30 ledna, 2023

Proč už nepíšu

Třeba to máte jinak, ale mně se honí hlavou všelijaké myšlenky. Ovšem v podobě neuspořádaného chomáče někdy si navzájem odporujících elektrických impulsů – nic lepšího to není.

Aby myšlenka měla nějaký smysl, musí dostat podobu slov, uspořádaných do vět. Podmět, přísudek a tak dál – proto nás příroda (někdo říká bůh, čerti vědí jak to bylo) obdařila darem řeči. Homo sapiens (že prý ještě jednou sapiens – no nevím, nevím…) se už sám naučil myšlenky zachovávat v psané podobě – ano, je to lepší, než jen vyslovit. Potom věty skládat do odstavců a tak dál. Že to dá nějaký smysl lze doufat, ale jistota není.

Myslím, že zapsaná myšlenka má skutečný smysl tehdy (a jen tehdy), pokud ji pochopí i jiná osoba, než její autor. Souhlas s ní potřebný není, ale pochopení ano. Jistě, je možno si zaznamenávat myšlenky „na věčné časy“ jen pro sebe, ale to mi trochu zavání onanií nebo tak něčím podobným.

Už se to zamotává.

Jenže na jednoduché a jasné vyjádření typu třeba „stůl“ se hned nabaluje potřeba sdělit, že je dřevěný, má čtyři nohy a hnědou barvu. Pak autor pocítí nutkání vysvětlit, jak se stůl vyrobil, resp. kdo ho vyrobil, ale také kdo všechno už u něj seděl a co se mu u něj přihodilo. A proč se to přihodilo, případně co se nepřihodilo, ale přihodit mohlo. Od toho je už jen krůček k úvahám, co bude se stolem dál, je-li u něj dost židlí….

Sdělení bobtná úměrně tomu, kolik informací o stolu autor má a nakolik podléhá dojmu, že sdělení o stolu musí být komplexní a se všemi souvislostmi, které se ho týkají. K tomu jistě patří i poznatky o místnosti, kde se stůl nachází, případné o celé budově atd….. až do úplného unavení případného čtenáře.

To je problém nás starších lidí. Ledacos známe, ledacos jsme zažili, a dokonce si (stále ještě) i ledacos pamatujeme. Je to ovšem ten chumel elektrických impulsů, o kterém byla řeč na začátku. A tak naše původní myšlenka/sdělení, převedená do slov a odstavců, narůstá o souvislosti, které pociťujeme za nutné k němu přidat, protože chceme čtenáři poskytnout informaci komplexní a zdůvodnit, proč se myšlenkou/sdělením vůbec zabýváme a proč si myslíme to, co si myslíme, a proč už dopředu nesouhlasíme se sdělením odchylným či dokonce opačným.

Protože jsme (někteří) sečtělí, rádi předložíme případnému čtenáři citace důstojných a důvěryhodných (jak pro koho) autorů, kteří už podobnou myšlenku sdělovali, případně i s jejich životopisem (módně „CV“). Aby toho nebylo málo, přidáme rádi i zkušenosti z vlastního života, případně života osob ze svého okolí.

Snažíme se ten chumel ve vlastní hlavě uspořádat, ale je už příliš obsáhlý a při jeho rozmotávání se do něj paradoxně stále více zamotáváme. Chceme druhým něco sdělit tak, aby to dávalo smysl, ale uváděním stále dalších a dalších souvislostí k tématu (a že jich je!) se naopak původní smysl postupně propadá pod vrstvu sdělení dalších.

Uznejte sami – kdo by to pak četl? A dává smysl něco takového vůbec číst?

63 thoughts on “Proč už nepíšu

  1. „Velká většina lidí píše, aniž by přemýšlela.
    Malá část píšících, začne přemýšlet až při psaní.
    A vzácní jedinci přemýšlejí, než začnou psát. “ SCHOPENHAUER

    Cituju po paměti, snad jsem to moc nezkreslil.

    Ano, máte pravdu, signály jsou často „navzájem si odporující“. Navíc se starším jaksi vymyká pochopení toho, co se děje. Nebo mají ten dojem, někdy ale mylný

  2. Pro Godota.

    Godote milený,

    psal jste, co všechno jste sesmolil.
    Samozřejmě zcela ignorujete skutečnost, že jste se tím jaksi živil, takže co do množství s vámi zcela jistě soutěžit nemohu. Takže faul z vaší strany.
    Ohledně článků do periodik se za co stydět opravdu nemám, dejme tomu desítky, to se dalo psát i za volantem.
    Co se týká knížek, asi tolik. Svého času jsem dostal nabídku na podepsání smlouvy. A rovnou tři tituly.
    Mé nadšení nebralo konce. Nicméně nakonec jsem vše zvážil a smlouvu nepodepsal.

    Teď si asi myslíte, že jsem prvotřídní idiot. Možná jo. Faktem je, že by mi ten podpis řádně zamíchal kartami v mém osobním životě.

    Víte, co mi tenkrát napsal člověk, který mne k pořádnému psaní přivedl?
    POKUD VÁHÁŠ MEZI PRACÍ A DĚTMI, JEDNOZNAČNĚ ZVOL DĚTI.

    Zařídil jsem se podle toho. Veškerý svůj volný čas i část času pracovního jsem věnoval dětem, zejména pak synovi. Ano – i na úkor psaní. Chtěl jsem, aby měl tátu a nejlepšího kamaráda v jednom, protože jsem nikdy nic takového ve svém životě nepoznal.

    Nelituji.
    Svět je chudší o tři knížky – no a co. Za deset let by po nich ani pes neštěkl.

    1. A propos SEBEVĚDOMÍ.

      Kdybych neměl sebevědomí, měl bych v životě úplné hovno (Halefe, omlouvám se, ale tentokrát hvězdičkovat nebudu).
      Asi bych dodneška bydlel v polorozpadlé ruině jako nájemník, věčně přiožralá lopata, se kterou si vytře zádel kdokoli, kdo jde právě okolo a zrovna ho to napadne.
      Od místního zametače po nadnárodní korporaci.
      Ti, kteří mne vychovávali, mi nemohli dát nic jiného, než sebevědomí a nezlomnou důvěru ve vlastní síly. A já jsem jim za to vděčný, dali mi to nejlepší, co mohli.

    2. To mi připomínáte ten Jiránkův kreslený vtip (vyprávět kreslený vtip je blbost, já vím, ale zkusím to), rozfázovaný do několika obrázků, jak to jeden čas dělával.

      Obrázek 1: U typického stolu IV.cenové skupiny sedí dva chlápci. Jiránkovy typické postavičky s rádiovkami, cigárem v ruce, před sebou pivo a popelník.
      Obrázek 2: „Celý život jsem hledal princeznu…“
      Obrázek 3: Potáhnutí z cigára
      Obrázek 4: „….. ale pak jsem se na to vykašlal…“

      Neberte to osobně, i já jsem se v život chystal na spoustu věcí, ale „pak jsem se na to vykašlal“.
      Moudří ostatně tvrdívají, že na sklonku života více litují toho, co neudělali, než toho co udělali. Ještě nevím, zda je to pravda.

      1. Re: Godot

        Ten vtip znám.
        Mně moje vlastní (ne)jednání spíše připomíná mého kamaráda, který jaksi nebyl schopen seznámit se s ženou, která by mu tzv. sedla.
        Samozřejmě že to skončilo takovým způsobem, že jeho sestřenice – moje tehdejší postelová kamarádka – podala adekvátní inzerát a dokonce bratránka donutila s několika ženštinami i korespondovat.

        Nastal čas přijít na první schůzku. Měla se odehrát v nádražní restauraci a já byl vybrán jako člen „ochranky“.
        V praxi to vypadalo tak, že nebohého kámoše jsme já a má postelová kamarádka drželi v podpaží a táhli ho takřka smykem do sálu se třemi řadami bíle prostřených stolů.
        U jednoho z nich seděla jakási osoba.
        Přitáhli jsme kámoše na tři metry od této osoby, oba najednou jsme uvolnili sevření a poodstoupili.
        Kámoš se na osůbku krátce zadíval a se slovy: „Ty vole, ta je hnusná!“ prchl do vedlejšího bufetu, kde do sebe kopl tři velké rumy dřív, než jsme se stačili přiblížit.

        Co tím chci sdělit.
        V oparu budoucí slávy jsem sesmolil jakési spisky, načež jsem teprve následně s hrůzou zjišťoval, kam se to vlastně vůbec chystám vstoupit. A po několika zamyšleních jsem zjistil, že Čapek nebo Němcová jsou sice fajn, avšak vůbec to neznamená, že ty dva musím následovat až do jejich hořkého konce.
        To samozřejmě přeháním, nicméně ekonomické podmínky a společenské vztahy v nové – mnou vyhlédnuté – branži se natolik blížily realitě autodopravy, kterou jsem se tehdy živil, že jsem byl nucen konstatovat jakousi svou neochotu vstoupit do DALŠÍHO bazénu plného sraček.
        Tudíž jsem své pokusy o získání světových cen za literaturu „odsunul“ na léta nudy a zahálky (starobák).
        Jinak další nabídky POCHOPITELNĚ už nikdy nepřišly a už nikdy nepřijdou. Natolik mají dotyční dotčení dlouhé pracky, aby se postarali.
        Takže sečteno, podtrženo, je to vlastně docela sranda.

        1. Abych to ze své strany uzavřel…..
          Rozdíl mezi námi je (mj.) v tom, že vy mne poučujete (a blbě), zatím co já vás nikoliv. Pro mě za mě si pište co chcete a jak chcete, řiďte si svůj náklaďák a vžívejte se do role velitele vyšších armádních svazků. Co já s tím?
          Na ten můj vysvětlující text „Proč už nepíšu“ reagoval soukromě (mailem) i Lex, který mi sdělil, že mě chápe, že už nepíše také, a to především proto, že je to vlastně úplně na hovno, míněno hovno platné. Jak už to tak u Lexe většinou bývá, má zase pravdu.
          Hezké Vánoce a vstup do nového letopočtu přeju.

      2. Godot Targuse nepochopil.
        Nejde dělat na vysoké úrovni dvě věci. Realita je, že až příliš často mají významní umělci nešťastné potomky, pokud vůbec nějaké děti mají. Potomci celebrit nápadně často plní stránky Blesku.
        Jestli je víc skvělý román anebo skvěle vychovaný, úspěšný člověk, toť otázka za 1000 bodů.
        Je docela možné, že potomek toho nezajímavého Lojzy jednou obohatí světovou pokladnici, minimálně to není vyloučené.
        V obou případech ale platí, že věci by se měly dělat pořádně.

        1. Domyslím vaši úvahu o kousek dál:
          Je docela možné, že potomek toho nezajímavého Lojzy jednou obohatí světovou pokladnici – a jeho děti, tedy Lojzovi vnuci, nevalně vychované (protože vše se má dělat pořádně, a Lojzův potomek dělá pořádně např. umění a na výchovu dětí nemá čas) budou plnit stránky Blesku…

          …da capo al fine.

    3. A kolik je synkovi dnes ? Jaký má vztah k tatíkovi, svému nejlepšímu kamarádovi ?

      Já vím o řadě případů, včetně vlastní rodiny, kdy zájem o děti byl projevován, zažili stovky výletů, zakoušeli vstřícnost a přátelství ze strany rodičů, a v „dospělosti“ jsou z nich odcizení, líní introverti, závislí na počítačových hrách, knihám i práci se vyhýbají, jak nášlapným minám a jejich schopnost myšlení i argumentace uvízla někde na úrovni páté třídy ZŠ.

  3. 1)
    Godote/Hudče, mám podobný problém, který popisujete.
    Pište, prosím, dál, my zběhlejší si to v případě nutnosti zanalyzujem , ostatní prostě mají smůlu!

    2) Co se týče Targuse – nějaký čas mi také trvalo, než jsem přivykl jeho specifickému stylu.
    Svou vpodstatě nevinnou teatrální agresivitu, která je neoddělitelná od jeho image, pečlivě vyvažuje značnou dávkou sebeironie. Já se většinou při četbě jeho příspěvků bavím – ale uznávám, že to není šálek čaje pro každého.
    (Tu vaši dávnou knížku bych si docela rád a se zájmem přečetl – pokud byste se dekonspiroval)

    3) Srdečně zdravím a děkuji všem, které jsem potěšil svým dočasným přežitím, jakož i ty, které jsem jím nepotěšil. Není na světě člověk ten, aby se zavděčil lidem všem. Třeba to vyjde příště….

    1. Řadím se k těm, kteří vaše přežití přivítali měrou podstatně větší, než malou.

      Targus je kapitolou sám pro sebe, to máte pravdu.
      Už mě kdysi učil střílet s radou, abych si na střílející ruku pověsil brašnu s plynovou maskou k jejímu posílení. K tomu ze svého životopisu vytknu roky 1971 – 1977, kdy jsem byl členem Armádního střediska vrcholového sportu Dukla, obor sportovní střelba (na asfaltové holuby jsem nestřílel, spíše na lidské figury).
      Ohledně psaní toho či onoho už jsem se vyjádřil, darmo opakovat.

      Moje veledílo nese název „Tah střelcem“, vydalo nakladatelství HAK (Slávka Kopecká a Andrej Šťastný), Praha 1999, 172 stran, náklad 2000 ks (+ pár kousků pro známé atd.) cena (tehdy) 119 Kč,- (musel jsem se na to všechno podívat do posledního výtisku, který mi zbyl).
      Kromě pár blbostí, kterou tam zmastili editor a koektor, nemusím na obsahu ani dnes nic měnit.
      Kniha obsahuje i „Varování čtenářům“ na poslední straně obálky. Dovolím si ho zde tapetovat:

      „Tento útlý svazek si nečiní nárok na to, že popíše „soudkovskou“ etapu historie ŠKODY Plzeň vyčerpávajícím způsobem. Je jen souhrnem osobních vzpomínek na šest let trvající dobrodružství, ukázkou, jak vypadala česká cesta privatizace zevnitř, z podniku. Místy bude vyprávění možná jen těžko uvěřitelné – proto jako důkaz tolik dokumentů a fotografií. Viděl a zažil jsem sice po boku Lubomíra Soudka mnohé, ale samozřejmě jsem ani zdaleka nebyl u všeho – to nebylo ani fyzicky možné. A tak opakuji – téma nebude vyčerpáno. Skromě doufám, že po přečtení této knihy nebude snad vyčerpán ani čtenář. Vyšší cíl si nekladu.“

      Kde tu část mého brožovaného životopisu seženete (pokud po něm budete až tak moc toužit), to nevím. Snad někde v antikvariátu nebo občas sem tam v nějaké knihovně (možná… povinné výtisky).

      Hlavně přeji trvalé úspěšné uzdravení, ale vzhledem k vašemu předpokládanému věku si asi nelze dělat přehnané iluze – znám to z vlastní zkušenosti.

      Zdar a sílu a bezpečný let.

      1. Hudče, rozhlédl jsem se po internetu, v antikvariátu vaší knihu dva lidé poptávají, poslední cena je 200,- Kč, kniha je v katalogu patnácti knihoven, tzn. je možno ji v případě zájmu zapůjčit meziknihovní výpůjční službou (cena šedesát korun za jejich poštovné).

        Meziknihovní výpůjční služba je fajn instituce, pokud toužím po nějaké nedostupné nebo příliš drahé knize, pak si ji objednám v nejbližší knihovně, zaplatím šest pětek, oskenuji a pokud ji chci mít papírovou, vytisknu. Při tisku tiskárnou s velkoobsahovými náplněmi tak (při zmenšení na formát A5, tj. dvě stránky na kancelářský papír ) vyjde kniha něco přes stovku i s dopravou.
        Pro chudnoucího důchodce milé – zvláště pokud se jedná o knihu, jejíž cena se mnohdy blíží tisícovce.

        Pravda, vůči nakladateli,knihkupcům, autorovi a jejich právům nefér…
        —–
        Co se týče vaší memoárové knihy – zatím si ji neobjednám. Nepochybuji o jejích kvalitách, ale mám v pořadníku hezkou řádku knih, které prostě do konce života nestihnu přečíst.

        Mimo jiné i jednu Targusovu, poslal mi ji elektronicky, ale zatím se mi ji nepodařilo otevřít, protože jsem počítačový analfabet a odkaz se chová atypicky….
        ——
        Co se týče literární úrovně Targusových povídek – není problém se o ní přesvědčit sám.
        Z toho, co jsem od něj přečetl , soudím, že píše o dost lépe, než jsem kdysi psal já.

        A co se týče jeho IQ, klame duchem i tělem! Fakt je to jeden z nejinteligentnějších zdejších přispěvatelů…. přestože to u některých jeho příspěvků tak na první ani druhý pohled nevypadá.

  4. Omlouvám se za OT, ale nedá mi to, abych se zdejšího osazenstva nezeptal. Jsou tu jistě lidé, kteří dané věci rozumějí podstatně lépe.
    Nad městečkem, kde bydlím, vedou dva, v minulosti poměrně dost vytížené, letecké koridory. Velké proudové dopraváky tam v létě a hlavně v noci, létaly snad co 10 minut.
    Už asi dva měsíce skoro žádné proudové dopraváky nelétají, zato velmi přibylo turbovrtulových letadel, které jde poznat podle charakteristického hučivo-dunivého, hlasitého zvuku.
    Tipnul bych si, že to budou nějaká nákladní, nebo vojenská letadla. Létá ještě jeden druh proudového letadla, velmi hlučného, které narozdíl od běžných proudových dopraváků, vydává divně pištivý zvuk, který u jiných letadel slyšet není.
    Nevíte někdo, oč může jít?
    Neví někdo, co se takovým druhem letadel (turbovrtulová) dneska převáží, nebo kam s nimi létají?

    1. Flightradar24.com
      Turbovrtule = armádní letadla vozící „bůhvíco“ na Ukrajinu z německé základny Rammstein nebo z Velké Británie. .. létají leckdy na trasách „pod“ běžnými letadly dálkových spojů.

      Pískavec … asi AWACS

    2. Můj odhad je, že až 80 % leteckého nákladu jde v „civilech“.
      Reálně „nákladní letadlo“ má jen (v blízkém okolí) Lufthansa a DHL.
      No a pak pár těch opravdu velkých letadel, co dělají jednotlivosti „na zakázku“. Turbíny, velké zbrojní zakázky (Mria-RIP, Ruslan, speciálně upravené A380 nebo B777 apod).
      Výbušniny, střelivo, radioaktivní materiál, biologicky nebezpečný materiál, psi, křečci, mražení potkani (prý krmení pro hady☺), jednodenní kuřata, koně, tygři, akvarijní rybičky, nosorožci, cizokrajné ovoce a zelenina, diamanty, zlato, peníze, etc., etc. To vše může jít do „civilů“.
      Většinu skutečně „válečných letadel“ na Flight radaru určitě neuvidíte.
      Jen taková perlička (OT) z dnešního dne.
      Jsem na detašovaném pracovišti a něco se zaměstnanci řešíme.
      Slyšíme z venku hluboký nízkofrekvenční, ale velmi intenzívní zvuk, až se celá budova chvěla.
      Podobný zvuk si pamatuji z dob, kdy bývalo výročí „bratrské pomoci armád Varšavské smlouvy proti kontrarevoluci v ČSSR“, kdy nízko nad naším městem prolétávaly obrovské vojenské vrtulníky.
      Vyběhli jsme z boudy ven a co myslíte?
      200 metrů nad námi něco černého, velkého. S čumákem k zemi, na bočních „křidýlkách“ něco, čemu jsme na vojně říkali „hrábě“ (podvěšené rakety, bubnový – nevímco – asi něco na menší rakety).
      Přeletělo to nad námi, za nejbližším kopcem to zvedlo „čumák“ nahoru, udělalo otočku a s čumákem dolů to zpět mířilo k nám.
      Říkám lidem: „Padejte odsud, prý u nás trénují vojáci jedné nejmenované východoevropské armády (to že to teď „posvětil“ parlament je jedna věc a realita – jak dlouho to už ve skutečnosti trvá – věc druhá) a víme prdlačku, co se naučili. A třeba si nás spletli jako v tom Polsku s tou protiraketovou střelou.“.
      Za kopcem se velký černý vrtulník otočil a mířil s čumákem k zemi zpět nad nás.
      Vyskákali jsme z budovy a rozprchli se do všech stran.
      Naštěstí nás zase přeletěl a zmizel někam v dáli k Neumětelům. No, možná to bylo s píše k Řitce. Chtěl jsem původně napsat k Pi*ínu, ale to by třeba Zakladatel nemusel zkousnout, i když je to normální jméno vesnice ☺.
      Video mám na mobilu.

  5. Myšlenky, které tvoří shluk -chomáč v myšlení se těžko zaznamenávají, ty myšlenky počínajíc tou hlavní musí být v myšlení předzpracovány -rozpleteny do souvislého řetězce -vlákna nebo vláken, a potom už to jede …, věla za větou …

  6. Těžko radit…

    Snad do Vás sem tam vlítne Himmler, nabudí Vás a Vy něco napíšete.

    Pro rozveselení:

    https://www.prvnizpravy.cz/zpravy/politika/jarek-nohavica-tnul-tentokrat-evidentne-do-ziveho/

    Co dokáže takový nevinný veršík „ta raketa byla Ukrajince nebo Rusa? Počkáme, co řekne pan prezident USA.“

    Jak se všichni odkopali, jak se svzáčští koryfejové byli nuceni chopit pera a chrcnout škopíček špíny na básníka…
    U nás to snad ani jinak být nemůže a alespoň za mého života to jinak nebylo.

    1. Jo, jo. Chtěli osrat Jarkovi alespoň kotník, když už výš nedosáhnou, ale hovna a sračky, poslušny fyzikálních zákonů, popadaly jim zpátky na pomazané hlavy. – Všecko je tak, jak má být.

      1. Na panu Jaromíru Nohavicovi je zajímavé to, že on nikdy neměl oficiální stopku, tedy zákaz vystupovat.
        Jenže estébáci mu byli neustále v patách a úplně každý jeho koncert nahrávali, takže si vlastně nemohl dovolit cokoliv proti věrchušce, ani semtam narážku. Ten psychický tlak toho, že vedle zvukaře sedí estébák s Revoxem, byl možná silnější, než kdyby tam jen stál a poslouchal. Oni to ale potřebovali mít zdokumentováno a tak to probíhalo takto demonstrativně.
        Zažil jsem to poprvé v roce 1986, když jsem zvučil už několikátý ročník „okresního“ folkového festiválku, na který bylo v tom roce pozváno ostravské trio Streichel-Dobeš-Nohavica.
        Všechno bylo připraveno a čtvrt hodiny před začátkem si to dohasil estébák s kufrem, v něm služební Revox B77, rozkřídlil se na zbytku místa stolku osvětlovače, bez zeptání se připíchl na náš rozvod sítě, založil první z pásů (profi Agfy řady PER, na 22cm hliníkových cívkách, smrtelníkovi nedostupné) a podává mi kabel s pětikolíkovým DIN konektorem.
        Revoxy jsou výrobkem švýcarské firmy Studer a jako takové, byly vždy osazeny konektory podle evropské normy DIN, tedy známými „pětikolíky“, které používal i celý východní blok vč. SSSR.
        Jenže já tehdy měl od Pragokoncertu odkoupenou, starší a zrepasovanou dvanáctku pult Yamaha, která zřejmě nějakým těm Janečkům a režimním hlásným troubám ala Plameny už nestačila.
        A japonská Yamaha, měla po americkém vzoru všechny vstupy a výstupy na konektorech Jack 6,3, nebo XLR.
        Říkám estébákovi: „Já tady ale takový výstup nemám“ a on na to v klidu: „No, když nemáte, tak nemáte, ale pak ten koncert prostě nebude“.
        Naštěstí se v kufru našel starší, redukční kabel ze 6,3 jacku na DIN pětikolík, ale za tu estébákovu drzost a aroganci, jsem během pár vteřin vymyslel drobnou pomstu.
        Zapojil jsem kabel Revoxu, přes tu redukci, do vlastně jediného volného, původně monitorového výstupu, určeného pro buzení monitorových zesilovačů, takže tam bylo ve špičkách modulace signálové napětí až +12dBu (3,1V RMS).
        Vstup Revoxu tím byl tak přebuzený, že z toho záznamu později estébáci nemohli mít nic, než zkreslené chroptění. Neměl s sebou ani sluchátka, aby si to mohl zkontrolovat na místě, už „za páskem“, tedy z třetí hlavy Revoxu. Mohl jsem mu do záznamu poslat třeba jen signál z kytarových mikrofonů a zpěvových ne – na indikátorech by to nepoznal, jen se sluchátky, které neměl. Byl to nějaký estébácký pěšák, co tomu ani moc nerozuměl a otrávený z toho, že ho v sobotu večer poslali do práce.
        Nechtěl jsem způsobit dalším kolegům nějaké nepříjemnosti, protože kdyby se zjistilo, že si přivezli z koncertu jen záznam kytar a se slabými přeslechy ze zpěvu, na ostatní kolegy by přitvrdili. Tak dostal kompletní signál a z pultu vystupující v profi kvalitě, bez šumu a brumu, jen holt kapánek silnější 😀
        Dvouhodinový koncert proběhl v pohodě, spotřeboval na to tuším čtyři cívky pásu, protože to z neznámého důvodu točil na rychlost 19,05cm/s namísto 9,53cm/s, kterou má Revox B77 také.
        Pan Nohavica byl skutečně velmi opatrný ve vyjadřování mezi písničkami, o dost ostřejší byl pan Streichel, který věděl, že kvůli němu tam ten estébák nesedí a tak si semtam nějakou narážku dovolil a kterou publikum se smíchem kvitovalo. Jedna z nich byla „počkejte, dám si ten mikrák blíž, ať má tam ten pán u pultu dobrou nahrávku“.. 😀
        Po Nohavicových koncertech jsem až na výjimky nejezdil, ale od tehdejších kolegů zvukařů jsem věděl, že to takto probíhá na každém, byť by to byla sebemenší dědina.
        Toto samo, tedy ten monitoring každého koncertu je pádným důkazem toho, že s nimi pan Nohavica spolupracovat nemohl – to by nevyvíjeli takové úsilí, nachytat jej na švestkách.
        Nebo – možná někdy pan Nohavica někomu něco podepsal, ale zřejmě mu nevěřili, proto ty záznamy.

        1. Třeba to byla chyba. Pro služební účely stačilo 9,53. Třeba někomu šlo při té příležitosti svézt se se služebním účelem, pořídit jedinečnou kvalitní nahrávku. Není všechno tím co se tak na první pohled jeví.

          1. Bať.
            Já mu ty nahrávky potom remixoval a on je buď uložil do archivu nebo pověsil na web.
            Ale byly i horší případy – z kazeťáku drženého v ruce, na vestavěný „mikrofon“. Ale některé byly vzácné, tak torturu postupovaly taky. Vnikl, po spoustě práce, sice mrzáček. ale rozumět tomu bylo. A Jarek je chtěl mít.

    2. Rozpálil se i Honzejk z Hospodářských novin. Vystavil dálkově diagnózu a Nohavicu politoval.
      Že neunesl tu tíži, když múzy spletly a vložily talent do bezcharakterní hlavy a celkově mravně zchátralého živočicha.
      😂
      Jó, takhle zamířit na Hutku, to by si Honzejk liboval to by múzám nic nevyčítal.

  7. Skvělé napsáno, parádní text. Závidím lidem, kteří umí takto psát.
    Zaujaly mne ty „myšlenky na věčné časy, které zavánějí onanií“. Vždy jsme se tomuto druhu snobského velikášství hrozně smáli. Před časem, když umřela Květa Fialová, tak vedle všech těch klasických nekrologů o nesmrtelném velikánovi české kultury a v podstatě světci zazněl jeden, který nás (brácha) dostal. “ Paní Fialová byla nesmírně skromná osoba a měla jen jedno jediné přání- aby ji vystavili naposledy na prknech té naše Zlaté kapličky.“ To nemá chybu. Připomnělo mi to film Petra Zelenky, Rok ďábla, kde Karel Plíhal inscenuje svůj vlastní pohřeb, aby si ho mohl prohlédnout dalekohledem….
    To jsem, ale trochu odběhl. Godote piště prosím. Já na vás budu čekat.

  8. Já si tu otázku položil jinak. Dává smysl něco psát? Ona ta samohana, co o ní Godot píše, je u některých zdejších autorů (nebudu jmenovat, neb bdělé oko Zakladatele bdí a už jsem byl v minulosti smáznut) už je jen to, že něco napíšou. Takže nepíšu…..

  9. Pane Hudče, já Vás čtu ráda a Vaše texty mi smysl stále dávají,
    pochybujete a to je u moudrých mužů bonus navíc…..bez ohledu na věk.
    Ještě kdyby Ládík napsal, že Holub je po narkóze přiměřeně okolnostem v pořádku,
    šla bych si také nalít na zdraví všech fajn lidí….

      1. Bez svolení AH přetiskuji celý jeho text, stejně nepatří jenom mi, ale všem:

        “Srdečně zdravím, hlásím, že jsem přežil intubaci, sondáž a hlavně narkózu.
        Je mi přiměřeně okolnostem, jsem doma, myslí mi to mizerně a pomalu . Celkově to zatím proběhlo lépe, než jsem očekával.”

        1. Re: Ládik!!!

          Já Asfalťáka nepozdravím a nic mu nepopřeju, páč by MOC MLSAL!!!
          Na dělný lid, potažmo všelijaké upatlané ptáky je potřeba té největší přísnosti a drilu.

          Holoubku můj, držte se a hajdy na net, ať tu mám zas koho tupit a deptat!!!

  10. Pro Targuse.
    Obdivuji vaše vesmírné sebevědomí.
    Nevím, kolik vydaných (a prodaných) knih máte za sebou vy. Já jen jednu, vydanou (a hned rozebranou) před třiadvaceti lety. Nevěříte-li, zeptejte se Gerda či Laca, případně Vlka – ti ji téměř jistě četli a mopžná vám sdělí názor.
    Jiných publikovaných textů (tam či onde) pak jistě desítky, ne-li stovky – tím původně vidlákovským a notně zjednodušeným „úvod, stať a závěr“. Rozhlasových reportáží jen pro Zákrutu (blahé paměti) přes tisícovku – a v rozhlase byste se (s limitem pro reportáž do 2,5 minuty) teprve naučil věci krátit/sestříhat.

    Váš návod mě utvrdil v tom, abych se na nějaké psaní už skutečně vysral, protože má-li to být hlavní reakce na můj dnešní text …… nu, proč to kometovat.
    Spánebohem.

    1. Godote, já zase musím s Vašimi tezemi vyjádřit nesouhlas. – Vidíme, že Targus je zdráv jak řípa a akutní ládikitidou (chorobnou skromností) rozhodně netrpí. Ale Vy byste psát rozhodně měl, ideálně právě na tento web; pokud byste nedokázal najít důvod, pak vězte, že i weby se udržují ideály, etc., však víte: čitelně, zřetelně, citelně.

      Že náš effendi Targus je s to poradit i orlu, kterak létat, je známá věc.

    2. Dovolte, abych se mírně pousmála, že prý nebudete psát. Nesmysl. Co má vytrysknout, stejně vytryskne a Vy rozhodně psát budete.

  11. Re: Godot

    To, co jste popsal, je klasický přístup začínajícího psavce k tématu, potažmo psaní.

    Je to naprosto jednoduché.
    Napište RUKOU jeden odstavec na téma, o kterém chcete pojednávat. Ne více.

    Pak – POKUD TO PO SOBĚ PŘEČTETE – uchopte do pazoury tužku či pero a ZAČNĚTE ŠKRTAT.
    Škrtejte tak, aby u každého podmětu či předmětu zůstal MAXIMÁLNĚ jeden jediný přívlastek.

    Pak to znova přepište, aby to bylo bez škrtanců, a druhý den si přečtěte torzo vašeho bývalého veledíla.
    Zjistíte, že to je k ho*nu.
    Takže začnete měnit podměty a předměty, anebo jejich přívlastky, případně celé věty.
    Ovšem NESMÍTE porušit pravidlo jednoho přívlastku.
    Po ukončení úprav opět očistěte text od škrtů a nechte jej ležet dva dny.

    Za dva dny si text znova přečtěte a když s ním nebudete spokojen, proveďte další redukci.
    Opakuji – REDUKCI, nikoli rozvíjení.
    Poté pokračujte v psaní dalším odstavcem.

    Po dvousté padesáté stránce strojopisu už vám to ani nepřijde…

    Jestli si myslíte, že jsem mamlas, tak to možná jo, ale autorem této psací teorie bohužel nejsem já…
    Ale funguje to.
    Celý problém, který jste popsal, je autorovo přesvědčení, že jeho text budou číst POUZE nevzdělaní a nevzdělatelní mamlasové bez jakékoli špetičky fantazie.
    Nechejte čtenáři místo pro jeho představu o místě a ději, který se snažíte popsat.

    Nevzdávejte to a pište!
    Držím pěstičky!

    1. Tvl, to mě dostalo. Já něco napíšu a hned s tím jdu ven. Tam si to po sobě přečtu a stydím se. Ale hned to udělám zase. Asi jsem nestyda. Na rozdíl od normálních lidí.

      1. Já myslím, že Godot může být spokojen. Konečně – po letech! – dostal od někoho konstruktivní návod, jak dobře psát.

        A ani se nemusel hlásit do kurzu tvůrčího psaní! – Dámy a pánové, kdo z vás to má?
        Já si jdu nalít.

        1. Re: favorit

          Favošku, víte, co mi můžete, že jo.
          Nevím, kolik jste toho sesmolil vy, ale já se za své psaní až tak stydět nemusím. Stačí, když se podíváte do archivu Kydů.

          1. Targusi,
            hybaj do kouta klečet na hrachu. Pořádně dlouho. Za co? Však víte. Nikoli za vaše psaní, o tom řeč nebyla a není.

            1. Re: favošek

              Klečet?
              Jste upadl na hlavu?
              Proč bych to dělal?
              Jestli klečet, tak u misky s hrachem, maštěným škvarkama.
              A v jedné ruce bagr, v druhé krajíc dobrého chleba.

    2. Počítat s tím Targusi,
      že po mě budou číst jen třeskutí intelektuálové, kteří si z nepatrného náznaku ihned doplní text z již známých zdrojů a sami najdou veškeré souvislosti je druhý extrém. Godotovi naprosto rozumím.
      Rozvíjení jednoduchého faktu proto, aby nebyl pochopen špatně je i moje nectnost Ale jak Targus doporučuje, já konám. Jenom to psaní rukou vynechávám, protože rukopis po sobě přečtu jen s obtížemi. Mé poznámky po mě přečte (dodnes) jen moje žena. Jak to dělá, nevím.
      Z důvodů větvení témat a dovysvětlování jsem dost rychle vycouval z role odborného učitele. Kolegové říkali, že to bylo zajímavé, ale že si z toho moc nezapamatovali.
      (Tady ještě cosi bylo, ale raději jsem to vmazal ať to nekomplikuji…)

      1. Re: Godot

        Asi by to nebylo na škodu, když si uvědomujete chybu, kterou děláte.

        Opakování – matka moudrosti.
        Rutina dělá mistra.

        Btw. víte co je naprosto nejlepším cvičením?
        Literární útvar, který jsem jako dítě z duše nenáviděl.

        POPIS PRACOVNÍHO POSTUPU.

    3. Targusi, já jsem se naučila redukovat na Parlistech. Mohla jsem napsat jenom určitý počet znaků, takže když jsem líčila nějakou barvitou spletitou historku, bylo to náročné. Byla to vynikající škola.
      Tady není délka příspěvků omezená, tak se zase vykecávám. Ách jo.
      😀

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.