3 prosince, 2022

Mýty o buddhismu

Autor: Mandaladan

Dharmou (buddhismem) se zabývám asi třicet let. Dvacet roků jsem buddhistou na plný úvazek, s členskou knížkou, razítkem a pod vedením skutečných, originál lamů. Stále narážím na spoustu omylů, předsudků a mýtů, které si lidé o buddhismu vytvořili. Nemám ambice v tomto článku předávat dharmu, ale spíš pokusit se objasnit některé omyly:

Všechna náboženství vedou ke stejnému cíli

V době, kdy mi tělem kolovalo nezanedbatelné množství psilocibinu a diethylamidu kyseliny lysergové, jsem přečetl spoustu tlustých a veledůležitě se tvářících knih. Od Tóry až po Bhagavadghítu. Ve svatém, chemickém samádhi jsem pak došel k prozření, že všechna náboženství jsou stejná a vedou ke stejnému cíli. – Nejsou a nevedou. Dnes ve mně vzpomínky na tuto New age dobu vyvolávají salvy smíchu.

Náboženství jsou různá, vycházejí z různých premis, jsou určeny různým lidem a jejich cíle jsou rozdílné. Blízkovýchodním náboženstvím šéfuje Bůh. Všechno stvořil, má plán, dal lidem mantinely, odměňuje a nebo trestá.

Cílem vousatého borce s ručníkem na hlavě je obcovat s dvaasedmdesáti pannami, čehož lze dosáhnout anihilizací nevěřících psů. Kdežto křesťan se snaží pokorně nalézt Království nebeské, které je jako sezamové semínko. Hinduistický jógin chce probudit sílu kundalíni a dosáhnout siddhi (nadpřirozených schopností). A taoista bude vyvažovat svět do rovnováhy, hledat harmonii a dlouhověkost. Ty východnější systémy se mnohem méně starají o to, co chce Bůh, a mnohem více se zabývají vnitřním prostředím člověka.

Z pohledu buddhismu neexistuje žádné stvoření ani plán. Není tu totiž Velký Plánovač. Cílem buddhismu je rozpoznat naši nestvořenou, nadčasovou a absolutní podstatu. To je asi na hony vzdáleno blízkovýchodním systémům. Když to řeknu lapidárně – žid, muslim a křesťan se nemohou stát Bohem. Cílem buddhisty JE stát se Buddhou.

Buddhista je sladce se usmívající medvídek

Průměrně informovaný člověk má pocit, že ředitelem buddhismu v celém vesmíru je Dalajláma (je šéfem pouze školy Gelugpa). Že buddhistu poznáte podle toho, že je oblečený do červeného ručníku a je ostříhaný na Dewsburyho.

Ty nejzajímavější věci se však vždycky děly mimo kláštery. V jeskyních a chatkách jóginů. Kláštery udržovaly moc, vzdělání, kulturu. Byly místem setkání, oslav, ekonomiky. Ale ti skutečně velcí dosažitelé, ti často žili divoce, dost nekonformním způsobem života. Mimo zaběhané konvence.

Lama Čhang, přítel prvního Karmapy, byl válečník a učil své žáky o pomíjivosti a iluzi života v extrémní situaci boje, na pomezí života a smrti.

Drugpa Kunleg, tibetský jógin z patnáctého století, učil o nadčasové radosti prostoru v hospodě u piva a dámy pak o patro výš za „zavřenými dveřmi“. Dodnes je v bhutánských klášterech školy Drugpa Kagju nad vchodem zavěšen dřevěný, ztopořený penis.

Milarepa, nejznámější tibetský jógin, začal svou „duchovní kariéru“ tím, že se na popud matky vyučil tibetskému šamanismu (bon) a povraždil část znepřátelené rodiny. Když pochopil, co způsobil, začal očišťovat karmu, v jeskyních meditovat, až nakonec po velkých útrapách dosáhl plné realizace a za přítomnosti stovek svědků rozpustil své tělo do duhy.

Jistý zenový mistr, když poznal, že nastal jeho čas, svolal své žáky. Všichni čekali, jaké moudro, jakou nejtajnější nauku jim předá. On si vzal z tácku sušenku, slastně ji smlsal a řekl „nejlepší sušenky na světě“… a umřel. Jen tak.

Celá buddhistická historie je plná podobných příběhů, té nejvyšší realizace, a velmi často se odehrávají mimo ztichlé klášterní zdi. Mezi povolání velkých dosažitelů patří také lovec, rybář, zloděj…

Chci tím říct, že buddhismus je živá záležitost. Je jako diamant. Je průzračný. Bude zářit barvou sametového podkladu, na který ho položíte. V Indii bude mírně sladký. V Japonsku přísný a detailně přesný. Naopak v Tibetu barevný, rozvláčný, jakoby po pár pivech.

Nyní jsme buddhismus přenesli sem na Západ. Podařilo se nám skloubit laický styl s jóginským. Obloukem jsme se vyhnuli přeslazenému, dalajlámovskému stylu. Vonné tyčinky, smrad máslových lampiček a modlitební mlýnky jsme nechali v Tibetu.

Buddhistu na Západě poznáte podle toho, že ho nepoznáte. Na povrchu vypadá jako laik, vnitřně však udržuje nejčistší pohled jógina. Můj lama chodí v maskáčích, má ostravština je protkána cypy. Západní buddhisté jsou lékaři, inženýři, dělníci… ráno si vyčistí zuby a jdou do práce. Odpoledne opravují baráky, vychovávají děti, jezdí na motorkách, cvičí bojové sporty, a večer se v ložnici zabývají těmi opravdu zajímavými věcmi. Přesto jsme buddhisté. Buddhismus na Západě vypadá prostě jinak, než jak jste ho viděli v dokumentu BBC.

Buddhista je vegetarián

Mahásiddha Šavaripa našel svého učitele mahásidhu Sarahu na břehu řeky, jak chytá a opéká ryby. Byl pobouřen: „Ty velký mahásiddha, učitel svaté dharmy, zabíjíš živé tvory?“ Saraha si otřel mastnou hubu, laskavě svého žáka poplácal po zádech, dýchnul na kostřičku rybky mantru, ta se obalila masem a ožila. Pak ji hodil zpátky do řeky: „Příteli, svět je jediná velká iluze.“

Vůbec nejhloupější scéna filmu „Sedm let v Tibetu“ je ta, jak mniši staví kino a přebírají žížalu po žížale. Tibeťané jsou všechno, jen ne pitomci. Jsou to praktičtí lidé a bez jačího masa by v Himálaji nepřežili.

Buddhista se vždy snaží zabránit utrpení. Nedělá ale hloupé a nesmyslné věci. Kdyby mě třeba Vidlák pozval na svou vyhlášenou zabíjačku, rád přijmu, ale poprosím „kvůli mně nic nezabíjejte“. Kdyby však už byly jitrničky na stole, neurazím odmítnutím, zabrblám čuníkovi na cestu pár manter a pustím se do toho.

Buddhista může být vegetarián, nebo nemusí. Nikdy si ale nemyslí, že nějaká speciální strava vede ke svatosti. To necháváme židům.

Meditace je relaxace

Milarepa se loučil se svým nejlepším žákem Gampopou, bylo jasné, že už se v tomto životě neuvidí. „Je tu ještě jedna, poslední nauka, ta nejvyšší. Rád bych ti ji předal, ale myslím, že na ni nejsi připravený.“ Rozloučili se, Gampopa smutně odcházel, že tu nejvyšší, nejtajnější nauku nedostal. Po pár metrech na něj Milarepa zavolal „Víš co? Já ti tu nauku přece jen dám.“ Otočil se, vykasal si své jóginské roucho, ukázal Gampopovi mozolnatý a rozsekaný zadek od toho, jak celé roky meditoval v jeskyni. „Když nebudeš na sobě dřít, tak ničeho nedosáhneš“.

Buddhistická meditace, zejména na úrovni vadžrajány, není relaxace. Nejde tu o to, že si zapálíte vonnou tyčinku, pustíte harmonickou hudbu a půl hoďky se usmíváte do blba. Vadžrajánová metodika sahá tak hluboko do podvědomí, že to rozseká i chlapa, co běžně místo žvýkačky používá podkovu. Zejména první dvě praxe Ngondra (přípravné praxe) jsou hluboce očistné. Všechny ty nánosy za miliardy životů se vyplavují ven. Většinou se to projevuje jako náhlé nemoci a nebo různé mezní, životní situace. Jde to ale pryč. Pokročilejší praxe, jako Gurujógu, šest jóg Náropy, nebo meditaci vhledu (Vipasjána) bez dokončeného Ngondra vůbec nedostanete. A dokončit Ngondro může trvat spoustu let.

Meditace není cíl, ale prostředek. V tantrické nauce Mahámudry se dokonce učí o nemeditaci, kdy přenášíte meditaci do běžného života. To už je ale vyšší dívčí.

Jestli se mi podařilo některé mýty o buddhismu narovnat, dobře. Jestli ne, moje chyba. Tak jako tak, buddhismus je jen jeden z mnoha klobouků, který si můžete nasadit. Dnes už máme svobodu vybrat si ten, který nám nejlépe sedí.


219 thoughts on “Mýty o buddhismu

  1. Tento článek je důkazem, že i buddhisté tradují plno mýtů a někdy to neradi slyší či dokonce cenzurují.
    Popořadě uvedu pár stručných komentářů k článku. Snad tu vydrží.

    – Bhagavadghíta je správně Bhagavadgítá, píseň Bhagavána.
    – Bůh je Buddha, umně maskovaný. V Lankávatára sútře (76) Buddha říká, že Višnu, Íšvara, Kapila, Ráma či Vjása patří mezi nesčetná jména Tathágaty (Buddhy). V Dašaratha džátace (461. v džátakovém kánonu) se přímo ztotožňuje s Rámou. Atd. Jeho časté oslovení v buddhistických textech je Bhagaván.
    A teď propojení se Západem:
    Prof. Lindtner odhalil shodné zdroje čtyř mahájánových súter a kanonických evangelií – http://www.jesusisbuddha.com
    – Hinduistický jógí má různé cíle, podle svého zaměření. A těch je hodně.
    – „Cílem buddhisty je stát se Buddhou“: To je i jeden z cílů těch jogích, zvaný sárúpja mukti (osvobození získáním stejné podoby, jako má Bůh). Druhů mukti je opět vícero.
    – Příklad s Milarepou ukazuje, že buddhismus je z velké části založen na vlastním úsilí. To je dost neefektivní přístup – dlouhotrvající a bolestivý. Těch nánosů (samskára) je prostě moc. Jistě, někomu to vyhovuje a někdo se poohlíží o něčem lepším. Tím je spolupracovat s karunou, milostí shůry. To je i závěr známého dilematu „skutky vs milost“, které najdeme v různých tradicích.
    – Kdo se „v ložnici zabývá těmi opravdu zajímavými věcmi“? Tantrik. To je ovšem import z Indie (Padmasambhava, Atíša atd.).
    – Buddha přikázal nenásilí, bez ohledu na pozdější snahy to nějak zakrýt, atd., protože násilí je v rozporu s karunou. Strava nevede ke svatosti, jen k uvědomění si zodpovědnosti za své jednání. Někde se začít musí.

  2. Tak jsem si to pročetl celé (aktuálně celé). Odehrát se to na některém náboženském webu, byli by „kacíři“ verbálně zatraceni do nejhlubšího pekla. Odehrát se to na nějakém ateistickém, „vyznavači pravdy“ by zase byli podrobeni hluboce je sžírajícímu sarkasmu.

    Dlouho se zajímám o ta abrahámovská náboženství jak po teoretické, tak po praktické stránce. Praktické ve smyslu jak se chovají ve svých běžných životech ti, kdo jsou příslušníky některého z nich. Do jaké míry to odpovídá jejich pravidlům, taky jaký je jejich vztah k nevěřícím a pohled na ně.

    Buddhismus mě vždycky míjel. Vlastně mě ani nenapadlo uvažovat, jestli vůbec má kromě těch teoretických či duchovních i nějaké praktické a hmatatelné stránky a projevy. Zde jsem se například ale dozvěděl, že buddhista se pozná podle toho, že jej nelze poznat. Sice je to jistě míněno podle vnějšího vzhledu 🙂 , zazněla tu ale opakovaně slova MEDITACE, SOUCIT a OSVÍCENÍ. To první bez problému, takoví sportovci zase rehabilitují uvolňováním svalstva. U toho soucitu nevím, zda je to soucit ve smyslu lítosti, nebo ve smyslu sou-cítění, tzn. souladu svého vnímání, pocitu, cítění s něčím. Možná obojí nějak dohromady. Osvícení, tam jsem i přes jeho popis a vysvětlení vedle jak ta jedle.
    Celé dohromady mi to u toho osobního přístupu ale opravdu přijde sejné, jako skoro všechna jiná náboženství. Jako privátní rauš, jehož kvalita je v tomto případě „oslavována“ kromě toho všeobecného i proto, že jej nebylo dosaženo psychotropními chemikáliemi.
    Reálný výstup buddhismu do světa lidí? Bezesporu to mnoho buddhistů solitérů tzv. „myslí dobře“. Jaké ale jsou nějaké hmatatelné dopady na okolí buddhisty, to je mimo moji představivost. Co se ovšem týče buddhismu coby kolektivního organizovaného náboženství, tam zejména soucit je přímo třeskutým antonymem svého významu. Tímto antonymním parametrem si je velmi roven klasickým náboženstvím a rozdílu mezi jejich teorií a praxí.

    Porovnával jsem si, zda reagují zastánci „východoesoterických“ vír na obtížně zodpověditelné a nezodpověditelné dotazy jinak, než abrahámovci. Výsledek je, že dosti podobně. Neplatí to samozřejmě ve stejné míře a pro jednoho každého, jde však o prvky, které jsou nepřehlédnutelně přítomny. Vzrůstající, pak úspěšněji či méně úspěšně potlačovaná podrážděnost. Finální odpověď pak zní, že – „musíš to pochopit, jinak je to marný“. Viz porucha na přijímači, který není patřičně naladěn. Ta podrážděnost nicméně stoupá i u tazatelů, protože s odpověďmi tohoto typu spokojeni nejsou.

    Rozdělí-li se to na „věřící“ a „nevěřící“, kteřížto spolu mluví o tom, co to je to věřit a jaké to je, záleží pouze na osobní povaze zúčastněných, zda se na konci rovnou poperou, nebo se jen rozejdou se smíšeným pocitem ohledně příčetnosti těch z druhé strany. Platí to téměř bez rozdílu pro všechny víry. Tuším Asimov to byl, kdo pravil, že teologie je pokus člověka vysvětlit něco, čemu sám nerozumí. Zde pod tou teologií rozuměno to vysvětlování prožitku a cíle buddhismu.

    Nemá cenu dokola opakovat, že je každého věcí, rozhodne-li se jít cestou nějaké víry, nebo ne. Ale měl by si u toho každý uvědomit, že patrně nic není od sebe na světě víc vzdáleno, než právě víra a nevíra. Viz „nechoďte na mě s nějakou matematikou a logikou“. Nikdy to nekončí jinak, než vzájemným neporozuměním, odkud už je to velmi blízko k implicitním či rovnou explicitním vyjádřením typu – šmarná, to je blbec…

    Ať už se to věřícímu táboru líbí nebo ne, za kratší vysvětlovací konec při obhajobě svého věřícího stavu tahají oni. Jakkoli se bezesporu snaží absenci logiky ve víře vysvětlit co nejupřímněji, nemá to jak jinak dopadnout, než že se právě pro tu nepřítomnost té logiky do svého vysvětlování zasadí do argumentačního kruhu. Irituje je pak jak velmi diskomfortní vědomí nutnosti potlačovat logiku i tam, kde by sami nechtěli, tak (často dopředu očekávané a tím tu iritaci přednastavující) nepochopení druhé strany. Nepochopení toho, že ta absence přece nevadí, protože přece víra je nad rozumem. Druhou stranu zase naopak irituje právě ta absence.

    Další z mých empatických pokusů – jak bych svoji víru vysvětloval, pokud bych věřícím byl já.
    Pocit víry by mě patrně zaplavoval, o její kráse a nezbytnosti bych byl – jak věřící říkají – niterně přesvědčen. A tohoto bych se pokoušel všimnout a uvědomovat si to. Že tím pádem jí budu vždycky nadržovat, protože neutrální být nemůžu z principu samotného. Že tedy nemůžu o té kráse mluvit tak, jako by to byla naprosto očekávatelně vnímaná věc u každého. A že je to při argumentaci má nevýhoda, protože nevěřící ke svému nevěření nemá žádný emotivní vztah. Taky bych se pokoušel uvědomovat si pohled nevěřícího, který tu „alogiku“ jednoduše nedává. Rozhodně bych proto při zdůvodňování té absence nepoužíval slova „musíš“, „nesmíš“, „pokud to neumíš, je to tvá chyba“ apod.
    Řekl bych místo toho – ano, jsem si vědom, že v mém vztahu k „vyšší síle“ jakéhokoli charakteru (nějaký bůh, nějaká vesmírná energie, pozemská energie, moje energie…) se logika nevyskytuje. Jsem si vědom i toho, že ze tvého pohledu je už nelogické samo to, že takovýto svůj uctívaný ideál vůbec mám, a že se mu kořím, či se s ním snažím nějak harmonizovat. Zajímáš-li se o to, jak to se mnou teda celé je, zkus prosím právě tu empatii. Vytvoř si v hlavě model, ve kterém jsou mé ne rozumem vysvětlitelné, ale vírou vnímané pravdy a jevy platné. V případě křesťanství tu empatii zkus aplikovat třeba právě i na ten limbus, třebaže je co do logiky ve tvém normálním uvažování nestravitelný. Dále bych se pokusil do diskuse naprosto nevnášet ten prvek náborářství. V případě „klasických“ vír a náboženství je to mimořádně obtížné právě pro velmi intenzivní emotivní zaangažovanost.
    No, ona je to viditelně velmi obsáhlá kategorie. Napadají mě u toho empatického vysvětlování věřícího stavu další postupné kroky. Ale v tomto bodě s tím skončím, protože i tak už toho pro eventuální duševní práci eventuálního čtenáře je dost.

    Na konec jedna „empatická“ rada, čemu se vyhýbat velmi důsledně. Pro příklad opět sáhnu ke křesťanství. Mnozí řadoví křesťané i teologové používají argument, že ateista takzvaně věří v neexistenci boha. No, takovíto lidé se patrně vyskytují, nicméně prohlašovat to za obecný rys ateismu je buď neschopnost vymanit se z náboženského módu přemýšlení, spíš si ale myslím, že je to nejen argumentační nesmysl, ale kupodivu vědomý nesmysl. Vysvětlovat nevěřícímu, co ta jeho nevíra znamená, ke všemu oznamovacím tónem, kdy dotyčný to podle oznamujícího vlastně o sobě ani neví, to není začátek konce diskuse. To je závora jejího nezapočetí.

    Zhruba tak nějak bych býval do toho šel. Být tím věřícím. Ale moc bych si od toho nesliboval…

    1. Souhlasím s vámi, pro další komentáře klikat na tlačítko Odpovědět u horního příspěvku (ten který tedy začíná slovy -> „Tak jsem si to pročetl celé (aktuálně celé)“, aby již nedocházelo k nepřehlednému větvení komentářů :-).

      Zakladatel nám zde dal prostor (za což má můj respekt) a i přes dlouhé texty nám do diskuze nezasahuje. Nějaké ty podrážděnosti jsme si již vyjasnili před několika dny. A věřím, že i kdyby naše dlouhé texty nečetl, tak nám věru může věřit v tom, že pokud to je na nás, tak mu web nijak nezahnojujeme a není potřeba nás nijak „usměrňovat“ natož „anihilovat“ :-).

      —————-
      Já jsem invalida 3.st., primárně pro Dg. F61 „Těžká porucha osobnosti“, slova posudkového lékaře: „Vy jste hrozně inteligentní, z toho co umíme změřit je to u vás hodně hodně nadlimitní, ale z toho ostatního co tam má bejt tam není vůbec nic, to je trojka (stupeň invalidity) bez diskuze“. Slova sestry u obvoďáka když si dočetla vyšetření od malých i Velkých Chocholoušků (psychologie/psychiatrie): „Vy máte všechno! Vám tam chybí akorát ‚umřel‘! Kamile, já se vám nechci nijak posmívat, ale kdyby tam někde [ukázala na lejstra se zprávami] bylo jako lékařská diagnóza napsáno ‚umřel‘, tak to je komplet, to jediný vám tam chybí!“

      Jelikož jsem finančně závislý na „milodaru“ zvaném ‚Dávka hmotné nouze‘ (někdy to nazývají rádobyVznešeně ‚Životní minimum‘), což je nyní 4250,- Kč, tak si nemohu dovolit vlastní internet, který by vyšel cca na 500 měsíčně. Tak chodím s noťasem ven na sousedovic Wifi, přičemž jsme samozřejmě domluveni 🙂 a v podstatě každej 1/4 rok jim dám nějakou flaškuz těch co otec třeba dostane k narozkám od kámošů – jaro léto podzim zima: velikonoce; příchodPísma+upálený nesebeZápal [to je nejpovedenější svátek v republice – na příchod písma se ožrat jak totální analfabet a druhej den protrpět v těžkém bohehlavu při soucitu s upálením toho, kdo do českého písma dodal diakritiku :-)]; republika (buď ta asi 1918 nebo v podstatě to samý asi o tisíciletí dřív, ani nevím co z toho je v září a co v říjnu; silvestr :-). Spokojenost na obou stranách :-). Jinak já jsem „čistej“ už asi 20 let :-).

      Takže to píši v PSPadu a už mám vychytáno že do asi pracovní plochy editoru může být (někdy) text tak „akorát“ dlouhej :-). To že budeme obsáhle diskutovat dále je asi nabíledni :-). Nicméně viděl bych to na to, že pokud je to na nás dvou, tak najdeme způsob jak si vyměnit emaily a pokračovali bychom v komunikaci emailem.

      Nicméně již mám 8 stránek A4 drobného osvětlení Koránské fonetiky a překladové problematiky a na úplně brzký konec to nevypadá :-). Ale možná do noci bych to mohl stihnout, hlavně dle páteře. Pak až bych sem dal odkaz tak bychom se počítám domluvili jak dále :-). Zatím takovéto „dva komentáře“ na den než dopíši ten dokument jsou pro mě vyhovující i zdravotně únosné :-).

      ———–
      Citace: Jak popisujete třeba ten váš stav u modlitby, znamená to, že se přitom vzdalujete bdění a naopak přibližujete snění?
      Nene, vůbec. Jsme téměř bdělý, resp. je tam takové trochu hlubší „vnoření se do sebe“, asi jako když se trochu intenzivněji zamyslíte nad nějakým tématem a v tu chvíli nemáte zrak upnutý na žádný konkrétní předmět (z pozice vnějšího pozorovatele by se až dalo říci „čumí do blba“ kdyby tam nebylo právě ono intenzivnější zamyšlení). Nebo trochu podobně: když se vás někdo zeptá na nějakou otázku a vy mu řeknete: „počkejte, musím se zapřemýšlet abych si třeba vzpomněl na potřebná slova“, tak jen takový lehký odvar takovéhoto zapřemýšlení.
      A ty sny vystupují odkudsi z mého nitra a vše začíná být Snem – a to co bylo realita mizí, začíná být již jen Sen.
      Co se týká prožitků, je to hrozně jemně příjemný a očividně hrozně jemně vtipný, nikdy to není stejný ani stejně intenzivní, slovy to nejsem schopen přiblížit, ale „svítí to“.

      Cit: „Modlíte se takto stejným způsobem, jako jiní muslimové?“
      V něčem ano, v něčem ne. Když jsem se stal muslimem, tak jsem zvolil pro mě nejdostupnější variantu a zaal hledat na internetu modlitbu. Myslel jsem si že je jen jedna, a po nějaké době jsem byl až zděšen, jak se různí muslimové modlí jinak – někde jsou trochu jinak pozice (třeba trochunjiné držení rukou), někde mají jiný text, někteří toho říkají někde víc ale jinde méně apod. Mě nejvíce sedla k srdci verze zpracovaná Abdulwahabem Al-Sbenatym do publikace na webu http://www.koran.sk, tak jsem si udělal manuál na A4, vytiskl a „jedu“ :-).
      Ovšem všechno se snažím mluvit (spíš vyzpěvovat) nikoliv standartně jak mluvíme kamsi ven, ale v podstatě dovnitř, do krku (těla), na úrovni hlasivek resp. iudeálně asi přímo v hlasivkách. Tento způsob „mluvy“ plně odpovídá sofistikovanému zápisu Koránu, podrobně rozebírám ve vytvářeném dokumentu :-).

      Cit: 1. odstavec dále z „samotná pasáž o modlitbě“: „Věnoval totiž lidem onu svobodnou vůli, což znamená, že ať se děje co se děje, nikdy se jim do toho života nebude nijak montovat“
      S tím by se dalo souhlasit, ale my nejsme „Atlanťané“, tohle platilo pro „Atlanťany“, lidi s trochu jinou fyzickou vizáží s výškou asi 3,5 metru (3,5m v době jejich končícího „výskytu na Zemi“). Některé zdroje uvádí, že obři vysocí asi 3 metry žili ještě snad v Benátkách asi v 7.st. našeho letopočtu. Ti kteří to ve své době a čase zvládli, ti dosáhli Osvícení, tzv. Buddhové. Ale my jsme další druh člověka, jiný, už to není o „mysli“, nýbrž o „chápané fonetické komunikaci“, nikoliv „fonetickému komunikování všelijakých nepochopených ale jen namemorovaných a všelijak pokřivených nesmyslů“ :-).

      A co od modlitby očekávám? A víte že vlastně ani nevím :-)? Nad tím jsem snad nikdy „nedumal“. Ale „dumám“ rovnou během psaní následujícího a vychází -> Rozhodně že mě přivede do stavu snů resp. tedy že nechá vyplouvat sny ven až bude vše Sen ve kterém to bude o Skvělých Dotycích :-).

      ———–
      Ono jméno démonů je v různých biblích různě. Co se týká překladů biblických textů, tak ať jsou překlady Koránských textů jakkoliv mimo, do toho jak jsou někdy naprosto odlišné všelijaké bible se to nikdy nedostane. V českých překladech je také myslím Množství či Pluk. (četl jsem Bible Svatá 1613 a Drdův překlad Nového Zákona, narazil na něco z ekumenického překladu, jeruzalémské, pro 21.st.).

      Jistě jste četl Komenského Labyrint. Hned někde ze začátku tam bylo že viděl lidi jak zvířata.
      V některém budhizmu jsem viděl příměr, že prasečí způsob uvažovaní (mysl) je „mysl plná zaměstnání a složitostí“ či „těžkopáná mysl plná práce a složitostí“. Ve ‚třech jedech mysli‘ je taky prase :-).
      Ze zkušenosti mohu říci, že prasečí způsob uvažování se projevu prostě „Hlavně vážně!“ Prase je snad všechno schopno začít jako vtip, ale vždycky všechno zvážní. Ve Vědomých Snech není schopno existovat a zřejmě se toho stavu nevratně bojí.

      A stádo prasat pokojně se pasoucích na louce které absolutně nezajímá jestli někdo vedle třeba netrpí, hlavně že oni si spokojeně bužírují -> myslím že slovo naprosto přesné v dnešní slovní zásobě by bylo ‚Občani‘ :-). A jelikož je tato sorta neustále všelijak posedlá „minulostněním“, mají se asi znovu na co těšit :-).

    2. Byla to fuška, ale povedlo se mi to dopsat. Ale myslím že s délkou budete spokojen, krásných 12 A4 :-).
      uloz.to/tamhle/qxMObbMjFOAV/name/Nahrano-9-6-2022-v-19-47-28

    3. „Souhlasím s vámi, pro další komentáře klikat…“

      No jo, no. Ale ten 3. stupeň, neměl byste tím brát inv. důchod?

      Ten váš odkaz si musím nejprve podrobně přečíst. Bude-li tam vedle té jazykové problematiky i nějaká další, počítejte ale s tím, že se asi budu průběžně něčemu „divit“ stejně, jako se divím u jiných náboženství. Trochu s tím asi začnu i tady.

      Váš stav u modlení jsem patrně pochopil. Nebudu to převykládávat svými slovy, popsal jste to dosti podrobně. Prožitek u modlitby oslavné se rovná oslovujícímu – pozitivnímu pocitu odpoutání se od okolního světa a přiblížení se ke svému bohu. Nejde o odpoutání se od bdění do snění, ale o odsunutí toho okolního světa „jakoby“ do méně skutečné, tedy „snové“ dimenze ve prospěch naopak „reálněji“ vnímaného přiblížení – ?

      Podle odkazu na způsob, jakým to děláte vy, je těch pět denních modliteb jen oslavných. Je tedy dáno, že muslim dodržuje ten každodenní set modliteb pro zintenzivnění toho prožitku víry. U nich jednak dodržuje předepsané pohyby a předepsaná slova, ale v některých pasážích může alternovat vložením citací veršů Koránu. Říkám to správně?

      Co do toho očekávání, vzhledem k tomu, že zatím (pomocí odkazu) popisujete jen ty oslavné, pak vlastně ani očekávání nemáte jaké mít. Je tam u nich „jen“ ten duševní prožitek přiblížení se.
      Ať už se jim třeba v islámu říká jinak, jsou v něm nějaké modlitby toho přímluvného charakteru? Mimo ten každodenní cyklus? Přímluvnou se rozumí typu – dej, ať se v mém životě stane toto a toto… (například ať se někdo uzdraví atp.). Předtím jsem je nazval prosebnými, ale prosebné jsou tuším ty, které boha prosí o spasení, záchranu.

      Atlanťany nechme, zůstaňme u normálních lidí. V křesťanství je ten stav svobodné vůle, rovnající se božímu nezasahování, přítomen stále. Tak, jak jsem to uvedl. Ale i přesto k němu ty přímluvné modlitby míří ve značném objemu, což je podle mě nekompatibilní. Nehledě k tomu, že splnění mnohých takových modliteb by často značně uškodilo nejen věřícímu v jiného boha – což by de facto nevadilo, jinak věřícímu ve stejného boha – což už by jistým způsobem vadilo, ale dokonce rovnou souvěrci – což už by vadilo hodně. Zajímá mě proto, zda váš bůh podle islámu do lidského konání zasahuje. Jestli se tím od křesťanského liší.

      K těm démonům, v náboženství se vždycky vyskytují nepozemské/nadpozemské bytosti dobra a zla. Zrovna démoni Legie klidně můžou mít alternativní pojmenování, ovšem vidíte sám, že tyto jsou podobného charakteru. Charakteru vojenské jednotky. Pokud bych měl nějakého démona pojmenovat já, Rotou nebo Batalionem jej asi spontánně a napoprvé takto nazvu dost těžko. Může to proto směřovat k tomu, že judejští venkované nemuseli mít zrovna příjemné zážitky s římským vojskem (nezřídka s potomky Cézarových veteránů), takže to vzniklo takovou cestou.
      Ale protože jsem nejen ďaur, ale i všechno ostatní, čím věřící nazývají nevěřícího, u démonů i andělů je to se mnou všelijaké. Pro nejednoho věřícího je i toto pobuřující . Považuje to za urážku své víry, když řeknu, že k takovým bytostem se stavím naprosto stejně, jako k polednicím nebo rusalkám. Pro ně (věřící) totiž, na rozdíl od těch prvních, do věřícího světa nepatří. Tyto patří do pověrčivosti. Není to přitom ale můj pošklebek. Věřících jsem se nejednou ptal, jaký je vlastně teda rozdíl mezi těmi bytostmi, a tím vlastně taky mezi vírou a pověrčivostí. Jestli to svými slovy dokáží oddělit. Jenomže všichni ihned začali automaticky předpokládat, že ten pošklebek už tam takovým způsobem dotazu je přítomný, takže nafoukli obličej a bylo. Podle mě přitom u toho není potřeba nějakého teologického vysvětlování. Jakkoli ta slova náboženství ve mnoha případech odmítají, zrovna tady by to mělo jít vysvětlit logicky a racionálně.
      Já vám váženej pane povídám, že my se možná rozkamarádíme dřív, než skamarádíme, protože se patrně dosti brzy pustím do onačejších údivů a srovnávání. Třeba u těch démonů, Ježíš je ve vaší víře vysoce postavený. Je to jeden z proroků. V jiné je ale nesrovnatelně výše, a v ještě jiné je to naopak odpadlík. A to jsem se jím ještě nezabýval já… 🙂

      Tu část s prasaty jsem, přiznám se, moc nepochopil. Spíš vůbec.

      Až budu mít nastudován ten odkaz, zase napíšu.

    4. 3.stupeň invalidity není podmínkou pro inv. důchod. Tam to záleží nějak na počtu let kdy bylo odváděno nějaké pojištění a to já tehdy nesplňoval. Jestli někdy budu splňovat či v jaké míře, to by již i teď asi měl vědět Aláh :-).

      ————
      Kdyby to byla vždy oslavná modlitba, tak bych asi mohl alespoň nějakou částí i těla svítit :-). Nevím jestli jsem pochopil správně ten váš popis, ale skutečně je pro nějakou mou část snaha o to se odpoutat od světa a být jen ve Snech. Na druhou stran když jsem včera dělal to PDF a kreslil tam zjednodušené schéma Lakotského Medysynvílu tak jsem si uvědomil, že to je jako kdybych byl mimo kruh a chtěl být jen v něm. Což je pro jednu mou část pravda. Nějaká jiná část ale zase nějak prožívá (která ale nějak víc „svítí“), že vůbec není potřeba se snažit dostat do nějakého stavu, neboť Sny jsou nějaký přirozený stav a když začnou vyvěrat z nitra ven, tak je to projev toho, že Bůh prostě dělá své Světlo ještě dokonalejším až ho nakonec udělá úplně dokonalým :-).

      ————-
      Jestli muslim dodržuje ten každodenní set modliteb? -> jak kterej, jak kde, jak kdy a jak všelijak :-). Já třeba ranní provádím až dopoledne, neboť kdybych musel vstávat ráno na budíka, tak mám za tři dny takový depky, že mně natrvdo provázejí myšlenky na sebevraždu. Čtvrtej den už takhle vstát fakt nejde. S jedinou vyjímkou v roce, Ramadánem, tam se mi to fakt již 2× podařilo ráno vstát po těch 30 dní, pomodlit se a hned jít zase vytuhnout :-). A třeba večerní a noční „modlitbu“ jsem dvakrát během těch dnů co spolu diskutujeme vynechal, neboť se mi do nich už fakt nechtělo a to psaní pro mě bylo mnohem příjemnější :-).

      Cit: „Ať už se jim třeba v islámu říká jinak, jsou v něm nějaké modlitby toho přímluvného charakteru? Mimo ten každodenní cyklus? Přímluvnou se rozumí typu – dej, ať se v mém životě stane toto a toto… (například ať se někdo uzdraví atp.)“
      Co já vím tak u některých muslimů jsou třeba modlitby za zemřelé při pohřbu, někteří zase dělají dělají různé tzv. nepovinné. Já to mám tak, že Aláhovi říkám mnohokrát za den „VELKÝ DUCHU prosímtě jak tohle, a tohle, a udělej tamto, a ty kurvy! už odstraň apod. :-)“. No a jak se to plní? Víte co mi připadá? Že člověk když říká nějaké přání, tak v tom hlase říká i naprosto přesné časování kdy se to má vyplnit. A taky i možná jak přesně se mu to má vyplnit. A on to té komunikace Aláh v té Samsáře dopřeje :-).
      V arabštině se slovo pro modlitbu překládá spíše i jako „pozdravy“, a z Koránské by to mohlo být třeba když se fakt s někým příjemným seznamujete a ten by vám třeba řekl fakt přátelské „Ahoj, já jsem Kamil“.

      Cit: „Atlanťany nechme, zůstaňme u normálních lidí. V křesťanství je ten stav svobodné vůle, rovnající se božímu nezasahování, přítomen stále.“
      Myslím že něco k tomu jsem napsal v PDF, že „nejhorší jsou přesahy“ :-).

      ———–
      (-: „Milej pane, obávám se že vy pořád nechcete připustit, že není vůbec nic, co by se řídilo podle nějakých vzorečků či konstant; neboli jinými slovy, neexistuje žádná „konstanta“ či „rovnice“ či „vzoreček“, podle kterého by se jakkoliv řídila jakákoliv větší či obsáhlejší část či jakékoliv třeba větší celky – ač ve světě to mnohdy tak fakt vypadá“ 🙂

      To že byl Ježíš prorok neznamená že je něco víc než obyčejný člověk. Jde o to jak se překládá slovo ‚rasúl‘ z arabštiny, ale v PDF asi vidíte že já to pojímám jinak :-). Teoretickej stav ideálu by měl být asi tak, že i když je VELKÝ DUCH nejvíc, tak jsou si všichni které stvořil naprosto rovni a on sám který je totálně ve všem nejlepší se ke všem stejně chová naprosto kamarádsky a skvěle, bez jakékoliv povýšenosti.

      Přesvědčení různých lidí je, že o různých „dějích“ které jsou popisovány třeba v bibli o Ježíšovi si myslí, že se odehrály ve vnějším světě – a nejsou ochotni (a možná to ani není v jejich možnostech) vzít alespoň v potaz, že ony se ty děje odehrávaly ve snech či Vizích :-).

      Já třeba jednou ve snu fakt viděl Buddhu, málem jsem se z toho „posral strachy“. Přes celý zorný pole obrovská postava Budhy s těma třema očima a kolem nic jinýho. Ovšem nebyl to žádnej z „asijských“ Budhů, tohle byl Evropan, v úplně jiném ohozu než ti „asijští“. Já už téměř v hrůze si říkal: „Ty vole, bohové přichází; padnout k zemi a hlavně už nic neposrat, milost, milost, milost“. A on se v klídku usmíval, ani nic neříkal :-). Pak se změnily obrazy i prostředí a uviděl jsem ještě druhýho, taky Evropana (ale s těma třema očima), ale to již jen část postavy (od pasu výš, měl takovej modrej hábit (hrozně pěkná modrá barva) a na hlavě ještě modrou kapuci) a to bylo zase něco jinýho, ale že bych se tam cítil nějak „odvážněji“ to teda ne, tam se děly jiný věci, různě se otočil celej prostor a cejtil sem že se něco změnilo. Ale můžete mi věřit, že sem byl tehdá rád, že sem se probral „se zdravou kůži“ i když vizáží to byli „ti hodní“ a né „ti hněviví“ :-).

      K těm démonům Legií, také jsem si později uvědomil že to je v podstatě „vojenská jednotka“. Takže mnohem přesnější by asi bylo „občanská patrola“ či „vyvstalá občanská domobrana“ co to vzala „do svých rukou“ a pokojně se konečně již pase na kytičkách vyhnaných k lepšímu růstu hnojivem z krve a masa dřívějších spolubčanů, které „dohromady se dající násilná alternativa uchopivší se moci“ vyvraždila ve jménu lepších zářných zítřků ve kterém tato jednotka je schopná vyhrožovat násilím všem dalším, kteří se nepodvolí jejímu ideálu že ONI! si budou pokojně bužírovat již navždy. A běda jak by jim někdo něco řekl s čím by nesouhlasili!

      —–
      Heleďte nemáte svůj web či blog? Nebo nejste na nějakém fóru kde bych se třeba zaregistroval a mohl vám poslat zprávu? To abychom si asi vyměnili emaily, asi sám vidíte, že pro mě už přestává být možné komunikovat dále v prostém textu :-(. Pro něco dalšího už bych potřeboval uvádět třeba některé překlady (i se svými „postřehy“) z Koránu a tudíž bych musel vše dělat do PDF. Nevím také jestli nás čte vůbec někdo jiný, takže kdybychom „sdíleli dokumenty“ ve kterých by mi šlo různě formátovat, bylo by to pro mne mnohem fakt snažší :-). Skutečně už jsem ze své strany narazil na limity prostého textu a dále by to byl spíš extrém, do kteréhož se nehodlám pouštět.

      Stejně tak ale nevím jestli naši diskuzi někdo další čte, pokud ano, byla by asi škoda kdyby si nemohl počíst dále. Takže je potřeba to nějak technicky vyřešit, neboť z mé strany to v prostém textu již skutečně moc nejde – což asi vidíte sám v tom PDF :-).

      1. Tohle píšu z telefonu. Jakmile jsem otevřel váš odkaz, chcíp mi notebook. Nejprve zmizel kurzor a pak chcíplo všechno a nejde zapnout. Neposlal jste mi nějakou bakterií??
        No, doufám, že ne 🙂 ale z telefonu psát nebudu. Až to dám spravit nebo si koupím jiný…

    5. Pro Kamila Landu, omlouvám se za výpadek v komunikaci. Jestli najdete tento vzkaz, dejte prosím vědět. Budete-li tu, můžeme pokračovat.

      1. Už jsem si říkal co s vámi je, tak jsem rád že komunikujete :-). Akorát tohle „fórum“ pod článkem už je skutečně nevyhovující, navíc se asi budeme bavit primárně o „islámu“ a nikoliv již o budhizmu. Máte nějaký veřejný email nebo nějaký blog, že bychom si nějak vyměnili emaily?

    6. Napište mi na piccolomini24@email.cz

      K vašemu odkazu se musím znovu vrátit od začátku. Od poslední komunikace jsem měl dosti překotný čas, takže si to musím zvopáknout.
      Pozn. píšu na laptopu, který jsem si (já vůl, což musím po krátké zkušenosti konstatovat) nově pořídil, takže háčky a čárky žádná sláva .
      Ale ještě k těm modlitbám. Daroval Alah muslimům taky tu svobodnou vůli? Ve stejném smyslu, jako křesťanský Bůh křesťanům? To mě zajímá z toho důvodu, jestli tam taky je stejný nesoulad. Jestli taky platí, že jaký si to pozemskej červíku uděláš, takový to budeš mít. A s nějakejma prosbama, abych zařídil tohleto nebo tamhleto na mě nechoď. A jestli i přesto muslimové taky Alaha těmi prosebnými či primluvnymi modlitbami stejně taky bombardují. S tím, že i když tzv. vědí, že jejich prosba se jim z principiálních důvodů nemůže splnit, přesto ji vznášejí.
      Vy máte k víře svůj specifický vztah, což beru. Tak to má spousta věřících. Ale každé náboženství má svá pravidla, kdy aspoň některých by se měl držet. A o ně mi v tomto případě jde, zajímá mě, jak to v islámu je nejen s vámi, ale i obecně.

      Znovu, ptám se na islám, protože si to porovnávám s křesťanstvím. Spekuloval jsem, co křesťana k takovým prosbám vede, když ví, že je to k ničemu. Náboženství sice tvrdí, že nejedna taková modlitba vyslyšena byla, viz např. ta přirostlá noha, ubránění Karlova mostu atp., ale to je přece velmi zásadní protimluv vůči jednomu z nosných dogmat. Zajímá mě proto, jak je to s tímto v islámu.

      Asi chápu to, že žádnému věřícímu se nelíbí, když mu zejména nevěřící klade otázky, vnášející do té víry rozpory. I v tomto případě beru to mnohokrát opakovaně, že víra se neřídí prvoplánově rozumem a logikou. Jde mi jen o to, jak a do jaké míry se věřící vyrovnávají v různých náboženstvích s takovými věcmi, které v důsledku samotném lze jen ve prospěch té víry vědomě abstrahovat.

      Vlastně jsem to celé mohl zestručnit do – existuje – li v islámu taky svobodná vůle a nezasahuje-li Alah do života muslima, vznášejí muslimové k němu své prosby, a abstrahující u toho ten fakt, že jim jejích modlitba nemůže být vyplněna?

  3. Platí podle mého, sto lidí sto chutí a dvakrát do jedné řeky nevstoupíš. Ve jménu boha bylo prolito absolutně nejvíce krve , byla prolita lidmi na lidech.
    A chápání boha má každý individuální.
    Takže pokud jde o budhismus a jakési samovyšetření svého statusu- ok ale i to je prostě jaksi zvláštní.
    Jinak se budete samovyšetřovat když se vrátíte nasraní z práce a doma čeká kupa nevyžehleného prádla popř nějaká drbačka v garáži, jinak když máte v sobě 3 pivka a jinak když máte ranní kocovinu. A nejběžnější první případ- zkrátka člověk nemůže kamsi utéct od reality. vždycky tu budou otravovat vzduch tu štěkající čokli tu zpovykaní lidi co jezdí kroskama po polích a lesích, tu šéf, nebo nepříjemný kolega v práci, tu šílenec, který vás předjede v nepřehledné zatáčce.
    Zase třeba já si vyčistím hlavu třeba u nenáročných prací jako pletí plevelu nebo rytí. to je takové u země člověk tak nějak přepne

  4. Piccolomini

    odpovím tahle, ta vlákna už jsou naprosto nepřehledná.

    Taky se nechci dopustit argumentační hrubosti, ale celkový dojem z vašich „litanií“ je ten, že si tu řešíte svůj osobní problém s vírou a věřícími, a vlastně nechcete slyšet od nikoho nic, co by nepotvrzovalo Vaše názory, které ovšem nemáte ujasněné ani sám v sobě. Tak to je pak těžký, žejo …

    1. Hm, možná to tak opravdu je, možná mám opravdu v oku to břevno. Píšu litanie, ve kterých si řeším svá zraněníčka a pořádně ani nevím, co vlastně chci. Před chvílí jsem poslal další litanii, hrůza pohledět. Vyšší síly si u toho klepou na čelo…

      Zůstaneme tedy, když se vám to tolik líbí, u té ad hominem roviny. I přes to břevno je značně nepřehlédnutelná vaše ješitnost na slůvka, dotýkající se vaší osobní důstojnosti. Na tu mi nikdo nebude šahat! Na takového si náležitě posvítím! Prý argumentační hrubost, copak jsem nějaká snad jednoduchá a nevidím si na špičku nosu??!! Já, která jsem přitom pochopila vyšší sílu??!! Inu, obávám se, že tomu ale tak je. Řekl bych, že trošinečku malinečko taky kvůli tomu, když na jednu stranu nejsou přijímače ostatních schopny zpracovat vaše vlny vyšší duševní krásy, na druhou se ale hašteříte jak na pavlači. Stará Piskořová ze druhýho patra má šílenej drdol! Že jej má hroznej? A ženský, přestavte si, vona mi bude něco říkat vo mý krásný trvalý!! Jako, vona!! 🙁

    2. Stret zivota cloveka a jeho zivotnich zkusenosti a nazoru z toho stretu pochazejicich a jake nazory a odkud si ma kazdy obyc clovek vyhledat? A kde najit?
      Z propagancnich publikaci nabozenskych a poucnych nejasnych mouder a z casto spatlanych ,nezivotnych kazani vytecniku..?
      Nebo a jak maji byt ucelene /ty nazory, zkusenosti /,v nekonecnem kvaseni kazdodennich udalosti a nekonecnych starosti o existenci +atd…..
      A na strane druhe , od desorientovanych jedincu , klecicich ve svatostanku/nebo okolo, je jich plna EU/ ,vericich a oddelujicich se a bazlive hledajicich utechu v ustrani a v totalni zavislosti na knezich, oddelujicich se aspon tak unikem od syrove energie zivota…
      A neni pak divu ze tyhle veci provokuji nedorozumneni ..Ve vsem.
      Dorozumivani s takovymi vericimi ,predevsim..k
      Kteri maji a musi lpit na nejake vire /,viset na vire dulezite pro ne a spojene s intensivni touhu se nejen exoticky ,ale jako povyseni trendy snobove odlisovat aspon povysenim nad nas nejakou tezko vysvetlitelnou pseudoideou.
      Az zoufalou casto touhou,/zoufalost muze kazdy videt na prikladech desorientovanych vysvetlovani, zmatenych nevysvetlitelnosti vseho druhu treba…
      Kdyz motivace, jako spolecny jmenovatel znamena pouze a predevsim, se odlisovat od nas obyc, nas tak obycejne /plain/, se neodlisujicich …
      Nas ,uz nechapajicich nic, ani priciny a duvody tech .
      Neschopnych taky neco aspon kloudne vysvetlit ale , jejich casto horlivych ,zastancu …

  5. Mohu si dovolit napsat základní fakt o buddhismu: Žádný jednotný buddhismus neexistuje.

    Existuje tolik směr a cest vycházejících z učení Buddhy, že se často liší jako oheň a voda.

    Tudíž vyvrací se tu mýty o KTERÉM BUDDHISMU?

    1. O kterém buddhismu? Přece o tom, kterému jsou zrovna podsouvány.

      Jistě si umíte představit, že lze vyslovit nějaké nepravdivé tvrzení o filosofii, které cílí na filosofii jako takovou, v celé šíři toho pojmu. Když takové tvrzení budu vyvracet, je nezbytné specifikovat, které filosofické směry mám na mysli? – Odpovím si sám: není to nezbytné.

      S buddhismem a mýty o něm, o kterých píše Mandaladan, má se to podobně.

  6. Osobně si taky nemyslím, že všechny víry jsou stejné. Ani, že mají stejný cíl, jímž je transformace ega nějakým pozitivním či ušlechtilým (věřícím takto vnímaným) způsobem. Jsem v tom ohledu panic, zatím se mě žádná víra nedotkla, tak je pozoruju zvenčí. Už delší čas, všímám si především křesťanství a islámu.
    Jsem si u toho vědom, že mi tím pádem někdo může hned napálit, že když nevím co to je – nemám příslušný duševní prožitek – tak si můžu o tom všem právě jen cosi myslet, ale dokud nepochopím, budu stejně mimo. Což se zde rovná uvěření, a to navíc uvěření „správným“ způsobem, míněno takovým, jehož zastáncem je ten, kdo mi to „napaluje“.
    Jenže nevěřící není limitován jakýmkoli dogmatem, což je pro něj při jeho laickém – ve smyslu hobby – studiu vír výhodou.
    Zde pozn., můj příspěvek není o buddhismu, ale o víře potažmo náboženství. Nevím ani, zda se v buddhismu nějaká dogmata či něco, co by tak mohlo být vykládáno, nacházejí.
    Možná mi nebude rozporováno, že co člověk, to víra. Co člověk, to její příslušná modifikace, jakkoli pohybující se v příslušném rámci.. Tisíckrát jsem se snažil pomocí empatie aspoň částečně pochopit víru v nějakého boha právě ve smyslu toho duševního prožívání. Pochopit taky základní východiska k víře. Neúspěšně. Což ovšem nepovažuju ani za kladné ani za záporné, je to jen a pouze stav nepochopení, vyplývající z absence „věřícího genu“. Jediné přesvědčení, kterého jsem za tu dobu nabyl, je zároveň taky jediné hodnocení. Toho, jak je víry nabýváno. Dle mého soudu je to vliv nejbližšího okolí v dětství, a to především v tom raném. Každému je sice tím pádem jasné, že víru jako takovou považuji za myšlenkově emotivní konstrukci, vštěpenou právě v tom myšlenkově nezralém dětství, ale to už je pak nástavba té jediné hodnotící věty, do které se nechci pouštět. Možná s jednou vyjímkou, že zrovna buddhismu se to podle mě netýká, neboli jde o víru jiného typu (viz hned má první věta).

    Má věřící člověk potřebu nějak sám sebe zlepšit? Má potřebu tzv, najít spiritualitu pro nějaké své duchovní či duševní ukotvení? Je pronásledován nejistotou, co by bylo, pokud by byl neukotven, nejistotou, jak vznikla hmota a život, a stejně tak nejistotou, co následuje po jeho pozemském bytí? Je ta nejistota skutečně zneklidňující? Jak je to u buddhismu nevím, abrahámovská náboženství to však takto poměrně často nazývají.

    Přiblížil jsem-li se ve svém odhadu potřeb věřícího člověka aspoň trochu, hodnotit je mimo výše uvedené skutečně nebudu. Snad bych to ale mohl celé popsat z protějšího pohledu, tzn, z pohledu člověka vírou a spiritualitou de facto nedotčeného. Takový přijímá svůj život jako součást biologického běhu. Nechápe nějak blíže obsah pojmu duševní ukotvení, sám si nějak „neukotven“ navíc nepřipadá. Otázka, co to sám život je a jak vznikl je pro něj vzrušující, to vzrušení však není každou vteřinu 24/7 a také to není nijak emotivní. Vzrušující je to ve smyslu zajímavosti a touhy po poznání. Kvalitu toho života poměřuje mírou osobní spokojenosti s ním. Disponuje morálkou- souborem hodnot, která ovlivňuje proměnlivě jeho chování a činy, ale která se neváže a nepodřizuje tzv. „absolutním“ hodnotám. A co bude po životě, nad tím takovýto člověk prakticky neuvažuje. Je totiž obdařen tzv. záklopkou popření, která mu myšlenky na smrt odfiltrovává. Zejména kvůli depresivnosti takových myšlenek. Stach a depresi totiž způsobuje nevědění. Nevědění je nesrovnatelně horší, než jakkoli negativní vědění . Třeba vědění, že má jisté peklo. Pokud už se ale k nim dostane, teoretická možnost stát se po „pozemském“ životě harmonickou součástí čehosi jako vyššího energetického celku (zde vyššího ne ve smyslu nějaké ušlechtilosti) je pro něj komfortní. Včetně eventuální reinkarnace. Pokud by ovšem nic takového nemělo existovat, to jej nezneklidňuje. Cestu nějak se dopředu „naladit“ na ev. připojení nemá potřebu hledat.
    Takovýto člověk toleruje komukoli věřit v cokoli. Toleruje tak, že mu do toho žádným způsobem nezasahuje. To stejné očekává vůči sobě. Vyslechne si myšlenky druhého do té míry, dokut mu to nezačne připadat příliš náborářské.

    Celé to popisuji ze svého pohledu, nikomu se nesnažím ani nic podsouvat, stejně tak jsem si vědom, že jiný nevěřící má jiný přístup.

    1. Teda, já nevím nic o kvantové mechanice, ale právě proto si o ní mohu dovolit říkat, co chci, protože nejsem limitovaná dogmaty. Koneckonců, ani dva kvantoví fyzikové se neshodnou na tom, jaká je její správná interpretace :))

      S dovolením, já byla do svých 40 nevěřící skeptik, nikdo mi nic nevštěpoval – ba naopak, prošla jsem dětstvím pevně zaštítěna vírou ve vědecký materialismus doma i ve škole – a ejhle, najednou se ve mně něco otevřelo a já začala vidět svět úplně jinak. A i když jsem se trochu vzdělala ve věci jednotlivých náboženství, nakonec si věřím po svém a bez nějakých pravidel.

      Nikdo vám nechce nic napalovat, ale faktem je, že mluvit o něčem, čemu – jak sám přiznáváte – nerozumíte, je spíš o tom, že diskutujete sám se sebou a se svými mylnými představami.

      1. Bez toho, že srovnání vědy a víry nejen co do dogmat je samo o sobě neadekvátní, povšimněte si prosím, že vy mluvíte o tom, že nemáte ponětí o kvantové mechanice jako takové. Což zdaleka není to samé, když já nemám ponětí o náboženském prožitku jako takovém. To je přímo klasický příklad neadekvátnosti.
        Věřte si dosyta a jak chcete. Vedle vás nicméně jsou miliony takových, kteří věří podle nějakých pravidel. Mnozí z nich podle velmi striktních pravidel.

      2. Předesílám, že to opravdu nemyslím zle, protože to, co teď napíšu, tak bude dozajista vypadat.

        „Teda, já nevím nic o kvantové mechanice, ale právě proto si o ní mohu dovolit říkat, co chci, protože nejsem limitovaná dogmaty. “

        To je základní problém celé západní civilizace, Vy jste na to kápla. To je jinými slovy – „Nic o tom nevím, ale dávejte dobrý pozor, co vám o tom řeknu.“

        Skvělý způsob, jak zaměnit nevědomost a svobodu: to co o (například) kvantové fyzice nevíme, nemusí být jen dogmata; mohou to být i úžasně užitečné a vzácné poznatky. Ale někdo mávne rukou a řekne – dogmata, a ve jménu svobody říkat co chci (tím nemyslím vás) pouští do světa jednu blbost za druhou.

        Děkuji za osvětu 🙂

        1. Hledani nove viry jako vysledek vakua uvnitr , ktera zanechala vira predesla.
          Ktera se znicila promenou do psychopathicke Dogmaticke Ideologie.
          Kdyz predtim krestani znicili totalne tu nadhernou tvorivou demokracii vselijakych bohu /president Zeus/,treba a nahradili silenou ,krvavou tyranii jednoho.
          Budha se rozhod ,ze nebude princem a sedel pod stromem a nechal se zivit vesnicany. A jo ,byl chytrej.
          Nemam jasno s ideou prevtelovani , kdy zmineny cunik muze byt klidne zesnuly a prevteleny pribuzny..Reinkarnace se to nazyva..
          Ponekud jina potrava se zavedla po zkusenostech ,tusim, kdy v poustnich vedrech se lecos rychle zkazi..
          Drina za ucelem rozsekany prdele mi unika. Tez zminka a vyznam sdeleni.

          Co vime stale o zivote a jeho nekonecnych a casto necekanych promenach, o potrebe v neco verit uprostred tech vsech nejistot, na nasi planete, je bidne malo, ale dojmy , myslenky ,napady, objevy se presentuji denne..
          Kdyz osobni dojmy z kvantove fyziky a mechaniky ,se nejak nemaji..
          To mi zavani vypestovanou, jinymi porizenou a osvojenou sebekazni .
          Co napriklad vedel mnich Mendel ,mimo nejaky dojmy ,z toho ceho si povsiml a co vedel Edison, nez se vrh na zarovky ,nejaky nejasny dojmy, pocity, ze by to mozna slo..
          Oba meli ale svobodu a neunavnou touhu neco realizovat , treba ty mlhavy dojmy a neco z nich jinyho vytvorit, pod nejasnym tusenim ,aniz by mohli dohlednout, kam az se ty myslenky promeni a povedou a kde skonci..
          A stale nekonci..
          A to vse obsahuje nas zivot , touhy a pocity a nevedomosti na zacatku ,dojmy, tvurci cinnosti, aniz bychom vedeli presne co delame,ale se aspon ,kdyz tak dozvedet..
          Dale uz je v nas energie se nezastavit a jit dal ve vsech oblastech zivota az do tech dalsich novych ,kdo vi jakych a zase neznamych ..
          Tak jsme se dostali z tech jeskyni i tech budhistickych a jinam a dal..
          A pokracuje zase to hledani nove viry , jenom proto, ze nekteri musi na takove ideologii vynikat , donucovanim a presvedcovanim se dopracovat nad jine..
          V kostele , na tribune symposia a nebo aspon na stupinku ve skolach..

        2. Máte pravdu. Ale další, podobně nebezpečný omyl, je ten, kdy si někdo myslí, že protože ví něco o něčem, ví nutně všechno o všem. Tento omyl je rozšířen zejména mezi tzv. racionalisty směrem ke všem neracionálním fenomenům. Na jejich omluvu dlužno říci, že je k tomu tato „vědeckomaterialistická“ civilizace vychovává. Myslím, že záměrně. Jak se říká – nejchytřejší lest Ďábla je ta, že nás přesvědči, že neexistuje 🙂

            1. PS Zakladatel

              A ještě doufám, že jste pochopil, že to, na co jste reagoval, byl sarkasmus v reakci na předřečníkovo – „nevím nic o víře, ale …“ U vás člověk v tomto směru nikdy neví 🙂

    2. Teď půjdu nejspíš proti většině diskutujících, ale za mě je náboženství nejvyšší formou egoismu. Všechny náboženské představy, prožitky i samotnou víru považuji za pouhou extrapolaci/externalizaci sama sebe v idealizované podobě. Zidealizované sám sebou. Žádná vyšší síla za mě neexistuje, neexistuje osvícení ani nic podobného v tom slova smyslu, že by to člověka propojovalo s nějakou duchovní silou, vesmírem či čímkoli podobným. Tzn. že cokoli tzv. „duchovního “ je vnitřním konstruktem daného jedince. Proto taky každý „vidí víru, náboženství atd. jinak“.

      Základní filozoficko-náboženské otázky po smyslu existence světa, vesmíru a člověka pak mají velmi jednoduché odpovědi. Bohužel – jak už zjistili existencialisté – pro většinu lidí jsou tyto odpovědi svou jednoznačnosti neúnosné. Co je smyslem života? Nic. Život má pouze takový smysl, jaký se mu rozhodne člověk dát, ale mimo jeho život tento vnitřní smysl nemá žádný přesah.

      Za mě je neuvěřitelně naivní myslet si, že ego jednoho každého z nás má pro z našeho pohledu nekonečný vesmír jakýkoli význam. V tomhle pro mě platí ono biblické – prach jsi a v prach se obrátíš. Nic víc, nic méně. Za jediný „duchovní“ cíl lidského života pak považuji schopnost najít odvahu si to připustit a srovnat se s tím.

      Jestli pátráte po odpovědích, zkuste se podívat na film Fontána z roku 2006: https://www.youtube.com/watch?v=GXkc4RzcBbQ

        1. Ne, to vážně nepřejde 🙂 V jistém ohledu jsem si v životě prošel víc než většina populace a opakuji, fakt ne. Po smrti je prostě nic, neexistence. Ne temnota nebo prázdnota, prostě stejné nic jako těch patnáct či kolik miliard let před naším zrozením.Rozumím té zoufalé potřebě malovat si v životě něco jiného, ale jediné, co je v nás relativně věčné, jsou atomy prvků, z nichž je naše tělo tvořeno.

          1. tdx: no to se uvidí, smrt je fajn když nebolí, ale budete čučet až se probudíte mrtvej 😁 spousta lidí si to, že umřeli ani neuvědomí a dál chodí do práce, do hospody a zase domů. Jinak se na tento přechod lze připravit dopředu, ideálně poznáním toho co je v nás to “nesmrtelný”

          2. Tdx

            A určitě máte i podrobné vědecké důkazy o tom, že tzv. zážitky blízké smrti, které obrátily nejednoho nevěřícího o stovosumdesát, jsou jen šalba a mámení chemických reakcí v mozku. A pozorováním okolí jste zjistil, že všichni minulí i současní věřící, a to vč. renomovaných vědců, jsou ty nejsobectější potvory ze všech, na rozdíl od zcela altruistických ateistů.
            Existencionalisté zjistili něco, a spousta jiných různých filosofických směrů zjistila něco jiného. To je právě ten klam našeho „racionalistického“ mozku. Ze všech těch protichůdných zjištění jste si vybral něco, co potvrzuje váš apriorní názor, který je zcela ovlivněn nereflektovaným chtěním – emocemi. V tomto případě podvědomého strachu z otevření se něčemu, co nemůžete vědomě kontrolovat. Je zábavné pozorovat, kam až je racionalista schopen zajít, aby si to zdání kontroly udržel.
            Jednou se budete muset pustit toho záchranného slámového stébla racionality. Tohle jsou takové předsmrtné křeče :))

            A poznámka – vůbec není racionální psát někomu, jako je theo (přes rozkliknutí jeho nicku se bylo možno dostat na jeho budhistické stránky), aby se podíval na nějaký film apod. Netvrdím, že má pravdu, ale je o svém názoru přesvědčen na základě dlouhého bádání přinejmenším stejně pevně, jako vy o té své.

            1. Ano, dost pravděpodobně jsou podobné zážitky vyvolány jen něčím jako DMT syntetizovaným organismem, možná jde o odpadní látky z bakterií rozkládajících tělo ihned po jeho biologické smrti. Vážně netuším, proč v tom hledat něco víc. Kdyby jakékoli duchovno, metafyzično či transcendentno skutečně existovaly, svět by vypadal zcela jinak.

              Jinak k tomu otevření či prozření – fakt nic takového nehrozí. Nevím moc, co by mělo být hraničnějším zážitkem než to, čím jsem si v životě prošel. A nic. Ne proto, že bych fakt v jistých fázích života nechtěl, ale nic, protože nic není, nebylo a nebude. Vše výsledkem permanentních úvah, ne nějakého ad hoc nápadu. A věřte mi, že v mé knihovně se nacházejí hodně zajímavé literární kousky, jeden z mých nej autorů byl členem okultních lóží a aktivně se zabýval i alchymií, nicméně v své podstatě jsem čistý skeptik.

              Za mě je to prostě obráceně, duchovní etapa ve vývoji nazírání na svět není jeho koncem, ale pouze mezifází, kterou jsem si prošel v relativně raném věku (v důsledku nechtěných životních zkušeností), nicméně další úvahy a zkušenosti mě posunuly dál. Nikomu jeho představy samozřejmě neberu, ale tvrzení, že já na to jednou přijdu, mě s ohledem na prožité a důsledně promýšlené poněkud rozesmívají.

              1. Nevím, jakými duchovními fázemi jste si prošel, takže nevím, podle čeho soudíte, že existence transcendentna sama o sobě by měla změnit to, jak svět vypadá. To je přeci jedna ze stěžejních otázek teologické diskuze, proč Bůh „trpí zlo“ a nechává člověku svobodnou vůli. A nezlobte se, ale argument „kdyby byl Bůh, tak svět vypadá jinak“ je jeden z nejdětinštějších a nejvíce potvrzujících, že o skutečné povaze transcendentna máte mylné představy.

                Ale nechme to být, zdá se, že se nad problémem opravdu vážně zamýšlíte a jen tak neplácáte jako někteří zdejší spoludiskutéři. Duchovní vývoj má své v zásadě zákonité fáze, a odpírání je jedna z nich. Je třeba to respektovat. Takže vážně díky za podnětnou diskuzi.

                1. Tak, jak to píšete, jsem to nenapsal. Není to o konaní nějakých vyšších sil, ale lidí. Svět by vypadal jinak, protože to hlásají všechna učení, že údajně mění povahu člověka a jeho chování. Ale svět jinak nevypadá a nic se nemění vlivem sebevíce rozšířeného učení. Stejně tak by ty armády údajně osvícených vedly lidstvo k zářným zítřkům, ale jaksi se nic nekoná, osvícený či neosvícený vypadají a chovají se prakticky stejně, nakonec ze světa zmizí beze stopy a vše zůstává při starém. Nicméně to nebyl hlavní argument.

                  1. Sama bych nikdy neřekla, že pouhý fakt existence transcendenta mění povahu člověka. Vy zaměňujete transcendento jako takové s vaší vlastní představou o tom, co si věřící myslí o transcendentu. Věřící většiny náboženství vidí transcendento jako oblast, kde se pohybují „dobré“ ale i „zlé“ síly, a je čistě na svobodné vůli člověka, které vlivy na sebe nechá působit. Takže i zlý svět je důkazem transcendentna – ovšem té jeho negativní poloviny.
                    Obecná představa o křesťanství je v zásadě mylná. Ježíšovo učení se vůbec netýká spásy světa, ale čistě spásy lidské duše konkrétního jednotlivce. Svět Ježíše zajímal jen jako „plačtivé údolí“, které je třeba co nejrychleji opustit, a dostat se do „Království nebeského“. Ano, člověk by měl měnit svou vlastní povahu k dobrému, aby se tam dostal, ale nikdo netvrdí, že toho dosáhne bez úsilí, nebo že se mu to vůbec povede. A vlastně kromě judaismu a islámu se většina spirituálních nauk – hlavně ty východní, soustředí výhradně na jednotlivce a ne na materiální svět, který v zásadě považují jen za iluzi, a jeho aktivní zlepšování není vůbec obsahem duchovní cesty.
                    Osvícení prakticky znamená, že materiální svět opouštíte, ne že se formujete do armád za jeho vylepšení.
                    Nezlobte se tdx, ale tady polemizujete s vlastními mylnými představami.

                    1. Chceš li kdo přijíti za mnou,zapři sám sebe a vezmi kříž svůj a následuj mě.

                      Ježíš asi hlavně potřeboval publikum

                    2. Tady vás „odstřelím“ hned návratem k tématu článku. Osmidílná stezka: 1. pravé chápání, 2. pravé myšlení, 3. pravá řeč, 4. pravé jednání, 5. pravé živobytí, 6. pravé snažení, 7. pravá bdělost, 8. pravé soustředění.

                      Jestli tohle není přímý návod k nápravě světa, tak jsem (opět) Číňan. Už Aristotelés prohlásil, že člověk je tvor společenský, stejně tak si všiml, že bez existence a vnímání toho špatného nemůže člověk vnímat a chápat to dobré. Takže ryze individuální cesta ke spiritualitě je další mýtus. Vždy se vztahujeme nebo vymezujeme k nebo proti něčemu či někomu. I to vaše opouštění materiálního světa není než vymezováním se vůči něčemu. Ve skutečnosti žijeme ve společnosti a většina náboženských zásad vztahuje člověka k těm druhým (cti otce svého i matku svou, nepokradeš atd.). Každý žák směřující k údajnému osvícení potřebuje svého učitele atd.

                      Někdo tu prohlásil, že i buddhista může být špatný člověk. To stejné platí pro křesťana, hinduistu či kohokoliv jinému. Nelze si pak nepoložit otázku, co tedy je tou jejich vírou a náboženstvím, když se vnějškově ani vnitřně neposunuli vůbec nikam, přesto jsou však přesvědčeni o své příslušnosti k dané víře.

                      Tohle by bylo na dlouho a tenhle způsob komunikace k tomu není úplně ideální. Já za sebe svůj postoj formuloval, vy za sebe také. Rozsoudí nás realita. Pokud mi v posmrtném životě zaklepete na rameno, uznám, že jste měla pravdu. Já takové „štěstí“, pokud mám pravdu, mít nebudu, naše atomy se anihilují za nějaký ten trilion let a umřou společně s vesmírem a k žádné vědomé komunikaci samozřejmě nedojde. Posílám jedno z videí, které by si za mě měl každý věřící pouštět tak alespoň třikrát do týdne: https://www.youtube.com/watch?v=uD4izuDMUQA

                    3. Zase se nezlobte, ale vůbec to nechápete.
                      Budhistické teze jsou zřetelně pouze směrnicemi pro duchovní cestu JEDNOTLIVCE. Nikdy nikdo nikde netvrdil, že mají primárně napravovat svět. Mají vést jednotlivce směrem od světa pryč. Iluzorní svět je prakticky jen pomůcka, která k tomu adeptovi pomáhá – tím, že se v jeho rámci pohybuje a vymezuje, učí se – jak říká Bible „rozeznávat dobro od zla“. Ale jako nenapravujete virtuální hru tím, že se v jejím rámci pohybujete podle určitých pravidel (která jsou obdobou zásad mezilidského chování v reálném životě), ale pouze zlepšujete své vlastní dovednosti, tak ani nenapravujete svět tím, že se v rámci „boje“ s ním z něj osvobozujete. Ale i kdyby svět měl být napravován, tak je zcela nelogické tvrdit, že protože není svět napraven, tak neexistuje transcendentno. Tady neexistuje žádná přímá spojitost kromě nějaké zkratky ve vaší vlastné hlavě.

                      Není na nás, abychom posuzovali, jestli a jak se věřící posunují ve svém duchovním vývoji vlivem náboženství. Ale analogicky byste mohl tvrdit, že věda nestojí za nic, protože se někteří vědci nikam neposunují. Nelze si nepoložit otázku, proč samotný fakt vědy neudělá ze všech lidí génie. Náboženství je jen učební manuál, a jeho kvalita nemůže být posuzována podle toho, jak mu užívající rozumí a jak jej využívá. A zase – toto vše nemá žádnou spojitost s existencí nebo neexistencí transcendenta.

                      Přestanu s touhle diskuzí, až nebudete kategoricky tvrdit nesmysly – pardon. 🙂

                    4. Jestliže nám věřící neustále podsouvají své „programy“ jako to nejlepší řešení pro život a veškeré situace v něm, tak samozřejmě jsme oprávněni je kriticky posuzovat.

                      Ten váš „iluzorní svět“ je ve skutečnosti jediný, který máme. Může se proti němu vymezovat, kdo chce, jak chce, či se od něj nořit nebo se od něj pocitově a fantazijně vzdalovat (fyzicky to beztak nejde). Nicméně to nemění nic na tom, co jsem napsal. My dva si ale v tomto logicky nikdy nemůžeme porozumět, protože vy v existenci duchovního světa, či jak to chcete nazývat, věříte, já ne.

                      Vaším problémem v téhle debatě je, že ztotožňujete mé jednotlivé vyjádření v jednotlivých příspěvcích s veškerou mou znalostí tématu. Pak se neudržíte se vyjádření typu, že něčemu nerozumím. Samozřejmě že rozumím, já chápu celkem dobře, o čem to je. Jen se vůči tomu vymezuji, protože v to nevěřím. Já si myslím, že celkem rozumím konceptu meditaci i osvícení, jsem si dokonce sám schopný navodit jistý tělesný stav, který mimochodem neznám z popisu žádného učení. Nicméně za tím nehledám žádné duchovno nebo astrální síly.

                    5. Tahle debata je mezi mnou a vámi. Ne mezi nějakými neurčitými věřícími a Vámi. A já Vám nic nepodsouvám. Úplně stejným právem bych mohla říci, že Vy mně – nebo obecně nevěřící věřícím – podsouváte své programy jako to nejlepší a dokonce jediné řešení případně vidění světa. V této době už dávno nemá hlavní slovo církev nebo víra, ale přesně naopak – věřící se musí soustavně bránit před posměšnými a často nenávistnými útoky „racinalistů“.

                      Sám píšete, že já v existenci duchovního světa věřím, Vy ne. V obou případech se tedy jedná o víru. Vaše nevíra není důkaz neexistence, tak se nedivte, když mi vadí formulace „ve skutečnosti není jiný svět“. Mohu stejným právem jako vy tvrdit, že ve skutečnosti je jiný svět, já vám nemohu dokázat, že existuje, stejně jako vy nemůžete dokázat jeho neexistenci.

                      Vzhledem k tomu, že ani tato realita není nijak přesně definovaná, nemůžete tvrdit, že „pocitové“ vzdálení se z ní je něco nemožného nebo nelegitimního. Pocitový svět má ve skutečnosti i na tuto materiální realitu zásadní vliv, i když za něj považujeme jen lidské emocionální pohnutky. Lidské smysly jsou omezené i ve srovnání s některými živočichy – nemůžete se o povaze reality vyjadřovat, když nemáte vybavení, jak ji v její komplexnosti vůbec vnímat.

                      Vaše průběžné znalosti tématu nejsou pro tuto debatu podstatné, podstatné jsou závěry, které jste z nich vyvodil, a které zde kategoricky prezentujete. Znalosti v oboru duchovního prožívání nemůžete posuzovat podle nějakých objektivních měřítek, takže to, že nějaké máte, ještě neznamená, že vás vedly ke správným interpretacím nebo výsledkům. Je na místě si položit otázku, proč byste zrovna vy měl mít v tomto směru absolutní pravdu, když jiné, i velmi inteligentní a klasicky vzdělané lidi (nemyslím sebe) osobní zkušenosti dovedly ke zcela jiným závěrům. Ale ze spirituálního hlediska je to jedno, protože z tohoto úhlu pohledu žádná objektivní pravda stejně neexistuje. Vaše subjektivní zážitky jsou pravda pro vás, moje pro mne, a ani konsenzus z nich neudělá pravdu obecnou. A na co by taky komu byla? Je to v této souvislosti zcela irelevantní kategorie.

                    6. Slovo „věřím“ jsem použil schválně, ale v tomto typu debat vždycky věřící tahá za kratší konec. Je to jednoduché – pokud vám bude někdo s vážnou tváří tvrdit, že věří například v létající špagetové monstrum, a vy ne, je celkem nasnadě, že vy důkaz neexistence dokládat nemusíte. Žádný důkaz o existenci něčeho podobného prostě neexistuje. Zato on by musel věrohodně doložit, že je objekt jeho víry reálný. Totéž se dá přenést na víru v cokoli, pro co neexistují jednoznačné a zcela zjevné důkazy.

                      Tím se neupírá právo nikoho věřit v jakoukoli pošetilost či neexistující jev. Nicméně jakákoli debata, do níž je vnesena víra v cokoli jako rovnocenný a relevantní soupeř opačnému postoji, je prostě pro mě už předem uzavřená. Žádný průkazný důkaz pro víru v cokoli jednoduše neexistuje. Nelze položit důkaz pro něco, co existuje pouze v rovině subjektivního emocionálního prožitku a nelze to sdílet v objektivní rovině (tu absolutní bych úplně vynechal).

                      Za mě, když budu už trochu nepříjemný, vše halíte jen do subjektivizovaných vyjádření a emocionálních postojů. Případně ad hoc útoků – že něco nechápu, něčemu nerozumím, nemám s tím přímou zkušenost atd. To nicméně nemá žádnou váhu. Udělám to jednoduše, podejte mi jednoznačný důkaz, že existuje duchovní svět nebo nějaké vyšší transcendentní síly. Já tvrdím na základě současného stavu poznání, že nic takového kromě roviny neprůkazných subjektivních a značně individuálních prožitků neexistuje (ty nepopírám, ale nemají objektivní povahu). Neexistuje jediný vědecký důkaz existence něčeho podobného. Neexistuje ani důkaz daný objektivní shodou společnosti na existenci něčeho podobného. Existují pouze lidé jako vy, a opravdu to není myšleno pejorativně, kteří tvrdí, že oni takovou zkušenost mají, ale že je nepřenosná.

                      Že je lidský mozek nedokonalý a není schopný vnímat realitu v její úplnosti, to se shodneme, s tím operoval mimochodem už onen Kant. Ale rozcházíme se značně v myšlenkách z tohoto faktu vyvozených. Pro vás je to jednoznačný důkaz skrytých sil, pro mě leda toho, že si personifikujeme veškerou existenci a přikládáme jí ryze antropomorfní vlastnosti. Vesmír ale nemá s lidskými představami nic společného.

      1. Je to mé oblíbené téma, proto se ještě rozepíšu u vašeho příspěvku.

        V mých očích, což je asi dle mého psaní zřejmé, jste tímto neklesl, protože vaše konstatování ve mě neprobudilo žádnou emoci. Součástí toho mého dlouhodobého empatického bádání je taky to, jaký pohled na vás po těch napsaných slovech zaujmou někteří věřící. A jaký ve finále i na mě.

        Je-li pravdou, že věřící (možná ne všichni, ale přinejmenším většina těch organizovaných) svoji víru skutečně prožívají niterně, a že víra je nejdůležitější součástí jejich bytí (jak to mimochodem tito sami připomínají a zdůrazňují), potom je nevyhnutelné, že ta vaše slova u nich emoci vzbudí. Nevzbuzení je z principiálních důvodů nemožné. Duševní prožitek je emocionální, konkrétně žárlivost na něj nebo naopak láska i „jen“ ve smyslu agapé je silnou emocí. Pod tímto prizmatem si vás nutně musí hodnotit co do vašeho vztahu k jejich nejvyšší hodnotě, tzn. víře – zjevené a věřené pravdě. Negativně hodnotit, protože otevřeně deklarujete svůj záporný vztah k ní.
        V jejich vnímání jste především duchovně méně kvalitní, kdy takové označení při hodnocení používají mnozí věřící i teologové. A nevyužijete-li šanci přijmout onu zjevenou věřenou pravdu, která vás zkvalitní, a kdy ta šance bude trvat jen do konce vašeho pozemského života, budete za to triliony trilionů let (viz trilion s 18 nulami 🙂 ) pykat. Déle pykat, půjde o věčnost. Což není mé parodizování, natožpak zesměšňování víry, protože ona sama toto praví. Nedostane se vaší duši možnosti blaženě patřit na Hospodina (což opět není žádné parodizování, nýbrž slova, která se ve víře používají).

        Má pozn. – takovéto ostré dělení mezi věčným utrpením a věčným blahem mi i přes ten mezistupeň očistec přijde značně dryáčnické. Nebyl jsi umyt? Potom sori jako, máš tam ten dědičný hřích. Tam nejede vlak.
        K mému značnému překvapení jsem se od jednoho duchovního nedávno dočetl, že i ti, kdo tzv. „hledají duchovní hloubky cíleně a poctivě“ (citace), jsou stejně špatní, protože nikdo neumí prožít celý život bez hříchu. Na konci můžou jen doufat. Spolehnout se na někoho, „o kom vlastně nic nevědí“ (citace), ale „doufají, že je zachrání bez podmínek“ (citace). Patrně tedy o svém bohu nic nevědí i přes stovky stránek o něm v jejich knihách. A patrně zachráněni bez podmínek počínaje bez toho umytí a bez splnění další značně dlouhé řady taxativních požadavků.

        Pokračuju v pokusu o empatii – věřící si nebude jistý, zda na vás pohlížet s odporem, zda vás má litovat, či naopak milovat (což je mu přikázáno). Patrně v něm nakonec zvítězí to agapé milování, protože příkaz je příkaz. Jeho porušení je hřích. Podle mého soudu je to ale značně nepřirozená milovací situace.
        Tolik k mým soukromým vědeckým empatickým experimentům 🙂

        Co to je život, hmota a duše? Jak to vše vzniklo a co bude po krátké etapě, kterou duše prožije ve hmotném příbytku tělesném? To jsou esenciální otázky, kterými se věřící zabývají a hledají na ně odpovědi. U toho nazvání esenciálními vycházím z jejich vlastních tvrzení, se kterými jsem se setkal při sledování některých teologů v tv, taky ve článcích i diskusích webů typu Christnet apod (na mši se bojím 🙂 ). Pro zdůraznění této věci jsou používány taky výrazy jako duševní neklid, naléhavá potřeba apod. Všichni , kdo tam o tom píší, se odkazují na své osobní vnímání i na to, co pozorují na ostatních lidech. Odpovědi jsou nacházeny právě ve víře v, alternativně nazývané doufáním v, či spolehnutím se na. Vždy jde o onu zjevenou pravdu. Jakého znění tato pravda je, to zde jistě nemusím rozepisovat.

        Ptal-li by se po smyslu života někdo mě, odpověděl bych velmi podobně jako vy. Co do vzniku hmoty bych odpověděl, že Velký třesk mi přijde sice ne „absolutně“ dokazatelný, ale značně koncepčnější. U života by odpověď byla – nevím. A že jsem vlastně i rád, že to nevím, protože z takovéto znalosti by nevzešlo nic dobrého. U obojího pak, že tomu upřednostňování vysvětlení původu všeho na základě blízkovýchodní představy metafyzické bytosti nerozumím. Že si jednoho dne tato bytost usmyslela, že to celé vykouzlí, mi přijde řekněme dosti zjednodušené. A vím – opět empiricky zjištěno – že jsem právě dehonestoval. Neříká se totiž kouzlit, ale učinit zázrak. Zde jsem se malého sarkasmu už dopustil. Cíleně, protože už si při tom našlapování sám k sobě čichám, jestli ze mě nevane naftalín. Kadidlo ne, tam si su jistý 🙂

        K vámi zmíněnému egu. Kultivace ega, jakési pocitové zlepšení jeho kvality. Tak to sice v teologii není nazýváno, ale organizovaní i samostatní věřící něco takového vnímají. Blíže se ani nesnaží to specifikovat, je to pro ně cosi jako energie dobra. Věří tomu, že čím víc jí ze sebe budou vyzařovat, nejlépe kolektivně, tím to celé bude lepší. Na tom jistě není nic špatného. Naopak. Jistě je správné chovat se k ostatním pozitivně. Otázkou ovšem je, do jaké míry je to kolektivní vyzařování dobra skutečně funkční a do jaké míry se jedná vždy a pokaždé o to, co lidská bytost obecně vnímá jako to dobro. O aspoň přibližnou definici toho, co je to dobro, se neodvážím.

        Snad lze rozeznat, že nic neříkám s nějakým despektem či přímo pohrdáním. Jak jsem vícekrát uvedl, jsou to mé pokusy o tu empatii. Bude-li to číst nějaký věřící (lhostejno, jakého „typu“), může si udělat upřímnou bilanci sebe sama. Pocitů, jaké v nich jednotlivé pasáže tohoto psaní vzbuzovaly. Nejsem si u toho jistý, že doslovně všichni u toho nebudou mít ani nejmenší problémek. Že přinejmenším u drobného mého špičkování o tom kouzlu se jim nepozdvihne obočí, a nejspíš i jinde. Celé to totiž dle jejich vkusu není psáno dostatečně uctivě, nejlépe pokorně. Má nejistota plyne jako obvykle z mé osobní zkušenosti. Rozhodně nevylučuju ani silný pocit některého věřícího, že jsem tím celým jen dokázal, jak víře nerozumím. Bez ohledu na to, že se naprosto striktně držím jak jejich tvrzení, tak jejich učení…

          1. Ještě jsem se dnes sem podíval, takže budu reagovat. Parně narážíte taky (či zejména) na moji nekonečnost. A ano, máte pravdu. Jsem si vědom, že píšu velmi dlouze, což samo o sobě od čtení odrazuje. Tím diskvalifikuji v tom psaní obsažené věci, které by i někomu stály / mohly stát za to si je přečíst a následně je komentovat.

            Jak jsem uvedl, vnější pohled na víry a náboženství mě dlouhodobě zajímá. Nechal jsem se proto asi unést. Nebo tedy, ne asi, ale určitě.

  7. Já mám taky dotaz, přízemní. Moclipak stojí to členství a praktikování pod osobním dohledem a vedením „skutečných, originál lamů“? Ti lamové taky chodí do práce nebo to vedení mají na plný úvazek?
    btw. Nemělo by se psát spíš láma? Ono to slovo lama má v dnešní internetové době takový malinko dehonestující nádech.
    Děkuji.

    1. Pokud by vám stačilo vedení nějaké lamy, tak příspěvky budou od nula korun. Pro stanovení horní hranice taxy se fantazii meze nekladou.

        1. Vy vůbec nemáte tušení, jak je odháčkování z tohoto materiálního světa náročné. Zvlášť v případě mladých pohledných žen. Nad starou jetou rašplí stačí zamávat rukou, ale nějaká ta sexy ztracená duše potřebuje náročné odborné vedení.

          1. Hm, jsem už staršího vydání a fakt nevím zda jsem o něco nepřišla 😂
            A 1. Nevím co je důvodem toho odháčkování
            Jak se provádí tuším, bo jsem cosi zaslechla 😆
            A 2. Nevím kdo přišel na termín odháčkovat

            1. Tuším guru Jára, nebo jak si říkal. Evidentně hlavně psychopat či sociopat, který neváhal manipulovat s lidmi. Kdyby mu víc než o sex šlo o moc a peníze, zřejmě by slavil úspěchy i v politice.

    2. Já ten dotaz vznesl i proto, že jsem ještě za totáče znal havíře, který Svědkům Jehovovým odevzdával celou zbytnou část výplaty, ráno vylezl z díry, sedl na rychlík do Košic a vezl tam balík Strážní věže, což byl jejich časopis. Ve vlaku tam a zpátky si pospal, dojel a zase na šichtu, no a tak pořád dokola. Přitom byl dokonale šťastný a spokojený se svým životem. Nepil, nekouřil, cítil se užitečný. Prostě to u něj byla záležitost srdíčka, ne rozumu.

    3. Ta transkripce z tibetštiny do češtiny je všelijaká. Používají se oba přepisy- lama i láma. Snažíme se najít pro tibetštinu a sánskrt české překlady. Často to bývá dost obtížné, protože buddhismus disponuje termíny, které v naší křesťanské kultuře prostě nemají ekvivalenty. Místo lama se dá použít učitel. Já jsem chtěl, ale v tomto případě zůstat u originálu, právě proto, abych zdůraznil, že to je jejich povoláni. Tím odpovídám na vaší první otázku. Mými učiteli jsou j.s. 17 Karmapa Thaje Dordže, Lobpon Cečhu Rinpočhe, Džigme Rinpočhe, Šerab Gjalcchen Rinpočhe, Mipham Rinpočhe, Hannah Nydahlová a kořenovým lamou je Ole Nydahl.

      1. Nechci být dotěrný, ale stále jsem se nedozvěděl, zda bych mohl, čistě teoreticky, být z ekonomického pohledu „buddhistou na plný úvazek, s členskou knížkou, razítkem a pod vedením skutečných, originál lamů“, aneb co to žáka finančně stojí. Nebo jste ve stavu učitele a žijete z toho, jak píšete, „na plný úvazek“ bez jiného zdroje příjmů? V tom případě mne váš příjem zase až tak nezajímá.

        1. Omlouvám se. Pokud se vydáte někde na přednášku, tak samozřejmě zaplatíte vstupné. Většinou jde o nějakou pronajatou sportovní/multifunkční halu, takže kolem třech stovek. Týdenní kurz kolem třech tisíc (v Němcích samozřejmě dráž)- stan, jídlo, toalety, sprchy…Na kurzy jezdí tři, čtyři tisíce lidí. Zorganizovat to, je fakt maras. Ten hlavní meditační stan je megaobrovský a je to strašně drahé. Ve větších městech máme svá buddhistická centra. Všechno cálujeme ze svého. Nemáme žádné dotace, ani státní podporu. Takže můžete přispívat na chod centra, nebo nemusíte. To záleží na vás, jak moc to je pro vás důležité….stačí to takhle?

          1. Já se omlouvám. Více se asi nedozvím, nicméně ze vzduchu asi nežijete, takže Vás i Vaše uřitele to asi uživí. Další diskuzi považuji za celkem zbytečnou, protože nejsem povahou člověk konfliktní a jsou věci, které nemám zapotřebí komentovat, protože to je každého věc (a moje zbytečná starost). Děkuji za vysvětlení.

            1. Já zkusím promluvit za svého „bratrance“, on se když tak ohradí, nebo napíše, že já píšu blbosti – a já se aspoň poučím.

              Buddhista na plný úvazek, tím nejspíš nebude myšleno zaměstnání, spíš něco jako „totální nasazení“. Co tím mám na mysli, vyložím na jiném příkladě:

              Je spousta lidí, kteří se zabývají vědou a vydělávají si vědou na chléb svůj vezdejší. Přesto ale nejsou „vědci na plný úvazek“, protože pro ně (pro některé, ne všechny) věda končí na papíře a do života jim neprostoupí. Ejhle závěr rozhovoru mezi dvěma matematiky, kdy jeden z nich pomocí statistiky dokázal (pojem dokázal používám v plnokrevném slova smyslu), že čím víc se očkujete proti covidu, tím vyšší pravděpodobnost máte, že se u vás projeví negativní následky očkování. Druhý matematik po vyslechnutí důkazu pravil tomu prvnímu: „Víš… ty moc přemýšlíš.“ Ten druhý nebyl matematikem na plný úvazek, ten první má k tomu blíž.

              Buddhista na plný úvazek je ten, komu buddhismus prostoupí do života. Jestli se tím živí nebo ne, je vedlejší.

              Mandaladan se buddhismem neživí. Snad se nebude zlobit, když prozradím, co si myslím: stará se o to, aby ráno bylo cestou do práce do čeho kousnout. Je (pravděpodobně) pekař. Úctyhodné povolání.

              1. Jo takhle. Já myslel, že se Nemesis ptá, kolik stojí buddhismus, jako ten provoz, kurzy a tak. Já samozřejmě pracuji. V dopravním podniku, jezdím různými autičky a stroji. Ano, Alef to správně odhadl, budhista na plný úvazek je myšleno, jako, že to není víkendový koníček.

              2. Takže se hluboce omlouvám ještě jednou. Může za to má paranoidní povaha, vypěstovaná a až nezdravě rozvinutá mj. i mou životní zkušeností. Je-li to tak, jak píšete, pak je Mandalan ctihodný občan a co dělá ve svém volném čase, natož pak čemu věří, je jen a jen jeho věc.

          2. „Poradny“ nabozenstvi nejen neplati dane ,ale jeste berou vod statu znacny prisuny kapitalu..A jiny vyhodny ulevy. Uz davno nejsou chudy, jenom v tom v jednom kuse mluvi..
            Jednou mel jeden ,ten hlavni v Rusku nejaky debaty v televizi a chytry s postrehem objevili v odrazu vylestny plochy ,pod rukavem hodinky,jeden kousek za 30 tisic tvrdy meny.

  8. Lámaistickou dovednost lung gom pa,kdyby někdo dokázal vyučovat,to by byla věc až nebude ropa to bychom Putinovi zavařili.

  9. Množství těch učitelů a gurů je děsivý. To jen aby z vás tahali peníze a před smrtí řekli,že to byly nejlepší sušenky. Každé náboženství je opium lidstva a budu bazírovat na slově každý

    1. To rozhodně. V moderní době bylo náboženství nahrazeno ideologiemi. Se stejnými dopady na jejich stoupence. I dnes máme fanatiky libodemo a tzv. „otevřené společnosti“, kteří nezpochybnitelně věří v absolutní platnost svých mimózních tezí, přičemž netřeba dodávat, že je subjektivně každý vnímá jinak, často i sám v sobě v naprostém rozporu jen při drobné změně kontextu. Viz jako každý má právo na život a svobodu, ale rusák ne, národy mají právo na sebeurčení, ale ne v rámci EU nebo Ukrajiny atd.

  10. Troufám si tvrdit, že výrok „taoista bude vyvažovat svět do rovnováhy“ neplatí, protože wu-wej. Taoista nebude aktivně dělat nic, nebude se jakkoli pokoušet přetvářet svět podle nějaké své osobní představy. To by bylo dost v rozporu s principy taoismu. Ale to jen na okraj, chápu, že shrnutí každého náboženství nebo filozofického směru do jedné věty, či dokonce pár slov, vede k obrovské simplifikaci a zkreslení.

    1. Nemohu mluvit za Mandaladana, ale jeho zmínku o vyvažování považuji za hutnou zkratku, nic víc. Zkusím to svými slovy: taoista působí nepůsobením. To je tak trochu hlavolam, k němuž vám klíče přináší život sám. Působit nepůsobením (nekonáním, nezasahováním, nečiněním…), tomu rozumím (nenapadá mě teď lepší formulace) jako nepřekážet řádu věcí, být s ním v souladu.

      Když hoří dům, je v souladu s řádem věcí zachraňovat lidi a hasit. Znalec taoistické alchymie ví, proč hoří: převážil prvek ohně a uvedením pěti prvků do rovnováhy oheň uhasíme: ubereme prvek vzduchu a přidáme prvek země a vody za přispění prvku kovu. – Jak to taoista zrealizuje, záleží na hloubce jeho poznání, variant je mnoho 🙂

        1. Jo, to je přesné. Napadá mě ještě podobenství (nepřesné, jak už podobenství bývají): Škrhola.

          Při působení nepůsobením jde o to, abychom nejednali jako Škrhola. Mimochodem, „škrholismus“ je v soudobé západní kultuře vysoce ceněn 😀 😀 😀

          1. Bondyho pojem WU WEJ je KONÁNÍ v NEKONÁNÍ – dost to rozebíral, prostě nejde o nečinnost – nejde o odmítnutí konání ale ponechání přirozeného toku věci který neodmítá konání tam kde je potřebné.

            1. To my nerozporujeme. Šlo spíš o tu úvodní formulaci v článku, o intencionální konání ve snaze vytvářet ve světě harmonii. Což by bylo značně subjektivní, možná manipulativní a pravděpodobně v rozporu s oním přirozeným plynutím světa.

              1. Já to chápu tak, že budhista si vstávaje lehaje tu harmonii přeje : „ať jsou šťasné všechny bytosti“, ale neláme to přes koleno.
                Křesťan to má zrovna tak – modlí se za něco, ale končí „buď vůle Tvá na zemi i na nebi“. I islámec myslím konečné rozhodnutí nechává na Allahovi. Ve všech případech samozřejmě v ideálním případě, praxe může být v závislosti na duchovní pokročilosti různá.

                1. On prý Buddha žil v blahobytu,ale v dospělosti prodělal příušnice a měl následky,které přesně odpovídají těm medicínským projevům těch následků. Impotence,neurologické postižení,proto pořád seděl a byl pomalý a nekróza varlete po zánětu způsobila změny hormonální,proto ta obtloustlost.

                2. Ateista a pohan (ve významu nepokřtěný) se probouzí i uléhá s vědomím, že lidé jsou většinou v chování hnusní, zlí a zákeřní, takže očekávat nějaké dobro a harmonii je zhola zbytečné. A vzhledem k minimálnímu etickému kodexu žije člověk s vědomím, že alespoň on se tak chovat nepotřebuje, protože by se rád sám sobě podíval v zrcadle do očí bez nutkavé potřeby zvracet.

                  1. Etický kodex je ale právě nutný základ každé opravdové a dobré víry.

                    Už jsem unavená z toho, jak neustále a marně zdůrazňuji, že víra (i když v češtině k tomu to slovo svádí) nerovná se náboženství, nebo členství v nějaké náboženské organzaci. Víra je individuální vztakh konkrétního čověka k tomu, co cítí jako vyšší sílu – a to nepotřebuje /i když nevyučuje/ žádné křtění, zasvěcování, členství a žádné formality a dogmata. Já se považuju za věřící – prostě proto, že sy myslím, že kromě této hmotné reality jsou tu ještě reality duchovní. Jaké konkrétní důsledky pro reálný život to pro věřícího má je zase čistě individuální záležitost, člověk může i víru používat v dobrém i ve zlém – satanismus je přeci také víra.

                    „Morálka podle Kanta je buď heteronomní, tj. předepsaná zvenčí někým jiným, anebo autonomní, kterou si svobodný subjekt dává sám.“ – pokud v sobě máte to druhé, pak máte k víře jen otevření očí. Zatímo pokud má v sobě věřící jen to první, tak je jeho víra nanic.

                    1. Nemíním to konfrontačně, ale popisujete víru tak, jak ji vnímáte vy osobně. Významy slov víra nebo věřit jsou sice často zaměňovány, nemají ale pouze vaši definici. A obávám se, že i ta vaše je ve svém důsledku náboženská. Asi by se mělo říct „náboženská“, protože nemáte ani příslušného boha ani příslušně devótní vztah k němu. Můj odhad – máte to velmi rozšířené „něco“, zde to nazýváte tou vyšší silou.

                    2. piccolomni
                      Nemíním to konfrontačně, ale popisujete víru tak, jak ji vnímáte vy osobně. Významy slov víra nebo věřit jsou sice často zaměňovány, nemají ale pouze vaši definici. A obávám se, že i ta vaše je ve svém důsledku náboženská. Asi by se mělo říct „náboženská“, protože nemáte ani příslušného boha ani příslušně devótní vztah k němu. Můj odhad – máte to velmi rozšířené „něco“, zde to nazýváte tou vyšší silou.

                      Jistěže popisuji víru tak, jak ji vnímám osobně. To je taky jediná relevantní možnost, pokud tedy víru definuji jako svůj osobní vztak k „vyšší moci“. Navíc to odpovídalo duchu Vašeho příspěvku, kde jste také spíše zkoumal svůj osobní postoj a vztah k víře a věřícím, než že byste se bavil o obecných teologických nebo religionistických záležitostech.
                      A vážně mi vůbec nezáleží na tom, jak tomu říkáte, protože nálepky se osobní víry nedotýkají. Víra je CIT, tudíž se nedá definovat, kategorizovat a vůbec pojímat jako předmět vědeckého zkoumání a popisu.
                      Pokud se ale samozřejmě chcete bavít o víře v obecném smyslu „náboženství“, jeho historicko-sociologických a dalších souvislostech, pak jistě najdete lepší prameny a spoludiskutéry. Zkuste nějakého teologa – jestlipak víte, že teologie je jedna z nejobtížnějších akademických disciplín?

                    3. No tak zrovna Kant prokázal, pokud vím, že základem morálky je čisté racio, a není k tomu potřeba žádné duchovní „mumbo jumbo“. A mimochodem, tou vnější autoritou vnucují morálku vůbec nemusí být vyšší moc v podobě boha či božstev, ale čistě společnost a její normy.

                      Za mě je to tak, že si své hranice chování nastavuji sám v duchu klasického Kantova kategorického imperativu, a to sám od sebe, ne na základě četby Kritiky praktického rozumu. A nepochybuji, že každý normálně uvažující jedinec s alespoň minimem empatie na tom může být podobně. Bohužel těch, kteří mají své morální vnímání značně pokřivené, je tak minimálně třetina společnosti.

                    4. Tdx
                      No tak zrovna Kant prokázal, pokud vím, že základem morálky je čisté racio, a není k tomu potřeba žádné duchovní „mumbo jumbo“. A mimochodem, tou vnější autoritou vnucují morálku vůbec nemusí být vyšší moc v podobě boha či božstev, ale čistě společnost a její normy.

                      Za mě je to tak, že si své hranice chování nastavuji sám v duchu klasického Kantova kategorického imperativu, a to sám od sebe, ne na základě četby Kritiky praktického rozumu. A nepochybuji, že každý normálně uvažující jedinec s alespoň minimem empatie na tom může být podobně. Bohužel těch, kteří mají své morální vnímání značně pokřivené, je tak minimálně třetina společnosti.
                      —-
                      Od doby Kanta vědecké racio prokázalo, že nic takového jako čisté racio neexistuje. To, čemu říkáte racio, je jen racionalizace nějakého mumbo jumbo, které nereflektujeme. A myslím, že si ani Kant, ani vy „nic nenastavujete“. V Kantovi i ve vás prostě ten mravní zákon je jak v koze. Kdyby tam nebyl, tak ho žádné racio nenastaví, a i kdyby nastavilo, tak ho ve chvílích lámání chleba neudrží.

                      Většina lidí, co se drží „racia“ jak klíšťata, má prostě jen nereflektovaný strach z nekontrolovatelných a nevypočitatelných emocí a chce to řešit jejich vytěsněním. Ale to není vůbec rozumné, a hlavně to nefunguje.
                      A samozřejmě, že vnější morálku určuje hlavně společnost a její normy – však třeba Desatero to zcela reflektuje. Podstatné je, že kdo potřebuje, aby mu někdo řekl, co je správné, a dodržuje to jen pod hrozbou sankce, není svobodný – myslím, že tak to i Kant myslel. A i když se spolu s ním myslím pletete v tom čistém raciu, to jsou jen nepodstatné formální záležitosti. Důležité je to hvězdné nebe nad námi a mravní zákon v nás.

                    5. Tak teď vám kopnu do báboviček. V mozku jsou prostě kognitivní struktury, které se vytvořily evolucí. A ty vedou lidi k tendenci uvažovat a chovat se jistým způsobem. (Ve filozofii se užívá pojem „kategorie“, pokud vím, i když třeba u Aristotela nebo Kanta poněkud jiných. Nicméně plyne z toho, že člověk nedokáže myslet o světě jinak než jako člověk. Což později ukázali hlavně existencialisté, konkrétně snad Heidegger). Evoluce těch, kteří mysleli a chovali se jinak, byla prostě druhými ukončena. Tedy dnes i ateisté mají často pocit, že „cosi je“, i když není vůbec nic. Ale jejich mozek moc v jiných intencích nedokáže fungovat. Také společnost je nastavena tak, že cosi existuje, takže ten tlak na jedincovo já probíhá na dvou frontách.

                      Slovo „racio“ jsem použil jen jako verbální zkratku pro racionální logické uvažování. Vzhledem k tomu, že lze dostatečně formalizovat, netvrdil bych o něm, že neexistuje.

                      Takže ano, jakýsi mravní zákon ve mně je, protože on je i v primátech a ve všech zvířatech žijících kolektivním způsobem života. Není v tom nic zázračného, jen prostá evoluce druhů. A protože se v přírodě často zbytečně nevynalézá znovu kolo, prostě máme některé dispozice myslet v jistých kategoriích dány geneticky.

                    6. tdx

                      Mně vůbec do báboviček nekopete. 40 let jsem uvažovala jako Vy – takže rozumím tomu, co a proč to říkáte. Ale pak jsem najednou pochopila, že všechno je jinak. Nechtěla jsem to, netrénovala jsem to, a nepochopila jsem to uvažováním. Tenhle druch PO CHOPENÍ je ovšem (subjektivně) mnohem silnější než prosté PO ROZUM ĚNÍ. Ale zároveň chápu, že pokud to také nepochopíte, tak mi neporozumíte.

                      A jako bystrý pozorovatel jste si jistě všiml, že i když je mravní zákon obecně v primátech i v lidstvu přítomen, tak specielně u lidí je přítomen v každém z nás v jiné síle, a u některých je zakopán opravdu hodně hluboko.

                      A myslím, že dobře vyvinutý mravní zákon je podmínkou pro dosažení tohoto druhu pochopení. Takže si myslím, že třeba ještě někdy názor změníte. Helejte, já tím neříkám, že jsem něco víc nebo něco lepšího, jen si myslím, že jsem prostě „otevřela oči“ tam, kde Vy je máte zatím zamhouřené. A o ničem vás nechci přesvědčit, o nic víc, než vy mne 🙂 Jen se snažím srozumitelně vyvětlit, co znamená víra pro podobné jako já.

                      Dál už se asi nedostaneme, takže díky za pokec 🙂

                    7. TDX

                      Jen ještě k tomu racionálnímu uvažování. Myslím, že nějak změřili, že tvoří asi 2% našeho uvažování, a to ještě jen u někoho, a to ještě jen tehdy, když o nic nejde. 🙂

                      Jako byste nikdy neviděl Teorii velkého třesku … Racionální uvažování končí tam, kde jsme na věci emocionálně zainteresováni, a to jsme vlastně na všem, i když to nereflektujeme.

                    8. Několikrát jste napsala nábo -ženství, nábo -ženský prvek…a koukám, jak na ženství naroubovat náboženství.
                      Hm proč má čeština tento tvar u tohoto významu?

                    9. „Jistěže popisuji víru tak, jak ji vnímám osobně….“

                      Teď nevím, jak to říct, abych se tím nedopustil argumentační hrubosti. Snad, že existují i relevantní popisy jiných typů věření, než pouze té osobní. Absence onoho duševního prožitku té relevanci nic neubírá. Tím „napálením mi“ ve vláknu výše jsem oznamoval právě mé vědomí toho, že k upírání oné relevance právě může dojít. K čemuž i došlo.

                      Skutečně nerad se opírám o „giganty“ Halíkova typu, tím jeho něcismem jsem neměl na mysli žádné nálepkování či ponižování zvenčí něčího cítění.

                      K teologickým a religionistickým věcem bych měl co říct. Velmi mnoho co říct. Ale nic z toho jsem neuvedl právě proto, že jsem nechtěl. Nebylo to téma, které jsem chtěl rozebírat. Ke svému amatérskému zabývání se abrahámovskými vírami/náboženstvími jsem si pár teologických tezí pozorně přečetl. Jednou věcí je jejich obtížnost, jinou zdůvodnění té obtížnosti. Relevance potažmo smysluplnost takového zdůvodnění.
                      Například jsem dosti do hloubky studoval limbus. S tím, že jsem modelově tu teologickou argumentaci akceptoval. Bez nějakého zásadnějšího či právě smysluplného důvodu se z toho po redefinici Akvinského „statutu“ limba stal pro teology vlastně nerozlousknutelný oříšek. Spíš horký brambor, který si teď přehazují. Jinými slovy, to „obtížné“ téma se z toho stalo syntetickou cestou – dalším zproblematizováním předtím teologicky vytvořeného problému. Takového, který pro nevěřící či jinak věřící ani nikdy neexistoval
                      Co to je obtížnost, je-li tato vytvořena na základě posunování smyslu kýmsi kdysi vytvořených, následně revidovaných a neznámo kolikrát znovu re-revidovaných věroučných dogmat, následně rovnou obcházením věroučných dogmat a následně čehosi jako „prostupováním“(ve smyslu, že něco zároveň platí i neplatí) těmito dogmaty? Jakou hodnotu má taková
                      obtížnost?

                      Nežádám vás o odpověď, ten celý „teologický“ odstavec je uveden jen jako příklad. A ta diskuse se, což není nic neobvyklého při setkání věřícího a nevěřícího u víry, odehrála spíš paralelně.

    2. Pochopitelně používám zkratku, protože důvodně kalkuluji s místní laťkou inteligence, od které se tu diskutuje. Šlo mi o krátké vypíchnutí těch jednotlivých rozdílností.

  11. Nechci vás nijak urazit, ale „budhistické úvody“ někdy připomínají …, ale myslím že můžete posudit sám :-).

    „Marxismem-leninismem (socialismem) se zabývám asi třicet let. Dvacet roků jsem komunistou na plný úvazek, s členskou knížkou, razítkem a pod vedením skutečných, originál soudruhů. Stále narážím na spoustu omylů, předsudků a mýtů, které si lidé o komunismu vytvořili. Nemám ambice v tomto článku předávat marxismus-leninismus, ale spíš pokusit se objasnit některé omyly:“

    Pak většinou nějaké příkladování na příbězích které se nedají o pár století dál vůbec replikovat, ale stále jsou vydávány za to že prý to bylo=je ono.

    Ale někde ke konci to někdy bývá zajímavé, ovšem nakonec s ulítle jalovým závěrem.

    Avšak měl bych na vás 3 otázky ->

    1) Co je to ta meditace? Nezajímá mě jaké jsou druhy meditací (ani kdy je třeba prý vhodno použít jakou meditaci), ale chtěl bych jasnou definici co to je.
    2) Co je to ten soucit? Nezajímá mě v jakých situacích se prý vyskytuje (typu: „když máš hlad a někdo ti prý dá chleba“), opět bych byl rád za jasnou definici.
    3) Co je to to osvícení? Opět jasnou definici.

    A proč se ptám? Skutečně jsem se nikdy od žádného budhisty nedozvěděl co jsou ty tři termíny (meditace, soucit, osvícení), vždy jen kydy okolo ale nikdy co to je. Byť tedy počítám že se to nedozvím ani od vás :-(.

    1. Myslím, že viníte vysílač, a přitom je chyba ve špatně naladěném přijímači.

      Ptáte se na z definice SUBJEKTIVNÍ, tzn. objektivně nedefinovatelné věci. Na Vaše otázky Vám každý může odpovědět jen to, co meditace, soucit a osvícení znamená pro něj – ne pro Vás.

      Trochu mi připomínáte Nietzscheho, o němž se traduje, že celý život bojoval proti soucitu, až se nakonec definitivně zhroutil při pohledu na vozku, bijícího koně. Pak ten soucit zřejmě pochopil – a neunesl.

      Ve východních naukách se říká „když je žák připraven, učitel se najde“. Až se budete skutečně chtít dozvědět odpovědi na Vaše otázky tak se je dozvíte.

      Ale máte pravdu, že zejména západní jogíni a budhisté někdy trochu připomínají svým chováním marxistické – něbo jakékoliv jiné – dogmatické sekty.

        1. Zeptat byste se mě mohl, a řekla bych Vám to vážně ráda, kdybychom se lépe znali – ale ne napsala. Spirituální pravdy jsou něco zcela jiného než to, co považuje za pravdu věda. A předávají se tradičně „od úst k uchu“.
          Ale i kdybych vám to řekla, mohl byste si spíš udělat představu o mně než o předmětném fenomenu. Soucit pro mne nebude a nemůže být nikdy to samé, jako soucit pro vás. Jestli chcete vědět, co je to soucit, soustřeďte se na to, co by ve Vás mohlo soucit vzbudit. Pokud nejste anetický psychopat, tak tudy vede cesta.

          Je rozdíl mezi religionistikou – vědou o nábožensvích – a individuální vírou. V popisu různých náboženství si můžete přečíst, jaký je názor nebo dogma o tom, na co se ptáte v rámci daného kultu. O tom, co to je pro jednotlivé věřící, to nevypovídá téměř nic – to si můsíte s někým sakra dobře rozumět, abyste to pochopil.

          1. Super že se nemusím ptát :-). Ale měl bych ještě jednu malou otázku – mám nějaký „dojem“, že „informační přínos“ z vaší odpovědi by byl na úrovni nějaké zasmušilé věty z „Můj milý deníčku …“ asi 13-ti letého děvčete. -> tedy „v podstatě bez informačního užitku“. Nebo se v tomto odhadu mýlím?

              1. Čili je to nakonec tedy: „Můj skvělý deníčku, zase jsem ta chytřejší!“? Infopřínosnost ryzí nula, plkat a doporučovat „postupy“ (třeba na co se prý „soustředit“) aby to prý „bylo ono“ by šlo z vaší strany dál.

                I) Ale tedy by mě ještě zajímalo, co že podle vás znamená to ego?
                II) A ještě nějaké to vyjasnění (definice) termínu „transformace a transcendence ega“
                III) A na základě čeho si připadáte, že je „to“ u vás nějaké menší než u jiných a že jste jaxi pokročilejší než jiní?

                Jistě jak vidno, zesložitění do dalších a dalších ještě-složitějších termínů jako vysvětlení nepovažuji za přínos; že byste o tom uměla „řečnit“ ale nehodláte to psát páč prý „nedůvěra“ & „neporušitelná ústní tradice“ je zřejmě od člověka který hierarchizuje neoddělitelné; a to že jsem prý „špatně naladěný mamlas“ – to se objevuje u těch kteří nějak nemají potřebné argumenty, ale jsou přesvědčeni že prý „žijí/manifestují větší pravdu“, asi vždy.

                1. Vážně nechápu, proč si myslíte, že bych se s vámi měla bavit o něčem tak hluboce niterném jako je víra. Protože jste trapně arogantní?
                  Ale no tak….

                  1. Trapně arogantní? Pardon, tedy bez toho „deníčku“, pouze „a just sem ta lepší!“

                    Pakliže je pro vás víra ‚Víra je individuální vztakh konkrétního čověka k tomu, co cítí jako vyšší sílu ‚ (citace z vašeho příspěvku v 18:34) tak to skutečně nemůžete z vaší strany uspokojivě probírat s někým, koho „nevykolejí“ ty všelijak „přehnané termíny“ alá „transformace a transcendence ega“ aniž by však z vaší strany došlo k vysvětlení těch pojmů. A vysvětlení pro to nemáte, to jste již ukázala, jen další „futrování rádoby víc&lepších znalostí“ + samozřejmě obviňování z nějakých nepříjemných „vlastností“.
                    V mluveném slově byste zřejmě všelijak měnila „tóny hlasu“, „intenzitu hlasového projevu“, gestikulaci apod. – jen abyste třeba trumfla „tazatele“ emocemi které třeba nečekal. Opět, nic nového ani vyjímečného.

                    Takže to že si připadáte „lepší než jiní“ na základě jakéhosi vašeho cítění -> takových co se prý „cítí víc“ než jiní aniž by znali ony „pocity jiných“ je jistě spousty, nicméně „jasné argumenty“ na „jasné otázky“ jim též chybívávají.

                    Co se týká vaší případné další reakce, jste schopná se bez toho negativního co jsem k vašim reakcím uvedl, se ve vašem potenciálně dalším příspěvku obejít? Myslím si že věru ne, že to není ani nebude ve vašich možnostech/schopnostech.

                    1. Ste arogant aby ste vedel. Dozadujete se rozpatlanych vysvetlenich ,ktery lidstvo nikdy nebude umet odpovedet, vysvetlit a este kloudne vyjadrit ,aby to bylo jasny kazdymu…
                      Pac co je jasny jednomu ,neni jasny tisicum jinych.
                      Navic sou vsichni stejny a zaroven este naschval jiny.
                      Budhista z vas nikdy neBudhee.
                      Ja sem postizenej napr. tou rozsirenou manii , nezdravou zavislosti a bezbrehou duverivou uctou, na vsevedoucich ucitelich ..
                      Tak si dovolim jednu otazku.
                      Byl ten Hitrel ucitelem, nebo ne??
                      Kdyz ma porad tolik vericich?
                      Jako Budha.

      1. Meditace, soucit a osvícení jsou v buddhismu zcela jasné záležitosti, které právě naopak jsou tak vzdáleny jakékoli subjektivitě, že víc to ani nejde. To, že například v meditaci prožíváme subjektivně rozdílné stavy mysli je podružné. Samotná metodika meditace je naprosto přesně daná. Ano, různí učitelé, a také stejní učitelé v různých situacích, budou vyučovat z různých úhlů pohledů. Tak, aby nám docvaklo to, co nám minule nedocvaklo. Kupříkladu soucit je mužská energie a je to aktivita vedoucí k omezení utrpení. Nic jiného to v buddhismu neznamená. Žádná subjektivita. Myslím, že ve vaších příspěvcích se, ale konečně objevilo zrnko pravdy. No ono to není zrnko, ale pořádné zrno-
        CHYBA JE VE ŠPATNĚ NALADĚNÉM PŘÍJIMAČI. Lépe bych to nenapsal 🙂

        1. Poslední vážný pokus o vyjasnění. Soucit atd. jako fenomen je možná nějaká čistá objektivní idea, ale vy, jako SUBJEKT, k ní máte jen SUBJEKTIVNÍ přístup. A troufám si tvrdit, že po celý tento váš život se to nezmění. A i kdybyste už dosáhl osvícení, a přenesl se myslí do té „objektivní“ reality, která je ovšem mimo tuto naši z definice relatitvní realitu, tak to stejně nebudete moci jinému neosvícenému člověku nijak vysvětlit – jedná se o vnitřní, nelogické poznání, které se vymyká celému našemu SW a možnostem přenosu. Kdyby to šlo jednoduše vysvětlit, tak aby to někdo skutečně ihned pochopil, proč by potom adepti trávili životy v klášterech snahou o toto pochopení???

            1. Sibylo, vy s těmi svými originálními postřehy :))
              Nepíšu, že je soucit pochopení, jen že pochopit soucit na základě toho, co vám o něm někdo povídá, je nemožné. Mi to přijde jasné jak facka – jako byste chtěli pochopit orgasmus na základě toho, co vám o něm někdo povídá. Tak samozřejmě, tu literu pochopíte, toho ducha ale musíte ZAŽÍT 🙂

          1. Ano a já se snažím vysvětlit, že na úrovni mahajánového a vadzrajánového buddhismu není soucit nic subjektivního, ale naše nejzákladnější, nejvnitřnější podstata. Mužská energie, aktivita. která nám umožňuje pomáhat druhým bytostem. Moudrost je pak ta ženská energie. Soucit je aktivita, „ruce a nohy“, které udělají potřebnou práci. Moudrost je „hlava“, která ví CO a JAK udělat. Zrovna tohleto je fakt strašně složitá tématika, které jsem se chtěl obloukem vyhnout. Zkusím velice zjednodušeně- To čím ve skutečnosti doopravdy jsme, je nadčasový, nestvořený, vědomý prostor. Ta „prostorová“ vlastnost, ten neohraničený rozměr, je moudrost Prostoru. Ta „energická“, ta kreativní vlastnost Prostoru je soucit. To, že lidé v různých kulturách a době si pod pojmem soucit dávají různé subjektivní výklady je druhá věc. Já se snažím vysvětlit, že soucit z pohledu buddhismu je naprosto přesně definovaná kvalita, bez jakéhokoliv subjektivního zabarvení. Je to samotná podstata bytí. Nadčasová, neměnná, naprosto nesubjektivní a neegoistická. Uf.

        2. Pasivni svickovej vysokej ,vznesenej soucit a utlocit ,bych vzdycky vyhandloval za vobyc lidskou /ponekud chlapskou a zivotodarnou/, solidaritu.
          Vod doby kamenny je soucit vrozeny zenam ,devcatum a detem..
          Vod ty doby si to chlap nemoh dovolit ,aby celej rod uz tenkrat taky nechcipl hlady..A jinak. Zimou treba. Bez pristresi.
          Pac vzdycky ziram z dola nahoru,abych videl. Tam dole je ta solidarita…Treba v hospode ,nebo ve sportovnim mancaftu atd..
          Kdyby ji nekdo hledal..
          Lepe bych…Metodika a vychovna ucitelu /i tech v nepraktickych zenskych odevech a bez zebroty/,se nezapre , kdyz ucitel neco vyklada nejak /paty pres devaty/a kdyz obet nerozumi ,tak je samozrejme na vine..
          Pac je spatne naladenej prijimac / u budhistu sme ty prijimace taky/ a to sme dnes vsichni,pocitam..
          A nepamatuju, ze bychom nemuseli bejt kdy, neco jinyho..
          Spatnej prijimac = Inkvizice.
          Ste to nemoh napsat lepsi..
          Tady sou na rade jaksi, ty podmineny reflexy.
          Vod subjektivity k objektivite. Teprve vod skutecnyho utrpeni jednoho, blizko nas , nekoho, muzeme zacit se ohlizet a videnim porozumnet , utrpeni mnohych..
          Nejak je na tom zalozena treba lekarska veda , zdravotni pece pro miliony ,vyvoj a vyroba leciv atd..
          Jinymi slovy ztrnula bazina netecny a povyseny Subjektivni Objektivity , vede zase jenom k a do hniloby.. S nimi se zongluje dle potreby.
          A na co je nam ta podruzna meditace?

          1. Super že jste autorsky vytěžil víc :-). Ale opět v tom vnímám jistý paradox – znamená to tedy že onen text je nějakým způsobem „špatný“ či „zavádějící“? Když jste z toho vytěžil cosi víc co je tedy prý jaxi lepší?

            1. „znamená to tedy že onen text je nějakým způsobem „špatný“ či „zavádějící“? “

              Neznamená. Proč by to mělo něco takového znamenat?
              Znamená to jediné: jako autor nemám potenciál oslovit čtenáře jako jste vy.

    2. Pokusím, ale nechcete málo. Chcete po mě odpovědi, které skuteční učitelé (což já opravdu nejsem) učí své žáky, celý život. 🙂
      1) Pokud se budeme bavit o meditaci na úrovní vadžrajánového buddhismu, tak je to velice přesná metodika, jak rozpoznat svou absolutní nadčasovou podstatu.
      2) Soucit je v buddhismu aktivita. „Ruce a nohy“, které udělají potřebnou práci. Někdy se může projevit, jako podaný žebřík, když někdo spadne do díry. Jindy, jako pár facek, když už nic jiného nezabírá. Vždy je to aktivita, která povede k tomu, aby se bytosti vyhnuli utrpení.
      3)Osvícení je okamžik, kdy rozpoznáme (a natrvalo udržíme), že jsme vždy byli a vždy budeme nadčasovým, vědomým prostorem, plným neohroženosti, radosti a soucitu.

      1. Díky za odpověď, potěšila :-). Byť neobjasnila.
        Udělat jako vysvětlení pojmu definici kde se to hemží mnohem větším množstvím ještě odbornějších termínů -> no měl bych tedy něco k těm „podtermínům“ ale i „způsobům předávání“. Rozhodně však nejde o nějaké slovíčkaření :-), ale skutečně by to nešlo nějak „záživněji a lidověji“ :-)?

        1) ‚velice přesná metodika‘ – znamená to tedy že se ona metodika skládá z jednotlivých stejně přesných částí?
        Nevěřím totiž na to, že ‚velice přesný celek‘ se může skládat z různě „idiocistních“ částí, neboli lidověji -> nevěřím tomu, že z jednotlivých šuntských dílů sestavíte výtečný finální stroj.
        Tudíž třeba ‚ožrala v bordelu odskočící si z nálevu zaprcat s kurvou‘ že prý je jakýmsi „zhmotněním“ „dokonalosti“? Když si vzpomenu jak mnohdy „technologicky přesné“ jsou věty třeba o „Podmíněném Vznikání (to je „těch 12 okýnek“ největšího kruhu Bhavačakry), tak nemám pocit, že zrovna takovýhle týpek by mi něco z Podmíněného Vznikání vyjasnil. A jako že prý Vadžrajána je prý nejvíc, takže to „pod/před“ ní jako může být zahozeno a být tím vlastně „jistým způsobem“ opovrhováno?

        ‚absolutní nadčasová podstata‘ – nebylo by lepší použít ‚mimočasová‘, než jaxi „hierarchizovat“ nebo jaxi „uspořádávat v prostoru“? Ovšem to by to zřejmě chtělo taky vědět něco o tom jak je to v tom ‚mimo čas‘ – nemělo-li by tedy jít jen o různé dezinformační plky :-).

        2) ‚Aktivita‘. Mám pocit že jsem v knihách Ole Nydahla na něco takového ‚alá aktivita‘ asi kdysi narazil, ale nevybavuji si přesně. Ale nešlo by to přeci jen bez těch přirovnání „kde že se to prý děje“?
        ‚Vždy je to aktivita, která povede k tomu, aby se bytosti vyhnuli utrpení.‘ – a nezasloužili by si ony bytosti třeba větší míru důvěry?, že to zvládnou sami, nebo i třeba mnohem originálněji? Samozřejmě že tím by navždy utrpěl kult „prý moudrých prý nepostradatelných učitelů pro ty hotl vždy pitomnější – tedy jen do okamžiku než si ti horší najdou ještě větší joudy které začnou prý ‚kultivovat'“. Alá „vychování nového lepšího člověka vlastně starými blbci, teda těmi prý mnohem lepšími starými – kteří ale nikdy nebudou tak dobří jako ten údajný ‚nový člověk‘.“ Asi bych to nazval soudružsko-lámaistickým paradoxem bez naděje na řešení, vyřešení ani rozhřešení :-).

        3) Takže všichni prý to samý skvělý. Akorát co se stane s tím předchozím „joudovským“ co jsme dělali? To se jako průsery změní v andílky či co? Nebo prostě a jednoduše zmizí z paměti a nepůjde si na ně ani vzpomenout? Nebo to bude již na věky věků ignorováno? Nebo je všechno „to současné“ taková iluze, že po dosažení toho „osvícení“ to bude všechno, ale fakt všechno – „úplně jinak“?

        1. Příliš mnoho otázek. Odpovědi by dalece přesáhli skrovné možnosti, zdejšího prostoru diskuze. Mohu se pokusit odpovědět na jednu konkrétní otázku, i když znova opakuji opravdu nejsem kvalifikovaný učitel a také si nejsem jistý, jestli by to bylo dostatečné k vašemu slohovému cvičení, kde si odpovídáte vlastně sám.

          1. To vás v buddhismu neučili, že s lidmi jako je oponent nemá cenu diskutovat o víře? Kdo má uši k slyšení, slyší. Kdo ne, tak jen exhibuje.

        2. Pane Lando, já jsem tady služebně a proto musím všechny komentáře opravdu číst, i když bych někdy raději nečetl. – Upřímně: ptáte se, abyste se něco dozvěděl, nebo abyste se nakonec mohl někomu vysmát?

          Taky bych mohl začít rozebírat vaše otázky konfrontačním stylem a předvést publiku, kterak užíváte pojmů, aniž byste tušil, co obnášejí, a doprovázíte to rétorickými figurami, kterým se běžně říká argumentační fauly. V takových rozborech mám mnohaletou praxi a jsem v tom docela solidně vycvičen.

          Ale kladu si otázku (řečnickou), zda by takové počínání vedlo k něčemu užitečnému.

          Mám?

          1. Upřímně: Nejsem si vědom že bych s argumentačními fauly začal ani že bych je používal, ale samozřejmě beru že někdo tak mé popisy vnímat může – ovšem abych se něčemu takovému co může jiný brát jako „argumentační faul“ mohl vyhnout, musel bych zřejmě z psaného textu poznat co je myšleno vážně, co třeba jako vtip, co třeba jako ironie apod. Stejně tak si nemyslím že bych byl tím kdo začal s konfrontačním stylem, ale opět nikomu neberu pokud si (primárně asi něco posledního s osobou pod přezdívkou aga) jako konfrontační styl vykládá.
            Já nikomu nechci brát jeho názory ani nechci nikomu vnucovat ty své, co však opravdu nemám rád je to, že když někdo neumí odpovědět na jasně položenou otázku, tak reaguje něčím typu „závada jste vy – špatný přijímač“ – a pokud se tím nenechám zvyklat ani vykolejit, žene to ze své strany do dalších a dalších přehnaných iracionalit se stupňujícím se obviňováním.
            Já myslím že v rámci stylu jak byl sepsán článek i můj první komentář, se bez toho obviňování mně skutečně dalo obejít. A pokud to ze strany autorů příspěvků bylo myšleno jako srandička tak nechápu, proč by měly být mé další reakce brány jako konfrontační.

            A dále upřímně: Skutečně jsem se nikdy nedozvěděl od nikoho z budhistů nějaké jasné vysvětlení těch tří pojmů – meditace, soucit, osvícení. Po dnešním článku jsem sice nedával naději že by mi to někdo kdo se má za „kovanějšího“ budhistu lépe objasnil, ale přeci jen se stalo viz. Mandaladanův příspěvek 16:48 – pro mě skutečně dost hodnotný příspěvek který jsem ale již nekomentoval, přičemž nejsilnější důvod je ten, že diskuze je pro mě již dost nepřehledná.

            Ale klidně se rozepište proč mě třeba vidíte jako konfrontátora který se chce nakonec jen někomu vysmát. A klidně i k těm pojmům o kterých prý netuším co znamenají – a to nemyslím nijak ironicky či odsuzovačně či kriticky. Máte nějaké zkušenosti a jste ochoten je napsat aniž byste mě „hned“ obvinil z toho že jsem „špatný přijímač“? Super, rád si to přečtu :-).

            Ale jestli to bude dlouhé tak doufám, že neočekáváte nějakou sáhodlouhou reakci z mé strany, tolik času už tomu nechci věnovat.

            Takže nakonec pokud jsem já jakýsi „ten špatný“, „špatný přijímač“, „trapný arogant“ či „ve-finále-posmívač“ tak skutečně nechápu, proč jste mi to jakožto „ti lepší“, „ti zkušenější“, „ti životem protřelejší“ apod. již dávno neodpustili. Já se vám to co jste na mně „literárně napáchali“ odpustit snažím a doufám, že se mi to co nejdříve i plně povede :-). A to myslím upřímně, Zakladateli.

            1. „Vy jste literárně napáchali“? – Ale prosím vás.

              Velmi stručně řečeno, slovem „meditace“ se označuje dvojí:

              1. Je to stav mysli. Je to stav, kdy jste cele pohroužen do přítomné chvíle, bez průvodních myšlenek a zejména (to podtrhuji) bez vnitřního dialogu. Někdy se užívá rčení „bytí tady a teď“, což je ovšem jen ilustrativní, tak trochu básnické vyjádření. Mysl je ve stavu pozornosti, bdělá a na ničem neulpívá (bdělá pozornost).

              2. Je to mentální cvičení, které vede k tomu, co je popsáno v předchozím bodě. K tomu existuje naprosto přesná metodika, o které píše Mandaladan. – Ta metodika je tak přesně popsána, že snese snad i označení „algoritmus“. (Připomínám, co je algoritmus: postup, který je konstruktivní, rezultativní a konečný).

              V praxi (zejména laické praxi) se oba významy často zaměňují a směšují. Skutečností je, že proces, zmíněný v bodě 2, plynule a poznenáhlu přechází do stavu, zmíněném v bodě 1.

              Pokud chcete definice (definice = vymezení pojmu), výše napsané by vám snad mělo stačit.

              K tomu je potřeba říct ještě jednu věc: zklamání je nenaplněné očekávání, což do značné míry spadá právě do kompetence očekávajícího. – Vy si opakovaně stěžujete, že jste se od žádného buddhisty nedozvěděl, co je to meditace. To se ve skutečnosti nikdy od nikoho nedozvíte; jediný člověk, který vám na to může dát odpověď, jste vy sám. Zkusme opět podobenství:

              Může být, že se někdo ptá, co je to plavat. Na tuto otázku jsou v zásadě dvě možné odpovědi (vynechme variantu „plavat u zkoušky“):
              – v kavárně zapředete rozhovor s někým, kdo tráví léto u moře v HR. Ten člověk vám vysvětlí fyzikální princip plavání, načež se zasní a řekne vám o tom, jak je skvělé skočit do teplé, průzračné vody a strávit půldne touláním vodou mezi blízkymi ostrovy
              – naučíte se plavat, zajedete si do HR k moři a prožijete úžasných 14 dní tím, že každý den strávíte půldne touláním vodou mezi blízkými ostrovy

              V obou případech jste se dozvěděl, co je to „plavat“. Která odpověď je pro vás lepší, rozhodněte sám. – S meditací se to má podobně: nezkusíš – nepoznáš.

              Stačí vám takový výklad?

              1. Výklad super, ale ještě nejsem upokojen, což vám jistě nevadí :-).

                4) Co že je to ta mysl?

                S očekáváními jste očividně trefil hřebík na hlavičku :-)? Ano, určitě jsem příliš dvoj-očekával :-). Prvně že jsem chtěl „objasnit meditaci“ a téměř „paralelně“ že jsem u toho nechtěl slyšet „obvyklé vytáčky“ jako druhy meditace.

                Bagatelizujete očividně můj prožitek „literárně napáchali“. Nemáte žádnou zkušenost s tím jak prožívají velmi přecitlivělí lidé, že? Avšak očividně se mi bude lépe vám odpouštět :-).

              2. 22.01. Vysvetleni a podrobne je presto stale nevyhovujici..
                Meditace je kdyz:
                – 1/ Bdele neuplyvani. Bez dialogu a ted. Stav mysli je ve stavu pohrouzeni bdele pozornosti. Ale nedba.
                Jinak jsem v nebyti a jindy?
                2/ Mentalni ,metodicke cviceni a plati bod c1.
                Metodika je presne popsana a zaroven doposud neni .
                Ani konstruktivni postup. Definice by mela stacit.
                Ve skutecnosti proces prejde poznenahlu ,do stavu c1.
                Zklamani je kdyz nekdo neco nejdrive slibi a potom to neni.
                Na vine je samozrejme ocekavajici ? /Spatnej prijimac?/.
                Jedna z nejdulezitejsich poucek .
                Meditace je utajene nevysvetlitelna a nedovidatelna.
                Co je meditace si ja sam odpovim. Jo.
                Otazku si tedy davam, ale odpoved si neodpovidam..
                Co delat? A jak se neceho dobrat.
                Pomuze tedy plavani v mori?
                Dovim se, co je to plavat a zaroven co je meditace?
                Rozdil mezi neplavcem a plavcem je interval asi zlomku vteriny. Nahle s potesenim , plavu.
                Co to je mne tak nejak nezajima, dulezity je, ze plavu..
                Pokus vysvetlit a o rozlusteni zalezitosti.
                Po nejakem case a usili stravenem ve vode u kazdeho nestejnem , prijde moment nahle koordinace koncetin.
                Prakticky vysledek ukaze ,ze se jejich koordinovanou manipulaci drzim nad hladinou ,dycham a pohybuji se vpred svymi koncetinami , s moznosti plavat pod vodu na chvilku.
                Co to je plavat sem se nedozvedel.
                Zaver?
                V pripade metodicke meditace se tedy v praxi jednoduse naucim ,nejake lepsi ukaznene koncetrace mysli.
                Na jednu stranu ,zdedil jsem nejakej organizacni talent a koncentrace na vec se vzdycky hodila…Abych se uzivil.
                Nic takovyho nechci, na strane druhy ,pac ve mne jsou tzv. tvurci stavy, nechteny ,ktery mne nepatri a delaji si co chteji a kdy chteji.
                Nekdy se hodily abych se uzivil..

        3. Co vas dohani k tem vulgarismum..Vidite manipulatory , kteri se obyc a kazdodenni veci v nasem zivote snazi Zahalit zavojem nejvyssich , tajemnych vznesenosti a vy obyc zirejte a uctivejte na kolenou, co vam predhazujeme a co vy nikdy nemuzete pochopit..A co je potreba nekterych jako mentalni berlicka ,udelat aspon jeden krok..
          Nastale prazdno, konec donucovani ,vystrizliveni z ohavnych skutku pachanych ,falesne predstirani panbickaru a tak utek z katolicicmu ,nekteri musi zaplnit jinymi dalsimi vznesenostmi pro nektere dalsi….
          Jini zase nemusi..

    3. Vždy mne lákalo probouzet hnízda Sršní samurajských:

      1) Co je to ta meditace? Nezajímá mě jaké jsou druhy meditací (ani kdy je třeba prý vhodno použít jakou meditaci), ale chtěl bych jasnou definici co to je.

      Meditace je stav mysli, kdy pozornost neulpívá na samovolně se vynořujících myšlenkách. Tento stav je přirozený stav mysli samé, nedá se tedy „naučit“.

      2) Co je to ten soucit? Nezajímá mě v jakých situacích se prý vyskytuje (typu: „když máš hlad a někdo ti prý dá chleba“), opět bych byl rád za jasnou definici.

      Soucit je schopnost jedince vžít se do prožívání druhého bez jakékoli snahy zasahovat a cokoli měnit – nevylučuje však poskytovat odpovědi na otázky, ale jen bez osobní angažovanosti přesvedčovat.

      3) Co je to to osvícení? Opět jasnou definici.

      Osvícení je změna těžiště vnímání jedince z osobního na neosobní.

      Ani jedno nelze „naučit“, protože všechno jsou atributy přirozené existenci vědomí – nelze je tedy „dodat“, lze ale použít tento obraz:

      Zenový mistr Nan’in přijal návštěvníka, který žádal o vyučování zenu. Nan’in mu nejprve nabídl šálek čaje. Požádal návštěvníka, aby si sedl k němu, postavil před něho misku a začal mu nalévat čaj. Ale když byla miska plná, lil Nan’in s naprostým klidem dál, takže mistka přetekla. Návštěvník volal: „Dost! Co to děláte, miska už je přeci plná, nic se už do ní nevejde.“ Nan’in se usmál: „Tak jako ta miska jsi plný svých vlastních názorů a představ. Jak tě mám vyučovat zenu, dokud nevyprázdníš svou misku?“

      – lze tedy odebrat vše těmto přirozeným atributům překážející…

      1. Díky, fakt pěkné definice :-). Mohl bych ale ještě poprosit o vyjasnění?
        U osvícení nedávám to neosobní vnímání jedince, to věru netuším čeho se „dotýkáte či nedotýkáte“. Ale „přesun těžiště“ mě skutečně vřele rozesmál, něco takového jsem bych u „definice osvícení“ věru snad nikdy nečekal :-).

        A prosím ještě když vám to jde tak docela příjemně – co že to ta mysl?
        Děkuji

        1. Zkuste upřesnit, z jaké roviny se na tu mysl ptáte… Protože existuje rovina, kde lze říci, že mysl jako taková neexistuje.

          1. Nemáte nějakou jednoduchou „definici“ pro tu mysl :-)? Má snaha je ten termín ‚mysl‘ nahradit něčím co by tomu nijak neubralo abstraktnost, ale zároveň to nepůsobilo tak neuchopitelně, pročež již několik let tak různě „dumám“, jestli ona ta ‚mysl‘ (v budhizmu) není ‚chápáním‘.

            A popravdě k těm rovinám. Já jsem schopen rozlišit snad jen 2 roviny – bdělý stav (normálně ve dne); Vědomý Sen – stav kdy dotyčný ví že je ve snu – přičemž pro tenhle stav se věru bez definic obejdu :-).

            A že je nějaký stav kdy ‚ona‘ tajuplná mysl neexistuje – můj názor je, že určitě neexistuje ve formě jakési neměnné konstanty, což znamená, že bere-li někdo „objasňující definice“, „připodobňující vysvětlení“ apod. jako jakési konstanty jakési údajné správné pravdy též prý [alespoň zčásti] složené ze všelijakých konstant podle kterých se prý vše musí řídit, bude mít minimálně sklony k tomu všechno beztak zvážňovat. V jak moc velký fanatizmus se zvážňování rozvine … ale nešť :-). „Tudíž“ neuznávám ani memorování a nutnost předávání toho namemorovaného např. stylem učitel/žák – neb z mého pohledu -> kde je hierarchizování, tam je jen utloukání konstantami, žádné skutečné chápání a to co se odehrává při skutečném chápání Vědomých Snů :-).

            1. Ve vašem pohledu by šlo termín „mysl“ popsat jako jakýsi kinoautomat, něco, co – v téměř totální abstrakci – sleduje probíhající film sestavený z vnitřních a vnějších podnětů, pokouší se samo pro sebe „pojmenovat“ události, které vyvolávají pohyb v „tom něčem“, a tento pohyb zpětně vnáší do sledovaného děje ve formě „postojů“, emocí – a hlavně – pokusů poznat samo sebe.

              Protože si ale zároveň to něco uvědomuje, že ten „vyvolaný pohyb“ může vytvářet vratné i nevratné změny vnímání a tedy i zkreslení, hledá „to něco“ nějaký pevný bod, kterého by se mohlo držet.

              Pokud „to něco“ dokáže setrvávat v klidu, tedy přesněji – dokáže nebýt strháváno „událostmi“ v rámci toho sledování filmu, může dojít k tomu překlopení těžiště pozornosti z sledování filmu do jiné roviny vnímání. A pokud toto nastane, „to něco“ najde vnitřní klid, což je přesně to, co vlastně tím sledováním filmu neustále „loví“.

              Omlouvám se za ten les uvozovek, ale doufám, že si s nimi poradíte…

              1. Skutečně uvozovky nejsou problém :-).

                Opět děkuji za z mého pohledu výbornou a věru přínosnou „definici“. Skutečně nechci být nějak otravný (a doufám že pro vás nejsem), ale měl bych ještě jednu prosbu o „definici“. Napadla mě již předevčírem ale nevěděl jsem jestli mi někdo odpoví na ty tři – ale když jste mi odpověděl i na čtvrtou, doufám že byste mohl i na toto :-). Je to poslední definice ohledně „budhizmu“ co mě zajímá.

                V některých „směrech budhizmu“ se lze setkat s termíny rušivé pocity či rušivé emoce. Co jsem před lety viděl například na výstavě myslím ‚Tibetského umění‘ v Plzni, tak vadžrajánové sošky v párovém spojení (heterosexující) zašlapávali do země malá uřvaná/uječená děcka a ta byla právě prý symbolikou oněch rušivých emocí (či rušivých pocitů?). V některých překladech „asijských“ textů byly rušivé emoce, v některých rušivé pocity, nevím jestli jde o synonyma nebo se („v budhizmu“) nějak rozlišují emoce od pocitů.

                5) Co jsou to ony rušivé pocity (či rušivé emoce)?

                Děkuji.

                1. Když vám odpovím, že vím, oč jde, ale že vůbec není jisté, že je to sdělitelné, a že si dovoluji pochybovat, že mám k dispozici prostředky, jak to správně sdělit, a schopnost to pochopit bez přípravy je z říše zázraků, asi mi moc věřit nebudete, že ano…

                  V principu jde o to, že v některých případech je potřeba „dovážit“ již nabyté schopnosti adepta i jinak, než jen „oficiální“ formou. Většinou se jedná o situaci, kdy daný adept má vytvořený vlastní myšlenkový svět, který mu blokuje možnost zůstat nezaujatým pozorovatelem.

                  Pokud takový adept nemá přímé vedení, může se stát, že i jednoduché a triviální techniky na zklidnění mohou vyvolávat u tohoto adepta extrémní reakce – často končí násilnou smrtí adepta, většinou i vlastní rukou.

                  Pokud takový adept stane členem skupiny, jeho vnitřní nerovnováha může zničit nejen jeho, ale i všechny ostatní ve skupině, pokud se tato skutečnost nepodchytí hned z kraje.

                  To, na co se ptáte totiž NENÍ součást obecně známého buddhismu, jako takového, protože adept s podobnými schopnostmi již z principu NENÍ schopen přijmout mnišský úděl buddhistického společenství – tyto schopností totiž vytváří potřebu být nadřazen a někdy i přímo ovládat ostatní, často i proti příčetné vůli daného adepta.

                  A naopak – podobná situace může nastat v jakémkoli společenství, například i v knižní formě jsou takové případy popsány – vždy ale ve formě velmi negativní a těžko kontrolovatelné (popis by se například hodil i na postavu Credence Bareboneho).

                  V rámci znalosti vyvážené a vyvažované formy kultivace žáka, je pro některé učitele/mistry dostupná i možnost zvládat takto rozváženého adepta – má to ale jednu nepříjemnou složku, která takové učitele nutí tyto děje utajovat anebo dokonce blokovat strachem. Jde o to, že takto rozvážený adept v očích noviců má pro ně neskutečné atraktivní schopnosti, které je mohou zaujmout až tak, že nejen budou pro ně přitažlivé, ale dokonce i tak, že se budou snažit o napodobování.

                  To, co jste viděl, je pravděpodobně využití těchto technik/předmětů v tibetském lámaistickém ritu, kdy nejde o buddhismus, ale jde o šamanské techniku zvané „bön“, ve kterých jsou využity atributy hněvivých božstev, která jsou v rituálech využita ke konfrontaci s nepoškozenou složkou adeptovy mysli a tím i k uvolnění bloků svazujících adepta.

                  V nedávných dobách na vlně módní vlny mediální masáže s cílem zaujmout a tím získat profit, byly tyto ukrývané formy „léčení“ přetransformovány do popularizace „zvláštních“ až „magických“ praktik, které vychází z povědomí, že takto postižení adepti mívají často pro publikum skutečně úžasné schopnosti, které mají sílu okouzlit davy (a z davu je mediální profit řádově vyšší), takže se popularizoval jak samotný tibetský bön, tak tantrické metodiky jogického výcviku, drogové tripy indiánů Jižní Ameriky, vizualizační rituály gnostiků (ty se přetransformovaly do rituálů různých „bratrstev“ postavených na křesťanských reáliích), dostaly se až do novodobé psychologie ve formě regresí a psychoher.

                  Mé vlastní studium mi dává na tyto otázky jednoznačnou odpověď – pokud si vás nevybral nějaký skutečný (a většinou i „netitulovaný“) Mistr s kapitálkou va začátku (který jediný má na to, ukočírovat rozvinutí této formy „výuky“, například Marpa u Mily Topagy anebo Totapuri u Rámakrišny) nespěchejte. Není kam, protože dnes je pravé Peklo skutečně nadosah a nemusíte cestu k němu hledat až tak obskurním způsobem, jako jsou drogy, a jim podobné formy technik.

                  Znovu musím připomenout – základní nauka Buddhismu tuto složku neobsahuje (a neobsahuje ji v podstatě ani žádná reálně použitelná nauka, která je veřejně dostupná), to, že to někdo spojuje s dostupnou naukou, je dáno totálním nepochopením souvislostí a touhou co nejvíce zaujmout. Navíc – není to vůbec potřeba a většinou to ani nevede správným směrem do toho vnitřního klidu mysli.

                  1. A na odlehčení jeden příběh, který něco podobného popisuje s humorem:

                    Putovali spolu dva zenoví mniši Tansan a Ekido a dospěli k brodu. Na břehu stála překrásná mladá dívka v hedvábném kimonu. Očividně měla strach přejít přes řeku, protože ji vzedmuly silné deště.
                    Ekido se rychle podíval jinam. Naproti tomu Tansan nezaváhal a beze slova vzal dívku do náruče a přenesl ji přes řeku. Na druhém břehu ji opatrně postavil a oba mniši pokračovali mlčky v cestě.

                    Uplynula čtvrthodina, půlhodina, celá hodina. Tu Ekido vyhrkl: „Co to do tebe vjelo Tansane! Porušil si několik mnišských pravidel naráz. Jak sis té hezké dívky vůbec mohl všímat, natož se jí dotknout a přenést jí přes řeku?“ Tansan klidně opáčil: „Já jsem jí nechal u řeky, ty jí ještě neseš?“.

                    1. Ještě byste měl odhalit, co té dívce Tansan přenesl přes řeku, a rovněž, co oné dívce pak Tansan u řeky nechal – nebo se z příběhu nějaká informace ztratila?

                    2. Zakladateli,

                      otázka i pokus o dopověď byla z jiné roviny popisu, takže chcete-li pokračovat v jiném duchu, máte úplně volné pole působnosti… 😉

                    3. K 1. odstavci 🙂 -> naopak, to vám fakt věřím :-). Z mého pohledu, kdybyste uměl dokonale vysvětlovat se všemi potřebnými slovy co k tomu patří, tak byste musel být Budhou :-). Což o sobě jistě neprohlašujete :-).

                      Možná vás to překvapí, ale já jsem muslim a s islámem jsem věru spokojen. Kdybyste se mě ale zeptal na to co je islám, tak vám řeknu popravdě: „nevím“. Měl-li byste dál zájem se mnou mírumilovně komunikovat, tak bych vám řekl, že nejsem schopen z koránské arabštiny v současné době (ač bych věru velmi rád) „vydolovat“ co znamenají slova s kořenem „s-l-m“.
                      Nevím nakolik případně znáte arabštinu a odvozování významů slov z kořenů. Slova ‚islám‘, ‚muslim‘, ‚salám‘ apod. mají společný kořen s-l-m, tudíž jakékoliv tvary kořene s-l-m by měly odpovídat nějakému stejnému „tématu“ a to ať by se jednalo o podstatné jm., sloveso, přídavné jm. apod. Ona „stejná tématičnost“ by v češtině mohla být např. na slově ‚mluvit‘ a tvarech ‚mluva, mluvení, mluví, domlouvá, promlouvavý‘ apod.
                      Jenže Koránská arabština není moderní spisovnou arabštinou a není ani žádným z mnoha arabských nářečí, v těch ona „jedno-tématičnost“ na slovech se stejným kořenem neplatí, tam je to mnohdy „strašnej bordel“ kdy vyjímkou není např. ani to, že stejné slovo prý zároveň znamená i svůj opak :-).
                      Já mám za to, že Koránská arabština je jazyk unikátů, tzn. že neobsahuje žádná synonyma ani homonyma. A můžete si zkusit „zadumat“ nad tím, jak v takovém jazyce musí probíhat třeba vysvětlování :-).

                      V češtině když něco někomu vysvětlujete a nezná nějaké slovo a sdělí vám že nerozumí tomu slovu, tak asi jako první budete mít tendence spustit synonyma, např: kdyby cizinec néznal slovo „pěkná“, řekl byste „hezká“, „krásná“, „malebná“ apod. a čekal jestli se na některé slovo chytne. Když to nejde se synonymy, asi byste zkusil uvést nějaký příklad.

                      Jenže dokázal byste si představit, jaké musí být vysvětlování když tam synonyma ani homonyma nejsou nikdy :-)? Jde to, dokonce pro to znám nějaké zcela logické postupy, ale v tuto chvíli jistě ne zdaleka všechny. Uvedl bych příklad alespoň na jeden.
                      Kdybyste se mě zeptal „Kdo je Bůh?“, tak já bych vám to nijak nemohl vysvětlit, ale mohl bych vám něco o Něm velmi malilililinko přiblížit, například na základě „vylučování“ -> „Jelikož věřím že Aláh je naprosto Jedinečný, což znamená že aby byl vždy Jedinečný tak se musí vlastně neustále měnit -> tudíž Aláh především není žádná konstanta :-)“

                      Kdybyste mi jako budhista např. odvětil, že „v Boha“ (natož „Bohu“) nevěříte, tak bych to samozřejmě respektoval, neboť kdyby Bůh chtěl, tak by si vás přesvědčil sám. Ale kdybychom spolu dál mírumilovně komunikovali, tak bych vám také řekl, že mám dojem, že v některých budhistických textech to setsakra vypadá na to, že Aláh je tam zmíněn jakožto ‚Všechny Živé Bytosti‘ :-).
                      Něco jiného by bylo kdybych pak sáhl ještě do lakotštiny, ale nevím jestli jste se někdy setkal s Lakotským „Léčebným kruhem“ (angl. Medicine Wheel), nicméně popis ‚mysli‘ který jste mi napsal odpovídá téměř přesně určitému „dění“ v Lakotském „Léčebném kruhu“ – v „malém kruhu“ toho „Léčebného kruhu“.
                      A skutečně je toho mnohem víc, co mi při studiu Koránu připomíná různé „děje“ z budhizmu či „životu dle Vizí“.
                      Co se týká toho vniřního klidu, tak je možné, že na to aby člověk prožíval fakt klid, by možná teoreticky stačilo splnit jednu jedinou podmínku -> nemuset se vůbec rozhodovat o ničem ve vnějším světě. Ono asi bude vícero druhů různého „klidu“, ale určitě tento typ „klidu“ nastávající poté co se člověk nemusí rozhodovat o ničem ve vnějším světě, nemusí být až tak těžké – alespoň částečně a alespoň chvilkově – zažít na vlastní „pocity“ :-). Ale dosáhnout jenom klidu by z mého pohledu bylo poněkud nuda :-). Co by pak bylo s dotyky? Nemusí být vyloženě „pevný bod kterého by se dalo držet“, ale mám za to, že dosažení „klidu mysli“ by nemělo eliminovat Dotyky, neboť to vypadá, že jak něco eliminuje dotyky, tak je problém.

                      Co se týká těch sexujících sošek, tak jsem si ještě musel ověřit jestli průvodce nekecá a jestli jsou opravdu v párovém spojení – takže jsem se musel pořádně sehnout a kouknout zespodu stolku jestli je penis zasunut ve vagíně a byl :-). Ale tohle byli ti „hodní“, myslím že v některých „budhizmech“ je pro ně termín „mírná božstva“ :-).

                      ——
                      Trochu odbočím a uvedu jak mi jednou jeden kámoš vysvětloval kdo že jsou prý ti „hodní“ :-). Byl párkrát obchodně v Izraeli a říkal že tam jsou pořád někde nějaký vojáci či policajti s různými zbraněmi. Dále mi říkal: „V Čechách když máš zbroják, tak musíš pistoli nosit skrytou, protože kdybys jí měl venku, tak bys byl podezřelej. Ale v Izraeli to maj naopak, tam když máš vidět kvér tak to znamená že si ten hodnej. A tomu bys nevěřil jak obrovský kvéry tam některý z nich maj. Takže čim větší kvér tam někdo má v ruce, tím je hodnější 🙂 🙂 :-)“.
                      ——

                      Co v se však týká těch mírných a hněvivých „božstev“ tak mám za to, že Aláh žádná božstva nevytváří a nikdy nehodlal a nehodlá. Naprosto by to nedávalo smysl, neboť nejenže je Jedinečný, ale je naprosto nadfenomenálně vtipný :-). Což v případě hierarchizování hierarchizovači nejsou, jakmile třeba dojde na to, že někdo z „vyšší sorty“ má být „přesunut do nižší“, tak i kdyby předtím byl jakýkoliv vtipálek, bude to brát setsakra vážně!

                      Třeba v různých křesťanstvích všelijak velebí tzv. prý svaté či anděly (finálně-stylem: „Hlavně-vážně!“ a „Ty vykonej!, Vy (tomu věřící) musíte udělat … !!“), což jsou prý jakési bytosti které prý oplývají jakýmisi prý Božskými schopnostmi ale nejsou prý Bohem. Já mám za to, že Bůh je od sebe své schopnosti neodděluje a nikomu nedal žádné mocnářské prostřednictví nad jinými. Mohl bych se pokusit uvést nějaké vlastní překlady a výklady z Koránu, ale to bych musel udělat jak jsem zvyklý, do PDF, neboť používám hodně obsáhlé formátování a barvy a to zde v diskuzi nejde – a vytváření takových dokumentů je většinou hodně časově náročné.

                      Mám však za to, že samotné slovo Budha znamená „dokonalé vysvětlování“. Ti „hodní“ Budhové znamenají schopnost vysvětlovat nějaké děje/javy/události tak jak jsou, jak fugnují apod.; kdežto ti „hněviví“ znamenají vysvětlování proč něco nemůže být třeba tak, jak si to dotyčný třeba myslí.
                      Příklad na ‚hněvivé‘ v češtině by byl třeba s i/y: -> Např. ve větě ‚podal mi bit‘ v povídce o kutilství a šroubování akuvrtačkou se píše měkké ‚i‘ ve slově ‚bit‘ -> A nemůže tam být ypsilon, neboť to by znamenalo, že ti podal svůj barák :-).

                      Sice mám psavou, ale píši to offline a v komentáři na webu už tohle asi bude hodně dlouhé. Ještě k těm drogám. Před pár lety bych ještě jen tvrdil že drogy jsou špatné a k tomu to zdůvodňoval třeba narušováním pozornosti, destrukcí psychiky i těla apod. Ale to podle mě není to co skutečně drogy dělají.
                      Podle mě drogy umí skvěle jednu jedinou věc -> umí naprosto rozbít tzv. sociální bubliny. Člověku co začne fetovat drogy naprosto rozflákají v podstatě veškeré sociální bubliny co má. Problém je ten, že feťáci či jim pomáhající se je z toho snaží dostat tak, že je opět chtějí „socializovat“ čili v podstatě znovuzačlenit do nějaké sociální bubliny. Jenže co se děje opakovaně, je setsakra nudné, šedoucí, a velmi vyčerpávající to vybudovávat zase od začátku.

                      Co je však typické ve vztahu učitel/žák je to, že žák vlastně sám sebe ponižuje před někým (učitelem) s kým si je jako se stvořenou bytostí roven. A špatný učitel nejenže žáky nutí přijmout vybájený systém konstant které vůbec nemají vliv na to jak co funguje a jak se co chová, ale sám si připadá jako kdosi víc než čím je – jedna ze stvořených bytostí.

                      Už se ani nedivím, že někteří „Mistři“ vyloženě odháněli své „žáky“ :-). Neboť ti zřejmě sveřepě odmítali pochopit, že jediné co má pro jedince Smysl je Vlastní Cesta (Středu), neboť jen na té se nikdy nic nezopakuje :-).

                    4. Kamile,

                      zkuste tedy napsat váš pohled na islám, protože v této zemi je islám – často nprávem – spojován s jinými věcmi, které lidi odrazují i jen pochopit, že kdyby to skutečně bylo tak, jak je nám předestíráno, nedalo by se s tím žít.

                      A to, co stvoříte (bez barev a okrásek) zkuste poslat na „zakladatelův“ kontaktní e-mail…

                      Třeba se od vás dozvíme inspirativní prvky, které bychom v islámu nikdy nehledali…

                    5. Oldo,

                      nazývejte si to jak chcete, ale když si přeštete tohle:

                      Autor: Zakladatel
                      Zakladatel tohoto webu, vybavený absolutní pravomocí. Nepředvídatelný a prchlivý. Je účelné být s ním zadobře. Možná, že není tak zlý, jak se dělá – lépe však na to nespoléhat.

                      přijměte i mou radu – nedrážděte zakladatele bosou nohou…

                    6. Reakce na Anonym 17:12 -> cit.: A to, co stvoříte (bez barev a okrásek) …

                      Bez barev to věru nejde :-), z kvality v následné ukázce nehodlám slevit, proto když někomu něco posílám tak je to většinou v PDF 🙂

                      http://imgway.cz/s/d6Zk

                    7. anonym
                      viete, keby ste si prečítal môj koment o prečítaní 2x a neponáhľal sa s „ego“ odpoveďou, tak by ste si možno všimol.
                      Chcel som nahrávku na smeč nechať zakladateli, ale on ešte zareaguje 🙂
                      Keďže ten príbeh poznám a vedel som na 99,99 %, že ho aj šéfík pozná, musel som si ten príbeh prečítať pozorne, lebo len tak by zakladatel netrollil, takže som tam tušil gramatickú chybu.
                      Ďalej je to na Vás.

                    8. No jo, Oldo je ve srovnání s ostatními v obrovské výhodě: známe se roky. Oldo už ví, co mám rád a co mě dopálí. – Ano, je tam gramatická chyba: nesprávný tvar zájmena, ji/jí. Hle:

                      Ty ji ještě neseš = ještě neseš tu dívku. Neseš koho, co – 4. pád, ji, krátké „i“.
                      Ty jí ještě neseš = ty ještě (něco) neseš té dívce. Neseš komu, čemu, 3. pád, jí, dlouhé „ííííí“.

                      Když tohle někdo nerozlišuje/plete, to bych vraždil. – U cizinců jsem schopen to tolerovat a odpouštět.

                    9. Pro Kamila Landu, doufám, že jsem se strefil do odpovědního vlákna tím, že to píšu pod poslední možnost „odpovědět“. Asi to nenaváže na ten váš dlouhatánský text (bych měl skoro žárlit, jak jste dlouhej 🙂 ), ale snad to nebude vyloženě někde jinde.

                      Zaujalo mě, že jedinečnost svého boha vidíte v jeho proměnlivosti. Že onu originalitu vidíte právě vázánu v proměnách. Od především křesťanských věřících jsem vždycky slyšel, že jejich bůh je jedinečný ve své absolutnosti. Obráceně řečeno, že právě jeho absolutnost je jedinečná. Proto, že je dosažitelná jen a pouze bohem, že právě on sám je tím absolutnem. A v tom absolutnu spočívá jak neměnnost, tak proměnlivost, především jeho nedosažitelnost pro uchopení lidským rozumem a vnímáním.

                      Udává se, že originální text koránu je psán originálním druhem zápisu. A jakýkoli jeho překlad už není odpovídající originálu, už jej nějak deformuje.
                      Nevím, zda jste ode mne četl, že jsem nevěřící. Takový, který se ale zajímá zejména o abrahámovská náboženství. Mám na ně proto svůj vnější pohled, ale pokud je možnost, zeptám se příslušníků některého z nich.
                      Lze tedy ve smyslu pochopitelnosti srovnat originalitu toho zápisu například se starohebrejštinou? Z ní překládal Origenes do řečtiny SZ, takzvanou Septuagintu, což musel být značný „oříšek“. Ta otázka mě napadla u toho vašeho s-l-m, protože předmasoretská hebrejština nedbá na skloňování, časování, interpunkci, dokonce některé znaky znamenají jiné písmeno, jsou-li uprostřed, a jiné, jsou-li na začátku nebo na konci slova.
                      Kteří imámové vlastně můžou tvrdit, že tomu textu rozumí v originálním pojetí?

          1. Takhle Zakladateli, jak vaše včerejší definice tak dnešní Anonymovi se podstatně opírají o termín mysl, bez jehož vyjasnění to dává jen částečný smysl – alespoň tedy mně.

            Já mám skutečně radost že jsem se dozvěděl několik „definicí“ a to dokonce z různých „směrů budhizmu“ aniž by se můj dotaz někdo snažil obejít tím, že mi začne vysvětlovat druhy meditací atd.
            Ty definice beztak zapomenu, ale ona radost i jiné postřehy které jsem z různých komentářů „zavnímal“ jsou pro mě prostě skutečně přínosem.

              1. Jen drobný technický dotaz, jde používat kurzíva i pro běžného komentujícího? Jestli ano – jak? A třeba tučnost/podtržení?

      2. Hehe. Pana Landu níže můžete brát buď také jako semínko, které jste právě fertilizoval, nebo ovšem jako karmickou odplatu za to, že si tu natřásáte budhistická pírka. Svět nám vždy nastaví nějaké vhodné zrcadlo 🙂

              1. Já myslím, že je dobré ji občas trochu vynést na světlo, aby se přede mnou neschovávala. Ale to samé by platilo i třeba o vašem egu, nemyslíte?

                Pročpak jsme tu asi na sebe narazili? Copa nám tím asi chce zrcadlo prozradit o nás samotných?

                1. Myslíte to jako „podle sebe soudím tebe?“
                  Tuhle hru nemá smysl hrát…
                  Zkuste to opačně – zapomenu sama na sebe abych viděla bez svých zkreslení…

                  Tisíce děkovných dopisů… Mimochodem.

                  1. Ale já přeci tu svou ješitnost i ego přiznávám, co víc po mně chcete? Abych je zapírala jako Vy?

                    A co se týče semínka, tak tomu rozhodně není jedno, kde nese plody. Resp. kvalita plodů je přímo závislá na vhodnosti půdy, do které semínko zasadíme.

                    1. Myslím, že tomu semínku je to úplně šuma fuk, protože ono obětuje svou existenci naději na pokračování existence, o kterém ale ví, že půjde zcela a úplně mimo něj…

                      V tom vlastním odevzdání se toho semínka pro věci budoucí bez nároku na vlastní účast v těch budoucích dějích je pouhá důvěra, že jeho obět vlastní existence nebude marná.

                      Ale naopak, pokud by se snažilo svou vlastní existenci zachovat, je jisté, že žádná budoucnot, žádné pokračování nikdy nemůže nastat.

                      Vše ostatní jsou jen plané výmluvy, jak se pokusit tuto skutečnost nějak zašmoulit…

                    2. Podívejte, o plodech toho semínka jste začal vy. Takže semínku je možná jedno, jaké ty plody budou, ale rozhodně to není jedno jejich konzumentům. Těm se mohou kyselá pláňata na východní půdu nastavených semínek zasazených do západního úhoru zajídat.

                      A tahle kyselá pláňata si někdy přímo říkají o trochu toho vytrolení. Ale už mě to taky nebaví, takže mnoho zdaru ve vaší povýšeně blahosklonné misijní práci mezi západními lidožrouty !

                    3. Když použijeme vaší analogii a spojíme ji s tématem, které toto téma spustilo – pokud jste ochotná nechat sebe samu zkonzumovat, tak vám už přeci je úplně k ničemu, jaký pocit to vyvolá v těch konzumentech, protože – než ta konzumace vůbec nastane, vy ztratíte možnost ji jakkoli zachytit, treba už jen tím, že budete úpěnlivě zvonit u Petrovy úzké branky – a Petrova kritéria hodnocení dobrého a zlého se s vysokou pravděpodobností budou lišit od těch, která jste si pro sebe nastavila sama…

                    4. Když použijeme vaší analogii a spojíme ji s tématem, které toto téma spustilo – pokud jste ochotná nechat sebe samu zkonzumovat, tak vám už přeci je úplně k ničemu, jaký pocit to vyvolá v těch konzumentech, protože – než ta konzumace vůbec nastane, vy ztratíte možnost ji jakkoli zachytit, treba už jen tím, že budete úpěnlivě zvonit u Petrovy úzké branky – a Petrova kritéria hodnocení dobrého a zlého se s vysokou pravděpodobností budou lišit od těch, která jste si pro sebe nastavila sama…

                      Nevnucujte mi furt svůj budhistický pohled na svět, když jsem jasně řekla, že ho nesdílím. Vy budhisti furt myslíte jen na sebe, a ještě to vydáváte za ctnost. Pro mne je důležité, abych netrávila konzumenty svými nezralými jablíčky, protože v mém systému víry to je tak správně. Spokojte se se svým Budhou – můj Petr neposuzuje až tak nějaká objektivní kritéria toho, co je dobré a zlé, ale oceňuje autenticky dobrou intenci.

                      Nemůžu uvěřit tomu, že se tu už tak dlouho bavím s někým, kterého těší utrpení tibetských nevolníků, protože je to přeci spasí. K Mengelemu už jen krůček – vlastně asi taky odkarmoval své pokusné králíky, žejo.

                    5. Jste ve víru svých emocí – pokud se podíváte, nikde není zmíněno nic o nějaké sounálěžitosti mých vyjádření s buddhismem – kde jste to vzala vy, nechám na vás.

                      A to, že diktujete Petrovi, jak se na vás má „dívat“ může vést i k situaci, že u té branky potkáte Petronela…

                      A ta myšlenka o tom, že vaše názory jsou přenosné na jinou kulturu, a hlavně ty vaše jsou LEPŠÍ, je všem jistě velmi srozumitelná – příkladem budiž za všechny další Lybie….

                      Myslím, že není potřeba toto téma dále přežvykovat. Pozice jsou jasné.

      3. Tak přece jen sem ještě napíšu. Jak to bude dlouhé ještě nevím. Výhodou je, že kromě Zakladatele, který, jak pravil, se tomu nevyhne, si to nezájemce nemusí číst.

        Dám to sem, doufám, že jsem se strefil pod Anonyma, který tím založil vlákno. Pročetl jsem si diskuse Kamil Landa versus ostatní, což se mi coby pozorovateli líbilo, a k čemuž chci mít postřehy. Tak se teda pokouším, aby se to zobrazilo zhruba poblíž toho, kdy ty diskuse končí.

        Nejprve jsem to pročítal nestranně. Do té doby, dokud jsem si neuvědomil, že nestranným tam být právě kvůli přítomnosti / nepřítomnosti „věřícího genu“ nejde. Tak jsem pokračoval pokusně empaticky. Pokus totiž může být omyl, protože empatie nesahá do nekonečna. Takže jsem Kamilovi trochu stranil, protože vrána k vráně sedá. Do jaké míry tím budou ovlivněny mé posudky, to je ale na posouzení toho, kdo to bude číst. Ale myslím si, že zas tolik nebudou. Zakladateli, jako sori, zdá se, že to bude zase delší… 🙂

        Vycházím z poctivosti diskutujících, tzn. že Kamil se poctivě ptá a ostatní mu poctivě odpovídají. Na to, co je to ta meditace, co soucit, osvícení. A ta mysl, tam už to ale dopadlo všelijak (čímž nemyslím Anonyma). Poctivostí myslím opravdový původní zájem o obdržení vysvětlení i opravdový původní zájem o poskytnutí vysvětlení. A pokusil jsem se pochytit atmosféru těch diskusí. Jaké pocity mohli u toho mít tázající se a odpovídající.

        Takže první postřeh – Pánečku, jsem dobrej! 🙂 V tom, že jsem už před čtením předpokládal, že zejména vysvětlující strana se sice bude snažit o nepřítomnost emoce, ale stejně se jí nepodaří ji zakrýt. V tomto případě podrážděnost. Vyplývající z toho, že tazatel má konkrétní otázky „technického“ charakteru, na kterých tvrdošíjně trvá. I po snaze vysvětlit mu, že na ně nelze jednoznačně odpovědět právě proto, že věci, na které je tázáno, nemají technickou podstatu.
        Emoci tazatelovu jsem prakticky nezaznamenal. Přítomnost nějaké ale předpokládám, protože posuzuji podle sebe. Takže tipuji na jistou rozmrzelost z nekonkrétna.

        Druhý postřeh – Furt jsem dobrej! ?) V ani jedné diskusi se neobjevilo zrnko vzájemného porozumění si v předmětu diskuse. I to jsem předpokládal.

        Další postřeh – Jsem čím dál lepší! 🙂 Opět jsem předpokládal, že k tomu dojde. K tomu, že tazateli bude vmeteno, jaký je to neslušný a protivný tvor. S odpověďmi totiž konstantně nebyl spokojen právě pro tu jejich nekonkrétnost. I přesto, že mu bylo sděleno, že jakkoli tady všude možně od nich zaznívá, že techniky k příslušným věcem jsou známy a jsou hodnotně popsány, stejně tak i věci samé, kterých je tím dosaženo. Ale že konkrétně to prostě vysvětlit nelze. Došlo tedy k onomu vmetení – jestlipak se vůbec ptáš doopravdy? Jestlipak si netropíš ko.., ehm, netropíš legraci? A pokud doopravdy, k čemu ti bude, když se to teda dozvíš?
        Má odpověď na to k čemu by byla, že by mi to prostě pomohlo dostat se blíž k porozumění či pocitovému pochopení věci. Nepřetvařuji se v hlubokém zájmu o ni, ale to téma i ta slova se objevily v článku i v diskusi pod ním. Proto si aktuálně chci posunout své znalosti.
        Tazatelovu emoci bych tu vnímal. Typu – co podle nich dělám tak špatně? Proč mi to podsouvají, když nechci od nich víc, než aspoň pokus o přece jen racionálnější popis té neracionality…

        Další postřeh – Není to samochvála! Znovu si uznale klepu na rameno! 🙂 Došlo i k dalšímu mnou předpokládanému. Tazatel je plevel. Kyselý plod. Ve smyslu své nedozrálosti a de facto nedozratelnosti. To ovšem vidí pouze dozrálí, v některém případě věděním až eruptivně přezrálí…

        A poslední postřeh – Já na co šáhnu, kvete mi pod rukama! Zase jsem to dopředu věděl! 🙂 Předávání některých nepředatelných mouder je nerealizovatelné. Přijímače ovšem nejsou nastaveny chybně. Nepřítomnost transformátoru transcendentna není jejich chybou či vadou. Není to samozřejmě ani kladem. Takovou kvalitativní stupnici nepoužívám ve svém pozorování, a řekl bych, že ani tazatel u tázání. Nepřítomnosti transformátoru přináší nulovou možnost transformace, což je ovšem stav přijímače nikoli v kvalitativním smyslu, V čemžto se tazatel a vysvětlující rozcházejí.

        I se mnou se rozcházejí. Jsem sice přesvědčen, že nikdo nechtěl tazateli (přesněji téměř nikdo nechtěl…) v průběhu vysvětlování dávat najevo něco ve smyslu – „podívej, v čem jsem já lepší“. Jen se obávám, že i přes jakési předčasné ukončení zápasu, protože soupeři si navzájem neuznali góly, v některých odpovídajících zůstal (nepříliš transcendentální) pocit, že tazatel byl aspoň v tom horší, že se tak protivně ptal, i když musel vidět, jak se jim to nelíbí. A v tazateli pocit hrachu a zdi.

        Bude-li to někdo číst, a to dokonce až do konce, osobně doufám, že mu to nepřijde jako mé usurpování si vědění všeho o všem. Že mi uzná, že jde skutečně jen o můj „empatický“ vhled. O mé vstřebání té diskusní atmosféry.
        V jiném svém dlouhém psaní jsem tzv. radil, co bych dělal/nedělal na místě vysvětlujícího nějakou svoji víru. Zde tedy ještě jedna „rada“, i když někde to tu už bylo. Dokonce myslím, že víc, než jednou. Takže, kromě nejednoznačných a neuchopitelných výrazů bych to o té své víře nepopisoval zejména slovem „vyšší“. Ani žádným podobným, ve kterém už je viditelně obsaženo kvalitativní stupňování. Ani myšleno ne v tom smyslu. Pouze v případě popisu svého osobního vztahu k té víře či subjektu víry. V psané formě, pokud tam není dovysvětleno, že tak to míněno není, to ten jaksi „pyšný“ dojem nezbytně navodí.

        1. Sdělíte mi prosím důvod(y) proč jste druhou větu posledního odstavce formuloval tak jak jste ji formuloval?

          K vašemu komentáři který je výše ohledně originality Koránu a nepřeložitelnosti – dá-li mi Aláh – zítra za dne :-).

          1. Teď nevím, kterou konkrétně větu máte na mysli. Jestli – „že mi uzná…“, potom ve spleti komentářů je také od jedné komentující. Už to nebudu hledat, ale tuším něco ve smyslu, že kdo zná něco o něčem, hned si myslí, že ví vše o všem. Vztahovačně jsem si to proto vztáhl na sebe, protože mi zaslala pár přímých i „oklikových“ signálů, kde jsem ne pokaždé si byl jistý, zda komentuje skutečně to, co jsem napsal. Jak říkám – jsem vztahovačný 🙂

            Na vaši odpověď jsem bez přetvářky zvědav, protože stará věroučná lingvistika mne opravdu zajímá. Snad to nepokazím, to vaše „dá-li mi Aláh“ je foneticky – inšalah. Čímž ale nenaznačuji, jak velký jsem ten jazykozpytec. To já se hned níž budu vytahovat mnohem víc 🙂

            K té lingvistice, kdesi jsem četl věc, která mi přijde také velmi zajímavá. Nemálo věřících je na svoji víru dosti citlivých, snad se vás tím tedy příliš nedotknu. Jak jsem uvedl, jsem ten nevěřící a na věci kolem víry se proto takovým, tedy technicko-popisným způsobem dívám.
            V současném Jemenu byly nalezeny svitky, pocházející z IX. stol. a obsahující texty Koránu. Psány byly čímsi jako směsicí hebrejštiny a aramejštiny. A byla tam i „džaurům“ známá pasáž o 72 pannách, které čekají na pravého muslima v nebi. Jeden německý archeolog to přeložil. Odhlédne-li se od čísla 72, které je kupodivu totožné právě se Septuagintou, na které mělo pracovat 72 učenců (samotný ten název tuším znamená právě to číslo), našel tam pro to chybějící skloňování, interpunkci atd. taky jiný možný způsob čtení. To „72“ jako zástupný výraz pro „mnoho“, a výraz „panna“ může být taky ve významu „hrozen vína“. Neboli, na pravého muslima v nebi může čekat spousta vinných hroznů…

            1. O té koránské arabštině se chystám napsat během dne – musím vzít ohled na svůj zdravotní stav, mám dlouhodobě problémy s páteří a už včera jsem měl dost přetažený krk a dneska tomu počítači nejspíš nebudu moci dát tolik, ale uvidí se, psavou mám :-)!. Možná to dokončím až večer, kdyžtak bych – dal-li by mi Aláh – dal vědět že jsem třeba v půlce třeba s předpokládaným kdy-dokončením. To ‚inšáláh‘ do toho chystám zahrnout též.

              —–
              @s těmi pocity rozepsáno od včera:
              Začnu od „předkonce“ :-). Pocit hrachu a zdi skutečně ne. Skutečně skutečně ne :-). Já nechtěl nikoho o ničem přesvědčovat a myslím, že tento pocit se dostavuje primárně tehdy, když někdo chce jiné vytrvale přesvědčit o něčem co považuje za lepší a oni se zkrátka nedaj a nedaj.

              #: Typu – co podle nich dělám tak špatně? Proč mi to podsouvají, když nechci od nich víc, než aspoň pokus o přece jen racionálnější popis té neracionality.
              Za mě hodně přesný a hodně dobrý, byť né na 100%. Ale skutečně hodně přesný a hodně dobrý. Ale ono tam těch pocitů u mě bylo víc a v podstatě „paralelně“. Vystihl jste jeden a popsal pěkně „vyměkčeně“.

              #: jistou rozmrzelost z nekonkrétna.
              Taky pěkný, byť u mě ani ne tak rozmrzelost z nekonkrétna jako spíš rozmrzelost z toho že i dost inteligentní lidé s mnohdy velmi zajímavou schopností popisovat různě „děje“ se – a věru nejpřesněji (tedy holt s podrážděním) – „stále chovají jak kreténi a připadá jim to správné!“. Avšak na druhou stranu i určité uvědomění, že nemají na výběr a není v jejich možnostech to změnit, i když si myslí že ano {a pro toto se již popis pocitů asi hledá hůře}. /ale to byly „pocity dříve“, už jsem jim leccos odpustil :-)/

              Ale za mně nejbravurněji jste vystihl podrážděnost. Fakt dobrý!

              Co se dále týká mě, tak jste očividně obdařen úplně jiným způsobem uvažováním kterému pro mě není zrovna jednoduché porozumět, ale který není (či možná přesněji „fakt nechce být“) nepřátelský. Pocit typu „v zápase si navzájem neuznali góly“ jde naprosto mimo mě, já nikdy na zápasy nebyl a nejlepší zápas jsem si užil jednou v životě při vojelbalu – kdy jsem přesvědčil ostatní že si prostě budem „pinkat“ ale nebudem to počítat. Srandy přehršle u toho bylo :-). Ale nikdy jsem o nepočítání nepřesvědčil nikoho třeba při hraní fotbalu (natolik ten fočus vždycky zvážněli); pro ty byly finální počty/výčty/výsměšky/posměšky kámošům (v daném zápase a chvílích však nikoliv kámošům nýbrž soupeřům), že dali početně konkrétně tolik gólů prostě neoželitelné. S pocity (jedněmi z vícera) třeba „jo-jo-jo, já-sem-pros-tě dob-rej! (pomlčky tam znamenají: se slabikováním jak v některých indiánských jazycích)“.

              —–
              @dnes
              Ta druhá věta byla ona. Díky za vysvětlení. Jistě pro vás nebude překvapením že s jistým druhem paranoji (kterým oplývám) se věta „Že mi uzná“ dá velmi snadno „zavnímat“ jako další pokus o nějaké tvrdošíjné uznání stylem „malé děcko si hodlá vydupat“ :-). Ale „zahloubal jsem se více“. Mně se vaše texty čtou celkem dobře, ale chápe se mi to mnohem hůře, asi tak polovinu „pochopím“ celkem snadno a polovinu téměř vůbec. Dovolil bych si napsat definici soucitu kterou jsem „/dovymyslel/“ včera a z které tedy vycházím pro další část příspěvku.

              Soucit = schopnost porozumět písemnému projevu toho, který si svou cestu hledá sám.

              Důvody proč to tak beru by byly na několik stran, to nyní vypisovat nebudu, ale doufám, že mi Aláh dá – někdy později – z toho třeba udělat pěkné PDF.

              {Nelekněte se nyní přeskáčky jakoby k jinému tématu :-)}
              Vy umíte italsky? Zkoušel jsem co mi vyhodí gůgltrancka a DeepL na vaši přezdívku a gůgltrancka se s autodetekcí jazyka asi blýskla -> z italštiny prý piccolomini=maličcí. Seznam slovník mi ukázal piccolo=malý a ‚mini‘ je asi tvar zdrobněliny.
              Vzpomněl jsem si na film ‚Obsluhoval jsem anglického krále‘ kde „malý pikolík“ toužil nějakou „svou částí“ po uznání od těch větších. A vzpomněl jsem si i na jakousi „před-potyčku“ s jedním kamarádem snad v první třídě, který byl asi o hlavu menší, nějak jsme se slovně rafli a on si na mě nějak začal dost „vyskakovat“ a mně v tu chvíli problesklo hlavou „kurva tak malej a tak si vyskakuje, dyť to je na ránu“. Ale myslím že jsem nic neřekl a on přestal. A co si vybavuji tak jsme se nikdy nepoprali :-).
              Ještě docela veselý to bylo když se se mnou a ještě jedním kámošem poprvé řádně opil. Stáhli jsme tuším téměř flašku ferneta, téměř flašku bífítra a něco domácí kontušovky. Druhý den mi ukazoval s jakým smrčkem si cestou domů skvěle pokecal (skutečně to prý byl výtečný dialog!, když bylo nutno si odpočinout si od lezu nejlépe po čtyřech než plazu). A zanadával si na staršího bráchu: „ta kurva brácha, mně bylo ráno strašně blbě a jak se doma rodiče potlemovali *mladej se nám poprvé ožral* tak přišel brácha a uznale mi poklepal na rameno a říkal *tak ty ses taky už vožral, tak na to si připijem :-)!* a vytáhl flašku a nalil frťana. Mně se tak zvedl kufr, že sem byl rád že sem doběhl do koupelny a poblil celou vanu i když už nemělo bejt co blejt :-).“

              Nadále oddán uvedené definici soucitu mám dojem, že by se mi texty od vás „chápali“ lépe, kdyby tam byla ta vaše vlastní cesta a nikoliv – jak v případě onoho filmového číšníka, že vlastní cesta byla přerušena z důvodu touhy zrealizovat nějaké ‚ujeťárny‘. Nebo jinak, prostě mi připadá že onen filmový hrdina (a možná i můj kamarád) byli na vlastní cestě, ale přišla na ně touha dát se na nějaké ujeťárny a oni prostě ty ujeťárny začli realizovat, prostě se do toho pustili – a vlastní cestu „jaxi“ ztratili (pro nějaký ujeťárny). Myslím že v tom filmu bylo dost scén na které je termín ‚ujeťárny‘ velmi přesný :-).

              1. Snad vám krk umožní aspoň čtení…

                Ty pocitovky mě u lidí, obhajující víru nějakého typu, baví odhadovat. Stejně tak pocity těch, kteří jim kladou ty tzv. nepříjemné otázky. Jsem si samozřejmě vědom, že se ne pokaždé do toho trefím, jsem ale rád, že u vás jsem byl poměrně úspěšný 🙂

                Mít pocity, které jsou emotivně zabarveny, to je naprosto přirozená věc. Bez toho by to na světě byla přímo extrémní nuda. Má poznámka – u nemála ale ty odhady jejich pocitů, psaných navíc ve stylu „o nich bez nich“, budí trochu jakoby žárlivost a pobouření, co se má co kdo rýpat v jejich věcech. Taky tím nemířím na nějaké nepojmenované „tamty“, protože se to týká každého včetně mě samotného.

                Odhady konkrétně zde jsou taky zrádné v tom, že psaná forma je pro vyjádření nuancí velmi nedokonalá. Viz hrách a zeď. Tím jsem chtěl vyjádřit pocit typu – ať se ptám jak se ptám, furt nic, čeho bych se mohl chytit. Jako bych snad házel… A ukončení zápasu s neuznanými góly, to je zase můj květnatý popis toho, že ty diskuse / polemiky / hovory šly do ztracena. S tím, že ani jedna strana nevyjádřila nějaký ucelenější souhlas nebo pochopení s vysvětlovacími a dotazovacími „argumenty“ strany opačné.

                Polemiky o víře, vedené mezi věřícím a nevěřícím či dvěma různě věřícími především nemají jak mít výsledek, ale taky nemají jak se odehrávat bezemočně. Můj názor, který podepírám empirií a osobními zkušenostmi, je ten, že u věřících mají emoce mnohem větší amplitudu, bez ohledu na to, zda je kupř. v psané formě dokážou nedat najevo. Jsou prostě přítomny. U nevěřících jsou samozřejmě přítomny taky, ale jejich „portfolia“ se s těmi věřícími překrývají jen částečně. U nevěřícího zejména není přítomna emoce „ochranná“, tzn. svoji nevíru nepotřebuje ochraňovat z niterního pocitu ohrožení nebo urážení své nevíry.

                Zde asi stojí za to nějak nadefinovat(?), co to znamená ta nevíra. Má to samozřejmě svá pojmenování, tzn. ateista a agnostik. Co ale pod nimi vnímat? Extrémní pohled, vyskytující se exkluzivně u některých věřících, je ten, že ateista jako takový věří v neexistenci boha-vyšší síly. Věřící u toho situaci poměřují v „binárním“ módu, tzn. „věření +“ a „věření -„, pokaždé ale věření. Takoví ateisté jistě jsou, ale je jich podle mě dost málo. Pro příklad – existují nějaké chrámy, zasvěcené neexistenci? Existují učení, tuto neexistenci oslavující a považující ji za nejvyšší metu poznání? (Chtěl-li by někdo argumentovat třeba marxismem, jen to svědčí o hlubokém nepochopení toho, co je to nevěřit.)

                „Běžný“ ateista má k paranormálním / nadpozemským jevům a existencím vztah pravděpodobnostní. Nevychází automaticky z toho, že to neexistuje, že pravděpodobnost = 0. Z jemu dostupných údajů ve prospěch a v neprospěch takové existence si ale učinil bilanci, jejímž závěrem je, že tou existencí či neexistencí se pro něj nemá smysl zabývat. Tato otázka jej míjí, je pro něj neatraktivní, protože tu míru pravděpodobnosti vnímá jako de facto nepodstatnou. Často jej taky vyloženě irituje, když někdo s vážnou tváří tvrdí např., že ze všech aktuálních hypotéz je jediná platná ta, že vesmír a život v něm jsou dílem zázraku, který učinila nějaká nadpozemská entita. Že se to ale nedokazuje, protože se k tomu dojde uvěřením.
                Pokud se nevěřící o takovou problematiku zajímá, velmi a velmi zřídka z titulu potřeby dokazovat onu neexistenci, ale ze zájmu o argumentaci druhé strany. Což dopadá bez vyjímky pokaždé tak, jak jste dopadl vy a vaši opozičníci.

                Ateismus taky má svůj rozptyl, kdy plynule přerůstá do agnosticismu. Ten má rozptyl ještě širší. Vše se děje na ose míry ochoty zabývat se pravděpodobností té existence. Ateistů typu „nezájem“ ale taky není vyloženě mnoho. Díval jsem se např. na výsledky sčítání lidu 2021, kde je to rozloženo. Taky na výsledky měření PEW.
                23% – nevěřím v žádného boha ani vyšší moc
                35% – nevěřím v žádného boha, ale věřím v nějakou vyšší moc
                8% – mám pochybnosti a spíš nevěřím
                13% – někdy věřím, někdy vůbec
                12% – někdy mám pochybnosti, ale věřím
                9% – věřím a nepochybuji o tom
                Jak je tedy vidno podíl mezi úplný nezájem a nějak silný zájem je 23 : 77

                Takže zpět k těm emocím. Ateista má při hovoru o víře s věřícím zklamání ze z jeho pohledu nepochopitelně nekonkrétních odpovědí, či rovnou ignorace otázek, které považuje za zásadní (na vašem příkladu vlastně vidíme, že to platí i mezi odlišně věřícími). Často to pak přerůstá v pošklebky, rozumějme utahování si. To je velmi přirozená lidská vlastnost, dochází k tomu v situacích zdaleka ne pouze mezináboženských či nábožensko-nenáboženských, kdy jeden už druhého považuje téměř za duševně handicapovaného. Ani ne tak často se utahuje ze subjektu té víry, jako spíš z jej podporující argumentace. Těch „pošklebků je ovšem velmi široká škála od neútočných lehce sarkastických po cíleně urážlivé. Věřící zase má pobouření právě z těch otázek, na které se „přece“ neodpovídá slovy, ale citem. A z toho, že u ateisty vidí absenci toho citu. Veškeré pošklebky začne dříve či později považovat právě za cíleně urážlivé, nejednou jej trápí vědomí, že cit věření je nepřenosný a tím pádem jeho citová argumentace u druhé strany nemůže mít váhu. „Pošklebky“ jsou nejsilnějším katalyzátorem negativních emocí.
                Víra sama je emoční prožitek. Často ten nejsilnější. Je proto přirozené, že věřící má velkou motivaci nejen ji chránit, ale i potřebu ji šířit a předávat. Nelze mu to vyčítat, protože podle jeho poctivého svědomí to je to nejvíc super, co jen je, tak to chce dopřát i jiným. O to větší je pak jeho zklamání, když je odmítán a ke všemu je mu to znevažováno. Proto je vůči nevěřícímu ve značné emoční nevýhodě.

                Asi už jsem zase taky dlouhej jak týden před výplatou, tak to přeruším. A signály, jak jste daleko, sem dávat nemusíte. Občas sem mrknu, a až to tu bude, tak to tu bude. Nakonec, možná to říkám ex post, protože to psaní mi taky nějaký čas zabralo, a vy jste mezitím už nějak dal o sobě vědět 🙂

                1. Super že jste to napsal, potřeboval jsem trochu povzbuzení tak že mrknu jestli jste třeba něco nepřipsal, potěšilo :-).
                  Mám dvě stránky a jsem poněkud mimo, krk vcelku dobrý, ale na „IQ“ je to náročnější (docela dost), ono pospojovat lakotštinu, Koránskou arabštinu a češtinu není tak jednoduché. Spíš mě poněkud štve, že mi ty dvě stránky nepřipadají moc vtipné ale poněkud až „vědecky nezáživné“. Takže dneska to fakt nebude.

                  Víra jako emoce je hodně zajímavá „definice“. Já mám pocity „nedodefinované“ s tělem, a emoce s hlasem. To je ale „přiblížení“ ve fyzické realitě a běžném bdělém stavu. Ovšem na úrovni snů jako jak „?“ :-). Navíc to je úroveň kde je právě již všechno Jedinečné, čili hlavně neulpět a nezasírat konstantami a ylogyckýmY bludy :-). [ylogickýmY: jako je třeba racionální/iracionální, tak ylogycké kdyby bylo od iracionální s měkkým ‚i‘, tak by se ale dalo tvrdit, že ‚ilogické‘ by mohlo být ‚i logické‘ – tudíž počáteční ypsilon, + jelikož bludy jsou doménou těch holt „zatvrzelých“, tak natvrdo i uprostřed, a nakonec proč né ani finálně dle pravdY „konec tupý všecko tupé“ :-).]

                  Citace: „Věřící zase má pobouření právě z těch otázek, na které se „přece“ neodpovídá slovy, ale citem“.
                  Kdepak, slova vždycky jsou! Bůh neukládá „duši=asi zvukové komunikaci“ nic co by nezvládla. Jen je najít a správně použít :-).

                  Citace: „A z toho, že u ateisty vidí absenci toho citu. + tak nějak do konce odstavce“
                  Spíš mi připadá že frustrace „věřícího z ateisty“ vychází z toho, že „věřící“ má pocit, že se mu za např. „vysvětlování čehosi prý vyššího/lepšího“ „chudáku nevěřícímu“ nedostalo nějaké „extáze“ po které neustále touží a která nějak natrvalo nepřichází a nepřichází :-).

                  ————–
                  V podstatě před dvěma roky jsem navštívil jednoho spolužáka ze střední, neviděli jsme se asi 20 let. Nebyli jsem tehdy až takoví kámoši kteří by se vídali nějak často, jen párkrát jsme spolu „vřele popili“. Ale vzpomínal jsem na něj jako na dobrého člověka a že i když jsem spolu moc frekventovaně nekamarádili, že ho rád vidím. Tak jsme spolu pěkně pokecali a docela ho tedy zajímalo jak to mám s tím „muslimstvím“. A jestli se též modlím apod. Že zná jednoho souseda muslima a o islám se občas zajímá, tak pokecá se sousedem. Avšak 4x (asi 2x i se zdůrazněním) prohlásil, že sám je ďaur, nevěřící pes! Ale jestli bych mu ukázal třeba kousek tý modlitby.
                  Jasně :-), když mi dáš nějakej ručník nebo deku; máš tady dřevěnou podlahu tak ať mě tolik netlačí kolena :-), tak se pomodlim celou [bylo léto a já tam byl na kole v cyklokraťasech a cyklotričku]
                  Předtím jsem mu i říkal, že si myslím že problémy jsou již na úrovni snů a že pokud se to nezmění ve snech, nevyléčí se to. A že do snů přivádí právě i islámská modlitba.
                  Během modlitby občas koukal poněkud vyvaleně a já se v jednu chvíli tak rozesmál, že jsem měl co dělat abych pokračoval.
                  Když jsem skončil, tak říkal dost vyvaleně: „Ty vole, tys byl snad v tranzu, já když viděl tvý oči, tak to byl fakt trans! A celou dobu sem měl hroznej pocit že si terorista a že najednou roztrhneš to tričko [cyklotričko upnutý na těle], objeví se tam nějak pás s výbušninama a ty to tady odpálíš!!!“ A po oddychu: „A čemu ses tak smál?“
                  Já popravdě: „Ty si vlastně první člověk kterej mě jako nemuslim požádal abych mu předvedl modlitbu. Oni ňáký muslimové jsou jako hrozně šťastný když jako šířej ten islám těm nemuslimům, ale to že já vlastně první svou *veřejnou modlitbu* ukázal člověkovi, kterej o sobě předtim 4x prohlásil že je nevěřící pes :-), tak to kdybych měl říkat někde v zahraničí, tak to mi asi nikdo nikdy neuvěří, to je fakt možný asi jenom v Čechách 🙂 🙂 :-).“
                  Tom: „jako jó, já to tvrdil ale …“ a už nenašel slov, a tak jsem se vřele smál a on „nějak nechápal“ … ale za chvíli už OK :-).

                  —–
                  Koukám že jste dopsal něco k soucitu, to si přečtu ale případně reakci nejspíš až zítra, když jsem začal psát tohle tak krk docela dobrý, ale nyní již tak moc ne :-(.

                  1. Krk má přednost, čtení kdyžtak zítra. Ale napíšu to už dnes 🙂

                    Zase to bude tlustý psaní, snad se z toho Zakladatel už rovnou nezblázní a snad to ještě skutečně nebude působit jako exhibování. Ale o těchto věcech se to nedá jen zkratkovitě shrknout do pár vět.

                    Nechám teď být to, že podle mého nevěřícího pohledu je ten níže zmíněný duševní stav de facto taky pouze tělesný. Že vše je podle mě pouze to tělo. Proto, že u „duševního“ stavu jde o sice zdaleka ještě ne uspokojivě popsaný, ale chemicko-elektromagnetický karneval různých synaptických dějů (což jistě u někoho může vyvolat přímo emotivní výbuch typu – je to blbec, je to blbec, je to hroznej blbec…! 🙂 ).
                    Celkem logicky se tím pro mě v lidském těle ani nevyskytuje nic jako duše. Tedy, duše jako element života, vložený b(B)ohem do hmoty. Mohlo by se diskutovat o tom, že ať vložený či nevložený (nebo „jinak“ vložený), ten element skutečně je něčím, co znamená samotný život, potažmo oživení hmoty. Ale k tomu ještě disponujeme pramálo vědomostmi.

                    Tak tedy, ten duševní stav je něco jako svět myšlenek a vjemů, kdy věření znamená permanentní přítomnost boha v tom duševním stavu a aplikace takové přítomnosti do vnímání celého okolního světa. Uvěřením a věřením došlo a dochází k tomu „vědění, způsobenému vírou“. Jinými slovy, uvěřením získané vědění věřící bez jakékoli pochybnosti vnímá jako skutečné vědění o existenci svého boha.
                    Podobným způsobem se samozřejmě do lidského vnímání dostávají i všechny ostatní věci. Rozdíl je v považování za platné uvěřením a považování za platné ověřením. Zde to uvádím ne pro měření kvality toho považování, ale jen pro odlišení cesty k tomu považování.

                    Jestli se mi – možná trochu kostrbatým způsobem – podařilo popsat ten vztah mezi věřícím a vírou, potom k té emoci.
                    To, že víra je emocí, je zkratka. Spíš by se asi mělo říct, že emotivní je ten samotný prožitek stavu víry/věření. Prožitek(soubor prožitků) je totiž doprovázen – přesněji sám tvořen – sympatiemi(souborem sympatií) k víře a subjektu víry. A antipatiemi(souborem antipatií) k odmítání té víry a věcem, které ta víra zavrhuje.

                    Jak popisujete třeba ten váš stav u modlitby, znamená to, že se přitom vzdalujete bdění a naopak přibližujete snění?
                    Pokud ano, tak tam jsem s celou svou empatií v háji. To nedávám. Snad jen něco „technického“ charakteru, že je to možná „pomůcka“, jak se přiblížit svému bohu. Jestli ano, tak zvnějšku vím co, ale dovnitř se nedostanu, protože nevím jak.
                    – Ještě s těmi emocemi, vnímáte nějakou popsatelnou ve smyslu sympatie, či vzrušení nebo uklidnění při tom přiblížení se (přibližujete-li se tedy)?
                    – Modlíte se takto stejným způsobem, jako jiní muslimové?
                    – Co od modlitby očekáváte vy? Zde viz oddělená pasáž

                    ————————————————-
                    Samostatná pasáž o modlitbě
                    Nevím, jak je to v islámu, u křesťanství jsem ale narazil na věru zásadní problém u modlení. Část modliteb je oslavných, nemalá jiná zase prosebných či přímluvných. Křesťanský bůh ale měl učinit jedno velmi zásadní rozhodnutí, které má podle té víry taky důsledně dodržovat. Věnoval totiž lidem onu svobodnou vůli, což znamená, že ať se děje co se děje, nikdy se jim do toho života nebude nijak montovat. Nechá je odžít si ten pozemský život se všemi plusy i mínusy, které přinese. Sami jsou pány svých činů. Přímé i nepřímé jejich důsledky, stejně tak co se k nim přichomejtne nebo oni k tomu přichomejtnou, vše jde mimo něj. Jen pak na konci to podle zásluh posílá nahóru a dólu.
                    Neboli – i kdyby se ten křesťan byl umodlil, je mu to platné jak mrtvému křesťanu, muslimu, židu a buddhistovi zimník. Přemítám tedy, zatím bez výsledku, jestli jsou ty modlitby předem očekávány jako nevyslyšeny a slouží jen pro ten pocit doufání ve vyslyšení.

                    Ještě mě teda napadají jiné příklady toho montování-nemontování se, protože např. katolická církev má oficiální seznam zázraků. Patří do nich např. události v portugalské Fátimě, taky Turínské plátno. A taky jedna mě obzvláště interesující věc, která ale ten institut božího nezasahování velmi eroduje. Mělo se stát snad v XVII. stol kdesi na španělském venkově. Mládenec nechal nohu pod povozem a museli mu ji uříznout. Byl náramně zbožný, nejvíc se modlil k Marii. V těch modlitbách ji prosil o tu nohu. No a po dvou letech takhle ráno kouká… a byla tam! Hned mazal za knězem, protože tu nohu tehdy pohřbili do svěcené půdy. Tak tam hrabali, rejpali, už tam nebyla.
                    Vsuvka – může to vypadat, že právě zrovna si utahuju a pošklebuju. Ne. Na internetu je vše dohledatelné.
                    Celé to píšu proto, že to je zřejmé porušení božího slova. Ale to je jen příklad. Těch porušení zejména Marií bylo neúrekom, třeba Karlovým mostem počínaje.

                    Odpovědi na tuto diskrepanci jsem se zatím od žádného křesťana nedočkal. Malá odbočka, ne sice se zlou, ale s nezodpovězenou jsem se setkal vlastně skoro všude, kde to zatouchá tou logikou. Když jsem se třeba ptal, odkud se mohlo vzít jméno démonů, které Ježíš z lidí zahnal do čuníků a ty do moře. Jmenovali se Legie. Do ev. logiky „velkých“ věcí se pouštět, možná prozatím, nebudu.
                    ————————————————

                    Jestli jsem pochopil, vy si to nejdřív nachystáte někde v texťáku a pak to zkorigujete a dáte sem. Já ne. Píšu z jedné vody načisto, takže se dostávám k subtématům a subtématům subtémat. Tak to aspoň odděluji odstavci. Mohl bych je často rovnou vynechat, ale pak to tam stejně dám. Když se sejdou dva takoví, to má pak admin vyloženě radost. Ale někteří vyložení grafoblázni píšou metrové komentáře všude a ke všemu. Nebo kratší, ale 30 za den. Takže jsme z toho venku 🙂

                    Konečně jsem se teda dostal k té zamýšlené otázce – jakých druhů jsou modlitby a jaké je očekávání jejich splnění v islámu? To druhé už se ptám výše, tady je ta otázka zkompletována.

                    „Obávám“ se celkem potenciálu pro další diskusi. Pro zbytečné zužování předpokládaného objemného textu navrhuji další texty dávat pode mne na začátku vlákna. S třeba citací prvních slov toho textu, na který je odpovídáno, aby se neztratila orientace. Snadno se na to pak mohou napojovat i komentáře ostatních, budou-li mít zájem se někde účastnit.

              2. Aha, tak jste tu ještě nebyl. A koukám, že jsem vám ještě na pár věcí neodpověděl.

                Třeba ten soucit. Osobně jsem naprosto spokojen s tím, jak to slovo vnímám celý život. Je mi někoho líto. Soucítím s ním. Proto, že co se mu stalo považuju za pro něj bolestivé a mrzí mě, že se mu to stalo. Nechtěl jsem, aby se mu to stalo. Taky v rámci soucitu, cítím-li jej, neudělám nebo neřeknu něco, o čem si myslím, že by jej nějak ranilo.
                Buddhistické vnímání toho výrazu ponechám na nich. No a váš soucit 🙂 se mnou, good luck nám oběma. Vám, abyste to po mě dokázal přečíst, mně, abych byl čitelný. Good luck i p. t. čtenářstvu.

                A ptal jste se na ten nick. Ano, je to „poselství a signál“. Ne ale z nějakého hlubokého celoživotna, jen mě ve chvíli registrace sem napadlo takový použít. Chvíli předtím jsem si o tom dobračisku četl, takže šup tam s ním. Enea Silvio Bartolomeo Piccolomini, neboli papež Pius II.
                Proč tedy církevní nick? Jsem silný církevní opozičník. Ne věroučný, sice sám nevěřím, ale druhým bych nepoložil klacík (za podmínky, že jej nepokládají oni mě). Ale církevní jsem tělem i duší.
                Proč zrovna papež? Proto, že jsem před nedávnem četl Avro Manhattana. Zrovna jeho podání papežské historie je velmi plnotučné. Tu vyslýchání předchozího zemřelého a exhumovaného papeže, tu byznys s kardinálskými klobouky, kdy jejich novopečení majitelé brzy „z naprosto běžných důvodů“ umírají a jejich klobouky jsou opět k prodeji. Tu velmi bujné večírky v nejsvatějších chrámových prostorách, tu zase „nesouhlas“ s upalováníčkem čarodějnic. Nebo „přeřeknutí se“, že čím budou poddaní nevzdělanější, tím líp pro nás atd. atd.
                A proč tento papež? Proto, že Pius – Piccolomini napsal o naší zemi historické pojednání. On je teda papež z poloviny XV. století. Dovoluju si do té historie taky nahlížet, a co jsem se od něj teda dočetl třeba o posledních Přemyslovcích, tak to jsem koukal jak jetel.

                Takže, jsem běžného růstu kousek nad 180, menším ani nejmenším se stát nechci ani v přeneseném významu… 🙂

  12. Já praktikuji Dzogčhen (přirozeně dokonalý stav) a poznal jsem za léta praxe, že všichni praktici (né věřící či vykonavatelé rituálů) všech druhů duchovní praxe mají základ stejný.
    Křesťan praktik má stejný základ praxe jako hinduista praktik, budhista praktik, zenbudhista atd.
    Rozdíly jsou v postupech, ale to ČÍM se usiluje je všem společné.

    Ten jednotící prvek který všechny spojuje je i základním cílem. V buddhismu uvědomnění si buddhovské podstaty, křesťanství poznání Krista, Hinduismu uvědomnění si Atman, a tak dále.
    O tom co dělat s tímto poznáním se názory škola od školy různí.

    Hlavní na duchovní praxi – jakékoliv, je poznání toho ČÍM se usiluje – to všechny způsoby praxí sjednocuje – způsoby praxe (jak dosáhnout tohoto poznání) ty jsou rozdílné.
    To, že je potřeba toto poznání/ uvědomění ustálit je jednotící pro všechny. Způsoby jak na to, ty už se zase různí.

    Jinak hezký článek, ale stejně jako u mých kamarádů kteří praktikují či praktikovali buddhismus, je z něj cítit, “My jediný usilujeme správně – ostatní to mají takový divný” 😉 tipuju že jsi ze školy Karma Kagjü 🙂

    PS: Cílem buddhisty není STÁT se Buddhou, ale uvědomit si že JE a VŽDY byl Budddhou stejně jako jsou Buddhou všichni ostatní.

    1. Jediné funkční dzogčhenové centrum o které vím, je v Praze. Docházíte tam? Křesťan, hinduista mají pochopitelně, úplně jiný základ, ze kterého vycházejí. Možná jsem to špatně pochopil. Jestli myslíte, že mají stejnou podstatu, tak to nepochybně. Tu mají stejnou všechny bytosti, ne jen lidé.
      O tom cíli, to byla samozřejmě jen blogerská zkratka. Ano, máte pravdu, cílem je uvědomit si, že jsme buddhou vždy byli a vždy budeme. S malým bé. Pokud praktikujete dzogčhen, tak zřejmě rozumíte rozdílu mezi buddhou a Buddhou.

      1. Dzogčhenové centrum a jemu přidružené skupiny jsou hodně orientované na klášterní praxi a rituály/ vizializace, já mám radši přímé konteplativní spočívání v přirozeně dokonalém stavu (v advaitě – sahadža samadhi, v křesťanství – království nebeské, atd).
        Ono není Dzogčhen – škola to samé jako Dzogčhen – přirozeně dokonalý stav. V tom je zásadní a velký rozdíl.

          1. Samouk i žák odtělených mistrů. Teď buduji třetí meditační klubovnu, takže mám hlavní konteplační praxi při činosti těla i mysli 😁👌

  13. Pěkný den (rozhodně nejen) Mandalanovi,
    možná to zní domyšlivě, ale myslím, že s nejvyšší moudrosti Milarepy jsem vnitřně ztotožněn. Vůbec mam pocit, že k buddhismu bych měl dost blíž, než ke křesťanství (může být tím, že jsem tež z Ostravy??)
    Proč ale pišu: zajímal by mne Mandalanův názor na Čínský zábor Tibetu. Přineslo to Tibaťanům v součtu víc dobrého nebo špatného?

    1. Ano může, ale moc pravděpodobné to není 🙂 Domýšlivě to nezní. Mnoho lidí cítí na Milarepu silné propojení ( i já). Milarepův příběh je vysoce inspirativní.
      Nechci montovat buddhismus s politickou situací v Tibetu. Já se tou situací v Tibetu zase tolik nezabývám. Jsou to dvě rozdílné věci. Obecně- čínští komunisté buddhismus v Tibetu prakticky srovnali se zemí. To co tam nechali, je jen Disneyland. Způsobili tam spoustu utrpení. Dělali tam strašné věci. Opravdu strašné.

      1. Takže ty informace o tom, co strašného prováděli lámové a kláštery s tibetskými nevolníky jsou jen čínská propaganda?

        1. Ona je to hlavně propaganda pana Jakla, který nemá rád Pravdolásku a Pravdoláska si, jako jednu ze svých vlajkových lodí vybrala Tibet, ačkoliv Tibeťané nemají nejmenšího tucha, že nějaká Pravdoláska, či Havel vůbec existují. Takže Jakl, tak válčí proti Pravdolásce a nějaké utrpení Tibeťanů mu je vysoce u sedínky.
          Ale jinak samozřejmě Tibet byl feudalismus a ten je všude stejný.

          1. Slyšela jsem, že v Tibetu byl teda feudalismus extra hnusný.

            Myslím, že někteří Tibeťané sami tušili, že má Tibet špatnou karmu vinou bönismu. Jak je ostatně naznačeno i v Milarepovi – sám svou bonistickou vinu musel překonat, tak zřejmě Tibet musí taky.

            1. Vůbec se neodvažuji tipovat na karmu miliónů lidí. To vidí jen skutečně osvícená mysl. Nicméně, pravdou je, že v buddhistických předpovědích, bylo, že buddhismus v Indii zničí islám, že bude přenesen a tisíc let chráněn v Tibetu a, že tam ho pak zničí komunismus.

          2. ale mandalane, vždyť to není Jakl. V tom článku jsou lidi ze zakopečků a i tak je to dost drsný. Ale ono je nutný než přiznat pravdu, to na někoho svíst. Já kdysi, když jejich byla ještě normální, viděla dokument, jak pan „lajdaláma “ tajně prchal do imigrace. co se dalo, nesli podřízení s sebou. Takže tomu článku a nená jediný věřím, to není vymyšlenina.

          3. Posledniho Davaj Lamu vyhnali ty co je zotrocoval a tak utek a stal se ,nejdrive dulezitym clenem Cinskeho Ustredniho Vyboru ,ale se nejak nepohod se soudruhama a potom se pro zmenu zase uprch a stal privrzencem jiste organizace CIa.
            V tom oranzovym rouchu /jak potom v tom rouchu muze jeden delat neco uzitecnyho ,aspon treba jen pro sebe/, pak proto objizdel vlady ,ale vlastne jen ojizdel obcany. U Havla byl pecenej varenej ,asi ze ta Pravdolaska byla taky velmi stedra.. Kdyz se objevi nekde stedrej parasit jako Havel a Pravdolaska ,oboji se rychle objevi ,jako to nejlepsi..
            Vymenit oranzovy roucho za monterky . Kdo neco takovyho navrhujou, at si daji pozor…

        2. Jen ze soucitu to zkusím narovnat, Ago.

          Používáte nesprávnou hierarchii hodnot.

          To, co nazýváte krutý feudalismus, je pro skutečného Tibeťana možností vysvobození z kruhu zrození.

          Váš smysl života je zcela protichůdný ke smyslu života Tiběťana, který je byl všemi okolnostmi veden k tomu, že znovuzrození je příležitost nedělat další chyby – které je možné vypsat slovy – porušovat kosmický soulad – jejichž skutečný význam je ale většíně lidí dnes zcela neznámý.

          Když se dostanete k životopisu Milarepy, a zkusíte vynechat to líbivé Marpova akcelerační vyučování, ale do mrtě domyslíte PROČ Mila Topaga u Marpy stále zůstával, pochopíte, že to celé mohlo být úplně jinak, než si teď myslíte.

          1. Jste si jist, že to, co tu předvádíte, je fakt soucit? Teda mi nevadí trochu luftování ega u nebudhisty, ale ze soucitu vás upozorňuji, že to kazí karmu .

            Moje reakce byla reakcí na politickou a ne náboženskou situaci. V rámci narativu o hrozném nedemokratickém útlaku Číny a z toho plynoucí nutnosti Tibeťany osvobodit asi tak jako Irák apod. měla moje reakce zcela jiný kontext.

            A vzhledem k tomu, že sama budhistka nejsem, si z Milarepy a vůbec z informací o Tibetu vybírám to, co se mi hodí. Jsem už taková eklektická povaha.

            1. Ano, ze soucitu – protože získat vaše pochopení už teď je rovnocenné zázraku. Ale semínko je zasazeno – odpověděla jste – a vzejde, až přijde jeho čas.

              Pokud mu chcete jít naproti, zkuste si odmyslet křesťanské učení o Milosti boží, a nahraďtě jej neúprosným zákonem oko za oko, zub za zub. A k tomu si představte, že už vám také došlo to nekonečné kolečkování a celé vám to leže krkem a ž prostě chcete vystoupit. V tomto kontextu se stává útlak osvobozením ducha – a tímto pohledem uvidíte časem mnohé věci v jiném světle. Ale … Nespěchejte. Ve spěchy byste mohla ten správný bod skutečného pochopení nevědomky proběhnout…

              1. Váš tón je přesně tím důvodem, proč nejsem nevstoupila do žádného z budhistických spolků, přestože mě lákali.
                Odkud víte, že jsem se nad vším, co navrhujete, dávno nezamyslela, a prostě jsem si vybrala zcela dobrovolně jinou cestu? Třeba právě ji potřebuji na vyvázání z karmy – tak jako podle vás potřebovali tibetští nevolníci to kruté mučení a ostatně i ti lámové tu nelidskou formu jejich pasení.

                  1. Já jsem zastánkyní toho, že semínko se má vyvíjet v souladu s tím, do jaké rodné hroudy bylo zasazeno. Na mne prostě působí východní moudra ze západních úst vždy trochu nepatřičně. Ale to je jistě můj problém.

                    1. Doufám, že víte, že semínku je úplně jedno, jestli má přinést plody v Indii anebo třeba u Domažlic…

                    2. A kdyz se seminko narodi do urodne hroudy germanske od 1933 ,do ktere bylo zasazeno…
                      A se pak vyviji v souladu, proc uz nemuzete jednou tech pochybnejch/ne/ vtipu mit , jednou aspon dost..
                      Hitrel ten svuj hakenkrajz taky nasel prej ,nekde na vychode..
                      Jedinej rozdil katoliku a islamistu je, ze katolici ten sjejich mec davno upustili a islamisti mec drzi a musi pouzivat na nas porad od 630..

      2. Jo , voni meli taky tu vasi Osvicenou mysl. Ty Maoisti.
        Na ten pro ne Nevosvicenej Tibet. Tomu Osvecovani se jeden nevyhne a jak jste uvedl, skoro nikdo neporozumi..Pak se odehravaji konflikty v Osvecovani .
        Po Vosviceni je uz vetsinou pozde ..To se ukazalo treba ve Francii 1793…
        Zacalo to ze kral uz nevosvecoval..

  14. Všechna náboženství vedou ke stejnému cíli v tom smyslu, že jsou nástupní stanicí na cestě individuální víry, která MÁ nakonec stejný cíl – i když po cestě se pochopitelně každému dostává „podle jeho víry“.

    A dalším stejným cílem spirituální cesty, ať už začne ve kterémkoli náboženství, je myslím transformace a transcendence ega (a tím nemyslím jeho potlačení). Buddhismus to myslím formuluje nejzřetelněji. Takže buddhista by neměl být sladce se usmívající medvídek, ale jeho jednání by nemělo z ega vycházet. Což je samozřejmě těžké, protože ego se umí lstivě schovávat a přetvařovat, a to hlavně před samotným svým nositelem. A nechci být osobní, ale často právě tento problém vídám u jogínů nebo buddhistů, kteří začali jako konzumenti drog.

    1. Trochu se usmívám nad prvním odstavcem vašeho příspěvku: jak to můžete s tak neochvějnou jistotou tvrdit? Stačí, když naleznu libovolná dvě náboženství, jejichž cíl je rozdílný, a vaše tvrzení je vyvráceno. Jako první kandidáty bych otestoval křesťanství a islám.

      Životní praxe mne naučila, že obecné kvantifikátory „každý“, „všechna“, „žádný“, atd., je na místě používat velmi obezřetně.

      1. Já myslím,že podstata všech náboženství je stejná. E.O. Wilson,zakladatel sociobiologie píše
        Slova Ježíše z Marková evangelia
        Jdete do celého světa a kažte evangelium všemu stvoření.Kdo uvěří a přijme křesťanství,bude spasení,kdo však neuvěří,bude odsouzen.
        Zde leží pramen náboženského altruismu. Prakticky totožné formulace,stejně ryzí svým tónem a dokonalé se zřetelem k altruismu vnitřních skupin,tvrdošíjně opakují proroctví každého významnějšího náboženství,včetně marxismu leninismu. Všechny usilují o nadvládu nad ostatními.

        A my se můžeme přít jen o to,zda budhismus je významnější náboženství

        1. A já zase myslím, že ne. Ale je to jen moje doměnka, hypotéza; na to, abych mohl něco takového/analogického tvrdit s nárokem na platnost tvrzení, nemám dost informací.

            1. PS

              Proto jsou všechny spory o náboženství ve smyslu víry zcela zbytečné. Víra je individuální a subjektivní, každý to máme jinak, nikdo jinému do hlavy a srdce nevidíme. Můžeme si tak akorát vyměňovat názory, která nás buď obohatí nebo halt naštvou. Jiné to už ale neubde.

      2. Asi jste můj příspěvek nečetl dost pozorně:

        Všechna náboženství vedou ke stejnému cíli v tom smyslu, že jsou nástupní stanicí na cestě individuální víry, která MÁ nakonec stejný cíl.

        Vidíte už ten rozdíl? Ke stejnému cíli vedou NAKONEC všechny individuální cesty, náboženství jsou nástupními stanicemi.

        A toto mohu tvrdit na základě svých vlastních pocitů, jakož i na základě názoru spirituálních autorit, které uznávám. A vzhledem k tomu, že to není matematika a logika, ale víra, tak na mne prosím nepoužívejte logické a matematické metody 🙂 Odpovídala jsem na příspěvek, který se také pohyboval v oblasti víry a ne matematiky, a také obsahoval různá kategorická tvrzení.

        1. Já jsem váš příspěvek četl mimořádně pozorně, o tom nepochybujte.

          Především:
          Na základě svých pocitů nemůžete s nárokem na pravdivost tvrdit nic jiného, než co vyvěrá z vaší zkušenosti. Máte zkušenost se všemi individuálními cestami, jejich cílem, atd, abyste mohla tvrdit, co píšete? – Nemáte, to je mimo jakoukoli debatu.

          Kromě toho:
          V úvodní větě chytáte sama sebe za ocas. Když vynechám rozvíjející větné členy, pak píšete: všechna náboženství vedou k cíli, kterým je cesta, která má stejný cíl. – Moje učitelka občanské nauky, cca v roce 1976, řekla: čas je délkou trvání procesů a má svou délku, která je dána časem samotným. Skvělé, že?

          Nadto: Ptáte se – „Vidíte ten rozdíl?“ Odpovídám: nevidím. Rozdíl může nastat jen porovnáním (nejméně) dvojího. Co srovnáváte s čím? Možná znáte tu dětskou legrácku: jaký je rozdíl mezi vránou? Žádný! Má obě nohy stejné, zvlášť tu levou. – Trochu jste mi to připomněla 🙂

          Já si myslím, když vás tak čtu, že neumíte/nechcete rozlišit mezi obecným a zvláštním a zaměňujete své niterné pocity za ověřitelná, obecně platná fakta. Nedokážu rozhodnout, děláte-li to z nevědomosti nbo záměrně.

  15. Je to čtení zajímavé pro poznání. Čeho? Něčeho co neznám a co mne míjí.
    Za nejsympatičtější považuji poslední odstavec o těch kloboucích. Takže díky, Mandalane, a oplatím vám (zcela nevýznamnou) informací, že zůstanu i nadále bez klobouku, prostovlasý, či přesněji řečeno s holou hlavou.

    P.S.: Používáte při meditaci nějaké „podpůrné prostředky“? Třeba jet čtyřstovkou po dálnici? To by se mi líbilo, nebo meditovat s podporou bordeaux, třeba Chateau Paveil de Luze (margaux) 2011, na které se těším příští týden (mám k tomu důvod).
    Jak jistě chápete, to je jen pokus o vtip…. v neděli dopoledne před obědem.
    Dobrou chuť lidem všech náboženství a ateistům zvlášť!

    1. S kloboukem, nebo bez, všechno v pohodě, když svůj styl nenutíme druhým, zejména pod ztrátou toho na čem se klobouk nosí.
      S tou čtyrstovkou na dálnici, jste vlastně meditaci mnohem blíž, než jste asi zamýšlel 🙂

    2. Jack Kerouac v Satori v Paříži když se ptal proč chlastá odpověděl Protože miluji ty duchovní extáze.
      Mandalan taky začal u drog a skončil kdo ví kde,kvůli duchovním extázím,které někdo může mít i po dobrém jídle.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.