9 června, 2023

Vánoční zázrak

Volně podle skutečné události.


Sněhové vločky tančily zářivým dopolednem jako bílé baleríny nasvíceného jeviště. Oranžové slunce prozařovalo modravou oblohu a jiskřilo na něžných sněhových duchnách nízké smrčiny. Kročeje mírně vrzaly, ale záhy byly přehlušeny smíchem.

„Já tam budu první!“

„Ne, já!“

Děti se honily mezi nízkými stromky. Za cíl si vybraly nedaleký posed. Nejmenší chlapec upadl do měkké náruče prašanu: „To neplatí, já šem žakopl!“

Rodiče se zdrželi pár desítek metrů vzadu. Drželi se za ruce jako… jako kdysi.

On málo mluvíval a ona už si zvykla. Věděla, že k tomu, aby byl šťastný, nepotřebuje mluvit. Opřela se mu o rameno. Nečekal to, tak trochu zavrávoral, a se smíchem dodal: „…zákeřné!“ Možná, že kdyby se nyní, v tento okamžik, Bůh rozhodl celý svět skončit, ani by to nepostřehla. Vše už tu bylo. Právě teď. Nádherný den, tři zdravé děti, milující muž. Nic víc už nepotřebovala.

„U posedu počkejte,“ zavolala na tři barevné postavičky.


Jana připravovala vánoční výzdobu. Vytáhla si tavicí pistolku, drátky, větvičky, třpytky, blbůstky. Těšila se na to. Měla ráda to předvánoční zklidnění. Slyšela, jak Honza v kuchyni kuchtí nedělní oběd. Nikdy mu nemohla být dost vděčná, jak se staral. Všechno to vánoční běsnění vždy vzal na svá ramena. Všechno zařídil. Teď si bručel svoji oblíbenou: „Vánoce jsou tady, vánoce jsou tady a už jede coca-colá…“ Opatrně přitom balil španělské ptáčky.

Zavolala do pokoje: „Děcka, chcete mi pomoct?“

„Jo, jo, já už jdu.“

„Já taky.“

Z dětského pokoje se vyřítily dvě blonďaté hlavičky. Tolik štěstí. Někdo ho má tolik a někdo jen bolest, pomyslela si Jana.

„Dobře, začneme adventním věncem“.


Nízká smrčina přešla ve vysoký smrkový a borový les. Nízké prosvětlené pláně se změnily v hluboké strže, plné výmolů a vývratů. Stromy ležely přes sebe jako hnáty klátivých obrů. Ubylo světla a přibylo dlouhých stínů.

„Kde je Nela?“

„Teď tu byla. – Neli! – Neeelííí!!!“

„Nelo, kde jsi? Ozvi se! Neli…!!!“

Obava se mění v úzkost. Úzkost přerůstá v strach, strach ochromuje myšlení hrůzou. „Kde je naše milovaná dcera, přece se nemohla ztratit?! Přece ne tady, v temném lese…!“


Muži v uniformách vědí, co mají dělat. Jsou to profesionálové; přesto se jim do tváří vepisuje obava. Do večera zbývá málo času. Termokamera jim snad pomůže; teplota však bude rychle klesat.

Rojnice.

Je to tu sám vývrat, spadaný kmen a strž. Snad malá někam nezahučela… snad se ozve. Vrtulník seká mrazivý vzduch, stejně jako zprávy večerní sekají neděli:

„Hledá se osmiletá Nela. Ztracena v lesích, na nedělním výletě s rodiči. Bezproblémové dítě, šťastná rodina…“

Jana chystá večeři. Na půl ucha slyší z obýváku: „ztracené devčátko se zatím nepodařilo najít…“ Proboha…! Zcela automaticky posílá za holčičkou mantry soucitu – má to tak naučené už spoustu let.

Když vše ztichne, zaleze si k laptopu.

V noci bude pátrání velmi obtížné, spíš nemožné. Rozhodující však jsou hodiny. Bude zima. Malá Nela bude podchlazená. Vrtulník s termokamerou by snad mohl… Jana posílá mantry. Zas a znova. Tisíce. Desítky tisíc. Posílá dobrá přání. Ať se ta malá najde. Ať tam nezmrzne. Sama, ve tmě, v mrazu, bez milovaných rodičů. Jakou hrůzu prožívají ti lidé…! Jakou lásku…! Nepochybuje, že maminka malé Nely by obětovala cokoli. Vše!

Ráno, ještě než začala chystat děti, prosvětlila obývák laptopem. Osmiletá Nela se ještě nenašla. Šance na záchranu vyprchává. Muži jsou s prvním rozbřeskem připraveni vyrazit v rojnici. Jejich psi už nyní netrpělivě trhají postroji.

V práci se Jana nemůže na nic kloudně soustředit. Jen sype na děvčátko další a další mantry. Mraky se zdají těžké a vzduch hutný jako smola. Jana ho těžce poválí v plících a vyplivne ven. Nemá žádnou energii. Doma se na ni sesypou dvě hlavičky – slunce.

„Mami, mami, přineslas nám něco?“

„Nejprve úkoly…!“

„Ale co to je? Mami…?“

„Až si uděláte úkoly a nachystáte věci,“ stanovila červenou linii.

A pořád nic, každou další hodinou odtéká písek z hodin života do ztracena. Jana se podívá, co píšou lidé na jejich blogu. „To už ta malá nedá. Byla venku celou noc. Další noc nepřežije.“

„Ale naděje umírá poslední! Ještě žije, já to cítím,“ rozčiluje se Jana.

„Všichni si přejeme, aby se našla. To by byl ale zázrak…“

„Ne, ne, NE!!! Já ji nedám. Zázraky jsou proto, aby se stávaly.“

Jana zavřela laptop a šla si sednout do jejich malé domácí gompy1). Uvažovala, že rozběhne meditaci na buddhu Milující oči. Pak ale chvíli jen tak seděla a nechala plynout intuici: Tára! Bílá Tára. Je to všeobjímající soucit Milujících očí, ale ještě více zaměřená na mateřskou lásku. To bude ono.

Jana pohodlně usedá do padmasány. V levé ruce má perleťovou málu2), kterou dostala dárkem od Honzy, a začíná budovat vizualizaci. Lotosový květ, měsíční disk, Bílá Tára, jejíž krása a laskavost přesahuje jakékoliv představy: v levé ruce lotosový květ, pravá obrácena v gestu dávání. Jana ve fázi khjerim3) pečlivě a s důvěrou buduje každý jednotlivý segment vizualizace.

Pak začne polohlasně odříkávat mantru Táry:

„Om Tare Tuttare Ture Soha… Om Tare Tuttare Ture Soha….“ 4)

Koncentrace slábne, čas rozfoukává zrnka písku z přesýpacích hodin života, tělo umdlévá. Nohy jí trnou. Povolí padmasánu5) a přesedne si do pohodlnější sidhasány6). Znovu přebuduje vizualizaci a ani na okamžik nevypadne z rytmu mantry.

Škvírku dveří gompy protne stín:

„Už je půlnoc. Zítra vstávaš do práce…!“

„…asi si vezmu volno. Uvidím. – Běž si lehnout, Honzo.“

Dveře zavřou škvírku světla, jakoby alobal ukryl tabulku čokolády. Ale za pár minut se dveře znova otevřou: to Honza položí tácek s miskami a silným zeleným vietnamským čajem vedle Jany. Pak se beze slova posadí na meditační polštářek vedle ní.

Jana úkosem vidí, jak Honza šeptem přijímá útočiště a soustředí se na fázi khjerim. Pak se mručivým polohlasem přidá k její mantře, až se úplně sladí s jejim rytmem. Na znamení vděku mu Jana jemně položí dlaň na koleno.


Malá Nela drkotá zuby. Ještě nikdy jí nebyla taková zima. Ještě nikdy neměla takový strach. Ještě nikdy nebyla tak sama. Našla si místečko pod napadanými smrkovými větvemi, vyhrabala trochu sněhu a udělala si skrýš.

„…andělíčku můj strážníčku, opatruj mi mou dušičku. Opatruj ji ve dne v noci, od škody a od zlé moci. Opatruj ji v každé době, aby přišla jednou k tobě. Andělíčku strážce můj, mou dušičku opatruj…“

Tu modlitbičku ji naučila maminka. A Nelinka věří, že ji Andělíček ochrání. Je jí moc zima, je vysílená. Choulí se do klubíčka. Tma cení zuby jako starý, šedivý vlk.

Něco šustlo lesem. Zdá se jí, jako by zářivá bílá postava přišla a přikryla ji teplou peřinou. Je to překrásná paní, krásná jako Anděl. Určitě to je její Anděl.

Nelinka spokojeně usnula.


Art neklidně pobíhal. „Arte, co je to sakra s tebou? Nějaká mršina?“

Hajný, starý Michl, nebyl ve své kůži. Jako všichni, i on myslel na tu holčičku z Prahy.

Přesně tady se ztratila. Kdo ví, kam se až dostala, uvažoval Michl. Vrtulník létal v kuse už třetí den. Kluci od armády, policie i dobrovolníci jsou už na perimetru pěti kilometrů. Strašně se bál, že se její tělíčko najde až z jara. Až slezou sněhy. „Doprdele,“ ulevil si Michl a setřel si rukávem mysliveckého kabátu sopel z kníru. Zná to tady. Je to krásná, ale nebezpečná krajina. Ne, ti rodiče neudělali nic špatně. Děcka jsou jako rtuť.

Pes poštěkával.

„Co chceš, Arte? Něco máš? No tak běž, běž, ukaž!“

Pes odběhl dolů z cesty. Asi po padesáti metrech se rozštěkal u popadaného smrčí. Starý se za psem rozeběhl. Něco červeného. „Bunda…! Proboha, to je bunda! Pane Bože, Pane Bože…“ Michl běžel, co mu sípavý dech dovoloval. „Pane Bože, Pane Bože…“ Doběhl k tělíčku.

Malá holčička vykukovala z kapuce jako první jarní sněženka a mhouřila oči.

Starému myslivci spadl ze srdce kámen a z ramen obnošený kabát: „Ty budeš asi Nelinka, viď,“ a aniž čekal na odpověď, balil do kabátu promrzlé děvčátko. „Už jsi někdy letěla vrtulníkem?“


„Co… co je…?“

Jana zvedla hlavu – aha, telefon. Přes ramena měla přehozenou huňatou deku, to Honza; nad ránem usnula. Nohy měla strnulé. Opatrně se postavila – mravenčení v nohou bylo skoro nesnesitelné. Deset hodin. Honza vypravil děti a ji nechal spát v gompě.

Znovu telefon: „Ano,“ zaskřehotala rozespale.

„Jani, našli ji! Našli tu holčičku. Je v pořádku.“

„Našli Nelu? Vždyť byla dvě noci sama venku na mraze!“

„No a ty ses na dva dny změnila na Bílou Táru. Našli ji, Jani…!“


Plakala dlouho, plakala tiše, plakala s úlevou všech matek ve vesmíru. Potom si šla udělat zelený Thai Nguyen7). Silný – tak, jak jej dělává její milovaný Honza.

— o O o —


1) gompa – meditační místnost

2) mála – buddhistický růženec o sto osmi korálcích. Počítadlo, pomůcka k soustředění

3) khjerim – fáze budování tantrických meditačních praxí. V mysli se velmi detailně vypracuje meditační objekt ze světla a energie, podobný hologramu. Všechny jemné aspekty meditačního objektu (jidamu) poskytují mysli zpětnou vazbu

4) mantra Táry – mantra oslovuje bohyni Táru z tibetského buddhismu. Tára je vnímána jako soucituplná bohyně – ochranitelka, která napomáhá k dosažení osvobození. Tara mantra je velmi populární i mezi laiky lze ji nalézt v i řadě půvabných zhudebnění, zde jeden příklad z mnoha, zdaleka však ne jediný

5) padmásána – meditační pozice. Chodidlo levé nohy leží na stehně pravé nohy a naopak. Pravá dlaň leží v levé, palce se zlehka dotýkají. Páteř je rovná, vzpřímená. Brada lehce přitažena k tělu. Pozice umožnuje praktikujícímu „uzavřít“ přístup energií do spodní části těla a tím napomáhá k soustředění

6) sidhásána – volnější meditační pozice, při které je jedna z nohou volně pokrčena vpřed

7) Thai Nguyen – vietnamský zelený čaj

22 thoughts on “Vánoční zázrak

  1. Nahlášené překlepy opraveny.

    Chvála nechť je po právu připsána autorovi, přehlédnuté překlepy padnětež na hlavu mou. Četl jsem a neviděl jsem, Mandaladanovi se omlouvám.

  2. Poetické, dojemné, krásně mě to vtáhlo do děje. Oslovila mi už první část, pak druhá, po té gradace děje, střídající se emoce a šťastný závěr, pěkná slovní zásoba.
    Opravdu povedené, čtivé a dotýkající se srdce.

  3. Hezké. A pokračujte, ráda si přečtu další.

    Jenom malá technická – ten dech je sípavý (s „i“, ne s „y“).

  4. Mystik a MLP
    „Malý Lidský Příběh“… Ale psát ten člověk umí. Hotový Amicis dneška.

    (Základem byl ten příběh německé holčičky, která se ztratila někde v českých pohraničních hvozdech a našel ji hajný? Tam to bylo méně dramatické – nebylo to v zimě.)

  5. Moc hezký. A za mě nejkrásnější ta první jarní sněženka. Je v tom všechna krása, něha, proměna doufání v realitu a nakonec i vítězství života. Ještě že máme i příběhy, který končí dobře.

  6. Na mě to bylo dnes moc umělé, ale může to být jen subjektivní pocit daný dnešními prožitky. Ale nevadilo mi to, dočetl jsem se zájmem a zvědavostí. Co mi vadilo, bylo v zadu. Já bych napsal vzadu.

  7. Já si o adventu losuju andělská poselství,mám takové karty a včera mi vyšlo Požádej a bude Ti dáno a já vůbec nevěděla,co chtít,aby se to nakonec neobrátilo proti mně

  8. Tedy kromě textu se mi líbí i ona mantra, zejména snímky Machu Picchu – ta hora jako by se s rozpjatými křídly chystala „odletět“. Škoda, že je to jen tvar skály. No co, má fantazie zas jednou pracovala naplno. Je tam prý krásně, říkala dcerka, jenže pro mne kvůli výškám nedostupné.

  9. Malá chybka, abych tu byl nadále za největšího protivu a sejřil tu nejvíc ze všech.

    Autor zapomněl zařídit v zimní krajině sněžení, nebo aspoň pořádný vítr. V neslehlé sněhové nadílce by neměl být problém malou holčičku dost rychle vystopovat.
    Takže přiondit jednu větu a dobrý.

    Jinak fajn…

    1. Máte pravdu Targusi. Ten skutečný příběh s německou holčičkou se odehrál v říjnu. Sníh ještě nebyl. Teprve se učím psát a je fajn domyslet všechny detaily. Díky.

      1. Re: Mndldn

        Ale NÉÉÉÉÉ!!!
        Vy mi máte vynadat, že jsem mamlas a idiot!
        (-:
        Když chci ale opravdu ŘÁDNĚ nas*at svou Jahodu, přisednu na gauč, zahledím se do puštěné bedny na právě běžící thriller nebo detektivku a trousím moudra obdobného typu.
        Jahoda doslova šílí…

        A už vám nenapíšu nikdy nic, nebo mi tu zas všichni v jednom šiku a v čele s Godotem vynadáte, že ho*no umím a jen dobře radím.

          1. Re: Gaia

            Jste těžce mimo mísu.
            Ale kdybych vám tu pracně vysvětlil, jak se dá vcelku beztrestně bivakovat ve sněhu, Godot mi zas vynadá, že neumím psát a střílet z pistole a ještě se navíc začínám s*át do trampování.

  10. Krásné , konec jsem probrečela. Nedávno jsem vzpomínala na vnoučka, který by měl deset. Tak aspoň tady šťastný konec.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *