28 března, 2024

Už to prostě musím napsat…

V lednu 2020 vyhořel tzv. „domov se zvláštním režimem“ ve Vejprtech.
Následky: 9 mrtvých, 34 zraněných – z toho 4 těžce. Tedy VŠICHNI přeživší tzv. „klienti“, neboť zařízení má kapacitu 43 „klientů“.
Příčina: Založení ohně „klienty“ ve společenské místnosti.
Na 43 těžce postižených „klientů“ byli ve DVOU budovách TŘI ošetřovatelé a ŽÁDNÝ zdravotník.
Střih…
V červnu 2022 vyhořel tzv. domov se zvláštním režimem“ v Roztokách u Prahy.
Následky: Zatím 2 mrtví, 55 zraněných – z toho 3 těžce. Tedy VŠICHNI přeživší tzv. „klienti“, neboť zařízení má kapacitu 60 „klientů“.
Příčina: Zatím neznámá.
Kolik bylo v budově pečovatelek a sester, ani média, ani majitel neuvádějí.
Pozn.: „Domov se zvláštním režimem“ je pobytové zařízení pro osoby s demencemi, se středním až těžkým mentálním postižením a – pozor – také s těžkými poruchami chování(!!!). Jen zařízení pro nejtěžší případy jsou určena pouze pro muže nebo pouze pro ženy a mají víc mužského personálu. Všechna ostatní jsou skoro 100% feminisovaná a ženy tam odedřou i ty nejtěžší práce za často minimální „mzdu“.

Vůbec není důležité, zda jsou tyto „domovy“ vlastněny soukromníkem, církví nebo obcí či krajem.
Ve všech případech je totiž příčina úplně jinde.
1) Business.
V tomto případě jeho nejhorší podnikavecká sorta, neznající slitování a nemající vůbec žádné zábrany.
Veřejnoprávní zařízení jsou zase brutálně podfinancovaná.
Z toho plynou:
2) Nevhodné budovy.
a) Bariérové, protože poschoďové místo přízemních „bungalovů“ a odkázané na „evakuační výtahy“, transport po schodech a evakuaci okny a balkony.
b) Nevhodné materiály, protože vesměs hořlavé (ovšem levné). Sádrokarton, dřevoštěpka a dřevotříska, PVC podlahy, lakovaná nebo plastová madla, plasty kam se podíváš – nábytek, lůžka, nádobí, zdravotní pomůcky, obaly, hygienické pomůcky a dlouhé etc.
Pozn.: Viděl jsem „deinstitucionalisovaný“ domov pro mentálně a kombinovaně postižené, kde obyvatele původně bezbariérově upraveného ústavu rozestrkali do rodinných domků bez jakýchkoli úprav. Přes den 1 až 1,5 „asistentky“ na 8-10 postižených vč. seniorů a v noci 1. VŠECHNY RD patrové, vesměs ze 30.- 70. let 20. století. Schodiště převážně dřevěná, obložená lakovanými palubkami.
Když jsem to konzultoval s bezpečákem a zeptal se ho, jak by se něco takového evakuovalo v případě požáru, odpověděl mi suše, že nijak. JEDNA osoba není schopna evakuovat 8-10 panikařících osob z baráku s hořícím schodištěm. Pokud by byl on v takové situaci, popadl by za ruku nejbližšího chodícího „klienta“, zdrhnul a z bezepčí zavolal hasiče&spol.
3) Nedostatek personálu
a) I zaměstnanci, u nichž je požadováno ODBORNÉ SŠ nebo dokonce VŠ vzdělání, mají v pobytových zařízeních „platy“ do 25000 Kč/měs./BRUTTO vč. případného „OsOh“!!!!! (bez příplatků za směnnost, riziko a pod.). Pracovníci s nižším vzděláním mají „platy v intervalu „minimálka“ až 24000 Kč/měs./BRUTTO (vč. všech příplatků).
b) Pracovní podmínky v takových zařízeních jsou pro lidi zvenku jen těžko představitelné.
Kupříkladu na patře s 24 „ležáky“ jsou v denní službě běžně DVĚ pečovatelky (95% zaměstnanců v socslužbách jsou ženy ve středním a vyšším středním věku) a 0,5 zdravotní sestry. Při noční službě jsou „na baráku“ se 120ti „klienty“ běžně DVĚ pečovatelky a JEDNA zdravotní sestra.
Pozn.: Umí si někdo představit, jak by taková sestava evakuovala z hořící budovy 120 zmatených lidí?
Pokud probíhají hygieny, vypadá akce tak, že se budovou řítí tým šesti lidí, kteří rychlostí 3-4 min./ks „klienta“ umyjí nebo očistí, přebalí, převléknou postel a uloží ho.
Krmení probíhá tak, že všichni schopní udržet se vsedě jsou svezeni do jídelny a rozmístěni ke stolům. Ti schopnější nafasují talíř s nakrájenou potravou (pokrmem se to většinou dá nazvat jen s notnou dávkou fantazie) a jedí víceméně sami. Ostatní mají před sebou talíř s rozmixovaným čímsi a pečovatelka na střídačku vpravuje lžícemi do 2-4 „klientů“ naráz. Jak takové „stolování“ vypadá, si snad dokáže představit každý.
c) Pracovníci mají minimální nebo žádné zázemí. Šatna s plechovými skříňkami ve sklepě, žádná možnost osprchovat se, pohodlně si alespoň na chvíli sednout (služby jsou VE VŠECH POBYTOVÝCH ZAŘÍZENÍCH a za VŠECH OKOLNOSTÍ 12tihodinové), v klidu se najíst nebo si dokonce zdřímnout – to je běžný „standard“ 21. století v zařízeních „sociální péče“.
Asi se nikdo nebude divit, že tato zařízení mají trvalý nedostatek personálu pečujícího i zdravotnického a že ti, co tam ještě jsou ochotni pracovat, bývají vyhořelí, zoufalí a/nebo úplně otupělí.

Jak se stalo, že je situace v „sociálních službách“ tak tristní?
Úplně jednoduše – „reformou“.
Koncem 90. let přišla parta podnikavců s nápadem okopírovat „reformu“ sociální péče z USA. Ta spočívala ve zrušení všech státních zařízení, v úplné privatizaci a tím pádem v „úsporách“ z erárního rozpočtu.
Výsledkem US „reformy“ byla kriminalizace zdravotně postižených (zejména psychicky a mentálně), z nich většina skončila ve vězeních (až 70%), z cca 20% se stali bezdomovci a jen zhruba 10% postižených bylo tak zámožných nebo měli tak laskavé příbuzné, že si mohli dovolit pobyty v soukromých pobytových zařízeních. Tato situace trvá dodnes.
V ČR proběhla „reforma“ tak, že podnikavci založili mraky „domovů“ a „neziskovek“, na ně stát převedl nebo jim levně odprodal budovy a vybavení, poskytl a poskytuje štědré dotace, lije další a další miliardy Kč „do betonu“ – aniž by jeho provoz zajistil finančně a personálně, a drží pevně zavřené oči a zacpané uši nad následky „reformy“. Ovšem rovněž báječně „ušetřil“, neboť zákonem č. 108/2006 Sb. se z dřívějších kvalifikovaných pracovníků ústavů sociální péče staly posluhovačky s předpokládaným základním vzděláním a tomu odpovídajícími „platy“. Byly bez náhrady zrušeny stovky pozic speciálních pedagogů a aktivizačních pracovníků, odborných asistentů, sociálních pracovnic – lidí vesměs s odborným SŠ a VŠ vzděláním. Místo nich jsou tzv. „pracovníci v sociálních službách“, kteří krmí, myjí, přebalují, převlékají a tím to vadne. Péče o alespoň zachování kognitivních schopností veškerá žádná; o nějakém rozvoji (u např. mentálně postižených) nemůže být ani slechu.

Pokud by mi chtěl někdo oponovat, velice by mě zajímalo konkrétní zařízení.
Během své praxe sociálního pracovníka jsem jich absolvoval desítky v Praze i mimo ni a všude byla situace jak přes kopírák. Někde bylo pečovatelstvo laskavější, jinde robotičtější, někde byla strava trochu lepší, jinde zralá na prokouše, ale obecně byla situace všude stejně špatná.

Jo, ještě k financování.
„Klient“ platí 85% důchodu a CELÝ „příspěvek na péči“. Pokud nemá PnP III. nebo IV. stupně, v podstatě nemá šanci se do pobytovky dostat.
PLUS zařízení dostává euro-, státní, krajské a obecní dotace.
PLUS provozuje čistě komerční aktivity (stacionáře, odlehčovací pobyty, přednášky, prodej výrobků „klientů“, pronájmy pozemků a volných prostor…)
PLUS si účtuje různé „nadstandardní“ služby (manikura, pedikura, kadeřník…) a soukromá zařízení i příplatky k základní zákonné sazbě v řádu DESÍTEK TISÍC měsíčně (20-50 tis. měs.)
PLUS dostává různé dary a příspěvky od firem a osob.
Pokud některý z majitelů (jako např. Žádník) tvrdí, že jeho zařízení nepobírá žádné dotace, pak nestoudně lže.

No, a to je vlastně všechno.
PROTO ty baráky hoří, PROTO v nich umírají lidé.
Protože business a „úspory“…

69 thoughts on “Už to prostě musím napsat…

  1. Přečetl jsem tentokrát všechno. Mám chuť se opít.
    Vyprovázel jsem na poslední cestu životě už vlastní mámu, mladší kolegyni, tátu i strejdu.
    Máma to vzala hopem. bolesti, operace, rozsev po celé bříšní dutině, neoperovatelná, na hadičkách a přikurtovaná. Prosila mě, že jestli ji mám rád, ať ji ty hadičky vytrhám. Nemohl jsem – měl jsem doma malého kluka a asi by mě zavřeli pro zabití. Navíc bych asi to její utrpení ještě zhoršil a ne zkrátil.
    Zašel jsem za primářem a poprosil ho, ať máma dostává dostatek morfia, tolik, aby to utrpení ke své smrti prospala. Slíbil mi, že na to dohlédne. Druhý den ráno mi volali, že máma to má za sebou.
    Jak se to stalo nevím, nepátral jsem, ale podezřívám pana doktora, že byl milosrdný a postupně za mámou poslal tři sestry s morfiem. Kdykoliv si na to někdy vzpomenu, tak mu blahořečím.
    Nevím, třeba zbytečně, ale jsem schopen vidět dobro i tam, kde třeba není.

    1. Podobný zážitek jsme měli s otcem manželky. Půl roku rakovina tlustého střeva. Ležel doma v té malé obci, chodil za ním náš praktik z té obce a píchal mu morfium. A po jedné té návštěvě umřel. Nepátrali jsem, zda se s ním domluvil nebo prostě nemohl dál, přáli jsme mu to, že už se nemusí trápit. Někdy si říkám, že eutanázie může být dobrodiním.

  2. Počty klientů na 1 sestru v úvodním článku mně velmi překvapily- jsem všeobecná zdrav. sestra, krátce před 60 a nějakou zkušenost také mám. Věřte, že skutečnost je mnohdy úplně jiná. Počty zaměstnankyň (já pracovala z 99 % vždy jen s kolegyněmi) v zařízeních- jak v Domovech se zvláštním režimem, kde byl zřizovatel Kraj, ještě jde, i když- jedna sestra se třemi pečovatelkami na noc v několika stařičkých budovách, ve kterých přebývá 110 dospělých schizofreniků (z toho samozřejmě několik ležáků a staříků a stařenek, mezi nimi slepí, hluší, mnozí s mnoha diagnózami). Samozřejmě- s podpalováním a jiným sebepoškozováním mám také bohaté zkušenosti. Ale pokud je dobrý ředitel, jsou alespoň slušné peníze.
    Daší zkušenost- soukromé zařízení pro stařečky a stařenky- fakt se moc nataháme, máme jich tam přes 160 a mnoho jich věkem kolem 90 a mnohem víc. Budova ušitá „horkou jehlou“, na noc jedna sestra a jedna pečovatelka, moc se nepotkáváme- žádná práce s ležáky ve dvou! Jen než sestřička rozdá noční medikaci, kapičky, obslouží diabetiky, zkontroluje akutně nemocné a čerstvě se vrátivší z nemocnice, mnoho z nich mají nejen stařeckou demenci, ale i jiné psychiatrické onemocnění. Do toho ti lidé často ve dne v noci padají a čert ví, proč nepadají zrovna do peřin? Takže tak nějak se to má… Penízky bohužel rozdává soukromý zaměstnavatel a na štědrost pro zaměstnance státu (včetně bohatých odměn Krajů pro státní zaměstnance) to zdaleka nemá.
    Upřímně- své rodiče bych do podobného zařízení dala jen a jen v případě, jestli to do doby odchodu do důchodu nezvládnu nějak sama. Jinak v žádném případě.
    Jinak klobouk dolů před Vaší prací a veliké poděkování za všechny články!

  3. Já jsem v jednom takovém zařízení strávil dost měsíců coby civilkář.

    Pamatuji si hlavně tento příběh: Rozvedený věřící muž se rozhodl věnovat se potřebným a nastoupil do ústavu. Jeho práce a péče byla nadprůměrná, dělal to ze svého přesvědčení.

    Jeho nástup ovšem aktivizoval asi polovinu ženského personálu – svobodné ženy do cca 35 let. Většinou za sebou měly nějaké ty vztahy s alkoholikem nebo flákačem. A najednou je zde slušný, pracovitý muž.

    Ženy mu začaly drsně nadbíhat, a muže to otravovalo. Zřejmě po rozvodě nechtěl ženy ani vidět. Nereagoval na ně. A nebo jim – bláhový naiva! – vysvětloval, že ani ženy ani vztah ani sexuální zážitek nechce.

    Poměrně rychle aktivita žen se zvyšovala. Když nereagoval, ženy se naštvaly. A falešně ho nařkli ze šmírování a později ze znásilnění. Policie se nevolala, protože ženy nechtěly mít na krku nařčení z křivého obvinění. Nicméně vedení ústavu to bralo vážně.

    Muž byl vyhozen pro „sexuální“ chování a delikty na pracovišti.

    Krátce poté jsem odcházel, a „klienti“ byli převedeni do jiné lokality. Přesně podle článku.

  4. Občane, tohle je dobré téma, protože, jak píšete, člověk se zamýšlí nad vlastním věkem a budoucností. Tak tedy:
    1. Přízemní zařízení ála bungalov, to je požadavek z říše snů. Na to prostředky nejsou a za našich životů ani nebudou. V případě vícepatrové budovy je požár samozřejmě velký problém. V zařízeních Městského ústavu sociálních služeb v našem statutárním městysi (býval to můj klient) se konala požární cvičení, při nichž si hasiči zkoušeli evakuační cesty. Mimochodem – pro klienty/tzv. uživatele to byla celkem zábavná šou a rádi se na té atrakci podíleli a nechali se cvičně evakuovat na takových nafukovacích vacích či jak bych to nazval zakouřenou chodbou a schodištěm. Docela sranda, někde mám možná ještě fotky.
    To ovšem vyžaduje určitou aktivitu provozovatele, musí se na tom s hasiči domluvit a s trochou nadsázky to musí i „vyžadovat“.
    2. Mám osobní zkušenosti se třemi takovými zařízeními (osud mi nadělil nadmíru staříků, za které jsem nesl odpovědnost). Jeden už uvedený MÚSS (zřizovatelem město) a dvě soukromá – Longevita a Domovinka.
    3. MÚSS je v podstatě fabrika, má přesně stanovená kritéria a provozní řád. Počet staříků tam už jsem zapomněl, ale tak nějak ve stovkách. Od chodících a relativně samostatných, až po úplné ležáky (kterými se tam postupně stanou skoro všichni). Měl jsem tam několik let maminku (zemřela loni před Vánocemi) a na péči o ni jsem si nemohl stěžovat . Chodil jsem za ní jednou týdně, moje sestra také tak a ani ta neměla významné výhrady, ač to viděla trochu jinýma očima než já – takovýma ženskýma, to dá rozum. Ohledně stravy samozřejmě nelze očekávat žádný Alcron, ale často jsem ochutnal co měla maminka na talíři a nebylo to špatné. Pro alzheimery a ležáky podle mě lepší zařízení než ta další dvě.
    4. Domovinka je zařízení malé, odhaduji tak cca 40 klientů/uživatelů. Ovšem říkají si „stacionář“ a mají trochu jiná pravidla než klasický „důchoďák“ (viz výše). A tak zatímco MÚSS musí vzít v podstatě každého (trochu nadsázka), Domovinka si může vybírat – a tak nebere ležáky a lidi opravdu hodně mentálně či fyzicky postižené. Měl jsem tam asi rok extchýni, která se ocitla na vozíku, ale jinak byla O.K. Péče o ni byla skoro vzorná, všechny finanční prostředky (jak je, Občane uvádíte) jí na pokrytí nákladů stačily, ovšem chtěla-li „nadstandard“ (kadeřnice, manikůra, pedikůra, více ovoce a tak), musela si připlatit. Jedli tam všichni společně v jídelně a nebylo to špatné. Za rok jsem jí zařídil operaci páteře, takže začala zase chodit (i když blbě) a mohla se vrátit do svého bytu, kde zemřela ve věku 82 let.
    5. Longevita je vysloveně byznys, vytěží tam z klientů všechno co jde. Také mají trochu jiný status než MÚSS, také si klienty vybírají, ale berou i ležáky. byli tam umístěni rodiče mojí Labutě a zemřeli tam ve věku 97 a 96 let, babi řadu let jako úplný ležák a mentálně úplně mimo. Také jsem tam chodil poměrně často (hlavně když po borelióze moje Labuť skoro přestala chodit), ale i oba synkové a později i vnuci. Opečovaní byli staříci vždy dobře (to se pozná na čistotě, na nehtech, vlasech a tak). S jídlem podobně jako v MÚSS, problémem není ani tak kvalita stravy, jako spíše to krmení nemohoucích, to je hotový porod.
    6. Rád se smutným úsměvem poslouchám občasné řeči, jak bychom se o své staříky měli starat doma až do smrti. Kdo to nezkusil (já jo), tak vůbec neví o čem mluví. Netuší, že jde o sebeobětování a de facto rezignaci na vlastní život, a je otázka, zda to lze amatérsky vůbec zvládnout.
    7. Řešení ála Brodský (jak tu někdo napsal) by bylo na stará kolena nejlepší, je ale otázka, kdo k tomu dokáže sebrat síly a odvahu.

    Celkově myslím, že když se rodina o staříky, umístěné v nějakém zařízení, i nadále nějak stará a projevuje zájem, není to s péčí o ně u nás až tak špatné. Ale nemyslím si, že vývoj přinese něco lepšího, spíše naopak.

    1. Ano, dokud to někdo nezažil na vlastní kůži, tu bezmoc, tak nemůže druhé za to, že dali rodiče do sociálního zařízení, soudit. Ono je něco jiného starat se o blízké, když je vám čtyřicet, a nebo když je vám šedesát a víc.

      1. Je mi 40 … a po necelych troch mesiacoch starostlivosti o mamu, do ktorej sa daval alzhaimer, po celkovej narkoze pekne rychle, som bola zrela na blazinec ja sama, a moje tri predpubertalne deti zdrhali z domu zakazdym, ked sa objavila prilezitost …

        1. Bosorečko, možná jsou to těšínská jablíčka, možná nejsou. Můj táta se taky hodně propadl po narkóze. Nemluvil, nedbal o sebe. Skutečně jsem si myslela, že to už lepší nebude, jen jsem počítala, jak rychle se to bude propadat. Po 4 letech to vzalo zpátečku a byl pak ještě asi 6 let fit.

      2. Před měsícem odešla z práce kolegyně pečovat o manžela.
        Žádný stařík!!! Má 58 roků a už půl roku se pere s Alzheimrem. Celý loňský rok byl nemocný a koncem roku mu stanovili diagnózu.
        Přestává chodit, má velké problémy s pamětí…
        Kolegyně chce s ním být doma dokud ji ještě vnímá, lékaři neví jak dlouho bude žít.
        Zdraví je opravdu to nejdůležitější.

  5. Autor zapoměl ještě na jeden podstatný detail – od 90tek se pozrušovalo spousta lůžek v DD – bez náhrady nebo s velkou slávou se postavilo něco kde byla tak čtvrtina původního počtu.
    Paradoxně je nejlepší péče na gerontopsychiatrických odd. PLéčeben tedy dneska nemocnic – včetně dostupného lékaře 24h a relativně kvalifikovaného personálu, ale i tady se bojuje se zoufalým podfinancováním.

    1. Ale tam mi povedali, ze aj ked nechaju mamu dlhsie nez obvykle tri mesiace, stejne mam hladat sposob kde a ako ju umiestnit, pripadne si ju brat domov, a potom rehospitalizovat … pretoze ona je slovenka, a ja som si ju vzala k sebe do Brna … tu nema narok, a dostat ju na Slovensko znamena ziadat/posudzovat jej stav v Kosiciach, kde uz nikto z rodiny neostal, a ona nie je schopna prezit sama bez opatrovnika ani 24 hodin.

      1. Košice si mohou vyžádat součinnost od Brna.
        Tzn., že žádost podáte v Košicích a rovnou požádáte, aby „místní šetření“ provedl ÚP Brno svým sociálním pracovníkem.
        Pokud se úřady domluví, bude lepší si na šetření vzít maminku na pár dní domů, aby neproběhlo v nemocnici (hospitalizace řízení poněkud komplikuje, ale ne fatálně).

        1. Tak toto mi nepovedali, len ze mozu vyziadat sucinnost v bratislavskom kraji, ale to by som ju musela dostat do nemocnice v bratislavskom kraji … a to netusim, ako by slo previest … pretoze priznanie prispevku slovenskou stranou je podmienene pobytom na uzemi Slovenska … v Brne moze byt mama aj v desiatom stupni, nedostane ani floka, bo tak zakon pravi. Musim ju opatrovat na uzemi Slovenska.

  6. Netuším co obnáší péče o těžkého alheizmerika.
    Ale vím, jak probíhala někdy v šedesátých péče o těžce duševně postiženě děti.
    O cca 40 chovanek, dnešním ňůspíkem klientek, se staraly v denní směně 3 , v noční pak 2 urostlé zdravotní sestry.
    Patrně bývalé řeholnice , to zařízení bylo v bývalém klášteře.
    Zvládly to v klidu a bez nerváků.
    Potravu přijímaly klientky z kojenecké lahve, většinou máslem bohatě omašténou krupicovou kaši, anebo polévku s rozmixovanou zeleninou a masem.
    Pampersky tenkrát ještě nebyly, takže látkové pleny a přebalovat několikrát za den.
    Ty neklidné byly patrně tlumeny silnými sedativy , ty v lepší kondici seděly u stolů a cupovaly hadry. Bylo vidět, že trhání proužků textilu je docela baví. A tehdejší průmysl určitě našel pro tu cupaninu uplatnění.
    Smrad tam byl přeukrutný, při nejlepší péči neodstranitelný. Ty ošetrovatelky zřejmě neměly rodinu , protože toho puchu z vlasů se těžko mohly zbavit.
    Nikdy jsem neviděla, že by některá klientka plakala , anebo dávala najevo nepohodu!
    ***
    Dneska by za každou klientkou chodily dvě asistentky , klientka by studovala na speciální škole, výborně by přispívala, co na tom, že se nikdy nenaučí rozumět lidské řeči a mluvit.
    Je to krásné, když se rodina rozhodne pečovat o svého duševně znevýhodněného doma!
    Ale každý to nezvládne , leda s mocnou podporou státu , ta péče o tyhle klienty rozhodně není levná.
    Zatím na to máme.
    Ó my se máme.
    Zatím.

    1. Ještě bych dodala , že ty nadpozemsky trpělivě a pracovité sestřičky nazývaly klientky laskyplným přízviskem sráči.
      “ Tak pojď ty sráči, to jsi se zase zřídila, viď? “
      Klientka se hihňala a těšila se na chladivý zásyp a suchý zadek.
      Proč to píše?
      Protože dneska by ta sestřička vylítla na minutu!
      Ostatně dneska už ani neexistují duševně postižení, ale jen intelektově diverzifikovaní.
      ( Říkala paní psycholožka na ČRo. )
      Ách jo.

      1. Dopad na rodiny pečující o těžce mentálně hendikepované je neskutečný – nemluví se o tom, ale rodiče takovéhoto dítěte to poznamená nadosmrti, pokud tam jsou sourozenci tak si to nesou po celý život také – třeba v neschopnosti navazování vztahů. Pokud rodiče takového dítěte zemřou či již nejsou schopni se o něj starat stejně končí v ústavní péči. Kvalitní péče je eště pak v zařizeních kde pracují řadové sestry, bohužel je jich mélo – i těch jeptišek co se tomu upsaly – neskutečná řehole.
        Ona soukromá zařízení často jsou deklarovaná jen jako ubytovací služby – legislativa je v této oblasti katastrofa sama.
        Bylo by to na dlouhé povídání, autorovi neskutečný dík že tento problém otevřel.

        1. To mi povídejte!
          Jedna známá má postiženou holčičku na vozíku. Inteligenci má normální, ale i špatně mluví a má problém i s horními končetinami. Navíc trpí i epilepsií, má těžké záchvaty.
          Žije doma a dojíždí mikrobusem do Jedličkárny.
          Je to hezká a milá dívka , ale teď je v pubertě a tak je to strašně složitý.
          Mladší bratr ( 9) má sklon dopovídat věty , když se sestra nemůže vymáčknout. Samozřejmě jí to zlobí a kluk dostane vynadáno.
          Je to strašně složité i pro sourozence, kteří se cítí jako páté kolo u vozu. A nedá se s tím nic dělat.

          1. Ale jsou i pozitivní výjimky.

            Kdysi jsem pracovala ve firmě prodávající vozíky pro postižené. Jednou si přijela vybírat vozík pro postiženou dcerku – asi 10 – 12 let – rodina s dalším sourozencem. V životě jsem snad nezažila tak stmelenou rodinu, holčička byla postižená, ale přesto z ní vyzařovalo cosi – nedá se to říct jinak – andělského. Celá rodina k ní prakticky vzhlížela a a ona na ně s takovým moudrým a laskavým pohledem pohlížela „dolů“, a všichni přímo vyzařovali harmonii.

            Ale byla to výjimka, obecně je to opravdu problém.

            1. No a to teď některé bláznivé matky tvrdí, že si nechají dítě, i když lékaři včas zjistí, že by se narodil down. Prý je takové dítě stále veselé a vnáší do života radost!
              Já v Praze potkávám cca osmdesátiletou matku s šedesátiletou dcerou, to je radost! 🙁
              Totiž při dnešní zdravotní péči se i takto postižení dožívají sedmdesáti a více let, takže nakonec stejně dožívají v ústavu. Protože i kdyby měli sourozence, tak tomu by bylo kolem sedmdesáti taky, měl by děti, vnoučata, třebas by nebyl zdráv, to nikdo nemůže čekat, že na stáří opustí dosavadní život a vrhne se do řehole – péče o postiženého sourozence.

              1. Když slyším tyhle matky hýkat, že postižené děcko je velký dar a obohatilo jim život, tak se mi obrací kudla v kapse.
                Myslím si, že ty děti minimálně v pubertě za svoje postiženi asi Bohu neděkují.

            2. Tahle rodina také funguje jak nejlíp to jde. Ale je to strašně složitý.
              Často to odnesou zdraví sourozenci. Protože rodiče vždycky fandí tomu nejslabšímu.
              Ale on i ten silný chce pozornost.

        2. Jeptišky ta zařízení vlastní a manágují.
          Práci vykonávají zcela civilní zdravotní sestry a pečovatelky.
          Doby, kdy o postižené a seniory fyzicky pečovaly jeptišky, jsou dávnou minulostí

          1. Však tohle bylo v půlce šedesátých.
            Léčebna patřila eráru, ale na nejhorších odděleních pracovaly bývalé řádové sestry.
            Lékaŕ tam skoro nechodil, nebyl důvod.

  7. NESERTE! Mam uz celych 5 dni potvrdeneho alzheimra u mamy … podla doktora na stvrty stupen odkazanosti … doma tri deti od 5 do 11 … este som nepredychala …

    1. Jestli Vám mohu poradit, tak s papírem od doktora fofrem naklusejte na ÚP a podejte žádost o příspěvek na péči (tedy pokud žijete v ČR).
      Zároveň stejně rychle najděte nejbližší pečovatelskou službu a dejte si žádost o pečovatelku (s tím papírem v ruce). Budete ji potřebvat.
      Podejte žádost o umístění do domova – pořadníky jsou běžně na tři i více let.
      Zvažte opatrovnictví – tedy omezení svéprávnosti.

      Doma zkuste navigaci obrázky.
      Všechno nebezpečné poschovávejte a zamkněte.
      Zamykejte.
      Hlídejte pitný režim. Kdo pije, ten má i chuť k jídlu (a pravidelně vyměšuje)

      Pokud byste potřebovala s něčím poradit, pomoci s vyřizováním atd., napište Alefovi; má na mne kontakt.

      1. Bola som tam, ale mama je slovenka, v Brne ma len ohlaseny pobyt, takze ma varovali, ze prispevok jej zamietnu … jej to priklepnu v Kosiciach … ale musi byt v Kosiciach, aby ju skontrolovali … a na ustav ma narok tiez tam … teoreticky ju vezmu aj niekde pri hraniciach (ale Slovaci mi nevedia poslat zoznam zariadeni na obvolanie, mam si to vygooglovat sama, s tym, ze spravidla to nie su specializovane ustavy, ale ‚obyc‘ domovy s jednym oddelenim pre alzheimra) … mam depku uz tych 5 dni …

        Inak mama je momentalne na gerontopsychiatrii v Brne,a je spokojna, a hodnoucka, najlepsia pacientka. Psychiater v nemocnici mi povedal, ze normalne odporucaju takych pacientov domov, ale ze na mna nechce tlacit, pretoze vie, ze mam 3 male deti, a na mamu by som potrebovala dat vypoved a zit z jej prispevku na peci … ktory ale asi nedostane … momentalne sa citim byt v pasci.

            1. Napište e-mail do Košic na sociálku, popište svou situaci a požádejte o radu, jak postupovat.
              Kdyby neodpověděli, tak požádejte o informaci podle zákona č. 211/2000 Z.z., o slobonom prístupe k informáciám.
              Nebo napište rovnou na ministerstvo, to by možná bylo nejrychlejší.

              1. Ja tam volala … nemam rada emaily, skorej sa dohodnem po telefone, kor ked som mierne hystericka O:) … ale prosto na posudenie musi byt mama fyzicky v Kosiciach, inak sa neda … toz vyplnujem papiere, a dufam ze mi daju vediet presny termin kedy pridu na navstevu dost dopredu, aby som vybrala mamu z nemocnice, dovolenku v praci ja aj manzel (ja nesoferujem), deti udala u tchyne a vydala sa na vylet.

        1. Tak to vám držím Bosorečko palce.
          Hodně sil a porozumění u všech vašich blízkých.
          Ať se rozhodnete jakkoli, tak nikdy to nebude ideální. Ach jo.

  8. „Sametová“ tzv. revoluce. Evropské hodnoty. K zblití. Pracky bych si urazil, hubu bych si rozflákal. Hrál jsem si na mluvčího Občanského fóra. Blbec. A to, co se líhne teď? Obyčejný fašismus.

    1. Jediným skutečným cílem bylo opětovné získání kontroly nad majetky ze strany západu a dynastických klanů alespoň zčásti odstavených od moci po únoru čtyřicet osm a podmanění si ekonomiky tak, aby nebylo příště úniku. Všechno ostatní kolem byla jen šaráda pro dav. Dnes máme místo kultury a umění většinově odpad a tak devět desetin veškerého majetku v této zemi nám nepatří.

      Nicméně to jste tehdy nemohl vědět a spolu s vámi ani řada jiných podobně postižených. Někteří jsou dodnes přesvědčeni o tom, že tenkrát vyhráli nad zlými gomunisty. A média ruku v ruce s armádou neziskovek placených US ambasádou zajišťují, aby se nikdo ani na setinu sekundy nepozastavil a nezačal přemýšlet. O mladou generaci již je postaráno, nějaké nové pražské jaro, akorát tentokrát v opačném gardu, si nikdo nemůže dovolit.

  9. Když si jeden přečte, co ho jednou čeká, nemůže se pak divit, že to někdo vyřeší buďto jako jeden můj předek, který se rozhodl zemřít tak, že přestal jíst a brát léky, anebo jako to vyřešil „Hajaja“ – Vlastimil Brodský – kulka do palice ve své zahradě…

    1. Pro mne bylo poslední kapkou shlédnutí, co za šmakulády dostávali „klienti“ jednoho docela drahého pražského soukromého zařízení k „jídlu“. Vyhučel jsem se „socpéče“ okamžitě a střelhbitě a bylo to to nejlepší, co jsem pro sebe mohl udělat.
      Uvědomil jsem si totiž, kolik mi je a že to za pár let mohu být já, kdo bude dennodenně „svačit“ trošku jablečné přesnídávky se dvěma piškoty, snídat chléb s „nutellou“ (což byla trocha kakaa rozmíchaná s nejlevnějším margarinem a cukrem) a k obědu polykat našedlou rozmixovanou hmotu. Začal jsem mít dost sebevražedné myšlenky a bylo jasné, že musím okamžitě pryč a co nejdál.

      Zlatý rozcápnutý nevychovaný haranti! Broučkové to jsou, mám je rád a šel bych pro ně světa kraj, kdyby bylo potřeba…

          1. Kecy, Gaio.
            Řízek nasekaný nadrobno nebo pomletý je pořád ještě řízek. Brambory se dají rozšťouchat najemno atd. Skoro každý pokrm se dá upravit tak, aby nebyl odpornou šlichtou.
            Jenže to by v té kuchyni muselo být dost personálu.
            A tak bych mohl pokračovat od jedné profese ke druhé..

            1. Co já vím, tak dnes jsou na předpis „formule“, v podstatě asi nějaké proteinové obohacené kokteily. Dost drahé – a předepisovali to mámě bez problémů. Dost se mnou její výživový stav konzultovali. Ale fakt byl, že máma už jíst a pít – a tedy asi ani žít – nechtěla.

      1. Když někdo vidí, že mu hrozí bezmocnost a rozhodne se to ukončit, tak není srab!
        Staří indiáni prý to tak dělali běžně. Odešli do džungle a bylo.
        Jinak, samozřejmě, někdo je vitální i ve stovce. Ale ne každý.

    2. Brodský nebyl sám.
      Podobně to vyŕešil i Pavel Tigrid a mnoho dalších.
      Blbé je , že v průběhu těhle hnusně nemoci člověk nakonec ztratí soudnost a často lpí na životě.

  10. Ve většině věcí s vámi souhlasím, Občane.
    Dodám, že např. v pečovatelském domově, který jsem poznala, dostávali pacienti své léky (ty jim psala lékařka, v jejíž péči byli, ta do domova též docházela – v týdnu). Ale pokud „klient“ např. dostal průjem, nebo měl horečku, v domově na to nebyli zařízeni, neměli léky, a tak musel rodinný příslušník potřebné věci koupit a dovézt. Třebas i černé uhlí nebo acylpyrin.
    A k Roztokám – myslím, že je jasné, že když shořelo podkroví a třetí patro, přičemž v podkroví byla umístěna plynová kotelna (ta se právě opravovala), a když požár vznikl náhle a bouřlivě, tak člověk nemusí moc mudrovat o příčinách požáru.
    Plyn sice stoupá nahoru, ale když prudce zahořelo podkroví, tak pak už se požár šířil dál žárem a plameny, plyn nepotřeboval.
    A jak by pečovatelé evakuovali zmatené ležáky s demencí? To není proveditelné.
    Kezlepšení péče…. stát má teď jiné starosti, musí vystavět byty a zabezpečit Ukrajince a další příchozí!
    Sláma Ukravína.

    1. S tím akutním ošetřením to je těžké – pečující personál totiž NESMÍ znát diagnózu „klienta“. Tu smí znát pouze zdravotní sestra/y. Takže v případě nějaké nevolnosti pečovatelky neví, co mu podat, aby mu neuškodily. Pokud není na místě zdravotní sestra – a ta skutečně zejména na nočních nebývá – buď nezbývá než zavolat sanitku, nebo personál nemůže dělat nic.
      Ano – volně prodejné léky MUSÍ mít každý „klient“ svoje vlastní. Pobytové zařízení socpéče NENÍ zdravotnickým zařízením.

      V podkroví zejména vůbec neměli „klienti“ co pohledávat. Stejně jako tam neměla co pohledávat kotelna.
      Pokud nedojde k výbuchu, tak žádný požár nevznikne „náhle a bouřlivě“.
      Mimochodem – buď byla kotelna odpojená od plynu, nebo se jak stavební dozor, tak vedení domova a montující plynaři dopustili trestného činu obecného ohrožení.

      1. Tak zdravotnickým zařízením není ani tramvaj nebo kancelář, a přesto všude musí být lékárnička se základním zdravotnickým vybavením.

        Sama jsem zažila urgentní případ na návštěvě u maminky, kdy jsem v domově nedostala Carbosorb ani za úplatu. Chápu, že možnosti chyb jsou riziko, ale dezinfekce, černý uhlí, acylpirin apod. by snad k dispozici měly být – jako všude jinde. A pokud je evtl. klient na něco alergický, tak to by i ošetřovatelé měli určitě vědět.

        1. Cizímu člověku něco cpát do pusy si nikdo nelajzne,neznáte anamnezu a co bere,některé léky se spolu nesmí a i acylpyrin má plný pribalovy leták vedlejších účinků za které byste mohla být žalována

          1. Já to potřebovala pro sebe, nechtěla jsem to nikomu cpát. A oni mi tvrdili do očí, že v celým velkým baráku nic takovýho nemaj. Navíc, jak říkám, pokud bere klient třeba acylpirin normálně se svolením zdravotní sestry, a má vyšší horečku, když tam třeba zrovna zdravotní sestra není, tak nevidím důvod proč mu ho nedat, proboha. Na to ani nepotřebujete znát jeho přesnou diagnozu. Když si klient způsob zranění, tak mu to ani nesměj desinfikovat a obvázat? Aby je někdo nežaloval?

            1. No zrovna ten acylpyrin může způsobit žaludeční vřed nebo když někdo bere na ředění krve to je stejná látka a můžete ho předávkovat on vás za to pak žalovat a co si na něm vezmete

              1. Sibylo, proboha, ty ošetřovatelé přeci ty klienty znají! Utírají jim zadky třikrát denně. Určitě má vždy službu někdo, kdo je nevidí poprvé! A určitě znají i jejich anamnézu, i když by neměli. Bylo by opravdu děsně nepraktické ji neznat. Nemluvím o totálních nekomunikativních ležácích, ale o babkách, které ještě více méně reagují a normálně se s nimi baví. A furt to nevysvětluje, proč údajně nemají ani tu lékárničku, která je jinak povinná všude.

            2. Přesně. Neřeknou nic. Pracovala jsem jako „oška“ na geriatrii a maximálně nám řekli, že tamten pokoj je jakože infekční, takže opravdu rukavice, roušku, použité ložní prádlo extra atd. Čeho se obávat, to je „tajemství“. Takže se mi třeba stalo, že jsem na takovýto pokoj šla natírat pacientku sirnou mastí. Na jaké kožní problémy se takováto mast používá, to si nagůglujte sami stejně jako jsem to tenkrát udělala já.
              No nasrat, za ty prachy…

        2. Přesně to se mi stalo taky. Sestra mi řekla, že pacient dostal černé uhlí z lékárničky spolupacienta. Tak jsem jela (naštěstí v Praze jsou v obchoďácích lékarny s celotýdenním provozem) do nejbližší lékárny, koupila černé uhlí, Immodium, Acylpyrin a dala jsem jim to i do ústavní lékarny, aby měli pro případné klienty, co nikoho nemají.
          Ale bylo mi hrozně.
          Kdo dnes píše o dětech, co navštěvují své rodiče v ústavech ve dnech, kdy dostávají důchod, tak neví, o čem mluví. Jednak staří lidé v ústavech dostávají důchod na účet, a jednak platba za pobyt stojí prakticky celý důchod (musí zůstat jen nějaké minimum), a navíc ústav přebírá i dávky na bezmocnost. Spíš je těžké najít nějaké solidní zařízení, kterému takové platby dostačují. V soukromých domech se před pár lety běžně platilo za tu samou péči 30 a více tisíc.
          Pacienti s Alzheimerem jsou samostatná kapitola. Ti jsou obvykle tělesně zdraví, naopak nadmíru aktivní (hlavně v noci), bohužel duševně mimo.
          Kamarádka dala maminku do Průhonic v době, kdy už to fakt nešlo zvládat, paní tam byla cca 12 let! A teď známá mých rodičů je v podobném zařízení už osm let. Je to nápor pro pečovatele i pro rodiny (tam spíš zoufalství, když vás rodič nepoznává atd.)

          1. Máma byla v celkem solidním domově v Ústí n.L. V zásadě jsem si nemohla stěžovat, i to jídlo bylo poživatelné. Nebylo to specializované zařízení pro dementní, ale když se máma zhoršila, tak tam měli zvláštní uzavřené oddělení, a celkem slušně postarali se i tak. Problém byl, když přestala jíst a zhoršila se tak, že ji začali šíbovat po nemocnici, LDN a tak dokola.
            A s těmi léky se samozřejmě jen sichrují. Kdybych jí přinesla arzen a nechala jí ho na stole, tak by se jím zřejmě mohla ládovat jak by chtěla. Ale černý uhlí v sobotu nedostala.

            1. Jistě že personál zná zdravotní stav klientů, sestry jim podávají léky, nahlížejí do jejich papírů… zelený je strom života.

      2. V Blesku,sice Premium,ale nějaké fotky jsou. Takže zařízení bylo v nějaké vile,zřejmě prvorepublikové,dost velké a druhá fotka hérečka a vedení s charitativnim sekem firmy astoreo na 300 litrů.Takže něco vyžebrali někdo si snížil daňový základ

Napsat komentář: Občan Zrušit odpověď na komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *