rusku, ale důsledky jsou nástrojem proti Evropě ze strany USA.

Tato sága zahrnuje vše:
Evropa je naprosto a zcela závislá na levných, dostupných a dnes hlavně ekologicky šetrných zdrojích energie.
Rusko bylo jedním z jeho hlavních dodavatelů, avšak USA potřebují nejen resuscitovat svůj břidlicový ropný průmysl, ale také prodávat předraženou energii, kde se dá.
Toto, po jeho snaze o globální nadvládu, je jádrem celé záležitosti. Předpoklad, že sankce, především na vývoz energie, zadupou Rusko do země, se nyní ukázal jako neopodstatněný.
Pokud ale navzdory tomu Washington dokáže přesvědčit Evropu, aby přerušila ruské energetické dodávky, starý kontinent si podřízne hrdlo a zároveň dá životodárnou mízu skomírajícímu americkému sektoru břidlicové ropy.

Další body mohou být diskutovány do omrzení, ale mimo generála Drang nach Osten je to vrchol a závěr celé záležitosti.

Přestože národní loutky postavily budoucnost Evropy na špalek, byl to především Brusel, kdo dosud zajistil, aby blok zůstal věrný americkému kurzu.
Přitom lze pozorovat  znepokojivou míru nesouladu mezi samotnými členskými státy, kdy jsou v centru pozornosti nejen premiéři, ale také nevolení nadnárodní dozorci, pokud jde o jejich loajalitu.
Že by zhoršující se podmínky mohly vyvolat nové brexity, je příliš smělý předpoklad, ale do vzácně aromatické  atmosféry mezinárodní diplomacie začíná pronikat velký smrad.

Závěr

Válka na Ukrajině byla zbraní s ostrými náboji, které USA použily, aby země Evropy mohly jednat jejich jménem.
Rozdělená země, která seděla na dalším odrazovém můstku Washingtonu na východ, byla použita jako důvod zahájení operací zcela jiné povahy.

Stagnující USA věděly, že budoucnost bude mít podobu stále tvrdší hospodářské konkurence s Evropou. 
S využitím vlivu, který měly, dokázaly vychovat další generaci evropských zákonodárců do něčeho podobného diplomatickému Trojskému koni. Tito jsou ochotni běžet závod strýčka Sama za něj.

Avšak ti, kteří se jen dívají na průběh závodu, mohou být těmi, kteří se ukáží být nepřekonatelnou překážkou v plánech svých vlastních vůdců.

Západ měl skutečnou politickou volbu v době, než se narodili ti, kteří spadli do pasti Trojského koně.
Nyní, pokud by došlo k nějaké formě nepokojů nebo povstání, vlády nabídnou cukr a bič. Protože lidé jsou tím, čím jsou dnes, „rychlé řešení“ tj. cukr v krátkodobém horizontu mnohé z nich uklidní. Pokud to nebude fungovat, nepochybně vstoupí do hry i ten bič. Západní vlády zatím použily v posledních desetiletích velmi málo síly, i když Francouzi použili proti žlutým vestám dokonce i smrtící sílu. Věci by se musely o hodně zhoršit, než by se objevila upřímná snaha politiků zemí o změny.

Ta doba, o které mluví poslední věta článku, se blíží. A my, kteří si říkáme alternativa, na ni musíme být připraveni. A nikoliv tím, že budeme skuhrat o bezvýchodnosti situace, ale sledováním změn ve společnosti s cílem využít bod zlomu (v mé hantýrce: využít společenské poptávky) ke skutečně účinným demonstracím nikoliv za účasti odborníků, ale vůdců.

Hledejme vůdce a snažme se je nyní podpořit.
Bude to Rajchl, Paroubek, Babiš či někdo jiný?

Je to nejen možné, ale především nutné, protože je budeme potřebovat.

23 thoughts on “Trojský kůň

  1. Vidím to úplně stejně.
    Na Ukrajině nejde o nic jiného, než o posunutí hranic NATO zase o kousek dal na východ.
    A NATO, jako obušek v rukou USA, je nenasytné.
    V pohádce Obušku z pytle ven stačilo říct “ obušku, zpátky do pytle! “. Obávám se, že na NATO asi tohle nebude platit. Mám strach.

      1. Já jen maličko rýpnul (z blbého zvyku), bo Homér napsal Odysseu, kde je Trójský konyk jako válečná lest pro otevření vrátek…jednorázová akce. To mi nepřišlo jako přesná analogie. Trojský uň je program… jéžiš, já bych rýpal… a už mám všecko poryté.

  2. Co to vzít opačně? Amerikanizovat. I tam jsou oblasti kde lidé jsou normální a civilizace funguje.

    Anebo, vzít si příklad z amerických dějin. Využit spontánního importu potenciální pracovní síly, nezatíženého transakčními náklady na odchyt a dopravu. Zaměstnat na zdejších plantážích. Například bramborových a kukuřičných jestliže nemáme bavlníkové. Proč ne? I tak může fungovat demokracie. Jejíž athénská je představovaným vzorem. „Každý svobodný Athéňan by měl mít právo nejméně na čtyři otroky.“

    Že tohleto takhle ne? Jakpak že ne? Což nejsme oproti těm za Louží zaostalí? Že nás musejí učit svobodě, demokracii a lidským právům? Což i my nemáme právo jít takovou cestou jako oni, a sami se dobrat cíle?
    Glóry halelujá!

    1. Možná, že lepší by byli eskymáci. Když se rozpadlo Rakousko, byly úvahy, že bychom mohli mít nějakou koloniální državu nejen na jihu, ale i na severu. Mělo by to výhodu, že v zimě bychom jim nemuseli topit, a stravu by dostávali mraženou.

  3. Velmi precizní shrnutí faktů, které mám rozstrkané po několika článcích. Bravo!

    Celá situace začala být pro mě zřetelně viditelná v roce 2014 – Majdan II. Tam začalo být zjevné, že právě Ukrajina je klacek, kterým chce USA a jeho zaplacení služebníci v Evropě praštit Rusko, velmi oslabené rozpadem SSSR. Jenže ani Homér S. neví, co bychom měli dělat, abychom se nenechali zavléct do bídy nebo do války. Bohužel to nevím ani já a tak spíše čekám na Villonovy vlky, až je z lesa vyžene hlad a zima a pak se „něco“ stane. Nebude to asi ústavní cestou, tam totiž má naše věrchuška instalované účinné brzdy.
    Co se stane? Vím já?
    Spolu s článkem o Chersonu od Petra Hampla je to docela příjemné počtení, kdy nemusím kroutit hlavou s myšlenkou „jak na to, proboha, přišel“!

    1. No hele, vždyť víš, že bez intenzívní spolupráce zdejšího populusu, který je jaký je, a jiný není a hned tak sám o sobě nebude, by to tak nešlo. Jenže je jaký je, proto to jde jak to jde.

    2. Mně na tom trápí jen to, že to precizní shrnutí faktů jsem nedal dohromady já. Ten můj zdroj má denně nějaké počtení, ale ne vždy je tak vydařené. Poslední je od něj Duch Kyjeva. Ale překládat překladač je dílo i tak. Ten článek od P. Hampla se mně také velice líbí (jinak na ruských webech i na tom dnešním mém zdroji jsou kolem Chersonu jenom lamentace). Asi mu jej ďobnu do mém soukromé sbírky Kroniky doby.

    1. Nečekejte tady nějakou velkou diskuzi kolem potencionálního vůdce.
      Ale moje kritérium pro vůdce ještě nikdo nesplnil: veřejně promluvit o tématech z tohoto článku.
      To se nedá očekávat ani od Rajchla (nikdo z našich politiků starých či nových není sebevrah).
      Doba, ve které by mohl i potencionální vůdce cítit podporu většinové společnosti, ještě nenastala a já ji nebudu budit (ačkoliv mi lujjza doporučuje text od Martínka).
      Klidně dám hlas Rajchlovi, pokud se odváží vyslovit slova kterou jsou v tomto článku či Obžalobě od spisovatelů Simpson&Kocour, nebo v Louce Starého berana.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.