3 prosince, 2022

Pohádka z minulých časů

Tuhle jsem neslyšel z úst mé babičky (která uměla moc pěkně vyprávět – zejména tu o zlobivém prasátku – tím asi myslela mně), ale zažil jsem ji sám a byl jsem v ní jedním z hlavních (samozřejmě kladných) hrdinů.

Říkám si, že je nejvyšší čas přestat myslet na politiku a války, a odreagovat bolavou duši vzpomínkami na minulé časy.

No a v těch časech bylo období, kdy jsem s partou rybářů jezdil asi deset let na ryby na Poprad poblíž Staré Lubovně a protože jsem to neuměl, byl jsem pověřen jejich obsluhou (udit ty je jejich podměrečné kusy pstruhů, jelců a ostroretek, uklízet, nakupovat a vykonávat další pomocné práce).

Hned při prvním výjezdu mě chtěli předvést, jak jsou šikovní. Když seděli u vody  a stále ani ťuk, začali být dost nevrlí.

Já měl na starosti odměnit vítěze mužnou dávkou slivovice, a oni byli stále střízliví, kdežto já, hlídaje oheň aby nevyhasl, jsem již střízliv nebyl. S takto získanou odvahou jsem si vypůjčil jeden z prutů, nabodl na háček něco, co vypadalo jako žížala a hodil do vody, provázen jejich útrpnými pohledy.

Samozřejmě se mě to zamotalo a já seděl jako myška a pomalu tu věc rozmotával. Na konci konce mého snažení tam samozřejmě bylo co – samozřejmě ryba (ba co dím, v mých očích to byl žralok). A já s tím neštěstím běžel za diplomovanými rybáři, volaje „pomóc, co s tím mám dělat“.

Od té doby a po všechny následující roky jsem měl přísně zakázáno kazit jim bojovou morálku a byl jsem pověřen chodit na hřiby. I tam jsem neměl štěstí.

Vybral jsem si takovou krásnou planinu s nádherným výhledem na Vysoké Tatry s čepičkami sněhu a lesíky – no jedna báseň. Opět jsem měl smůlu.

Nasbíral jsem za něco přes dvě hodiny asi více než dvě stovky hříbků a přesto, že jsem vybíral jen dorostence, koš nabíral neúnosnou váhu. Když si podělíte počet hříbků a minut tam strávených, zjistíte, že jsem dřel jak soumar: shýbnout – utrhnout – očistit – uložit – úkrok bez chvíle oddechu.

Nakonec jsem znaven spočinul na jednomu pařezu a jen jsem bez zájmu počítal co vidím a co už nechci. Po druhé desítce jsem toho nechal a hlavu hrdě vztyčenou (abych ty hříbky neviděl) jsem kráčel pryč z těch galejí. Zapomněl jsem přitom na další ze svých smyslů – sluch – a ty nešťastné hříbky, které nikdo nechtěl a které mně chrupaly pod nohama.

Jak říkám galeje – fyzické i duševní. Ty další mě čekaly při krájení a sušení. A to jsem měl zanedbané jiné domácí práce (především to uzení) a zejména jsem byl střízliv, kdežto mí druhové již ve veselé náladě mně sdělovali, co všechno ulovili a co musím dále zpracovat.

——————

S jedním z nich jsme vzali gumový člun, láhev něčeho na zahřátí (voda měla jen 13 stupňů a vzduch ne o moc víc) a nechali se zavézt na hornější tok Dunajce, že si těch 10 či 15 kilometrů sjedeme.  Když to můžou sjíždět na pltích, bude to pro nás (kteří jsme měli praxi při traverzech přes líný Poprad) hračka.

Náš další soukmenovec odjel s autem na dohodnuté místo a čekal. My jsme nasedli, odrazili a protože nám bylo zima, otevřeli tu láhev a zahřívali se. Samozřejmě, na prvních peřejích jsme se převrátili. Když jsem spočítal kameny na dně Dunajce a vynořil se, zjistil jsem, že jsem z leknutí pevně držel své pádlo. Můj kamarád měl větší štěstí, vyklopil se blíže břehu, udržel pádlo i člun, a nadšeně volal: „Zachránil jsem ji“. Nemyslel tím nějakou vodní vílu, ani ten člun, ale tu láhev. Byla nepoškozená, uzavřená s ještě uspokojivým stavem hladiny. Byla velmi vhodná pro zbytek cesty.

Když jsme drkotajíce zuby nastoupili do vyhřátého auta, ona užitečná tekutina (nikoliv voda z toho Dunajce) začala konat své dílo. Než jsme dojeli k místu táboření, povykládali jsme tu historku našemu řidiči vícekrát i posléze dalším kamarádům v táboře. Když mě ukládali ke spánku, bojoval jsem prý u dna toho zatracenýho Dunajce už s chobotnicemi. Škoda, že jsem usnul, mohl jsem být ještě větší hrdina.

A takhle jsme si pohádkově žili.

24 thoughts on “Pohádka z minulých časů

  1. Speciál pro mého oblíbeného Homéra.

    Už jsem to psal nejmíň dvakrát, ale pro všechny Homéry to dám potřetí.

    Jistý pán jel pomáhat svému synovi a snaše na svépomocnou stavbu rodinného domu.
    Jel po nezpevněné cestě.
    Jelikož byl hluboký podzim, měl oblečený tmavě zelený kabát, kterému se říkávalo „prošívák“. V prošíváku měl v náprsní kapse zastrčenou půllitrovku s „Fridexem“, bo „zimajakcyp“.

    Na prvním větším výmolu se samozřejmě poroučel z kola na zem a kolo lehlo na něj.
    Jak se tak hrabal, pokoušel se střepat kolo ze zad a postavit se na zadní, pocítil, jak mu něco teče po hrudníku, právě v místech, kde se nacházela lahvinka s „božím darem“.
    Pán nemeškal, překulil se na záda, zbožně pohlédl do mraků a pološeptem pronesl:
    „Pane Bože, dej, ať je to krev…“

  2. Rybařil jsem asi čtyřikrát v životě.
    Dvakrát na vodě na pytlačku taženou za lodí a dvakrát se zapůjčeným prutem.
    Při pytlačení na Lužnici to byla pohoda – vždycky se něco nachytalo a bylo zkonzumováno.
    Ovšem jednou jsme byli na kamarádově chatě v lesích nad Husincem a byl jsem pozván na pstruhy. Po krátké instruktáži s ukázkou správného nahození jsem se chopil prutu, rozmáchl se a vrhnul. Vzápětí se mi do zad zabodl háček a já stál v bystřině na šutru, uloven sám sebou.
    Vytahování háčku OPRAVDU HODNĚ bolelo a mou náladu nevylepšily ani děsně vtipné komentáře přihlížejících. Po „chirurgickém zákroku“ jsem se pro jistotu uchýlil do bezpečí lesa a sbíral syrovinky.
    Pstruh na másle podávaný se syrovinkami upečenými v pekáčku jen na kmíně je fakt ňamka!

  3. Popisovaná událost by se mohla jevit pohádkou ze současného času se spravedlivým koncem.

    Je to pravda není to pravda ?

    Šéf Moderny Bancel odsouzen k smrti za genocidu.
    Vojenský tribunál odsoudil generálního ředitele Moderny Stéphana Bancela.

    Od The Binnenlandsche Bataafsche Courant
    15. listopadu 2022 De Binnenlandsche Bataafsche Courant
    https://www.hetnieuwsmaardananders.nl/nl/complotten-en-samenzweringen/793965/?Source=NIEUWSBRIEF-PUB

  4. 2007 Minnesota jedno z 10 000-ti tisíc jezer.
    Kevin (asi 30 let) mně vzal na nějakou loďku a dal mi prut . Poháněl nás AKU motorek a tak jsme potichu klouzali. Nahodím do 5 minut zásek a tahám óóbrovského okouna. „Big Fish“ zhodnotil Kevin a okoun zmizel v jezeře. Pak štika. Big Fish.
    Tak to šlo furt dokola, furt BF a BF a BF……. různého druhu. Oni to mají naopak, dospělé nechat – jsou schopné reprodukce, mlaďochy sežrat (zajímavá myšlénka). Domů jsme přivezli asi 6 kousků mezi 30-40 centimetrů.
    Ale ty štiky mně mrzely. Předtím jsem chytal naposledy někdy v 1957 na pionýrských závodech (počítalo se všechno, plotice, karasi, líni, kapři), ale štika nikdy.
    Ale byl jsem druhý a vyhrál jsem Černošské báje a pohádky od L.M.Pařízka. Ještě ju mám.

  5. Ještě jeden komentář si dovolím (prokrastinuju):
    Není nutné zůstat u vzpomínek na mladá léta. I kolem 60-65 je člověk mladý, jenom nesmí být pohodlný nebo dokonce líný. Mířím tím ke svému oblíbenému běhu, což je přirozený pohyb i pro důchodce. S věkem člověk zjistí, že na hory nemusí nic tahat (třeba ruksak s bordelem a pohory s vibramem), stačí je rychle přeběhnout v krosovkách. Na slovenských horách je udáván čas přímo, na českých se dá čas zjistit z Mapy.cz. Mám vypozorováno, že po 4-5letém tréninku se udávaný čas dá udělat za polovinu – třeba západní část Nízkých Tater z Korytnice na CHopok je místo za 12 hodin (nebo dokonce s noclehem na Chabenci) možno přeběhnout za 6 hodin. Je to značná úspora času a navození vynikajícího pocitu po doběhu. Nebo Rychleby z Ramzové do Bílé Vody za 6,5h s jezírkem na konci. Žůžo labůžo.
    Vzpomínky budou mít místo až po vyčerpání všech pohybových možností.

        1. S kola pro změnu spadnu. Ta blbá hlava neví kde je nahoře či dole. Ale nestěžuji si, jsem ve věku, kdy už člověk by měl bilancovat. Bilance říká, ano, měl jsi pěkný život, ne úplně bez mráčků, ale pěkný. No a ta výše uvedená hlava si sem tam vzpomene na čím dál vzdálenější dobu (kupodivu ne, co jsem to chtěl před chvíli udělat a neudělal).

        2. S elektrokolem jezdím na hřiby. Před 8. lety jsem si ho pořídil, protože nohy….. Mám skládačku, takže dojedu na Hamry, složím, vyrazím nahoru. Pak ho přikurtuju ke stromu a už po svých. Protože s mýma nohama se už spíš šourám. A šourání je ideální na hledání.
          Akorát se člověk musí k tomu kolu vrátit. Ale s tím jsem neměl nikdy problém, mám v sobě jakýsi magnet.
          Ale zamlada jsem chodil 100 km za 24 hodin a běhal s malorážkou na běžkách

    1. Ladiku, tu formu vám z celého srdce přeju.Jenže mi to připomíná tu reklamu kdy byl pohřeb a muzika i všichni v poklusu a rakev tam hodí. Reklama na rychlou jízdu. Já třeba moc rád při toulkách právě zastavím, kouknu cože mi ta skála připomíná, tu zastavím u peřejí na potoce a poslouchám jak zurčí, právě v tom umění vnímat i zdánlivě neviditelné krásy okolo nás je umění života. Ale nic proti běžcům.

      1. Není všechno v běhu. V jelení říji vůbec, tam spíš poslouchám a čumím, pokud není tma. Forma byla před 2 lety, teď znovu nabírám, pěkně pomalu. A fotím..

    2. Běh je paráda. Ale ne každý má v našem věku k takovému druhu pohybu fyzické a třeba i zdravotní, dispozice. Pro lidi s mírnou nadváhou a opotřebovanými klouby je přímo škodlivý a pouze je přibližuje k nějaké té kloubní náhradě. Nejlepším řešením a to i pro jedince typu HS, je chůze s tyčkama. A to i po horách. Elektrokolo je čirá nádhera a člověk se s ním dostane téměř kamkoli. Ale jednak na něm musí trochu umět a moc na něm fakt nezhubnete. Vaše výkony jsou obdivuhodné i pro borce o desítky let mladší. Ale pro pohyb po hřebenech hor a v přírodě volím raději chůzi a na delší štreky elkolo. Víc si ji užiju, nemám pot v očích a mám více času na výhledy a kochanou. Proto už vůbec NIKDY neměřím čas! Kilometry spíš před akcí, abych věděl jestli mi vydrží baterie a nemám na nosič přibrat ještě jednu. Už si fakt nemusím nic dokazovat. Ale máte pravdu – pohyb je ŽIVOT!! PS. Vaše veršované aforismy jsou skvělé a myslím, tedy vlastně jsem naprosto přesvědčen, že by zasluhovaly větší prostor!

  6. Mi to pripomnelo povidani jedne kamaradky, ktera se jednou nechala z nudy zlakat svym tatikem na rybarsky zajezd do Norska. Hned prvni den se cely zajezd rybaru, ktery behem cesty malem vytriskal okna v dopravnim prostredku pri vypraveni co chytili posledne nahrnul k vode, nahodil a … nic. Vubec nic. Nacez kamaradka si taky ze srandy vzala prut, nahodila a za dvacet vterin tahla nejakou strasne velkou potvoru, dodneska pry nevi, co to bylo, ale pochopila z probihajicich infarktu pulky zajezdu, ze asi neco vzacneho a ceneneho. Druha pulka zajezdu ten infarkt dostala pote, co na otazku „Na co jste to chytila?“ odpovedele nechapave „No… na hacek…“.

    Zbytek pobytu radeji stravila turistikou…

  7. Já byl v Tatrách s Mirkem Topolánkem, výprava na Gerlach, rok 92, kdy ještě dělal v Energoprojektu. Byl vítr a mlha, sudený zářijový déšť šel vodorovně, jako na Islandu. Nad Sliezskym domom z nás vítr urval pláštěny takovým způsobem, že zbyly jenom proužky igelitu pod koženým opaskem z vojny. Vůdce to vzdal…
    Ale ryby jsem chytal, z hladu. Jezdil jsem do Laponska a taky jednou na měsíc na Island, bez zásob a bez stanu, aby mě nic netížilo v plánech.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.