2 prosince, 2022

Učitel a žák

Vypráví se, že Starý mistr (Lao-C‘, 老子), znechucen mocenskými tahanicemi v říši, jednoho dne nasedl na buvola s úmyslem, který bychom dnes opsali slovy „ztratit se po anglicku“. Tehdy, půl tisíciletí před Kristovým narozením, se to tak ještě neříkalo; nic to ale nemění na skutečnosti, že na hranicích říše poznal Starého mistra velitel stráže, vyznavač jeho učení, a zastoupil mu cestu.

Velitel stráže odmítl svého Mistra propustit jinak, než za splnění jediné podmínky: že Mistr sepíše pro svého žáka stručně svoje učení. To Starý mistr učinil a jeho žák dodržel slovo: Lao-C‘ na hřbetu buvola se ztratil v dáli a od té doby o něm není známo nic.

Jak se jmenoval velitel stráže, možná víme, možná nevíme; zaslouží ale metál – bez něho bychom dnes nemohli otevřít knihu a číst:

Cesta, po níž lze kráčet, není věčná Cesta,
jména, která lze jmenovat, nejsou věčná Jména.
Bezejmenné je počátkem nebe a země,
pojmenovatelné je rodištěm bezpočtu tvorů
.

Velitel stráže se na svém učiteli fakticky dopustil násilí: neustoupím, dokud mi nepředáš své učení. Na tomto principu byl založen vztah učitele a žáka po tisíce let.

—ﬡ—

…chopíme-li se Taa dávnověku,
ovládneme jím poměry nynějška.
(Lao-C‘, Tao-Te-Ťing, kap. 14)

My, lidé, se od svých chlupatých bratří lišíme jen málo, daleko méně, než si ve své samolibosti ochotně namlouváme; a moderní genetika zdá se to jen potvrzovat. Jednou z věcí, kterou se tak významně odlišujeme od jiných druhů, je propracovaný systém předávání informací, získaných předky, našim potomkům. Troufám si tvrdit, že právě štafeta vědění, kterou si předávají generace, činí člověka člověkem v tom obecném smyslu, jak mu rozumíme dnes. Není proto s podivem, že jedinci, kteří předávání oné štafety osobně zajišťovali, požívali snad ve všech kulturách privilegovaného postavení a všeobecné úcty, která jejich autoritu stavěla na roveň autority rodičů.

Systém předávání informace – říkejme mu třeba vzdělání – nás zvýhodňuje nejen jako druh v konkurenci jiných živočišných druhů, ale také jako jedince v rámci vnitrodruhové konkurence. Výhoda tak zřejmá, že nepřehlédnutelná, postavila vzdělání spolu s jeho nositelem na jednu z nejvyšších příček žebříčku hodnot. Zrodil se učitel a žák.

Učitel a žák jsou nerozlučná dvojice, jeden bez druhého nemohou existovat. V tomto bodě připomínají jinou nerozlučnou dvojici, milence – a také někdy jimi jsou, avšak o tom jindy. Vzájemné hledání učitele a žáka má specifický rozměr.

Ten, kdo touží po vědění, nemá jiné cesty: musí se stát žákem. Bez učitele to však není možné; adept vědění prochází životem a hledá někoho, kdo by jeho potřebu naplnil. Dokud nenalezne, nemá pevného místa a proudem života proplouvá neukotven.

Ten, kdo dosáhl vědění, musí je předat – jinak by popřel jeho význam. Není jiné cesty: musí se stát učitelem, bez žáků to ale není možné. Ukotven ve svém vědění, čeká, kdo přijde: snad někdo, kdo by chtěl být žákem.

—ﬡ—

Co Tao zasadí, to nelze vytrhnout.
Co Tao obejme, to nemůže uklouznout.
Pouze díky němu pokračuje pokolení za pokolením v rodové oběti.
(Lao-C‘, Tao-Te-Ťing, kap. 54)

Život je v čase jednosměrný jev: žijeme od zrození ke smrti, nikoli naopak. Je přirozené, že potomci se učí od předků. Je přirozené, že ti, kdo přijdou zítra, rozvinou vědění naše, kteří jsme tu dnes. Proto my, kteří jsme tu teprve dnes, musíme se ptát těch, kteří zde byli už včera.

Je v souladu s řádem věcí, aby žák vyhledával učitele, ne naopak. Je na žákovi, aby, až bude postaven na místo učitele, měl co předat. Je v příkrém rozporu s řádem věcí, musí-li učitel podnikat hon na žáky, aby se nabízel jako zboží, aby vnucoval a pod cenou dával vědění, které už nikdo nežádá, poněvadž je ho nadbytek.

Od doby, kdy se žák postavil jako loupežník do cesty Učiteli, žádaje na něm to nejcennější, totiž vědění, dospěli jsme k dnešku, kdy se učitel staví do cesty žákům, prchajícím z učebny, v marné snaze předat jim své znalosti. A někdy při tom bývá ztlučen, někdy i zastřelen nebo zabit mačetou.

—ﬡ—

Sláva nebo život, co je přednější?
Život nebo majetek, co je více?
Nabýt nebo ztratit, co je horší?
(Lao-C‘, Tao-Te-Ťing, kap. 44)

Nasedneš-li, Učiteli, jako už kdysi jednou, na buvola a zamíříš k hranicím říše, kdo by se odvážil tě zastavit? – nemáš se čeho bát, ani tě nepoznají, tehdy jako dnes:

Mám-li trošku poznání,
abych kráčel ve shodě s velkou Cestou,
nemusím se ničeho bát, vyhýbám-li se oklikám.
Neboť velká Cesta je rovná a bezpečná.
Ale lidé milují cesty postranní.
jejich dvůr je pěkný a čistý,
ale pole jsou ponechána na pospas pleveli
a sýpky zejí prázdnotou.
Oblékají se do přepychových šatů a nosí ostré dýky,
přecpávají se jídlem a pitím,
mají více, než mohou potřebovat.
To jsou hýřivé cesty lupičství,
nikoli velká Cesta.

(Lao-C‘, Tao-Te-Ťing, kap. 53)

—ﬡ—


Použité citace Tao-Te-Ťing jsou z překladu Jiřího Navrátila, vyšlo v kolibřím vydání roku 1969 v nakladatelství Odeon s ilustracemi Libora Wagnera

66 thoughts on “Učitel a žák

  1. Děkuji Alefovi za článek o čínské moudrosti.
    Sice jsou na mne úvahy tohohle mudrce poněkud složité , ale vím, že oslovuje hodně lidí i v české kotlince.
    Já baštím Konfucia, protože jeho rady jsou věcné, postřehy evidentně ze života a také má smysl pro humor, což se mi líbí. Umí se vyjádřit srozumitelně , což tenhle myslitel…jaksi… Je to moc učené.
    Někdy se mi zdá, jakoby komentoval dnešní dobu.
    ***
    Nepoznal jsem muže, který by miloval svou ctnost více než ženy.
    ***
    Jak mohou lidé zbabělí a nečestní sloužiti knížeti? Takoví se třesou strachem, zda budou schopni úřad vykonávat. Ve chvíli kdy úřad dostanou, třesou se strachem, aby o něj nepřišli. A začnou – li se třást strachem, aby o úřad nepřišli, není nic , čeho by nebyli schopni, aby si úřad udrželi.
    ***
    Lepší je zapálit malou svíčku, než proklínat tmu.

  2. Děkuji Alefovi za nejhezčí letošní dárek k narozeninám. Vztah učitel-žák je má srdeční záležitost.
    Tak jako má někdo potřebu psát či malovat, já mám potřebu učit. Už na gymplu doučování, totéž VŠ, první práce a hned učit počty v přípravce pro ty, co si chtěli dodělat střední školu při zaměstnání. Většina mých „žáčků“ byla ve věku mých rodičů. Když na pár měsíců učení vynechám, tak ten přetlak jen roste a sílí.
    Pro mne vztah žák-učitel není o předání vědomostí, je to o nasměrování, je to snaha o probuzení. Asi jako když učíte svého potomka chodit. Zkusím vysvětlit na příkladu.
    Loni v létě se ke mně dostala paní, co si chtěla dálkově dodělat maturitu, ale hned v prvním ročníku propadla z matematiky. Při doučování jsme se dostali k tomu, že paní řeší s lehkostí a elegancí příklady určené pro gymnázia nebo první ročníky VŠ(ona to neví, pro ni jsou to příklady z kategorie těžké). Na začátku potřebovala vodit za ručičku, hodně procvičovat a pomalu se posouvat základ-lehká obtížnost-střední-těžká. Nyní zvládá téma za třetinu času a většina chyb pramení z rychlosti, ještě nezvládá zkrotit svůj přirozený temperament. Dnes mne překvapila tím, že uvažuje o pokračování studia na VŠ.
    A tomu říkám probuzení.

  3. Díky za hezké a srozumitelné shrnutí principu učení Starého mistra.

    Také mě to svého času táhlo tímto směrem, a činila jsem pokusy se mu nějak přiblížit. Bohužel, tato cesta evidentně není mou cestou. S přibývajícím věkem jsem akceptovala jinou moudrost – člověk se nenarodil na určitém místě a v určitém čase bez důvodu. Tím důvodem je vydat se cestou místu a času příslušnou, i když se mu někdy tolik nelíbí. Našemu kulturnímu okruhu jsou vlastní jiné spirituální tradice a jiné formy předávání informací. Ale vždy a všude platí – když je žák připraven, učitel se najde. A někdy se musíme spolehnout na učitele v sobě, a hlavně na učení se formou zpětné vazby od okolního světa – protože ten pouze zrcadlí naše nitro.

    S respektem k tomu, že každé pravidlo má své výjimky.

  4. „… oblbovat chytrými kecy. Vy to nepoznáte a já vás nic nenaučím.“ – Mýlíte se. Žáci, i když jsou blbí jako punčtok, mají zvláštní dar, sedmý smysl. Bezpečně poznají, že učitel v probírané látce „plave“.

  5. Citace:
    Jednou z věcí, kterou se tak významně odlišujeme od jiných druhů, je propracovaný systém předávání informací, získaných předky, našim potomkům.

    Halefe, vy jste porušil učení obsažené v Koránu a ožral jste se, jak to zvíře.
    Anebo jste dosud nečetl, co psal v diskuzi ten starej, bláznivej a blouznivej zoufalec (Občane, je mi líto), který se pokouší v sedm ráno mladé, krásné a chytré pablby zasvětit do tajů poznávání písmenek a spočítání velikosti žebračenky, obdržené za pobyt v trojšichtové otrokárně?

    1. Občane,
      toho blouznivého blázna berte spíše jako obdivné gesto z mé strany, nikoli pokus z Vás udělat pitomce. Pokud se nepletu, jedná se o „šablony“, není-liž pravda…?

      Pro neinformované – tzv. šablony jsou předstupněm k privatizaci školní výuky.
      Přeloženo do češtiny – učitel(ka) namísto výuky pinká s dětmi na tabletech, úkoly se nedávají a manko ve vzdělání se pak marně dohání mimo pracovní dobu „dobrovolně povinným“ školením dětiček, jejich rodiče nejsou úplně vymatlaní a s údivem zjišťují, že dítě neumí v páté třídě číst a počítat násobilku.
      Placeno je to „zatím“ formou brigády – důchod=0, nemocenská=0, dovolená=0.
      A neuhodnete, z jakého fondu – no ano, dotace z EU!!!

      Ale žijem si jak na zámku, ať to trvá věčně…

      1. Popsal jste mě celkem výstižně. Kdybych byl „normální“, válím se dodnes otráveně někde v kanclu a vyplňuju lejstra (byť pomáhající stovkám zdravotně postižených) 😀

        Práce, k níž jsem se po letech vrátil, mě baví, bo má smysl; i adrenalin se při ní vyskytuje. Jen lituju, že jsem z úředničiny nevyhořel tak o 10 let dřív. A i kdybych naučil pořádně psát, nebo přitáhl ke knihám či naučil kriticky myslet a srozumitelně mluvit jen pár dětí, stojí to za vynaložené úsilí.

  6. A někdy se stanete učitelem, aniž byste o to úsiloval… Dceru, dyslektika, jsem doučovala cca osm let (od třetí třídy, kdy začal být problém zřejmý). Nedokázala číst učebnice, tak jsem je pro ni namlouvala na kazety, pro případ, že bych nebyla doma; jinak jsem jí látku předčítala. Se školou jsem bojovala, až jí uznali, že může psát malým tiskacím písmem (nešlo jí spojovat). Atd., atd. Na střední jsem s ní dělala dál češtinu a angličtinu, k maturitě měla úlevy (nemusela psát tak dlouhý sloh a psala text na počítači). Byly to devadesátá léta, dnes jsou úlevy běžné a často i zneužívané.
    Dcera vystudovala techniku na červený diplom – to jsem považovala za svou medaili (:-)).

    1. Re: Alena Z

      Drzý dotaz – na té technice měla taky úlevy?
      Já si nějak moc nedovedu představit hendikepovanou dívku, která by zvládala ten výcvik rangers, který jsem se pokoušel zvládat na technice já.
      Po půl roce jsem to pochopitelně zabalil, protože ihned po návratu jsem měl dvojnásobný plat oproti asákovi na VŠ. A navíc bez buzerací s předěláváním výkresů a vyhazování od zkoušek za to, že si prý nejsem jist svými vědomostmi.

      1. Targusi, to už ne 🙂
        Však píšu, že na střední jsem jí pomáhala jen s jazyky, to je u dyslektiků problém.
        Chytří dyslektici si časem najdou cestu, jak problém překlenout, takže na vejšce se s nimi už učit nemusíte… přednášky si „škrábala“ do notesu sama a číslice v matice jí problém nikdy nedělaly 🙂

        1. Targus nechápe podstatu poruchy.
          Náš nejmladší má dysfázii, chodí do druhé třídy a přiklepli mu čtvrt asistenta.
          Podstata poruchy spočívá v špatném chápání mluveného slova. A samozřejmě se projevuje chudou slovní zásobou a začal mluvit až ve čtyřech letech.
          Dceři vysvětlili, že inteligence je v pořádku, ale vnuk zažívá stejné pocity, jako když někdo umí jen pár slov v cizím jazyce a najednou se ocitne mezi cizinci, kteří rychle mluvěj. Výborně rozumí holým větám, ale u složitější věty ztratí schopnost pochopit řečené.
          Do školy chodí moc rád, hezky píše, matematika bez problémů. Paní učitelka má pochopení a asistentka je také výborná. Jeho výhoda je, že má klidnou a veselou povahu, je poslušný a naprosto bezkonfliktní.
          Od pěti let hraje hokej, přesně chápe, kdy jít na branku a kdy raději přihrát, vůbec mu nevadí, že musí být na ledu už ráno v 6:30. A pomalu každý víkend má někde zápas
          Pan trenér pochopil situaci a z počátku se vyvaroval delších vět, postupně se to zlepšilo, teďka v devíti letech problém výrazně ustupuje.
          Studijní typ z něj určitě nebude , ale někdy si dělám legraci, že jako zdatný řemeslník jednou bude své starší chytré sourozence živit. 😀A myslím to napůl vážně. 😀

          1. Re: Helanov

            Ano, já jsem úplný blbec, který neví vůbec nic, protože moje manželka má ty prvostupňové trotly na starosti a v širší rodině mám 8 učitelů.

            1. Trvám si na tom, že i dítě s poruchou typu dys něco, ( dysgrafik, dyskalkulik…) může mít studijní ambice a touhu po dobrém vzdělání. Navíc holky, na rozdíl od kluků, bývají šprtky.
              Pokud ta možnost je, proč mu to neumožnit?
              Ale mělo by se to dít po dohodě s učitelkou, ta by měla mít rozhodující slovo, jestli se chce ujmout takového žáka. A přimlouvala bych se asi i za nějaký finanční příplatek.
              Osobně bych těžce postižené děti vůbec nevzdělávala, dneska se to přehání.
              Dříve obecní blbeček v pohodě pásl husy, šikovnému svěřili i třeba krávy a zametání dvora.
              Na svůj chléb si tak vydělal.
              Dneska za ním hopsají čtyři asistenti a jsem zvědavá, jak dlouho ještě erár tuhle sociální žranici utáhne.

              1. Já zase trvám na tom, že jeden takový trotl v běžné třídě naprosto dokonale znehodnotí výuku dvaceti dalších normálních dětí.
                Tyto děti mají být ve speciálních – postaru „zvláštních“ – školách., kde byl přizpůsoben počšet vyučujících, kteří měli speciální školení a extra osnovy pro tyto děti.
                To, co dnes opouští deváté třídy ZŠ, je doslova a do písmene tragédií.

                1. No ale to přeci nerozporuji!!!
                  Jen vidím rozdíl mezi dobře vychovaným dítětem, které nemá problematické chování, jenom potřebuje určitě úlevy a víc pozornosti, a mezi nevychovaným hajzlíkem. Byť i má třeba IQ celkem v normě.
                  O tom, jak to vypadá na ZŠ ve čtvrti kde žijí tzv. nepřizpůsobiví si nedělám iluze.
                  Ale i tam musí někdo učit a uctivě smekám před takovými krotiteli dravé zvěře.
                  Jsem pro praktické školy s omezeným učivem.
                  Ale nikdo nemůže chtít po rodiči který má dobře vychované dítě s poruchou, aby ho dal do praktické školy mezi nevycválané spratky. Takový rodič se bude bít jako lev, aby dostal potomka do normální školy.

              2. Mám na všechna tato dys- trochu jiný náhled. Vědci tvrdí, že dnes je v populaci asi 3-4%, jiní až 20% dětí s nějakou formou dys-. Před 50 lety bylo 1 dítě na 3 třídy po 30, které bylo odesláno do zvláštní školy pro poruchu učení. Ostatní to zvládaly v normální výuce. Co se za těch 50 let změnilo? Zkusím ukázat na příkladech.
                Když se dítě učí mluvit, dělá chyby – patlá, šišlá, přehazuje slabiky, koktá – a vy ho opravuje. Některému dítěti stačí těch oprav pár a chybka zmizí, s jiným se moříte měsíce a nakonec skončíte u odborníka na logopedii. Při nástupu do školy téměř většina dětí mluví správně, mozek dostal čas a častým opakováním se prošlapaly v mozku všechny správné cestičky a mozek se naučil synchronizovat myšlenku, jazyk, dech, hlasivky…
                Když si vzpomenu na svůj nácvik psaní, před více než 50 lety, tak to byly 2 identické sešity – školní a domácí písanka a nekonečné řádky: dlouhá čárka, krátká čárka nad linkou, krátká pod linkou, čárka nad i pod linkou a jejich nejrůznější kombinace. Pokud mne paměť neklame první sešit byl plný rovných čar a na konci pár smyček. Tohle byl skutečně pečlivý nácvik jemné motoriky, koordinace oko-mozek-ruka. Prostor dostali i ti, kteří viděli pastelku poprvé až ve škole a tužku drželi jako lžíci. Když po 30 letech nastoupila do školy dcera, tak sešit už byl jeden a i v něm byla jen polovina obsahu toho mého.
                Vzpomínám na ohromnou nudu při počtech, kdy jsme týdny trénovali 1+2 a 2+1 a 3-1 a 3-2 a na závěr na slovní úlohy předčítané paní učitelkou. Jednu si pamatuji dodnes (Eva si přinesla do školy v aktovce 3 jablíčka. Jedno snědla, jedno dala Tondovi a jedno Aničce. Kolik jablíček bylo v tašce při odchodu ze školy?), protože to bylo seznámí se s nulou. Z druhé strany na konci první třídy nikdo neměl potíže s psaním číslic, natož s rychlostí počítání. U dcery si nevzpomínám, počítala s předstihem, ale ještě ve druhé třídě občas napsala číslice 3, 4 a 5 zrcadlově.
                Co se týká čtení, poslední písmena F, G, X jsme se učili, až když odkvetla školní třešeň. Dcera před vánoci kromě X už probrala ve škole všechna písmena.
                Závěr: I ty děti, které potřebovaly k osvojení spoustu opakování, dostaly čas a prostor k procvičování, aby se v jejich mozku prošlapaly ty správné cestičky a synchronizovaly všechny potřebné akce. Podle mého se školství orientovalo na průměrného žáka a podle něho jsou připravené metodiky, učebnice, cvičebnice. Myslím si, že je to naprostá blbost, protože dozrávání dětského mozku má příliš velký rozptyl a my to na prvním stupni ZŠ nerespektujeme, nepomáháme těm pomalejším mozkům. Ve výsledku si všechny ty dys- vyrábíme. První stupeň základní školy by měl být nastaven pro podprůměrné mozky a nervové soustavy žáčků, protože cílem by mělo být, aby téměř všechny děti byly funkčně gramotné. Obvykle je snazší zaměstnat něčím ty nadprůměrné než ty podprůměrné.

                1. Každý uchylce se dnes dá nálepka diagnózy a už není tlak se ovládat pracovat na sobě,ale chtít ohledy a úlevy,já jsem přeci nemocný. Jako s teplými. Nejdřív úchylka a tabu,pak diagnóza a z toho ohledy úlevy a právo chodit ba jakékoli záchody v zákoně od US prezidenta.

                2. Móóc hezky napsané!
                  Na učiteli strašně záleží.
                  Můj syn hůř mluvil, ale na logopedii se to rychle spravilo . Jestě dneska si pamatuji Frnky frnky ať to frčí, nic nesvede kdo se krčí.
                  Číst začal už v pěti letech a sám se naučil psát.
                  Pomocí zelené plastové tabulky a bílých písmenek napsal sám větu MÁMO KUP MI PCA.
                  S nástupem do školy se to nějak podělalo, učitelka ho peskovala třeba za smrkání, požadovala, aby děti chodily smrkat za dveře.
                  Jednou měl ve vlasech stroupek, jak ho vztekle klepla verzatilkou do hlavy.
                  Myslím, že trefil na pěknou hydru.
                  Ách jo.

                3. Příčin nárůstu dys-, ADHD, PAS a pod., ale i genetických poruch je několik.
                  – rostoucí věk rodičů (dnešním prvorodičkám je kolem 30ti let a žádnou vyjímkou už nejsou prvorodičky 40 a více let; no, a otcové desetiletých dětí ve věku 50+ už jsou také celkem běžným jevem), takže se na třídních schůzkách běžně potkáváme s rodiči ve věku prarodičů.
                  – nedostatek pozornosti ze strany rodičů (již tříleté děti jsou odkládány k mobilu či tabletu místo aby si s nimi rodiče hráli, povídali, sportovali)
                  – rodiče s dětmi či dětem nečtou, nezpívají, neříkají básničky
                  – absence prarodičů (jsou příliš staří na pomoc s výchovou nebo dokonce již nežijí)
                  Pokud se popsané nepříznivé okolnosti ještě zkombinují, což bývá dost často, na malér je zaděláno.

                  Jinak, mám ve tříde, kromě dalších pěti „papíráků“, jedno dítko s pěkně rozvinutým ADHD. Naštěstí je nadprůměrně inteligentní, rodiče přímo vzorně spolupracují se školou a má konečně vhodnou medikaci. Přesto to je někdy na palici a v prvním pololetí to bylo peklo pro nás, pro děti i pro „papírátko“ samotné.
                  Takže jsme
                  – vysvětlili dětem co a jak a naučili je ignorovat chování dítka při hodinách
                  – nastavili jsme jasná pravidla co je ještě přijatelné a co už je přes čáru (rychle jsme se naučili rozpoznat, kdy jde o projev poruchy a kdy už prostě jen zlobí)
                  – uložili jsme si vysokou míru tolerance (visení přes lavici či židli, sezení pod stolkem, kreslení při hodině a pod. – i s nohou za krkem totiž dává pozor a správně odpovídá)
                  – na chodbu jsme umístili „jednostolek“, kam si chodí v případě potřeby sednout samo, nebo je tam vystěhujeme. Stolek přesuneme mezi dveře, aby dítko vidělo na tabuli a vyučujícího, ale ne na děti a ony na ně
                  – nastudovali jsme si vhodná uvolňovací a zklidňovací cvičení a naučili je dítko používat
                  – od rodičů jsme vyšpiónili, co mu pomáhá ke zklidnění (třeba drbání za ušima…)
                  Během prvního pololetí jsme experimentovali a teď už je atmosféra ve třídě v podstatě pohodová. Od ledna nedošlo k žádnému rozvratu hodiny, dítko si samo řekne, když už neví co se sebou, „rozjezdy“ skoro vymizely.
                  Byla to fuška, ale stálo to za to.

  7. Učitel a žák.

    Ještě mě napadla jedna věc. To, že někdo něco umí, ještě neznamená, že tyto své dovednosti dokáže dál předat svým žákům.
    Dám hypotetický příklad od nás z kraje.
    Nový Bor, sklářská škola, dvě třídy.
    V první mají machra, který umí vyfoukat a vyrobit věci, které získaly ceny a vyrábí sošky pro hokejisty a je frajer, ale jak je nahoře, tak to ty kluky naučit neumí, jelikož jede o několik lig výš a neumí se vcítit do těch klučinů, kteří zatím umí hovno.
    Ve vedlejší třídě mají učitele, který jede v průměru, se sklem to umí, na ceny to není, ale ty kluky dokáže naučit ty základy, od kterých se oni pak už mohou odrazit.

    Kdo je na tom líp?
    Ti, kteří mohli dělat och a ach, nebo ti, kteří oproti těm prvním něco umí a mají lepší základ pro profesní start?
    Kdo je lepší učitel? Ten machr, o kterém ví celý odborný svět, ale nedokáže to nikoho naučit, nebo ten, kdo to dotáh do sklárny za rohem, ale to, co umí, dokáže těm klukům předat?

    1. Je to blbě nastavený systém – nejdřív má dostat mladé do rukou ten ze druhé třídy, po něm pak ten z první.

      1. Ale zas ne všechny. Z průměráka machra neudělá ani ten nejlepší učitel a trápili by se oba.Trochu prožít i žáky,ale to je proti dnešní inkluzi i matkám lvicím Alenám Z.co vydržkují úlevy pro Rain many. Ti potom sice cosi vystudují,ale nedovedu si představit,co pak dělají,když neumí číst a psát

        1. Gaio, je rozdíl mezi autisty, aspergery a dyslektiky. Ti poslední jsou vzdělavatelní, mají jen určitý hendikep, který v dospělosti překlenou. Tak proč vlastnímu dítěti nepomoci? Když to jde a má to smysl?
          Školu to nijak nezatížilo, dcera měla úlevy jen mírné (kratší diktáty, tolerance písma), látku zvládala běžnou jako všichni ostatní.

          1. Aleno, dcera chodila na první stupeň s ( asi) dyslektikem. Neměl asistenta, ale osvícená učitelka ho v pohodě zvládla, i když to pro ní musela být velká práce navíc. Když psali diktát, tak ten hoch psal jenom kratší věty, aby to stihnul.
            A skvěle pracovala i se zbytkem třídy, což jsem poznala na vlastní kůži.
            Prohlížela jsem si školní fotografii a zeptala jsem se vnučky, jestli tenhle chlapeček není nějakej divnej. ( Byl pomalu o hlavu větší než zbytek třídy, neb měl odklad. )
            Vnučka na mě zařvala :” Babi, NENÍ divnej!!! Je jenom jinej. “ A tu fotku mi vyrvala z ruky.
            Tak jsem se zastyděla, osmiletá mi dala lekci. 😀

            1. Dcera byla taky kapku jiná, ale nakonec prošla školou bez ztráty kytičky :-). Nejhorší doba byla kolem třetí třídy, kdy začala reagovat na neúspěchy a posměch spolužáků agresí.
              To už měli takový objem látky v učebnicích, že to nedokázala přečíst a nezdary jí štvaly.
              Ale s mou pomocí a s přátelským panem učitelem se vše upravilo. Druhý stupeň byl už v klidu a se spolužáky ze základky se dodnes scházejí, dcera dokonce srazy organizuje.
              O učňáku jsme s mužem taky uvažovali, ale školní poradkyně mě od toho zrazovala, že je dcera chytrá a tamější prostředí by jí nevyhovovalo. Tak jsme ji dali na průmku atd.
              Máte pravdu, že možná by dnes s odborným řemeslem na tom byla lépe, ale ony kadeřnice, zlatnice na tom dnes taky nejsou kdovíjak.

              1. Ježíš, takhle jsem to vůbec nemyslela!!!
                Nás nejmladší ale, na rozdíl od vaší dcery, opravdu nebude studijní typ. Ne hloupý, ale dává přednost manuální činnosti.
                A ve dceřině třídě všechny děti tomu slabšímu usilovně pomáhaly, ta učitelka byla opravdu mimořádně osvícená.
                Měli nástěnku, kde děti za chválihodný čin stoupaly na Sněžku a za lumpárničku klesaly do Macochy.
                A za pomoc někomuu slabšímu bylo o krůček blíž na vrchol Sněžky. 😀

                1. Pokusím se vás uklidnit.
                  Pokud by váš mlaďas vystudoval nějaký dnes moderní humanitární obor, za pár let bude mít potíž se s tím uživit.
                  Když má rád manuální práce a něco se v tomto naučí, bude v poho. Mám dost kámošů, kteří jsou řemeslníci a tam to funguje tak, že jim zavolá zákazník, oni se podívají do notýsku a: tak to vidím nejdřív za tři týdny, mám to plný.
                  Říkal mi maník, který nemá ani maturitu, ale umí dělat střechy.
                  „Ty vole, já nevím, kam dřív skočit. Tak jsem vosolil ceny o 20%. Jenomže voni mi stejně řeknou, že to berou“.

  8. Alefe, to je tak moudré a pěkně napsané, že si dovolím poprosit o opravu nepatrné chyby, již mnohé oko snad ani nepostřehne, avšak jinému by mohla zkalit radost nad textem:
    „… vědění naše, kteří jsme“ – z „naše“ na „nás“

    A už ani nedutám a jdu si to přečíst ještě jednou 🙂

    1. Vědění naše… vědění moje, tvoje, jeho, její – naše. Vám tam to přivlastňovací zájmeno nepasuje?

      Mně naopak se tam „nás“ nelíbí, ačkoli formálně vzato by tam být mohlo. Přemýšlím, proč se mi nelíbí; možná proto, že připouští 2., 4. a 6. pád. Kdybych použil „nás“, nebylo by jednoznačně řečeno, že mám na mysli vědění, které jsme si osvojili, které „máme“. – Takže spíš se přikláním k variantě, která tam už je: naše.

      Nebo jsem něco přehlédl, ale nenacházím cestičku, jak jinak tomu rozumět.

  9. V první třídě mi učitelka Holzmannová ukradla knihu Život zvířat od Brehma a tím mi utvořila vztah k autoritám.

    1. Tak to buďte rád. Já v první třídě ještě pořádně neuměl číst, takže mi Život zvířat nevzala, ale vzala mi prak.

    2. Re: Ládik!!!

      Tu moji úču to bavilo tři roky brát mi knížky zpod lavice.
      Vzdala to až ke konci páté třídy. Pochopila, že mne nedonutí žádnými tresty sledovat něco, co mne nezajímá a nudí.
      Těch facek a výprasků…
      … njn., problémovej parchant…

    3. Mně v první třídě soudružka učitelka Lebedová předala?vnukla? myšlenku, že je báječné něco vědět. Na začátku to byl nejspíš pocit, radost z toho, že něco vím. Myšlenkou se ten pocit stal později. A tak jdu životem, potkávám lidi a koukám, co by šlo se od nich naučit – jsem celoživotním žáčkem.

  10. Taky se zamyslím. Šedá je teorie a zelený je strom života. Jak má žák, toužící po vědění, poznat, že právě ten učitel je pro něj v té fázi jeho duševního poznání ten pravý? Obvykle až ve vzpomínkách poznáme, zda učitel, který nám byl systémem a dílem náhody v dobách začátků našeho poznávání přidělen, byl ten pravý nebo nikoli, viz také „Quis custodiet ipsos custodes“?

    1. Vaše otázka je (myslím) odbočka na trochu jinou, ale neméně zajímavou stezku. – Možných pohledů je nepřeberně mnoho, mně se zrovna v této chvíli líbí tyto dva:
      – je dobré (ale někdy těžké, vím) oddělit studovanou látku od osobnosti učitele
      – v podstatě každý učitel nám zprostředkuje nějaké poznání, a je otázka, zda to, co v dané chvíli hledáme, je pro náš vývoj tím, co potřebujeme

      Na otázku, kterou jste formuloval velmi obecně, asi teď nedokážu dát nějakou smysluplnou a současně velmi obecnou odpověď. Ale je to dobrý námět k zamyšlení.

      1. Na kvalitě učitele velice záleží!

        Pro drtivou většinu lidí byl jejich první učitel jejich rodič.
        Když si začali uvědomovat svět a rozhlížet se po něm.

        Pokud má někdo u tohoto rozhlížení a začátků učení se světa matku alkoholičku a otce v krimu, co se naučí?

    2. Mohu potvrdit a dám příklad ze života.
      Na základce jsem byl nejlepší v matice. Děsně mě bavila, jak byla přesná. Tam se nedalo nic okecat. Dostali jste úkol a buďto jste ho vyřešili, nebo ne. Nešlo vyrobit výsledek na půl správný. To mě děsně bavilo, ta výzva.
      Na střední jsme měli učitele, samá srandička, ale mě to přestalo bavit a začal mi ujíždět vlak, takže jsem s odřenýma ušima proplouval.
      Jednoho dne tento učitel oznámil, že odjíždí na festival mládeže a studenstva do Severní Koreje na tři týdny a budeme mít supl. A vyfičel.
      Přišl ten supl. Chlápek v dlouhém plášti, brejličky, kožený ksicht, ten chlap se snad neuměl ani usmát. Ale já najednou se zase začal chytat. I když jsem měl dost díry, což je v matice celkem problém, on dokázal to, že jsem se opět začal vracet do děje a ta matika mě opět začala bavit.
      Bohužel, náš srandista se vrátil a já opět sjel do starých kolejí a maturou jsem v matice horkotěžko se prodral se šťourou.
      On není učitel jako učitel.

      1. Velice podobnou zkušenost mají i některé mé děti. S matikou to u nás naštěstí není problém, já to jistím. Ale třeba jako sš. student mám docela tristní zkušenost s humanitními předměty, a ke své škodě jsem na to přišel až ve věku škole dosti vzdáleném. – Jo, jak píšete: není učitel jako učitel.

        1. Ono je to o tom, že pokud se někdo chce zovat učitelem, měl by mít na to taky něco naučit.

          Opět přízemní příklad ze života.
          Zahoďme falešnou skromnost, v několika revírech zde jsem já nejlepší těžař. Co se týče výkonů objemových i kvalitativních, když potřebujete ten strom připravit tak, aby se z toho pak traktor neposral, že to má napříč. Ale tam jsou jiné a jiné věci, tím nebudu obtěžovat, ale v tomto jsem schopen někoho něco naučit.

          Pokud budete chtít, abych vás naučil, jak se opravuje traktor, tak dost věcí vám vysvětlím, ale u některých vám radši dám číslo na Frantu.

          A pak jsou věci, že i když při předešlých záležitostech jsem vám ukázal, jaký jsem kabrňák, tak o nich vím hovno a naučit vás nic nemohu. Pokud budu ausgerechnet se cítit velký učitel, začnu vám, který o tom víte ještě větší hovno, než já, oblbovat chytrými kecy. Vy to nepoznáte a já vás nic nenaučím.

          1. Re: Berrnard

            Na opravu lesotraktoru je potřeba znát dvě nejzákladnější poučky. S těmi pak spravíme naprosto všechny závady, které sde mohou, případně i nemohou vyskytnout.

            1/ když tě všechno zradilo, vem si větší kladivo,
            2/ když to nejde silou, tak to půjde ještě větší silou.

            Zatím to nedopadlo nikdy jinak…

            1. Targusi, zhruba tak to funguje. Akorát ještě k tomu občas svářečka na pasece, k níž já nemám zdroj ani tak dlouhej prodlužovák, tak proto právě ten Franta.
              Což je mimochodem takový místní dobrodruh. Bydlí v Avii předělané na obytnou, topí tam dřevem takovým způsobem, že je zázrak, že mu to celé ještě neblaflo, když si tam člověk dá kafe, tak se modlí, aby z toho čurbesu něco nechyt, ale když máte technický problém se kterým si nevíte rady, jdete za ním. Sice riskujete, že si odnesete i nějakou tu breberku, ale rozhodně vám helfne.

              1. A ještě taková perlička.
                Franta měl svého času tam nakvartýrovanou i partnerku. Ve městě sbalil nějakou bezdomovkyni. Pak tam začali dost často jezdit policajti.
                A já ho tehdá někam vezl a on, že partnerka není doma, že je v práci. Tak jsem vykulil oči. Pak se ukázalo, že tou prací myslí veřejně prospěšné práce, které musela vykonat, aby jí nezašili.
                No, nakonec jí stejně zašili, takže Franta je zase bez partnerky. Ale bere to sportovně, prý jí za dva roky pustěj.

            2. Targusi, to šlo naposledy s elektronikyprostými lakatoši.
              Dnes i v lesních mašinách pomalu nenajdete mechanické hejble, které by šlo opravit „klackem a šutrem“. Zato tam máte haldu čipů, GPS a jiných kurvítek, která v případě sebemenší poruchy udělají z nejen harvesteru, ale i z obyčejného traktoru hromadu zbytečného šrotu. A dokud nedorazí namachrovaný „opravář“ s kufry diagnostiky a škatulkou tišťáků, jste namydlenej a bez výdělku.
              Vždyť to důvěrně znáte z náklaďáků.

              1. Drtivá většina mašin, pohybujících se po lesích v držení jednotlivců, jsou desítky let staré stroje, které tahaly ještě za Husáka. Furt se to udržuje, jelikož na nový traktor málokdo má, nebo se mu ty prachy nechce dát. A proč taky, když tamto furt funguje?

              2. A dodatek.
                Kámoš má dva roky nový traktor. Funglnágl.
                Jelikož má i stádo ovcí a nějaké louky, povedlo se mu to uhrát, že ho má na to zemědělství, tak mu úroky platí stát.
                Ohledně té vaší elektroniky. Je něco jiného když si zemědělec bude jezdit po rovných polích a loukách a něco jiného když se budete pro dřevo šplhat do kopců mezi pařezy a šutry.
                Opčas vám prdne hadice, sem tam něco urvete. Takže ten traktor, jak vy píšete narvaný elektronikou, stejně nakonec budete spravovat jako ten 30 let starý lakatoš. Většinou jde o mechanické závady, vzniklé přetížením dané součástky. Takže i na supermoderní traktor nejvíc využijete to Targusovo kladivo.

          2. Bernarde, ale jsou žáci, které nic nenaučíte, pokud k tomu učivu, anebo k té dovednosti ,nemají vlohy. Prostě to není možné.
            Mě dali do učení na foukačku technického skla. Je to obor, kde se dají vydělat slušné prachy, když se to umí.
            Princip práce tkví v stejnoměrném vrtění skleněnou trubičkou nad kahanem, pohyb musí být plynulý, když není, tak se sklo rozpálí nestejnoměrně a místo kuličky vyfouknete šišatici.
            Bohužel, mám zřejmě nějakou poruchu jemné motoriky a tak jsem foukala samé šišky.
            Ve druhém ročníku jsem z učení utekla, nebavilo mě být nejhorší a skončit někde u strojové výroby mě nelákalo už vůbec.

            1. Souhlas.
              A uplně nejhorší varianta je, když člověku něco nejde a ještě má blbého učitele.
              Marnost nad marnost, tam je asi lepší se na to vyprdnout.

              1. Úplně nejhorší je, když člověku něco nejde a nechá si nakukat, že je to jeho vina. Že je lempl. A přitom není, jenom prostě má omezené schopnosti vykonávat určitou činnost. Obdivuji paní Alenu, která ze všech sil pomáhala svojí dcerce.
                Jsou i rodiče, kteří pomáhají pomocí vařečky, případně řemenu.

                1. „Jsou i rodiče, kteří pomáhají pomocí vařečky, případně řemenu.“

                  Jednou jsem to přeťáp a chytil od táty takovou facku, že jsem se dokutálel na druhý konec dílny. Jedinkrát v životě. Nikdy mě jinak nebil.
                  U máti to bylo horší. Ta dost často používala lískový prut. Ale fakt často.
                  Dnes spolu normálně komunikujem, většinou si voláme, jelikož ona žije na jihu a já na severu, sem tam se navštěvujeme, ale takhle někde vzadu to furt mám. Prostě to tam je a já jí to asi už nikdy úplně nedokáži odpustit.

                  Na svojí dceři jsem za celé její mládí použil násilí 2x. Když už to ona přeťápla. Ale pokaždé to bylo dlaní na její zadek zakrytý teplákama.

                  1. Když člověku něco nejde,vždy je to jeho vina. Koho jiného by byla? Rozpoznat však v sobě talent je věc přetěžká,člověk zprvu ani sám neví,k čemu se hodí a má talent a ten musí v sobě objevit.
                    A nejhorší násilí je psychické,jizvy na duši jsou horší,než na těle.

                    1. Vaše poslední věta by šla vytesat.
                      Ty šlinci po rákosce na prdeli už jsou dávno zahojené, ale ty tam někde v mozku se už asi nezahojí.
                      Křesťani radí odpuštění. To já úplně nedokáži, ale je to moje máma, bude jí 80, krapet hapruje se zdravím a všiml jsem si, že ona si to nějak neuvědomuje. Tak jí to nepřipomínám. Vracet jí to nebudu, i když dnes už bych jí přepral.

                    2. Jakože nějaká dys porucha je vina člověka?
                      Takhle to snad nemyslíte!
                      Jinak souhlas, psychické jizvy jsou daleko horší.
                      Dítě dobře vycítí, kdy ho rodič zbil, protože mu ruply nervy. Ale musí mít pocit, že ho má rodič rád.

                    3. Porucha samozřejmě vina člověka není,ale když je někdo kopyto,tak je kopyto a že za to nemůže není omluva. Musí se víc snažit. Je to sice nespravedlivé,že někdo je krásný chytrý šikovný a druhý ne,má přece tu poruchu, ale kopytilo je pořád kopyto. A nikomu nic nespadne do klína,ani ti úspěšní nemají nic zadarmo a ta dřina a odříkání neni za výsledky vidět.

                    4. Sibylo, tady s vámi vůbec nesouhlasím.
                      Když někdo nemá na něco VŮBEC vlohy, je nejlepší se tomu vyhnout a takovou činnost neprovozovat.
                      Protože vždycky to bude dělat blbě a okolí mu to dá sežrat.
                      Není to v jeho silách, vyrovnat se aspoň průměru. Posměch okolí ho deptá, někteří lidé jsou v tomhle ohledu jako vy. 😀
                      ( Nic ve zlém! ) 🥰

      2. U mne to bylo přesně naopak. Na základce mi šla matika obstojně, bavilo mě, když mi vyšel příklad. Všechno jasné, přehledné, jen ty vzorečky. Nacpat je do hlavy, bylo jich hodně.
        Ale na střední ( kterou jsem večerně ukončila pomalu ve čtyřiceti) , jsme dostali učitele / zapáleného machra.
        Vysvětlil, jak a z čeho vznikl vzoreček, matematiku pojal jako dobrodružství ducha.
        Ještě dneska si jenom pomocí tužky a kousku papíru umím odvodit, kolik je (a+b) na osmou. 😀
        Stačí si nakreslit Pascalův trojúhelník a jednoduše sčítat předchozí řádky. 😀
        Kdybych tohohle učitele potkala na základce , možná by se můj profesní živit vyvíjel jinak.

        1. Pardon, tento váš post jsem objevil až teď, ale nemohu nereagovat.
          Já dělal zverimexy, jezdil jsem jako distributor od rána do večera dodávkou a večer přijel domů, zdrchanej, tak jsem se svalil do křesla, pustil si nějakej akčňák a vypnul mozek.
          Dcera byla na střední a přišla za mnou, že mají domácí úkol a že si s ním neví rady. Tak jsem jí odpálkoval, že se mi nechce přemýšlet, ať vykmitne.
          Ale ta bestie mě zná, tak prý, já ti to tady napíšu a když bys měl třeba chuť…
          Nechala to na stole.
          Mě to nedalo, takže když za 10 minut vylezla po těch točitých schodech zase nahoru, tak jsem na ní houknul. Drsně, pochopitelně, aby věděla, že mě tím otravuje. Nadiktoval jsem jí rovnici o dvou neznámých, ať si jí vykrátí a hlavně ať už s tím odfičí, než mě vážně nasere.
          Byla jediná, kdo do školy přinesl správné řešení. A učitel jí pochválil, že prý není zvyklý, že si studenti pamatují látku ze základky.
          Tu látku ze základky jsem si pamatoval já. Ale kvůli tomu, že jsem měl skvělého učitele. Že u předmětu, ze kterého mnoho jiných má noční můry, je to pro ně trýzeň, on mi objevil, že je matematika vlastně krásná. Že logickým myšlením a správnými postupy dokážete rozlousknout i dost tvrdý oříšek a pak, když je rozlousknut, to je paráda!
          Pokud by on nebyl dobrý učitel, asi bych tu matiku taky nesnášel a snažil se tím akorát proplout bez větších škod na prospěchu.
          Dodnes na něj s láskou vzpomínám.

          1. Matematika je nádherné dobrodružství.
            Ale i kterýkoli jiný předmět může zaujmout žáka, když kápne na výborného učitele.
            Syn na učení moc nebyl, vyučil se elektrikářem, měl slušný prospěch, asi i díky dobrému učiteli. Klukům to podával s humorem, třeba veršík “ Cívka jako dívka, odpor jenom zdánlivý “ si určitě zapamatovali i ti nejslabší. 😀Příště uměl učit a dělal to s chutí.
            Jestli něco udělala Babišova vláda dobře, tak to bylo zvednutí gáže učitelstva.
            Aby nechodili na pedák jenom ti, kteří se nedostali jinam.
            Já bych to dělat nemohla, rodiče jsou dneska snad nevychovanější a drzejší než děti. A málokterý ředitel se zastane učitele.

      3. Mohu jen potvrdit. Na základní škole to u mne byla naprostá fascinace chemií, na gymplu příšerná učitelka-chaotik. Anorganika se s ní ještě dala zvládnout, ale organika byla plná nezodpovězených proč, v podstatě to byly výkřiky do tmy. Dokonale mi chemii otrávila.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.