30 listopadu, 2022

Večernice se vrátila na oblohu

Vím o ní tak málo, že mohu s čistým svědomím napsat: vlastně o ní nevím nic.

—ﬡ—

Je to daň, kterou platí snad každá výrazná herecká osobnost: širokému publiku splývá s postavami, kterým na jevišti a před kamerou vdechne život a vtiskne část sebe sama. To je právě kámen úrazu: do role se přenáší ta část hercovy osobnosti, která je s hranou postavou synergická a proto zjevná. A když se dílo mimořádně podaří, herec a jeho role v očích diváka navždy splynou.

Popelka.

Skvělá herečka mnoha rolí, které oceňuji jako divák, a samozřejmě také protagonistka rolí životních, o kterých nevím (téměř) nic – u těch si uměla do značné míry uhájit soukromí. Přes to všechno: první, co se mi při jméně Libuše Šafránkové vybaví, je pohádková postava Popelky v provedení, u něhož si neumím představit, že by někdy mohlo být překonáno.

Naše Popelka. – Vím, že jsi všude, tedy i v nás. Ale co s tím, aby to tak nebolelo?

—ﬡ—

Helenka tu zprávu četla už poněkolikáté a měla pocit, který neuměla vyslovit. Jakoby svět přestal rozumět sám sobě: Libuše Šafránková zemřela. Popelka umřela, jestlipak to táta ví?

Táta seděl na terase. Den se pomalu šeřil a táta, jak se Helence zdálo, hleděl do dálky.

„Táto, Popelka umřela… dva dny po narozkách, v novinách psali, že na rakovinu plic…“

Táta se ani nepohnul a stále se díval někam k obzoru. Cožpak o to; táta hledíval do dálky rád a často, ale dívat se do takové dálky, jako dnes, to Helenka ještě neviděla.

„…táto, slyšíš?“ a po chvíli dodala: „…dneska máš pohled jako Železný mnich.“

—ﬡ—

Železný mnich je postava z pohádky, kterou táta Helence vypráví na pokračování už několik let. Pohádka roste s posluchačkou a žánr se plynule mění z pohádky ve fantasy, což je vlastně taky pohádka – jenom pro děti mírně odrostlejší.

Helenka v tom příběhu projde portálem do pohádkového světa, v němž se stává akční hrdinkou a Strážkyní pohádek. Setkává se s Popelkou, s Vinckem, macechou, Dorotkou i celou královskou rodinou a prožívá dobrodružství, k nimž v původním filmovém příběhu nalezne odbočku. Jako Strážkyně pohádek dbá na to, aby nebyly porušeny dva nepřekročitelné zákony: Zákon zachování pohádky a Zákon vítězství dobra nad zlem. A Železný mnich? Ten se má ke Strážkyni pohádek podobně jako táta k Helence. – Ne, nejde o rodičovský dozor; toho není třeba. Ale dokud byl táta malým klukem, žádný portál se mu nalézt nepodařilo, a tak dohání, co v dětství zameškal.

—ﬡ—

Železný mnich stáhl svůj pohled z nekonečných dálek a přenesl ho na Strážkyni: „Vím o tom. – Pojď, budeme na ni spolu vzpomínat,“ a nabídl Strážkyni dlaň. Strážkyně si však nebyla jistá, zda nabídnutá dlaň není nějaký nový mnichův bojový trik, a svou dlaní proto nastavila kryt.

Železný mnich se při kontaktu dlaní usmál.

„Ano. První dotek máš stejný jako maminka, že bych si vás skoro spletl. Ale pod máminou hebkostí ukrýváš železnou tyč. – Pročpak mě někdy nevezmeš něžně za ruku, jen tak, jak to dělá maminka a jiné dcery?“

Strážkyně pohádek se na Železného mnicha usmála a v jejím hlase zazněl jemný sarkasmus: „…a tys mě to někdy učil?“

Železný mnich se v tu chvíli cítil zaskočen: po kom to dítě je? Ta prostořekost…! – jenže má pravdu… Nahlas řekl: „Teď žádné kočkování, vážně. Něco pro tebe mám, to tě bude zajímat.“

„Tak dobře – pro tentokrát,“ svolila rezervovaně Strážkyně, vzala Železného mnicha za ruku a opřela se o jeho rameno, tak, jak to dělají jiné dcery.

Vstoupili do zšeřelé místnosti, které vévodila matná, obsidiánově černá obrazovka přes celou stěnu.

—ﬡ—

„Začneme jakoby z jiného soudku, ale je to jenom zdání,“ řekl Železný mnich, a zatímco mluvil, obrazovka se rozjasnila. „Mám tady zajímavou aplikaci, kterou ti chci předvést. – Jestlipak znáš tuhle fotku?“

Strážkyně se usmála: „Jistěže ji znám. Je to fotografie z vašeho svatebního oznámení. Jsi na ní ty a maminka.“

„Správně,“ řekl Železný mnich, „a já teď udělám z té fotky výřez. Podívej, jak mi to tehdy slušelo,“ a Železný mnich několika gesty na displeji orámoval obraz svého obličeje z mládí. „A teď ten výřez předhodíme aplikaci, o které jsem mluvil. Ona umí přidat tváři věk. – Kolik přidáme – čtyřicet let?“

Strážkyně mlčky přikývla.

Železný mnich několika tahy po displeji nastavil parametry a spustil aplikaci. Za několik okamžiků se na obrazovce zjevil výsledek: obličej mladíka na fotografii se plynule proměnil ve tvář muže asi šedesátiletého.

Strážkyně střídavě hleděla na displej a na Železného mnicha. „To je tedy něco,“ pronesla uznale, „sedí to téměř dokonale – jako bych tě sama vyfotila…!“

Železný mnich přikývnul. „Zkusme to na fotce maminky,“ a zopakoval postup na jiné části výřezu. „No,“ řekla Strážkyně po chvíli, „ani mne to nepřekvapuje. Je to maminka, jako bych ji vyfotila právě dnes.“

„Tak,“ usmál se Železný mnich, „to bychom tedy měli. Teď ti ukážu jiný obrázek…“

Na displeji se zjevila fotografie staré ženy, které mohlo být tak devadesát let. Strážkyně měla pocit, že jí někoho připomíná, ale nebyla schopna fotografii zařadit.

„Tu paní neznáš, nikdy jste se nesetkaly tváří v tvář – tedy, alespoň ne takto. A neuhodneš, kdo to je.“

Strážkyně se zájmem pozvedla obočí.

„Je to paní, která naší rodině dávno před tím, než ses narodila, prodala dům se zahradou. V tom domě, jak víš, jsme pak našli portál.“

„Ano,“ řekla Strážkyně, „tu historii znám. Ale pořád nechápu, jak to souvisí se vzpomínáním na Popelku.“

„Už to bude,“ pravil povzbudivě Železný mnich, a několika tahy po displeji umístil vedle fotky staré paní fotku Popelky. Obě fotografie upravil na stejnou velikost. „A teď naší aplikaci předhodíme fotku Popelky – kolik přidáme? Já navrhuji – sedmdesát, pětasedmdesát let…“ a Železný mnich aktivoval proces. Za několik okamžiků aplikace ukázala tvář, jakou by měla Popelka, kdyby zestárla o tři čtvrtě století.

Strážkyně při pohledu na obě fotografie cítila, jak se jí na páteři ježí srst, která se ztratila před milióny let, a současně se jí zmocňovala závrať: fotografie ukazovaly identickou tvář, o tom Strážkyně neměla pochyb. O čem však měla mnoho pochyb, byl smysl toho všeho.

„Doplním chybějící článek celého řetězu informací,“ řekl Železný mnich, a pokračoval: „Paní, která nám prodala dům s portálem, byla Strážkyní pohádek před tebou – a ona to byla, kdo tě po prvním průchodu portálem požádal, abys – alespoň na nějaké období – převzala její úkol.“

Strážkyně mlčela a dlouho si dávala všechno znovu projít hlavou; bylo toho přece jenom najednou nějak moc.

—ﬡ—

„Tak já nevím,“ řekla rezignovaně Helenka. „Vůbec tomu nerozumím. Popelka a paní Šafránková mi zatím tak nějak splývaly v jedno, s tím, že jsem si uvědomovala jistý posun v čase. Teď se dozvídám, že Popelka sama přinejmenším po nějaký čas byla Strážkyní pohádek a fyzicky se dožila nejmíň devadesáti let a prodala nám dům s portálem už v době, kdy já jsem ještě nebyla na světě, ale přitom paní Šafránková umřela před pár dny, a bylo jí o málo víc než tobě… pro pánakrále, to je ale chaos… jak to tedy je?“

Táta chvíli mlčel a přemýšlel. – „No, k odpovědi by nás mohlo zavést třeba parte, které pro paní Libušku vytvořil její syn. Viděla jsi je už?“

Helenka přikývla: „Viděla. Krásná fotka, jede s tátou na kole. Na té fotce září štěstím,“ dodala ještě.

Táta se usmál: „No bodejť. Kdybych já tě takhle vezl na kole, taky bych zářil štěstím…“

Helenka tátu přerušila: „Ale ne, nemyslela jsem jejího tatínka. Myslela jsem malou Libušku. Ona na té fotce září štěstím.“

Táta vyvolal na monitor fotografii, o níž byla řeč: „Aha, už si rozumíme. – Je to jasné: Libuška září štěstím navenek, protože jede na kole se svým tátou a je jí při tom dobře. Táta září štěstím dovnitř, protože si veze na kole malou Libušku a je mu při tom dobře.“ Helenka se nadechla k odpovědi, a táta rychle přidal: „…a nepřerušuj mne a nech mne to doříct. Jede na kole a voní si přitom k vláskům Libušky a cítí, jak se mu jeho Libuška vrtí v náruči, občas mu dá hlavou do brady… já to dobře znám, víš? Ani v ráji to nemůže být lepší – mám čtyři děti, tak o tom něco vím.“

Helenka v odpověď cvrnkla tátu do nosu; věděla, že si to může dovolit: „No jasně, já vím, že tomu ještě nemůžu rozumět. Ale to ostatní, to se dá nějak vysvětlit?“

„O světě a o životě toho ještě spoustu nevíme,“ řekl táta. „Vidíš v dálce na obloze to hejno ptáků?“

„…špačci,“ řekla Helenka.

„Z dálky hejno vypadá jako jedna bytost. Dokáže měnit tvar, směr a rychlost – a když přijde ta chvíle, rozletí se špačci na všechny strany, a bytost-hejno náhle není. Člověka můžeme chápat taky jako takové hejno, hejno rolí. Přijde ta chvíle, hejno se rozletí, ale role zůstanou. Každá z těch rolí nese část otisku původní osobnosti, v souhrnu neztratí se nic. – Pro tebe a pro mě byla paní Šafránková hlavně Popelkou, jiným se do života otiskla dalšími rolemi. Svým nejbližším byla manželkou, mámou a babičkou, na to nezapomeňme. Pohádku Princ a Večernice přece znáš; a byl to pan Trávníček, který o Popelce…, tedy – o paní Šafránkové, poté co zemřela, řekl: Večernice se vrátila na oblohu. – Proto na jejím parte stojí: Nikde mě nehledejte, jsem všude, také tedy ve vás. Vždycky ji najdeme. V tobě, ve mně jako Popelku. Pan Trávníček, její pohádkový princ, ji najde jako Večernici. Někdo další třeba jako Mefistofelu nebo zachránkyni doktora Mráčka. Pan Havelka s ní sám tančí v dešti. Vždycky ji najdeme, budeme-li chtít.“

„Jaký přesně je můj úkol v tomto kole času?“ zeptala se po chvíli Strážkyně Železného mnicha.

„Udržet spojení mezi světem pohádek a světem naším – nic menšího,“ zněla odpověď.

Obrazovka potemněla a Železný mnich se obrátil ke Strážkyni: „Měli bychom jít. Portál je otevřený, práce nedokončená je jako nezačatá – a Popelka čeká, kdy se zase ukážeš. Neprodlévejme!“

Otec a dcera prošli portálem a na potemnělé obloze se rozzářila Večernice.

—ﬡ—

Publikováno s výslovným souhlasem Strážkyně pohádek.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.