30 ledna, 2023

Sen o čajovně

Autor: Libertus

Snad každý člověk má během svého života nějaký sen, nějakou touhu, myšlenku nebo jen obyčejné přání, které by chtěl zrealizovat. Někdo sní o tom, že bude astronautem, jiný doufá, že se stane popelářem, zpěvákem či hercem. Lidé však postupem času na tyto své sny zapomínají nebo se vytratí a rozplynou. Někteří si je však ponechají až do dospělosti a když zjistí, že je téměř nemožné je uskutečnit, pak jsou rozladění a nepříjemní, jak na sebe, tak na své okolí… Svoji bolest si nesou dál životem jako těžké břemeno.

Měl jsem také takový sen. Dnes již mohu říci, že bláhový, ale tehdy jsem tomu opravdu věřil a napnul jsem všechny síly a schopnosti k jeho uskutečnění. Tento můj sen mi však bohužel téměř zničil celý život a stál mne neuvěřitelné množství výdajů peněz a energie.

Zdálo se mi o čajovně. Zdálo se mi, že jsem se stal hrdým najitelem tohoto zařízení. Ten sen byl natolik živý, že jsem v něm viděl veškerý nábytek. Stoly, židle, šálky, konvičky, obrazy, obrázky, svíčky, vonné tyčinky, kuchyňku a mnoho dalších jiných věcí. Barvy byly zářivé, jasné a pestré. Vše ještě vonělo novotou, cítil jsem dokonce i vůni vonných tyčinek, svíček, čaje a dotýkal jsem se ubrusů, stolů. Cítil jsem vůni čaje. Stál jsem u dveří a vítal hosty, občas jsem se prošel mezi nimy a zeptal se, jestli něco nepotřebují.

Ten sen byl natolik realistický a hmatatelný, že jsem se rozhodl jej uskutečnit. K tomuto cíli jsem napnul všechnu svoji energii, nadšení, odvahu a prostředky. Toho všeho jsem měl nadbytek, až na jednu maličkost. Totiž chyběli mi prostředky, finanční prostředky. Přečetl jsem mnoho chytrých a motivačních knih, včetně těch o rychlém zbohatnutí. Ale jakoby mávnutím kouzelného proutku, ani jedna z nich u mě nefugovala. Stále mi chybělo to podstatné: peníze. Rozhodl jsem se proto jít do banky a zkusit svoje štěstí tam. Ale bohužel jsem neuspěl.

Bylo to proto, že jsem měl malý příjem z invalidního důchodu a nedokázal bych pokrýt určitá rizika, kdyby se vyskytla. Naštěstí, jak jsem tehdy doufal, se objevila jistá finanční společnost, která se nabídla, že mi půjčku poskytne. Musel jsem si ale nechat vypracovat podnikatelský záměr, který samozřejmě nebyl zadarmo. Také po mě firma chtěla, abych jí zaplatil nemalý poplatek.

Na tyto výdaje jsem si však musel půjčit doma, od příbuzných, kteří mému plánu důvěřo- vali a byli pro něho, alespoň zpočátku nadšeni. Jak se dalo předpokládat, rozhodnutí u této společnosti dopadlo negativně. Poplatek jsem zaplatil, ale o peníze a projekt jsem samoz- řejmě přišel. Společnost s mezinárodním kreditem přestala komunikovat. Přišel jsem tak o částku 30.t. Kč. Ale řekl jsem si, že jeden neúspěch mě přeci nemůže odradit. Řekl jsem si, že co mně nazabije, tak mně posílí. A s novým odhodláním jsem se pustil do dalšího dobrodružství.

Objevila se další společnost, tentokrát zastupovaná jistým manažerem. Tento manažer vystupoval velice korektně a seriozně, když hovořil o společnosti, kterou zastupuje. Byl podle toho i oblečený, na schůzky chodil zásadně v saku a kravatě, a jezdil vozem zahraniční značky. Už toto mě mělo odradit. Ale tehdy jsem byl nezkušený a naivní a domníval jsem se, že se jedná o slušného a odpovědného člověka. Ale dopadlo to stejně jako v předešlé situaci. Opět jsem nic nedostal. Později se zjistilo, že onen manažer, jak si nechával říkat, měl kolem sebe spoustu pobočníků, kteří mu zajišťovali pravidelný přísun klientů. Díky nim si přišel na pěkné peníze. Tento proces se opakoval ještě několikrát, pokaždé jsem se ale vrátil domů s nepořízenou. Rodina se mnou pomalu přestávala mluvit. Matka mi pohrozila, že jest-li se to bude prohlubovat, tak se budu muset vystěhovat z bytu. Ale já jsem nikterak nedbal tohoto varování a pokračoval jsem dál ve svém úsilí. Dostoupilo to do takového vrcholu, že jsem byl nucen si na poplatky půjčovat u nebankovních společností.

Tyto společnosti sice poskytnou peníze hned, ale s velmi vysokým úrokem. Asi víte o jaké společnosti se jedná, tak že je nemusim nijak zvlášť představovat.

Jednoho dne se však stalo to, čeho jsem se nejvíce obával. U našich dveří zazvonili exekutoři. Chtěli, abych zaplatil částku ve výši cca 40t.Kč, kterou jsem samozřejmě neměl. Matka byla nucena si dojít vypůjčit od své známé. Jinak bychom o vše přišli. Zaplatila za mě, ale musel jsem se z bytu odstěhovat. Její trpělivost byla u konce.

Přestěhoval jsem se tedy do domu s pečovatelskou službou, jelikož jsem jako invalidní důchodce měl na to nárok. Zde jsem bydlel asi dva roky a já jsem opět spadl do stejné situace jako předtím. Opět pomohli příbuzní, zaplatili dlužný nájem, přesto jsem byl nucen se vystěhovat.

Ocitl jsem se v jednom penzionu nedaleko rodného města. V tomto penzionu jsem pak bydlel několik dalších let. Sen o čajovně se pomalu vytrácel do ztracena. Zůstala jen pachuť,hořkost a beznaděj. Nejdříve jsem hledal chybu u sebe, říkal jsem si, že není možné, aby nešlo něco udělat s mým životem. Někam se posunout, něčeho dosáhnout. Začal jsem tedy opět na sobě pracovat. Hodně jsem četl a vzdělával se i soukromě.

Mezitím jsem v penzionu potkával různé druhy lidí, někteří měli podobný osud jako já,jiní na tom byly hůře. Dali jsme hlavy dohromady a vymysleli jsme projekt, který námmměl pomoci z nelehké situace. Založili jsme občanské sdružení a chtěli jsme si zřídit chráněnou dílnu. Plni energie a optimismu jsme zašli za starostou a požádali ho o podporu. Bohužel jsme neuspěli, jeho reakce byla nečekaná. Město prý nemá dostatek finančních prostředků na podobné projekty. Hledali jsme tedy v nejbližším okolí nějaké sponzory, alerovněž bez kladného výsledku.

Po nějakém čase jsme se rozhodli, že se přesuneme jinam. Hledali jsme tedy nějaký domek, který bychom si mohli pronajmout a vytvořit v něm útočiště. Přihlásil se nám jeden pán, který takovýto objekt vlastnil a byl ochoten nám ho poskytnout k uskutečnění našeho záměru.

Jelikož mne ale po celý život provází neuvěřitelná smůla. Stalo se, že nás podvedli i tentokrát. Oslovila nás jedna pani, která prohlašovala, že zastupuje jistou zahraniční společnost. Společnost jsme si ověřili a zdálo se, že je vše v pořádku. Také smlouvu poslali dopředu.

Odeslali jsme tedy náš projekt ke schválení a čekali na odpověď. Odpověď byla k našemu velkému překvapení kladná. Zdálo se, že se na nás konečně usmálo štěstí. Leč, jak se později ukázalo, našemu utrpení neměl být konec ani tentokrát. Opět nás podvedli, zaplatili jsme poplatek a ze spolupráce sešlo. Dokonce zástupkyně osobně přijela do našeho domečku a vše si prohlédla. Při převodu se prý peníze ztratily.

A jaká je situace nyní? Bohužel náš plan nám zatím stále nevychází. Z celé organizace zůstaly jen trosky. Kolegové a kolegyně se rozešli, každý jiným směrem. Zůstal jsem na projekt téměř sám. Stále však doufáme, že se stane malý zázrak a nám se podaří náš záměr zrealizovat.


106 thoughts on “Sen o čajovně

  1. Možná pomůže systém Ferda Mravenec – práce všeho druhu, nejsou nutné větší investice.

    Záleží na možnostech a schopnostech.

    V dnešní době chybí „hodinoví“ manželé na drobné opravy a seřízení drobných spotřebičů, práce na zahradě, donášky, atd.

    Já jsem s tím začal, před pár léty z donucení.

    V pátek odpoledne mi doslova bouchl redukční ventil vody, kdy seřizovací pružina mi prošla plastovým víkem.

    Zavolal jsem odborníkům, ti již měli víkend.

    Termín nejdříve v pondělí.

    S pomocí strejdy Gůůgla jsem koupil nový a opravil za pár hodin.

    Nějak se to rozneslo po okolí, a lidé začali sami chodit s prosbami.

    Jezdím na kole s brašnou, jako v jednom filmu.

    Moje auto má přezdívku pojízdná dílna, protože kam přijedu, tam někdo něco potřebuje.

    Posledními loňskými akcemi byly opravy LED světýlek – výměny nabíjecích baterií a akumulátorů, a výměny interiérových vnitřků vypínačů – tzv. přístrojů spínačů.

    První letošní start nastal v 7:00, tchánovi nešla nabíječka autoakumulátoru.

    Po příjezdu s pojízdnou dílnou, ve které byly i různé druhy nabíječek, pomocný zdroj, i startovací kabely, jsem zjistil závadu na prodlužovačce.

    V rámci sousedských výpomocí dělám za náklady, a přiměřený zisk.

    Z ručky do ručky.

    https://portal.pohoda.cz/dane-ucetnictvi-mzdy/dan-z-prijmu/prilezitostna-cinnost-a-jeji-zdaneni/

  2. Máma sypala čaj do železného vajíčka na řetízku a tím se barvila voda v hrnku. Tak dlouho, dokud to šlo. Ideál. Pak se obsah vyklopil do kýble a vajíčko propláchlo. Žádné papírky, ocásky, krabičky a reklamy. Čaj byl čaj.

  3. Celou dobu jsem si myslela, že článek je o tom, jak se stát bezdomovcem, předtím se zadlužením připravit o své blízké a o přátele – no, a on to byl jen takový sen. Anebo ne?
    Starý Kocour i Blbíš to napsali trefně, není co dodat.

    Byla doba, kdy jsem také byla chtěla pochopit, co za kouzla skrývá čaj. Za totáče se lepší čaj dal koupit jen v Tuzexu, v obchodech pak gruzínský, vietnamský ,tzv. cejlon jen občas, a sáčkový Piggi.
    Na Národní bývala v devadesátkách čajovna, kde podávali čaje typu „Chvění soumraku na svazích Tibetu“ atd. Ale vonné tyčinky pro mne nepříjemně páchnou, sedět na polštářích mi nevyhovuje a vůbec, ženská s dětmi na nějaké prožitky nad šálkem čaje nemá čas. 🙂

    1. Právě ženská s dětma, když šly spát a byl konečně klid, si dala čaj na uklidnění. A Pigi mně vždy chutnal, je neprávem opovrhovaný asi pro svou láci. Měla jsem i období vlastnoručního trhání bylin, znala jsem mateřídouškovou louku a lipu s větvemi nízko u země, pěstovala jsem mátu, šalvěj, meduňku, řepík i tymián.

      1. Píšu o vysedávání v čajovně, Sibylo, na to jsem neměla čas (zaměstnání, péče o děti, vaření, úkoly, prádlo, úklid…), vy odpovídáte na něco zcela jiného.

  4. Všem milým přátelům z diskuzí zde, přeji krásný (příjemně opilý) Silvestr a mnoho štěstí, zdraví a osobní spokojenosti do dalšího roku.

    P.S. To dáme! 😁 Děkuji za Vaše příspěvky do diskuzí, které mě velmi obohatily, pokračuje v tom!

  5. Děkuji za komentáře. Opět jsem vycházel z reálií. Jako vše o čem píši a budu psát. Na začátku devedesátých let jsme prakticky neměli žádné zkušenosti s podnikáním. Domnívali jsme se, že to bude normální práce, ale bohužel nebyla. Tvrdá realita spláchla všechny naše naděje na lepší život z podnikatelských aktivit. Nechtěl jsem nikoho okrádat nebo vydírat atd. Ale normální poctivou a svědomitou prací žít nezávisle a cestovat, zejména na východ, občas i na západ. Na východ například do Indie, odkud pochází můj duchovní pohled na svět a život. Kde jsem strávil několik let. Tak že to měla být taková jakoby indocká čajovna s přípravou na vegetariánskou kuchyni. Ale jak jsem říkal, moc jsem v tom podnikání nevyznal a každý nás okradl. I když se spojilo několik podobně postižených, tak nikdo neváhal. Taková je západní společnost, to jsem pochopil hned na začátku devadesátek. Od té doby jsem pochopitelně opatrný a do podobných projektů se již nepouštím. Tak trochu mi v tom brání nemoc a stáří. Ale v psaní mi to nějak nepřekáží. Tak se máte na co těšit, humor. Papíry na hlavu nemám, ale někdy si tak připadám, když pozoruji naši společnost a lidi.

    1. No jo: v kapitalismu je člověk člověku vlkem, kdežto v socialismu tomu bylo přesně naopak. – To je patrně důvod, proč se z některých socialistických papalášů stali úspěšní kapitalisté; prostě to už měli nacvičeno.

      1. Mám jich v zásobě dost, myslím zkušeností z podnikání. Také jsem přišel o jednu firmu díky ruské ruletě, kdy mi šlo o život. Ale soudě dle názorů by mi to asi nikdo nevěřil. V devadesátkách bylo možné cokoliv.

    2. Víte, jednou, dvakrát, to může být smůla. Pak už je to něco jiného a nebudu to tady nazývat pravými jmény… Nicméně si myslím, že jste měl, při tom všem i velký kus štěstí. Že se vám tu čajovnu nepodařilo doopravdy otevřít. Takto o ní můžete snít až do konce života.

  6. Libertusi, svatá prostoto, a co jste čekal? Jsou jen dvě možnosti, jak úspěšně podnikat a prosperovat. První možnost je založena na absenci svědomí, kdy vašim kapitálem jsou lži a podrazy a všechnu práci pro vás provádějí jiní prostší a obětaví lidé. Tyto pilíře tvoří firmu. Druhá možnost je být schopným profesionálem, který kromě své výjimečné dovednosti umí počítat na úrovni, ve které ovládá výpočty se složeným úročením z hlavy. Druhá možnost proto není pro každého. Lidé volí cestu nejmenšího odporu. Většina úspěšných podnikatelů nemá schopnosti něco pořádně umět, mají tak jen první možnost. Tuto krutou pravdu vám dosvědčí každý advokát zaměřující se na nejmovitější klientelu.

    1. Vase uvaha, Kopelmane, ma velky politicky presah.
      Kdyz se podivate na diskuzi na treba Novinkach (a jinde), tak zjistite, ze cesky narod je uz pres 30 let v zajeti najivni iluze o pracovitem podnikateli. Jakmile se v diskuzi sveri nejaka socka se svym neuspechem, jak vosy na bonbon se na ni sletnou moralizujici vyznavaci volneho trhu a kapitalismu a zacnou ji vycitat zavistivost a lenost.
      Extrapolace na soucasny politicky stav spolecnosti je pak na bile dni: nedokazav se oprostit od prostoduchych teorii klauso-privatizatoru, setrvava cesky narod v nevedome najivite, vzhlize pri tom ke svemu zaoceanskemu vzoru- kolebce kolebce svobodneho podnikani a demokracie.
      Me ted ale trapi jina otazka: mam dobre prechodniky?

      1. Stridore, cítím s vámi. Problematika přechodníků trýzní každého odpovědného diskutéra. Už na Kydech byla proto mnohem důležitější než všechny ostatní diskusní banality, jako třeba Vidlákovy články nebo vraždy a války.

        1. Citim se nespravedlive kritizovany. Vse, co jsem mel k vasemu prispevku, ze mne vypadlo. Gramaticka krize mne popadla az pote, po dobre odvedene diskusni praci. V zrcadle se vidim nevinnej.

      2. Stridore – k těm přechodníkům – tak jak si to pamatuju od našeho češtináře. Asi to není dokonalé, znalci prominou.
        Máte přítomný přechodník – tam jsou koncovky a/ouc/ouce nebo e/íc/íce (to přijde na to, jaké třídy sloveso je). První koncovka je pro kluky, druhá pro holky a střední rod, třetí koncovka pro množné číslo.

        Přítomným přechodníkem popisujeme dva paralelní děje.
        Dívaje se z okna, kopla jej kráva.
        Dívajíc se z okna, kopla ji kráva.
        Dívajíce se z okna, kopla je kráva.

        U minulého přechodníku jsou koncovky v/vši/vše a opět platí, že první koncovka je pro kluky, druhá pro holky a střední rod, třetí koncovka pro množné číslo. Minulý přechodník popisuje děj, který předcházel ději v hlavní větě.

        Udělav domácí úkol, šel si hrát.
        Udělavši domácí úkol, šla si hrát.
        Udělavše domácí úkol, šli si hrát.

        1. Koncovky jsou v příkladech uvedeny správně, ale poznámka o paralelních dějích je neúplná/nepřesná: podmět paralelních dějů musí být stále jeden a tentýž. V příkladu výše je tedy chyba, protože podměty jsou dva: (1) on (dívá se z okna) a (2) kráva (ho kopla). Pokud bychom chtěli stůj co stůj v této situaci použít přechodník, museli bychom se držet jediného podmětu, třeba takto: dívaje se z okna byl kopnut krávou.

          1. Re: Petra, Halef

            Lepší je:
            Dívaje se z okna, kopl krávu.
            Anebo dojil krávu.
            Chtěl bych vidět někoho, kdo čumí z okna a při tom stíhá dojit krávu s přechodníkem.

            K přechodníkům.
            přítomné:
            -e, -íc, -íce / -a, -ouc, -ouce
            neboli jsou dva tvary.

            minulé:
            -v, -vši, -vše / – (bez koncovky), -ši, -še
            dělav, dělavši, dělavše / přišed, přišedši, přišedše

            1. Pánové (Zakladateli a Targusi), oběma vám děkuju a jdu se stydět do křoví.
              Ale měla bych dotaz/prosbu. Na střední škole jsme měli češtináře. On tam učil za trest – původně učil češtinu někde na vysoké škole. A jednou se přiřítil do hodiny, začal zkoušet aorist (o kterém jsme nikdy předtím neslyšeli). Tož jsme se tehdy naučili na dotaz ohledně aoristu odpovídat „biechu/bieše“ bez jakéhokoliv porozumění. Po týdnu jej aoristový amok přešel a už jsem o tom nikdy neslyšela. Teď mě napadlo, že bych si to mohla objasnit. I vypravila jsem se na Wikipedii. Výklad tam je, ale moudrá z něj nejsem. Nedokázal by to někdo vysvětlit? Netřeba do podrobnosti, snad jen načrtnout co je to za jazykový jev – co se jím vyjadřuje a případně jak se tvoří.

              1. Re: Petra

                Na rovinu napíšu, že o aoristu jsem už slyšel, ale to je asi tak všecko.
                Přečetl jsem si ho na wikině, stejně jako vy, uvědomil jsem si, že ho používám, pokud se trapně snažím o srbochorvatštinu – bulharštinu jsem jednoduše vzdal – a to je asi tak všecko.
                Tvarosloví tudíž neznám a zároveň mi není moc jasné, čemu nerozumíte.
                Můžete svůj dotaz více konkretizovat?

            2. Jestli můžu požádat o radu, jak vytvořit přítomný i minulý přechodník u šel? Nemusí se to převést na jít?

              1. Re: piccolomini

                Přítomný přechodník od přítomného času, minulý od minulého.
                Když se oblékáte, taky si nenarvete rukavice na nohy.

                Jda, jdouc, jdouce,
                (ode)šev, (ode)vši, (ode)vše.

                Tohle byl oblíbený chyták naší „soušky“, o které píšu v této debatě.

                1. Odešed, odešedši, odešedše, případně přišed, přišedši, přišedše?

                  Už nám z toho hrabe. Tak na odlehčenou příklad kouzelné češtiny (myslím, že je to z knihy Chrám i tvrz od Pavla Eisnera):

                  Nepleť se, pleť se pěstí nepěstí.

                2. Já furt mám něco. Tuhle nesouhlasím, támhle mám výhrady. Není se mnou domluva, prostě hroznej člověk. A tady si mi to taky nějak nezdá nebo co.

                  Šel do města a prozpěvoval si.

                  Věta neříká, že odešel, ale že šel. Tam přece nejde dát to odešel – odešev. Nemá se to vrátit k jít a říct – jda do města, prozpěvoval si? Rukavice na nohy jak sviňa?
                  Může to být patvar, ale naskakuje mi tam šedše, doknce šed. Možná to není přechodník, spíš, pokud vůbec, tak archaismus.
                  Taky by se ta věta asi měla s přechodníkem říct, že šel do města, prozpěvujíc si, to by ale pořád byl úhybný manévr od přechodníkové včerejší cesty do stolice CCCP.
                  Mě kurnik naše souška vůbec nepřipravila do života…

                  Když jsou slova šel a třeba taky měl a cítil,jak z nich udělat minulý přechodníky? Ale jestli to tak říkala vaše souška, tak jsem nahranej a přechodníky budu dělat, že nejsou.

                  1. Piccolomini, ty dvě činnosti probíhaly současně (byť v minulosti), proto musíte použít přítomný přechodník – Jda do města, prozpěvoval si. Nebo Šel do města prozpěvuje si.

                    1. Dost mě to s tím slovem jít zaujalo. A řádně se mi po doplněných komentářích kouřilo z hlavy, kam se hrabe textilní drak z trháku Princ Bajaja.

                      Minulý přechodník má označovat děj předčasný ve vztahu k ději hlavnímu. Přítomný zase děj současný hlavnímu. Ověřil jsem si to pro jistotu na více mistech. Stejně tak, jak upozorňuje Zpátečník, z nedokonavého vidu minulý přechodník vytvořit nejde. Musí se to dokonat.

                      Šel do města a prozpěvoval si. Tam, i když vše bylo v minulosti, musí být přítomný přechodník, protože sice v tý minulosti, ale proběhlo to současně. Může být i to – jda do města, prozpěvoval si, i – šel do města, prozpěvuje si (tam jsem měl botu).

                      Targus správně nabídl to předřazení ode- pro dokonání, vytvoření přechodníku minulého. Konkrétně u slova jít mi ale správně cinkalo to déčko na konci, protože jsem to viděl v náboženských textech, ve kterých je anachronismů i přechodníků plno. Koukal jsem ještě taky na práci z Masarykovy university, správně je tu – odešed.

                      I tak se ale ten tvar odešed musí vztahovat k něčemu, co se dělo až potom. Od toho je to přechodník minulý.

                      Odešed ze svého domu a spatřiv za rohem se krčivšího dezoláta Vidláka, potkav
                      poté nejdemokratičtějšiho z premiérů, právě vysílavšího zřetelný signál, zaradovaje se, i jal se prozpěvovati… (Pic 12,7)

            3. Že Vám Targusi nejni hamba budit chuderku vznešenou Jahodu, abyste vokázal znalosti. Tohle není z Vaší hlavy.

              1. Re: nemesis

                Už jsem to psal kdysi na Vidlákově stránkách.
                Za většinu toho, co ve mně zůstalo z jazyka českého, vděčím jisté paní učitelce, která prováděla „výcvik rangers“ v sedmé a osmé třídě tehdejší ZDŠ.
                Byla to sv*ně neuvěřitelných rozměrů. Když došlo na český jazyk a literaturu, resp. jeho výuku (tu hlavně), klidně seřvala i ředitele.
                Aby bylo jasno, ta paní se např. před třídními schůzkami převlékala z trička a džín do malé toalety, takže nas*aní rodiče, kteří přišli obhajovat nevalné výkony svých dítek, které u této dámy spadly z kategorie „výborný“ na úroveň „boj o propadák“ pouze zalapali po dechu a vyslechli si ve zkratce, že jejich ratolesti si nezaslouží ani práci na stupačce kuka vozu.

        2. Ano, tak si to i pamatuji, dekuji za osvezeni…avsak, lze v jednom souveti pouzit prechodnik minuly i pritomny?
          Odpoved zkoprneleho cestinare bude mozna znit: „Hloupa otazka, proc by nebylo mozno?“
          Presto se takto hloupe ptam.

    2. Já vystačil celý život s tím, že na straně příjmů musí být vždy vyšší numero než na straně výdajů a s jednoduchou matematikou že jedna a jedna jsou dvě. S drtivou většinou mých bývalých zaměstnanců či spolupracovníků můžu zajít klidně na pivo a když se potkáme, tak po mně ani nehážú kameňama a ani nepřecházejí na protější chodník. To platí i o zákaznících u kterých jsem se nikdy neřídil tím pověstným „… náš pán!“, ale vždy pouze „já pán – ty pán“. Je pravdou, že jsem nijak zázračně nezbohatl, ale snů jsem si splnil hodně. A plním si je i teď, v důchodu. Tedy, ne že by se vždy vše dařilo a že bych někdy nebyl skoro na dně. Také vím, že bez Boží pomoci (někdo tomu říká štěstí nebo shoda okolností ) bych se neobešel. Ale jinak máte pravdu. Člověk na to musí mět náturu a asi aj nejaký ten talent. A nesmí se posrat s každé prkotiny. A pokud možno, neopakovat stejné chyby dvakrát… Natož několikrát a opakovaně.

      1. Zvolil jste si druhou, náročnější možnost. Štěstěna vás obdařila schopnostmi, které má jen malé procento lidí, tak jste mohl. Vaše konstatování o tzv. jednoduché matematice a zázračném nezbohatnutí to potvrzují. Zlaté pravidlo udržení výdajů pod příjmy ve všech fázích života malé firmy, hlavně na začátku, zdaleka nezvládne každý. Spíš než typickou firmu jste provozoval kibuc bez kolektivního vlastnictví.

        1. No o tom, jestli to byl kibuc nebo něco jiného a s jakým výsledkem bych si přecejen dovolil vědět poněkud více, než vy. Ale nechci a nebudu zacházet do podrobností. Čekal bych, že pochopíte mírnou nadsázku a můžu vás ubezpečit že umím i malou a s pomocí kalkulačky i velkou násobilku. Ale věřte, že ani vysoká ekonomická či jiná škola k úspěšnému podnikání potřeba není. Mohl bych vám tady vysypat příkladů z nejbližšího okolí nemálo. Ale přít se s vámi dnes o tom opravdu nebudu. 🙂

  7. Pro: Libertus

    Nic ve zlém, nemáte náhodou ten invaliďák na hlavu?
    Vaše podnikatelské výkony by tomu nasvědčovaly.

    Kuwa fix!!! Jakmile mi někdo řekne, že chce prachy předem za PROHLÍDNUTÍ zpracované ekonomické rozvahy a cash flow (že chce vidět rozvahu, tomu rozumím), je mi jasné, že to je obyčejný zkuwysyn, který mě přišel okrást v mezích platných zákonů!!!
    Tudíž mu nakopu p*del, anebo se otočím na patě a odcházím do dáli!!!

    Takže doporučím:
    A) Buď si najít jiný sen, anebo
    B) celý rok poctivě spořit po desetikorunách a pak po roce objednat pytel sušeného listí či trávy, půjčit si stolitrový hrnec, nanosit do něj vodu a pak v něm někde venku, na volném prostranství, kde nemusíte nikomu nic platit, uvařit hekto čaje, který budete rozdávat ZDARMA okolojdoucím dvounožcům.
    Určitě vás to vyjde mnohem levněji, než vaše čajovnické pokusy.

    1. S křížkem po funuse, ó effendi. To, co píšeš, Libertus teď už taky ví. Musíš mu poradit předem!!! než se do něčeho pustí.
      Ale, jak nasvědčují naše životní peripetie, poradit si předem kolikrát neumíme ani sami.

      Já Libertovi za článek děkuju: jeho dnešní text otevřel – alespoň ve mně – takovou virtuální čajovnu. Mně to stačí.

    2. Ne vždy tomu tak bylo. Byla doba, kdy bez toho, abyste dal úředníkovi v „normální“ bance 5 až 10 % z požadovaného úvěru předem, k penězům jste se nedostal. No a v těch devadesátkách jsme přece jen mohli být trochu naivní, protože nebyl internet a naše představy o „svobodné západní společnosti “ byly poněkud zkreslené. Mírně řečeno. Mnozí jsme si také mysleli, že za odvedenou práci vám zákazník MUSÍ zaplatit, dluhy se musí platit a o tom, co je to vlastně „eseróčko“ jsme neměli ani potuchy. No naučili jsme se a co tě nezabije, to tě posílí.

  8. Libertusi, dvakrát sem to nevěřícně četl, pak sem se díval dlouhou chvíli z okna do sychravý dálavy, abych Vám ve vší úctě sdělil, že se už vůbec nedivím, že nám vládne co vládne a vůbec se nedivím, že nám vládlo, co vládlo. S takovejma jako jste Vy, ONI nikdy nemuseli bejt žádný anštajni, protože s takovejma jako Vy měli a budou mít svý jistý

    P.S.
    …. teď de jen vo to, jestli se v tom Vašem nezrcadlíme my všichni!

    Blbíš a čajovna aneb jak „Sibyla“ má pravdu.

    I ten náš Alef to dneska přesně trefil s tou naši „Sibylou“ … bylo to někdy v druhý polovině devadesátek, ale jó, sice se v tom nevyznám, ale taky prej dobrej čaj, možná tam byla i ta příchuť nepoznaného tajemství, vznášejícího se na dosah v obláčku páry nad šálkem, který mu dávaly tu správnou chuť, přívětivost a útulno! V prvý řadě však tam bylo hogo-fogo točícího se kolem toho spařenýho jetele všelijakejch praštěnejch názvů, jako třeba „Oblaka a mlha ze Zelených hor“, nebo „Dračí oči z pohoří Tai Mu„, prostě všechny ty báječný chutě tý nám dosud zapovězený spařený slámy podávaný s proužkem hnusnýho štrúdlu spolu s nicotnou konvičkou čaje … tehdá už bratru za 180,- Kč (!!!) v nepohodlnejch vachrlatejch židličkách u stolečků, na kterých dusivě čoudily klacíky vím já z čeho. Dokonce sem poprvý v životě viděl vodní dýmky, to když tam sedící mladý debilové dávali okatě najevo svou důležitost a nadřazenost, když je hulili a nikdo z rodičů poblíž, který by jim už tehdá zavčasu rozbili držky a …

    … a prej pane inženýre přijeďte, asi nám praská ve skladu zeď a prodavačky se bojej a … a tak chodím tím skladem, měřím, fotím, zvažuju a koukám, ale žádný nebezpečí, natož opar obláčku se vznášejícím se tajemstvím, ale úplně nefalšovanej …„“Sibylin“ smrad zatuchliny a myšího trusu v plesnivejch bednách po lístcích či možná ještě s lístky čaje, který si blbí „Zápaďané“ s posvátnou úctou a za drahé peníze v tý čajově koupili a mysleli si, co nemají…“

    … všem PF 2023

    1. Blbíši, Vy nechcete nechat druhého vydělat? Nechcete někomu udělat radost? Já takový podnik ještě pochválím. Sice tam už nejdu, ale pro dobrý pocit. O ten jde především.

  9. Pripomina mi to ty davne doby, kdy mela rimska rise centurie, party vojaku, puvodne stovka, pak 60-70. Proslycha se, ze kdyz se jim nedarilo ve valce, tak vybrali toho nejsmolarstejsiho mezi nimi, a zabili ho. Pan Libertus by asi dlouho neobstal.

    Zde je cesta k cajovne podle korejskeho receptu. Da se dohromady krouzek zen, ktere se schazeji za ucelem podnikani v malem. Pokazde, kdyz se sejdou, daji do kasicky urcitou sumu. Take si pomahaji ve vsem ostatnim — jaky obchudek ci dilna ze by byla nejlepsi, jak je to s predpisy, kde se clovek muze zamestnat, aby se naucil ty fortele, co s tou zivnosti souvisi. Pomaha taky, vyberou li si vsecky neco stejneho — pak si navzajem muzou radit. Tenkrat sly nove prichozi Korejky do obchodu s kartama na prani, a na ozdoby k rodinnym oslavam. Kdyz mely v kasicce dost penez na zakoupeni obchudku, dali to te pani, co byla nejlepe pripravena. A tak to slo dal. Velice uspesne.

    I jini imigranti to delali podobne: Indove sli do koupe malych motelu, a Pakistanci zakupovali cerpaci stanice pro auta. Nevim, jak to oni delali s financovanim, ale korejska obec ma sve vlastni (rodinne) banky.

    1. Kromě nádherné přírody, kterou nikdy neuvidím je tohle důvod, proč Američanům závidím. Takovou vzájemnost a chuť podnikat už člověk vidí jedině na horách v Sudetech. To ostatní Američanům nezávidím.
      Gheta, politiku, velkoměsta. Ameriku jsem chtěl navštívit, ale nechtěl bych tam žít.

      Tam, kde mám chalupu se s problémy moc nepářou. Zkrachuje hotel s hospodou, kterou nikdo nechce, protože nevynáší – udělají si si ve stáji jednoho statku svoji. Zkrachuje samoobsluha, protože tam nechtějí holky prodávat, protože směšný plat a spousta předpisů – udělají si vlastní obchody v domech. A hned dva, konkurenční, na horním a dolním konci, které se střídají tak, aby v sobotu a v neděli byl vždycky jeden otevřený. A všichni si vydělají, zboží, když není hned je do dvou dnů. Oni si to prostě nechají dovézt.
      A to všechno s úsměvem.

      1. Takovou vzájemnost a chuť podnikat už člověk vidí jedině na horách v Sudetech.

        Svata pravda, navstivil jsem krkonose a kazdy prvni podnikatel byl synem trautenberka, jen skubat, luze nic, idealne z ciziho nakrast zadarmo. Doufam ze uz tam nikdy nepojedu.

    2. Re: Vevča

      Máte celkem zajímavé proslechy.
      Kde jste viděla či slyšela, aby Římané v legiích zabíjeli svého spolubojovníka jen proto, že měl v něčem smůlu, a to ještě v případě, že dostali od protivníka na prdel, tudíž jich moc nezbylo?
      Vy jste nebyla na vojně, ani jste o ní nikdy nic neslyšela, že jo!
      Nedívejte se na telku a nechoďte do kina.

      Místo toho si přečtěte něco o trestání v legiích. Zadejte si heslo DECIMACE.

    3. Re: Vevča

      Vše, co popisujte, slouží jako pračky tzv. špinavých peněz, neboli- pouštění nelegálně získaných peněz do oběhu.
      Drogy, celní a daňové úniky, pašování zbraní, nelegální prostituce, krádeže, ozbrojené loupeže, vraždy.
      Přitom není vůbec nikde napsáno, že se tak musí dít v místě podnikání.

  10. To je nic, proti Herkulovi, kde jedna angličanka kvůli čajovně vraždila. Hmm u nás a čajovny, dodnes nevím jestli angláni ty čajovny zatáhli do asie, nebo jestli to od nich převzali. Ale unás je to nesmysl, taky tu jedna byla, typicky anglická. Ale ne moc dlouho, u nás jsou spíš hospody a kafárny a ne lordovské pocucávání čaje. njn.
    Jinak si dovoluji přát všem, co nejklidnější a hodně štěstí v tom roce příštím a abychom ve zdraví přežili ten v půlce roku, všemi „astrology“ prorokovaný zlom dění současného . S tím ostatním si poradíme, máme přece, alespoň většina z nás tréning a nemělo by nás to překvapit..

  11. Já měl být podle sudiček gynekologem. A jsem topenářem, bo rodičům chyběla třídní příslušnost. Nějaká spojitost v tom je. …

    1. Vyšetřovat otvory, to se vždycky hodí:
      ty, v nichž víří rotory,
      i ty, které rodí.

      V jedněch proudí médium s alkalickým pH
      A v těch druhých líp než rum
      zahřeje tě něha

    2. A to já měl kamaráda, který byl gynekologem. A ten měl syna, který vystudoval asi 2 VŠ a objevuje se v ČT. A ten svému tatovi-gynekologovi jednou řekl: Ty jsi takový lepší instalatér.
      Tak si nestěžujte, jste i tak blízko…..

      1. Trochu to uvedu na pravou míru. Já nejsem vyučenec, bohužel. Vymetal jsem jenom školy a po nich navrhoval teplo (kotelny a příslušenství) v potravinářském průmyslu (líh, pivo, maso, kury, tabák, kdeco po celé ČSSR) cca 8 let, než jsem byl vyhozen do kapíku jako freelancer. A tak hned od počátku mě najímaly stavební firmy na zajímavé práce, přičemž jsem zadarmo sjezdil celý západ a školil se v každé pořádné fabrice. Kontakty se nabalovaly, až si mě předávali bossové, stavící své první hrady. Lezl jsem jim v podstatě do rodin, bo jsem musel vědět všecko, aby to fungovalo. Pro mě (mimo miliardáře z privatizace) byl nejzajímavější pan PB, co mu bouchly Vrbětice (do výbuchu bylo tehdy pár let). Ale to bych si dovolil napsat až po smrti. Pro mě to byla (a je) pestřejší práce, než má gyndař. Rozmanitost je život.

        1. Pro osvěžení Nohavica (výcuc) – Já si to pamatuju. Já si pamatuji ty lidi i ty rozhovory, mám na to hlavu.

          Kdoví, jestli je profese estébáka závislá na režimu.

          Já si to pamatuju,
          Tu hrůzu pamatuju,
          Ty noci pamatuju,
          Ta rána pamatuju,
          Zákazy pamatuju,
          Seznamy pamatuju,
          Ty lidi pamatuju,
          Sebe si pamatuju,
          Zbabělce pamatuju,
          Hrdiny pamatuju,
          Mlčící pamatuju,
          Tebe si pamatuju,
          Má lásko, pamatuju.

      2. Já říkám svému kamarádovi gynekologovi, že on hledá problémy tam, kde jiní chlapi hledají potěšení ☺

        A jeden vtip praví, že ženské chodí s těmi „spodními problémy“ ke gynekologovi,
        chlapi chodí k urologovi a zbývajících 77 pohlaví chodí k psychologovi.

    1. To je jako s pravděpodobností. Ta je vždycky padesátiprocentní – buďto to vyjde, nebo ne.
      (Prof. Cyhelský, který učil moji první ženu statistiku na VŠE)

      1. To bude nějaká obecnější zákonitost. Že bych se pokusil na to téma vytvořit nějakou matematickou teorii?
        A nebo můžeme zůstat u toho, že ty korejské čajovny, jak o nich píše Vevča, jsou čistě pudová záležitost: buďto to pude, nebo to nepude.
        (Můj dobrý a věrný kamarád Ruda, montér u ajznpónu)

  12. Probůh, nedělejte raději nic! U vás ty neúspěchy nejsou nějakou smůlou, ale naprostou intelektuální nedostatečností. Opakovat stejné chyby a chtít jiný výsledek, to je na zabití!!!!

  13. Me to prijde pritazene za vlasy.
    Porad nejake poplatky za „podnikatelsky zamer“ nekomu…
    Spocitat si to musi umet kazdy podnikatel sam, v tom prece zadny najaty manzer nepomuze.
    Nejsou treba zadne integraly, zakladni matematika bohate postaci.
    Pokud to nejde, a i na takovouhle zakladni vec je treba externi manazer/spolecnost, tak je lepsi se do niceho nepoustet.

    1. Re: Třešňák

      Když si berete v Čechistánu půjčku, banka chce vidět podnikatelský záměr, jehož součástí je účetní rozvaha. Zpoplatnění její kontroly bych ovšem neakceptoval.

      1. Ano, to jsem prave myslel.
        To, ze banka chce videt cisla, uplne chapu.
        Ale to, ze to musim zadat (za penize) nekomu jinemu, to je spatne.
        Protoze pokud tu zakladni ucetni rozvahu nezvladnu sam, tak me oskube potom nekdo dalsi, nebo zkrachuju tak jako tak.
        Proto bych se do toho pustil jenom v pripadem ze to minimum na zacatku zvladnu sam.

        Vse nejlepsi do Noveho Roku vsem!

  14. S plněním si chlapeckých/mladických snů to bývá ošidné. Mám několik málo zkušeností, naštěstí nikoliv tak dramatickcý až tragických, leč přesto poučných. Detaily si musím nechat pro sebe (byla to blondýna).

    Je-li tento text autobiografický, jak se táže Starý Kocour, je mi autora také líto, ale přiznávám, že za příbuzného bych ho nechtěl. Třeba má v sobě něco nakažlivého, kdo ví?

    Snažit se podnikat, třeba i jen v čajovně, s dobrými úmysly, je první krok na cestě do pekel. Skutečný princip podnikání (nezaměňovat s provozováním živnosti vlastníma rukama či hlavou, Ládiku!) spočívá v získávání prospěchu prostřednictvím cizí práce. Jeví se mi, že takový princip má autor tohoto žalozpěvu kdesi daleko za obzorem.

    Heslo „Naser ostatní, než naserou oni tebe“ má uplatnění nejen každé ráno, ale i v horizontu dlouhodobém.

    P.S.: Pro Targuse. S vrcholnou pozorností pozorností jsem přečetl vaše nedávné motorkářské vyznání a popis (jsem si jist, že dočasné) deziluze. Mám-li zařadit váš text žánrově, pak mi to vychází na lovestory.
    Mám velmi silné nutkání oplatit vám motorkářským hororem, tedy košatým popisem (jinak to neumím), jak se zcela nové motorky ničí. V hlavně to mám sesumírované, třeba vám to pošlu přes litterate jako novoroční dárek.

    1. Re: Godot

      Má vnučka se naučila od své matky dvě nádherná slovíčka, kterýmižto coby vychovatelka lehce koriguje vnuččino destruktivní působení na okolí.

      „Nic! Nikam!“

      Zařiďte se podle rady mé vnučky!
      Zalezte pod peřinu a nic zpod ní nevystrkujte. A hlavně nečtěte Halefův plátek zítra. Jinak chytíte horečku omladnic. Já sice nevím, co to je, ale určitě to bude strašná nemoc.

      Co se týká textu, který zmiňujete, asi tolik.
      Píšu velmi rád.
      Nemám na to tolik času kolik bych si představoval.
      Nemám na to tolik trpělivosti a odhodlání, kolik bych sám od sebe vyžadoval.
      Nemám na to tolik klidu, který bych dost nutně potřeboval.
      Takže moje psaní stojí v poslední době za hov – pardon – za výkal.

      Nicméně čemusi jsem se během několika let naučil a občas to s radostí opráším.

      Muzikanti (taky jsem k nim kdysi patřil) tomu říkají ETUDA. neboli skladba, na které se piluje nějaká předem určená dovednost.

      Takže to byla taková psací etuda, popisující poměrně věrně realitu.

      Jestli se tomu dá říkat láska, to netuším.

      Každopádně jsem spotřeboval 5 let na to, abych zjistil, že:
      – opravdoví veteránisti se vyhýbají motorkám uvedeného typu a uvedených ročníků, jako čert kříži,
      – můj Pinocchio už má svou cestu, takže podléhám stejné deziluzi, jako autor tohoto článku.

      Jak praví klasik – C´EST LA VIE…

    2. Re: Godot

      Ještě dodatek.

      dnes jsem se na všechno vysr*l, sebral jsem synova „rejžáka“, kterého si koupil, a šel jsem mu dojezdit kilometry na první garančku.
      Bylo asi deset nad nulou, občas vylezlo sluníčko, lidi zajímal jen chlast a žrádlo, můj vybydlený krk to kupodivu vydržel skoro čtyři hodiny a přidržela mě jen prázdná nádrž.
      Viděl jsem kousek světa, který už třeba nikdy neuvidím….

      Může být v mém věku hezčí konec roku…?
      Tady jedna s motorkářským textem, jestli dáváte maďarštinu…
      https://www.youtube.com/watch?v=ikyHmLFqabQ&ab_channel=LordZenekar

      1. Jsem zapomněl transkribovat název do češtiny.

        Volně lítat (nebo putovat), ale i svobodně se potulovat…, může to mít více významů podle dalšího textu…

  15. Mít čajovnu, to byl v jednu dobu jeden z mých snů. Nijak zvlášť jsem na něm nelpěl, a poté, co jsem nahlédl, že za daných okolností by to nebylo k dobrému, jsem ten sen propustil a on ode mne odešel.

    S kamarádem, rovněž milovníkem a vyznavačem čaje, jsme došli k poznání, že nemajíce vlastní vhodnou prostoru, situovanou na vhodném místě, vydělávali bychom jen na to, abychom zaplatili nájem. Ztrátu iluzí kompenzujeme tím, že se občas setkáme u mě doma a připravíme si ke společnému pití čaj.

    Podnikat v čajovnictví není na zbohatnutí, a v dnešní době to platí dvojnásob.

      1. Ano, to by určitě šlo. Ale to bych s příslovečnou vaničkou vylil i ono nešťastné dítě v ní. – Jak píše kousek výše Godot (Hudec), podnikání je o získávání prospěchu prací jiných. Já a můj kamarád jsme o čajovně snili z jiného důvodu. Tím důvodem je atmosféra. – Pokud jde o získávání prospěchu prací jiných, kamarád i já jsme takoví polo-podnikatelé; podíl naší práce na zisku našich firem je příliš velký na to, abychom jej mohli nazvat bezpracným ziskem. Ale já i on žijeme ze svých džobů celkem slušně.

        Pro mne musí mít čajovna dva základní atributy:
        – dobrý čaj
        – dobrou atmosféru

        O dobrém čaji se rozepisovat nebudu, každý má své vlastní chutě a vlastní představu o tom, co je dobrý čaj.
        A dobrá atmosféra? Přívětivost a útulno, to v prvé řadě. Tajemství, to v řadě druhé.
        Vstoupíte-li do čajovny, musí vás ovanout tajemství. – Sibyla teď utrousí cynickou poznámku o tom, že tajemstvím je i myší trus mezi lístky čaje, o plesnivých bednách, ve kterých se čaj měsíce válel, aby si ho blbí Zápaďané s posvátnou úctou a za drahé peníze koupili a mysleli si, co nemají… Sibylu už trochu známe, nechme kažému, co jeho jest.

        Teprve příchuť nepoznaného tajemství, vznášejícího se na dosah v obláčku páry nad šálkem, dává čaji tu správnou chuť. – Tak nějak vypadal náš sen, ale ve střetu s vidinou bezpracného zisku pronajímatele komerčních prostor prohrál a nepřežil.

        1. Ano, je to tak i kdyz jsem mel kapital na vybaveni a licenci pro cajovnu tak to nevychazelo, a je videt ze pokud nemate vlastni prostor v centru mesta jen prezivate a platite pronajem.

          Za ten kapital lze poridit neco jineho, treba byt na pronajem a prijem vam postaci na denni navstevu cajovny dle vyberu.

          1. Pu Erh je dvojí – jednou nebo dvakrát fermentovaný, a je to jediný čaj, který zraje = stářím nabývá na kvalitě. Dlužno podotknout, že u některých raritních, ba vlastně a de facto investičních puerhů to nikdy nikdo neověří.
            Čaj je to zajímavý. Občas si ho dám, hodí se mi k mediativní náladě. Moje maminka o něm říkávala, že chutná a smrdí jak mnichovy paty.

            1. To je jako „investiční víno“. Já ho nekupuju, na to nemám.
              Všechno to „moje“ je nejlepší tak po deseti letech, cca. S výjimkou Pape Clement 2008, to si šetřím až budu umírat….. prý potřebuje tak 25 let, aby bylo v plné formě, tak by to snad mohlo vydržet, já tu tak dlouho být nechci, stejně už mě to tu nějak nebaví.

            1. Já hodím pytlík s čajem do hrnka vždycky už s tím ocáskem, bo tam stejně vždycky skončí. Tak si šetřím nervy. Dále vím, že nejsvětlejší je ostropestřec a nejtmavší lojd.
              Pití čaje jako hobby jsem objevil před 2 lety ve špitále, kdy jsem 9 dní nežral a čaj byl mojí spojnicí se životem přes trávicí cestu, jinak furt vavřinec v žíle. A ten mě vzkřísil.

              1. S tím ocaskem nedelate dobře,je na tom spousta barviv a chemikálíí a ty se vyluhují do čaje. Vůbec i ten pytlík,co chemikálií se spotřebuje privezly výrobě,o těch plastových pyramidkách nemluvě. Já mám čajítko a jedině sypaný.

    1. Já přišel k čajovně jak slepý k houslím.
      Půjčil jsem pár peněz kamarádce na čajovnu, ta posléze zkrachovala a mě se místo peněz vrátilo zboží.
      Půl roku leželo u mě doma a pak se mi naskytla možnost pronajmout si v jednom obchodním centru 22 metrů2 obchůdek.
      Sypaný čaj, keramika, drahé kameny a pod.
      Dva stolky pro sezení 6ti lidí.
      Čajovna se 1,5-2 roky zabíhá a dělá klientelu.
      Po roce provozu přišel r. 2008 a lidi kupovaly méně a méně.
      Protože mě neživila čajovna, ale jiné aktivity vydržel jsem 5 let, než jsem šel do mínusu.
      Pak jsem zavřel, čaje vyprodal a keramiku a pod ode mě odebírá Ježíšek ještě teď.
      Bylo to 5 krásných let, poznal jsem zajímavé lidi a rád na tu dobu vzpomínám.

      Podnikat způsobem jaký popisuje Libertus si neumím představit.
      Zaplatit peníze abych si mohl vzít půjčku by pro mě bylo nepřijatelné.
      To, co ho provází není smůla. Smůla je, pokud naletím jednou.
      Pokud se ,,smůla“ opakuje, něco v životě dělám sakra špatně.
      Přeju Libertusovi do budoucna hodně štěstí.

      1. Velice příjemná čajovna byla v městečku Bučovice – myslím, že se jmenovala U Tibeťanů. Ale dům, kde byla, teď zrovna rekonstruují; je otázka, jestli pak znovu otevře.
        Občas jsem tam zašel, bylo tam dobře.

        Sen je sen; já dneska začínám tušit, že nemám povahu hostinského, a provozovat nějaký veřejně přístupný podnik není má parketa. – Možná, že někdy, až roupama nebudu vědět, co s penězi, koupím odlehlou mýtinku někde stranou pěšin a cest; ideální to lokalita pro moji čajovnu.

  16. V této společnosti člověk jako vy žádného úspěchu dosáhnout nemůže. Buďte rád, že vás ještě nezabili. Rada: Čekat. Až se změní pravidla. Pak si místo určitě najdete.

  17. Některé krásné sny jsou prostě smrtící.
    Pokud je Váš příběh autobiografický, je mi vás líto.
    Tak, jak je mi líto mouchy, která naráží na okno a chce ven. A nakonec skončí na parapetu na zádech.
    Ale tak nějak sem patří. Jako varování.

      1. Na druhou stranu, to by se člověk nesměl o nic pokoušet. A měl by chodit do továrny, kde by měl svý jistý. A byl by jako stroj, bez vlastního rozhodování a svobody.

          1. Když jsem se asi před deseti lety pokoušel proniknout mezi bezďáky, abych je mohl fotit „v přirozením stavu“, tak 60 % z nich bylo, podle svých vlastních slov okradeno společníky při podnikání, 30% z nich okradla rodina (obvykle děti) a ten zbytek „o tom radši nechtěl mluvit“.
            Pili všichni. taky vstupenka do party bylo pár krabic vína a pár krabiček cigaret.

            Skončilo o neúspěchem – jeden z nich, zkrachovalý advokát (prý) začal všem vkládat, kolik by měli chtít za to, že se nechají vyfotit – no a tolik peněz jsem neměl.
            Já tak nemám jejich fotky a oni mé peníze.
            Ale ten zkrachovalý právník má – co vlastně získal ten člověk? Slávu?

            😾

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.