1 července, 2022

Zástupný stydlín a jeho zlaté časy

Tento text je několik let starý a jako reakce na společenské dění dávno ztratil na aktuálnosti. Ale jako pohled na jisté společenské jevy je stále platný, ba co víc: je směroplatný. – Termín „směroplatný“ nebyl ještě, domnívám se, ve výkladovém slovníku definován, jednou ale jistě přijde jeho čas.

Původní text byl vsazen do situace, kdy společenskou debatu jitřila smrt a pohřeb Jana Kočky a události kolem toho.

—ﬡ—

Můj milý dezinformační deníčku! Máme tady nový, zatím ještě nepopsaný společenský jev: zástupné stydlínství. Kdo ví: třeba ze mě bude na stará kolena sociolog. Samozvaný sociolog, samozřejmě.

Ale to nevadí: já ledačím už byl v tom božím světě a čím jsem byl, tím jsem byl rád. To řekl, můj milý deníčku, klasik – a ne ledajaký. Kdybys chodil do školy, taky bys to věděl.

—ﬡ—

Fenomén zástupného stydlínství sleduju už dlouho. Že se však jedná o společenský jev par excelence, to mně docvaklo až docela nedávno. Inspirátorem a školitelem v tomto případě nebyl mi nikdo menší, než sám pan J. X. Doležal z Reflexu1), jemuž bych za impuls k sepsání této stati měl vlastně poděkovat: tož děkuju, pane Doležale! Já totiž píšu strašně rád, ale poslední dobou mně ve chvíli, kdy sednu ke klávesnici, přejde chuť. Tady deníček je toho svědkem.

Ale abych nezdržoval, deníčku – hned tě uvedu do problému.

Pan Doležal se pozastavuje nad tím, jak odmítavý postoj má řada jeho spoluobčanů k popméznímu pohřbu člověka, který z nedbalosti jiného řidiče zabil v autě a sám při tom taky zahynul. A nedosti na tom, že se pozastavuje – on se za tyto své spoluobčany (a je jich hodně) rovnou stydí.

Jakpak takové stydění se za své spoluobčany asi věcně probíhá? Nevím, ale představuju si to nějak takhle:

—ﬡ—

Pan Doležal ráno vyrazí do práce, zamkne byt a seběhne po schodišti. U vchodových dveří potká domovnici, a ona právě živě o čemsi diskutuje se sousedkou. Dámy, spatřivše pana Doležala, ustanou v hovoru jako když utne; úkosem na něj pohlížejí. Sakra, je na mně něco divného? prolétne mu hlavou a pozdraví. Jsem střízliv, ani jsem nic nekouřil… co to?

Divné pohledy ho provázejí i v trafice, když si kupuje denní tisk. Ale pochopí až při čekání v metru: lidé od něho odstupují, ukazují na něj a při šeptání nenápadně zakrývají si ústa:

„Vidíte ho? To je on, ten Doležal z Reflexu! No fuj, že mu není hanba! – Víte přece, ne…? Já na jeho místě, paní, já bych snad hanbou ani nevylezla z domu, mít takové spoluobčany…!“

Šepot, znějící se všech stran, je snad horší než hlasy Erínyí: „No jo, no… všichni, co se jim nelíbil ten pohřeb, to jsou jeho (!) spoluobčani! Mít takovéhle spoluobčany, no já vám řeknu…“, mávne domovnice rezolutně rukou, jako by v ní držela hadr, „ale von určitě nebude jinej, to mně nevykládejte…“

Pan Doležal se rdí jak sovětská vlajka a marně vzpomíná, který pražský most vykazuje po diagnostice stav nejblíže havárii – že by se tam jako šel studem propadnout.

Takhle nějak si to představuju, můj dezinformační deníčku. Člověk, který se stydí za své spoluobčany, určitě to prožívá nějak takhle.

Nebo ne?

—ﬡ—

Nechme pro tuto chvíli pana Doležala s jeho trápením o samotě a rozhlédněme se kolem – on v tom totiž není sám.

Pan Karika se stydí za svého prezidenta Zemana. Generál Řehka se stydí za Lubomíra Zaorálka. Za svého prezidenta se rovněž stydí generál Pavel, hoteliér Palla, celá jedna fejsbůková skupina a taky celé jedno Pehe. Pan Hřebejk se stydí za Babiše a Ovčáčka. Policejní prezident Tuhý se stydí za Pelikána. Bývalý prezident Klaus se stydí za Česko. Martin Fendrych se stydí za ministerstvo vnitra. Holešovská výzva se styděla za vládu a Paľo Habera se svého času styděl za Slovensko. Pan Roitman se svého času styděl za Čechy, že poslouchají Alexandrovce.

Kdo si dá tu práci a nechá si Velkým Bratrem Googlem vyhledat frázi „stydím se za“, užasne při pohledu na seznam lidí, kteří se stydí za jiné. Pozoruhodné na tom je, že dotyční se stydí velmi, ale opravdu velmi veřejně. Není to zvláštní, co myslíš, deníčku?

Mně to připadá mimořádně zvláštní. Asi tě to překvapí, můj milý dezinformační deníčku, ale dokonce i Sám Velký Já – tedy já osobně – občas nedostojím svému sebeobrazu a následně prožívám emoci studu. Fakt. Ale že bych se tím veřejně chlubil, to mě opravdu ani v nejdivočejším snu dosud nenapadlo. To mě spíš napadlo, že oni výše jmenovaní, stejně jako mnozí další, na které už v onom seznamu nezbylo místo, ve skutečnosti nepociťují stud, nýbrž emoci zcela odlišnou.

Napadá mě, jestli náhodou ono okázalé sebebičování veřejným studem není daleko spíš zoufalým pokusem o manipulaci a citové vydírání. Takové svého druhu zlostné dupání nožkou, když nic jiného nezabírá. Hysterická scéna, kterou v hračkářství ztropí rozmazlené dítě. Já chci ženicha, já chci být bohatá, já chci, я хочу!

—ﬡ—

Co s tím? Nic? Něco snad přece:

Zástupné stydlínství k ničemu nevede. Považ, stydlíne: proč by se Zeman/Zaorálek/Ovčáček/Babiš/Česko/vnitro/Slovensko/Češi (a další) měli stydět, když ty to tak pracně a veřejně odstydíš za ně? Zajímalo by mne, co myslíš, že se stane: řekne si třeba vnitro – ježíšmarjá, Fendrych se za mě stydí, tak to já se polepším, jen vědět jak na to? Opravdu si tohle myslíš? Opravdu si myslíš, že ti to bude někdo věřit?

A vážně: ty se ve skutečnosti nestydíš – jen lžeš sobě i světu. Chceš-li se tedy už stydět, styď se právě za to. Mimochodem: člověk, který se opravdu stydí, neupozorňuje na sebe a stydí se mlčky.

—ﬡ—


1) Pan Doležal v Reflexu byl, ale to je už minulost. Nyní dělá kariéru jinde; nevím, kde – a mám-li být upřímný, ani mi to příliš nevadí

14 thoughts on “Zástupný stydlín a jeho zlaté časy

  1. Ono to styzení se za někoho může nabývat mnoho forem, a některé si prostě zakázat nemůžete, protože jsou čistě fyziologické. A sympatiku neporučíte.

    1. Souhlasím. Jenže každý to má jinak. – Z jiného soudku, ale podobně (zážitek ze střední školy):
      – Jaký je váš názor na spisovatele XY, studente?
      – XY psal v období …-…, napsal díla …,…,…,…,… a … a kritika se o něm vyjadřuje tak a tak.
      – To jste řekl správně, studente, ale já jsem se ptal na váš názor.
      – Na spisovatele XY nemám názor, pane profesore.
      – Ale jak to? Něco si o něm přece MUSÍTE myslet!
      – Nemusím, pane profesore. Nemám tomu žádný důvod. Život a dílo XY vám odvykládám, jak nás zavazuje studijní plán, ale k čemu by mi byl názor na toho spisovatele? Jestli chcete, mohu si teď nějaký názor vymyslet…
      – To je neslýchané, co tady předvádíte!
      (moje pokrčení ramen, čtyřka)

      Těžké pořízení, že?

      1. Já jsem měla na dvanáctiletce (humanitní obor) spolužáka, který odmítal mít názor na celou českou literaturu jako takovou, s výjimkou Švejka, kterého uměl zpaměti. A byl opravdu absolutně důsledný. Jelikož byl jinak geniální, odmaturoval za samé jedničky a čtyřku z češtiny, někdo při přijímačkách na vysokou pochopil, že je génius, a vystudoval klasickou filologii a asyrologii. A pak, při své důslednosti, byl až do 89 manipulantem balíků na poště.

        Jojo, s některými je těžké pořízení.

    2. Stud za sebe je fyziologicky. Stud za druhe neni stud, nybrz manipulace.

      Mily Alefe, kdyz jsem videla tenhle blog, tak jsem si na vas hned vzpomnela.
      Marek Vácha: Stydím se za Evropu

      Za chvili se nekdo bude stydet za celou planetu. A co pak? To uz nepretrumfnes. Inflace fejkoveho studu… 🙂

        1. Aha. Asi neprošel odkaz. Tedy jinak:

          „Marek Vácha (* 14. září 1966 Brno) je český římskokatolický kněz, teolog, přírodovědec, pedagog, spisovatel a skaut. V lednu 2022 se stal poradcem ministra zdravotnictví Vlastimila Válka (TOP 09).

          Slouží jako farář lechovické farnosti a farní vikář (kaplan) Římskokatolické akademické farnosti při kostele Nejsvětějšího Salvátora.[1] Na akademické půdě působí ve funkci přednosty Ústavu etiky a humanitních studií 3. lékařské fakulty Univerzity Karlovy[2], kde je i předsedou akademického senátu. Specializuje se na otázky evoluční biologie, lékařské a environmentální etiky.

          V roce 1976 získal přezdívku „Orko“, znamenající „Orlí oko“, od skautského vedoucího Zdeňka Papouška,[3][4] kterou používá také v občanském jménu Marek „Orko“ Vácha.“

          1. Dobré ráno!

            Aksimet asi nemá pana Váchu rád, poněvadž místo aby Váš komentář s jedním (!!!) odkazem do Wikipedie byť jen pozastavil ako podozrivý, rovnou Váchu vyhodil do spamu.

            Svůj xvému, chtělo by se napsat – čímž nejste míněn Vy jako autor komentáře.

              1. Já mám takový zlozvyk – jak někde uvidím písmena, hned mi očima naskáčou do hlavy. Ne vždy stačím včas uhnout zrakem.

                Trochu jsem si o panu Váchovi početl, a jsou místa, kde bych s ním (možná) živě souhlasil. Rovněž jsou oblasti, kde bych s ním ostře nesouhlasil. Pan Vácha ovšem s námi na tomto webu, který je pod jeho rozlišovací schopnost, mluvit nebude. K tomu on má jiná média, ba co dím, ne média, ale přímo hlásné trouby, trouby z Jericha.

                Někdy se mi zdá, že ty posledně jmenované už začínají znít.

  2. Jo, „Víte-takových-projektů“ jsem už pár viděl. Nemůžu si stěžovat, náprava je zpravidla dobře zaplacena. – V trochu jiném oboru, s plynem nemám nic společného (s výjimkou plynů střevních po konzumaci fazolí).

  3. Mi se více líbí nestyda. Třeba jako pan Drobík, který vyprojektoval panu Krumniklovi plynovod v halách Kovohutí Břidličná. Projekjt měl jednu vadu – trubky vedly napříč jeřábovou dráhou. Na zvídavé otázky při předávce odpověděl s ledovým klidem: “Víte, to je takový projekt..” Žádný stud, žádný protiútok (třeba špatné podklady), ale letitá zkušenost pracujícího důchodce.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.